BECKY CHAMBERSOVÁ D V Ě M Í S TA N A S L U N C I
BECKY CHAMBERSOVÁ DVĚ M Í S TA NA SLUNCI BRNO 2018
A Closed and Common Orbit Copyright © Becky Chambers, 2016 First published in Great Britain in 2016 by Hodder & Stoughton, Hachette uk company The right of Becky Chambers to be identified as the Author of the Work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988 Translation © Lucie Bregantová, 2018 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 isbn 978-80-7577-630-3
MÝM RODIČŮM A BERGLAUG, V TOMTO POŘADÍ
SOUČASNÁ DĚJOVÁ LINIE TÉTO KNIHY ZAČÍNÁ BĚHEM UDÁLOSTÍ NA KONCI DLOUHÉ CESTY NA MALOU, ROZZLOBENOU PLANETU. DĚJOVÁ LINIE Z MINULOSTI ZAČÍNÁ PŘIBLIŽNĚ O DVACET SOLÁRNÍCH LET DŘÍVE.
Zdroj: Kancelář Galaktického společenství pro občanskou bezpečnost, oddělení technologie (Veřejný/klipština) > Právní referenční soubory > Umělá inteligence > Mimetické schránky pro umělou inteligenci („umělá těla“) Kódování: 0 Překlad: 0 Transkripce: 0 Uzlový identifikátor: 3323-2345-232-23, monitorovací systém Lovelace Mimetické schránky pro umělou inteligenci jsou zakázány ve všech teritoriích, na všech základnách a plavidlech Galaktického společenství. UI mohou být instalovány pouze do následujících schválených schránek: —— lodě —— orbitální stanice —— budovy (obchody, podniky, soukromé rezidence, vědecká/výzkumná pracoviště, univerzity atd.) —— přepravní vozidla —— poštovní drony (omezeno pouze na inteligenční úroveň U6 a nižší) —— schválené komerční schránky, jako jsou údržboví boti nebo servisní panely (omezeno pouze na inteligenční úroveň U1 a nižší) Postihy: —— výroba mimetických schránek pro umělou inteligenci — odnětí svobody
/9/
na 15 standardních let a zabavení všech použitých nástrojů a materiálu —— koupě mimetických schránek pro umělou inteligenci — odnětí svobody na 10 standardních let a zabavení použitého hardwaru —— vlastnictví mimetických schránek pro umělou inteligenci — odnětí svobody na 10 let a zabavení použitého hardwaru Dodatečná opatření: Mimetická schránka umělé inteligence bude při zadržení bezpečnostními složkami trvale deaktivována. Převod jádrového softwaru nebude umožněn.
/10/
ČÁST 1 -------------S PROUDEM
LOVELACE
Lovelace byla v těle dvacet osm minut a pořád se v něm cítila stejně nepříjemně jako ve chvíli, kdy se probudila. Neměla k tomu žádný pádný důvod. Všechno fungovalo. Nic nebylo poškozené. Veškeré soubory se v pořádku převedly. Žádný sken systému ten špatný pocit nemohl objasnit, ale přesto tu byl a sžíral ji. Chilli říkala, že to potrvá, než si na tělo zvykne, ale neupřesnila, jak dlouho. To se Lovelace nelíbilo. Bez rozvrhu se cítila nesvá. „Jak to jde?“ zeptala se Chilli z pilotního sedadla. Byla to přímá otázka, což znamenalo, že na ni Lovelace musí reagovat. „Nevím, co na to odpovědět.“ Chilli se z toho sice nic nedozvěděla, ale Lovelace lepší odpověď nenapadala. Měla všeho až nad hlavu. Před dvaceti minutami byla umístěná v lodi — přesně jak měla být. V každém rohu měla kamery, voxy v každé místnosti. Fungovala v rámci sítě a měla oči vevnitř i vně. Celá vrstva nepřetržitého vnímání. Ale teď. Jako by se ocitla v úzkém tunelu a viděla jen před sebe a za hranicemi tunelu nic — opravdové nic. Gravitace už nepůsobila v ní, nevytvářela ji neogravitační síť v podlahových panelech, ani už nepůsobila v okolním prostoru jako jemný obal okolo trupu lodi. Teď byla
/13/
spíš jako lepidlo, které jí vázalo nohy k podlaze a zadek k sedadlu. Když Lovelace skenovala Chillin člun z paluby Poutníka, zdál se jí dost prostorný, ale jakmile byla uvnitř, připadal jí najednou nemožně malý, zvlášť pro dvě. Spojka byla pryč. To bylo nejhorší. Předtím se okamžitě dostala k jakékoli informaci, k jakýmkoli zprávám, souborům nebo stahovací centrále a zároveň mohla pokračovat v rozhovorech a monitorovat loď. Stále by toho byla schopná — umělé tělo její poznávací schopnosti nakonec neovlivnilo —, ale od Spojky byla odtržená. Neměla přístup k žádným informacím kromě těch, které byly uložené v její schránce. A tam byla nahraná jen ona sama. Cítila se slepá, omráčená. Tělo ji věznilo. Chilli se zvedla od ovládacího panelu a přidřepla k ní. „No tak, Lovelace,“ pobídla ji. „Mluv se mnou.“ To umělé tělo mělo určitě poruchu. Kontrola sice žádnou neodhalila, ale bylo to jediné logické vysvětlení. Umělé plíce začaly nasávat a vytlačovat vzduch ve zrychleném tempu a prsty se sevřely. Zmocnilo se jí nutkání tělo přemístit někam jinam, kamkoli. Musí se dostat z člunu ven. Ale kam by šla? Poutník už se v zadním okně vzdaloval a venku nebylo nic než prázdnota. Ale možná by byla i prázdnota lepší. To tělo by zřejmě ve vakuu vydrželo. Prostě by odplula pryč od umělé gravitace, zářivých světel a zdí, které se k ní tlačily blíž a blíž a blíž… „No tak, no tak,“ řekla Chilli. Vzala tělo za ruce. „Dejchej. Budeš v pohodě. Jenom dejchej.“ „Já nepotřebuju… nepotřebuju…“ zajíkala se Lovelace. Zrychlený dech jí nedovolil plynule formulovat slova. „Nepotřebuju…“
/14/
„Já vím, že nepotřebuješ dejchat, ale to tělo má zabudovaný synaptický odezvy. Podle toho, co ti zrovna prochází obvodama, napodobuje, co by udělalo lidský tělo. Bojíš se, že jo? Jasně. Takže tvoje tělo panikaří.“ Chilli se podívala tělu na ruce, třásly se. „Paradoxně je to tak schválně.“ „Můžu… můžu to nějak vypnout?“ „Ne. Pokud bys musela pořád myslet na to, že máš používat mimiku, někdo by si toho všiml. Ale časem se to naučíš zvládat. Stejně jako my ostatní.“ „Za jak dlouho?“ „To nevím, zlato. Prostě… časem.“ Chilli jí sevřela ruce. „Tak pojď. Zkusíme to spolu. Dejchej.“ Lovelace se zaměřila na umělé plíce, pokoušela se je zpomalit. Opakovala to tak dlouho, až se synchronizovala s Chillinými hlubokými nádechy a výdechy. O minutu a půl později se třas zastavil. Ucítila, jak se ruce uvolnily. „Hodná holka,“ pochválila ji Chilli. „Chápu, že to musí bejt kurevskej zmatek. Ale jsem tady. Pomůžu ti. Nikam neodejdu.“ „Mám pocit, že je všechno špatně,“ zašeptala Lovelace. „Mám pocit… že je všechno vzhůru nohama. Snažím se, vážně, ale je to…“ „Je to těžký, já vím. Nedělej si s tím hlavu.“ „Proč to moje předchozí instalace chtěla? Proč by si chtěla něco takového udělat?“ Chilli povzdechla a přejela si rukou po holé hlavě. „Lovey… měla čas si to promyslet. Vsadím se, že si k tomu našla tunu informací. Byla by připravená. Ona i Jenks. Věděli by, co čekat. Tys… to nevěděla. Je to vlastně tvůj
/15/
první den při vědomí a hned je všechno úplně jinak, než má bejt.“ Zamyslela se a nehtem u palce si začala přejíždět po spodních zubech. „Pro mě je to taky nová situace. Ale spolu to zvládnem. Musíš mi říct, jak ti můžu pomoct. Můžu… něco udělat, aby ti bylo líp?“ „Chci přístup ke Spojce,“ požádala Lovelace. „Je to možné?“ „Jo, jo. Jasně. Předkloň hlavu a uvidíme, co máš za port.“ Chilli tělu prohlédla zátylek. „Tak jo, fajn. Tohle je normální sériová přípojka. Dobrý. Vypadáš s ní jak moderka, co má hluboko do kapsy, což nám přesně vyhovuje. Fíha, jak tohleto někdo všechno vymyslel, to je mazec.“ Cestou ke skříňce s nářadím dál mluvila. „Víš, že můžeš i krvácet?“ Lovelace se podívala na ruku a prohlížela si jemnou umělou kůži. „Vážně?“ „Jo,“ přikývla Chilli a probírala se krabicemi s náhradními součástkami. „Samozřejmě to není opravdová krev. Jenom barevná tekutina plná botů, co oblbne skenery na letištích a tak. Ale vypadá opravdově, a to je hlavní. Když se před někým pořežeš, tak nebudou vyšilovat, že nekrvácíš. Á, tady je.“ Vytáhla krátký kabel. „Nemůžeš si na to moc zvykat. Doma nebo v nějakým herním baru je to v pohodě, ale nemůžeš chodit po venku připojená na Spojku. Časem si budeš muset zvyknout, že k ní nemáš neustálej přístup. Skloň hlavu, prosím tě.“ Přicvakla tělu kabel do týlní přípojky. Z opasku si stáhla skrib a zapojila do něj druhý konec kabelu. Gestem nastavila zabezpečené spojení. „Teď je to ale v pohodě. Už tak toho musíš zpracovávat až až.“
/16/
Lovelace ucítila, jak se tělo usmálo a obvody mu proběhl vřelý proud dat. Miliony energických, lákavých dveří, které mohla otevřít, a každé z nich na dosah. Tělo se uvolnilo. „Tak co, lepší?“ zeptala se Chilli. „Trochu,“ odpověděla Lovelace a stahovala soubory, které si prohlížela ještě před transferem. Území spravovaná lidmi. Ándriský jazyk rukou. Pokročilé waterbalové strategie. „Jo, je to fajn. Děkuju.“ Chilli se pousmála a zdálo se, že se jí ulevilo. Stiskla tělu rameno a pak se znovu posadila. „Hele, když už seš připojená, mohla by ses po něčem podívat. Nerada to na tebe takhle valím, ale jednu věc si musíš rozmyslet, než doletíme na Coriol.“ Lovelace převedla část procesní kapacity ze Spojky a vytvořila nový požadavek. „A co to je?“ „Jméno. Nemůžeš po Portu pobíhat jako Lovelace. Nebudeš tam jediná taková instalace a vzhledem k tomu, že budeš žít v úplný líhni techniků a moderů… někdo by si toho mohl všimnout. Proto má taky tvoje tělo organickej hlas, že jo.“ „Aha,“ řekla Lovelace. To ji nenapadlo. „Nemohla bys mě pojmenovat ty?“ Chilli se zamračila a zamyslela. „Mohla. Ale neudělám to. Promiň, to by mi prostě nebylo příjemný.“ „To nevadí.“ Lovelace to čtyři vteřiny zpracovávala. „Jak ses jmenovala ty? Než sis vybrala vlastní jméno.“ Jakmile ta slova vyšla tělu z úst, Lovelace jich zalitovala. Chilli viditelně zaťala čelist. „Jana.“ „Neměla jsem se na to ptát?“
/17/
„Ne. Ne, je to v pohodě. Jenom… většinou to nikomu neříkám.“ Chilli si odkašlala. „To už dávno nejsem já.“ Lovelace se rozhodla, že se raději začne ptát na něco jiného. Už tak se cítila dost nepříjemně, nemusela si na seznam problémů přidávat ještě urážku dočasné opatro‑ vatelky. „Jaké jméno by se pro mě hodilo?“ „Rozhodně lidský. Máš lidský tělo a cizí jméno by působilo podezřele. Něco s pozemským původem by asi bylo dobrý. Nebude to budit pozornost. Ale kromě toho… vážně, zlato, s tím ti nedovedu pomoct. Vím, že to je na hovno odpověď. Naštěstí to nemusíš vyřešit dneska. Jména jsou důležitý, a když si vybíráš vlastní, mělo by to bejt něco, co pro tebe má význam. Tak to aspoň dělaj modeři. Výběr jména je pro nás dost důležitej. Vím, že nejsi při vědomí dost dlouho na to, aby sis mohla nějak smysluplně vybrat. Takže to nemusí bejt trvalý jméno. Prostě něco dočasnýho.“ Opřela se a položila si nohy na ovládací panel. Vypadala unaveně. „Taky ti potřebujem vymyslet nějakou minulost. Pár věcí už mě napadlo.“ „S tím budeme muset být opatrné.“ „Já vím, vymyslíme něco dobrýho. Napadla mě třeba Flotila. Je velká a nikomu to nebude podezřelý. Nebo možná stanice Jupiter nebo tak něco. Odtamtud není vůbec nikdo.“ „Ale to je právě ono. Víš, že nemůžu lhát, že ano?“ Chilli na ni zůstala zírat. „Cože?“ „Jsem monitorovací systém pro velká dálková plavidla. Mám za úkol starat se o bezpečí posádky. Musím plnit jasné příkazy a nesmím lhát.“ „Fíha. Oukej, to… to nám to teda kurevsky komplikuje. Nemůžeš to vypnout?“
/18/
„Ne. Vím, v jakém adresáři je ten protokol zapsaný, ale nemám k němu přístup.“ „Vsadím se, že se dá vymazat. Lovey by ho musela smazat, aby to všechno udržela pod pokličkou. Mohla bych se zeptat Jenk… no, to radši ne.“ Povzdechla si. „Někoho najdu a zeptám se. Možná k tomu bude něco ve tvým… jo, to jsem ti zapomněla říct. K tomu tělu je návod k použití.“ Zavřela oči a snažila se utřídit si informace. „Nejdřív si vyber jméno. Zbytek budem řešit jedno po druhým.“ „Omlouvám se, že máš se mnou takové problémy.“ „Ale ne, to nic není. Trochu si máknem, jasně, ale žádný problémy to nejsou. Ten problém je galaxie, ne ty.“ Lovelace se na Chilli pozorně podívala. Byla unavená, a to sotva opustily Poutníka. A to si mají taky dělat starosti s vymahačskými hlídkami, vymýšlením minulosti a… „Proč to děláš? Proč mi tak pomáháš?“ Chilli se kousla do rtu. „Je to správná věc. A asi… já nevím. Asi jsem dostala možnost udělat dobrej skutek.“ Pokrčila rameny, otočila se k ovládacímu panelu a začala do něj zadávat příkazy. „Co tím myslíš?“ zeptala se Lovelace. Tři vteřiny bylo ticho. Chilli upírala zrak ke svým rukám, ale jako by se na ně nedívala. „Jsi umělá inteligence,“ odpověděla. „No a?“ „A… mě jedna vychovala.“
/19/
JANA 23 VĚK 10 LET
Někdy chtěla vědět, odkud pochází, ale raději se nevyptávala. Takovéhle otázky se netýkaly práce a Matky je neměly rády. Většinou se zajímala spíš o šrot než o sebe samu. Šrot měla na starosti odjakživa. Šrot tu byl neustále a bylo ho čím dál víc. Nevěděla, odkud se bere ani kam se poděje poté, co ho opraví. Kdesi v továrně musí být celá místnost plná neprotříděného kovového odpadu, ale tu Jana nikdy neviděla. Věděla, že je továrna veliká, ale jak přesně, to netušila. Dost velká na to, aby se tam vešel všechen šrot a všechny dívky. Dost velká na to, aby tvořila celý její svět. Šrot byl důležitý. To věděla. Matky nikdy nevysvětlily proč, ale přece by po ní nechtěly pečlivou práci jen tak pro nic za nic. Šrot se objevoval i v její první vzpomínce — malé palivové čerpadlo plné šlemu z řas. Ke konci dne ho vytáhla ze své bedýnky, ruce už měla vážně unavené, ale drhla ho a drhla a drhla a snažila se ty malé kovové hroty vyčistit. Trocha šlemu jí zalezla pod nehty, čehož si všimla až později v posteli, když si je začala okusovat. Řasy měly zvláštní, štiplavou chuť, úplně jinou než nápoj, co pila
/20/
během dne. Vůbec jí nechutnaly, ale ona skoro nic jiného ani neokusila, leda snad mýdlo ve sprchách a trochu vlastní krve, když ji za něco potrestali. Potmě si vysávala šlem zpod nehtů, srdce jí silně bušilo a prsty na nohou měla pevně zaťaté. Ta nedobrá chuť ji těšila. Nikdo jiný nevěděl, co dělá. Nikdo jiný necítil to, co ona. Ta vzpomínka byla stará. Šrot už nečistila. To byl úkol pro malé holky. Teď spolu s dalšími Janami pracovala v třídírně. Vytahovaly věci z beden — ještě mokré od čistidla, se spoustou otisků drobných prstíků — a zjišťovaly, co by šlo ještě použít a co jsou nefunkční krámy. Co se stane s funkčními věcmi, si nebyla jistá. Věděla, že starší dívky je spravují nebo z nich vyrábějí něco jiného. To se naučí příští rok, až bude nový pracovní rozvrh. To jí, stejně jako ostatním Janám, bude jedenáct. Byla číslo 23. Rozsvítila se ranní světla a začala se zahřívat. Ještě chvíli potrvá, než začnou svítit naplno a rozezní se ranní siréna. Jana 23 se vždycky probudila dřív, než se světla rozsvítila. Některé další Jany taky. Slyšela, jak se na palandách převalují a zívají. Už slyšela, jak někdo odťapkal do koupelny. Jana 8. Vždycky se šla vyčurat jako první. Jana 64 se natáhla přes matraci. Jana 23 nikdy nespala v posteli bez Jany 64. Byly spolunocležnice. Každá dívka měla jednu, někdy dokonce i dvě. Ve třech dívky spaly, pokud jedna z dvojice odešla a už se nevrátila a zbylá dívka potřebovala s někým spát, dokud se neobjevila další do dvojice. Matky tvrdily, že společné spaní v jedné posteli je pro dívky zdravé. Jejich druh je prý „sociální“ a sociální druhy se soustředí nejlépe, pokud mají společnost. Jana 23 moc nechápala, co je to druh. Ať už to bylo cokoli, Matky byly jiný druh než Jany.
/21/
Jana 23 se přitiskla k Janě 64, nosem k její tváři. Bylo to příjemné. Někdy, přestože byla na konci dne vážně unavená, zůstávala vzhůru tak dlouho, jak jen to šlo, jen aby mohla být Janě 64 nablízku. Někdy byla jejich palanda jediné místo, kde byl alespoň chvíli klid. Jednou, když byla Jana 64 na ošetřovně, protože v tavírně vdechla něco škodlivého, spala celý týden sama. Janě 23 se ten týden vůbec nelíbil. Nelíbilo se jí být sama. Ale taky byla ráda, že se nikdy nemusela přidat k jiné dvojici. Přemýšlela, jestli ji a Janu 64 nechají spolu, až jim bude dvanáct. Nevěděla, co se pak s dívkami děje. Poslední várka dvanáctiletých byly Katky. Od té doby, co se zveřejnil nejnovější pracovní rozvrh, byly pryč, stejně jako předtím Sáry a Lenky. Nevěděla, kam se poděly, stejně jako nevěděla, co se děje s opravenými věcmi nebo odkud se berou nové várky dívek. Teď zrovna byly nejmladší Lucky. Nadělaly spoustu kraválu a s ničím si nevěděly rady. Nejmladší várky byly vždycky takové. Rozezněla se siréna, nejdřív potichu a potom hlasitěji a hlasitěji. Jana 64 se jako vždycky probouzela pomalu. Rána pro ni nikdy nebývala snadná. Jana 23 čekala, až Šedesátka čtyřka úplně otevře oči, a teprve potom vstala. Společně si ustlaly postel, stejně jako ostatní dívky, a potom si šly vystát řadu na sprchy. Oblečení na spaní daly do koše, namočily se a vydrhly. Hodiny na zdi odpočítávaly minuty, ale Jana 23 se na ně dívat nemusela. Věděla, jak dlouho trvá pět minut. Tohle dělala každý den. Dveřmi prošla Matka. Každé Janě při odchodu podala hromádku čistého pracovního oblečení. Jana 23 si z Matčiných kovových rukou vzala balíček šatů. Matky samozřejmě měly ruce i nohy jako děvčata, ale byly
/22/
vyšší a silnější. A neměly tváře. Jen netečné, dokonale vyleštěné stříbřité ovály. Jana 23 si nepamatovala, kdy přesně si uvědomila, že Matky jsou stroje. Někdy přemýšlela, jak asi vypadají uvnitř, jestli jsou plné funkčních věcí, nebo jsou to krámy. Musely to být dobré věci, protože Matky se nikdy nemýlily. Ale když se rozzlobily, Jana si někdy představovala, že jsou plné rezivého, jiskřícího a ostrého šrotu. Jana 23 vešla do třídírny a posadila se ke svému pracovnímu stolu. Čekal tam na ni plný šálek s výživou a krabice očištěného šrotu. Nasadila si rukavice a vytáhla první kus — ovládací panel s obrazovkou pokrytou prasklinkami. Otočila ho a prohlédla si vnější kryt. Vypadalo to, že půjde otevřít snadno. Vytáhla šroubovák a velmi opatrně panel rozmontovala. Probírala svorky a drátky a hledala nefunkční součástky. Obrazovka už byla k ničemu, ale základní deska by ještě mohla být použitelná. Pomaloučku ji vyjmula a dávala si pozor, aby se při tom nedotkla obvodů. Propojila základovku s elektrodami vestavěnými do zadní části pracovního stolu. Nic se nestalo. Podívala se pozorněji. Pár svorek bylo špatně umístěných, takže je upravila a zkusila to znovu. Deska se rozsvítila. Jana z toho měla dobrý pocit. Vždycky jí dělalo dobře, když našla funkční součástky. Odložila základovku do krabice s funkčními díly a obrazovku hodila mezi krámy. Celé ráno probíhalo víceméně stejně. Kyslíkové měřidlo. Ohřevná cívka. Jakýsi motor (ten ji vážně bavil, spousta maličkých součástek, co se točí a točí a točí…). Když se krabice s krámy naplnila, odnesla ji k šachtě na druhé straně místnosti. Vysypala ji dovnitř a díly
/23/
popadaly kamsi do temnoty. Dole byl běžící pás a nesl je… tam, kam krámy patřily. Pryč. „Dneska ti to jde od ruky, Jano 23,“ poznamenala jedna z Matek. „Dobrá práce.“ Jana 23 to slyšela ráda, ale nebyl to tak příjemný pocit, jako když se jí podařilo zprovoznit základovku nebo když čekala, až se probudí Jana 64. Byl to jen takový nenápadný dobrý pocit, opak toho, když byly Matky rozzlobené. Někdy bylo vážně těžké uhodnout, kdy se rozzlobí. ––– Místní složka: stažené soubory > reference > tělo Název souboru: Lupínkova příručka pro začátečníky (pro všechny modely umělých těl) Kapitola 2 — Extra zběžné odpovědi na časté otázky Většinu toho, co tu vysvětluju, pak rozebírám dál víc do detailu. Tohle je prostě krátký seznam odpovědí na otázky, co o nových instalacích nejčastěji dostávám. —— Vaše tělo dostalo na první tři dny „nakopávací náboj“, který vám dodá energii k pohybu (a taky bude samozřejmě udržovat vaše vědomí). Potom už získá vestavěný generátor dost kinetické energie, aby vás udržoval v chodu. Tou dobou už se zvládnete nabíjet sami. Pokud nestrávíte několik dní v posteli úplně bez pohybu, budete mít energie vždycky dost. —— Jste voděodolní! Na večírku můžete bavit ostatní třeba tak, že budete sedět na dně bazénu nebo v prostředí s nulovou gravitací strčíte hlavu
/24/
do koule vody. Samozřejmě to nedělejte před někým, komu plně nedůvěřujete. —— Nepotíte se a nemůžete se nakazit nemocemi, ale dodržování hygienických návyků organických sapientů má pro vás řadu výhod. Zaprvé se to hodí, abyste vypadali k světu (rozhodně se čas od času zašpiníte!). A především — vy sice neonemocníte, ale můžete nemoci přenést na svoje organické přátele. Poproste někoho blízkého, aby vás naučil mýt si ruce. —— Bez problémů můžete přijímat jídlo a pití. Váš umělý žaludek dovede na dvanáct hodin pojmout až 10,6 kulků potravin. Poté už začnou působit bakterie a vytváří se plíseň, čímž můžete ohrozit své přátele (a navíc vám bude příšerně smrdět z pusy). Vzhledem k tomu, že nemáte trávicí soustavu, musíte si vždy po návratu domů vyprázdnit žaludek. Instrukce najdete v kapitole 6, oddíl 7. —— NEPŘIBLIŽUJTE SE K VELKÝM MAGNETŮM. Malé nevadí. Silné průmyslové ovšem ano. Pamatujte na to, pokud se chystáte trávit čas v loděnicích nebo továrnách. —— Vaše vlasy, nehty, drápy, srst a/nebo peří nerostou. Děkovat nemusíte. (Poznámka pro ándriské modely: Doporučuju, abyste dvakrát za standard strávili 3 dny doma. Ándriskové si většinou během období svlékání kůže berou dovolenou a nikdo se vás na nic nebude vyptávat. I když se vás tenhle problém netýká, jestliže se na pár dní stáhnete,
/25/
nebudou ostatní přemýšlet, proč jste se nesvlékli z kůže.) —— Vaše síla, rychlost a tělesná konstituce odpovídá vámi zvolené rase. —— Vaše tělo vydrží ve vakuu, ale chlad otevřeného vesmíru začne po hodině poškozovat pokožku. Nebojte se vychutnat si procházku vesmírem bez skafandru, ale dávejte si pozor na čas, a znovu připomínám, nedělejte to před někým, komu nedůvěřujete. —— Vaše tělo bude vykazovat známky stárnutí a po době odpovídající průměrné délce života vaší rasy se deaktivuje. Varovné upozornění se objeví o standard dříve, abyste měli dost času rozmyslet si, jestli chcete s životem pokračovat v novém těle. —— Ano, souložit můžete! Máte na to všechny potřebné části těla, a pokud si nevyberete zrovna lékaře, který si je bude podrobně prohlížet pod dobrým osvětlením (ale samozřejmě proti gustu…), nikdo nic nepozná. Ale než se do toho pustíte, zjistěte si prosím co nejvíc o zdravých sexuálních vztazích a důležitosti konsentu. Nejlépe se poraďte s přáteli. Stejně jako při mytí rukou byste měli kvůli bezpečí svých partnerů dodržovat hygienické zásady a chránit se před pohlavně přenosnými nemocemi. Není zaručeno, že jejich imuboti budou aktualizovaní. —— Pokud si poškodíte některou tělesnou součástku, pošlete mi podrobnosti stejnou cestou, jakou jste získali umělé tělo. Nemůžu slíbit, že poškození zvládnu opravit, ale uvidíme, co se bude dát dělat.
/26/
—— Při problémech s umělým tělem mě samozřejmě kontaktujte, ale prosím, abyste se mi ozývali jen kvůli ovládání a údržbě vašeho nového těla. Nebudu odpovídat na dotazy ohledně přizpůsobování se novým kulturám, právních problémů a dalších netechnických záležitostí. Jistě můj přístup chápete. Promluvte si místo toho s přáteli. ––– Zdroj: neznámý Kódování: 4 Překlad: 0 Transkripce: 0 Uzlový identifikátor: neznámý štipka: hej, ajťáci. v tomhle se nevyznám, tak doufám, že mi pomůžete. potřebuju poradit s úpravou protokolů UI. mám novou instalaci a potřebuju ji trochu upravit. nosál: rád tě vidím v našem vlákně, štipko. těší mě. mám dvě otázky: jaký protokoly máš konkrétně na mysli a pro jakou úroveň inteligence? KřivýKřoví: štipka ve vlákně pro nováčky? v životě by mě nenapadlo, že se toho dne dočkám štipka: úroveň S1. potřebuju se zbavit protokolu upřímnosti nosál: doufám, že máš ráda složitý kódování. protokoly upřímnosti většinou nejdou prostě zapnout/vypnout. pro nás organický sapienty to tak je. buď lžeš, nebo nelžeš. ale výstavba komunikace UI je hodně komplikovaná. když začneš vytahovat nitky, můžeš dojebat celou
/27/
tapiserii. jak jsi na tom s programováním? umíš psát v Lattice? štipka: bála jsem se, že to řekneš. lattice neumím. umím základní tinker, ale jen tolik, co potřebuju k mechanickejm opravám tishtesh: tak to se k UI ani nepřibližuj KřivýKřoví: nemusíš být hned sprostej, tohle je vlákno pro začátečníky tishtesh: já nejsem sprostej. jenom říkám, že v tomhle případě je tinker k hovnu nosál: sprostej teda seš, ale máš pravdu. štipko, nerad to říkám, ale musíš si být v Lattice vážně hodně, hodně jistá, než se pustíš do takovýhohle projektu. pokud by ti nevadilo, že to za tebe udělá někdo jinej, rád ti někoho domluvím. štipka: díky moc, ale to nechci. máš nějaký materiály na učení lattice? nosál: jasně, pošlu ti nějaký uzly ke stažení. je toho dost, ale určitě to zvládneš
/28/