Frank Westerman
Co říkají lipicáni o evropských dějinách
(nar. 1964) studoval tropickou agronomii na země-
Dějiny dvacátého století vyprávěné prostřednictvím neuvěřitelného
dělské univerzitě ve Wageningenu. Od roku 1992
příběhu koně – lipicána.
v Bělehradě. Své zkušenosti zpracoval v knižní prvotině Most přes Taru (1994). V roce 1995 se
„Když se dotkneš lipicána,“ řekli Franku Westermanovi, když byl ještě chlapec, „dotýkáš se dějin.“
mu podařilo proniknout do enklávy Srebrenica, o čemž napsal knihu Nejčernější scénář (1995).
V knize Zvíře, nadzvíře autor zkoumá historii těchto jedinečných
Westerman rovněž strávil několik let jako novi-
tvorů, mimořádného stáda čistokrevných koní, kteří byli zpočátku
nář v Moskvě a výsledkem tohoto pobytu je kniha
vyšlechtěni jako osobní koně rakouského císaře. Podle rodokme-
Inženýři duší (2002), v níž analyzuje stalinismus.
nů z plemenných knih autor rekonstruuje příběh čtyř generací cí-
Zatím největší úspěch zaznamenal knihou El Ne-
sařských koní, kteří přežili pád habsburské říše, dvě světové války
gro (2004; česky Pistorius & Olšanská, 2007), v níž
i šílené rasové experimenty, které na nich prováděli Hitler, Stalin
se zamýšlí nad kořeny rasismu a evropského po-
a Ceauşescu.
Zvíře, nadzvíře
působil jako korespondent deníku de Volkskrant
Frank Westerman Zvíře, nadzvíře
Darwin a jeho vývojová teorie, otázky genetiky a rasy, etnické konflikty, vztah člověka ke zvířatům… Co mají tato témata společného? Odpověď je překvapivá: koně, přesněji řečeno lipicána. Kniha nizozemského spisovatele Franka Westermana Zvíře, nadzvíře se zabývá historií tajemných lipicánů a zároveň dějinami Evropy. Autorův zájem se odvíjí od setkání s lipicánem Conversanem Primulou v jízdárně Tarpan u Assenu, kam Westerman v dětství docházel. Snaží se vystopovat osudy tohoto koně a jeho předků a přitom rozplétá fascinující historii chovu jednoho plemene na pozadí milníků evropských dějin.
citu nadřazenosti, jak se projevuje při poskyto-
Westerman se v této knize vydává na cesty,
vání tzv. rozvojové pomoci. Za tuto knihu obdržel
objevuje netušené souvislosti, setkává se s nejrůz-
významnou cenu Zlatá sova, vlámskou literární
nějšími lidmi, kteří příběh obohacují a větví. Kniha
cenu knihkupců. V knize Ararat (2007), která byla
tak kombinuje fakta s autorovými osobními zážit-
přeložena do patnácti jazyků a v roce 2010 přines-
ky z dětství i z období, kdy ke svému textu shro-
la autorovi nominaci na cenu Ryszarda Kapuści-
mažďoval materiál.
protestantské výchovy v rodině k hledání vlastního postoje.
Avšak to, co začíná jako pohádka, postupně se stává kronikou hledání rasové čistoty. Westerman provází čtenáře po celé Evropě, od císařských stájí a hřebčínů až po kontroverzní genetické laboratoře
Foto © Merlijn Doomernik
současnosti, a klade naléhavou otázku: Jsou-li chovatelé zvířat tak úspěšní genetičtí inženýři, proč pokusy o dokonalou lidskou rasu vždycky končí tragédií? Kniha Zvíře, nadzvíře, která jedinečně a strhujícím způsobem propojuje historické vyprávění a cestopis, je moderní bajkou, v níž čistokrevný kůň nakonec odhalí vady a nedokonalosti člověka.
299 Kč ISBN 978-80-7294-686-0
Frank Westerman
ńského, řeší svůj vztah k víře a cestu od přísně
Tragédie dvacátého století v osudech koně — lipicána
host
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 1
6.9.2012 13:05:10
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 2
6.9.2012 13:05:10
Brno 2012
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 3
6.9.2012 13:05:10
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 4
6.9.2012 13:05:11
Frank
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 5
6.9.2012 13:05:11
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 6
6.9.2012 13:05:11
Westerman
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 7
6.9.2012 13:05:11
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 8
6.9.2012 13:05:11
Zvíře
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 9
6.9.2012 13:05:11
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 10
6.9.2012 13:05:11
nadzvíře Tragédie dvacátého století v osudech koně – lipicána.
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 11
6.9.2012 13:05:11
Frank Westerman Dier, bovendier Copyright © 2010 by Frank Westerman Originally published by Atlas, Amsterdam Map copyright © Hester Schaap Illustrations: Eadweard Muybridge, The Horse in Motion, 1878 Translation © Magda de Bruin Hüblová, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012
This book was published with the support of Dutch Foundation for Literature. Tato kniha vychází s finanční podporou Nederlands Letterenfonds.
ISBN 978-80-7294-686-0
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 12
6.9.2012 13:05:11
Poznámka překladatelky Podle běžných zvyklostí se místní názvy, které existují v české podobě, v překladu převádějí do češtiny. V této knize narážíme však na to, že autor různojazyčné názvy určitého města či obce používá k ilustraci historických zvratů, jimiž některé části Evropy prošly. Není snadné tyto dva přístupy důsledně sladit. V zásadě jsem se řídila tím, že pokud je u slova Němec či Rakušan, zachovávám i v českém překladu německé názvy. Podobně zachovávám úzus autora, když v souvislosti s německy mluvícím Moravanem Gregorem Mendelem používá pro Brno název Brünn či pro Hostouň za druhé světové války název Hostau (ale například když mluví současný český starosta, užívám na rozdíl od nizozemského originálu „Hostouň“). U většiny názvů uváděných německy se v textu dříve či později vyskytne i český název (kromě již zmíněných je to např. Olmütz — Olomouc, Bischofteinitz — Horšovský Týn). Pro přehlednost je za textem připojen seznam místních názvů s překladem z němčiny.
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 13
6.9.2012 13:05:11
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 14
6.9.2012 13:05:11
Rodokmen
CONVERSANO (Neapolské království 1767)
15 generací
CONVERSANO SAVONA (Lipica 1911)
BONAVISTA (Lipica 1913)
Conversano Bonavista (Piber 1925)
KITTY I (Vukovar 1938)
1 generace Soja (Hostau 1945)
4 generace Conversano Soja (Wimsbach 1952)
Primula (Piber 1961)
Conversano Primula (Piber 1967)
Conversano Batosta (Lipik 1987)
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 15
Nobila (Piber 1965)
Conversano Nobila (Deurze 1986)
6.9.2012 13:05:11
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 16
6.9.2012 13:05:11
Prolog
„Moje sestry s bratrem i já jsme prožívali válku v klidu a míru. V létě neminul den, abych se nejel projet na koni podél řeky. Otec řídil stanici plemenných hřebců na jihu Polska. Měl na starosti přes sto koní s rodokmenem, nejušlechtilejších v Říši. Každé jaro objížděli hřebčíny a zapouštěli klisny; v červenci se zase vraceli na stanici. Byli mezi nimi štíhlí angličtí plnokrevníci, dva lipicáni ze Španělské jezdecké školy ve Vídni, pět berberů ukořistěných ve Francii, hrstka arabských plnokrevníků i polokrevníků, ale i noričtí tahouni a hodní huculové, na kterých jsem se od pěti let učil jezdit. Bydleli jsme na zámku Ochab, v bíle omítnuté venkovské usedlosti, která sloužila jako důstojnický byt. Stanice plemenných hřebců Draschendorf se nacházela na protějším břehu Visly, kde byli ubytovaní i polští sedláři, hlídači a čeledíni — ti nejmladší na půdě stáje na seně. Auschwitz byl vzdálený třicet pět kilometrů po proudu. My děti jsme nevěděly, co znamená Konzentrationslager. Bylo to moc těžké slovo, a tak jsme říkaly Konzertlager. Těsně před Vánoci jsme vybrali tučné prase na zabijačku. ‚Churchille, došlo na tebe,‘ říkal otec, když zvíře podřezával. Poskakoval jsem u toho vzrušením, přestože jsem neměl ani potuchy, kdo je to Churchill. Řezník pak nadělal roládu
Prolog
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 17
6.9.2012 13:05:11
( 18 )
a klobásy na celé měsíce. Na Štědrý večer zpívala maminka z evangelického zpěvníku a doprovázela se na klavír. Otec hrál na cello; učila ho cellistka, kterou si zvlášť pozval z Vídně, a my jsme k té slečně vzhlíželi s obrovskou úctou, protože si jako jediná dovolila otci odporovat. K podřízeným, ale i k nám byl tvrdý a přísný. Řemenem nás neřezal nikdy, zato nás pohlavkoval. Jednou za čas museli svobodní čeledíni při apelu stáhnout kalhoty; veterinář totiž přišel zkontrolovat, zda nemají nějaké pohlavní nemoci. V létě 1944 nechal otec na střechu zámku namontovat sirénu a zavedl noční hlídky, abychom mohli klidně spát. Začalo se mi zdát o Iwanovi; že uchvátí nás nebo koně. Věděli jsme, že se Rusové rychle blíží, zatlačili už naše vojáky od Volhy daleko za Dněpr. Ale na Visle, jak nás ujišťovali, bude jejich postup zastaven. Náš dům stál na správné straně řeky, zato hřebčinec byl na východním břehu. Koně za žádnou cenu nesměli padnout do rukou Rudé armády. Otec začal nacvičovat nouzové evakuace. V nečekaných okamžicích spustil sirénu a každý musel trapem polovinu koní osedlat a druhou polovinu zapřáhnout do vozů a kočárů z vozovny. Oves a seno, provazy, postroje, nářadí podkováře a nástroje zvěrolékaře — to všechno bylo třeba naložit a připevnit a během tří hodin stála na cestě kolona mužů a koní. Když jednou přijela vysoce postavená návštěva, dal otec při takové přehlídce dokonce povel k pochodu. Nevedl kolonu přes most, ale přímo do Visly. Všichni se museli přebrodit přes řeku a na protějším břehu vyšplhat na kopec. ‚Pro případ, že nepřítel mosty vyřadí,‘ vysvětlil nám večer. Dne 7. srpna 1944 se na obloze poprvé objevil roj ruských stíhaček. Vyběhl jsem ven a sledoval přelet zpod buku. Vzduch se chvěl duněním. Bylo jich tolik, že se za bílého dne zešeřilo. Jeden ze stovek přelétajících letounů otevřel nákladový prostor. Vyklouzla z něj bomba a dopadla šikmo za naším
Zvíře, nadzvíře
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 18
6.9.2012 13:05:11
( 19 )
domem, hned u soukromé maštale, kde byli ustájení kočároví koně a také Hildach, otcův jezdecký kůň. Připravil jsem se na petardu, ale nedostavila se. Když jsme se šli podívat, ukázalo se, že tam leží pětisetlitrová palivová nádrž. Benzin vytekl a vytvořil okolo blátivé kaluže. ‚Zápalná bomba,‘ řekl otec, ‚a byla určená nám.‘ Bylo mi devět let. Od té chvíle jsem věděl, že válka dostihne i nás. S mou o dva roky starší sestrou jsme se učili střílet z pistole. ‚Beato! No tak, chovej se jako dcera vojáka!‘ dostalo se jí napomenutí, když se něčeho bála nebo jí něco připadalo obtížné. Nevěděli jsme, že otec už celé týdny naléhá, aby směl hřebce stáhnout za Odru. Nedostal k tomu však svolení, protože by to byla známka slabosti. Z ničeho nesmělo být patrné, že se Říše rozpadá, a tak všechno probíhalo jako obyčejně. V prvním týdnu roku 1945 se všichni připravovali na další sezonu připouštění. Dne 16. ledna jsme oslavili Heidiny sedmé narozeniny; pozvala si kamarádku a všichni byli veselí. Druhý den ráno otci zatelefonoval jeden velitel. ‚Okamžitě se stáhnout!‘ zněl povel. Rusové tu noc překročili Vislu a každou chvíli se chystali prorazit dál. Maminka balila kufry a nakázala Beatě, Heidi a mně, abychom si zapakovali školní sešity a každý jednu hračku. U stolu mazala obrovskou hromadu krajíců. Já s Heidi jsme měli jet první, společně s jedním vojínem první třídy. Náš kočí už stál připravený u saní, že nás doveze na nádraží. Byla ještě tma, jen sníh se trochu třpytil. Připadalo mi, jako by nám krajina mávala na rozloučenou. Museli jsme čekat tři čtvrtě hodiny na vlak a potom pětkrát přesedat. Tak jsme dorazili do našeho útočiště za Odrou, už ne v Polsku, ale v Československu. Uprostřed noci přivezl náš řidič služebním autem maminku, Beatu a dvě nejmladší děti. Pak přijel otec koňským povozem. Jeho vojáci a čeledíni cestu urazili za pět dní a nocí,
Prolog
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 19
6.9.2012 13:05:11
( 20 )
ve dvacetistupňovém mrazu. Kdo seděl v sedle, vedl ještě jednoho hřebce za uzdu. Po hodině museli i jezdci jít hodinu pěšky, aby nezmrzli. Ubytovali jsme se na panství jedné baronky, která měla dostatek prostorů k ustájení. Cítil jsem se bezpečně — už proto, že Odra je hlubší než Visla. Ale v prvním únorovém týdnu maminka onemocněla; začalo ji píchat v podbřišku. Otec ji služebním autem dovezl do špitálu ve městě Olmütz a tam ji rovnou hospitalizovali. Chodil za ní obden na návštěvu a pokaždé s sebou vzal jedno z dětí. Heidi tam šla jako první a večer vyprávěla, že maminka je bílá jak plátno a má propadlé tváře. Dne 15. února jsem byl na řadě já. Když jsme přijeli, čekala na nás u brány Frau Hartwig, která o maminku pečovala. Otec vystoupil a nejistým hlasem ji oslovil. Hned jsem věděl, že s maminkou něco není v pořádku. V autě byla příšerná zima a já jsem tam jen tak seděl a čekal. Náhle se otec obrátil. ‚Friedel! Mutti ist tot!‘ — maminka umřela, řekl. Vešli jsme do špitálu, prošli vysokými chodbami a po schodišti nahoru. Když jsem uviděl maminčiny složené šaty, dal jsem se do breku. Frau Hartwig s ošetřovatelkami mě utěšovala, ale marně. Dokud otec nepozvedl svůj hlas majora. Pláč považoval za cosi nevojenského, brzy nás tomu odnaučil. Druhý den měla maminka na olmützském hřbitově kremaci a popel jsme uložili do měděné urny. Škoda že jsme nemohli zazpívat její oblíbenou píseň Befiehl du deine Wege, varhaník totiž neměl příslušné noty. Po skončení kladl otec mně a Beatě na srdce, že jakožto nejstarší musíme být od nynějška velmi stateční. Čekají nás další těžké chvíle, řekl. Neodvážili jsme se zeptat: ‚Jaké těžké chvíle?‘ Ale měli jsme oba pocit, že s námi otec sdílí cosi důležitého ze světa dospělých, a už jen proto jsme se cítili jako velcí. Hned po mých desátých narozeninách nás otec nechal samotné. Dostal příkaz dopravit co nejvíc koní po železnici
Zvíře, nadzvíře
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 20
6.9.2012 13:05:11
( 21 )
směrem k Drážďanům. Tam se měl pokusit dostat je přes Labe, a jakmile se mu to podaří, měl se vrátit pro nás a pro posledních patnáct hřebců, které nemohl vzít s sebou hned. Do té doby jsme měli tvořit Nachkommando (zadní voj) Stanice plemenných hřebců Draschendorf pod vedením četaře Wiszika. Otec odjel na Bílou sobotu a od té doby jsme ho neviděli. Rozloučení proběhlo ve velkém spěchu, protože se najednou uvolnily dobytčí vagony. Celý duben jsme čekali na jeho návrat. Každý den k nám doléhaly další fámy o Rusech. Předvoj Rudé armády střelhbitě postupoval k Berlínu, o pěkný kus severněji, než jsme byli my, ale zadní fronta se vějířovitě rozvíjela naším směrem. A otec se stále nevracel. Koncem dubna uchystal četař Wiszik náš útěk. Kromě dvou německých desátníků se naše skupina skládala ještě ze sedmi polských čeledínů. Plus patnáct koní, mezi nimi Poseur, anglický plnokrevník, Nero, holštýnský kůň, Ibn Saud a Dakkar, dva arabští polokrevníci, a oba lipicáni z císařské jízdárny ve Vídni: Conversano Olga a Conversano Gratiosa — dva stříbřití frajírci, jeden šestnáctiletý, druhý dvaadvacetiletý. K jejich rozlišení jsme používali jen jména jejich matek, Olga a Gratiosa, což u dvou plemenných hřebců samozřejmě znělo komicky. Těsně před útěkem je vesnický kovář znovu okoval. Od maminčiny kremace u nás zůstala babička a teď seděla s nejmenšími dětmi v krytém voze. Stále u sebe měla tašku s velkými uchy; byla v ní urna s maminčiným popelem. Otcův řidič měl jet vepředu autem s vlaječkou Stanice plemenných hřebců Draschendorf, jenže auto najednou nešlo nastartovat a museli ho vzít do vleku. Seděl jsem vedle vojína Sylvestera na plochém vozíku s dvojspřežím lipicánů. Dělali jsme všechno přesně tak, jak nám otec uložil, jen jsme neměli vpředu a vzadu jízdní hlídku. Když jsme stáli seřazení, tvořili jsme malou, zhruba šedesátimetrovou karavanu. Chtěli jsme
Prolog
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 21
6.9.2012 13:05:11
( 22 )
pryč, ale místní velitel wehrmachtu nám nedal povolení. Bylo 30. dubna; nevěděli jsme, že Hitler ten den spáchal sebevraždu. Ten velitel ostatně také ne. Nechal nás odjet až 6. května. Chtěli jsme jet na západ, po trase známé jako Sudetenstrasse, která se obloukem vyhýbala Praze. Naším cílem byl velký hřebčín lipicánů v Hostau v Českém lese, blízko německých hranic. Vzápětí jsme však uvízli; cesta byla příliš strmá, pršelo, a navíc se ukázalo, že vozy jsou přetížené. Za první den jsme urazili snad jen dvacet kilometrů. Ještě štěstí, že jsme mohli přenocovat v přádelně lnu, kde ležely hromady plátna k výrobě matrací. Jakmile jsem zavřel oči, všude jsem viděl brunátné ksichty Rusů. Druhý den jsem musel jet na koni já. A když jeden z čeledínů na chvíli vyrazil napřed, hodil mi i provaz koně, kterého vedl. Našeho jediného valacha jsme za šest set Reichsmark prodali rodině, jež sice měla vůz, ale koně ne. Na cestách se tvořily zácpy uprchlíků a zajatců, které přesunovali pěšky v kolonách. Všechno německé se dávalo na útěk. Všude jsme slyšeli bučení nepodojených krav. Jakmile jsme míjeli opuštěný statek, seskočili naši Poláci z koní a vydali se hledat něco k snědku, třeba vejce — vysrkávali je na jeden zátah. Po příliš dlouhé polední zastávce se začali bouřit. Chtěli zaplatit předem ve zlotých, jinak se prý už pro ‚majorovu rodinu‘ nebudou namáhat. Doslova tak to řekli. Babička vylezla na kozlík a v otcově duchu jim přísně domluvila. Trochu to pomohlo, protože se rozhodli, že neutečou. Ale v noci z 8. na 9. května, kterou jsme trávili pod širým nebem, se opili. Za svítání jsme měli vyrazit dál. Já jsem měl kočírovat lipicány a už jsem seděl připravený na cestu. Najednou kdosi vykřikl: ‚Všude jsou Rusové!‘ A bylo po všem. Kolem nás se vynořily ženské obličeje, mongolské ženské obličeje. Ženské vojáky jsem ještě nikdy neviděl, natož asijské. Zbraň měly křížem přes prsa a na opasku jim visely velké zásobníky
Zvíře, nadzvíře
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 22
6.9.2012 13:05:11
( 23 )
s náboji. Některé se na vozech povalovaly na břiše. Pomyslel jsem si: němečtí vojáci by seděli zpříma. Dvě vojačky ke mně se smíchem přišly — viděl jsem, jak se jim v ústech blýská zlato. A vzápětí na mě namířily zbraň. Hlavní mi naznačily, že mám slézt z kozlíku. Odvezou mě na Sibiř, tím jsem si byl jistý. Ale ukázalo se, že desetiletý kluk s vlasy jako sláma je nezajímá. Zato je zajímali dva lipicáni. Musel jsem jim předat opratě a to bylo všechno.“
Prolog
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 23
6.9.2012 13:05:11
Od
ra
La
be Kladruby nad Labem
Praha
Olomouc Brno
Slavkov
1915
NĚMECKÁ ŘÍŠE
Topoľčianky
Dun
aj Vídeň
Salcburk
Zámek Laxenburg
Babolna
on
lat
Piber
Ba
Graz (Štýrský Hradec)
15
19
Terst
Benátky
7
179
Laibach (Lublaň)
D
rá va
Záhřeb 1805
Lipica Fiume (Rijeka)
1809
Sáv a
D hřebčín bitva Evakuace a útěky lipicánů od napoleonských válek po první světovou válku.
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 24
10.9.2012 10:59:26
RUSKÁ ŘÍŠE
NĚMECKÁ ŘÍŠE
Krakov
RUSKÁ ŘÍŠE
HABSBURSKÁ ŘÍŠE HABSBURSKÁ ŘÍŠE
SRBSKO
RUMUNSKO BULHARSKO
OTOMANSKÁ ŘÍŠE
Rakousko-Uhersko kolem roku 1900 Budapešť
1912
Dunaj
Mezöhegyes
Djakovo
Fogaras (Făgăraş)
Bělehrad RUMUNSKO
SRBSKO 0
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 25
50
100
150 km
10.9.2012 10:59:42
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 26
6.9.2012 13:05:15
I
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 27
6.9.2012 13:05:15
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 28
6.9.2012 13:05:15
Lipicán s „c“
Když vyrůstáme na kraji města, máme na vybranou. Buď zamíříme do centra — na náměstíčko s kinem, kde pokuřujeme vlastnoručně ubalené cigarety a vyhlížíme na hlavní ulici, která o třicet kilometrů dál ústí do jiného, většího města. Nebo vyrazíme na luka. Ve čtvrti, kde jsem bydlel, tvořily okraj města velmi fyzicky paneláky v Orsejové ulici, tři betonové jedenáctipatrové stěny v zákrytu. Každý panelák měl na konci ochozu nouzové schodiště, které se akrobaticky kroutilo dolů, až těsně nad strouhu a výběh s elektrickým ohradníkem. Přesně tam začínala první louka. Za ní vedla vozová cesta, která pokračovala kolem nakyslých silážních jam až k potoku Deurzerdiep. Za pěkných letních dní jsme ho my, co jsme zvolili luka, sjížděli na nafukovacích člunech. Dál než k jezu u Deurze jsme se nedostali. Když jsem chodil do obecné školy, byl to pro nás konec světa. Potok tu byl vroubený nasypaným valem, jako stvořeným k opalování. Já jsem ale na vyvalování zbůhdarma neměl trpělivost nebo snad vlohy. Jednoho odpoledne, když
Lipicán s „c“
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 29
6.9.2012 13:05:15
( 30 )
se ostatní vyhřívali jako ještěrky, jsem přelezl plot, abych prozkoumal týl. Kolem vrbiček a vany, která sloužila jako napajedlo, jsem došel k dalšímu valu, strmému jako železniční násep a porostlému řadou topolů. Protože jsem přes něj ani náhodou nedohlédl, vyplížil jsem se nahoru jako zvěd, po loktech a kolenou. Natáhl jsem krk, taky jako plaz, a přede mnou se objevil obdélník vysypaný bílým pískem s otiskem kruhů a úhlopříček. Přesné, symetrické obrazce. Písek pokračoval až ke stodole s dvojicí zavřených stájových vrat. Právě když jsem se chtěl napřímit, uslyšel jsem zařehtání. Jedna vrata se odsunula a v temnotě, která tím vznikla, se zabělal kůň a na okamžik zaváhal, jako by pózoval. Zvíře vyšlo nemotorným krokem z rámu, vedla ho holka v holínkách s vlasy až po zadek. Na dvacet nebo třicet kroků od mé skrýše se zastavili. Hlavy u sebe, dokonce i rty u sebe, takhle tam stáli, jako kdyby se cicmali. Teď se otevřela druhá vrata a i v tom černém obdélníku se zjevil bílý kůň, ne trpně, ale v klusu, s frkáním, s ocasem vztyčeným jako ukořistěná vlajka. Proplešatělý člověk s nápadnými kotletami se věšel v záklonu na ohlávku, tahal za ni jako za záchrannou brzdu a společně se několikrát otočili kolem vlastní osy. Písek odletoval. Ucítil jsem pronikavý pach koňských těl. Čekající zvíře začalo rytmicky hrabat kopytem o zem. „Přece jen ji spoutej,“ slyšel jsem chlápka, jak volá na holku. Načež vzala řemen, který měla omotaný kolem pasu jako laso, a s obtížemi ho ovinula koni kolem jedné zadní nohy; druhý konec mu protáhla mezi předníma nohama a připjala kolem krku. Chápal jsem, že ty dva bělouše nevyvedli ze stáje proto, aby cvičně klusali v kruhu. A přesto jsem netušil, co bude následovat. Klisna se spoutanou nohou ano. Švihla ocasem do strany a ztuhla v té pozici jako socha.
Zvíře, nadzvíře
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 30
I
6.9.2012 13:05:15
( 31 )
Hřebec, mužně klusající na povoleném provaze, si protřepal krk a na místě se zarazil. Černé oči se upíraly na vrcholky topolů nebo snad na kupovitou oblačnost nad nimi, v každém případě se díval přímo přese mě. Přilehl jsem těsně k náspu, aby mě neviděli, ale abych ani já neviděl všechno. Pod tělem se mu článek po článku vytahoval teleskopický úd. Chtěl jsem utéct, ale zůstal jsem a uhranutě jsem se díval. Uhranutě je to pravé slovo. Koňský samčí úd byl černý, na konci měl barvu masa, byl delší, než bych považoval za možné, a zakřivený a pružný jako chobot. Pak kůň skočil. Proplešatělý chlápek uchopil zahnutý orgán svého hřebce a potahoval za něj, aby ho pomohl zamířit. Mocný samec se změnil v plavce na suchu, který máchá předníma nohama a nemůže se zachytit boků před sebou. Při každém přiražení se mu hříva pitomě svezla přes uši. Vzpomínám si, že natáčel hlavu vlevo vpravo, aby se žlutými koňskými zuby zakousl klisně do plecí. Kousal ji, ona to snášela — a to všechno se odehrávalo bez zvuku a trhaně jako v němém filmu. Freddy „Fritka“ tvrdil, že lidi mají chuť na sex vždycky, zato zvířata jen když jsou v říji, hárají nebo se mroucají, a že v tom je rozdíl. Začal o jisté holce z jízdárny, co má vlasy jako Kate Bushová, jenže mluví německy. Freddy prohlásil, že by se vsadil o své hodinky značky Seiko, že stupnice v hitu Bushové Wuthering Heights by určitě nevyzpívala. Nám s Jellem bylo třináct a nechápali jsme, o čem to mluví, ale stejně jsme přisvědčovali. Vyšlapovali jsme si to ve třech po humnech a Pjotr nám šel v patách. „Vysekala se na motorce… Prásk! — rovnou do viaduktu. Řídil její kluk. Byl na místě mrtvej.“ Freddy nosil palestinský šátek a byl nejméně o pět let starší než my. Když po dlážděné silnici drkotal traktor nebo kombajn, stáhli jsme Pjotra do příkopu a nechali ho pást. Přes vzrostlou kukuřici jsme ty stroje vždycky zahlédli až na poslední chvíli,
Lipicán s „c“
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 31
6.9.2012 13:05:15
( 32 )
kdežto randál nás obklopoval jako kukla chvějícího se vzduchu. „Hodnej,“ řekl Freddy. A mně: „Ten se nepřestane pást, ani kdyby vedle něj vystřelili z děla.“ Sousedovic Jelle jezdil na koni teprve od letních prázdnin, ale vážně přikyvoval, jako by se v koních najednou kdovíjak vyznal. Já jsem to nepovažoval za zdravou reakci. „Tak to ale ztratil instinkt pro nebezpečí,“ nadhodil jsem. Freddy se postavil přede mě a začal mi vysvětlovat, že v tom je právě přínos ochočování a šlechtění a že se to děje od nepaměti: dobře cvičený kůň slepě důvěřuje člověku. „Tobě.“ V následujícím okamžiku Freddy vymyslel něco, co si nehodlal nechat vymluvit: totiž že to mám vyzkoušet taky. Já jsem koním nehověl. Šel jsem s Jellem jen proto, abych viděl Freddyho, i když jsem o něm nevěděl o moc víc, než že prodává hranolky ve stánku za benzinkou Shell v průmyslové zóně — a že u něj doma, když jsem tam jednou jedinkrát přišel, ležela na stole zmuchlaná stoguldenovka. Prostě papírek na vyhození. Ale teda bankovka. Poplácal jsem Pjotra po krku, to jsem do té chvíle neudělal — netroufal jsem si. „To se ale nejdřív musíme vrátit pro sedlo,“ namítl jsem. Nesmysl. Bez sedla to jde taky. „Jenže jak se na něj dostanu?“ Jelle spojil ruce do tvaru třmene a bradou pokynul nahoru. Když jsem se jednou rukou chytil hřívy a druhou položil na teplý koňský hřbet, upoutalo mě, že všechny chlupy jsou zblízka buď černočerné, nebo bílé. Na dálku vypadal Pjotr neurčitě grošovaně šedý, úplně jinak než teď. Když jsem se o tom zmínil, vyložil mi Freddy, že Pjotr se narodil černý a během několika let úplně zbělí. „Je napůl lipicán. A hříbata lipicánů se rodějí černý. Až v osmi nebo devíti jsou bílý.“
Zvíře, nadzvíře
Frank-Westerman-Zvire-nadzvire.indd 32
I
6.9.2012 13:05:15