Issuu

arkady martineOVÁ PUSTINA zvaná mír

arKady martineová

prˇeložil vratislav kadlec

PUstina zvaná mír

Brno 2023

A Desolation Called Peace

Cover art © Jaime Jones

Translation © Vratislav Kadlec, 2023

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-275-1119-8

Tuto knihu věnuji všem exulantům: vyhnancům, uprchlíkům, lidem bez státní příslušnosti; opuštěným i opouštějícím; těm, kteří se ocitli v pustině, i těm, kteří se dostali na svobodu.

(A taky Stanislavu Petrovovi, který věděl, kdy zpochybňovat rozkazy.)

Nejprve skutečnost ztratila význam. Naráz došlo k porušení veškerého inckého protokolu: pravidla, jimiž se řídil osobní styk (vizuální, ústní i tělesný), pití i stravování, byla překročena. Když Ciquinchara poprvé potkal conquistadory, směl dělat věci, které žádný indián dělat nemohl. A teď byly stoly překocené. Jelikož zde nebyl žádný smysluplný kontext, který by rámoval jejich interakce, jednající se vystavovali bezmeznému riziku. Atahualpa mohl být zavražděn, Soto či Hernando otráveni… — Gonzolo Lamana: „Za oponou exotizace a podobnosti: Alternativita a tvorba smyslu v koloniálních střetech“.

Pustošení, vraždění a loupení lživě nazývají vládou; zanechají-li někde poušť, nazývají ji mírem.

— Tacitus (cituje Calgaca): Život Iulia Agricoly 30

PrˇEDEHRA

Myslet — ne řeč. Nemyslet řeč. Myslet my a nemít ústní zvuk

či výkřik pro jeho křišťálové hlubiny. Odložit zvuky jazyka tam, kde se nehodí. Myslet jako rozumná bytost, a ne jako žádostivý hlas, ne jako hladovějící zvíře s prázdným pohledem, nemyslet, jako myslí děti, které mají jen vlastní ego a ústa volající po společnosti. Dívat se z dvouprstence či tříprstence některého z našich hvězdoletů a vidět každé nepatrné světýlko, každou jadernou fúzí žhnoucí hvězdu. Vidět, že vzor oněch hvězd v našich očích odráží vzor našich očí ve tmě staré planety. Jak naše oči zářily, tam v hliněném domově, v domově krve! Zavřeli jsme je a byli jsme neviditelní, temní mrchožrouti, tajní lovci! Jak teď naše hvězdolety září v mezihvězdném domově, v domově světla! Vyklouzneme, jako když se zavře oko, a opět jsme neviditelní!

Myslet jako rozumná bytost, spolu se zpívajícím fraktálovým zástupem my, a vidět místa, která jsme ještě nevyžrali, ještě nerozervali svými drápy obratnými jako skalpely, která jsme ještě neobrali o jejich tajemství!

Ano, onen další hlad, hlad my, nemá nic společného s tělem. Je to touha my dosáhnout zas o kus dál.

To či ono tělo: jedno má v genech sílu a divokost, další má v genech trpělivost a rozeznávání vzorců. Toto tělo je zvídavé, tělo pozorovatele, vycvičené k mezihvězdné navigaci i přežití, a jeho drápy jsou protkány kovovými vlákny, díky nimž může zpívat nejen my, ale i každému hvězdoletu, jehož se dotkne. Toto tělo je tělem, které se málem nestalo součástí my, málem se stalo

masem, ale je my a zpívá my. Je tělem, které získává maso jiných těl, tělem, které samo získává jiná těla: skvěle vybaveným tělem, chytrým tělem s rukama na spouštích energetických děl.

Tato těla zpívají v my a vyzpívávají se společně z kůže těl, která nejsou my, ale přesto vytvořila hvězdolety a energetická děla. Těl, která jsou masem, a neumějí zpívat! Těl, která myslí řeč, která křičí ústy a roní vodu z očí, těl bez drápů, avšak těl divokých, s vlastním hladem a touhou dosáhnout o kus dál. Těl, která se už dotkla mezihvězdného domova, přebývají v něm a dostala se příliš blízko ke skokovým bránám, za nimiž jsou naše domovy krve, nové i staré.

Tato těla zpívají: chytré maso umírá jako jakékoliv jiné maso, jako my, ale nepamatuje si to, co mrtvé maso znalo. Skolili jsme tedy sourozenecká těla na jedné z jejich planet, nikoliv v domově krve, ale v hliněném domově, plném zdrojů k vyplenění, a připravili jsme je k využití, připravili jsme maso i další zdroje. Zpívat — utišení hladu. Zpívat — porozumění. Avšak: Další tělo přineslo kontrapunkt, neladící akord. Toto tělo je zvídavé tělo, tělo pozorovatele, tvrdohlavé tělo, které je stále ve střehu, tělo, které v tomtéž sektoru vesmírného prostoru vyklouzlo z obrazu a zase vklouzlo zpět již nespočetněkrát, a přesto stále zůstává zvídavým tělem. Toto tělo zpívá v my, zpívá o chytrých masitých tělech, která si pamatují, co vědělo jejich mrtvé maso. Ale ne všechno. Nepamatují si všechna totéž. Není to jako zpěv my.

Pomyslet na my, které se rozpadá! Které se nepojí v jediný zástup, které si pamatuje, ale nedokáže udržet tvar roje. Zpíváme rozrušení, zpíváme touhu dosáhnout dál, pomyšlení na rozpadání! Také zpíváme: Má toto chytré maso něco, co my nemáme? Co je jejich zpěv zač, že jej neslyšíme?

Vysíláme naše hvězdolety a ony víří stále blíž a blíž. Tak blízko, abychom mohli okusit.

KAPITOLA PRVNÍ

VÝJIMKA Z OMEZENÍ — na dobu čtyř měsíců, kterou lze

rozhodnutím Rady dále prodloužit, jsou dočasně pozastavena omezení vztahující se na teikskalánské vojenské transporty prolétající skrze staničnický prostor; veškerá plavidla nesoucí identifikační znaky Teikskalánu mají povolen průlet Anhamematskou bránou — tato výjimka se nevztahuje na vojenská či civilní teikskalánská plavidla přistávající na stanici Lsel bez předchozího vízového povolení a schválení celního úřadu — VÝJIMKA

BYLA SCHVÁLENA RADNÍM PRO TĚŽAŘE (DÁRDZEM TARACEM) — opakujeme…

— přednostní zpráva rozeslaná na diplomatických, komerčních i univerzálních frekvencích v sektoru Bárdzravand, 52. dne 1. roku v 1. indikci vlády císařovny celého

Teikskalánu Devatenácteré Teslice

Tvá Zářnost mi zanechala celý svět, a přece si připadám oloupena; nevadilo by mi být posedlá Tvým hvězdami prokletým duchem, Šesterý Směre, jen kdyby mne naučil, kterak se obejít beze spánku.

— soukromé zápisky Její Zářnosti císařovny Devatenácteré Teslice, nedatováno, uzamčeno, šifrováno

Devaterá Ibiška se ještě jednou, potřetí, podívala na mapový záznam vývoje z uplynulého týdne a potom holoprojektor vypnula. Bez drobounkých hvězdných světýlek byl stůl na můstku lodi Závaží na kolo jen matně lesklou černou plochou, která čekala na nové informace stejně netrpělivě jako kapitánka.

Žádné další však k dispozici nebyly. Devaterá Ibiška holografickou mapu znovu vidět nemusela. Tečky planet, které nejprve znepokojeně rudě zablikaly a potom se propadly do tmy, odříznuté od komunikačních kanálů, si pamatovala dobře. Zmizely, jako by je pohltil příliv. Bez ohledu na to, jak husté byly linie přilétajících teikskalánských lodí, žádná z nich se zatím neposunula do toho nepopsaného ticha. Za onu hranici se bojíme nahlédnout, pomyslela si Devaterá Ibiška a téměř se zachvěla očekáváním.

Závaží na kolo se nacházelo až téměř na okraji onoho mlčícího pásu. Jen jedinou loď Devaterá Ibiška vyslala ještě dál než svou vlastní. Šlo o hybridní průzkumnou stíhačku Devátý květ čepele. Drobné, takřka neviditelné plavidlo vyklouzlo z rozevřené tlamy hangáru a zamířilo od vlajkové lodi do tiché černi. Vyslání průzkumného plavidla bylo možná první chybou, které se Devaterá Ibiška dopustila coby zbrusu nová jaotlečka císařovny Devatenácteré Teslice — coby velitelka velitelů, pod jejíž velení spadalo několik teikskalánských legií. Císařové jmenují nové jaotlekhim, když zatouží po válce: jedno se odvíjí od druhého. Devaterá Ibiška to staré rčení poprvé slyšela ještě jako kadetka a vzpomněla si na něj přibližně jednou do týdne, přičemž se bezděky utvrzovala v jeho jednoznačné pravdivosti.

Nově korunovaná císařovna Devatenácterá Teslice toužila po válce zcela evidentně.

Když teď Devaterá Ibiška onu válku sama vedla, doufala, že vyslání Květu přece jen chyba nebyla. Bylo by fajn, kdyby se dokázala zbytečných chyb vyvarovat — už jen proto, že jaotlečkou byla teprve velmi krátce. (Bylo by pochopitelně fajn, kdyby se dokázala vyvarovat jakýchkoliv chyb, ale byla důstojnicí Šesti napřažených dlaní — říšských vojenských údů natahujících se

všemi směry — už dost dlouho na to, aby věděla, že chyby jsou ve válce nevyhnutelné.) Květ zatím uháněl prostorem stejně tiše jako mrtvé planety kdesi před ním a mapa se neaktualizovala už čtyři hodiny.

Tento manévr tudíž mohl stále dopadnout jakkoliv.

Devaterá Ibiška opřela lokty o stůl. Zůstanou tam po nich otisky: jemná kůže jejích paží zanechá na matně lesklém povrchu stopy a ona bude muset vytáhnout ubrousek na obrazovky, aby je otřela. Devaterá Ibiška se však své lodi dotýká ráda, ráda s ní je v kontaktu, i když loď teprve čeká na její příkazy. Ráda vnímá vzdálený hukot mohutných lodních motorů, kterým slouží jako řídící mozek. Nebo přinejmenším nervové zauzlení, ústřední bod. Flotilní kapitánka je přece jen sítem, přes které procházejí veškeré informace proudící na můstek — a tím spíš to platí o jaotlekhim. Jaotlekhové mají ještě větší dosah, řídí ještě větší počet paží natahujících se všemožnými směry. Větší počet lodí. Devaterá Ibiška teď bude potřebovat všechny, které má k dispozici. Sama císařovna možná zatoužila po válce, aby posílila svou pozici, ale válka, do níž Devaterou Ibišku vyslala, byla už teď dost ošklivá: ošklivá a záhadná. Otrávený příboj dorážející na pobřeží Teikskalánu. Začalo to jako nepotvrzené zvěsti, historky o emzácích, kteří útočí, zabíjejí a zase mizí bez varování a bez dalších požadavků, o emzácích, po kterých ve vesmírné prázdnotě zůstávají lodě rozbité na kusy. Pokud po nich vůbec něco zůstane. Ale strašidelné příběhy o hrůzách číhajících ve tmě tu byly vždycky. Na podobných příbězích vyrostli všichni vojáci teikskalánské flotily. Předávaly se z kadetů na kadety. A tyto zvěsti se pomalu šířily ze sousedství Říše, z Veraškicka-Thalejska a ze stanice Lsel, netýkaly se však centra Říše, netýkaly se ničeho důležitého — dokud starý císař, sluncem věčně osvícený Šesterý Směr, nezemřel… a svou smrtí nestvrdil, že ony zvěsti jsou pravdivé.

Poté už byla válka nevyhnutelná. Došlo by k ní tak jako tak, i kdyby šest teikskalánských kolonií za skokovou bránou v sektoru Parzrauantlakh náhle nezmlklo, jako když utne. Kolonie

se nacházely právě v oněch černých mezihvězdných dálavách, odkud se zmíněné děsivé historky zvolna šířily. Ale celé se to určitě mohlo odehrát pomaleji.

Její Zářnost Devatenácterá Teslice byla císařovnou teprve dva měsíce a Devaterá Ibiška měla hodnost jaotlečky ani ne polovinu té doby.

Na můstku kolem ní byli všichni ponořeni do horečné aktivity a zároveň velmi tiší. Všechny pozice byly obsazené příslušnými důstojníky. Navigace, pohonné jednotky, zbraňové systémy, komunikace: řídicí panely tvořily kolem ní hradbu a připomínaly zvětšenou verzi holografické pracovní plochy, kterou by mohla kdykoliv vyvolat vlastním hledáčkem — krytem ze skla a kovu, jejž měla na pravém oku a jehož prostřednictvím se mohla okamžitě spojit s ohromnou sítí plnou informací a příběhů, se sítí, která držela Říši pohromadě, a byla dostupná dokonce i zde, na samém okraji teikskalánského impéria. Osazenstvo můstku bylo plně zaneprázdněno a všichni do jednoho se snažili tvářit, jako by měli na práci ještě něco jiného nežli jen čekat a přemýšlet, zda je síla, kterou měli porazit, náhodou nezastihne nepřipravené a neudělá… neudělá s nimi totéž, co udělala s několika soustavami, jejichž meziplanetární komunikace vyhasla jako plamen ve vzduchoprázdnu. Všichni důstojníci zde na můstku byli nervózní a čekání už je unavovalo. Byli Flotila, byli Šest napřažených dlaní Teikskalánu: jejich stylem bylo dobývání, nikoliv hromadné vyčkávání na pokraji nevyhnutelného, nikoliv otravné mlčení v samém čele šesti legií hvězdných lodí. Byli na dosah nebezpečí, a přece se ani nepohnuli. Když už ze mě Její Zářnost Devatenácterá Teslice udělala jaotlečku zodpovědnou za tuhle válku, pomyslela si Devaterá Ibiška, alespoň že mi dovolila ponechat si vlastní plavidlo coby vlajkovou loď. Se všemi těmi důstojníky už spolupracovala, sloužila s nimi, velela jim — všechny už vedla k vítězství během povstání v soustavě Khauránu ani ne před třemi měsíci. Byli to její lidé. Budou jí ještě chvíli věřit. Ještě chvíli, než se Květ vrátí s nějakou použitelnou informací a ona jim bude moct trochu popustit uzdu. Dát jim

okusit kapku krve, špetku prachu a plameny rozkvétající ze zničených lodí emzáků. Drobnými doušky rozředěného násilí lze flotilu živit dost dlouho — pokud bude věřit, že jaotlečka ví, co dělá.

Přinejmenším to tak Devaterá Ibiška vždycky vnímala, když ještě sloužila pod flotilní kapitánkou Devaterou Tryskou, předtím než Devaterá Tryska místo na můstku zasedla ve Městě, za stolem pevně usazeným na povrchu planety. Pod předešlým, nyní mrtvým a oplakávaným císařem se tam vypracovala až na ministryni války a Devaterá Ibiška — která se podepisovala stejným číselným znakem jako její někdejší velitelka a tohoto rozhodnutí, učiněného na prahu dospělosti v oslnění tehdejším vzorem, dosud nezalitovala — se domnívala, že ministryní nejspíš zůstane i pod novou císařovnou. Očekávala to.

Místo toho však Devaterá Tryska odešla do výslužby téměř bezprostředně poté, co byla Devatenácterá Teslice korunována. Úplně opustila Město a vrátila se do své rodné soustavy — její bývalá podřízená jednoduše neměla možnost stavit se na kus řeči, zeptat se, proč k tomu došlo, proč k tomu došlo právě teď, a ujasnit si všechno, co se šušká. Místo toho se Devaterá Ibiška, ochuzená o rádcovský hlas své učitelky (pokud k sobě měla být upřímná, mohla být ostatně ráda, že jej mohla využívat tak dlouho), jedné směny vzbudila a na infofišence ji čekala urgentní zpráva od samotné císařovny — byla pověřena úkolem. Pokud se dá tato válka vyhrát, chci, abyste ji vyhrála. Císařovniny snědé tváře a lícní kosti jako ostří nože, jako hrany jejího planoucího paprskového trůnu.

Vtom Devaterou Ibišku vrátil do přítomnosti tichý hlas, který se ozval těsně nalevo od ní: hlas, který ji ani z takové blízkosti nepolekal (a hlas jediného člověka, který se k ní dokázal tak nenápadně přikrást). „Zatím nic?“

Dvacaterý Cikáda, její první ikhantlous, nejvyšší důstojník sloužící přímo pod flotilní kapitánkou a nikoliv u jiného útvaru. Byl jejím adjutantem a zástupcem, což byl ovšem jen jeden ze způsobů, jak jeho hodnost vykládat — Devaterá Ibiška si

„Nic,“ odpověděla Devaterá Ibiška dost nahlas, aby to slyšel i zbytek můstku. „Naprosté ticho. Květ uhání mlčky zpět, a pokud nezdrhá před něčím opravdu ošklivým, neuslyšíme o něm ještě tak půldruhé směny. A věcí, před kterými by Květ zdrhal, zase tolik není.“

Dvacaterý Cikáda to všechno věděl. Ta slova nebyla určena jemu. Byla určena Osmnácterému Dlátovi, navigačnímu důstojníkovi, který seděl na svém místě s lehce pokleslými rameny; byla určena Dvojí Pěně, která měla na starosti spojení a po pěti minutách váhání právě zbytku flotily odeslala zprávu, že se stále nic nového neděje.

„Výborně,“ prohlásil Dvacaterý Cikáda. „V tom případě ti nebude vadit, když si tě na chvilku půjčím, jaotlečko?“

„Řekni mi, že nejde pořád o ty trable s uprchlými domácími mazlíčky v klimatizaci na páté palubě, a nebudu nic namítat,“ odpověděla Devaterá Ibiška a vykulila oči na znamení, že si ho jen přátelsky dobírá. Zmínění domácí mazlíčci — chlupatí tvorečkové, kteří dokázali rozkošně vrnět, živili se drobnou havětí a připomínali jakýsi druh koček — se na palubu dostali během posledního přistání na Khauránu, své domovské planetě, v době, kdy Devaterá Ibiška ještě sloužila jako flotilní kapitánka Desáté legie, a nikoliv jako jaotlečka. Nebyla s nimi potíž — nebo Devaterá Ibiška alespoň o ničem nevěděla —, dokud se nezačali množit a nenastěhovali se za tímto účelem do klimatizace na páté palubě. Dvacaterý Cikáda si hlasitě stěžoval na to, že narušují homeostázi vnitřního prostředí lodi.

18 nedokázala představit, že by pod ní na této pozici sloužil někdo jiný. Dvacaterý Cikáda stál s rukama založenýma na vychrtlém hrudníku a s výmluvně zdviženým obočím. Uniformu měl jako vždy nažehlenou a bez poskvrnky, dokonalý Teikskalánec, vzor vojáka z propagandistického holofilmu: pokud si člověk nevšiml jeho vyholené hlavy a skutečnosti, že vypadá, jako by měsíc nejedl. Když se pohnul nebo se hlouběji nadechl, na zápěstích a na krku mu zpod uniformy prosvítaly okraje spletitého zeleno-bílého tetování.

„O domácí mazlíčky nejde,“ řekl Dvacaterý Cikáda. „Přísahám. Můžeme do zasedačky?“

Pokud onu věc chtěl probrat v soukromí, nic dobrého to nevěstilo. „Fajn,“ utrousila Devaterá Ibiška a vstala. Byla dvakrát širší než Dvacaterý Cikáda, ale ten se v její přítomnosti pohyboval, jako by se s ní mohl fyzicky bez problémů měřit. „Dvojí Pěno, můstek je váš.“

„Přebírám můstek, jaotlečko,“ odpověděla Dvojí Pěna předpisově a Devaterá Ibiška si mohla jít vyslechnout, v jakém průšvihu je její loď — a celá její flotila — tentokrát.

Závaží na kolo mělo dvě zasedací místnosti přímo vedle můstku — jednu větší, pro strategické porady, a jednu menší, pro řešení potíží. Druhou z nich Devaterá Ibiška zřídila v záložní stanici pro kontrolu zbraňových systémů poté, co se stala kapitánkou. Říkala si tehdy, že na lodi bude potřebovat nějaký prostor, kde by mohla vést oficiální hovory v soukromí, a měla v zásadě pravdu; menší zasedačka se skvěle hodila, když bylo nutné řešit záležitosti posádky a pořizovat přitom záznam na lodní kamery. Viditelně a neviditelně zároveň. Došla tedy s Dvacaterým Cikádou ke dveřím této místnosti a otevřela je mikropohybem oka, který vyslal signál hledáčku a přiměl ho navázat spojení s algoritmickou umělou inteligencí lodi.

Dvacaterý Cikáda si nepotrpěl na dlouhé úvody; Devaterá Ibiška ho vždycky znala jako člověka výkonného, věcného, čestného a nemilosrdně upřímného. Vešel do dveří jako první — a k jejímu překvapení se neobrátil, aby podal hlášení. Místo toho zamířil přímo k úzkému průzoru a položil dlaň na oceloplastové sklo oddělující jeho tělo od vzduchoprázdna. Devaterou Ibišku při tom povědomém gestu zahřálo u srdce, ale do toho pocitu se zároveň mísily nepříjemné obavy: podobně jako ona i Dvacaterý Cikáda se rád dotýkal lodi, ale dotýkal se jí, jako by toužil po tom, aby vesmír vtrhl dovnitř a jeho ruku si vzal. Dělal to, co ho Devaterá Ibiška znala, už od dob, kdy spolu poprvé sloužili.

Což bylo dost dlouho na to, aby Devaterá Ibiška ztratila potřebu počítat roky.

„Tak to vysyp, Hejno,“ oslovila ho přezdívkou, kterou si tenkrát vysloužil, přezdívkou, kterou už teď většinou nepoužívala a kterou postupně nahradila hodností. „Co se děje?“

„Jaotlečko,“ začal Dvacaterý Cikáda s pohledem stále upřeným do vesmírné černi. Zvolil o něco formálnější tón, ačkoliv nahrávky pořízené v této místnosti stěží kdy uvidí někdo jiný než právě Devaterá Ibiška: Je tu snad někdo s vyšší hodností než ona? Dvacaterý Cikáda byl však dokonalým důstojníkem, skrznaskrz teikskalánským Teikskaláncem a bezchybně zapadal do role prvního ikhantlouse a adjutanta. Jako by právě vystoupil z Dějin expanze či z Básní z otevřené hranice — až na to, že soustava, ze které jeho lid pocházel, nebyla v dobách, kdy zmíněná díla vznikla, ještě vůbec začleněna do Teikskalánu. (A také až na to, že si stále uchovával jisté zvláštní kulturně-náboženské zvyklosti svého lidu. Váhavost mezi ně ovšem nepatřila. Tedy alespoň ne mezi ty, které Devaterá Ibiška znala.)

„Ano, ikhantlousi? Podejte hlášení.“

Dvacaterý Cikáda se konečně obrátil, vytřeštil oči v hořkém, odevzdaném úsměvu a pravil: „Během dvou hodin dorazí oficiální komuniké, adresované přímo vám coby jaotlečce této spojené flotily a podepsané na palubě Parabolické komprese flotilní kapitánkou Dvacáté čtvrté legie Šestnácterou Měsící, v němž se bude dožadovat vysvětlení, proč stále otálíte. Kontrasignovali jej rovněž flotilní kapitán Sedmnácté legie Čtyřicaterý Kysličník a flotilní kapitánka Šesté legie Dvojí Průplav. Máme problém.“ „Sedmnáctá legie se spojila s Šestou?“ podivila se Devaterá Ibiška. „Vždyť se nemůžou vystát. Jejich soupeření se táhne už dobrých dvě stě let. Jak Šestnácterá Měsíc ty dva přiměla, aby to podepsali společně?“

Problém to rozhodně byl. Ibiščina spojená flotila čítala celkem šest legií: její vlastní Desátou a pět dalších, z nichž každá měla vlastního flotilního kapitána, nově podřízeného jejímu velení. Tradiční jaotlecká šestice, která v sobě spojovala taktické výhody a symbolický význam — jakkoliv její síla byla poněkud omezená, pokud s ní měl člověk vyhrát válku. Chtěl-li nicméně

válku rozpoutat, rozhodně to stačilo a Devaterá Ibiška chápala, že právě kvůli tomu tady je. Aby rozpoutala válku a poté ji vyhrála, k čemuž si může na pomoc povolat téměř neomezené posily z nitra Říše. Bude-li něco takového zapotřebí.

Pokud však byly hned tři legie z původní jaotlecké šestice ochotny připojit se k otevřenému zpochybnění její velitelské autority… Nemusela to vyslovit nahlas; ona i Dvacaterý Cikáda dobře věděli, co podobný dopis znamená. Byl to test, způsob, jak přitlačit a prozkoumat slabá místa: zkušební výstřel, kterým dotyční hledali nejlepší místo pro soustředěný útok. Už z toho, že se součástí její flotily staly Šestá a Sedmnáctá legie zároveň, nebyla Devaterá Ibiška příliš nadšená, čekala však, že ke sporům bude docházet právě mezi nimi. Že úkoly bude muset mezi obě legie rozdělovat s nejvyšší obezřetností, aby konfliktům předcházela. Rozhodně nečekala, že se dají dohromady, aby daly společně najevo nelibost.

„Podle informací, které jsem obdržel od svých lidí na jejich lodích,“ pokračoval Dvacaterý Cikáda, „Šestnácterá Měsíc apelovala na Čtyřicaterého Kysličníka s tím, že má v porovnání s vámi daleko víc zkušeností, a zároveň využila vytrvalé touhy

Dvojí Průplavi stát se jaotlečkou místo vás. Než souhlasili s odesláním dopisu, ani jeden z nich podle všeho nevěděl, že ten druhý ho spolupodepsal.“

Skutečnost, že Dvacaterému Cikádovi přezdívají Hejno, měla své důvody a nešlo jen o jeho zvláštní jméno: o jméno, které místo neživé věci, barvy či rostliny, jak by se slušelo a patřilo, zahrnovalo živé zvíře. Hejnovi se říkalo Hejno, protože se občas zdálo, jako by byl všude zároveň: na každé lodi flotily někoho znal a díky svým kontaktům byl obvykle dobře informovaný. Devaterá Ibiška zamyšleně mlaskla. „Politika,“ řekla. „Fajn. To už tady bylo.“

Devaterá Ibiška už politiku musela řešit nejednou. Musel ji řešit každý, kdo se stal flotilním kapitánem. Každý, kdo se jím stal a hodlal si svou pozici udržet, každý, kdo chtěl své legii vydobýt vítězství. Tím totiž člověk většinou získal i nepřátele. Závistivé nepřátele.

(Kdykoliv se dosud Devaterá Ibiška musela potýkat s politikou, mohla se ovšem zároveň dovolávat své zastánkyně, ministryně Devateré Trysky, coby poslední instance. Nová ministryně války Trojí Azimut se s nikým zvlášť nepřátelila — nebo se alespoň nepřátelila s Devaterou Ibiškou.)

„O Dvojí Průplav ani o Čtyřicaterého Kysličníka každopádně zas až tak nejde,“ poznamenal Dvacaterý Cikáda. „Důležitá je Šestnácterá Měsíc. To ona celou věc podnítila — to ji budete muset uklidnit.“

„Až se dá flotila do pohybu, možná by se ráda přihlásila jako předvoj.“

„Přesně tak,“ pravil Dvacaterý Cikáda tónem suchým jako vzduch prohnaný palubními filtry.

Devaterá Ibiška se neubránila úsměvu: odhalila zuby jako barbarka. Cítila se s tím divošským výrazem ve tváři dobře. Jako by náhle byla připravena jednat místo toho, aby stále jen čekala, čekala a čekala. „Snaží se naznačit, že jsem příliš váhavá.“

„Mohu vydat rozkazy v příslušném směru. Pokud chcete, během jedné směny pošleme Dvacátou čtvrtou legii po hlavě přímo do prázdnoty, která požírá naše planety, ať už se v ní skrývá cokoliv.“ S Dvacaterým Cikádou byla ta potíž, že jí pokaždé nabídl přesně takové řešení, po jakém toužila, a právě jen na tak dlouho, aby si stihla uvědomit, že to je špatný nápad. A tahle potíž patřila asi k tisícovce důvodů, proč Devaterá Ibiška nikdy neuvažovala o tom, že by ho nahradila důstojníkem z nějakého lépe asimilovaného světa.

„Ne,“ řekla. „Mám lepší nápad. Položit život za Říši mezi prvními by byla pro Šestnácterou Měsíc příliš velká čest, nemyslíš? Raději ji pozvi na oběd. Jednej s ní jako s oblíbenou spolubojovnicí, jako s budoucí spoluvelitelkou. Nová jaotlečka potřebuje spojence, že ano?“

Dvacaterý Cikáda se tvářil nečitelně, jako by jen upravil nějakou hodnotu v dlouhém a složitém výpočtu. Devaterá Ibiška usoudila, že kdyby se chystal něco namítnout, už by to udělal, a proto pokračovala.

„Tak za čtyři směny. To by jí mělo stačit, aby se k nám na Závaží dostala. I se svým adjutantem. Všichni čtyři zasedneme ke strategické poradě.“

„Jakmile její dopis oficiálně dorazí, pošlu jí pozvánku. A dám vědět do kuchyně, že čekáme hosty.“ Dvacaterý Cikáda se odmlčel. „Nelíbí se mi to. To jen aby bylo jasno. Na to, aby na tebe takhle tlačili, je ještě dost brzy. Něco podobného bych nečekal.“

„Mně se to taky nelíbí,“ připustila Devaterá Ibiška. „Ale to je koneckonců fuk. Nakonec to vždycky nějak přežijeme, Hejno. A vyhrajeme.“

„Obvykle ano.“ V hlase mu opět zaznělo suché pobavení. „Ale kolo štěstěny bývá vrtkavé…“

„Proto je třeba závaží,“ doplnila Devaterá Ibiška oblíbenou lodní hlášku, jako by byla jedním z vojáků v lodní kantýně, a usmála se. Hra začíná, pomyslela si. Jen přijď a zahrajeme si, Šestnácterá Měsíci — ať už po mně chceš cokoliv.

Vtom se z komunikátoru ozval hlas Dvojí Pěny: „Jaotlečko, navázali jsme vizuální kontakt s Květem. O tři hodiny dříve. Rychle se blíží. Přímo fofrem.“

„U krvácejících hvězd,“ bezděky zaklela Devaterá Ibiška. Slyšel ji jedině Dvacaterý Cikáda, hned nato však dala znamení hledáčku, aby ji spojil s Dvojí Pěnou. „Jdu tam. Nestřílejte ani nedělejte nic jiného, dokud nebudeme vědět, že jinak to nejde.“

Pokud si člověk představuje město jako pohybující se stroje, jako organismus tvořený vzájemně pospojovanými částmi a lidmi, mezi něž se už nevejde žádná další forma života, pak byla stanice Lsel městem svého druhu. Třicet tisíc staničníků na Lselu bylo v neustálém pohybu, rotovali bezpečně uzavření v tenké kovové skořápce, která tvořila obal jejich stanice. A podobně jako jiná města i stanice Lsel byla příhodným místem pro dlouhé procházky, když se chtěl člověk unavit a vyčistit si hlavu. Pokud tedy věděl, kam jít a kterým místům se naopak vyhnout.

<To je pozoruhodná teorie, > řekl Yskandr. <Ovšem právě ji vyvracíš.>

Mahit Dzmarová — formálně stále ještě velvyslankyně stanice Lsel v Teikskalánu, ačkoliv místo svého působení opustila už před třemi měsíci a již před měsícem se vrátila na Lsel tak trochu s ostudou — přivedla k dokonalosti umění obracet v duchu oči v sloup. Ještě jsem moc daleko nedošla, řekla imagu ve své hlavě — oběma imagům, starému Yskandrovi i fragmentárním pozůstatkům toho mladého. Dopřej mi trochu času.

<Radní Amnardbatová tě čeká už za dvacet minut,> připomněl Yskandr — dnes byl spíš tím mladým Yskandrem, povýšeným a pobaveným, lačným nových zkušeností, pyšným a holedbajícím se nově nabytou suverenitou v teikskalánských způsobech a politice. Onou verzí Yskandra, kterou Mahit z větší části ztratila kvůli sabotáži imaginovače usazeného ve spodině lebeční a zaplněného živoucí pamětí a zkušenostmi potřebnými k tomu, aby mohla dobře vykonávat funkci lselské velvyslankyně v zářivém ekumenopolitním srdci Teikskalánu. Kvůli sabotáži, kterou měla nejspíš — jisté to zatím nebylo — na svědomí právě radní, s níž se Mahit měla za dvacet minut sejít. Mahit si pomyslela, že třeba někde jinde žije nějaký jiný život, ve kterém i s Yskandrem zůstala ve Městě a už se s imagem integrovala do jediného bezešvého já.

<Žádný jiný svět nikde není,> prohlásil Yskandr a byl to ten druhý, o dvacet let starší, muž, který si stále tak živě vybavoval vlastní smrt, že se Mahit občas vprostřed noci budila a dusila se, jako by skutečně měla anafylaktický šok. <Máme jen tenhle.>

Od té doby, co Mahit překryla poškozené imago imagem téhož, jen o dvacet let staršího muže, byla trochu moc lidmi naráz. Poslední dobou měla čas o tom přemýšlet. Už si téměř, téměř zvykla na ten pocit, na onu linii zlomu mezi třemi osobnostmi, které se o sebe třou jako tektonické desky. Slyšela povědomé, tlumené kroky vlastních podrážek na kovové podlaze staničních chodeb. Byla právě bezmála na okraji tohoto podlaží — mohla si povšimnout skoro neznatelného zakřivení podlahy, která se tu mírně zdvihala. Nekonečné procházky kolem stanice začaly jako snaha opět se sžít se zdejším prostředím a postupně se z nich

stal zvyk. Yskandr už o zeměpise někdejšího domova dávno ztratil přehled — žil ve Městě patnáct let a k tomu tam byl ještě tři měsíce mrtvý, takže zde na stanici byl jen cizincem vracejícím se z dlouhého exilu. Během oněch patnácti let se vnitřek stanice změnil, posuvné přepážky se posunuly, účel jednotlivých podlaží se proměnil, otevřely se nové obchody a jiné zase zavřely. Strážci společného odkazu změnili typ písma na cedulích, čehož si Mahit kdysi sotva všimla — bylo jí tehdy osm let —, ale teď zjistila, že zírá na zcela nevinný nápis NEMOCNIČNÍ ODDĚLENÍ:

VLEVO a je jím bezděky fascinována. Oba jsme exulanti, pomyslela si v tu chvíli a zároveň na sebe měla za tu myšlenku vztek. Byla přece pryč jen pár měsíců. Neměla na podobné označení právo. Byla doma.

Ne, nebyla. A věděla to. (Nic takového jako domov už neexistuje.) Ale procházky ono zdání vyvolávaly a ona si skutečně na některá místa pamatovala, pamatovala si tvar a rytmus stanice hemžící se lidmi — a s Yskandrem je navíc spojovala radost z objevování nových míst. V tomto ohledu se testy imaginálních předpokladů trefily na chlup přesně.

Na tomto podlaží to však Mahit moc dobře neznala. Cestou ke kancelářím strážců společného odkazu právě teď procházela obytnou sekcí, kde se nacházely řady osobních kabin zavěšených ve slonovinově bílých řadách a proložených společnými prostory. Všude bylo plno starších dětí, které už nejspíš brzy čekal test imaginálních předpokladů. Uvolněně posedávaly na pažení a shlukovaly se kolem krámků do klábosících skupinek. Většina z nich si Mahit naštěstí vůbec nevšímala. Od chvíle, kdy se před měsícem na stanici vrátila, v jednom kuse narážela na staré kamarády, soujeslence a spolužáky a všichni po ní chtěli, aby jim vykládala o Teikskalánu. Ale co jim mohla povídat? Zbožňuju ho; skoro mě pohltil a vás jakbysmet; nemůžu vám o tom říct ani ň.

<Propaganda je opravdu fascinující, když na ni člověk narazí ve vlastních myšlenkách,> zamumlal Yskandr. <Bez ustání mě překvapuje, s jakým úspěchem Město v lidech vzbuzuje nutkání mlčet.>

Ty jsi raději zemřel, než abys přiletěl zpátky a podělil se o své plány s naší stanicí, a teď bys mě chtěl poučovat o mlčení? zpražila ho Mahit a ucítila štiplavé mravenčení v malíčcích: neurologické ozvěny sabotáže. Tyto vedlejší příznaky nezmizely. Byly zřetelnější, když se nachomýtla na místech, která ještě nezvládla s Yskandrem společně zpracovat. Pocit Yskandrovy přítomnosti zeslábl a omezil se na vířivý stín pozorovatele. Mahit se zastavila před jedním stánkem. Byla předtím natolik zaměstnaná hovorem s imagem, že si ani nevšimla, kudy jde. (Měla by těmhle výpadkům nejspíš věnovat větší pozornost než dosud. Nebyla v těch okamžicích tak docela sama sebou a nevládla vlastním tělem.) Zastavila se před stánkem a stoupla si do fronty.

Podle všeho se tu prodávaly… nějaké tištěné publikace. Na ceduli stálo NAKLADATELSTVÍ CHMURNÝ REK . Pult byl plný komiksů, které se ovšem nezobrazovaly na proměnlivých infofiších, ale byly vytištěné na papíře z hadroviny. Mahit se natáhla a dotkla se obálky nejbližšího z nich. Byl na omak drsný.

„Zdravím,“ ozvala se prodavačka. „Líbí se vám? Nebezpečná hranice!.“

„Cože to?“ zeptala se Mahit. Najednou si připadala stejně mimo, jako když jí někdo prvně položil dotaz v teikskalánštině. Unikal jí kontext: Jaká že hranice? Nejsou snad nebezpečné všechny?

„Jestli vás baví věci kolem prvních kontaktů, máme všech pět dílů. Teda já je vyloženě zbožňuju, ve třetím dílu je imago, které kapitán Cameron nosí, zobrazené přímo jako Čadra Mavová a je vidět jenom v odrazech na různých předmětech kolem. A ta bravurní kresba…“

Mahit si pomyslela, že prodavačce nemůže být víc než sedmnáct. Měla krátké kudrnaté vlasy, zářivě se zubila a v každém uchu měla osm kruhových náušnic. To teď byla nová móda.

Když byla Mahit v jejím věku, náušnice musely být co nejdelší. Jsem stará, pomyslela si se zvláštním potěšením.

<Přímo prastará,> konstatoval Yskandr pobaveným a jako troud suchým tónem. Byl o mnoho let starší.