ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST
Josef Svatopluk Machar CONFITEOR... / ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE...
Josef Svatopluk Machar
CONFITEOR… / ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE…
BRNO 2012
Ediční příprava, komentář a vysvětlivky Bohumil Svozil Vědecká redakce Václav Vaněk
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Editor and commentary © Bohumil Svozil, 2012 Cover art © ADAGP, Paris 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-619-8
CONFITEOR… 1881—1886
K novému vydání Ta leta dávno za námi, ta paradoxní leta… Je duben, slunce mlhami své blesky plaše metá. Hlad stená ve všech nervech tvých, hlad duše po životě — a tys ji sytil spoustou knih a věznil o samotě. Až syta bez nasycení, bez tužeb žádostiva se mříží svého vězení do dálky v život dívá. Dech fialek k ní zavane a skřivánčí hlas z polí — a ji to žití neznané jen bolí, bolí, bolí.
7
J. ARBESOVI
Prvé vydání bylo připsáno J. Arbesovi následujícími řádky: Drahý Mistře, pamatujete se ještě na chvíli, kdy jsme mluvili o vydání mých veršů? Pamatujete se na tento úryvek tehdejší rozmluvy? Já: Nevím, proč to vydávati. Nemám ideálů, za něž bych, jako jiní, bojoval, přítelem didaktické poezie nejsem, bych národ svůj něčemu učil, — k čemu to má tedy sloužiti? Vy: Pravé umění neslouží nikdy všedním potřebám lidstva. Podejte jen to, co jest v nitru vašem, podejte jen sebe jako člověka — a to postačí. Mistře, nenapsal jsem tento Váš výrok, by mi byl štítem před vivisekčním nožem kritiky, — chci Vás jen na ta slova upamatovati a říci, že kromě úcty a obdivu jest to vděčnost za ně, z které Vám připisuji svou první knihu. — Podpisuji tuto dedikaci dnes s upřímným pozdravem J. Arbesovi poznovu. 16. dubna 1899
8
Vstupní dialog OBČAN:
Nová knížka? Radost věru krev mi v žilách rozpění, když tak vidím stále vzkvetat naše české umění, hrdostí mne zvláště plní, že i přísná cizina našim duchům vzácné laury sama v čelo připíná, však mi líto jednoho přec, zarputilí poeti, že nechcete našich přání, našich stesků slyšeti: hle, jak celý národ kráčí, jak stroj velký v pohledu, řádem vzorným, svornou prací neustále kupředu, řemeslo i věda vážná v stroji tomto kola jsou neúnavně pracující kpředu pílí ohromnou, jen ty s uměním svým stojíš bez práce a zápasu, zpěv tvůj má sic dosti citu, hezkých nitra ohlasů, však — — BÁSNÍK:
Rozumím-li dobře, můj občane, ty chceš, by umění mé bylo kolečkem jedním též? Což není dosti na tom, že upřímný můj zpěv vždy hrdostí tě plní a pění tobě krev? OBČAN:
Pravda je sic všechno, cos tu s trochou ironie děl, avšak naše doba žádá trochu více za úděl, což ta hrdost, což ta sláva — pozoruj náš moudrý věk: všecko, všecko zhynout musí, z čeho nejde užitek. 9
Napsal už sám, tuším, Horác v tiburském svém zátiší: Spojit užitečné s krásným — umění cíl nejvyšší! Slova moudrá, zářná meta, ku které máš vždycky plout, divím se jen, že vám možno dnes je pyšně zavrhnout! BÁSNÍK:
Ach, tedy Horác! Prosím, buď mi teď po vůli a požadavků svojich mi řekni formuli. OBČAN:
Tož hleď! Celý národ nyní vede o své žití boj, pro nějž věky ostřily meč, pro nějž zhotovily zbroj, krásný úkol máš v té době, vděčna bude tobě zem: udeř v struny lyry svojí, buď své vlasti Tyrtaem! Zapěj, zapěj lidu svému do boje zpěv vznešený, v jiskry lásky k vlasti dmýchej, až se vzejmou v plameny, vzbuď svým zpěvem mrtvé předky z zapomnění mohyly, ukaž nám, jak vzorně oni krev svou pro vlast prolili, mládeže si dále všimni, buď jí rádcem, přítelem, uč ji dávným zašlým ctnostem taktuplným zřetelem, synům našim dobrých rad vždy dávat můžeš v hojnosti, dívkám čistý zpěv tvůj ukaž pravou cenu cudnosti — — BÁSNÍK:
Dost! Výtečná to přání! Tož pozounem má být má píseň, která v boj tě dřív musí rozlítit, v boj o život a o čest ti třeba chorálů? Aj, občane můj moudrý, máš málo žurnálů, či dechu už v nich málo, že musíš tady ždát, by umění mé přišlo tvé jiskry rozfoukat? Což besedy tvé, spolky, což tvoji řečníci, rakety sterých řečí, barvami sršící, k tvé hrudi nedoletnou a bludičkami jsou, jež nad bahnem se vznesou a v bahně zahynou? 10
Či v hrudi tvé jen troud je a jisker není tam, a teprv píseň vložit má ti v ni lásky plam? Což učitelé tvoji, vlastenci nadšení, tak špatně učili tě, že voláš umění, by z zapomnění hrobu tvé předky vzbudilo a chladnoucí tvé hrudi tím síly dolilo? Být mládeži tvé rádcem — toť nápad veselý! Nač pak máš vůbec školy a kněze, kostely, výmluvné kazatele a knihy učené i moudré profesory, dost dobře placené? A cudnosti, jež dnes je stařenka uvadlá, já udělat mám berle, by zcela nepadla? A—— OBČAN:
Máš věru pěkný zápal, však dřív nech mne domluvit, vždyť já nikterak jsem nechtěl urazit tvůj měkký cit; vím, že miluješ své snění, že se nezřekneš svých dum, nuž, i chvilek prázdných najdeš, kdy žít možno milým snům, ba, my je též čísti budem, však — jak žádá náš to věk — hleď, by umění tvé předem neslo onen užitek. BÁSNÍK:
A ne-li? OBČAN:
Pak šetř nás svými city, vzdechy své si nech, nech si „Pravdu“, „Krásu“, my jsme na pevnějších základech. Tolik však ti říci mohu — jak ty vaše konce znám —: brzo doplanou tvé duhy, brzo spadne vzdušný chrám, o žebrácké holi půjdeš, jak jich šlo už sta a sta, na posměch všem moudrým lidem zbankrotělý fantasta!
11
BÁSNÍK:
Tož, poezie, zhyň, než býti děvkou robnou za ten chléb hanebný ve službách kramáře, tou, jež jen v neděli smí vzít svou sukni zdobnou a chvilku pobýt u svých bohů oltáře! Ne, nikdy, občane, se nedočkáš té chvíle, bys uzřel sníženou ji v denních službách svých a jí snad poroučel svou hlavu jenom chýle neb otrocký svůj bič nad její šíjí zdvih! Ne, nikdy, nikdy ne! Však poznáš k hrůze svojí, že spoutat nedá se tím nízkým řádem tvým, že velká, vznešená v té jasné výši stojí, kam není přístupu tvým rukám špinavým, že přísným zrcadlem své doby, nitra tvého, že čisté lidskosti je schránkou jedinou, že soudcem bude tvým a soudcem lidstva všeho, a její ortele že nikdy nezhynou — však nikdy nebude tvých pákou nutných činů a dmýchat v srdci troud a svítit v hlavy šer, a docela už ne tvých preceptorem synů a guvernantkou tvojich dcer!
12