Zuzanka v Dalekoširoku Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz
Marie Kšajtová Zuzanka v Dalekoširoku – e‑kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
OBSAH
Pozdní odpoledne, kdy všechno začalo Nebylo, jak bylo. Ale co bylo?
13
Na Planetce zapomenutých panenek Co napadlo Zuzanku
7
19
24
Na Planetce osamělých ponožek a ztracených rukavic Zuzančina rada
33
Na Planetce ulétlých nafukovacích balonků Balonky v nebezpečí
41
A vtom se to stalo!
47
Nečekané setkání
50
Co se zatím dole na Zemi přihodilo!
86
55
37
28
Konečně na Planetce Knoflík
60
Příběh Plukovnického knoflíku Nevěstin knoflíček Nitěný knoflík Knoflík kuchařův kuchřův
66 68 69 69
Manžetový knoflík
71
Vyprávění největšího knoflíku Knoflík, který se styděl O důležitosti knoflíků Konečně doma Dědův knoflík
74
75
78 80
Hvězdné nebe nad námi
64
83
87
73
Marie Kšajtová
ZUZANKA
V DALEKOŠIROKU Ilustroval Juraj Martiška
ALBATROS
5
Pro Nelu a pro Verunku
© Marie Kšajtová, 2017 Illustrations © Juraj Martiška, 2017 ISBN 978-80-00-04826-0
6
Pozdní odpoledne, kdy všechno začalo „Nepůjdu za Kačenkou, ne, ne a ne,“ zamračila se Zuzanka. „Když si hrajeme, chce být vždycky princezna. Ale vypadá jako soudek od okurek, co stojí v komoře naší babičky,“ pohodila hlavou. Zuzanka je často jen Kačenčinou kuchařkou. Princezna dup, už chce řízek, dup, už chce bábovku. Zuzanka jí všechno musí přinést až pod nos. Kačka chodí ještě do školky, a už poroučí a je lakomá. Zrovna včera nechtěla Zuzce půjčit medvěda Čurdu. Až vyrostu, budu mít krámek, budu prodávat karamely a bonbony, co foukají do nosu. A všechny sama sním, říkala a hladila si kulaté bříško. Čurdu přitom nedala z ruky. „Ven nemůžu, je zima a moc chumelí. Než maminka přijde, mohla bych si hrát s panenkou Barborou, nebo si prohlížet obrázky v nové knížce. Ale až potom, teď se mi nechce,“ vzdychla Zuzanka. Šla k oknu, dýchla na sklo, až se zamlžilo. Nakreslila na něj sněhuláka s bruslemi. Podívala se ven a uviděla chodník plný lidí. „Tohle je zima s velkým bambulemi na čepicích. Nosí je holky,
7
paní i babičky, letos si hrají na Kašpárky,“ usmála se a hledala mezi bambulatými čepicemi jednu modrou, kterou nosí maminka. Ale ta na ulici nebyla. „Říkejte si, co chcete, čekání na mámu je někdy otrava,“ šeptala Zuzanka do ticha pokoje. Jak tak očima bloudila po obrazech na stěně, aniž by viděla, co na nich je, vykulil se zpod postele kovový, kdysi snad pozlacený knoflík. Překulil se kolem stoličky, na které seděla, a zastavil se u pravé Zuzančiny nohy. „Tjóó, co všechno se pod mojí postelí nenajde!“ podivila se Zuzanka, ale hned nato jí údivem klesla brada. „Dobrý den, Zúzo,“ pozdravil ji Knoflík. Jakmile promluvil, proměnil se v panáčka s kulatou hlavou, s kulatýma očima i s nosem jako knoflík. Vlasy mu trčely jako nitě z právě utrženého knoflíku. „No tohle! Ty mě znáš?“ vyhrkla Zuzanka. „Bydlím přece pod tvou postelí. A jmenuji se Knoflík. Ale obyčejný nejsem. Mluvím i chodím. Jestli chceš, vezmu tě na výlet. Pojedeme spolu do Dalekoširoka. Tam se někdo jen tak nedostane,“ rozpovídal se Knoflík. „To by mohl říct každej,“ ušklíbla se Zuzanka. „Každý ne, ale já ano,“ stál na svém knoflíkový panáček. „Se mnou uvidíš hvězdy a planety,“ sliboval. „Vypadají v noci na nebi jako třpytivé knoflíky, jako my. Ale jsou to, pane, ohromné světy! Je
8
9