kočovný biograf
pana saita
PŘELOŽILAMAGDALENA
JÍRKOVÁ
Annette Bjergfeldtová
KOČOVNÝ SAITA BIOGRAF PANA
Brno 2024
Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.
Překlad této knihy podpořila nadace
Danish Arts Foundation
The translation of this book is funded by the Danish Arts Foundation
Mr. Saitos Rejsebiograf
Copyright © Annette Bjergfeldt, 2023
Published by agreement with Salomonsson Agency
Cover design by Alette Bertelsen, aletteb.dk
Translation © Magdalena Jírková, 2024
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2059-6
PŘÍBĚH
V SEDMIVLNÁCH LÁSKY
PRVNÍ(1910—1937)VLNA
KRABICE OD BOT
Byla jsem počata v roce 1927 na tanečním parketu v Buenos Aires. Hrálo k tomu tango Valencia Carlose Gardela, v Argentině největší šlágr toho roku. Kdybyste znali moji mámu, Fabiolu Cordero de Dios, ani by vás nijak neudivilo, že k mému zplození došlo právě takhle.
K tomu, abych z ní tuhle informaci vytáhla, bude později zapotřebí absolvovat plavbu na sever, vylodění v Novém Skotsku a speciální masáž hlavy. Avšak přísně vzato ta záležitost s tanečním parketem nikoho nepřekvapila. Ani mě. Odmalička jsem věděla, že Fabiola má svou hlavu. Že je jako liščí matka se spoustou únikových cest.
Fabiola přišla na svět o sedmnáct let dříve, v roce 1910, kdesi v San Telmu, nejstarší přistěhovalecké čtvrti Buenos Aires. Vážila pouhých osmnáct set gramů, poněvadž porod se rozběhl dva měsíce před termínem.
Pár minut poté, co Fabiola spatřila světlo světa, její matka na lůžku rodičky zemřela. Novopečený otec netušil, co si počít, a v záchvatu paniky uložil novorozenou dceru do krabice od bot. V krabici dosud uchovával pár ručně šitých pánských bot z jemné teletiny, těch, v nichž předešlého roku tančil svatební valčík. Vyložil krabici hadry a nevěřícně zíral na drobné
stvoření. Na svět přišlo osmnáct set výjimečných gramů, ale on dokázal myslet pouze na ženu, již právě ztratil.
Když dětský pláč zesílil, otec popadl krabici, vyběhl s ní na ulici a položil ji před bránu kláštera svaté Máří Magdaleny. Na papírek naškrábal několik vysvětlujících slov, ale své jméno neuvedl. Na samý konec napsal Perdonáme… Odpusť mi. Pak lístek rychle zasunul mezi hadry a vytratil se do noci.
Nazítří, jakmile kohout zakokrhal, bránu otevřel klášterní zahradník, aby vynesl odpadky. Ke svému překvapení spatřil na prahu krabici, a když do ní nahlédl, zíraly na něho ty nejjasnější oči ve tvaru půlměsíce. Opatrně donesl krabici do kuchyně, kde se jí ujala sestra Delphine. Položila krabici s dítětem ke kamnům a během dopoledne se všichni v klášteře dozvěděli, že se u nich objevilo děvčátko.
Z povahy věci žádná z jeptišek neměla mateřské mléko, a tak jen málokdo očekával, že ten mikroskopický tvoreček z krabice přežije. Jenže jak známo, z utrpení se rodí síla, a dívenka všechny překvapila.
Převorka, původem z Itálie a jmenovaná papežem Piem X., pojmenovala dítě Fabiola, což znamená fazolka. A jelikož malá neměla rodiče, jeptišky ji jako nadějeplnou mašlí ověnčily příjmením Cordero de Dios… Beránek Boží. Teď mohl být beránek zapsán do církevní matriky a Fabiola vstoupila do řad živých bytostí, nad nimiž bdí Bůh.
Protože Fabiola byla tak droboučká, magdalenitky nevěřily, že výrazně přeroste hrášek v bylinkové zahradě. Jenže klášterní koza dávala dost mléka a dívenka každý den rostla a sílila.
Středobodem jejího světa byla krabice a slabá vůně otcových bot z teletiny dítěti dodávala pocit bezpečí.
Nyní převorka prosila Pannu Marii o znamení. Smí si klášter děvčátko ponechat, nebo ji mají předat do opravdové rodiny?
Téhož večera do kláštera během nešpor vletěl černý krkavec a usadil se úplně nahoře pod klenbou. Seděl tam dlouho, čistil si lesknoucí se křídla a přitom jeptišky ostražitě sledoval. Pokud převorka doufala, že Madona pošle líbezného drozda, který zanotuje, až všichni ptáčci utichnou, byla zklamaná.
Znamení se však musejí brát tak, jak přicházejí. Krkavec nekrkavec. Převorka rozhodla, že Panna Maria si přeje, aby dítě zůstalo.
A tak Fabiola vyrůstala v domě Páně. Společně s jeptiškami žila z klášterní zeleniny, vajec a sladkých modrých hroznů, které rostly na svazích kolem starých budov. Zatímco španělští, ruští a italští přistěhovalci bojovali o místo ve slumech, Fabiola se za zdmi kláštera seznamovala s milosrdenstvím Panny Marie. Rytmus dne tvořila liturgie osmi denních modliteb, jež samy o sobě byly hudbou. Magdalenitky pocházely z celého světa, a pokud se nemodlily a nezpívaly, učily dívenku italsky, francouzsky a anglicky.
Když Fabiola z krabice od bot konečně vylezla, začala se toulat. Převorka doufala, že Beránek Boží sklopí uši a v klášteře zasvětí život Ježíši, ale ne. Děvčátko už nechtělo být zavřené uvnitř.
Ve čtrnácti se Fabiola proměnila v tmavookou holku s vysedlými lícními kostmi, samá ruka samá noha. Byla útlá, ale s překvapivě dlouhýma nohama, které jako nic proklouzly branou kláštera a pokračovaly k řece Rio de la Plata.
Tam to hýřilo bary, bordely a tančírnami. Fabiola si sedla na lavičku a zasnila se pod fialovými žakarandami. Broukala si, pozorovala kolemjdoucí a zaujalo ji dění u země.
Dole bylo k vidění od každého trochu. Šnek na cestě do Španělska, nečitelná pohlednice s cizokrajnou známkou a klíč, který někdo ztratil na mokrém břehu řeky. Mrštil jím ve vzteku? Nebo ho v roztržitosti vytrousil?
Fabiola mimoděk pochytila řadu kleteb a nadávek, jež kdosi odhodil do strouhy. Mierda, puta madre, imbécil, que boludo a ještě horší.
Její pozornost však upoutávaly hlavně boty. V klášteře svaté
Máří Magdaleny jeptišky obracely pohled k nebi a sandály ukrývaly pod hábity.
U řeky se otevíral jiný svět. Fabiola se stala hlídacím psem okamžiků, dívkou s citem pro detail.
Stezka se hemžila nohama. Na koňském hřbetu kolem projel ošlehaný gaučo ve vysokých jezdeckých botách. Kopyto, pazneht, tlapa. Co ty lakýrky… zabloudily? Tamhle se o strom opíral jednonohý chudák, tuhle si vykračovala žena s krásnými kotníky, jakými se pyšnila i sama Fabiola.
Procházeli se zde zasnění, sklíčení, chlípní, zpití pod obraz, špatně chodící, ti s lýtky jako konve a pochopitelně čerstvě zamilovaná kůzlata na nožkách jako stopky šampusek.
Fabiola si všimla, že mnozí stáčejí chodidla dovnitř, aby nezabírali moc místa, zatímco jiní nepokrytě svádějí okolí zaoblenými špičkami bot a nezvedenými překříženými pásky. Kam ty boty mířily, a je někde mezi nimi i pár, který patří Fabiolinu otci? Ona sama se každopádně musela co nejrychleji zbavit plochých hnědých opánků.
Chůze každého člověka je jedinečná. Jak dojdeme do cíle?
Svižným tempem, lehkým krokem, nebo šouráním? Nebo prostě před vším utečeme?
Začíná to u chodidel. Samozřejmě to vyžaduje vhodnou obuv podle toho, kam míříme. Baletní piškoty, pohorky nebo plavecké ploutve.
Fabiola přísahala, že ona se na cestu vydá ve střevících na tango, protože nohy jsou k tanci stvořené. A ani nohy mojí mámy si nemohly pomoct a podupávaly hned, jakmile se někde
ve městě rozezněl první tón. Čím víc sestry vzhlížely k nebesům, tím víc Fabiolu přitahovaly zázraky na chodnících. V klášteře nechodila k jídlu a vynechávala svaté přijímání. Když ji jeptišky volaly, od zdí se odrážela jen ozvěna. Fabiolo … olo … olo … ololo! A Fabiola? Zkoumala u řeky Rio de la Plata pásky, podpatky a špičky bot. Přestože ji jeptišky připravily na život v rozjímání, nedalo se nic dělat. Madre mia. Dívka se prostě zbláznila do bot.
Po mnoha vážných rozhovorech a společných modlitbách k Madoně v boční kapli to převorka nakonec vzdala a v roce 1925 se jí podařilo pro Fabiolu najít učňovské místo v exkluzivním obchodě s botami v centru Buenos Aires. El Palacio del Zapato se nacházel na samotné Calle Florida. Impozantní budova s prolamovanými balkony připomínala nazdobený šlehačkový dort a kobaltově modrá markýza do obchodu lákala samou smetánku. Palác obuvi měl nejkrásnější výkladní skříň na hlavní třídě a vybrané klientele nabízel hedvábím potažené lodičky na jehlách a pánské boty z antilopí kůže. Ve výloze stály knoflíčkové polobotky určené pro návštěvu dostihového závodiště v Hipódromo Argentino a etiopské domácí pantofle ze stříbrného brokátu, znamení toho, že člověk nemusí hnout prstem. Fajnšmekři se sem sjížděli z celého světa, aby si v obchodě koupili ručně šité modely z barvené kůzlečí kůže. Boty, které si člověk natáhl jako měkké rukavice. Ovšem máma ze všeho nejvíc milovala střevíce na tango.
Když Fabiola začala v obchodě pracovat, právě dovršila patnáct let. Začínala na samém dně hierarchie a brali ji jako dlouhonohou prostoduchou dívku, které můžou dát za úkol cokoli. Majitelka, seňora Yvette, se tu nosila s dokonalými nehty a vysoko vyčesaným účesem se zapletenými copánky. Připomínala kredenc vonící levandulí a Fabiolu nikdy neoslovila přímo,
ale pouze prostřednictvím ostatních zaměstnanců, kteří pak mohli mámu prohánět. Fabiola brzy zjistila, že díky rodinou léta udržovaným kontaktům seňora Yvette obchází při dodávkách bot z Evropy celní úřad. Vláda přimhouřila oči a nechávala zásilky volně proudit do přístavu. Na oplátku se generálové a jejich manželky často stavovali v El Palacio del Zapato a dostali, nač si ukázali. Platilo to zejména pro nejzazší oddělení obchodu se sortimentem pro nejvýstřednější zákazníky.
Sem docházeli dekadentní Evropané a slavní umělci té doby se svými milenkami. Na policích stály nejdivočejší modely, jaké nikde jinde na světě nebyly k vidění. Kubistické střevíce s namalovanýma očima, zlatými rybími tlamami a žábrami po stranách.
Do této speciální zadní místnosti Fabiola nesměla. Místo toho v obchodě šplhala po třímetrových žebřících pro krabice s botami. Nahoru a dolů, celý den. Zpod žebříků mohla sledovat, jak prodavači s kozími bradkami a nakroucenými kníry, což byla nejnovější móda, nabízejí nejlepší světové modely jako holoubátka na stříbrném podnose. Lžíce na boty se samozřejmě používaly výhradně stříbrné a slonovinové a zaměstnancům nevybočoval z pěšinky ani jediný vlásek.
Fabiola musela nejméně desetkrát denně vyběhnout po zadním schodišti a sprintovat do skladu v posledním patře budovy. Tady se skladovaly vzorky nových kolekcí a vrácené boty. Když nepobíhala po schodech nahoru a dolů, leštila spousty bot.
„Znovu!“ ozvalo se, přestože boty už zářily tak, že by si seňora Yvette mohla v odlesku jejich špiček nanést rtěnku.
Personál stále považoval mou mámu za hloupou husu. Žádný z prodavačů si neuvědomoval, jak dobře Fabiola mluví italsky, francouzsky a anglicky. A hlavně ani nepochopili, jak skvěle rozumí řeči těla. Okamžitě vycítila, jaké boty zákazníka potěší, dávno předtím, než vůbec vstoupil do obchodu.
Na to, aby mohla prodávat, byla Fabiola bohužel příliš mladá a nedoceněná. A rozčilovalo ji, když z obchodu nechali baletku odejít s párem nádherných nízkých kozaček, protože věděla, že přesně tenhle model začne během dne tlačit. Když člověk každý večer stojí v Národním divadle na špičkách, musí v botě mít místo pro bolavý zmodralý palec.
Jednoho dne vešla do obchodu světoznámá Josephine Bakerová. Pověst o pařížském vystoupení v banánové sukénce zpěvačku předtančila natolik, že se za ní táhl zástup obdivovatelů včetně řidiče z ulice, který se dobrovolně přihlásil, že zboží převeze. Prodavači se kolem Josephine rojili jako zabijácké včely u dezertu crema catalana, ale ona je odehnala, protože se v obchodě chtěla raději porozhlédnout sama. Vtom si všimla Fabioly stojící s krabicí v podpaží nahoře na žebříku.
„ Mademoiselle , potřebuji něco jiného. Vy, co jste tak mlaďounká. Pojďte dolů a překvapte mě!“ zavrkala slečna Bakerová mazlivou francouzštinou a odhodila kožich na podlahu.
Fabiola slezla, zašilhala po seňoře Yvette, podívala se na chodidla slečny Bakerové a rozhodla se. Moje budoucí máma cílevědomě zamířila do zvláštního oddělení obchodu, přešla zakázaný práh a překročila Rubikon. Našla pár z Barcelony, pětiúhelníkové stříbrné sandály s dvojitými pásky a podpatky ve tvaru futuristických vinných hroznů.
Fabiola poklekla a boty zpěvačce nazula. Josephine Bakerová se dlouho procházela po obchodě sem a tam a prohlížela se v zrcadle. Stříbrné pásky se třpytily na její snědé kůži a všichni tajili dech.
„Ty boty jsou čirá rozkoš. Vepředu jsou zábavné a rozdováděné, a klenba se přitom zvedá jako ptačí křídlo. V těch můžu protančit celý den a stejně budu pořád v dobrém rozmaru, až složím hlavu na polštář,“ zasmála se slečna Bakerová.
„Oui!“ odpověděla Fabiola, která se trochu osmělila. „Tomuhle katalánskému modelu nevadí kráčet úplně vepředu, dělá ty nejkrásnější kotníky a nebolí z něj nohy.“
„Chytré děvče,“ přikývla Josephine.
Koupila si tři páry a řidič se s krabicemi vydal k autu. Než se dveře obchodu zavřely, slečna Bakerová elegantně zvedla kožich z podlahy.
Toho dne Fabiolu zaznamenala i seňora Yvette a Fabiola získala několik úhlavních nepřátel. Ostatní prodavači přestali být seňořinými oblíbenci, a to se nelíbí nikomu.
Odteď se o celebrity starala máma. Díky Fabiole klientky povyrostly o pár centimetrů a místní zazobankyně odcházely v máslově žlutých saténových sandálech s motýlkovou sponou nebo v tanečních střevíčcích s ostrou špičkou. Zákaznice si chtěly boty obout okamžitě a z obchodu se vznášely na nadýchaných ranních obláčcích.
Fabiolino kouzlení s botami vyvolávalo zasvěcené pohledy, když se lidé potkali na plesech, vernisážích nebo premiéře v Teatro Colón, a všichni pluli na svých čarovných podpatcích. Vzápětí se jim po rtech rozlil tajuplný úsměv: Také nakupujete u Fabioly?
Klidně bych se mohla rozhodnout, že skončím tady, dokud všechno šlape jako na drátkách. Přesně ve chvíli, kdy Fabiola stoupá vzhůru a všechno běží, jak má. Když budu pokračovat, příběh nabere jiný směr. Revoluce otřesou kontinenty, přijdu na svět a začne naše cesta na sever. Ale ani ten největší silák z cirkusu nedokáže zastavit čas. Teď se musíte pevně držet, pokud nechcete vypadnout v zatáčce a přijít o zbytek.
Vezmu vás do svého větrem ošlehaného rodokmenu. Ale nejdřív varování. Způsoby se uvolní a moje mysl se bude toulat. Bloudění v bujných přítocích je vždy zábavnější než držet pevně stanovený kurz. Tenhle rys jsem zdědila po Fabiole a toulavá mysl se s věkem neuklidňuje. Varovala jsem vás.
KROKY TANGA
Fabiolina první výplata úspěšné prodavačky padla na střevíce na tango z horní police. Malinově červený velur s překříženými pásky z Madridu. Po zavírací době si Fabiola nazula malinové střevíčky a vyrazila vstříc večerním tančírnám. Učísla si černé kadeře, uhladila šaty a vypjala drobná ňadra. Taneční pořádek se zaplnil do posledního řádku a nejrůznější mužské ruce ji vyváděly na taneční parket.
Zde se odehrávaly základní životní kroky: Začínalo se pomalu a klidně la caminatou. Obvykle zahrnovala překřížení v pátém taktu fráze. Následovalo několik pozvolných ocho, po nichž se přešlo do polovičního gira, jež zpravidla končilo paradou.
Tanec se mohl okořenit media lunou, půlměsícem, při němž noha sklouzla dozadu a opsala půlkruh. Přecházelo se v oddechové parady a sanguchity, v nichž byl čas pohlédnout jeden druhému do očí, než dvojice vklouzla do dalších pohybů. Ti, co toužili okusit něco nového, mohli zakončovat sentadou, při níž žena sjede po mužově stehně. Nebo bolou, pojmenovanou po indiánské lovecké zbrani se třemi závažími na každém konci.
Když Fabiola potřebovala popadnout dech, zapálila si cigaretu a sledovala ostatní páry. Ze dvou nohou se staly čtyři a prostor
obsadilo frkající zvíře. Noha dámy se zahákla kolem mužovy kolenní čéšky a na kratičký okamžik partnera přidržela, aby vzápětí sevření uvolnila a otočila se na podpatku.
Nohy se proplétaly do sebe nebo spolu otevřeně bojovaly a Fabiola se rychle naučila kroky, které určovaly poměr sil.
Byly tam boty, jež se vychloubaly, i vzpírající se boty a máma snadno odhadla, zda se z dvojice staly spřízněné duše. Většinou však šlo o jarní poblouznění náhodných nohou následované prudkým probuzením.
Po sklence vermutu se Fabiola vrátila na taneční parket.
Dvojitý krok, vypnout na špičky, jednou nohou rázně zakročit a pak sklouznout.
Jednoho dne se večírek vymkl kontrole a došlo k mému početí. Fabiole bylo pouhých sedmnáct a těhotenství tajila, dokud mohla. Nakonec šla ke zpovědi, ale jméno otce odmítla uvést.
Jakmile sestry pochopily, že Duch svatý se zřejmě nezapojil, začalo se ve spodních patrech klášterní hierarchie šuškat. Kolik zvrhlosti lze do domu Páně vpustit? Převorka se opět musela vydat do boční kaple a promluvit si s Madonou.
Sestry očekávaly znamení shůry a marně pokukovaly, zda nepřijde mňoukající kočka s vrhem heboučkých koťat. Jenže se nestalo nic. Já mezitím rostla ve Fabiolině břiše a teprve v prosinci, dva týdny před porodem, se znamení objevilo.
V kuchyni se z hrnce vymrštila ryba těsně předtím, než voda dosáhla bodu varu, mrskala se klášterními chodbami a novicky běžely za ní. Ryba, která patřila k druhu čtverzubec černoskvrnný, doputovala až do boční kaple. Pokud se čtverzubec ocitne v nebezpečí, během pouhých deseti nádechů se nafoukne jako zápasník sumo a třikrát se zvětší. Ryba může být delikatesou nebo vaším posledním jídlem, záleží jen na tom, jak si ji připravíte. Čtverzubec černoskvrnný teď prskal vzteky
a zíral na jeptišky. Ten pohled přiměl převorku k rozhodnutí. Je nutno přijímat znamení, jež jsou člověku dána, a Ježíš měl přece ryby a rybáře neobyčejně rád.
Převorka dovolila obtěžkané Fabiole v klášteře zůstat, ale zároveň jí věnovala porcelánovou figurku Madony s Ježíškem v náručí jako věčnou připomínku velké zodpovědnosti, kterou na sebe Fabiola bere.
Panna Maria byla srdcovou dámou kláštera. Měla ty nejjemnější porcelánové ruce, jako kdyby celý život prožila pod slunečníkem. Madona byla matkou všech, hlavně těch, kdo žádnou neměli. Teď Panna Maria stála na Fabiolině nočním stolku, mírně nakláněla hlavu a usmívala se na Ježíška, jehož držela na ruce. Tuhle porcelánovou figurku, nejspíš svůj nejdůležitější kompas poté, co se dotančilo, máma ochraňovala celý život.
Převorka přemluvila seňoru Yvette, aby si Fabiolu v El Palacio del Zapato ponechala i po mém narození. Ovšem pouze díky slibu jeptišek, že se o mě budou během otevírací doby starat, a protože se na světě nenašel nikdo druhý, kdo by uměl prodávat boty tak jako máma.
Na svět jsem přišla s otevřenou pusou. Převorka mě pojmenovala Carmelita, což znamená básnička . Ohledně okolností mého početí nebyla Fabiola tak úplně upřímná. Málokdy mi však říkali jinak než Lita.
První, co si z kláštera pamatuju, jsou černé labutě s látkovými ubrusy kolem hlav. Magdalenitky se elegantně pohybovaly mezi chladnými obílenými zdmi a v šustící látce jako by se vznášely nejméně deset centimetrů nad mozaikovou podlahou.
Naškrobená látka udržovala labutí tvář ve vzpřímené poloze,
takže nešlo koketně naklonit hlavu ani svěsit zobák. Hlava vězela v pevném Božím rámu.
Zatímco Fabiola se cíleně zaměřovala na nohy, já svůj čas věnovala rukám, přestože bylo téměř nemožné najít někoho, koho bych se za ruku mohla držet.
Ruce sester měly pořád napilno. Spínaly se k modlitbám, vyzváněly klášterním zvonem, pečovaly o bylinkovou zahrádku, stříhaly mi nehty nebo zalévaly modrou vinnou révu. Ruce nalévaly víno, odpočítávaly korálky na růženci a určovaly choreografii všech denních prací. Každá minuta dne měla vlastní pokojné místo.
Klášter byl prozářen éterickou láskou, ovšem láskou směřující k Bohu. Ruce se natahovaly vzhůru a já se žádné nemohla pevně chytit. Všechny uvolnily stisk příliš brzy. Sestry byly mistryně v přikládání mokrého hadříku na čelo nemocného a odhánění much, ale pohlazení bylo vyhrazeno umírajícím.
Pro živé platila jiná pravidla. Když jsem zlobila, a to bývalo často, před obličej mi bez varování vyletěl vztyčený ukazováček a ruce mě pořádně vytahaly za uši.
Pouze mladé novicky ještě neovládaly rejstřík emocí. Jejich ruce se třepotaly jako ubíhající titulky v jinak spořádaném vesmíru. Tajný, nahodilý jazyk, následovaný potlačovaným smí chem. Hlava pokaždé neví, co dělají ruce, a je nádherné, když nás cosi uchvátí, něco, co nemůžeme skrýt ani ovládat. Jako potkat v otevřené dlani vzpurnou čáru života.
V následujících letech máma stále tančila po nocích a postupně jsme v klášteře byly spíše trpěné nás v klášteře spíše trpěli. Ačkoli mi bylo už osm, Fabiola nechala valnou část mé výchovy na jeptiškách. Ona sama toho mnoho nenaspala.
„Spát člověk může, až bude starý,“ říkala, aniž by tušila, že spát je to poslední, co starý člověk může.
Zatímco sestry hleděly vstříc věčnosti, Fabiolu ovládla domýšlivost mládí a své zákazníky nechávala z obchodu odcházet v botách plných radostného očekávání.
Já musela být s jeptiškami doma. S Biblí na hlavě jsem se procházela po chodbách sem a tam, abych získala správné držení těla. Rovná záda a mírně ohnutý krk. Když jsem nebalancovala na hlavě evangelii, učila mě sestra Beatrice, Skotka, která se mnou mluvila výhradně anglicky. Naučila mě nespočet frází a vyprávěla mi o záhadných jevech, jako je jako sníh a losi. Proč Bůh stvořil pavouka? Mohou růže plavat, a kde začíná svět?
Kromě výuky sestry Beatrice byl život v klášteře tak jednotvárný, že jsem se zlobení nevyhnula. Z celého Buenos Aires jsem sladkosti milovala nejvíc já, a dezertům v kuchyni se nedalo odolat. Jednoho dne moje žádostivost přetekla. Na kuchyňském stole zářila ve skleněné misce sluníčkově žlutá crema catalana. Pudink byl přichystán pro vznešenou církevní návštěvu, která měla přijít navečer, a lákal víc než deváté a desáté přikázání dohromady. Než bys řekl švec, dvěma prsty jsem po pudinku přejela. Vznikla zřetelná brázda, která k mému zděšení nešla zahladit.
„Kdo sahal na moji cremu catalanu?“ zabručela sestra Beatrice později toho dne.
„Netuším!“ zavřeštěla jsem.
„Really?“ Prohlížela si mě, labutí tvář mírně nakloněnou, a pak mi vrazila zoban přímo do obličeje. O krok jsem couvla, poněvadž jsem věděla, že labutě, jakkoli jsou krásné, křídly snadno zlomí člověku paži, pokud se jim zachce.
„Really!“ opakovala jsem, „a když už na to přišla řeč, dneska jsem v kuchyni viděla poletovat velkého čmeláka. Připadalo mi, že uprostřed pudinku nouzově přistál.“
„Really?“
Z nějakého důvodu jsem za přistávací dráhu nedostala žádný tělesný trest, ale sestra Beatrice výrazně přitvrdila ve výuce. Hodiny v oratoři se staly kaleidoskopickým nahlížením do obrovského vesmíru. Jako osmiletá jsem se učila o galaxiích a černých dírách v kosmu. Objevila jsem ale i ty nejmenší detaily, a to hlavně když jsem s lupou studovala španělsko-anglický slovník sestry Beatrice.
Na počátku bylo slovo. Jedno slovo vystřídalo druhé a zanedlouho se střetla v rozběsněném mraveništi. Narazila jsem na věty s balony v rukávech a na slova, která nikdy nebyla vyslovena nahlas. Postupně jsem si uvědomila, že angličtina si vždy nacpe dýmku předtím, než promluví. Na rozdíl od španělštiny, kde mluvnické rody tančí fandango.
Stala jsem se jakousi jazykovou špionkou a nakonec se moje španělština a angličtina vzájemně inspirovaly a prolínaly. Všechny nepoužitelné glosy jsem si uchovávala ve speciální komůrce v nejzazší části mozku.
Přemoudřelá dcera s pubertální tancechtivou matkou znamená problémy, protože zároveň jsem byla jen malá holka, která chtěla Fabiolu pro sebe. Mámu však mé fňukání přestalo brzy bavit.
„Stačilo, Lito! Nedávej myším napít!“ ozvalo se, když se mi začal chvět spodní ret na znamení, že vzápětí propuknu v pláč. Fabiola byla dlouhonohá kočka, která syčela, mňoukala a olizovala si tlapky v zadních dvorcích Buenos Aires. Pokoušela jsem se ji zpovzdálí sledovat jako zlatý retrívr vrtící ocasem, který se za ní vleče v naději na pamlsek. Žlutavé štěně, jež pokaždé zapomene, že dříve nebo později dostane přes čumák nebo si vyslouží díru do kožichu. Kočka je prostě kočka. Přesto jsem za ní chodila, alespoň ze začátku.
Otevírat máminu starou krabici od bot bylo přísně zakázáno. Tu, v níž ji kdysi její neznámý otec položil před klášter. Krabice ovázaná modrou stuhou teď ležela pod naším nočním stolkem.
Byl to Fabiolin svatý grál, a poznala by, kdybych se do ní podívala, přesně jako kdybych se vkradla do jejího nitra.
Měla jsem také zakázáno zkoušet si máminy boty, obzvlášť když nebyla doma.
„Kdo chodil v mých střevíčcích na tango?“ zeptala se jednoho dne. „Tos byla ty, Lito?“
„Ne!“ odsekla jsem rozhořčeně.
„Vždyť to vidím! Špičky jsou umazané od cremy catalany.“
„Hm!“
„Ale tys to nebyla!“
„Ne!“
„Madre mia… to jsou mi výmluvy!“
„Ne, to byl VAJÍČKO!!!“
„VAJÍČKO?“
„Ano, chtěl si je vyzkoušet. Ze všech sil jsem se snažila ho zastavit, jenže Vajíčko si dělá, co chce!“
Nevím, odkud se vzal, ale najednou se k nám Vajíčko nastěhoval. Fabiolu by nouzově přistávající čmelák neokouzlil, bylo zapotřebí silnějšího kalibru.
Vajíčko se mi vyloupl z čela a dopadl doprostřed záhonu špenátu. Vajíčko byl výtržník a potížista. Anarchista… ano, občas dokonce antikrist. Z nějakého důvodu však Fabiola vysvětlení o mém neukázněném kamarádovi přijala. Možná pochopila, že v klášteře, kde se den tráví modlitbami, s nakloněnou šíjí a Biblí na hlavě, potřebuju i já trochu revolucionářské společnosti.
Navrhla jsem jeptiškám, abychom u jídel připravily talíř navíc, a zastírala jsem to zbožným přáním prostřít pro Krista.
Sestry roztály, ačkoli rychle vytušily, že asi jde o jiného neviditelného přítele než Ježíše.
Vajíčko měl chuť do života a čas od času bylo těžké s ním udržet krok. Vajíčko přebíhal na červenou, kradl na trhu květiny a zapomínal odříkat večerní modlitbu. Můj kamarád dostával všechny ty krkolomné nápady a průšvihy házel na mě. A přestože Vajíčko byl revolucionář, byl také křehce stavěný.
„Pozor!“ ječela jsem na nejlépe živené ze sester. „Tam sedí Vajíčko. Něco takového rozhodně nevydrží!“
Fabiolino tančení tanga po nocích se mi moc nelíbilo, protože svět byl nejúžasnější, když máma byla nablízku, přestože uměla být přísná.
„Mierda! Zuřím! Klidně to Vajíčkovi řekni!“ křičela, když si převlékala šaty. „Ať kouká najít můj pravý střevíček na tango… a hned!“
„Jsou s ním hrozné starosti,“ povzdechla jsem si, „nevím, co si s ním počít!“
„Přestaň, CAR-ME-LI-TO!“
Všechny části mého jména vyplavaly na povrch, jen když Fabiola zbledla vzteky.
„Jestli Vajíčko tu botu okamžitě nenajde, oba dostanete záhlavec a hodím vás do vařící vody! Rozumíš?“
„Řeknu mu to.“
Bojovala jsem sama se sebou. Mám vydržet rychlý pohlavek za to, že odmítnu střevíc na tango vykouzlit z Vajíčkovy skrýše? Nebo Fabiole podat pravou botu s vědomím, že vyrazí do nejbližší tančírny a mě nechá napospas zpěvu modliteb?
Tuhle bitvu zpravidla vyhrála Fabiola.
Pro mou mámu byla soška Madony nenahraditelná. Jenže porcelán je křehký, a přestože jsem měla zakázáno se figurky dotýkat, Vajíčko si nedokázal pomoct.
Těsně po Fabiolině odchodu do práce Vajíčko upustil svatou Pannu na podlahu. Srdce mi vyletělo až do krku a věděla jsem, že mé dny jsou sečteny. Když jsem madonku zvedla, otřela jsem si pot z čela s pocitem, že jsem se vyhnula katastrofě. Madonka se naštěstí nerozbila napadrť, takže jsem ji oprášila a postavila zpátky na noční stolek, jako by se nic nestalo.
Fabiola se vrátila domů až navečer. Uběhla nějaká doba a pak klášterními chodbami zaburácelo:
„CARMELITO!“
Bez odpovědi.
„CAR-ME-LI-TO!“
„Hm?“
„Sahala jsi na madonku?“
„Samozřejmě, že ne!“
Vtom jsem to spatřila. Panna Maria sice byla vcelku, ale z její náruče zmizel Ježíšek. To bylo natolik vážné, že jsem se ani neodvážila hodit vinu na Vajíčka. Místo toho jsem si jako příčinu pádu vymyslela zákeřné poryvy větru v klášteře.
V následujících dnech jsem Vajíčkovi bez přestání spílala a všude hledala robátko, jemuž celý svět staví katedrály. Avšak Ježíš zmizel. Fabiola byla k neutěšení a nepomohlo ani, když převorka nabídla, že sežene novou figurku.
O pár týdnů později jsem seděla v atriu a pozorovala, jak jedna z klášterních divokých koček loví kořist. Hon na myš už chvíli probíhal. Když se ke mně kočka přiblížila, ke svému zděšení jsem uviděla, že zvíře si hraje s porcelánovým chlapečkem. Spasitele dělily od sežrání pouze vteřiny, a jen díky tomu, že jsem držela talíř sardinek, jsem měla co na výměnu.