Iva Hadj Moussa: Mořská Eva — ukázka by Host nakladatelství

Iva Hadj Moussa

Mořská Eva

Iva Hadj Moussa

Cover art and illustrations

ISBN 978-80-275-2849-3

Věnováno všem, kdo se nebojí vlastní divnosti.

Speciální dík patří Petře, Olze a Simoně.

No one cared who I was until I put on the mask.

The Dark Knight Rises

Tichá voda

Náš dům mám nejradši po ránu, kdy všechny ještě spí. Tedy

kromě Roxy, feny německého ovčáka. Tmavá psice přes noc lehává za dveřmi mé ložnice, ale už kolem šesté začne hlasitě zívat, protahuje se a ocasem naráží do futra. Nakonec opatrně zaškrábe na dveře. Jakmile ji pustím dovnitř, radostně mě vítá do nového dne. Na chvíli ze světa nevidím nic než rozesmátou, lehce prošedivělou mordu, ze které táhne rybí puch.

V domě je ticho, jen z kuchyně slyším jemné tikání hodin.

Vzduch voní dřevem a trochu i včerejší večeří. Pavlína dělala roštěnky, o kterých Kačenka prohlásila, že jsou houževnaté, takže se tchyně malinko urazila. Pomalu se rozednívá.

Záclonami dovnitř proniká první měkké světlo a klouže po zdech.

Když se převléknu a vypustím Roxy na zahradu, do okenních tabulek se už nesměle opírá slunce a rozpouští jinovatku. Jaro tu bude co nevidět. Kolem krmítka zvědavě poletuje stehlík s červenou maskou kolem zobáčku a žlutými pruhy na křídlech. Kuchyňská deska je upatlaná a pokrytá drobky. Dřív je Pavlína pečlivě stírala hadříkem nebo je několikrát za den smetla hranou dlaně a vysypala do dřezu, ale poslední dobou mi připadá, že ve své pečlivosti malinko polevila. Anebo potřebuje nové brýle. Před pár dny jsem si všimla, že se u kredence zatřepotal potravinový mol a další tiše odpočíval na zdi. Ještě tak rok zpátky by tu neměli žádnou šanci.

Chvilku před sedmou budím holky. Probírají se mátožně a neochotně, jako by se každé ráno vracely z jiné planety a učily

se znovu chodit i mluvit. Až po chvilce se z jejich pokoje ozve tlumené šustění peřin, šoupání pantoflí a první ranní mumlání.

„Máte všechno do školy?“ ptám se zbytečně, když zasednou ke stolu. Ráno se obvykle živí čokoládovými křupinkami, které si nechávají důkladně rozmočit v mléce. Obsah misky připomíná bažinu, v níž se utopil kůň.

Všimnu si, že Kačence se zacuchané vlasy vzadu slepily do tenkých dredů. „Koukej se učesat,“ pobídnu ji. Cosi nesrozumitelně zahuhlá. Maruška s plnou pusou čvachtající hmoty prohodí, že její sestra vypadá jako Bob Marley. Kačka neví, kdo to je, ale i tak se naštve a vypukne drobná hádka.

„Dneska přijedu později, potřebuju dělat inventuru,“ přeruším jejich hašteření.

Zrovna tak jsem mohla oznámit, že si dnes nechám amputovat obě nohy: holky se dál věnují své hnědé břečce a svět kolem nich neexistuje. Kačka se zvedá od stolu a pomalým krokem dopluje k ledničce. Vytáhne krabici s mlékem a dolije si misku až po okraj. Trochu tekutiny vyšplouchne na její vyšisované pyžamo s princeznou Elsou. Kateřina Zasviněná, prohlásila o ní jednou Maruška, která ráda baví sebe i ostatní vymýšlením originálních přezdívek. Tak například

babička není babička, ale Babucha Varucha, Moučnice Koláčová, Drobenka Vařislavka nebo Dobrodýně.

Vklouznu do koupelny, dokud je tam volno. Vlasy postříkám suchým šamponem a vyčešu je s předkloněnou hlavou,

12—13

aby účes působil bohatěji. Lehký make-up, řasenka a lesk na rty. Člověk lakuje realitu na růžovo, sotva se probudí, pomyslím si, když se prohlížím v zrcadle. Na svých pětačtyřicet nevypadám zle, jen malinko unaveně.

Z domova vyrážíme patnáct minut před osmou. Holky to mají do své páté a sedmé třídy pěšky, já jezdím autem, protože často někde něco vyzvedávám a převážím. A kromě toho ráda řídím. Zvednutím dlaně pozdravím souseda, který bydlí v řadovém domku hned vedle toho našeho. Na své předzahrádce opisuje pažemi pomalé oblouky. Každý jeho pohyb je tichý, plynulý, až trochu hypnotický. Od úst mu stoupá pára, na trávníku se ještě třpytí zbytky přízemního mrazu. Výjev působí skoro přízračně. Soused vypadá klidně, jako by se právě vyrovnal s celým světem. Ale i on bude muset za chvilku do práce.

Pavlína ještě spí.

Jako holka jsem milovala galanterii. Už jen ten vznešený název, zní skoro jako galerie. Zbožňovala jsem vzory, barvy, struktury a vůně látek. Zvuk nůžek, které na stole stříhaly tkaninu a skřípaly u toho zuby jako nějaká robotická příšera.

Obchod s oblečením ale taky není k zahození. Ten můj se jmenuje Ateliér Eva. Za prostor tu platím celkem přijatelný nájem, který se rok co rok zvedne o pár symbolických procent. Částečně je to díky shovívavosti majitele domu

a částečně i proto, že obchod sídlí v tmavém průchodu, kterým se polovinu roku prohání ledový vítr. Konfekce je určena ženám padesát plus, velikosti jsou taky spíš plusové. Moje zákaznice se chtějí oblékat elegantně a zároveň nápaditě. Přestože mají v oblibě silonky tělové barvy, nejsou to žádné nevýrazné myšky. Jsou to ženy, které se smějí nahlas a k odpolední kávě si rády poručí kus dortu, protože žijí jenom jednou. S potěšením pozoruju, jak se probírají pestrobarevnými halenkami, nasazují si odvážné klobouky, pózují před zrcadlem a zkoušejí si náhrdelníky, kterými chtějí odvést pozornost od krocaního krku.

Zboží objednávám z Turecka, protože v Číně se lidé prodávají na orgány a děti jsou matkám unášeny za bílého dne. U nás už se skoro nešije, a pokud ano, obyčejné ženy si to nemůžou dovolit.

Moje móda, abych tak řekla, vlastně ani móda není. Barvy jsou pořád podobné, střihy víceméně taky. Šaty lehce probrané v pase. Lichotivý áčkový střih. Nařasené rukávy u impozantních halenek, které si často pořizují ženy s bujným poprsím a ve vedoucích pozicích. Kytky, pruhy, puntíky, zvířecí vzory, všechno se to beztak točí pořád dokola.

Mám to tady ráda. Možná i proto, že tu chráním něco starosvětského, co odolává zkaženému zubu času. Nabízím jiný druh nakupování, než je dnes zvykem ve všech těch gigantických obchodních centrech s nekonečnými halami a zářivkami, které ty absurdně levné hadry, co nevydrží ani tři vyprání, probodávají ostrým světlem. Maruška

nakupuje zrovna v takových. Jednou jsem ji doprovázela — byla sobota odpoledne a to, co se v obchodě dělo, nemůžu nazvat jinak než rabováním. Nákup oblečení má být slavnostní událost, ne výprava do válečné zóny, hudrovala jsem, ale Maruška řekla, že jsem jak z jiného století. No, nejspíš má pravdu.

Kolem poledne pozoruju hemžení u vietnamského stánku se zeleninou. Senioři kráčejí rozvážně a zeširoka jako krabi.

Grapefruit párkrát obrátí v ruce, aby ho pak zase vrátili na místo. Hned vedle je obchod s elektrem. Pracuje tam poněkud nevrlá prodavačka jménem Renáta, se kterou jsme se poslední dobou malinko sblížily — bylo to poté, co zjistila, že jsem stejně jako ona vdova. Trápení sbližuje.

Po chvilce váhání si zajdu koupit kávu do řetězce americké kavárny na náměstí. Je to luxusní záležitost, takže si ji můžu dovolit jen párkrát do měsíce. Baristka je štíhlá a nosí vysoko vyčesaný culík. Projevujeme si úctu tím, že neztrácíme čas zbytečnými řečmi. Pozdravíme se jemným pokývnutím hlavy a úsměvem, který je tak nepatrný, že skoro neexistuje.

Průchodem to silně táhne a lidi si tisknou kabáty k tělu.

Odpoledne se spustí déšť a zbloudilé zákaznice vnášejí do obchodu jeho vůni. Zajímají se, jestli prodávám pláštěnky a deštníky. Omluvám se, ale nemohu posloužit. Za mokrých dnů těžím z toho, že většina žen byla vychována tak, aby se i v běžných situacích cítily nepatřičně. Zběžně si prohlédnou vystavené oblečení a doplňky, dlaní pohladí materiál saka,

Chvilku klábosím s Renátou. Chystá se do kina, ale už teď předvídá, že to určitě zase bude nějaká pitomost. Podle ní je to tím, že dnešní pedagogové jsou na žáky málo přísní a mají nízké nároky: chtějí předejít tomu, aby si na ně studenti stěžovali nějaké komisi.

„Když jsem byla malá, učitelé po nás běžně házeli klíče a tahali nás za vlasy. A copak mě to nějak poznamenalo?“ položí si řečnickou otázku.

Raději se vracím do obchodu. Po chvilce mi v kapse zazvoní telefon. Na displeji se objeví fotka Marušky — je z předloňského léta, Maru má na hlavě slamák a šťastně se usmívá do objektivu. V telefonu se ozve pláč. Vlastně to není pláč, ale zoufalé vytí, ze kterého mi zatrne v páteři a srdce se smrskne do malého uzlíčku.

„Copak se děje, Marunko?“

Žalostné vzlyky pokračují.

„No tak, Maru! Co se stalo?“

„Um-umřela babička,“ zaškytá.

„Počkej… Jak to myslíš, že umřela?“ zareaguju nesmyslně.

„Leží tady na podlaze a nehejbe se!“

„Třeba spí!“ vyhrknu. Mozek není ochoten spolupracovat. Místo toho, abych se přiměla k nějaké smysluplné reakci, se přistihnu při myšlence, že mi nečekaná zpráva zhatila plán na inventuru.

16—17 jemně promnou lem sukně. Vyberou si aspoň maličkost, šátek nebo náramek, cokoliv, co je zbaví nepříjemného pocitu provinění z toho, že navštívily butik s oblečením a nic si nekoupily. Hlavně nezůstat nikomu nic dlužna…

„Na podlaze v koupelně? Je m-mrtvá!“

„Bože,“ vydechnu konečně. Teprve teď ta informace doputuje, kam má. Žaludek se mi zhoupne. „Hned jedu za váma! Volalas záchranku?“

„Na co záchranku? Ona nedejchá! Nemá tep, zkoušela jsem to, učili jsme se to ve škole!“

Položí to. Jsem tak rozrušená, že si ani nevšimnu, že mám v krámě zákaznici. Rozpačitě postává za štendrem s jarními trenčkoty.

„Tak já přijdu zítra,“ hlesne.

Nepřítomně přikývnu.

„A upřímnou soustrast,“ kondoluje mi žena. Je jí asi tolik co mně. Červená flísová mikina, trochu vyšisované džíny. Laskavé oči.

„Tchyně,“ zamumlám. „Zničehonic. Musím zavřít. Omlouvám se.“

Žena mi věnuje pohled plný účasti. Udělá krůček směrem ke mně, skoro to vypadá, že má v plánu mě obejmout, ale nakonec si to rozmyslí.

Domů jedu stylem brzda-plyn, spíš se vznáším, než jedu. Na chodníku před domem už stojí sanitka. Když utíkám po kluzkém chodníku ke vchodovým dveřím, málem si vyvrtnu kotník. Maruška stojí shrbená na schodech do patra. Je bledá, oči má červené a opuchlé, malinko se třese. Kačenka stojí nehybně v chodbě, ustaraně se drží za lokty, ale nepláče. Jednu po druhé obejmu, ale jejich těla jsou zaťatá a nepoddajná. Roxynu musela některá z nich zavřít do mé ložnice — slyším její táhlé vlčí naříkání.

V koupelně je těsno. Pavlína leží na zemi přikrytá dekou s konejšivým květinovým vzorem. Dvě záchranářky stojí u stěny a vyplňují formulář.

Lékařka, drobná žena v červené bundě, se tiše představí a zeptá se: „Vy jste snacha?“ Položí mi několik otázek.

Informuje mě, že Pavlínu musejí vzhledem k okolnostem odvézt na pitvu.

„Mohla to být céva. Nebo srdce,“ konstatuje.

Záchranáři si pomalu balí věci. Pak ji přeloží na nosítka a odvážejí sanitkou pryč.

Jakmile dům utichne, usednu na gauč a zavolám k sobě holky. Každou držím za ruku. Jejich dlaně jsou vlhké a ledové. Nevím, co říct. Maruška pláče, Kačenka se nepřítomně dívá před sebe. Roxy na mě vyčítavě civí, oči plné zmatku. Za okny se pomalu rozpadá den. V domě je nebývalé ticho.

Ráno se snažím vyvolat dojem normálnosti. Vyvenčím Roxy, prostřu stůl k snídani. Včerejší chleba, plátkový sýr, džus v krabici, jogurt s lesním ovocem.

Maruščina hezká tvář je zdeformovaná zármutkem. Když ji chci pohladit po vlasech, ucukne, jako bych snad za babiččinu smrt mohla já. Zářivě bílé tričko má poskvrněné stopami řasenky. Kačenka mechanicky hladí Roxynin ježatý hřbet, v obličeji neproniknutelný výraz.

„To bude dobrý, holky,“ řeknu, ale zní to hloupě a neosobně. Připadám si jako tělocvikářka utěšující žákyně, které si při skoku do dálky odřely koleno.

„Jak by to mohlo bejt dobrý, když tu není babička?“ vzlykne Maruška. „Naše Dobrodýně.“

„U večeře jsem jí řekla, že ty roštěnky byly hnusný,“ pronese Kačenka ledovým hlasem. „To byla jedna z posledních vět, co ode mě slyšela.“

„To není pravda, Kačko. Vždyť jsi jí popřála dobrou noc, dobře si na to vzpomínám,“ snažím se ji povzbudit. „Zaslechla jsem, jak jsi jí řekla: Dobře se vyspi, babi.“

Sotva to dořeknu, neovládnu se a rozpláču se. Začnu rychle sbírat nádobí a skládat ho do myčky. Zuby mám pevně stisknuté k sobě. Roxy nešťastně zakňučí.

Byla to silná mozková mrtvice. Pavlína umřela rychle, doma, v bezpečí. Necítila žádný strach. Chvilku před smrtí dopila bílou kávu z hrnečku s nápisem Miami Beach — nikdo kromě ní se ho nesměl dotknout. Byl to hrneček z její zámořské anabáze: jako žena s neobyčejnou dravostí a odhodláním po revoluci prorazila tím, že začala prodávat kosmetiku Mary Kay. Nosila růžový kostýmek a vedla tým podobně ambiciózních obchodnic. Absolvovala několik manažerských kurzů, pořídila si BMW a o své budoucnosti měla jasno. Vrcholem její kariéry bylo školení na Floridě, které absolvovala s dalšími dobyvatelkami západního světa. A odkud si přivezla ten bílý hrnek.

Těsně před smrtí si četla milostný román půjčený z knihov ny. Slib pod hvězdami . To mi připomíná, že musím vrátit všechny její knihy zabalené v igelitu, aby nenabíhal dluh.

Nebe dnes připomíná školní výkres. Rozpité vodové barvy, rozostřené linky, sem tam někde šmouha od neposedného štětce. Na hrudníku se mi usadí tíha.

Za deset dnů se s Pavlínou loučíme.

Je první den jarních prázdnin. Vzduch je chladný, ale i tak se potím. Ráno jsem zapomněla použít deodorant, takže mi nezbývá než se celý den stydět za svůj štiplavý zápach, který se mi line z podpaží. Snažím se držet si lidi od těla, což je na pohřbu trochu problém.

Maruška hlasitě vzlyká a už si rozmazala voděodolnou řasenku. Slzy nejsou voda. Položím jí ruku na rameno a neobratně ji pohladím. Kačenku chytnu za ruku. Sevře mi dlaň tak silně, až to zabolí.

Přímo za mnou stojí moje nejlepší kamarádka Vilma, tak těsně, jako by mě chtěla zachytit v případě, že bych začala omdlévat. Za krkem cítím její dech, slabě vonící po kávě, a omamně sladký parfém, který používá snad už dvě desetiletí. „V pohodě?“ zašeptá občas. Odpovím jí jemným pokývnutím hlavy.

Je tu také Pavlínina mladší bezdětná sestra Monika Marousková se svým manželem a hrstka dalších příbuzných, z nichž některé vidím poprvé v životě. Asi deset Pavlíniných kamarádek se sešikovalo do důstojné formace. Marousek má perfektně střižený oblek, v puse převaluje žvýkačku a kolem něj se line vůně tak silná, že na sebe musel vyšplíchat snad půlku toaletní vody. Postřehnu, že v jednu chvíli položí manželce ruku na zadek a trochu ho zmáčkne.

20—21

Kačenka v tmavé plisované sukni pod kolena, sportovní bundě a ošoupaných teniskách vypadá, jak kdyby se oblékala v charitě. Ráno jsem ji nabádala, ať si vezme černé sametové šaty s bílým límečkem a nazuje baleríny, ale odmítla s tím, že na babiččině pohřbu nechce vypadat jako

Wednesday z Addamsovy rodiny. Svolila ale, že si vezme

Pavlíninu kabelku z černé kůže.

Pavlínu pohřbíváme do země. V dosud holých větvích stromů občas zaskřehotá pták. Přes Vilmina známého jsem

Pavlíně na poslední cestu objednala zpěváka. Je poněkud vyžilý, sako na něm visí a táhnou z něj včerejší piva, ale zpívá čistě, s rukama vroucně sepjatýma a zakrývajícíma špatně zapnutý poklopec.

Ó hřebíčku zahradnický,

ó růžičko voňavá, kterak na tě zapomenu, když to není věc možná?

Jak bych na tebe mohla zapomenout, mami, napadne mě.

Některé ženy své tchyně takhle oslovují: mami, mamko, maminko. Se svou vlastní mámou jsem se nerozloučila, tak tedy aspoň s tebou, Pavlíno.

Kačenka se zaujetím sleduje zpěváka a okusuje si nehty. Maruščina drobná ramena se otřásají pod novým návalem smutku. Člověk na pohřbech tak trochu — nebo možná především — pláče i sám nad sebou a svou samotou. Slzy mi stékají po tvářích, jako by kdesi uvnitř mě prasklo potrubí.

Kačenka zaloví rukou v kabelce a podá mi zmuchlaný balíček kapesníků. Vytáhnu hned dva naráz, vysmrkám se a osuším si oči. Nasolená kůže mě pálí, popotahuju nosem. Podmračenou oblohou náhle prosvitne slunce a Maruška si zakryje oči slunečními brýlemi, které bleskově vytáhla z kabelky. Modrý samet jejích šatů se na slunci leskne jako krovky překrásného brouka.

Ve výčepu U Lípy, kde se koná smuteční hostina, to voní po smažených řízcích a zatuchlých ubrusech.

„Mně tatínek umřel vloni na maškarním bále,“ informuje nás servírka se svraštělým dekoltem.

„Ach,“ řeknu. „Upřímnou soustrast.“

„A za co šel?“ zeptá se Kačenka, ale na to už servírka neodpoví. Do místnosti vstoupí smuteční hosté v čele s tetou a strýcem Marouskovými. Za nimi se trousí zbytek dalšího zaraženého příbuzenstva a Pavlíniných přátel.

Marousek ztěžka dosedne za dubový stůl. Je to lehce otylý šedesátník a velké zvíře ve stavebnictví. Vypadá jako člověk, který hraje golf: nosívá tričko s límečkem a má pomalé, snové pohyby. Jindy mi připomíná kosmonauta, který právě přistál na Měsíci a teď zvažuje, že by tam postavil kancelářský komplex. Monika Marousková řídí síť kosmetických studií, ve kterých zákaznicím upravují obočí a stimulují tvorbu kolagenu elektrickými výboji. Kdykoliv chce něčemu dodat důraz, použije slovo „neskutečný“. Podle všeho se zhlédla v britské královské rodině a přizpůsobila tomu i šatník. Kolem krku si uvazuje hedvábný šátek a často nazouvá jezdecké holínky, ačkoliv Marouskovi koně nevlastní; pouze dva

22—23

mercedesy. Bydlí v domě na okraji města a kromě bazénu mají i zahradní jezírko, kterému říkají biotop. Chovají v něm ryby a žáby. Trávník i okolní keře jsou pečlivě zastřižené. Marousek si objednává dvojitou vodku. Jeho manželka tiše posmrkává do ubrousku, ale nálada u stolu se pomalu mění. S každým dalším soustem oběda a lokem piva se rozpouští napětí, dosud těžké jako víko rakve. Občas je dokonce slyšet i tlumený smích a po chvíli i ten hodně hlasitý — Vilmin. Z pootevřeného okna se sem ze vzdálených zahrad nese temné holubí vrkání. Pochmurná nálada se ke mně snáší jako pavučina ze stropu.

Když se po smuteční kávě a smutečních zákuscích vracíme s holkama domů, svět se najednou zdá příliš jasný a až nepatřičně optimistický. Slunce se drze opírá o zdi domů a ve vzduchu je cítit jaro. Roxy se po našem návratu může pominout. Předvádí psí kusy: vzrušením se točí v piruetách, šlehá nás ocasem po nohou a vydává legrační chrochtavé zvuky. Pak najednou zvážní, natáhne krk a vyhlíží z okna na zahradu. „Babička už nepřijde,“ konstatuje Kačka. „Čumíš zbytečně, ty blbko.“

Roxy na ni upře zmatený pohled. Pootočí hlavu, jedno ucho napřímené, druhé schlíplé. Nakonec krátce zavyje a schová se pod stůl. Její smečka už nikdy nebude kompletní.

Když se za překvapivě teplého večera procházím po zahradě, všimnu si, že mě ze sousední zahrady pozoruje soused. Má na sobě modré bermudy a červené triko, takže vypadá jako Super Mario.

„Upřímnou soustrast,“ zamumlá a přes plot mi podá ruku.

„Slyšel jsem, co se stalo.“

„Děkuju.“

Je to zvláštní chlap. Maruška ho obdařila přezdívkou

Elasťák. Nastěhoval se sem teprve před pár měsíci, nejspíš hned poté, co se rozvedl. Má ukňouraného předškoláka, se kterým tráví každý druhý víkend. Elasťákova exmanželka si to v pátek k večeru přikvačí v oranžovém sportovním bavoráku. Zatímco syna vyprovází k otci, její nový přítel sedí v autě a zachmuřeně kouká do mobilu, límec kožené bundy vyhrnutý až k uším, jako by s touto situací nechtěl mít nic společného.

Kromě řadového domku vlastní Elasťák postaršího passata kombi v barvě zamračené oblohy. Je mi souseda trochu líto, když ho pozoruju, jak s prořídlými vlasy postává na chodníku a snaží se zpruzelého synka nalákat na stavebnici nebo — v obzvláště zoufalých případech — koupi morčete. Občas podniknou náročnou výuku jízdy na kole, která se neobejde bez vzteku a pláče. Jindy se pokoušejí hrát fotbal. Nikdy v životě jsem neviděla nemotornější dítě. Připadá mi, že ti dva si na sebe ještě pořád zvykají. Otec na kluka mluví opatrným hlasem, jako kdyby potkal na mýtině jelena a snažil se ho nepolekat. Když je soused sám, sportuje. O víkendu naloží do passata kolo, obleče se do lesklého barevného úboru (odtud Maruščina přezdívka), který nechá vyniknout každé oblině i úžině jeho těla, a kamsi vyráží, možná až do hor. K večeru chodívá běhat. Vracívá se až za tmy, zpocený a sklíčený.

„Mimochodem, já jsem Robin.“

24—25

Jeho jméno mě překvapí. Nevím proč, ale představovala jsem si nějaké, které končí koncovkou „-slav“ nebo „-mír“. „Eva.“

Znovu k sobě natáhneme ruce.

„Tak to jablko radši schovejte,“ uculuje se.

Nechápu. „Jaký jablko?“

„Hehe. Pokus o vtip. Víte, biblická narážka. Had, hřích a tak dále. Nevadí. Pardon. Kdybyste někdy chtěla probrat život, přijďte na kávu. Mám zrnkovou.“

Usměju se na něj způsobem, který může znamenat cokoliv od „ano, proč ne“ až po „to raději skočím pod tramvaj“.

Neúnavné jarní slunce vyláká z domu i Marušku s Kačkou: posedávají na schodech a zírají do mobilů. Ohnutá záda, svěšené hlavy, oči přišpendlené k displeji. Dvě mladé labutě zírající na vodní hladinu. Rozhodnu se, že z kůlny vytáhnu umělohmotné židle s polstrováním, aby neseděly na studeném kameni a nenachladily si vaječníky.

Robin ty dvě chvíli nesouhlasně pozoruje, pak si založí ruce v bok.

„Holky, co kdybyste mámě s těma židlema trochu pomohly?“ vyzve je bodrým hlasem člověka, který se rád míchá do záležitostí ostatních.

Obě zvednou hlavu ve stejný okamžik. Beze slova se podívají na souseda, pak na mě a nakonec na sebe. Připomínají dvě rozespalá koťata.

„Ona není naše máma,“ pronese Maruška a pokračuje v psaní nějaké veledůležité zprávy. Kačenka vyfoukne růžovou bublinu a zase ji s prasknutím vtáhne do pusy. Sousedovo obočí vystřelí až na Mars.

Spodní proudy

Jednoho rána u nás zazvoní dvě ženy. Menší brunetka se představí jako Marcela Válková, druhá, vyšší a mohutnější, se jmenuje Jana Heroutová. Válková ji oslovuje Jančo. Pod paží nesou složky a ve tváři mají výraz: Chápeme vás, ale vy zase chápejte nás. OSPOD.

Očekávala jsem je, a proto jsem uplynulé dny pilně luxovala, vytírala a smejčila. Chuděru Roxy (která je teď zavřená v ložnici, aby úřednice neotravovala a nezasmraďovala vzduch) jsem kárala za každý chlup, který pustila na podlahu. Jsem nervózní, jako kdybych včera v noci rozřezala souseda motorovou pilou a ostatky zakopala na zahradě.

Kávu sociální pracovnice odmítnou, což v kriminálkách obvykle bývá pro vyšetřovaného špatné znamení. Zajímá je, kdy jsem se seznámila s tatínkem holek, kdy jsem s nimi začala bydlet…

„S holčičkama jsem žila od doby, kdy Kačence byly čtyři a Marušce šest,“ vysvětluju, „takže je dobře znám. Jsou na mě zvyklý.“

Nejradši bych vyjmenovala všechny důkazy své lásky a pozornosti: vím, jaké je jejich oblíbené jídlo, barva, zvíře i město.

Heroutová zamrká zpoza brýlí a nahlédne do spisu. „Můžete upřesnit, kdy jste s otcem dívek navázala partnerský vztah?“

Co je ti po tom, babizno, pomyslím si, ale ovládnu se. „Asi rok poté, co umřela jeho manželka, maminka holek.“

„Máte stabilní příjem?“

„Prodávám oblečení. Celkem se mi daří,“ zalžu. Poslední dobou stojí prodeje za starou belu.

„Nějaký pasivní příjem?“

„No, něco šlo Pavlíně z pronájmu pozemků. Asi dvacet hektarů půdy a rybník v jižních Čechách. Ve výsledku je to něco kolem sta tisíc ročně.“

„Hm,“ udělá Heroutová alias Janča a spustí výklad o tom, že z pozice nevlastní matky nemám vůči dětem žádné zákonné rodičovské ani poručnické postavení, nicméně mohu požádat soud o svěření dívek do péče — rozhodující je nejlepší zájem dětí. „Tento proces samozřejmě obnáší poměrně intenzivní sociální šetření,“ konstatuje. „Je potřeba, abyste prokázala, že jste schopna děvčatům zajistit bezpečné a stabilní prostředí. Zároveň vás chci upozornit, že si můžeme zjišťovat informace od přátel, učitelů nebo sousedů.“

„To je jasný. Jen zjišťujte,“ pobídnu je.

Ptají se, jestli by si mohly promluvit s dívkami.

„Teď hned? Ještě spí,“ namítnu zmateně. „To víte, o prázdninách bývají dost lenošivý.“

„Nevadí, tak to necháme na jindy,“ rozhodne Válková. „Počítejte s tím, že než soud rozhodne, budeme vás navštěvovat minimálně jednou za měsíc. Obvykle to nějakou dobu trvá.“

Sotva za nimi zaklapnou dveře, ozve se dusání po schodech. Holky se v nočních košilích přiřítí do kuchyně.

„Vy už jste vzhůru?“ zeptám se překvapeně.

„To teda jsme! My jsme tajně poslouchaly. Co to bylo za ženský? A mimochodem, nejsme lenošivý,“ brání se Maruška. „Nemuselas nás tak pomlouvat.“

„To byly paní ze sociálky. Musí proběhnout soud, kterej rozhodne, že se o vás můžu dál starat,“ usměju se a trochu se zarazím. „Jestli teda chcete.“