JUSSI ADLER‑OLSEN VZKAZ V LÁHVI
Kriminální román
Brno 2015
Jussi
VZKAZ V LÁHVI
Jussi Adler‑Olsen: Flaskepost fra P
Copyright © JP/Politikens Forlagshus, København, 2009
Translation © Magdalena Jírková, 2012
Cover design © Wildes Blut, Atelier für Gestaltung, Stephanie Weischer using photographs from plainpicture/Arcangel
Czech edition © Host vydavatelství, s. r. o., 2012
ISBN 978 80 7294 690 7
mému synu, Kesovi
Věnováno
Ráno třetího dne se zápach dehtu a mořských řas začal vsa kovat do oblečení. Do spodních prken pod podlahou loděni ce narážela ledová tříšť a vyvolávala vzpomínky na dny, kdy bylo ještě všechno v pořádku.
Nadzdvihl se z lůžka vyrobeného z papírového odpadu a posunul se, aby zahlédl bráškovu tvář, která i ve spánku vypadala utrápeně a promrzle.
Ten se za chvilku probudí a zmateně se rozhlédne ko lem sebe. Uvědomí si kožené řemeny pevně utažené kolem zápěstí a pasu. Uslyší rachocení řetězu, kterým je pevně při‑ poutaný. Uvidí zvířený sníh a světlo, snažící se proniknout mezi dehtovými trámy.
V bratrových očích se už po tolikáté objevilo zoufalství. Přes silnou pásku okolo jeho úst znovu a znovu zaznívaly přidušené modlitby k Jehovovi, kterého prosil o milost.
Ale oba věděli, že Jehova se na ně ani nepodívá, protože pili krev. Krev, kterou jim jejich věznitel nakapal do sklenic s vodou. Nechal je sklenice vypít, aniž jim řekl, co obsahují. Vypili vodu se zakázanou krví a nyní jsou navždy zatraceni. Hanba je pálila víc než žízeň.
„Co myslíš, že nám udělá?“ ptaly se bráškovy ustrašené oči. Ale jak to měl vědět? Prostě jen instinktivně cítil, že brzy bude po všem.
Opřel se a ještě jednou si zšeřelý prostor prohlédl. Za díval se na spojovací trámy a pavoučí umělecká díla. Dopo drobna prostudoval každý výčnělek a suk. Rozpadající se pádla a vesla zavěšená na krovu. Shnilou síť na ryby, která poslední úlovek viděla už hodně dávno.
A pak si všiml té láhve. Sluneční paprsek sklouzl po modrobílém skle a oslepil ho.
Byla tak blízko, a přece téměř nedosažitelná. Ležela těsně za ním, zaklíněná mezi hrubými trámy, ze kterých byla podlaha sroubená.
Zastrčil prsty do štěrbiny mezi prkny a s námahou po hnul krkem, zatímco vzduch kolem něj se měnil v led. Až ji uvolní, rozbije ji a pomocí střepů přepiluje řemen okolo svá zaných zápěstí. A až řemen povolí, znecitlivělýma rukama nahmatá přezku na zádech. Rozepne ji, uvolní si pásku na puse, stáhne si řemeny okolo pasu a stehen. Hned jak řetěz připevněný ke koženému řemenu povolí, vyskočí a osvobodí brášku. Přitáhne si ho k sobě a bude ho pevně držet, dokud se jejich těla nepřestanou třást.
Potom bude vší silou dloubat skleněným střepem do dřeva okolo dveří. Snad se mu povede vydlabat prkna v mís tech, kde jsou panty. A pokud by nastala ta hrůza, že se auto objeví dřív, než bude hotov, tak si na toho muže počká. Po čká za dveřmi s rozbitým hrdlem láhve v ruce. Přesně tak to udělám, slíbil sám sobě.
Naklonil se dopředu, sepjal na zádech ledové prsty a pro sil o odpuštění za svou hříšnou myšlenku.
Dál škrábal prsty ve štěrbině, aby se mu podařilo láhev uvolnit. Škrábal a škrábal tak dlouho, dokud se hrdlo láhve nepohnulo natolik, že je dokázal uchopit.
Nastražil uši.
Slyší zvuk motoru? Ano, slyší. Zní to jako silný mo‑ tor velkého auta. Ale jede to auto k nim, nebo jen projíždí kolem?
V jednu chvíli ten hluboký zvuk zesiloval a on začal tak zuřivě tahat za hrdlo láhve, až mu klouby prstů praštěly. Ale zvuk opět utichal. Byla to větrná elektrárna, která tam huče la a rachotila? Možná to bylo něco jiného. Nevěděl.
Nosními dírkami vypouštěl teplý vzduch, který zůstával viset ve vzduchu kolem jeho obličeje jako pára. Právě teď se příliš nebál. Dokud myslel na Jehovu a jeho milosrdné dary, cítil se lépe.
Stiskl rty a pokračoval. Konečně se láhev uvolnila a on s ní začal tak tvrdě bouchat o prkna, až jeho bratr rychle zvedl hlavu a polekaně se kolem sebe rozhlédl.
Znovu a znovu tloukl lahví do prken na podlaze. S ru kama za zády se nemohl pořádně rozmáchnout, prostě to ne šlo. Nakonec, když už prsty nedokázaly láhev udržet, upustil ji, otočil se a nepřítomně na ni zíral, zatímco v malém pro storu klesal ze spojovacích trámů prach.
Nedokáže ji rozbít. Prostě to nedokáže. Jedna ubohá malá láhev. Je to proto, že pili krev? Opustil je Jehova?
Podíval se na brášku, který se pomalu balil do deky a ukládal se zpět na místo. Bráška byl zticha. Dokonce se ani nepokusil za páskou kolem pusy něco zamumlat.
Chvíli mu trvalo, než shromáždil všechno, co potřeboval.
Nejtěžší bylo natáhnout se v řetězech tak, aby špičkami prs tů dosáhl na dehet mezi střešními trámy. Všechno ostatní měl na dosah ruky: láhev, dřevěnou třísku z podlahových prken, papír, na kterém seděl.
Sundal si jednu botu a třískou se bodl do zápěstí, až mu bezděčně vyhrkly z očí slzy. Minutu nebo dvě nechal krev kapat na svou vyleštěnou botu. Zpod sebe utrhl velký kus papíru, namočil třísku do krve, zkroutil se a natáhl v řetě zech tak, aby viděl, co za zády napsal. Drobnými písmeny co nejlépe vylíčil jejich utrpení. Nakonec se podepsal, stočil papír do ruličky a vsunul do láhve.
Se zasunutím dehtové zátky do hrdla láhve si dal načas.
Posunul se a několikrát pečlivě zkontroloval, zda to udělal dobře.
Když byl konečně hotov, uslyšel hluboký zvuk brumla jícího motoru. Tentokrát nebylo pochyb. Jednu bolestivou vteřinu hleděl na brášku a potom se vší silou posunul ke světlu, které prosvítalo širokou trhlinou ve zdi — jediný otvor, kterým mohl láhev prostrčit.
Dveře se rozletěly a v oblaku sněhových vloček dovnitř vstoupila temná postava. Ticho.
Ozvalo se zašplouchnutí. Láhev je na svobodě.
V minulosti už se Carl probouzel do lepších časů.
První, co zaregistroval, byla fontánka kyselosti, která mu zurčela v jícnu, a potom, když otevřel oči, aby se podí‑ val po něčem, co by mohlo zklidnit jeho nepříjemné pocity, uviděl vedle sebe na polštáři mírně slintající, rozmazanou tvář ženy.
Kruci, to je Sysser, pomyslel si a snažil se vzpomenout, co včera večer vyváděl. Že zrovna Sysser. Sousedka, co hulí jako fabrika. Pracuje jako děvče pro všechno na radnici v Allerødu, skoro nezavře pusu a nemá daleko do důchodu. Napadla ho příšerná myšlenka a pomalounku nadzdvihl deku, načež s úlevou zjistil, že ať se dělo cokoliv, trenýrky má stále na sobě.
„Zatraceně,“ zamumlal, když odstrkoval její šlachovitou ruku ze své hrudi. Tak strašně ho hlava nebolela od doby, kdy Vigga ještě bydlela doma.
„Žádné podrobnosti, prosím,“ řekl, když se v kuchyni potkal s Mortenem a Jesperem. „Jen mi vysvětlete, jak se ta dáma ocitla na mém polštáři.“
„Ta slepice vážila snad metrák,“ ozval se jeho nevlast ní syn, zatímco si nakláněl nově otevřenou krabici džusu k puse. Den, kdy se Jesper naučí používat skleničku, by ne‑ dokázal určit ani Nostradamus.
„No, promiň, Carle,“ dodal Morten. „Ale nemohla najít klíče a ty už jsi byl stejně úplně mrtvý, tak jsem si myslel…“
To bylo naposled, co jsem se zúčastnil Mortenova gri lování, zapřísáhl se Carl a podíval se do obýváku směrem k Hardyho posteli.
Za těch čtrnáct dní, co se do tohoto pokoje nastěhoval jeho dávný kolega, dostala domácí atmosféra trhliny. Ne snad proto, že polohovatelná postel zabírala čtvrtinu obývacího po koje a částečně stínila výhled do zahrady. Ani kvůli tomu, že by závěsná hrazda a sáčky plné moči byly Carlovi nepříjemné. Nevadilo dokonce ani to, že Hardyho kompletně ochrnuté tělo nepřetržitě vypouštělo páchnoucí plyny. Ne, příčinou změny bylo černé svědomí. To, že Carl měl pohyblivé obě nohy a mohl na nich utíkat, kam chtěl a kdy chtěl. A neustálý pocit, že to musí Hardymu vynahrazovat. Že tady pro něho musí být. Že musí pro ochrnutého muže něco udělat.
„Bude to v klidu,“ předvídal Hardy, když před několika měsíci probírali klady a zápory jeho přestěhování z kliniky v Hornbæku. „Když jsem tady, uběhne klidně i týden, co tě nevidím. Myslíš, že když se k tobě nastěhuju, tak občas pár hodin tvé nepřítomnosti nepřežiju?“
Ale problém vězel v tom, že Hardy mohl klidně ležet a spát jako teď, ale prostě tady pořád byl. V myšlenkách, v plánování denního programu, při vyslovení každého slova, které se muselo zvažovat, než bylo proneseno nahlas. Bylo to namáhavé. A domov by neměl být místem, kde je namá havé se zdržovat.
Potom tady byly praktické záležitosti. Praní oblečení, výměna ložního prádla, manipulace s Hardyho těžkým tělem, nákupy, kontakt se zdravotní sestrou a úřady, vaření. Pravda, tohle všechno dělal Morten, ale co to ostatní?
„Vyspal ses dobře, chlape?“ zeptal se Carl opatrně, když přicházel k Hardyho lůžku.
Starý kolega otevřel oči a pokusil se o úsměv. „Tak, vol no ti právě skončilo. Zpátky do rachoty, Carle. Čtrnáct dní je pryč. Uběhlo to jako voda. Ale my to s Mortenem spolu zvládneme. Hlavně ode mě pozdravuj kluky, jo?“
Carl kývl. Muselo být těžké žít jako Hardy. Kdo by si to s ním chtěl aspoň na jeden den vyměnit?
Alespoň jeden den pro Hardyho.
Kromě vrátného nepotkal Carl na policejní stanici živou duši. Byla jako vymetená. Impozantním sloupořadím se pro háněl jen studený vítr a nikde nebylo ani živáčka.
„Co se tady sakra děje?“ zařval, když vstoupil do sklep‑ ního oddělení.
Očekával halasné uvítání nebo alespoň zápach z Asa dových mátových lístků či Rosiny variace klasiků pískané na pusu, ale všude bylo ticho. Opustili palubu, když si vzal čtrnáct dní volna na přestěhování Hardyho?
Vešel do Asadovy malinké kanceláře a udiveně se kolem sebe rozhlédl. Žádné fotky starých tetiček, žádný modlitební kobereček, žádné krabice s přeslazenými koláčky. Dokonce i zářivky na stropě byly zhasnuté.
Prošel sklepní chodbou a rozsvítil u sebe v kancelá‑ ři. Bezpečný prostor, kde tři případy vyřešil a dva vzdal.
Místo, kam zatím nedorazil zákaz kouření a kde na třech hromádkách bezpečně ležely všechny staré případy, přidě lené oddělení Q a roztříděné podle Carlova neomylného systému.
Při pohledu na neskutečně uklizený stůl strnul. Nikde nic. Ani jediný hustě popsaný papír A 4, na který by si člo‑ věk mohl položit unavené nohy a potom ho vyhodit do od padkového koše. Žádné složky k případům. Stručně řečeno, jako vymeteno.
„ROSE !“ zakřičel tak důrazně, jak jen dokázal.
Ale jeho hlas se jen marně rozléhal po chodbách.
Byl na světě sám. Byl poslední muž na světě, kohout bez slepic. Král, který by dal království za koně.
Popadl telefon a vyťukal číslo na Lis, sídlící ve druhém patře v oddělení vražd.
Trvalo dvacet pět vteřin, než někdo zvedl sluchátko.
„Sekretariát, oddělení A,“ ozvalo se. Byla to paní Søren senová, kolegyně smýšlející o Carlovi více než nepřátelsky.
Vlčice v lidské podobě.
„Paní Sørensenová,“ řekl podlézavě. „Tady Carl Mørck. Jsem tady úplně sám. Co se děje? Nevíte náhodou, kde jsou Asad a Rose?“
Praštila sluchátkem rychleji, než stačil mrknout. Husa jedna.
Vstal a zamířil do Rosina hájemství o něco dál na chod‑ bě. Možná by vyřešení záhady ztracených složek k případům mohl najít tam.
Byla to velmi logická úvaha až do bolestivého okamžiku, kdy zjistil, že na stěně chodby mezi Asadovou a Rosinou kan celáří se objevilo minimálně deset měkkých překližkových desek. Desky byly polepené všemi případy, které ještě před čtrnácti dny ležely na jeho psacím stole.
Štafle ze zářivě žlutého modřínu naznačovaly, kde byl nalepen poslední případ. Byl to případ, který museli vzdát. Druhý nevyřešený případ v řadě.
Carl o krok ustoupil, aby si utvořil celkový obrázek papí rového pekla. Co k čertu dělají jeho případy na té stěně? Zeší leli Asad s Rose už dočista? Možná proto se ti hlupáci vypařili.
Neměli jinou možnost.
Nahoře ve druhém patře bylo všechno při starém. Nikde nikdo. Dokonce i místo paní Sørensenové za přepážkou zí valo prázdnotou. Kancelář vedoucího oddělení vražd, také kancelář zástupce, kantýna, zasedací místnost. Všechno bylo opuštěné.
Zatracená práce, pomyslel si. Vyhrožovali jim bombou? Nebo už se snad policejní reforma dostala do stadia, kdy bu‑ dovy dali do prodeje a zaměstnance vyslali do ulic? Zbláznil se ten nový, takzvaný ministr spravedlnosti už úplně? Jde o nepovedený vtip televizní stanice TV 2?
Podrbal se na hlavě, vzal sluchátko a zavolal na vrátnici.
„Tady Carl Mørck. Kde sakra všichni jsou?“
„Většina lidí je na nádvoří Památníku.“
Nádvoří Památníku? Vždyť devatenáctého září bude až za půl roku.
„Proč? Určitě ne kvůli výročí internace dánské policie. Co tam dělají?“
„Policejní prezident si přál promluvit k několika odděle ním o reformních úpravách. Fakt promiňte, Carle. Mysleli jsme, že o tom víte.“
„Ale já jsem před chvílí mluvil s paní Sørensenovou.“
„Nejspíš si přesměrovala hovory na svůj mobil.“
Carl zavrtěl hlavou. Všichni se zbláznili. Než stihne na nádvoří dojít, ministerstvo spravedlnosti stejně zase všech no změní.
Zadíval se na měkké, lákající křeslo vedoucího oddělení. Tady by člověk mohl na chvíli zavřít oči a nikdo by ho neviděl.
O deset minut později ho probral zástupce vedoucího oddělení ranou pěstí do ramene a deset centimetrů před ob ličejem měl Asadovy rozesmáté oči.
Bylo po klidu.
„Pojď, Asade,“ řekl a zvedal se z křesla. „Teď spolu my dva půjdeme do sklepa a bleskově sundáme papíry z té stěny, jasný? Kde je Rose?“
Asad zavrtěl hlavou. „To nepůjde, Carle.“
Carl se postavil a zastrčil si košili do kalhot. Jak to sa‑ kra myslel? Co by to nešlo? Kdo je tady podle něho šéf?
„Jen pojď. A sežeň Rose. HNED !“ „Sklep je uzavřený,“ ozval se zástupce vedoucího Lars Bjørn. „Z izolačního potrubí prosakuje azbest. Byli tady z inspektorátu práce a prostě to nařídili.“
Asad přitakal. „Ano. Museli jsme si vzít svoje věci sem nahoru, a moc dobře se nám tady nesedí. Ale našli jsme pro vás pěknou židli,“ dodal, jako by to mohlo někoho uklidnit. „Jo, a navíc jsme zbyli sami dva. Rose tady nahoře sedět ne chtěla, takže si udělala prodloužený víkend. Slíbila, že dnes ka dorazí, ale o něco později.“
To ho měli raději nakopat do ušlechtilých částí těla.
Seděla a zírala do plamenů, dokud svíčky nedohořely a ji neobklopila tma. Stalo se to už mnohokrát, že ji nechal sa motnou, ale ještě nikdy na výročí svatby.
Zhluboka se nadechla a stoupla si. Poslední dobou pře stala postávat a čekat u okna. Přestala psát jeho jméno na okno, zamlžené vlastním dechem.
Tenkrát, když se potkali, nedbala na varování ostatních. Kamarádka měla své pochybnosti a matka jí to řekla bez obalu. Je pro ni příliš starý. Z očí mu nekouká nic dobrého. Muž, kterému se nedá věřit. Muž, kterého člověk nedokáže odhadnout.
Proto svou kamarádku i matku už tak dlouho neviděla.
A proto teď, kdy toužila po něčí blízkosti víc než kdy jindy, rostlo její zoufalství. S kým si může promluvit? Nikdo tady není.
Podívala se do prázdných, naklizených pokojů, stiskla rty a do očí jí vstoupily slzy.
Zaslechla, že se dítě zavrtělo, a vzchopila se. Ukazo váčkem si setřela slzy ze špičky nosu a dvakrát se zhluboka nadechla.
Jestli ji její muž podvádí, už s ní nemůže počítat.
Život jí určitě dokáže nabídnout víc.
Její manžel vešel do ložnice tak potichu, že ho prozradil jen stín na stěně. Široká ramena a otevřená náruč. Lehl si a beze slova si ji k sobě přitáhl. Rozehřátý a nahý.
Očekávala něžná slůvka, ale také pečlivě promyšlené omluvy. Možná se bála slabého závanu vůně cizí ženy a v ne pravou chvíli zaváhání kvůli špatnému svědomí, ale místo toho ji sevřel, drsně k sobě otočil a chtivě z ní strhal oblečení.
Měsíční svit, který mu ozařoval tvář, ji rozvášnil. Čekání, frustrace, obavy a pochybnosti byly rázem pryč.
Naposledy se takhle choval před půl rokem.
Bohudíky, že se to stalo.
„Miláčku, musíš počítat s tím, že teď budu nějakou dobu pryč,“ řekl při snídani bez varování a přitom hladil malého po tvářičce. Nepřítomně, jako by jeho slova nebyla důležitá.
Zamračila se a sevřela rty. Aby na chvilku potlačila ne vyhnutelnou otázku, položila vidličku na talíř a seděla s oči ma upřenýma na míchaná vejce se slaninou. Noc byla dlouhá. Stále ji cítila jako bolest v podbřišku, ale také jako poslední pohlazení a milé pohledy. Až dosud jí dala zapomenout na místo a čas. Až dosud. Protože v tom okamžiku se do míst nosti jako nezvaný host vetřelo bledé březnové slunce a jasně osvítilo fakta. Její manžel odjíždí. Už zase.
„Proč mi nemůžeš říct, co to máš za práci? Jsem tvoje žena. Nikomu nic nepovím,“ řekla.
Podržel příbor ve vzduchu. Vtom již jeho oči potemněly.
„Ale já to myslím vážně,“ pokračovala. „Jak dlouho bude trvat, než se budeš zase chovat jako dneska v noci? Jsme zase tam, kde už jsme byli. Nevím, co děláš, a někdy skoro nevnímáš, i když tady jsi…“
Podíval se na ni až moc zpříma. „Copak jsi od začátku nevěděla, že o své práci nemůžu mluvit?“
„Ano, ale…“
„Tak už do toho dál nešťourej.“
Nechal vidličku a nůž dopadnout na talíř a otočil se k jejich synovi s něčím, co mělo připomínat úsměv.
Klidně a zhluboka se nadechla, ale jejím nitrem projelo zoufalství. Měl pravdu. Dlouho před svatbou jí vysvětlil, že dostává úkoly, o kterých nemůže mluvit. Možná naznačoval,
že to má něco společného se zpravodajskou službou, to už si nepamatovala. Ale pokud věděla, tak i příslušníci tajných služeb mají vedle své práce jakžtakž normální život. Jejich vlastní život se ovšem za jakžtakž normální považovat ne dal. Pokud ovšem lidé z tajných služeb také pilně nevyužíva‑ jí pracovní dobu k více alternativním záležitostem, jako je například nevěra, protože u nich doma se pravděpodobně jedná právě o ni.
Sebrala talíře a uvažovala, jestli mu má dát ultimátum hned teď. Riskovat jeho vztek, kterého se obávala, ale dosud neznala jeho rozsah.
„Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se.
Usmál se na ni. „Příští středu bych měl být zase doma. Tahle práce zabere většinou osm až deset dní.“
„Fajn. Takže se vrátíš akorát na bowlingový turnaj,“ po‑ znamenala sarkasticky.
Vstal, přitiskl si ji zády ke svému velkému tělu a ruce složil pod její ňadra. Dotek jeho hlavy na rameni ji dříve vždy rozechvíval. Nyní se však stáhla.
„Ano,“ řekl. „Určitě se vrátím dostatečně brzo před tur najem. Minulou noc si už brzo spolu zopakujeme. Domlu veno?“
Když odjel a zvuk auta utichl, dlouho stála se založenýma rukama a zírala do prázdna. Život o samotě byl jedna věc. Ale nevědět, za co člověk takovou cenu platí, to bylo něco jiného. U muže, jako byl ten její, byla šance odhalit, jestli ji nějak nepodvádí, minimální. To jí bylo jasné, i když se o ně‑ jaké pátrání nikdy ani nepokusila. Pohyboval se po celé zemi a všechno v jeho životě naznačovalo, že je to opatrný člo věk. Důchodové připojištění, uzavřené pojistky, opakované kontrolování oken a dveří, kufrů a zavazadel, vždy uklizený
stůl, žádné zapomenuté papírky nebo účtenky po kapsách či v šuplících. Byl to muž, který za sebou nezanechával pří‑ liš mnoho stop. Dokonce i poté, co odešel, nezůstávala jeho vůně ve vzduchu déle než několik minut. Jak by někdy mohla odhalit mimomanželskou aférku, pokud by na něj nenasadi‑ la soukromého detektiva? A kde by na to vzala? Povysunula spodní ret a úplně pomaloučku vypouštěla na obličej teplý vzduch. Ten pohyb dělala vždy před důle‑ žitým rozhodnutím. Před přeskokem nejvyšší překážky na dostihové dráze. Před výběrem šatů na konfirmaci. Dokonce i předtím, než řekla svému muži ano, a předtím, než se vy dala ven na ulici, aby se podívala, jestli v tom mírném světle nevypadá život jinak.
Řečeno na rovinu: velký, dobromyslný seržant David Bell mi loval lenošení. Sedět a dívat se, jak vlny narážejí do skalisek. Úplně nahoře v John O’Groats, nejzazším koutu Skotska, kde slunce svítilo o polovinu méně než jinde, ale dvakrát tak krás ně. Tady se David narodil a tady chtěl, až přijde čas, i umřít.
David se prostě pro divoké moře narodil. Proč se musel celý život trmácet na policejní stanici na Bankhead Road ve Wicku, vzdálenou šestnáct mil směrem na jih? Nikdy se netajil tím, že to hloupé přístavní městečko mu nic neříká.
A tak kdykoli se v malých osadách na severu objevily problémy, posílal tam nadřízený právě jeho. David tam po malu dojel služebním autem, chvíli rozvášněným chlapíkům vyhrožoval, že zavolá důstojníka z Inverness, a rázem byl klid. Tady nestáli o chytráky z města, kteří by jim radili co a jak. To raději snesli koňskou moč v místním pivě značky Orkney Skull Splitter. Úplně stačilo, že ti, kdo jezdili tra‑ jektem do Orkney, projížděli kolem.
Když vášně vychladly, vlny čekaly. A pokud existovalo něco, čemu byl seržant Bell ochoten věnovat drahnou chvíli, byly to právě ony.
Nebýt této všeobecně známé Davidovy vlastnosti, láhev by byla odplavala někam do pekel. Ale když už tady seržant v čerstvě vyžehlené uniformě, s větrem ve vlasech a čepicí po‑ loženou na skále stejně seděl, bylo alespoň komu ji odevzdat. A tak se taky stalo.
Láhev se zachytila do vlečné sítě, a přestože se na ní po‑ depsal čas, slabě se třpytila. Nejmladší muž na kutru Brew Dog hned viděl, že není úplně obyčejná.
„Hoď ji zpátky do vody, Seamusi,“ volal kapitán, když si všiml papíru v láhvi. „Tyhle láhve nosí smůlu. Říkáme tomu
láhvový mor. V inkoustu je ukrytý ďábel a čeká, až ho někdo vypustí. Copak ty historky neznáš?“ Ale mladý Seamus je neznal a rozhodl se odevzdat láhev Davidu Bellovi.
Když se seržant konečně vrátil na stanici ve Wicku, jeden z místních opilců právě demoloval dvě kanceláře a policisty už nebavilo držet toho chytráka na zemi. Proto Bell odho dil bundu a láhev od Seamuse mu přitom vypadla z kapsy. Zvedl ji, postavil opodál na okenní parapet a soustředil se na to, aby tomu opilému troubovi zmáčkl hruď a ubral mu trochu vzduchu. Ale jak už to bývá, když člověk stiskne jednoho z pravých potomků Vikingů z Caithness, dosta‑ ne se do problémů. Opilec vší silou kopl Davida do koulí, až se mu všechny myšlenky na láhev rozplynuly v ostrých, modrých hvězdičkách, které vysílal jeho poraněný nervový systém.
Zapomenutá láhev stála ve sluncem ozářeném rohu na okenním parapetu dlouho, velmi dlouho. Nikdo si jí nevší‑ mal a nikoho nenapadlo, že sluneční svit a kondenzovaná voda, která se uvnitř láhve začala objevovat, asi nebudou pro papír to nejlepší.
Nikdo si nenašel čas na přečtení počátečních, napůl vymazaných písmen. A proto se nikdo nezamýšlel nad tím, co může slovo POMOC znamenat.
× × ×
Láhev se znovu dostala do lidských rukou až ve chvíli, kdy jeden grázlík, který měl pocit, že mu nespravedlivě napařili ubohou pokutu za parkování, poslal do internetové sítě poli cejní stanice ve Wicku virus. V takové situaci se vždy volalo počítačové expertce Mirandě McCullochové. Před ní padal
člověk na kolena, když pedofilové zašifrovali své sprosťár ny, když hackeři zakryli stopy po internetových bankovních transakcích, když tuneláři vymazali pevné disky.
Usadili ji do místnosti, kde zaměstnanci bezmocí má lem brečeli, a pečovali o ni, jako by byla královna. Neustále doplňovali termosku s horkou kávou, pootvírali okna a rádio naladili na stanici Radio Scotland. Mirandinu přítomnost oceňovali všude, kde se objevila.
Díky otevřeným oknům a povlávajícím záclonám si láh ve všimla hned první den.
Pěkná lahvička, pomyslela si, a zatímco se prodírala sloupci číslic a škodlivými kódy, uvažovala nad stínem v láh‑ vi, kterého si všimla. Třetího dne spokojeně vstala. S prací byla hotová a měla představu, jaký druh viru mohou očeká vat příště. Přistoupila k oknu a sáhla po láhvi. Byla mnohem těžší, než očekávala. Měla pocit, že je teplá.
„Co je uvnitř?“ zeptala se sekretářky ze sousední kan celáře. „To je dopis?“
„Nevím,“ dostalo se jí odpovědi. „Jednou ji tam postavil
David Bell. Myslím, že to udělal z legrace.“
Miranda láhev podržela proti světlu. Nejsou na tom papíře nějaká písmena? Nebylo to jasně vidět kvůli konden zovanému filmu uvnitř.
Obrátila se a láhev mírně natočila. „Kde je ten David Bell? Má službu?“
Sekretářka zavrtěla hlavou. „Ne, bohužel. Davida před dvěma lety zabili kousek za městem. Pronásledoval s kole gy jednoho chlapíka v ujíždějícím autě a špatně to dopadlo. Ošklivá historka. David byl opravdu fajn.“
Miranda kývla. Vlastně ani neposlouchala. Byla si jistá, že na papíře něco je, ale zaujalo ji cosi jiného. To, co leželo na dně láhve.
Při důkladnějším pohledu přes pískované sklo vypadala sražená hmota jako krev.
„Myslíte, že bych si tu láhev mohla vzít s sebou? Koho se mám zeptat?“
„Zeptejte se Emersona. Pár let s Davidem pracoval. Ur‑ čitě s tím bude souhlasit.“ Sekretářka se otočila směrem k chodbě. „Hej, Emersone,“ zakřičela, až se okna zachvěla.
„Pojď sem na chvíli.“
Miranda ho pozdravila. Byl to podsaditý, dobrácký chla pík s podmračeným obočím.
„Jestli si ji můžete odnést? Jasně, pro mě za mě. Já s ní rozhodně nechci mít nic společného.“
„Jak to myslíte?“
„No, určitě je to jen nějaká hloupost. Těsně před smrtí si David na tu láhev vzpomněl a rozhodl se ji otevřít. Dostal ji od kluka jednoho rybáře tam u nich, ve svém rodném měs tě. Za pár let se kutr s chlapcem i posádkou potopil a David si myslel, že to tomu klukovi dluží. Ale už to nestihl, hned potom umřel. To neznamená nic dobrýho, že jo?“ Emerson zavrtěl hlavou. „Klidně si ji vezměte. S tou láhví není spo jeno nic dobrýho.“
Toho večera se Miranda posadila v řadovém domku na před městí Edinburghu jménem Granton a zírala na láhev. Při bližně patnáct centimetrů vysoká, modrobílá, lehce slisovaná a s poměrně dlouhým hrdlem. Mohla by to být lahvička na parfém, ale na to je trochu velká. Určitě lahvička na kolín skou, a pravděpodobně je dost stará. Poklepala na ni. Roz‑ hodně byla vyrobená z kvalitního skla. Usmála se. „Tak jaképak ukrýváš tajemství, broučku?“ zeptala se, usrkla ze sklenky červeného vína a pomocí vývrtky začala vytahovat to, co bylo nacpáno v hrdle láhve. Zátka byla
vyrobena z něčeho, co smrdělo jako dehet. Následkem po bytu ve vodě se však původ materiálu nedal dost dobře určit.
Zkusila papír vytáhnout, ale zdálo se, že je rozmočený a navlhlý. Proto láhev otočila a poklepala na dno, ale papír se nehnul ani o kousek. Vzala láhev s sebou do kuchyně a ně‑
kolikrát do ní klepla paličkou na maso.
Pomohlo to. Láhev se rozbila na modré krystalky, které se jako drcený led rozletěly po kuchyňském stole.
Zadívala se na papír, který zůstal ležet na prkýnku. Po cítila, jak se jí stáhlo obočí. Pohlédla na kousíčky skla a zhlu boka se nadechla.
Asi to nebyl úplně nejlepší nápad.
„Ano,“ řekl jí kolega Douglas z technického oddělení. „Je to krev. Určitě. Poznalas to správně. Způsob, jakým se krev a kondenzovaná voda nasákly do papíru, je charakteristický.
Hlavně tady, u podpisu, který je úplně rozmazaný. Jo, barva a absorpce jsou poměrně typické.“ Pinzetou papír opatrně narovnal a ještě jednou osvítil modrým světlem. Stopy krve byly po celém papíře. Bylo to poznat na každém písmenu.
„Je to psané krví?“
„Rozhodně.“
„Taky si myslíš, že na začátku je volání o pomoc? Aspoň to tak vypadá.“
„Jo, myslím,“ odpověděl. „Ale nevím, jestli se nám pove‑ de zachránit víc než jen ten začátek. Dopis je dost zničený. Navíc může být hodně starý. Teď ho musíme vypreparovat a zakonzervovat. Potom možná dokážeme určit, jak je sta‑ rý. Taky by to chtělo přizvat jazykového experta. Snad nám dokáže říct, co je to za jazyk.“
Miranda kývla. Už měla svůj tip.
Islandsky.
„Jsou tady z inspektorátu práce, Carle.“ Rose stála ve dveřích a nevypadalo to, že by se chtěla hnout. Možná doufala, že se Carl s úředníkem pěkně pohádá.
Malý chlapík v dokonale vyžehleném obleku se před stavil jako John Studsgaard. Malý a rázný. Vypadal dost dů věryhodně, až na ploché, hnědé desky, které svíral pod paží. Milý úsměv a napřažená ruka. Když promluvil, příznivý do jem byl pryč.
„Při poslední kontrole byl v této chodbě a sklepě zjištěn azbestový prach. Abychom zajistili bezpečnost osob v těchto prostorách, musíme zkontrolovat izolační trubku.“
Carl se podíval na strop. Zatracená trubka. Jediná v ce lém sklepě, a je s ní tolik problémů.
„Vidím, že jste si tady zařídil kancelář,“ pokračoval úřed níček. „Proběhlo vše v souladu s kolaudačním procesem poli cejního ředitelství a požárními předpisy?“ Chystal se rozep‑ nout desky. Takže má pravděpodobně hromadu papírů, kde najde požadovanou odpověď.
„Jaká kancelář?“ zeptal se Carl. „Máte na mysli tento archivní expoziční prostor?“
„Archivní expoziční prostor?“ Muž ztratil na vteřinu dech, ale potom v něm opět zvítězil byrokrat. „Tento ter mín jsem nikdy neslyšel. Je ale evidentní, že se tady po většinu dne pracuje. Nazval bych to tradiční pracovní pro středí.“
„To myslíte ten kávovar? Můžeme ho odnést.“
„Rozhodně ne. Myslím tím všechno. Pracovní stoly, ná stěnky, police, věšáky, zásuvky s papíry, kancelářské potře by, kopírky.“
„Aha. Víte, kolik je to odsud do druhého patra schodů?“