Pražský slabikárˇ
1 Kdybychom se na podzim roku 1913 zeptali vzdělaného návštěvníka pražských literárních salonů, zda mu něco neříkají jména Franz Kafka, Ladislav Klíma, Jakub Deml, Richard Weiner či Jaroslav Hašek, s největší pravděpodobností by při prvním z nich pokrčil rameny (jistě, to jméno kdesi zaslechl, je to jeden z těch Židů, kteří — ksakru — píšou německy, místo aby psali jaksepatří česky); u druhého by zvedl obočí (překvapen, že si ještě někdo pamatuje pomateného filozofa samouka ze západočeských Domažlic, který ve své době získal jistý věhlas ani ne tak díky několika traktátům, jež vydal vlastním nákladem, jako spíše kvůli svým extravagancím — například když bylo v pražských tramvajích zakázáno kouření, Klíma demonstrativně a neodvolatelně přestal tento dopravní prostředek používat); u třetího jména by se náš Pražan dotkl prsty čela a chvíli jej třel při pokusu vzpomenout si, kde to jméno slyšel (no jistě, to je ten šílený kněz, jemuž církev zastavila výkon kněžských povinností; údajně s nimi nechtěl konzultovat obsah svých publikací, ale říkalo se také, že důvod byl mnohem prozaičtější — prý svedl vdanou dámu); u čtvrtého jména by Pražan jen bezradně zavrtěl hlavou, zatímco
10—11
u pátého by propukl v smích — vždyť kdo by neznal Haška, toho nakonec nezvoleného poslance absurdní Strany mírného pokroku v mezích zákona, autora černé kroniky v jednom z odpoledníků. Ale abychom ho nazývali spisovatelem, to by bylo — s prominutím — trochu přehnané.
Na podzim roku 1913 se v životě každého z těchto málo známých autorů odehrálo něco významného. Ani ne třicetiletý Kafka vydává svou první knihu povídek, mimo jiné včetně „Proměny“, vyprávění o úředníkovi, který se jednoho dne změní v obrovského brouka (a právě tím, nikoli kráčejíc, ale lezouc, vstoupí světová literatura do dvacátého století). Kafku stále ještě čeká Proces, Zámek a jedenáctiletý boj s tuberkulózou. Jeho vrstevník Hašek vypráví svým kumpánům z pivnice, jak vyhrabal z uhláku papírek se zapsaným nápadem („pitomec u kumpanie“). Netuší, že už za několik měsíců vypukne největší válka v dějinách, v níž zemře deset milionů lidí (a jeho pitomec u kumpanie se stane oblíbeným literárním hrdinou mnoha dětí a vnuků těch, kteří to přežijí). Hašek se této války zúčastní a po řadě peripetií se šťastně vrátí do Čech — a zde se o několik let později upije k smrti, aniž dokončí Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, největší antiepopej naší doby. Avšak na podzim roku 1913 očekává Hašek od dobrého vojáka nanejvýš cyklus kasárenských humoresek — budou-li se po hospodách prodávat za pár desítek haléřů za kus, měly by mu zajistit nevysoký, leč poměrně pravidelný příjem.
O pět roků starší kněz Jakub Deml přežije Haška o třicet osm let. Na podzim roku 1913 se seznámí se ženou svého života, vdanou matkou tří dětí Eliškou Wiesenbergerovou. Jeho vrstevník Ladislav Klíma už čtyři roky nevzal pero do ruky — propíjí dědictví po zesnulém otci a propadá se do závislosti.
Svou nejlepší knihu, groteskní filozofické romaneto Utrpení
Pražský slabikář
knížete Sternenhocha, napíše až v roce 1928 — jen pár měsíců před svou smrtí. Weiner, nejmladší z celé té pětice, se na podzim roku 1913 vydává studovat do Paříže, kde prožije většinu ze čtyřiadvaceti let života, která mu ještě zbývají, a propadne tam surrealismu.
Kafka, Deml, Klíma, Hašek a Weiner — těchto pět spisovatelů se neznalo (až na Demla a Weinera) a ani navzájem nečetlo své knihy. Náš Pražan by nám ani zanic neuvěřil, kdybychom mu řekli, že právě oni budou o několik desetiletí později označeni za největší pražské spisovatele své doby. Nicméně ani dnes by nikoho nenapadlo spojovat je dohromady, nebýt člověka, který byl na podzim roku 1913 pouhým několikaměsíčním plodem v lůně devatenáctileté brněnské pomocné účetní a který teprve o půl století později z této pětice učinil protagonisty své knihy Bohumil Hrabal uvádí… výbor z české prózy. Od té doby Hrabal často prohlašoval, že jej životem provázela pěticípá hvězda, jejíž vrcholky tvořili právě tito pražští spisovatelé. Dva Židé, dva alkoholici a flanďák, který nemohl vykonávat kněžskou službu. Čím Hrabala přitahovali? Myslím, že to byla podobnost jejich osudů — chodili přece týmiž pražskými ulicemi — sami, izolovaní, anonymní — a jejich knihy byly znovu a znovu odsuzovány k tomu, aby přestaly existovat, přesto však přetrvaly.
Abychom byli přesní: Deml strávil v Praze celkem ani ne dva roky. Weiner téměř celý svůj dospělý život prožil v Paříži. Klíma sice v Praze bydlel, ale dost možná to ani nevnímal.
Zbývají tedy Hašek a Kafka — dva nejočividnější Pražané. Tak očividní, tak silně s tímto městem srostlí, že Hrabal mohl mít občas pocit, že bude-li žít dostatečně dlouho, nakonec jednoho z nich potká na ulici — přestože od jejich smrti uběhlo už
Pražský slabikář 12—13
Za co Hrabal těmto pěti spisovatelům vděčil? Kafka jej naučil, že místo literatury je mimo bdění a spánek — tam, kam se občas dostává každý z nás, leží-li za rozbřesku v posteli a neví, zda se už probudil, nebo zda ještě sní. Klíma mu ukázal, že literatura se může zabývat i nejsložitějšími filozofickými otázkami a nejcitlivějšími problémy — pod podmínkou, že tak činí s přimhouřením oka. Deml zase, že jenom pes má právo štěkat na pánaboha a že spisovatel by měl být takovým psem. Hašek pak to, že historie sestává z velkého množství historek. A Weiner, že literatura je hra doopravdy, při níž je v sázce spisovatelův život.
Nikoli náhodou označoval Hrabal své psaní jako „odloženou sebevraždu“. Smrt byla předmětem sázky, kterou spisovatel uzavřel sám se sebou: jsem schopen žít tak, aby měl můj život smysl? Pokud totiž ne, nebude snad lepší nežít? Do svých čtyřiceti let byl Hrabal ztroskotanec: neudělal literární kariéru (nestačil dokonce ani vydat debut!), nedovedl si najít práci, která by odpovídala jeho nadání, inteligenci a znalostem (jen těžko lze totiž za takovou práci pokládat výpravčího na nádraží nebo obchodního cestujícího), a jeho mladické poměry se ženami se nestaly předmětem podobných vtipů jako zásnubní pokusy Franze Kafky patrně jenom proto, že měl méně zvídavé — anebo diskrétnější — životopisce. Když se v Československu chopili moci komunisté, Hrabal se ocitl v podobné situaci jako před půlstoletím Klíma vyloučený z rakouských škol — smysl svému životu mohl dát pouze on sám. Nikdo jiný. Klíma věřil, že to, kým jsme, závisí výhradně na nás samotných. Pokud jsi šampion sám pro sebe, budeš jím i pro druhé.
Hrabal v to také uvěřil.
Pražský slabikář mnoho času — stejně jako hrdina Příliš hlučné samoty, balič ze sběrny papíru Hanťa, který potkával Ježíše a Lao-c’a.
2 Lhal bych, kdybych prohlásil, že mě nikdy nelákalo usadit se v Praze. Od prvních chvil jsem se tam cítil lépe než kdekoli jinde, jako bych byl konečně doma, jako bych našel místo, které jsem odjakživa hledal. Fascinovalo mě všechno: jazyk, v němž skoro každé slovo zní jako pozvánka k bližší, důvěrnější známosti; druh písma na cedulích s názvy ulic, který mi připomínal mé oblíbené známky s nápisem Československo, jež jsem sbíral v dětství; automaty — samoobslužné bufety, v nichž si člověk mohl koupit v libovolném množství šunku, uzeniny nebo párky s sebou nebo je zkonzumovat na místě a zapít pivem z lahve nebo umaštěných sklenic; toaletářky, které říkaly „dobrý den“ a „na shledanou“ jako první; tramvaje, v nichž hlas z nahrávky ohlašoval příští zastávku („Balabenka, příští zastávka Palmovka!“) a oznamoval možnost přestupu na metro. Na jaře roku 1990 jsem se v Praze zkrátka cítil jako člověk z Východu, který se poprvé ocitl na Západě, jen tedy ten Západ byl jaksi „náš“ — neděsil ani nepokořoval. „Každý den zázrak,“ psal Bohumil Hrabal. Chodil jsem po pražských ulicích a cítil jsem se, jako bych vstoupil mezi hrdiny jeho próz. Praha pro mě v té době byla především gastronomickým fenoménem. Neexistovalo druhé takové hlavní město, v jehož centru by člověk zaplatil tak málo za porci vařených párků, utopenců nebo plátek tlačenky s cibulí, to vše s nejlepším pivem na světě za srovnatelnou cenu. To byla moje hostie, kterou jsem musel přijmout alespoň jednou ročně, to bylo mé vyznání víry, že Čechy z Hrabalových knih — země prostých lidí, kteří nejsou primitivy — skutečně existují.
Stydím se, že jsem tolik míst v Praze vůbec nenavštívil. Nezajímala mě muzea ani divadla, kostely ani synagogy. Nezajímalo mě Staré Město, Malá Strana ani Karlův most. Táhlo mě to na periferii, do Libně a na Žižkov, do barů a hospod,
kde jsem se na vlastní oči přesvědčil, že Milan Kundera měl pravdu, když věřil, že je-li někde na světě možný demokratický socialismus, pak je to právě v Praze. V těch hospodách jsem sledoval dělníky, kteří se zastavili na oběd a pivo a byli právě jako ti, o nichž psal Hrabal — „transcendentální“, stoprocentně přizpůsobení svému prostředí, neodtržení od reality ani o centimetr. Když jsem se na ně díval, pochopil jsem, co měl na mysli Kafka, psal-li: „To, že náš úkol je zrovna tak veliký jako náš život, dává mu zdání nekonečnosti.“ V tomto smyslu ti lidé, kteří většinou — jak je to v Čechách obvyklé — nechodili do kostela a nevěřili v žádné rajské zahrady, už byli vykoupeni — za života.
Hospody sehrávaly v jejich životech podobnou úlohu jako v Polsku kostely. Právě hospoda byla místem všeobecné zpovědi, právě v hospodě se zpívaly starodávné písně, právě v hospodě se přijímalo tělo a krev české země — vepřové se zelím a knedlíky a „mléko kozla“ z Velkých Popovic. Svět těchto lidí se jevil jako dokonale harmonický — nikdo nikam nespěchal, nikdo nesnil o jiném životě, nikdo nepůsobil, že má pocit, že sedí-li tu u piva, něco ztrácí.
Na jaře roku 1990 do té „arkádie“ reálného socialismu vtrhl kapitalismus a během několika let ji obrátil vzhůru nohama.
Že jsem do Prahy přijel příliš pozdě, jsem si neuvědomil hned. Přitom mi to mohlo dojít, třeba když jsem sledoval ty obrovské činžáky, které se táhly podél Sokolovské ulice — vykuchané před demolicí, která měla zakrátko nastat, bezzubé a s očními důlky oken zejícími prázdnotou. Viděl jsem je cestou do Libně, do starého Hrabalova bytu — nevěděl jsem, že už neexistuje, že na jeho místě vzniká stanice metra.
Pražský slabikář
Přesvědčil jsem se o tom, až když jsem vystoupil z tramvaje, zabočil do ulice Na Hrázi, procházel jí a počítal čísla domů. Stály jen na levé, liché straně; naproti se podél chodníku táhla dřevěná ohrada. Když jsem se díval shora, viděl jsem, že plot v polovině ulice končí, zpomalil jsem tedy v chůzi, stále ještě jsem totiž doufal, že ten první zachráněný dům napravo bude označený číslem 24, které jsem hledal. Avšak dopadlo to jinak — podobně jako jednou, když jsem si v loterii vytáhl los jen o jediné číslo vyšší, než bylo to vítězné. I tentokrát pro mě bylo o to těžší smířit se s prohrou, když mi hlavní cena unikla jen o vlásek. Po levé ruce jsem měl činžák s číslem 25, po pravé plot a za ním jsem dírami v ohradě uviděl zbořeniště. „To musel Hrabal bydlet zrovna na pravé straně ulice?“ pomyslel jsem si smutně. Později jsem ten dům viděl na fotografiích (i na filmovém pásu), takže mám hrubou představu o tom, jak vypadal.
Z ulice se vstupovalo do vrat a pak průchodem do vnitřního dvora a teprve z něj se vcházelo k proskleným dveřím někdejší kovárny, v níž Hrabal čtvrtstoletí bydlel, až do jara 1973. Chtěl jsem to místo vidět. Proč? Abych zjistil, zda má nějaké zvláštní vlastnosti, jestli v něm dřímá nějaká skrytá energie nebo vyvěrá nějaký tajemný zdroj inspirace. Je totiž vůbec možné, aby se všechny ty neobyčejné příběhy, všichni ti neobyčejní hrdinové Hrabalových knížek a on sám setkávali na místě docela obyčejném? A jestliže přece jen bylo obyčejné, než se tam objevili, je vůbec možné, aby po nich všechno beze stopy zmizelo a aby jedinou stopou byla literatura?
Roky plynuly a já v Praze nacházel stále nová a nová hrabalovská místa. A pokaždé jsem se nemohl vynadivit, že dnes už jsou úplně obyčejná. Prázdná. Jako kdyby se v nich nikdy nic
neobvyklého neudálo, jako kdyby vždycky byla pouhou hromadou cihel, betonu a skla. Přemýšlel jsem, zda měl i Hrabal podobné pocity ztráty, když tu před půlstoletím bydlel a v sobotu večer se vypravil do centra Prahy, na Staroměstské náměstí, přes které o čtvrtstoletí dříve chodil cestou z kanceláře domů Kafka. Zda i jeho trápil iracionální stesk po něčem, co nezažil. Zda i on toužil po tom, aby si mohl třeba jen čtvrt hodiny prohlížet to místo v takové podobě, jakou mělo tenkrát, nebýt nic víc než pouhý němý divák, kolemjdoucí — a pak se vrátit domů poslední noční tramvají.
Navštívil jsem v Praze desítky míst, kam Hrabal chodíval a která popsal ve svých knihách: ulici Na Hrázi, automat Svět a nesčetné, stále ještě existující hospody, hotely a restaurace, sběrnu starého papíru ve Spálené ulici, a dokonce i nástupiště na autobusovém nádraží Florenc, odkud Hrabal jezdil na svou chatu v Kersku (byl jsem v ní i v kerských hospodách, v jeho domovském Nymburce i v tamním pivovaru, kde vyrostl). A pochopil jsem, že veškerá mimořádnost těch míst trvá jen tak dlouho, jak dlouho je za taková pokládáme.
A že kdyby nebylo Prahy, musili bychom ji vymyslet.
3 Kdybychom se na podzim roku 1963 zeptali vzdělaného Pražana, zda mu něco neříkají jména Franz Kafka, Jiří Weil, Bohumil Hrabal, Milan Kundera či Ota Pavel, s největší pravděpodobností by se při prvním z nich rozhořčil („Jak se na to vůbec můžete ptát, vždyť Kafka je náš největší spisovatel! Cože? Že psal německy? No a co?“); u druhého by se na nás podezřívavě zadíval („Není to náhodou nějaká provokace? Vždyť Weil je autor románu Moskva-hranice, pojednávajícího o stalinistických čistkách v Moskvě a zakázaného stranou“);
Pražský slabikář
u třetího jména by se onen Pražan usmál („No jistě, to je ten balič papíru ze sběrny, co nedávno vydal sbírku povídek, prý docela zábavných“); u čtvrtého by významně pozvedl ukazováček („To je mladý básník a dramatik, začínal jako socialistický realista — jinak by mu nic neotiskli, ale řeknu vám: ten nás ještě překvapí!“); naopak páté jméno by Pražana uvedlo do rozpaků („Snad nemyslíte toho sportovního zpravodaje?“).
Na podzim roku 1963 se Ota Pavel připravuje na cestu do Innsbrucku na zimní olympijské hry. Netuší, že se odtamtud vrátí ve svěrací kazajce a že zbytek života stráví v léčebně, kde jej ošetřující psychiatr přesvědčí, aby sepsal nejkrásnější chvíle svého života. Povídky Oty Pavla vyjdou na začátku sedmdesátých let ve dvou svazcích — Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby — a učiní z něj — už posmrtně — jednoho z dodnes nejoblíbenějších českých spisovatelů.
Kundera v roce 1963 vydává první sbírku povídek Směšné lásky. O dva roky později dokončí Žert, podle mnohých svůj nejlepší román. V roce 1975 emigruje na Západ a čeká jej tam nejoslnivější literární kariéra poslední doby. Po roce 1989 několikrát navštíví Prahu. Inkognito. Také Hrabal vydává v roce 1963 svou první povídkovou knihu. Do srpna 1968 vydá ještě více než deset dalších knih (včetně druhých a dalších vydání). Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se stane „spisovatelem v likvidaci“, ale to mu nezabrání napsat ještě řadu dalších románů a stát se největším českým spisovatelem dvacátého století. V roce 1963 marxisticky orientovaní literární vědci na konferenci v Liblicích „rehabilitují“ dílo Franze Kafky. Začíná doba tání, po níž bude následovat pražské jaro. V roce 1968 cenzura vyškrtne ze seznamu zakázaných knih Weilův román
Pražský slabikář 18—19
Moskva-hranice; kniha má vyjít na podzim — poprvé od roku 1937. Avšak v srpnu 1968 do Prahy vjedou sovětské tanky.
Kafka, Weil, Hrabal, Kundera, Pavel — nikdy jsem žádného z nich nepotkal osobně. Ale kdyby jich nebylo, tak by se můj život, počatý ve dnech sovětské invaze do Prahy, odvíjel jinak.
Kdybychom se na podzim roku 2023 zeptali kolemjdoucího
Pražana…
Pražský slabikář
