Jussi
ZABIJﾃ，I
krimiromﾃ｡nhost
JUSSI ADLER-OLSEN ZABIJﾃ，I
Kriminﾃ｡lnﾃｭ romﾃ｡n Brno 2012
Jussi
ZABIJﾃ，I
Jussi Adler-Olsen: Fasandræberne Copyright © JP/Politikens Forlagshus, København, 2008 Translation © Kristina Václavů, 2012 Cover design © Wildes Blut, Atelier für Gestaltung, Stephanie Weischer using photographs from plainpicture/Arcangel Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-632-7
Věnováno třem gráciím, třem silným ženským osobnostem: Anne, Lene a Charlotte.
PROLOG Nad vrcholky stromů se rozlehl výstřel. Volání honců sílilo. V uších mu hučelo a vlhký vzduch se bolestivě dral do plic. Rychle pryč, honem. Nesmím upadnout, jinak se už nezvednu. Zatracený svázaný ruce, musím si je uvolnit. Hlavně nezůstat stát, uf. Jen aby mě nezaslechli. Už? To mám skončit takhle? Větve ho tloukly do obličeje a zanechávaly na kůži šrámy, ve kterých se krev mísila s potem. Najednou se mužské hlasy ozývaly ze všech stran. Zmocnila se ho smrtelná úzkost. Zazněly další výstřely. Rány rozčísly chladný vzduch tak blízko, až se mu po celém těle vyřinul pot jako vlhký obklad pod šatstvem. Za minutu či dvě tu budou. Proč ho ruce za zády neposlouchají? Jak může být lepicí páska tak pevná? Vyplašení ptáci se vznesli nad koruny stromů. Za semknutými šiky smrků se míhalo čím dál víc stínů. Možná od něj nejsou dál než sto metrů. Vše nabývá jasnějších obrysů. Rozeznává jednotlivé hlasy, čiší z nich krvelačnost lovců. Jak to chtějí provést? Jednou ranou, jedním šípem a bude to? Toť vše? Ne, kdepak, proč by se měli spokojit s málem? Tak milosrdní ti netvoři nebudou. Kdepak, takhle to nebude. Mají pušky a nože, krvavé tesáky. Moc dobře vědí, jak účinnou zbraní jsou jejich kuše. Kam se schovám? Kde najdu útočiště? Nestihl bych to zpátky? Nešlo by to? Pátral po zemi, nakolik mu to páska přes oči dovolila, a klopýtavě utíkal dál.
Na vlastní kůži ucítím, co to znamená padnout jim do rukou. Neudělají kvůli mně výjimku, to by je neuspokojilo. Jinak to skončit nemůže. Srdce mu tlouklo tak silně, až to bolelo.
1 ) Balancovala na ostří nože, když se odvážila pustit pěší zónou přes Strøget. S tmavě zeleným šálem zpola zakrývajícím obličej se sunula podél osvětlených výkladů a pozorně sledovala dění na ulici. Šlo jí o to, aby rozpoznala ostatní, ale sama zůstala nepoznaná, aby mohla v klidu dál žít se svými démony a zbytek přenechat uspěchaným chodcům. Těm zavilým bestiím, které jí chtějí ublížit, i těm, kteří se jí bez povšimnutí vyhýbají. Kimmie se zadívala do chladného světla pouličních lamp, dopadajícího na ulici Vesterbrogade. Zavětřila. Už brzy nastanou chladné noci. Bude si muset připravit zimní útočiště. Stála v hloučku promrzlých návštěvníků zábavního parku Tivoli, čekajících na přechodu u hlavního nádraží, když si vedle sebe všimla ženy v tvídovém kabátě. Prohlížela si Kimmie úkosem a krčila nosík, až nakonec o krůček poodstoupila. Odtáhla se jen o pár centimetrů, ale to stačilo. Pozor, Kimmie, rozezvučelo se jí v nitru poplašné zařízení, zatímco tělem cloumal vztek. Prohlédla si ženu od hlavy k patě. Kotníky v botách na vysokém podpadku a matně se lesknoucích punčochách měla pěkně propnuté a kolem úst jí hrál povýšený úsměv. Jediným kopnutím by to Kimmie všechno vymazala a ženská by se skácela, ani by nemrkla. Konečně by jí došlo, že na mokrém chodníku se ušpiní i hadry od Christiana Lacroixe. Podívala se ženě neohroženě do obličeje. Oči měla zvýrazněné linkami, napudrovaný nos a dokonale sestříhané lokýnky. Dívala se přezíravě před sebe. Kdepak, takové jako ona a jí podobné dobře znala, dokonce lépe, než by kdo čekal. Vždyť k nim kdysi patřila, k těm arogantním horním
deseti tisícům s úplně prázdným nitrem. S takovými se dříve přátelila, takové byly i její takzvané kamarádky a takovou měla i nevlastní matku. Všechny se jí hnusily. Na co čekáš, tak dělej něco, rozezvučely se jí hlasy v hlavě. Nenech si to líbit. Jen jí ukaž, s kým má tu čest. No tak dělej! Kimmie zpozorovala partu snědých kluků na druhé straně ulice. Nebýt jejich všetečných očí, strčila by ženskou pod kola projíždějící sedmačtyřicítky. Dokázala si živě představit, jakou krvavou spoušť by po sobě autobus zanechal. Jaká vlna šoku by se z ženina zmasakrovaného těla přelila na všechny shromážděné a ji samu by zalil sladký pocit uspokojení z vykonané spravedlnosti. Jenže nakonec nestrčila. V lidském davu se vždycky najde alespoň jedno slídivé oko, a navíc ji od toho něco zrazovalo. Strašlivá ozvěna věcí dávno minulých. Místo toho si přičichla k rukávu svého kabátu a musela dát ženě za pravdu. Oblečení jí opravdu nesnesitelně páchlo. Když naskočila zelená, vyrazila svižně přes přechod s poskakujícím kufrem na křivých kolečkách za zády. Nadešla jeho poslední hodinka, musí ten starý krám vyhodit. Je načase ho vyměnit. Uprostřed nádražní haly stál před kioskem dánských státních drah stojan s novinami a ztrpčoval život pospíchajícím lidem a slepcům. Všimla si titulních stránek už cestou sem ve městě a udělalo se jí z nich nevolno. „Svině,“ mumlala si sama pro sebe, když míjela stojan a nezvedala oči od dlážděné podlahy. Nakonec se přece jen otočila a do oka jí padl detail obličeje na první straně novin Berlingske Tidende.