spis rosenherzovĂĄ jan seghers host
detektivnĂ romĂĄn host
jan seghers
spis rosenherzovรก
brno 2011
detektivnĂ romĂĄn host
Jan Seghers Die Akte Rosenherz Copyright © Rowohlt Verlag GmbH, Reinbek bei Hamburg, 2010 Translation © Iva Kratochvílová, 2011 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 isbn 978-80-7294-520-7
V noci z 26. na 27. ledna 1966 byla ve svém bytě ve Frankfurtu nad Mohanem zavražděna prostitutka Helga Maturová. Vyšetřovací spisy k tomuto případu byly východiskem pro tento román. Přesto jsou všechny postavy a události zcela vymyšlené.
Možná to není ten svět, ale s jednou dvěma drobnými změnami by to mohl být on. thomas pynchon
Když jsem se narodil Když dny byly štěstím Když život utekl Když ke mně přišla smrt
▸ Pro Ingrid Kolbovou a Hermanna Petera Piwitta
Když jsem tehdy přišel na místo činu a uviděl, co se stalo, poprvé jsem zalitoval, že jsem se stal policistou. Nikdo z těch, kdo tenkrát byli v Kirchnerově ulici, na ten pohled nikdy nezapomene. Někteří ostřílení kolegové mi vykládali, že se ještě po letech budili v noci ze spaní a měli před očima obraz té mrtvé. Bylo to večer jednoho horkého dne začátkem srpna 1966, když nás zavolali do domu v centru Frankfurtu. V bytě ve třetím patře se našla mrtvá žena. Ukázalo se, že jde o Karin Niebergallovou, ve skutečnosti se ale jmenovala Karin Rosenherzová. Trup a krk měla posetý bodnými ranami. Zjevně došlo k zápasu. Všude po bytě jsme našli stopy krve, na tapetách, na kobercích, v posteli, na oblečení. Karin Rosenherzová byla, jak se tenkrát říkalo, dámička známá po celém městě. A samozřejmě se do nás okamžitě všichni pustili. Vzpomínali na vraždu Rosemarie Nitribittové, k níž došlo o deset let dříve. Podobnost se nedala přehlédnout — mondénní vystupování Rosenherzové, její bílý mercedes, nóbl zákazníci. Reportéři přijížděli z celé republiky. Ubytovali se v okolních hotelech, pokoušeli se vypátrat kolegyně, příbuzné a přátele oběti. A stejně jako v případě Nitribittové nám i u Karin Rosenherzové vyčítali, že jsme nevyšetřovali pořádně, že jsme chránili prominenty, kryli podezřelé a odstraňovali materiály. Všechno to obviňování ale bylo nespravedlivé. Ten případ jsme nevyřešili, to je pravda. Ale věřte mi, nikdo se tím netrápí víc než mí kolegové a já sám. Z novinového interview s frankfurtským vrchním kriminálním radou Herbertem M. u příležitosti jeho odchodu z policejní služby v únoru 1992
část první
▸
jedna
Dlouhou dobu chodívala pozdě spát. Někdy, když byla v noci konečně sama, si lehla a říkala si: Musím usnout. Pak si vzala knížku, přečetla jednu dvě stránky, dokud se jí nezatoulaly myšlenky a právě přečtené se nesmíchalo s událostmi, které sama prožila — včera, před pár týdny nebo v dětství. Potom se stávala nešťastnou cizoložnicí ze svého románu, malým chlapcem čekajícím na polibek od maminky nebo pasažérkou na lodi, před jejímiž pohledy kloužou říční břehy jako široké, odvíjející se pásy. Toho dne byla středa 3. srpna roku 1966. Když se Karin Niebergallová kolem poledne pomalu probouzela, do obličeje jí mezerou mezi závěsy svítilo slunce a ji napadlo, že je něco jinak. Měla nejasný pocit, že spolu s touto nocí musí za sebou nechat i svůj starý život. Ještě byla příliš malátná, než aby se rozhodla, jestli se jí ta myšlenka zamlouvá, nebo jestli ji má honem zavrhnout. Podívala se na hodinky, zavřela znovu oči a obrátila se na druhý bok. Teprve když uslyšela, jak mladík ze sousedního domu parkuje na chodníku skútr, vstala, pořádně se protáhla, přešla k příborníku a pustila rádio. Zatímco si v koupelně čistila zuby, slyšela, jak Cliff Richard zpívá, že rudé rty se mají líbat. Její poslední zákazník odešel kolem třetí, vzápětí ale stál znovu celý zadýchaný ve tmavé chodbě před jejím bytem a prosil ji, aby s ním šla dolů a odemkla mu domovní dveře. Jeho jméno si už nepamatovala. Přestože v noci otevřela okno, ještě stále to tu páchlo kouřem z jeho doutníku. Když roztáhla závěsy a vyhlédla na ulici se zelenými korunami stromů, pestrým hemžením chodců a výlohami zářícími v prudkém slunci, bylo jí, jako by právě zahlédla svou budoucnost. Mimoděk se usmála představě, že bude možná brzy patřit k těm ženám dole, které se loudají městem zavěšené do svých manželů a vyzvedávají děti ze školy, aby si společně zašli do zoo, potom na zmrzlinu a večer strávili u televize. 19 ❶
část první
Už občas plánovala, že si otevře třeba nějaký obchůdek, módní butik, papírnictví nebo salon krásy. Bude chodit brzy spát, dvakrát do roka si udělá dovolenou, přibere nějaké to kilo a do postele bude chodit jen s mužem, kterého bude milovat. Ta představa jí připadala lákavá. Lákavá, a trochu nudná. Rozhlédla se. Na stolku mezi oběma křesly stály skleničky, ze kterých pili v noci. Tu svoji poznala podle stop po rtěnce. Zpola plná láhev whisky stála otevřená vedle. Popelník v noci vysypala, ale nevytřela ho. Na podlaze ležely její kalhotky a válečky stočených perlonových punčoch. Zrzavou paruku odhodila na zem vedle postele těsně předtím, než se jí zavřely oči. Povzdechla si. Všechno to působilo tak bezútěšně. U zrcadla v předsíni se zastavila. Ještě pořád nahá nafoukla tváře, vystrčila břicho, zašklebila se a vyplázla jazyk na svůj obraz v zrcadle. Ano, napadlo ji znovu, můj život se musí změnit. Ale vzápětí, jen co se osprchovala, učesala a zavolala do kavárny Kranzler, aby si objednala snídani, na kterou teď čekala, na své předsevzetí zapomněla. Aby si ukrátila čas, vytáhla z lednice lahvičku sektu, nalila si sklenici, naráz ji vypila a hned znovu naplnila. V rádiu hrál Ernst Mosch se svým orchestrem Kovářskou polku. Ztlumila zvuk. Když se ozval zvonek, zmáčkla bzučák, pootevřela vstupní dveře bytu a šla si zpátky do kuchyně zalít kávu. Na schodišti uslyšela blížící se kroky. „Dej ty věci za dveře,“ zavolala, „zaplatím zítra.“ „Něco pro vás mám,“ odpověděl hlas mladého muže. Vklouzla do ložnice, přehodila přes sebe kimono a šla ke dveřím. Poslíček od Kranzlera, který jí dvakrát třikrát týdně kolem poledne nosil snídani, k ní natáhl obě ruce. V jedné držel sáček s obloženými houskami, v druhé modrou obálku. Karin Niebergallová se na mladíka podívala. Byl oblečený ve firemní uniformě a měl růžové tváře. Pod čepicí se mu kudrnatily narezle plavé vlasy. 20 ●●●●●
spis rosenherzová
„Děkuji,“ řekla. „Zaplatím zítra.“ A když se mladík neměl k odchodu: „Ještě něco?“ Díval se do země. „Mám vám dát ten dopis. Dole stojí nějaký člověk a čeká. Mám mu říct, jestli přijdete.“ „Jestli přijdu? Jestli přijdu kam? A proč nejde nahoru sám, když ode mne něco chce?“ Mladík pokrčil rameny. Karin Niebergallová si povzdechla, roztrhla obálku a jako první uviděla stomarkovou bankovku. Poté vytáhla tištěnou kartičku a četla: Philipp Lichtenberg si Vás dovolí s potěšením přivítat na oslavě narozenin v domě svých rodičů dne 3. srpna 1966 v 16 hodin. Prosím o odpověď. Zakroutila hlavou. „Ale vždyť to je dneska. Nesmysl! Řekni mu, že tak narychlo si nic domlouvat nemůžu.“ Mladík se na ni nerozhodně podíval, pak přikývl. Otočil se a odcházel, ale zavolala ho zpátky. „Ne, počkej! Máš už něco na dnešní odpoledne?“ „Kdo? Já?“ „Je tu někdo další?“ „Do tří musím být v práci…“ „Chceš mě doprovodit? Máš chuť jet se mnou do Sachsenhausenu na večírek?“ Mladíkovi zahořely tváře. Hledal odpověď na zemi u svých nohou. Karin Niebergallová mu položila ruku na rameno a přinutila ho, aby se jí podíval do očí. „Člověče, ty máš vážně svaly… Jak se jmenuješ?“ „Hartmut.“ „Dobře, Hartmute. Buď tu ve čtyři, ano? Máš už řidičák?“ Mladík zakroutil hlavou. „Ale řídit umím.“ „Dobrá. Takže… ve čtyři. Domluveno? A řekni tomu mužskému, že tam budu. Ale neprozraď mu, že přijedeš se mnou.“ Dlouho stála u skříně a přemýšlela, co si obléknout. Nakonec se usmála a sáhla po proužkovaných letních šatech ke 21 ❶
část první
kolenům, jaké nosila Jean Sebergová ve druhé polovině filmu U konce s dechem. Karin Niebergallová na ten film poslala svého krejčího a dobře mu zaplatila, aby jí zhotovil přesnou kopii těch šatů. Teď už byly trochu z módy. Pořád ještě sice vypadaly úpravně, se širokým límcem ke krku ale vůbec nebyly svůdné. Přesto mladá žena tušila, že právě tím si zajistí pozornost narozeninových hostí. Naučila se neustále probouzet zájem o svoji osobu tím, že se chovala jinak, než lidé očekávali. Novými šaty, kalhotami, botami, účesy a parukami měnila svůj vzhled a tím zdánlivě i sebe — jako kabaretní umělkyně, která umí u publika vyvolat iluzi, že před ním nestojí nový kostým, ale nový člověk. Jednou byla pánovitou velitelkou, která z celých armád mužů udělá neznatelným pohybem hlavy bezmocné loutky, pak zase bázlivě vykulila oči a hryzala si ukazováček tak bezmocně, že jen ten nejhrubší hulvát by se udržel a nevzal ji ochranitelsky kolem ramen. Vyprávěla historky o svém původu, které si naprosto odporovaly a které se přesto, když někdo poukázal na nesrovnalosti, pokoušela nějak slepit dohromady. Jednou pocházela z rodiny východopruských statkářů, jindy byla dítě, které uteklo z dětského domova a polonahé a bosé jako v pohádce o hvězdných tolarech se vydalo napříč Evropou hledat své rodiče. Ano, jistě, její otec prý byl židovský baryton, který si jako emigrant vydobyl slávu a bohatství na Broadwayi a až dodnes jí každý měsíc posílá dopis se stovkou dolarů. Jak ale potom mohl být zároveň vysokým důstojníkem německé armády, kterého jednou zabili řečtí partyzáni, a jindy zase zmizel v sibiřském lágru? Ale prosím vás, to jste ji neposlouchali dost pozorně! Ten jeden byl její otec, ten druhý otčím, kterého si matka vzala po rozvodu a útěku toho prvního… Copak jste nikdy nic podobného neslyšeli? Žádný rozpor nebyl dost velký, aby ho nedokázala nonšalantně odstranit, žádná lež dost drzá, aby nemohla obratem vypadat jako čistá pravda. Jakmile však někdo stočil řeč na onu matku, začala 22 ●●●●●
spis rosenherzová
Karin Niebergallová odpovídat jednoslabičně a rychle změnila téma hovoru. Jestli všechny ty příběhy obsahovaly alespoň zrnko pravdy, nebo byly docela vymyšlené či poslátané z magazínů, které tak náruživě hltala, to nikdo nevěděl a zřejmě sotvakdo chtěl vědět. A už vůbec ne muži, kteří ji stále ve velkém počtu obklopovali a kteří u ní hledali ledacos, pravdu však jistě až na posledním místě. A tak pod proměnlivými maskami brzy nikdo nedokázal rozeznat pravou tvář, pokud vůbec kdy jaká existovala — a nejméně snad ona sama. A když ji někdo z dobrých důvodů považoval za prohnanou mrchu, při příštím setkání se mu mohla jevit jako ztělesnění upřímnosti, jako nezaviněně padlá žena, jež probouzí nevyhnutelnou potřebu pomáhat jí a přivést ji zpět na správnou cestu. Nebo, kdyby se to ukázalo jako bezvýchodné — a nic jiného se přece nedalo očekávat —, alespoň si trochu užít její hanebnosti. Na schodišti se otevřely dveře bytu, který se nacházel pod jejím. Malý chlapec vystrčil hlavu a s očekáváním na ni hleděl přes brýle. Karin Niebergallová se prudce zastavila. „Člověče, Timo,“ řekla, „tys mě ale vylekal.“ Chlapec se zasmál. „Že prej,“ řekl. „Ty to jenom děláš. Ty to vždycky jenom děláš.“ „To znamená, že lžu?“ zeptala se s hranou přísností. „Ne, ale kecáš.“ „Dej si pozor, ty mudrlante! Jestli budeš dál takhle přidrzlej, budu si muset promluvit s tvojí mámou.“ „Ona pracuje.“ Karin Niebergallová zašátrala v kabelce po bonbónu, žádný ale nenašla. „Bohužel,“ řekla, „dneska pro tebe nic nemám.“ Pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, zůstal ale stát a dál na ni upřeně zíral. „Víš co, potom ti koupím nějaké gumové medvídky a dám ti je večer na schody. Dobrý?“ 23 ❶
část první
Přikývl. Pak zavřel dveře. Když Karin Niebergallová vyšla na ulici, zaklonila na okamžik hlavu, aby jí slunce ozářilo obličej. Ve třetím patře vedlejšího domu uviděla studenta umění, stál u okna a díval se na ni dolů. Usmála se a kývla na něho. Pak si nasadila sluneční brýle. Na dotaz policie mladý muž později uvede, že ji naposledy viděl toho dne krátce po šestnácté hodině. On sám brzy nato odešel z domu na nádraží a odjel vlakem do Mannheimu, kde si prohlédl jednu výstavu. Hartmut stál na druhé straně ulice. Měl na sobě černé boty, oblek, jehož kalhoty měly příliš krátké nohavice, a bílou košili. Vypadal, jako by mu hořela hlava. Karin Niebergallová se zasmála. „Vypadáš jako mrkev,“ řekla. „Jako mrkev v konfirmačním obleku. To se červenáš pokaždé, když se na tebe podívá nějaká ženská?“ Šli k parkovací garáži policejní centrály, kde měla Karin Niebergallová pronajaté stání. „To je on,“ řekla, když spolu došli k bílému Mercedesu 220 se. Hodila mladíkovi klíč od vozu a čekala, až jí otevře dveře na straně spolujezdce. „Mám… opravdu?“ ptal se Hartmut. „Nikdy si nesednu za volant, když mě doprovází nějaký muž, ledaže by to byl zákazník. Zapamatuj si to. A kdybychom spolu někdy někam šli, budeš platit. Peníze ti dám, ale platit budeš ty.“ Mladík přikývl, jako by jí rozuměl. U výjezdu museli počkat, než jim hlídač otevře závoru. Sklonil se a nahlédl do auta. Když poznal majitelku vozu, zasalutoval špičkami prstů ke štítku čepice. Jeli po Gutleutstraße směrem na Basilejské náměstí. Když přejížděli most Friedensbrücke, všimla si, že mladík zneklidněl. „Co je?“ zeptala se. „Za námi jede policejní auto.“
24 ●●●●●
spis rosenherzová
Karin Niebergallová se zasmála. „Žádný strach,“ řekla. „Ti nám nic neudělají. Znají mě a znají můj vůz. Ale mám dojem, že ty nemáš potuchy, co jsem zač, viď?“ Chlapec zaváhal. Očividně nechtěl říct něco špatně: „Vím, jak se jmenujete.“ „No,“ řekla, „možná. To znamená, že umíš aspoň číst. Vždyť moje jméno je na zvonku. Ale jestli nechceš vědět víc, dobře ti tak.“ „Ale já bych rád něco věděl…“ „Ano?“ „Nemáte žádnýho…?“ „Žádného co? Žádného přítele, žádného snoubence, žádného muže?“ Mladík přikývl. „Mám snoubence. Ale dva dny se už neukázal. A jestli se brzy neobjeví, konec. Pro dnešek jsi můj snoubenec ty… platí? Mimochodem, jmenuju se Karin. Tak mi nesmí říkat jen tak někdo.“ Hartmut po ní hodil pohledem, pak zase usilovně sledoval silnici. „Hlavně aby ses do mě nezamiloval,“ řekla Karin Niebergallová. „Jasný?“ „Jasný!“ řekl mladík horlivě. Za železniční tratí zabočili do aleje Richarda Strausse a dorazili do malé vilové čtvrti, která tu ležela schovaná mezi Městským lesem a velkou výpadovkou, jež před necelými třemi lety, krátce po zavraždění amerického prezidenta v Dallasu, dostala jeho jméno. Zaparkovali na kraji vozovky a zbytek cesty došli pěšky. „Já to vím,“ řekl najednou Hartmut, když stáli na chodníku před vilou Lichtenbergových. „Co víš?“ „Vím, co jste zač.“ „Nic nevíš,“ odsekla Karin Niebergallová.
25 ❶
část první
„Ale jo. Jste… Jsi šlapka.“ Vteřinu se na něho beze slova dívala. Rozpřáhla se a dlaní ho uhodila přes tvář. Potom se do něho zavěsila a zamířila ke vchodu.
26 ●●●●●
spis rosenherzová