Issuu

PÁTEK

Jedna

Bylo druhého července a ve vzduchu se vznášela zlověstná nepohoda. V noci se do snů Danijely Mirkovićové vrátili kroutící se černí hadi a to mohlo znamenat jenom jedno.

Stane se něco špatného.

Probudila se zmáčená ledovým potem, zamotaná do vlhkého prostěradla, vstala z postele a chvíli zírala široce otevřeným oknem ložnice do ulice Valhallavägen. Danijela se přesvědčila, že to navzdory všemu bude dobré léto, a pak znovu usnula.

Když o více než dvanáct hodin později spěchala ulicí Kungsgatan, poprvé za celý den přestala dumat nad tím, co se stane.

Stihla udělat tři kroky po přechodu přes ulici Sveavägen, když na semaforu naskočila červená. Jakmile řidiči dostali zelenou, zvedla Danijela ruku k burácejícím motorům, které netrpělivě čekaly, až přejde. Jestli zatroubíš, skočím ti na kapotu, říkala si a rychle došla na protější chodník.

Danijela ještě přidala a zvedla hlavu. Stockholm se topil ve žhnoucím oranžovém večerním světle. Svisle zavěšená neonová cedule na fasádě kina Rigoletto působila v tom oparu nepatřičně.

V posledních týdnech se nad Švédskem usadila tlaková výše. Nebo karibské vedro, jak aktuální počasí překřtil Danijelin šéf Sigge Classon na včerejší titulní straně. Kdyby Danijela byla v Chorvatsku, nazvala by to normální letní počasí. Aspoň asfalt právě vypadal jako v její bývalé vlasti: lesklý jako zrcadlo a měkký. Ve Švédsku nikdo nezvládá teplotu nad třicet stupňů. Poznej svého nepřítele, říkával vždy tatínek Josip. Když bylo moc horko, zůstával doma se zataženými tmavými závěsy a vrčícím větrákem. Tady se všichni vyhrnou ven, jakmile zasvitne slunce, a opatří si zoufale růžovou, nerovnoměrně spálenou kůži.

Není divu, že jsou lidé apatičtí a omdlévají.

Černé džíny se Danijele lepily na lýtka a v rozkroku. Jelikož šla rovnou z redakce, byla vlastně oblečená moc teple, protože tam platil zákaz šortek. Po sólokaprovi o pádu letadla na Medisu loni v zimě se směla milostivě vrátit do služby jako investigativní novinářka. Tuto pozici se neodvážila ohrozit dokonce ani ona. Pokorná a milá bylo heslo, které se snažila dodržovat co nejlépe.

Kolegové ji začali opět zdravit a někdy byla Danijela tak milá na rešeršistku Katarinu Sundmanovou, až po nich Sigge od zpravodajského pultu zvědavě pokukoval. Tohle všechno ale nebylo tak podstatné jako skutečnost, že jí odpustil Loa Bergman.

Když měla jeho, nikoho jiného nepotřebovala.

Danijela si hřbetem dlaně setřela z čela kapičky potu a z černé kabelky Fendi vytáhla telefon. Měla deset minut zpoždění.

Asi o sto metrů dál čekal na zahrádce restaurace v parku Humlegården její syn Anton. Už před půl hodinou jí poslal fotku dvou velkých piv s pěnou. Netrápilo ji, že pro Antona byla na tuhle schůzku až pátou volbou. Jeho kamarádi se nacházeli na Gotlandu nebo u Středozemního moře. Kdyby George Brink, Danijelin bývalý manžel a Antonův otec, nebyl na reportážní

cestě po východním pobřeží Ameriky, Anton by se určitě zeptal jeho.

Až do včerejška ani nevěděla, který den přesně se Anton vrátí do Švédska. Když žil v Austrálii, jejich vztah byl celou dobu rozporuplný a pokaždé, když se mu ozvala, jí připadalo, že ho ruší. Proto byla připravená, že Anton setkání odřekne, avšak fotka v telefonu byla důkaz, že tam opravdu sedí.

Dovolená nemohla začít lépe.

Ve výtahu cestou z budovy novin si zablokovala Siggeho číslo. Pokud její šéf bude něco chtít, bude si muset najít jiný komunikační kanál. Protože si Sigge obvykle žádné volno nebral, neustále hrozilo, že najde nějakou práci, přestože ví, že nesmí. Dovolenou měl, jenom když ho donutilo personální oddělení.

Potom stejně seděl doma připojený k redakčnímu systému, připravený naskočit, kdyby se něco stalo. Důchod ještě počká.

Odpolední slunce pálilo Danijelu do zátylku. V tom horku myslela na všechny volné dny, které ji čekají. Jako obvykle hodlala strávit všechny týdny doma ve čtvrti Östermalm.

Během oběda se nikdo z kolegů nezeptal, co bude dělat. Všichni asi předpokládali, že v létě odjíždí do Chorvatska. Existuje představa, že jakmile mají přistěhovalci možnost, vracejí se do svých domovin. Danijela nechápala, proč by to měla dělat. Už ji tam nic netáhlo a po e-mailu od odesílatele Moonlight měla další důvod se té zemi vyhýbat. Fotografie staré skupiny z války byla sofistikovanou výhrůžkou, že po ní někdo jde. Další e-mail nedostala už přes rok, ale nepříjemný pocit nezmizel. To proto se jí zdálo o hadech? Protože neznámý odesílatel chystá další tah?

Danijela zahlédla Houbu, památník ve tvaru trychtýře uprostřed náměstí Stureplan, a spatřila přechod. Letmo se podívala

vlevo. Ulice byla prázdná až na černé auto, které se k Danijele rychle blížilo. Špičatý symbol znala.

Tesla.

Určitě stálo skoro milion a pneumatiky se mu točily jako tichá ruleta. Na místě řidiče byla přes tónované sklo vidět jen bílá kšiltovka.

Za volantem pravděpodobně seděl namyšlený mladík. Ani nenaznačil, že by brzdil. Danijela si povzdechla. Tahle osoba se potřebuje naučit význam slov „dát přednost“. Do silnice vkročila stejně rychle, jako procházela po Kungsgatan.

Milovala zvuk ohlušujícího kvílení brzd, když ukázala, kdo je tady pánem. Tak je to správně.

V koutku oka se nejprve mihl stín, potom se ozvala rána a následně skřípění brzd.

Měla pocit, jako by pod ní někdo podtrhl zem. Celým tělem jí projela palčivá bolest.

Pak jenom tma, jenom ticho.

DVA

Loa Bergman seděl se skrčenýma nohama na širokém parapetu a díval se na Stockholm. Na ten velkolepý výhled si nikdy nezvykne. Aniž pohnul hlavou, mohl současně vidět zlatou korunu radnice a věž kostela Storkyrkan na Starém Městě.

Obloha vypadala jako žhavé uhlí.

Lou už teplo nebavilo. Když bylo přes třicet stupňů první týden, každý večer se zašel vykoupat do parku Tantolunden,

druhý týden přestal večeřet na terase a teď, během třetího týdne, ani nechodil ven.

Přestože byl byt desetkrát větší než Loův předchozí, Loa se zdržoval jen v omezené části. Především v knihovně, mezi všemi cizími hřbety knih. Tak mu to připadalo nejbezpečnější.

Poté co v práci zaklapl počítač a rozloučil se se všemi v redakci, prošel se domů městem. Svým městem. Letní večer bude úchvatný. Spousta kolegů oslaví prázdniny studeným pivem na zahrádce. Loa odmítl. Vymluvil se, že se musí sbalit na cestu do Skåne. V následujících týdnech mu na chatě v Kiviku bude dělat společnost jenom hromada knížek.

Nebyl však úplně upřímný.

Pravda byla taková, že nevěděl, jestli by dokázal odolat pokušení napít se alkoholu. Strávil dvanáct týdnů na odvykací klinice v hustých lesích v Bergslagenu. Tam se naučil, že klíčem ke zvládnutí neduhu je vyhýbat se situacím, kde by riziko, že do toho spadne, bylo příliš vysoké. Být vystaven palčivým pohledům kolegů a servírce říct jednu kolu, díky mohlo přesně takovou situaci představovat. Jinou by bylo pozorovat dobře naplněné sklenice, sledovat, jak jejich obsah vyprazdňují žíznivá ústa, a poslouchat stále nesouvislejší hovor.

Místo toho se rozhodl být sám a popíjet britský čaj s citronem.

Začal s tím toho večera, kdy se nastěhoval do bytu ve čtvrti Mariaberget. Byla to pocta příteli, který byt Loovi odkázal. Danijela byla jediná, kdo věděl, že ho Loa teď vlastní, protože s ním seděla při soupisu pozůstalosti. Všem ostatním mlhavě tvrdil, že ho „dlouhodobě hlídá“. Dokonce ani jeho matka netušila, že se tam nastěhoval. Stejně by za ním nikdy nepřijela a bylo jen dobře, že neví, že její syn vlastní byt v ceně přes čtyřicet milionů,

vzhledem k tomu, co kdysi provedla s jeho úsporami. Když si povídali přes Facetime, vždy seděl před stejnou bílou zdí, aby si ničeho nevšimla. Navíc provedl dokonalý manévr pro případ, že by se navzdory všem předpokladům podívala na jeho trvalé bydliště. Díky několika výhrůžným e-mailům, které přišly po zveřejnění kontroverzního článku, se mu podařilo přes firemní bezpečnostní agenturu získat utajenou adresu.

Věci Henryho Mountbattena byly uložené ve stovkách krabic pečlivě vyrovnaných v jídelně, jedné z místností, kterým se Loa vyhýbal. Danijela Loovi během jednoho víkendu pomohla věci starého diplomata odklidit, aby Loa získal pocit, že byt je jeho. Nad domácností se pořád vznášela Henryho energie, vůně a celá bytost a pravděpodobně bude trvat dlouho, než se to změní. Loa si často představoval, co se v tomto bytě odehrálo. Oslavy, večeře, všichni ti muži, slavní, politici, kteří si připíjeli, povídali. Všechno velmi diskrétní a ohromně tajné.

Lou z myšlenek vytrhlo zavrčení. O kousek dál na podlaze uviděl na displeji máma. Nechal vyzvánění doznít. Dnes večer ne. Nechtěl riskovat, že přijde o ten klidný, úlevný pocit, který se mu rozšířil po těle, když ho čekalo několik týdnů volna.

Telefon se znovu rozvibroval. Jakmile Loa uviděl, že je to zase ona, zaúpěl. Seskočil z okna a zvedl iPhone. „Ahoj, mami.“

Po několika vteřinách ticha se ozvalo zalapání po dechu. Loovi se sevřel žaludek. Nesnášel špatné zprávy. Obzvlášť když je přinášela Agneta Bergmanová. „Co se stalo?“ Soustředil se, aby mluvil klidně.

„Je pryč.“

„Kdo je pryč?“

„Byla tu policie a vyslýchala mě.“

„Ale kdo je pryč?“

„Julie.“

Julie?

Loovi se ulevilo, že to není nic horšího. Zadíval se na záliv Riddarfjärden. Jeho matka byla schopná udělat drama i z nejběžnějších událostí. Když kolem projelo hasičské auto, líčila to, jako že málem hoří u ní. Loa byl zvyklý analyzovat událost tak, že se matka uklidnila. „Kdo je to?“ zeptal se.

„Venčí Görana, když to nezvládám.“

„Takže mluvíš o někom, kdo ti hlídá psa?“

„Nejen že mi hlídá psa,“ povzdechla si. „Přece Julie, co bydlí o patro výš.“

Loa zkoumal motorový člun, který se v tmavě modré vodě pohyboval nebezpečně blízko kajaku. „Pryč je tvoje sousedka?“

„Jo. Ta, co se přistěhovala loni v létě.“ Následovaly zajíkavé vzlyky. „Jsem tak nervózní.“

Takže se přistěhovala relativně nedávno. To vysvětlovalo, proč se o ni matka tolik stará. Agneta Bergmanová milovala nové vztahy, které mohla začít od nuly, mohla se tak ukázat z té nejlepší stránky. Určitě se zdálo, že je opravdu vtipná a protřelá. Osoba, na kterou se zaměřila, se rychle stala nejlepším člověkem, jakého Agneta znala, nicméně po navázání intenzivního vztahu se nejlepší člověk změnil v nepřítele na život a na smrt. Ti druzí vždycky něco udělali.

Jelikož tahle Julie už hlídala matčina psa, nejspíš se všechno seběhlo dost rychle. Jako obvykle. „Jak dlouho je pryč?“ zeptal se Loa.

„Už skoro dva dny. Její zmizení ohlásili z práce.“

„To ti řekla policie?“

„Jo.“

Dva dny.

Lou to začalo vážně zajímat. Ve zprávách na internetu vyhledal Mariestad. Poslední článek se jménem města vyšel před čtyřmi měsíci a pojednával o úspěších místního hokejového týmu. Jinak nic.

„Na co se tě policie ptala? Přesně.“ Role syna se změnila v roli zpravodajského redaktora a nadšení Lou prozradilo. Matka věděla, že se chytil.

„Ptali se, kdy jsem ji viděla naposledy. A jestli jsem si nevšimla něčeho neobvyklého.“

„Cos odpověděla?“

„Že jsem ji viděla ve středu. Když jsem ji dopoledne potkala ve vchodě. Kolem jedenácté.“

„Jak tehdy působila?“

„Jako obvykle.“

„Nic dalšího?“ Loa jen těžko skrýval podráždění z toho, že z ní musí informace tahat.

„Ne.“

„Hm.“

„Co se podle tebe mohlo stát?“

„Netuším.“ Loa pomalu procházel bytem. Vešel do obývacího pokoje a prohlížel si ručně malovaná kachlová kamna, která se nikdy neodvážil použít, a posadil se na látkovou pohovku z obchodu Svenskt Tenn, zelenou jako les. „Jak na tebe policisti působili?“

„Vypadali ustaraně.“

Loova matka mluvila dál. Loa pobíral střípky toho, jak byla Julie roztomilá. Žádné večírky. Žádné běhání po schodech. Vždycky se zeptala, jak se Agneta má. Oslavná řeč brzy začala pojednávat o ní samé. Mumlal něco v odpověď, ale myšlenky se mu rozletěly. Lidé mizejí pořád. Nejčastěji dobrovolně.

Ale tady začala policie obcházet sousedy. Mají podezření na nějaký zločin?

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se.

„A co?“

„Zjisti, jestli je policie v Juliině bytě.“

„Bolí mě nohy. A taky…“

„Zjisti to!“ přerušil ji Loa a slyšel, jak zvýšil hlas. Na její martyria neměl náladu. Ne teď.

Otevřely se dveře a zazněly kroky na schodišti. Zjevně jí chůze nedělala problém, navzdory všemu. Loa se kousl do rtu, aby neřekl nic hrubého. Matčin neustále se měnící zdravotní stav, kdy její tělo zvládalo to, co se jí hodilo, ho pořád pobuřoval. Díky úkolu zřejmě zapomněla na to, co právě řekla. Po několika dalších vteřinách zašeptala: „Na dveřích jsou nějaké modro-bílé policejní pásky. Zní to, jako by uvnitř někdo mluvil.“

„Super. Vrať se, než tě někdo uvidí.“

Znovu se ozvaly kroky a potom se zavřely dveře.

„Co když se něco stalo?“

„Zůstaň v bytě a otevři, když bude policii ještě něco zajímat. Musím tady něco zařídit. Díky, žes zavolala.“

Loa hovor ukončil, než se stihla rozloučit. Otevřel Facebook a do vyhledávacího políčka napsal Julie a Mariestad. Objevila se jistá Julie Möllerová, měli dva společné přátele. Jeho matku a jednu sestřenici. Celkem měla Julie devadesát osm přátel. Loa se na číslo zadíval. Není to málo? Sám měl přes sedm set kontaktů. Nejspíš je to generační záležitost. Mladí lidé už na Facebooku čas netráví.

Zvětšil černobílý profilový obrázek a uviděl dvě temné oči, které upíraly pohled do objektivu. Úhel naznačoval, že fotku pořídila sama. Sestříhané havraní vlasy jí sahaly k ramenům.

Dvanáctého února měla narozeniny a ozvalo se jí dvacet šest lidí. Loa procházel blahopřání. Gratulace byly většinou neosobní, takové, jaké sám píše v rychlosti, aby byl se všemi známými zadobře. „Obrovská gratulace!“ a tak dále.

Loa se rozpálil.

Očima létal po monitoru a zrychloval se mu tep. Nebylo zdravé, že cítí právě takové vzrušení, dokonce naplno, ale nemohl odolat. Právě proto pracoval jako novinář.

Kromě řady podobných fotografií našel informací o Julii Möllerové poskrovnu. Bylo jí dvacet a sledovala stránky kapel

The Cure, Radiohead a Belle and Sebastian. Na někoho tak mladého to bylo nečekané. V rubrice vztahy uvedla, že je nezadaná.

Kdo tohle vůbec píše takhle okatě, pomyslel si Loa a přesunul se na Instagram. K jeho údivu měla Julie veřejný profil, ale na něm sdílela jenom ořezané fotky lesa, vody a západů slunce.

Také dostávala málo lajků.

Loa zavřel aplikaci a odložil telefon. Ten se vzápětí znovu rozezvonil. Nejprve se domníval, že volá máma, kterou naštvalo, jak ukončil hovor. Ale byl to Sigge.

„Nazdar.“

„Promiň, že ti volám během dovolené.“ V pozadí se ozýval šum z redakce.

„To je v pohodě.“ Loa se podíval na velké nástěnné hodiny nade dveřmi. „Uběhly z ní zatím jenom dvě hodiny.“

„Jo, ale stejně.“

„Co máš na srdci?“

„Dostal jsem tip od policie, že se rozbíhá velké pátrání po jedné mladé holce ve tvém rodném měs…“

„Julie Möllerová.“

„Ty o tom víš?“

„Právě mi volala máma. Je to její sousedka a mámu vyslýchala policie.“

Sigge zvýšil hlas: „No sakra, jak je tohle pravděpodobné?“

„Agneta Bergmanová má nevídanou schopnost přitahovat všechno špatné.“

Sigge jako by to poslední neslyšel. „Podle mého zdroje je to hrozně divné. Jde o slušnou holku bez nějakého agresivního přítele. Nikdo nevěří, že zmizela dobrovolně.“

Loa pracoval se svým šéfem dost dlouho na to, aby na jeho tónu poznal, o co mu vlastně jde.

Chce Lou poslat do Mariestadu, aby o případu psal.

K matce. Ke všemu, čemu se chtěl vyhýbat.

Sigge Classon patřil ke staré škole pisálků z večerníků, kteří se stále domnívají, že bez napínavého kriminálního případu není žádné léto kompletní. Existovala spousta starých příkladů, jak náklady tištěných novin vystřelily, když celé Švédsko sledovalo vývoj událostí prostřednictvím titulních stránek.

Jenže teď je jiná doba. Novinky vyhasínají rychleji, náklady jsou stejně nízké bez ohledu na danou zprávu, příval informací změnily sociální sítě a podle čtenářů je příliš dotěrné sledování zavražděné nebo pohřešované osoby cynické.

Jediný, kdo se s tím nesrovnal, byl Sigge Classon.

Přestože se Loovi nápad, že by měl o tomhle psát, nelíbil, nevěděl, jak se z toho vyvléct. Získat u Siggeho nějaké plusové body se vždycky hodilo. Od té doby, co Loa začal opět pracovat na plný úvazek, vlastně nic pořádného neudělal. Mnoho příběhů a pátrání odeznělo nebo nikam nevedlo. Kdyby se mu podařilo psát o hlavní novince, vypadalo by to dobře, z mnoha stránek. Pracovat na místě a vzdálit se Siggeho cynickým představám o tom, jak by se mělo nakládat se skutečně dobrým letním

příběhem, se zvídavými otázkami a intimními detaily, by přinášelo výhodu.

Loa si namlouval, že potřebuje být dva týdny v klidu, ta představa ho však zároveň děsila. Co když se bude cítit osamělý už první večer? Je tohle cesta ven? Podíval se na knížky a rozhodl se.

„Pojedu tam,“ pronesl svým nejhlubším a nejdůvěryhodnějším hlasem a zavřel oči. „Počítej s tím, že tam dorazím za čtyři hodiny. Nech někoho v redakci napsat první článek, abych mohl hned po příjezdu poslat text přímo z místa, který můžete zveřejnit na webu kolem půlnoci.“

„Ani netušíš, jakou mám radost. Dovolenou trošku posuneme.“

„Jo, jo.“

„Nemám rád spekulace…“ jako by Sigge pečlivě volil slova, „… ale intuice mi říká, že z toho bude příběh roku.“

TŘI

Když Loa odbočil ze silnice E20, zabrzdil tak prudce, že on i fotografka Linda Hamiltonová, která seděla vedle něj, vyletěli a zachytil je napnutý bezpečnostní pás. Tři hodiny, během nichž

Linda bez jediného slova listovala v telefonu, přerušil její výkřik: „Co to děláš?“

Zvýšený hlas přiměl Lou sundat jednu ruku z volantu a diskrétně snížit hlasitost svého naslouchátka.

Lindiny nevyzpytatelné nálady byly v redakci pověstné.

Všichni věděli, že při spolupráci je okouzlující a šikovná, ovšem

za předpokladu, že je po jejím. Jakmile mohla určovat hranice, nedělala problémy. Jinak docházelo pořád k hádkám. Hlavním důvodem její aktuální podrážděnosti nebylo Loovo špatné řízení, ale pravděpodobně to, že jí Siggův telefonát přerušil dovolenou. A aby toho nebylo málo, musela odjet do díry ve Västergötlandu, jejíž jméno si nikdy nezapamatuje. Nejspíš už si myslela, že je příliš daleko od centra Stockholmu, svých zajímavých přátel a kulturních elit.

Loa na její výkřik nezareagoval, ale zpozoroval dobře známou modro-bílou ceduli s nápisem MARIESTAD. Od té doby, co se odstěhoval z domova, bylo příležitostí, kdy ji viděl, hanebně málo.

Vjel na kruhový objezd, sjel druhým výjezdem a autem projížděl po dva kilometry dlouhé ulici Stockholmsvägen, kte rá končila v centru města. Přestože už se začalo stmívat, nad Mariestadem stále leželo měkké světlo. Loa rozpoznal siluetu kostelní věže.

Ten pohled v něm vzbudil nervozitu, která neustále rostla.

Nepříjemný pocit měl několik důvodů, které chtěl Loa v tuhle chvíli potlačit. Byla tu spousta nevyjasněných záležitostí, a pokud se mu podaří, co chce, také to tak zůstane. Bezprostředně hrozilo, že narazí na někoho z minulosti. Ale to zvládne.

Auto jelo dál. Po levé straně Loa uviděl second hand, který patřil církvi a kde jeho matka nakoupila skoro všechno, co vlastnila. Aspoň to tvrdila.

Po chodnících procházelo pár lidí a na náměstí stála v hloučku kolem měděné kašny parta puberťáků. Město připadalo Loovi ospalejší než kdy dřív. Ani nevěděl, jestli tu jsou nějaké hospody nebo bary, kde by měli touto dobou otevřeno. Všechno poblíž se zdálo zavřené.

Po pár set metrech dorazili na místo. Hotel se nacházel ve světle žlutém dřevěném domě s výhledem na přístav, a když se Loa podíval na hodiny, zjistil, že je přesně jedenáct. Jakmile přijde na pokoj, pustí si počítač a doplní několik vět do nepublikovaného článku, který rozepsal večerní reportér a jejž z velké části tvořily informace od Siggeho policejního zdroje. Loa přemýšlel, čím by mohl přispět. Že je tu klid a ticho, venku je málo lidí, ale to se změní, až se všichni dozvědí, že Julie Möllerová zmizela?

Vlastně nebylo důležité, co napíše, pokud bude první.

Loa zaparkoval přímo před hotelem, a než stihl zatáhnout ruční brzdu, Linda vystoupila z auta a zamířila do budovy, aniž řekla jediné slovo. Loa šel za ní, vzal si lajdácky zabalený batoh, pípnutím zamkl auto a zavolal na její záda. „Fotky!“

Po tom slově prudce zastavila. Obrátila se a unaveně se na Lou podívala, ze své obří černé tašky vytáhla dva fotoaparáty a přivolala k sobě asi šedesátiletého pejskaře, který procházel kolem. Po rychlé instrukci dostal čestný úkol vyfotografovat novinový tým.

Loa a Linda se postavili těsně vedle sebe s temnou vodou v pozadí. Linda si na rameno pověsila druhý fotoaparát a Loa si vytáhl blok a pero, aby bylo naprosto jasné, kdo co dělá. Jakkoli to bylo směšné, takhle zněla nepsaná dohoda mezi nimi a čtenáři. Když se objevil první blesk, Loa nasadil obzvlášť vážný výraz, aby vypadal co nejseriózněji. To měli společné novináři z večerníků a špičkové političky. Aby působili důvěryhodněji, nesměli se smát.

Fotografie autorů měla jediný cíl: ukázat, že jsou opravdu na místě. Mediální domy v současnosti posílaly reportéry za prací zřídka, proto bylo obzvlášť důležité pochlubit se, když na to došlo. Jestli to zajímá čtenáře, nebylo jasné.

„Pošlu fotku do redakce. Dobrou noc,“ řekla Linda a nechala Lou před hotelem.

Zůstal stát a rozhlížel se po dobře známém okolí. V kapse ho pálil mobil. Znovu se ozvalo špatné svědomí, protože matce neřekl, že sem pojede. Až se dozví, že Loa bydlí v hotelu a ne u ní, bude zuřit. Vlastně vůbec nehrozilo, že by na ni teď narazil. Touto dobou se zdržovala doma a jedinou společností jí byla osamělost. Až noviny otisknou fotku autorů, vybuchne bomba. To bude problém, který vyřeší později.

Vtom Loa ucítil vibrování. Když vytáhl telefon a přečetl si text na displeji, zamrazilo ho.

Byla to blesková zpráva od konkurence.

„Policie pátrá po dvacetileté ženě z Mariestadu.“

Do prdele.

Loa nemusel článek otevírat, aby zjistil, o čem pojednává.

Přestože měli informaci několik hodin, nebyli první.

Victor Pavic Lundberg: Ztracené léto — ukázka

Ztracené léto

Ztracené léto

ČÁST I

PÁTEK

Jedna

DVA

TŘI

SOBOTA

ČTYŘI