Issuu

předmluva

kapitola 6

Po skončení titulků

Obraz nadevše 107

kapitola 7

Svébytný jazyk

Blízko a daleko

kapitola 1

kapitola 8

Vidět znamená věřit

Umění bez barvy

kapitola 2

kapitola 9

Kamera přemýšlí za nás

Co se děje na plátně, než se pohodlně usadíte

kapitola 3

Záběr, scéna, sekvence!

121

132

144

kapitola 10

Mlčeti zlato

Kdo je tady hrdina? A jaký je jeho příběh?

156

kapitola 5

mezihra

kapitola 4

Mezi temnotou a světlem 99

30—60—30: A jedem! 172

Obsah

úvod

kapitola 11

domácí úkol

Kolik hlav? A kde jsou?

(Velmi krátké vyrušení)

kapitola 12

kapitola 18

V obraze

Obrazně řečeno

kapitola 13

kapitola 19

Naprosto typické

Mistři všeho, na co sáhnou

178

191

207

293

295

311

kapitola 14

Z románu do filmu

Otestujte to

kapitola 15

závěr

Kouzlo filmu

Buďte jako kultovní režiséři

230

249

kapitola 20

327

343

kapitola 16

Do stejného filmu dvakrát nevstoupíš 266

příloha

Kinematografická cvičení aneb užijte si zábavu s filmy 351

kapitola 17

Naslouchejte hudbě 281

Brendě: Navždy.

předmluva

Takže, dva lidé vycházejí z kina. Já vím, zní to jako začátek špatného vtipu, ale vydržte. Říkejme jim třeba Lexi a Dave. Vyhodí do koše prázdné obaly od popcornu a kelímky, a jak pomalu mizí do tmy, Lexi řekne: „Celkově je ten film poměrně věrnej originálu. Co na něj říkáš?“ „Paráda,“ odpoví Dave. „Prostě Šílenej Max. Velkolepý, hlasitý, ujetý. Přesně film pro mě. Co ty?“ „Taky skvělý. Ne ten příběh, i když ten taky nebyl špatnej. Ale spíš ta myšlenka za tím. Bylo to umělecký dílo.“ Lexi se na okamžik zamyslí. „Bláznivý, hlučný umělecký dílo.“ „Umělecký dílo? No to teda nevím. Umění jsou ti cizí chlápci. Bergman, Fellini, a jak se jmenuje ten Japonec? Mož‑ ná i Woody Allen. Víš co, taková ta nuda.“ „Takže ty si jako myslíš, že akční film nemůže bejt umě‑ lecký dílo?“ „Chci říct, že je jedno, jestli to je umění, nebo ne. Je to dobrej příběh se spoustou akce. To stačí. Bouračky, exploze, sexy holky, kytary, ze kterejch šlehaj plameny. Co víc tam chceš hledat?“ Dave se teď cítí trochu vyčerpaný. „No, všechno? Tu rychlost. To, jak ty věci vypadají — víš, jak byly ty akční scény naplánovaný, kde stála kamera, když se točil ten záběr. Nevím, prostě všechny ty věci, který z filmu dě‑ lají to, co je. A samozřejmě ta hudba,“ vysvětluje Lexi a snaží se, aby to neznělo povýšenecky. „Prostě všechny ty další věci.“

Po skončení titulků

„Podle mě si všechny ty další věci vymejšlíš. Jako třeba co?“ „No já nevím,“ říká Lexi. „Vem si třeba toho hlavního pa‑ doucha. Jak se jmenuje? Nadsmrťas Joe? Je jako Darth Vader. Víš, jak mu musí pomáhat do tý masky a dýchacích přístrojů, nebo co to bylo. I když možná je spíš jako Jabba Hutt.“ „No když jsme u tohohle přirovnání, tak Jabba Hutt byl spíš ten druhej týpek, ten, co měl chodidla jak květináče a stří‑ brnej nos — Požírač lidí. Ten byl dost nechutnej.“ „Když odhlídneme od postav, ten film byl prostě po vi‑ zuální stránce mistrovskej kousek. Kdo jinej by dokázal vy‑ myslet ty šílence na těch tyčích? Víš, který myslím, ty, jak se pohupujou mezi autama jako střelení skokani o tyči nebo tak něco. A taky jak to bylo natočený. Celej ten film, každá scéna nebo záběr nebo jak se tomu říká, všechno to vypadalo do‑ konale. Jako dokonalá verze sama sebe. Nevím, jak to líp vy‑ světlit. Prostě umění, no. Buď to chápeš, nebo ne.“ „Jak myslíš, no,“ říká Dave se smíchem, když nasedají do auta. „Moc přemejšlíš, profesorko. Já zůstanu u obyčejnýho koukání na film. A jestli budeš dál takhle plácat, platíš celou pizzu.“ Vítejte ve světě neoficiální filmové kritiky. Necháme naše mla‑ dé jít do pizzerie samotné a mezitím si rozebereme důsledky jejich konverzace. Samozřejmě mají pravdu oba: Dave, který trvá na svém právu dívat se na filmy tak, jak chce on, což je, řekněme, pasivně, a brát je jako pouhou jednoduchou zábavu, i Lexi, která tvrdí, že jde možná o něco víc, než si její dopro‑ vod připouští nebo je schopen rozeznat. Sluší se na tomto místě uvést, že zmíněným Maxem se myslí film Šílený Max: Zběsilá cesta (2015), nikoli jeho šesta‑ třicet let starý originál nebo další snímek ze série, Bojovník silnic, a už vůbec ne Dóm hromu. Částečně za to může fakt, že rozpočet nejnovější verze by mohl rozpočet originálu slup‑ nout jako jednohubku. Jednoduše řečeno, George Miller měl k dispozici takové zdroje, o nichž se mu v roce 1979 ani ne‑ snilo. A všechny je použil.

Jedná se o postavy z filmové série Hvězdné války.

(pozn. překl.)

Po skončení titulků

Takže otázka zní: Co jsou to „ty všechny další věci“? Což vede k další otázce: A záleží na tom? A k další: Mělo by nás to zajímat, a pokud ano, proč? Tyto tři otázky si zaslouží odpovědi, takže tady jsou, v leh‑ ce převráceném pořadí. Zaprvé, ať už myslíme „těmi všemi dalšími věcmi“ cokoli, záleží na nich ohromně. Když udělá‑ te byť jen nepatrnou změnu, třeba jinak rozestavíte nábytek v místnosti, celá scéna bude najednou vypadat jinak, protože postavy nebudou moci projít prostorem stejně, jako to uděla‑ ly předtím. Namísto pravého profilu uvidíte jen temeno hlavy. Pokud jste to takhle chtěli, pak je to skvělé. A to je jen jedna drobná změna v jedné scéně. Ve filmu Šílený Max: Zběsilá cesta, který naši mladí přátelé právě viděli, je sekvence, kdy hrdinové musí uprostřed gigantické honičky, jež tvoří větší část filmu, projet úzkým průsmykem. Z toho se stane ucho jehly, neboť se tuny skály sesypou dolů a v průsmyku zbude, po odstranění závalu, jen úzká štěrbina, kterou musí kamiony projet — prak‑ ticky jen malý otvor ve skále uprostřed strmého kaňonu. Ten má pod palcem motorkářský gang, jehož členové se oblékají jako psychotičtí ewoci 1, živí se tím, že vydírají kohokoli, kdo chce projet, a drží stráž na skalách, přičemž u toho vypada‑ jí jako Apačové v polovině filmů s Johnem Waynem v hlavní roli. Furiosa (Charlize Theronová) s motorkáři uzavře doho‑ du, kterou však oni nedodrží, a ona musí se svým lidským ná‑ kladem rychle uprchnout, zatímco gang odstřelí část kaňonu, aby zabránil útoku Furiosina nepřítele (a současně jejího šéfa) Nadsmrťase Joea. Tady je namátkou jen několik otázek, které bylo třeba u této scény vyřešit: s kolika motorkáři bude Furiosa vyjed‑ návat, kde budou v rámci kaňonu rozmístěni ostatní z nich, co je vede k tomu, že se uprostřed pouště oblékají do kožichů, jak bude průjezd kaňonem vypadat před sesuvem skály a po něm a kde budou během vyjednávání další postavy. Každý

záběr zahrnuje stovku takových rozhodnutí. Minimálně. Dů‑ kaz? Pojďme zkusit jiného režiséra. Tak třeba Judd Apatow, který se Georgi Millerovi podobá asi nejmíň ze všech režisé‑ rů, které znám, mluvil v pořadu Fresh Air stanice NPR o režíro‑ vání filmu Vykolejená (2015) a o spolupráci s Amy Schumero‑ vou, jež je autorkou scénáře a zároveň hraje hlavní roli: „[Při] natáčení musíte udělat milion rozhodnutí. Tím myslím, že v každé vteřině jste mohli zabírat jiný obličej, mohli jste po‑ užít jiný vtip, využít jinou hudbu, takže je tam tolik věcí k dis‑ kuzi, a celkově to vlastně nemohlo dopadnout lépe.“ Nezále‑ ží na tom, jestli jde o Sedmou pečeť, King Konga (kteréhokoli) nebo třeba Vykolejenou, princip zůstává stejný: každý záběr vy‑ žaduje sérii rozhodnutí a výběrů, počínaje tím, kdo se objeví na obrazovce, a konče osvětlením nebo filtry na objektivech. Mezi další rozhodnutí, která je třeba při natáčení a ná‑ sledném zpracování scény udělat, patří: lidé (jejich postavení na scéně, počet, vzdálenost od kamery), úhel snímání, posta‑ vení a vzdálenost kamery, osvětlení, rekvizity, délka záběru, jasnost zvuku, hudba v pozadí a jaký záběr bude předchá‑ zet a následovat. Jinými slovy: kolik lidí je na scéně, co mají (nebo nemají) na sobě, zda jsou v tu chvíli snímáni dohro‑ mady, nebo zvlášť, zblízka, nebo zdálky, jaká (pokud vůbec nějaká) hudba hraje na pozadí, jak jasně je osvětlena scéna, mluví postavy zřetelně, nebo mumlají… zkrátka, kolik a ja‑ kých vizuálních a auditivních informací scéna unese, než se pod tím náporem zhroutí, a jak málo jich je potřeba, aby byla scéna funkční? Zadruhé, musí nás to vůbec zajímat? Nemusí, jak je vid‑ no z toho, že Dave se baví i tak: je spokojený s tím, co viděl, a nepotřebuje vidět víc. Koneckonců multiplex není filmová škola a nikdo nás z ničeho nezkouší. Na druhou stranu Lexi to zajímá. Všímá si ve filmu něčeho, co je nezávislé na jeho kvalitě: někdo zařídil, aby ten film vypadal a zněl a působil přesně tak, jak působí. Výsledek může být povedený, nebo ne‑ povedený, ale v každém případě musel ten dotyčný absolvovat obrovskou řadu rozhodnutí a nezbytných kroků. Důležitější

Po skončení titulků

však je, že Lexi se chce zajímat, a to je přesně to, co tyto dva přátele odlišuje a z čeho si můžeme vzít ponaučení. Zajímat se o to, jak filmy fungují, je otázkou volby. Nemu‑ síte to dělat. Některým filmům tím dokonce prospějete. Film nás navíc k pasivitě vybízí: už sám zážitek sezení v sále s plát‑ nem, na němž se vše zobrazuje v nadživotní velikosti, kde na‑ příklad hlavy mohou mít tři metry na výšku, nás dokáže po‑ hltit. Je snadné sledovat obří obrazovku, aniž bychom ji u toho analyzovali. A nejen to, uvážíme‑li, jak jsou filmy v dnešní době nabité akcí a prosté hlubších myšlenek, zkrátka určené jen pro pobavení (a přiznejme si, někdy je to opravdu zábava), je jed‑ nodušší a docela přirozené neklást si u letního trháku zbyteč‑ né otázky. Na co bychom se asi tak ptali? Proč mají na sobě postavy spandex? Porovnejme to se čtením románů nebo poezie, kdy máme informace ve svých rukou — doslova. Sama podstata toho, co zažíváme, když otáčíme stránky a očima přejíždíme po řád‑ cích textu, vyžaduje naši aktivní účast, což takřka nevyhnu‑ telně vede k další aktivní interakci s textem. Myslím to takto: pokud chceme přerušit zážitek v kině, musíme vědomě vstát a odejít, kdežto při čtení tištěného textu už jsme aktivně zapo‑ jeni, takže chceme‑li přestat, stačí jen zaklapnout knihu. Do‑ konce někdy ani to ne, což potvrdí každý, koho někdy s leknu‑ tím probudil zvuk knihy padající na zem. Jde o to, že v případě tištěného materiálu se v okamžiku ukončení naší interakce s ním posunujeme od činnosti k nečinnosti. Kdežto u filmu je naše základní zkušenost pasivní, takže jakékoli hlubší zapo‑ jení, včetně nejkrajnějšího projevu filmové kritiky — když při promítání odejdeme ze sálu —, představuje nutně aktivnější, a tudíž vědomější volbu. Rozhodnutí stát se aktivnějším stu‑ dentem filmu nevyžaduje postoj všechno, nebo nic. Můžeme si zvolit, že si budeme všímat určitých aspektů filmů, aniž by‑ chom se přitom museli stát filmovými teoretiky. Jeden z mých synů to dokonce střídá: některé filmy za trochu úsilí stojí, jiné nikoli. Někdy přijde z kina a popisuje film slovy: „Dost straš‑ ný, ale byla to sranda.“ Což mu v některých případech stačí.

To jsou ty filmy, však víte, s Adamem Sandlerem nebo Robem Schneiderem v hlavní roli. Nebo s oběma. Mimochodem, syn je opravdu dobrý filmový divák, když si myslí, že se mu inves‑ tovaná energie vrátí i s úroky. Po celou svou kariéru jsem se snažil přimět studenty, aby literaturu nejen četli, ale aby si také všímali, jak funguje. Vět‑ šinou se mi to dařilo — nebo se tak v mých hodinách přinej‑ menším tvářili. Literární kritika, což je sám o sobě dost za‑ tížený termín, nezkoumá, zda je lepší ten či onen spisovatel nebo jaký román či jaká báseň je nejlepší. Nebo alespoň ne v mém kurzu. Nechápejte mě špatně: samozřejmě že se sna‑ žím zadávat studentům kvalitní díla a ta mizerná vynechávat. Ale skutečným účelem kritiky, podle Fostera, je rozebrat kni‑ hy a básně a hry tak, abychom lépe pochopili, jak jsou slo‑ žené dohromady. Jaké jsou stavební kameny tohoto sonetu, tohoto příběhu a jak v rámci vybraných textů fungují? Víte, zkrátka všechny ty ostatní věci. Velké věci jako symboly a ob‑ razy. Maličkosti jako melodie slov a jejich umístění ve verši nebo na řádku. Ať už jsou konkrétní rysy jakékoli, základní otázka zůstává stejná: Jak se můžeme stát lepším čtenářem — pozornějším vůči detailům, aktivnějším, lépe naladěným na jemné nuance, všímavějším vůči všem významným stránkám daného díla? S filmy je to stejné. Samozřejmě, jsou tu rozdí‑ ly. Žádné délky verše, žádná metra nebo rýmová schémata, žádný vypravěč, u kterého bychom se museli pídit po jeho věrohodnosti. Ale některé věci zas tak odlišné nejsou. Pořád tu máme postavy, pořád tu máme něco jako autorský pohled, obrazy, a dokonce symboly. Plus spoustu dalších věcí, které jsou vlastní právě jen filmům. Je nejenže možné, ale pro ně‑ které z nás i nevyhnutelné zacházet s filmem tak, jak zachá‑ zíme s jinými literárními počiny, tedy studovat jej, abychom zjistili, jak funguje. Za malý okamžik se do toho dáme. Ale ještě předtím zbývá odpovědět na tu zásadní otázku. Proč by nás to mělo zajímat? Pro potěšení. Prostě a jednodu‑ še: pro potěšení. No jistě, můžete tyto znalosti využít k tomu, abyste excelovali před celou třídou nebo se stali slavnými

∙

Potěšení č. 1: Pokud Lexi vytrvá na své cestě, naučí se mít v budoucnu ze sledování filmů větší potěšení než Dave, pro kterého filmy zůstanou jen povrchní zábavou — kdo co řekl a co se tam odehrálo a co bylo vtipné a co smutné atp. Na tom není samo o sobě nic špatného, ale může to být větší zábava. Navíc tím, že se naučíme vidět víc, o nic z té povrchní zábavy nepřijdeme. V naší kultuře panuje mylné přesvědčení, že když budeme díla, která čteme, posloucháme nebo sledujeme, analyzovat, tak tím zabijeme onu „prostou“ nebo „čistou“ zábavu. Vážně? Proč se pak všichni ti hudební nadšenci snaží ze všech sil proniknout do textů písní od Pink Floyd, Tupac, Beatles nebo Pearl Jam nebo bůhví koho všeho, aby odkryli i ten sebemenší významový detail? Proč by to dělali? A když jsme u toho, opravdu si myslíte, že po tom všem úsilí jim ta hudba přináší méně potěšení? Už jsem to někde říkal, ale opakování nezaškodí: nikdo, a tím myslím opravdu nikdo, nemá větší potěšení z četby než profesoři literatury. Pravda, může to vypadat, že se jim kouří z hlavy, když přemítají o pěti nebo šesti nebo tuctu možných významů, závěrů a smyslů sdělení naráz, ale to, co se zvenčí může jevit jako zvuk zadřeného motoru, uvnitř zní spíš jako

Po skončení titulků

kritiky s vlastním filmovým blogem. Můžete je dokonce vy‑ užít k tomu, abyste jimi obtěžovali své přátele. Což nedopo‑ ručuji, ale je to koneckonců vaše věc. Navíc využívání ana‑ lytických strategií je skvělým cvičením pro mozek a všem nám to může jen prospět. Ale o to tu nejde. Nejlepším argu‑ mentem, proč se naučit vidět na stříbrném plátně víc, je, že vám to přinese větší potěšení. Nemyslíte, že vědět, jak jsou udělány Hvězdné války nebo Hobit, je docela super? Nebo že si můžeme dobře popovídat i o jiných věcech, než je pouhá zápletka? Toto potěšení může mít samozřejmě mnoho podob. Tady je několik, které by vás mohly zaujmout:

∙

velmi spokojené mručení. O zábavu tedy rozhodně nepřijdete, naopak, pravděpodobně si ji znásobíte. Potěšení č. 2: Můžete si užít i mizerné filmy. Abyste rozuměli, špatné filmy využívají mnoho stejných technik jako dobré filmy. Abych vám to dokázal, podíváme se spolu v průběhu i na některé snímky pochybné kvality. Nejde jen o to; jakmile zdokonalíte své kritické dovednosti, můžete prozkoumat méně kvalitní filmy a zjistit, v čem nefungují (nebo možná fungují navzdory, ba dokonce kvůli svým nedostatkům). Někdy je to ta jediná zábava, kterou vám mohou poskytnout. Druhá strana téže mince spočívá v tom, že začnete vnímat, co všechno skýtají velké filmy a co vám třeba dříve — když jste ještě byli méně zkušenými filmovými diváky — uniklo. Potěšení č. 3: Vědět víc je skvělý způsob, jak ohromit své přátele a zneškodnit své nepřátele. A koho by tohle nebavilo?

Pojďme si nyní udělat malou odbočku do pizzerie, kde Dave právě přemítá nad tím, jestli mu ve filmu něco neuniklo. Není si tím úplně jistý, samozřejmě — Lexiiny postřehy nebyly tak přesvědčivé, i když mířily správným směrem —, ale Lexiino viditelné nadšení z filmu jej přimělo o celé záležitosti znovu uvažovat. Ne že by jí to kdy přiznal. Ale zvažuje, že by se na pří‑ ští film díval přece jen trochu jinak. Aby teda viděl, jestli v tom je nějaký to umění. Jako nic speciálního, rozumíš, jen možná jestli se tam jako něco neobjeví, když člověk dává trošku větší pozor, koukat, co se tam krom akce děje. Koukat na to jak ona. Chcete vědět, jak to vypadá, když filmy dokonale chápe‑ te? Tohle prohlásil Anthony Lane o filmu Šílený Max: Zběsilá cesta: Ten fantastický záběr [jak Max mizí v davu na konci filmu] umožnil Millerovi, aby získal odstup a podíval se na celou scénu shora. V tom spočívá klíč k jeho takřka mystické pověsti tvůrce

To je přece skvělé. Pozorování, porozumění, důraz na detail, pochopení filmové historie, to všechno v jednom. Lane, jak jeho čtenáři dosvědčí, je muž, který ví, co má a co nemá rád (jako v případě toho rýpnutí do Michaela Baye) a také proč si to myslí. Nemohu z vás udělat Anthonyho Lanea. Ksakru, ani ze sebe ho nedokážu udělat. Ani by to nebylo úplně žádoucí; dokonce i on by jistě souhlasil, že jeden takový docela stačí. Ale mohu z vás — z nás všech — udělat lepší filmové čtenáře. Informovanější. Uvědomělejší. Analytičtější. Díky čemuž zas na oplátku bude váš filmový zážitek bohatší a dokonalejší, ne‑ boť začnete vnímat všechny možnosti, které toto fascinující médium nabízí. Takže otázka na vás zní: jste jako Dave, nebo jako Lexi? Jste nejšťastnější, když nemusíte nad filmy přemýšlet, a be‑ rete je jako spotřební zboží určené ke zhlédnutí a následné‑ mu zahození? Nebo doufáte, že ze sledování filmů vykřešete něco víc, třeba že objevíte věci, o kterých si budete moci po‑ vídat se svými přáteli nad hrnkem latté? Chtěli byste jedno‑ duše porozumět aspektům filmu, o nichž víte, že tam jsou, ale neumíte je sami jasně identifikovat? A co je nejdůležitější, chcete převzít odpovědnost za své filmové zážitky, skutečně

Po skončení titulků

akčních filmů: jasný, instinktivní smysl pro to, kdy a kde se pře stat zaměřovat na detail a přejít k širšímu záběru a zase zpátky. Tyto instinkty byly patrné už v prvním Šíleném Maxovi, který přes veškerou svou lacinost dokázal nabrat tempo, kdykoli se do stal na dálnici, a znovu se objevují i tady. Spojují Millera ani ne tolik se splašenými despoty moderních trháků typu Michaela Baye, jako spíš s režiséry hollywoodských muzikálů a s ranými choreografy honiček, v oněch němých dnech, kdy obrazy žily jen z pohybu. Ve filmu Šílený Max: Zběsilá cesta jsou Polecats — útočníci, kteří v plné rychlosti přeskakují z jednoho vozidla na další na dlouhých tyčích — následníky Bustera Keatona, jenž ve filmu Láska kvete v každém věku spadl ze střechy přes tři přístřešky a dopadl do úzkého okapu, který ho vynesl do vzdu choprázdna a zpátky skrz otevřené okno.

si filmy přisvojit? Potom se se mnou vydejte na malý výlet. Stejně nechcete skončit sami; myslím, že možná i Dave by se rád svezl s námi.

Poznámka k textu Za celou historii kinematografie byly na celém světě na‑ točeny tisíce filmů. Nebudeme se zmiňovat o všech, ale chvílemi to tak možná bude vypadat. V této knize se budu věnovat asi stovce snímků, některým jen letmo. I tak se vám z toho někdy může zatočit hlava. Pokusím se příkla‑ dy vysvětlovat tak, abyste vše pochopili, i když jste daný film neviděli. Jestliže patříte k většině lidí, tak jste pravdě‑ podobně neviděli starší, klasické filmy (pokud jste tedy nebyli mladí v době, kdy je dávali). Vyloučil jsem ze své‑ ho výběru takřka stejný počet filmů, jaký v něm nakonec zůstal, a snažil jsem se omezit svůj hlavní výklad na ně‑ kolik klasických děl, která reprezentují různé žánry: Ob čan Kane (experimentální/artový), Shane, Přepadení a Sedm statečných (klasické westerny), Tenkrát na Západě a Butch Cassidy a Sundance Kid (revizionistický western), Annie Hal lová (ztřeštěná komedie), Maltézský sokol (kriminální/noir), V žáru vášně (kriminální/neo‑noir), Lawrence z Arábie (vý‑ pravný), Lev v zimě (historický / adaptace hry), Psycho (ho‑ ror/thriller), Zlaté opojení 2 a Moderní doba (němé veselohry / komedie), Hvězdné války (sci‑fi), Dobyvatelé ztracené archy (akční/dobrodružný), Čaroděj ze země Oz (fantasy) a Kmotr (gangsterka). Většinu z nich opakovaně uvádějí nejrůzněj‑ ší televizní stanice, především ty zaměřené na klasická díla (kdo by to byl řekl, že?), a všechny jsou dostupné pro‑ střednictvím předplacených služeb, jako je třeba Netflix. V ideálním světě by byly všechny volně ke zhlédnutí, ale v takovém světě bohužel nežijeme. U novějších filmů jsem 2

Známé také pod názvem Zlatá horečka. (pozn. překl.)

volil pestřejší výběr v naději, že čtenáři některé z nich vi‑ děli a jeden nebo dva příklady jim tak utkví v paměti, a na‑ víc si člověk vždycky může film půjčit, chce‑li si doplnit vzdělání. Ať tak či tak, nemám v plánu vás jakkoli zkoušet, takže se na ně můžete, ale nemusíte dívat, jak je libo. Ale věřím, že se podíváte.

Po skončení titulků

A nyní k té poslední zbývající otázce (kterou jsme si položili jako první): co jsou to „ty všechny ostatní věci“? Nuže, chce‑ te‑li to opravdu vědět, račte dál.

úvod

Svébytný jazyk

Předpokládejme, že máte — co? vynalézt? vytvořit? náhodou objevit? — úplně nové médium. Víte, že je nové, protože ta‑ ková technologie tu doposud nebyla. Něco pohyblivého. Rá‑ dio. Hypertext. Ještě něco víc: pohyblivé obrázky. Najednou máte schopnost zachytit lidi, ostatní tvory, předměty, zkrátka všechno v pohybu tak jako v reálném světě. Jaký neskutečný vynález! Představte si všechny ty možnosti! Představte si, co všechno s tím můžete dělat! Má to jen jeden drobný háček: Co to vlastně je? Tato zdánlivě nevinná otázka trápí filmy od chvíle, kdy spatřily světlo světa. Takřka po celé více než století své exis‑ tence kinematografie neví, co vlastně je. Nebo spíš ti povola‑ ní vždy nevědí, a ani my ne. Je film spíš jako hra, nebo jako román, jde v něm víc o příběh, nebo o podívanou, jsou pro něj důležitější dialogy, nebo spíš akce? Pravdivá odpověď zní: Ani jedno z toho, ale zároveň všechno dohromady. Film sdí‑ lí určité rysy s literárním i vizuálním uměním, využívá zvuk i obraz, nese prvky divadelního představení a dramatické scé‑ ny, dokonce zahrnuje narativní rozhodování jako beletrie. Ob‑ čas se v diskuzích o filmu ztrácí fakt, že je úplně jedno, jaký film je. Záleží na tom, co je. O to jde především. Tyto sdílené vlastnosti nás mylně ve‑ dou k myšlence, že film je jednou z oněch věcí, s nimiž sdílí po‑ dobné rysy, že je něčím jiným, než ve skutečnosti je. Filmy jsou

Svébytný jazyk

filmy. Nejsou to romány, biografie, povídky, dramata, komedie, muzikály, eposy, komiksy (ačkoli si to dnes může leckdo po právu myslet), vyznání, fotografie, obrazy nebo posvátné texty. Film může, a často to i dělá, všechny tyto formy ostatních mé‑ dií využívat. Sdílí tak určité rysy s každým z nich, ba dokonce i s několika současně. Ale není žádným z těchto médií. Je, čím je. Má vlastní očekávání, postupy, rituály a logiku, která náleží jen filmu. Ale především mluví svým vlastním jazykem, jenž má — jako každý jiný jazyk — svou gramatiku nebo soubor pra‑ videl, která jsou pro něj specifická. Abychom tento jazyk mohli zcela dekódovat a pochopit tak, co je film a jak funguje, mu‑ síme porozumět pravidlům tohoto jazyka — gramatice filmu. Možná bychom měli začít něčím tak základním, že by‑ chom to až mohli přehlédnout. Co má film a žádné jiné mé‑ dium (přinejmenším do doby jeho vzniku) ne? Příběh? Ne, těch je všude plno. Postavy? Ty jsou taktéž všude. Obrazové kulisy? Ty mají i divadelní hry. Takže co to je? Objektiv. Dobře, ano, fotografie ho má taky. Ale objektiv fotoaparátu umí vytvá‑ řet jen nehybné obrazy. Kdežto objektiv kamery dokáže snímat obrazy, které se pohybují. Může je také zastavit. Ale pohyb mu jde nejlépe. Objektiv takové kamery dokáže „vidět“ akci. Má dvě hlavní funkce, ale obvykle o nich mluvíme jako o jediném úkolu: na něco se zaměřit. Na jedné straně to znamená vnést do filmu ostrost, umožnit filmu v kameře (nebo digitálnímu nástupci filmu), aby zaznamenal ostrý obraz — nebo rozma‑ zaný, zrnitý nebo jakýkoli ze stovky dalších variant, ale v kaž‑ dém případě obraz — v každém filmovém okénku. Na druhé straně to znamená vybrat, na co se soustředit, a co vypustit: objektiv dokáže pojmout jen určitou část scény a ani o kousek víc. Tento fakt hraje obrovskou roli, když chceme definovat, v čem je jazyk filmu zvláštní. Pokud například sledujete diva‑ delní představení a na scéně je zrovna šest postav, můžete se zaměřit na kteroukoli z nich, všechny jsou vám k dispozici. Pravda, některé budou na jevišti stát dál a jiné blíž, což má také vliv na vaši pozornost, nebo mohou stát víc uprostřed, nebo naopak na kraji. Ale jde o to, že tam jsou všechny. Nějaký

bezohledný herec si tak může ukrást vaši pozornost tím, že si bude v nestřeženém okamžiku pohrávat s vázou nebo dělat obličeje nebo gestikulovat, čímž se z okrajové role dostane do centra dění, přestože mu to scénář nepředepisuje. Zítra si možná bude hledat jinou práci, ale dnes se mu to povedlo. Ve filmu to ovšem nejde. Z těch šesti postav — které jsou pořád „přítomné“ na scéně — vidíme na plátně jen ty, které zabírá objektiv kamery. Může nám ukázat všech šest, nebo pět, nebo čtyři, nebo tři, nebo dvě, nebo jednu. Nebo jejich libovolnou kombinaci. Pokud ukáže jen jednu, může to být buď postava, co právě něco dělá, anebo nějaká jiná. Jak obrovský rozdíl je sledovat toho, kdo mluví, a toho, kdo poslouchá! Dokonce ne‑ musí ukázat ani jednu z nich, ale něco úplně jiného — tikající hodiny, kokršpaněla, cokoli vás napadne. Film zobrazuje akci, byť by byla úplně minimální. Ale dělá ještě něco víc: vybírá, jakou akci nám ukáže. Nejen to, kdo nebo co bude zrovna v záběru, ale jak blízko, či daleko, na jak dlouho a mnoho dalšího. Tato rozhodnutí jsou důležitá, protože právě způsob, ja‑ kým film zobrazuje akci, k sobě dokáže přilákat naši pozor‑ nost. Film je jediné literární médium, v němž se sám text hýbe. Jako bych slyšel vaše námitky. Jistě, v divadelních hrách je také pohyb, ale kde se odehrává? Na jevištní scéně, v rám‑ ci představení, že? Ze své podstaty je divadelní představení pomíjivá záležitost, vázaná na konkrétní okamžik. Když sle‑ dujete a posloucháte kupříkladu jednu repliku od, řekněme, Arthura Millera, pak tato replika existuje jen po tu dobu, kdy ji herec vyslovuje, a pak je pryč. Nikdy už se neodehraje úplně stejně. To, co zůstává totožné, je scénář, který můžeme analy‑ zovat. Tedy text hry. Kdežto text filmu je film sám. A co filmový scénář? To je přece to stejné jako v případě diva delní hry. Dobrá otázka. A dobrá odpověď, až na to slůvko „stejné“. Je to skoro jako v případě divadelní hry. Ovšem rozdíl je obrov‑ ský. Divadelní hra existuje jako psaný text, dostupný pro kaž‑ dého interpreta, který jej chce ztvárnit v představení. V případě

Svébytný jazyk

filmu však scénář není definitivním textem, nýbrž představu‑ je jen jakýsi vzor pro konečné dílo, které se může na plátně značně lišit od původních slov na papíře. Toto dílo je vizuální a (často) auditivní konstrukt, který sám funguje jako definitiv‑ ní text. Právě ten pak můžeme studovat a analyzovat. Říkáme: „Jdeme se podívat na hru“, ne „Jdeme se podívat na scénář“. Tento podstatný rozdíl není radno přehlížet. Mnoho z nás čet‑ lo divadelní hry ve škole; kdežto naprostá většina filmových fanoušků v životě v ruce nedržela, natožpak četla filmový scé‑ nář. Text má svůj vlastní jazyk, který má svá pravidla. Předmě‑ tem našeho zájmu zde bude, jak tato pravidla v jazyce fungují. Osvojíme si zcela nový jazyk: film. Abychom si názorně předvedli tyto dvě specifické vlast‑ nosti filmu (nenechte se ukolíbat, je jich mnohem víc), vyzkou‑ šíme si jeden myšlenkový experiment. Představte si, že natáčí‑ te první scénu svého režisérského debutu. Máme tu scénu se šesti lidmi, kteří se vyrovnávají s tragédií. Mladý chlapec měl právě autonehodu, která mohla, ale nemusela být pokusem o sebevraždu, a nyní bojuje o život. Scéna se odehrává v ne‑ mocnici. Dvě z postav představují rodiče zraněného chlapce, další dvě jsou jejich sousedi, manželský pár, přičemž ona má poměr s mužem z prvního páru. A konečně poslední dvě po‑ stavy jsou náctiletý syn sousedů (a nejlepší kamarád zraněné‑ ho chlapce, který mu o této aférce řekl těsně před nehodou) a jeho mladší sestra (která nic neví ani netuší). Chcete natočit dvacetivteřinovou scénu, v níž manželka číslo dvě řekne své‑ mu milenci (manželovi číslo jedna) něco v tom smyslu, že „by si to neměl klást za vinu“. Takže otázka zní, pane režisére nebo paní režisérko: Co během těch dvaceti vteřin uděláte s kamerou? Napadá mě ně‑ kolik desítek možností, koho nebo co byste mohli zahrnout do záběru, jednu osobu nebo více osob (nebo předmětů) v míst‑ nosti, a všechny by vyjadřovaly jiný význam. Jen si kupříkla‑ du představte, jak by se záběr změnil, kdybyste ve chvíli, kdy to vysloví, ukázali nevěrnou ženu vedle jejího manžela (který nic neví) a kdybyste ji ukázali spolu s podváděnou manželkou

(která ví). Nebo jen naštvaného chlapce versus jeho spolu s nic netušící sestrou. Tak co, máte to? Jste rozhodnuti? Výborně. Právě jste vy‑ řešili dvacet vteřin svého filmu. Teď to zopakujte ještě 359krát, aby z toho byl dvouhodi‑ nový snímek. Nezapomeňte, tohle je jen vizuální stránka, a ještě k tomu jen jedna její část. Taky musíte nějak vyřešit zvuk. A tam toho máme taky k dispozici spoustu. Uděláme to ve stylu Roberta Altmana, kdy hlavní konverzaci slyšíte jen trochu, protože vní‑ máte i všechny ostatní hovory okolo, nebo celý dialog pojme‑ me staromódním způsobem, kdy všechny hlasy, které nejsou zrovna hlavní, zmizí na pozadí? A co hudbu? Ano, nebo ne? Hlasitě, nebo potichu? V popředí, nebo na pozadí? A znovu opakuji, tohle je jen jediný okamžik z přibližně dvou hodin. Po‑ měrně nesnadný úkol, že? Než předáme vaše režisérské křes‑ lo někomu jinému, pojďme se pokusit zjistit, co film je a jak funguje jeho magie. Co takhle nějaký konkrétní příklad, abychom si tento rozhodovací proces lépe přiblížili? Jeden ze základních ar‑ tiklů kinematografie je filmový souboj a jeden z nejlepších, vezmeme‑li si relativně současné snímky, můžeme vidět ve filmu Agent bez minulosti (2002). Klíčová scéna, o kterou nám jde, je souboj v pařížském bytě Jasona Bournea (Matt Damon). Bourne, který si stále není jistý svou identitou, se vrací do své‑ ho bytu, kam jej svým autem veze Marie (Franka Potenteová), která ho následně doprovází nahoru. Bourne má telefonní ho‑ vor a dozvídá se nepříjemnou zprávu: jedna z jeho identit je mrtvá a leží v márnici. Taky nesnášíte, když se vám něco tako‑ vého stane, že? Pod vlivem tohoto telefonátu a jistých zvuků, které ještě nedokáže přesně identifikovat, začne být Bourne obezřetný a vezme do ruky kuchyňský nůž. Když se Marie vynoří z koupelny a promluví na něj, vykloní se Bourne do chodby a pustí nůž špičkou ostří kolmo na dřevěnou podlahu, aby ji nevylekal. Pak si všimne něčeho zvláštního u dvojitého francouzského okna v pracovně a ve chvíli, kdy nedává kvůli

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15)

Bourne stojí u okna; Marie promluví; Bourne u okna, otočí se na ni; Castel proletí oknem, samopal střílí; Marie, vyděšená; Bourne chytí Castela, podkopne mu koleno a oba padají na zem, zbraň stále střílí; Bourne a Castel zápasí o zbraň; strop nad nimi prošpikuje klikatá řada kulek; Bourne Castela odzbrojí; zbraň odletí stranou z dosahu bojovníků; Castel dostane Bournea do kravaty; Bourne se vyprostí pomocí úderů kolenem a lokty; Castel z otočky odkopne Bournea přes celou místnost; Bourne sklouzne po podlaze, vstane; Bourne, snímaný zezadu, se blíží ke Castelovi, který jde směrem k němu;

Svébytný jazyk

Marii pozor, se skrz okno do bytu zhoupne nájemný vrah s automatickou zbraní v ruce. V ten okamžik začíná vskutku fascinující bojová scéna, v níž se Bourne, perfektně trénovaný zabiják, setkává se svým protějškem, rovněž trénovaným za‑ bijákem ze stejného programu. Jejich pohyby jsou zrcadlově totožné, oba vědí, co od druhého na začátku souboje čekat. Zásadní rozdíl ovšem je, že ten druhý muž jménem Castel (Nicky Naudé) má zbraně — no dobře, Bourne má plnicí pero, které s velkým úspěchem použije, ale i tak — a náš hrdina musí vyhrát, jinak je po filmu. Choreografie souboje je mimořádná, samozřejmě, jinak bychom o ní vůbec nemluvili. Ale celá scéna je výjimečná především díky tomu, jak jsou jednotlivé záběry nasnímány a sestříhány. Začíná od naprosté nehybnosti: Bourne stojí bez hnutí u okna, potom Marie promluví ode dveří, pak zase Bourne u okna, ale dívá se přes rameno na Marii. A pak se okno roztříští a vypukne peklo. Záběry jdou po sobě nějak takhle:

16) Castel, zabíraný zezadu, napadne Bournea; 17) dvojzáběr (dvě osoby ve stejném filmovém políčku) na oba muže rozdávající údery; 18) dvojzáběr na Bournea a vyděšenou Marii, na kterou je zaostřen obraz; 19) Castel projde záběrem a zastíní při úderu Marii; 20) dvojzáběr zpoza Castela, Bourne kryje úder; 21) záběr na Bourneovu botu ohýbající Castelovo koleno; 22) Castel na zemi, překulí se do kleku, vytáhne vroubkovaný vystřelovací nůž; 23) Marie (sama v záběru) vykřikne „Jasone!“ jako varování; 24) trojzáběr snímaný zpoza Castela, Bourne před ním a Marie za Bournem; 25) dvojzáběr na horní části těla při souboji, potom jen nohy, poté zase horní část těla, jak se Castel ohání nožem; 26) samostatný záběr na Bournea, jak uhýbá před nožem a poté dává úder a ustupuje z chodby do pracovny; 27) dvojzáběr, jak Castelova hlava odletí dozadu, ale on kráčí dál a znovu se chystá k útoku; 28) dvojzáběr ze strany Bournea, který uhýbá a pak chytne Castelovu paži; 29) dvojzáběr, kdy kamera krouží okolo bojovníků, kteří se jeden druhého snaží napadnout; 30) dvojzáběr na Bournea, který se snaží Castela odzbrojit, ale ten ho odhazuje na zem nedaleko stolu; 31) samostatný záběr na Bournea ležícího na podlaze, jak se rychle snaží zaujmout obrannou pozici, Castel vchází do záběru; 32) Castel se blíží, z Bourneovy perspektivy, pak ho Bourne nohou odkopne zpátky; 33) samostatný záběr na Bournea, jak z lehu vyskakuje na nohy; 34) samostatný záběr na Marii, udivenou a zděšenou; 35) samostatný záběr na Castela, oči podlité krví, zvedá se na nohy;

Svébytný jazyk

36) samostatný záběr na Bournea u stolu, jak rukou šátrá mezi papíry a penězi na stole, až nahmatá propisku a za zády z ní sundá víčko; 37) záběr na Castela rozbíhajícího se k útoku; 38) samostatný záběr na Bournea, jak uhýbá před nožem, poté bodne Castela do předloktí propiskou, ten ji vytáhne a pošle Bournea úderem přes celou místnost; 39) Castel se zvedá, Bourne se k němu blíží (tentokrát jako agresor), kamera krouží s ním, tím se dostává do záběru i Marie, stále stojící ve dveřích; 40) Castel prudce vykopne, mine, pak divoce máchne nožem, znovu mine, Bourne zasadí úder, poté Castela chytne za ruku, v níž svírá nůž, a vrazí mu propisku do dlaně mezi prostřední klouby; 41) záběr na nůž padající na podlahu, Bourne jej nohou odsune pryč; 42) Bourne odkopne Castela přes stůl, Castel se svalí na zem; 43) dvojzáběr zpoza Bournea na Marii, naprosto vystrašenou; 44) samostatný záběr na Bournea v bojové pozici; 45) samostatný záběr na Castela, který vyskočí na nohy — vypadá ještě víc jako stroj — a vytáhne si propisku z ruky; 46) dvojzáběr na Castela, jak se zuřivě rozbíhá na Bournea, Bourne útok kryje, dupne Castelovi na holeň, zlomí ji, poté mu zlomí ruku a pošle ho k zemi; 47) samostatný záběr na Castela dopadajícího ve značně zbědovaném stavu na parkety; 48) samostatný záběr na Marii, které se dělá zle; 49) záběr zpoza Mariina ramena na Bournea, jak strhává Castelovi batoh ze zad a hází ho Marii, aby v něm našla nějaké stopy; 50) samostatný záběr na Marii, která pouští batoh a naříká hrůzou;

51) záběr na Bournea, který ukazuje na batoh a křičí na Marii, aby ho vysypala; 52) záběr na Marii, jak vysypává batoh; 53) dvojzáběr na Bournea, který se snaží z Castela dostat, kdo je a kdo ho poslal, a přitom mu mlátí hlavou o zem; 54) samostatný záběr na Marii, jak se dívá do papírů, z nichž se vyklubou jejich zatykače, zatímco v pozadí slyšíme, jak Bourne pokračuje ve výslechu; 55) Marie vykřikne: „Má moji fotku!“, záběr se zaměří na Bournea, stále se sklání nad Castelem, který už takřka není vidět v dolní části záběru; 56) samostatný záběr na Marii, vyděšenou a rozčilenou, která jde k polomrtvému Castelovi; 57) dvojzáběr na Bournea, jak silou odvádí Marii pryč od Castela; 58) trojzáběr, jak se Marie Bourneovi vysmekne, ten ji znovu chytí a kopající ji táhne pryč; 59) samostatný záběr na Bournea, který říká Marii, aby se nepřibližovala, že „se o to postará“; 60) dvojzáběr zpoza Bournea, s Marií, přecházející bez střihu v trojzáběr, když se do obrazu najednou vztyčí Castel; 61) trojzáběr zpoza Mariina ramene přes Bournea na Castela, který nyní stojí, ale v mžiku se otočí, prorazí okno a vrhne se přes zábradlí balkonu vstříc jisté smrti; 62) samostatný záběr na Marii s vlasy přes obličej, není schopna slova; 63) samostatný záběr na Bourneova záda, jak jde k oknu a pohlédne dolů na mrtvolu, potom se podívá na hodinky a odhodlaně vykročí. Tady naše dva protagonisty opustíme, souboj skončil. Proza‑ tím nám tento popis stačí k tomu, abychom jim mohli podě‑ kovat za skvělou podívanou.