Issuu

Ztraceni ve hře Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

ZTRACENI VE HÅ˜E

ZTRACENI VE HÅ˜E K A RU NA

R I A ZI

Karuna Riazi Ztraceni ve hře Poprvé vydalo v roce 2017 nakladatelství Simon & Schuster Books For Young Readers, an Imprint of Simon & Schuster Children’s Publishing Division, 1230 Avenue of the Americas, New York, N.Y.10020 ISBN 978–1-4814-8696-5 Text copyright © 2017 by CAKE Literary LLC Jacket Illustration © 2017 by Mehrdad Isvandi Published by arrangement with Simon & Schuster Books For Young Readers, an Imprint of Simon & Schuster Children’s Publishing Division All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage and retrieval system, without permission in writing from the Publisher. Z anglického originálu The Gauntlet přeložil Vojtěch Ettler. Odpovědná redaktorka Helena Klečková Technická redaktorka Daruše Singerová Vydalo nakladatelství Fragment ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4 Číslo publikace 31 920, 1. vydání, 2018 Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Lenka Krebsová České vydání © Albatros Media a. s., 2018 Translation © Vojtěch Ettler, 2018 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu. www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz ISBN tištěné verze 978-80-253-3589-5 (1. vydání, 2018) ISBN e-knihy 978-80-253-3706-6 (1. zveřejnění, 2018)

Mé rodině, která mě naučila, jak myslet sama za sebe a mít úctu k pravidlům

PROLOG

Mirzů doma se ve volných chvílích často a s oblibou hrály deskové hry. Ať už výběr padl na Monopoly, Člověče, nezlob se! nebo třeba Master Mind, do každé se všichni členové rodiny pouštěli se stejnou vervou. A jak už to v rodinách bývá, od Fárí se očekávalo, že jednou za čas nechá vyhrát svého mladšího bratříčka. Nebralo se to jako „podvádění“, i když Fárí si to přesně tak pro sebe označovala. Takové pravidlo každopádně důvěrně zná každý starší sourozenec – stejně partie není vyrovnaná, když hrajete proti někomu mnohem mladšímu, a Fárí už měla nakročeno do puberty. Dobře věděla, že když s Ahmedem tu a tam prohraje, pomůže mu vybudovat si sebevědomí… a zároveň se vyhne fňukání, které neomylně přichá zelo, kdykoliv se nemohl prohlásit za vítěze. Jenže poslední roky se u Mirzů zavedlo nové rodinné pravidlo, které všechna ostatní herní pravidla přebíjelo: Pokud

8 · KARUNA RIAZI

jsi Fárí Mirza, pokaždé když budeš něco hrát, musíš přizvat i svého bratříčka. A prohrát s ním musíš úplně každou hru. Žádné jestli, ale, vždyť a další výjimky. To pravidlo platilo, dokonce, i když si chtěla zahrát se svými kamarády, které neviděla celé měsíce. A dokonce, když zrovna slavila dvanácté narozeniny.

KAPITOLA PRVNÍ

árí se zády opírala o pohovku v obývacím pokoji a ostražitě sledovala, jak dovnitř proudí hosté, kteří přicházeli na její oslavu. Právě měla s Ahmedem rozehraný zápas v kuličkách. „Teď já, apu Fárí!“ zakřičel Ahmed s nadšením sedmiletého kloučka a všichni příchozí sebou trhli. „Jsem na řadě!“ Seděl na podlaze vedle své sestry a před sebou měl otevřenou krabičku plnou čenna murkí. Jednu z měkkých vláč ných kuliček sýra ve sladkém těstíčku, které do Ahmeda padaly po hrstech, jí nabídl. „Dáš si?“ zeptal se a mával jí s dobrotou před obličejem. Fárí nakrčila nos. Na sladké si nepotrpěla, dokonce ani na bangladéšské dobroty, které zbytek její rodiny zbožňoval. Ráda se v tomhle považovala za takového malého rebela. „Nechtěl bys zkusit nějaké dobroty, co připravila mamka? Samosy nebo pakory? Nebo si chvilku povídat s Es

10 · K ARUNA RIA ZI

a Alexem?“ odpověděla mu Fárí otázkou. Když se jednalo o Ahmeda, vždycky to zkoušela s přesvědčováním. „Docela dlouho jsme se s nimi neviděli.“ „On si prostě s tebou chce hrát, Fárí,“ ozvala se Es a shlédla na Fárí ze svého místa na pohovce. Fářin jediný další kamarád Alex seděl v křesle opodál, rukou se probíral svými hustými kudrnami a nosem rejdil po stránkách nějaké knížky. Od zahuhlaného pozdravu, když se ukázal ve dveřích, s Fárí ani s nikým jiným neztratil slovo. Alex toho nikdy moc nenamluvil, ale takhle netečný ještě nikdy nebyl. Ten den se Fárí s Es a Alexem viděla poprvé po několika měsících. Měla dojem, že se jejich přátelství… ne pošramotilo, ani vytratilo – nic tak hrozného, žádná nenávratná škoda –, ale prostě tak trochu ochablo. „Pojďme ještě hrát. My dva,“ zažadonil Ahmed. „Teď si ty dobré kuličky můžeš nechat ty.“ Fárí se na něj usmála. Ahmedovi je teprve sedm, připomínala si, kdykoliv se začala cítit otráveně. Stejně jako ona, i on přišel při stěhování z Queens do Upper East Side o svoje kamarády. A s navazováním přátelství to měl Ahmed vzhledem ke svým potřebám těžší. Takže mu nakonec Fárí tváří v tvář jeho děravému úsměvu i na svoje narozeniny, kdy měla pocit, že jí vesmír dluží trochu porozumění, když se jí ne vždycky chce hrát se svým bratříčkem, stejně všechno odkývala. „Fajn, tak ještě jednu hru,“ svolila a křídou na podlahu nakreslila kruh.

Z T R A C E N I V E H Ř E · 11

Ahmed si kuličky rozestavil do kříže. „Já první.“ „Jak jinak.“ Opřel se kloubem palce o zem a vystřelil prostředníček vpřed. Jeho oblíbená duhovka šikovně vrazila do ostatních kuliček a rozehnala je do všech směrů. Tři vylétly z kruhu ven a jedna narazila do čísi boty. Teta Zohra. Chvíli nad Fárí a Ahmedem jen tak stála, pak se sehnula pro krabičku se sladkým sýrem a strčila si několik kousků do pusy. „Moje sýrové kuličky!“ zaječel Ahmed a skočil po krabičce. Tetiny tenké rty se stočily do něčeho, co připomínalo úsměv. U kohokoliv jiného by to vypadalo spíš jako škleb. Byla hubená jako tyčka a vysoká jako věž. Na sobě měla nezdobený salwar kamíz, který ostře kontrastoval s blyštivými třpytkami na azurovém lemu a dlouhých rukávech Fářiných šatů. Zohra krabičku Ahmedovi bez boje vydala a Ahmed se po sladkých kuličkách hned nenasytně vrhl. „Proč nejdeš za svými hosty, Fárí?“ „Šla bych, ale…“ „Vyhrávám, masi Zohro,“ vysvětlil Ahmed. „Ahmede,“ začala teta Zohra jemně, „chtěla bych s oslavenkyní taky trochu oslavovat, stejně jako ostatní. Nesmíme její hosty nechat čekat.“ Teta Zohra to s Ahmedem docela dobře uměla, obzvlášť s ohledem na to, jak zřídka ji Fárí a Ahmed vídali: teta se většinou držela stranou. A i když je

12 · K ARUNA R IA Z I

přijela navštívit, stejně zůstávala potichu. Působila dojmem, že se její mysl bez ustání toulá někde daleko. „Mí hosti to tak úplně nejsou. Přišly tetičky a pár děcek z nové školy. Radši bych zůstala tady.“ Fárí počítala s tím, že zrovna teta Zohra to pochopí. Koneckonců ani ona společnost příliš nevyhledávala. Teta se na Fárí kratičce usmála. „No, jsou to tvoje narozeniny. Ale měla by sis užít trochu zábavy. Dárek ode mě jsem ti nechala v patře. Můžeme ho rozbalit po oslavě. Řekla bych, že pro něj najdeš dobré využití. Určitě si s ním poradíš líp než já.“ „Je ten dárek ve tvém pokoji, masi Zohro? Můžu pro něj dojít? Můžu ho rozbalit já?“ Ahmed napřáhl nohu, aby Fárí kopl do holeně, čemuž se díky dlouholetým zkušenostem obratně vyhnula. Náhlé záchvaty vzteku nebyly u Ahmeda nic nového. Aby se tomu táta s mamkou vyhnuli a Ahmed nezačal vyvádět, dávali mu dárky dokonce i na Fářiny narozeniny. Zatnul ruce v pěst a začal hulákat: „Prosím! Prosím! Nech mě ho rozbalit, apu Fárí!“ Když se takhle rozjel, tiskl k sobě víčka tak silně, že mu oči skoro zmizely. Vypadal, asi jako kdyby si něco usilovně přál, než sfoukne svíčky na dortu, nebo jako kdyby se snažil sám sebe vymáčknout ze světa. Na vteřinku Fárí napadlo, že by nebylo tak špatné, kdyby vážně zmizel – kdyby si ho najednou skřetí král odnesl do temných hlubin kouzelného labyrintu nebo kdyby se propadl do jiné dimenze.

Z TR ACEN I VE HŘE · 13

Jenže byli zkrátka nerozlučná dvojka: Fárí a Ahmed, Ahmed a Fárí. Život bez něj si ani nedokázala představit. „Ten dárek je pro mě. K narozeninám. Ty jsi svůj dostal už předtím. Ty úplně nové lesklé kuličky,“ připomněla mu. Uvědomovala si, že Ahmedova porucha zvaná ADHD nad ním občas přebírá kontrolu. Táta jí vysvětlil, že Ahmed má chvíle, kdy se ocitne v zajetí svých vlastních emocí, jako by se ztratil v zamotaném bludišti, a že Fárí musí být trpělivá, než zase najde cestu ven. Právě teď táta v jídelně rozebíral se strýcem Musafirem nové kanceláře, které si pronajal pro svou softwarovou firmu. On se zrovna v tuhle chvíli s Ahmedem a jeho zamotaným nitrem potýkat nemusí. „Něco ti ukážu, Ahmede,“ navázala teta Zohra a mávla mu dlouhými pavoučími prsty před očima. Ve světle se na nich zatřpytily složité linie několika skládacích prstenů. Ahmedovi se rozšířily zorničky. Skládací prsteny se jim ještě nikdy do rukou nedostaly, ale protože pocházeli z tak hravé rodiny, samozřejmě o nich už slyšeli. Každý prsten sestával ze vzájemně propojených tenčích kroužků, které dohromady tvořily krásný spletitý reliéf podobný do sebe zaklesnutým zlatým vlnkám. Teta Zohra Ahmedovi nad hlavou mrkla na Fárí. „Počkej! Napřed moje kuličky!“ Ahmed poskočil právě jako jedna z jeho drahých kuliček a vrhl se pod pohovku, aby je posbíral. Teta Zohra šla za ním. Fárí se cítila trochu provinile, že ji zaplavila radostná úleva.

14 · K A R U N A R I A Z I

Teta Ahmeda odlákala ke kuchyni, kde měla mamka bezpochyby plno práce. Fárí se na svou maminku podívala skrz servírovací okénko: Míchala v hrncích po okraj plných pobublávající omáčky, kari a kouřící rýže a postupně brala do rukou kořenky, pečlivě vyrovnané na lince, a sypala z nich do jídla zářivě barevné koření. Vchodové dveře se otevíraly a zavíraly a dovnitř se hrnuli další a další Fářini noví spolužáci. Většinu z nich doprovázely jejich maminky, tu a tam s nimi ale taky přicházely chůvy, které houpaly jejich mladší sourozence na kolenou a obsazovaly volné rohy taškami nacpanými plenkami. Všichni jí při příchodu zamávali a prohodili pár milých, zdvořilých a bezobsažných vět. Fárí věděla, že by se měla se svými hosty řádně přivítat, jak se sluší a patří na mladou bangladéšskou dámu. Jenže skoro všechny ty děti ještě pořádně neznala a ony neznaly ji. Na svoje narozeniny se chtěla vyhnout tomu, aby musela jen tak klábosit o ničem, jak se stávalo mezi ne zrovna blízkými kamarády. A ze všeho nejvíc se jí nechtělo probírat svůj šátek. V bývalé škole nebudil žádnou velkou pozornost. Ve třídě v Queens totiž nenosila hidžáb jako jediná. Tam každý věděl, jak se mu správně říká, a nikdo se nesnažil tahat za volné konce ani se neptal, jaké má vlasy a jestli vůbec nějaké má. Teď chodila do školy uprostřed Manhattanu a ve třídě byla s hidžábem sama. Fárí vstala z podlahy a posadila se vedle Es, která se mezitím zabavila hrou na telefonu. Ještě před rokem by Fárí

Z TR ACEN I VE HŘE · 15

neměla nejmenší potíže prolomit ticho a navrhnout něco zábavného. Teď se cítila nejistě. Má nadhodit, ať si zahrají Monopoly? Minulý rok hraním deskovek strávily dlouhé hodiny. Ale teď se to zdálo jako něco pro malé děti. Co když její kamarády deskové hry přestaly bavit? Má se jich radši zeptat na školu? Nebo by tím jenom upozornila na to, že už tam nechodí? Tak či tak, o škole se nikdo rádo nebaví. Fářino přemýšlení přerušila sama Es. „Pojďme něco dělat… je tu nuda,“ řekla. „Taky se mi zdá,“ souhlasila Fárí a okamžitě ji bodlo u srdce. Má dneska oslavu, a její kamarádi se nudí. „Můžeme rozbalit nějaké tvoje dárky?“ vzhlédl Alex od svojí knížky. „Třeba jsi dostala něco parádního.“ „Mamka by nejspíš nechtěla, abych je rozbalovala předtím, než oslava skončí. Vypadalo by dost neomaleně, kdybych si je přímo před všemi odnesla ze stolu.“ „A co ten dárek od tvojí tety? Neříkala náhodou, že je v patře?“ vzpomněla si Es. Fárí si připomněla, jaké dárky od tety Zohry během let dostala: sadu nožů s ovocnými vzory z nejbližších domácích potřeb, aby se Fárí „naučila barvičky“, a nepadnoucí oblečení s výstředními vzory, které teta sehnala v nějakých zapadlých bengálských buticích ještě v Dháce. Takové ty dárky, které byste na Vánoce čekali od roztržité babičky, které se rozdávají vcelku náhodně a bez rozmyslu. „Tipuju, že to nebude nic zajímavého,“ utrousila. „Ale klidně to můžeme prozkoumat.“

16 · K ARUNA RIA ZI

Fárí, Alex a Es si nabrali nějaké dobroty a vydali se po schodech nahoru. Es nesla dva podnosy naložené samosami, smaženými zeleninovými pakorami a jedním nebo dvěma přeslazenými koláčky, které je určitě rozmlsají, a Alex se zařadil dozadu a nervózně se ohlížel přes rameno, jestli si jejich úniku nikdo nevšiml. Fářina teta byla ubytovaná v pokoji pro hosty. K jejich překvapení ale za dveřmi našli Ahmeda, který v rukou držel čtvercový balík omotaný prostým hnědým papírem. „To je můj dárek!“ Fárí k němu přiskočila a vytrhla mu balík z ruky. „Jak jsi dokázal pláchnout tetě Zohře?“ Ne že by Fárí potřebovala slyšet odpověď. Ahmed měl opravdové nadání někam se zatoulat, aniž si toho kdokoliv všiml. To byl jeden z důvodů, proč ho Fárí tak bedlivě střežila, když šli ven. Ahmed vylezl na postel a začal poskakovat. „Rozbal ho! Rozbal ho!“ Fárí netušila, co se nachází uvnitř. Přemohl ji pocit, že má před sebou něco nového a neznámého, že se něco vznáší ve vzduchu a voní to stejně omamně a těžce jako pára nad maminčinými hrnci. Začalo ji zvědavostí mravenčit v zádech. Pustila se do rozbalování, během kterého musela odstrkávat Ahmedovy neodbytné ruce. Za chvilku se objevil roh krabice z leštěného dřeva. Netrvalo dlouho a z papíru vyklouzl celý dárek. Zvedla ho na světlo, zatímco Alex jí natahoval krk přes rameno. Byla to nějaká hra. Se vší pravděpodobností desková hra. Měla stejný čtvercový tvar, jaký herní krabice obvykle

Z T R AC E N I V E H Ř E · 17

mívají, ale byla bytelnější a vypadala starobyle. Tmavé dřevo zdobily rytiny kopulovitých paláců s ladnými spirálami a vysokými oblouky, hrůzostrašného pavouka s děsivě velkými a pečlivě vyvedenými kusadly, elegantně stočeného ještěra, jiskřivého minaretu a útlých přesýpacích hodin – a přesně uprostřed víka bylo širokými písmeny napsáno TAHADÍ: HRA PÍSKU A KRVE. Když se Es naklonila vpřed, aby měla lepší výhled, oči se jí rozšířily a pusa se jí radostí a vzrušením stočila do malého o. „Páni,“ vydechl Alex. Ahmed celý rozčílený hopsal nahoru a dolů. „Já to chci, apu Fárí,“ vyrážel ze sebe. „Já to chci!“ „Co to vůbec je?“ zeptala se Es. Fárí se zarazila s rukou nad dřevěným víkem. „To… já nevím.“ Ještě než stačila větu dokončit, hra se sama od sebe začala jemně otřásat.

KAPITOLA DRUHÁ

en pocit se těžko popisoval. Byly to takové mírné rytmické záškuby. Skoro jako… … tlukot srdce. Až příliš jako tlukot srdce. Fárí si krabici prohlédla pozorněji. Všimla si, že dřevěný povrch pokrývají skvrny od oleje. Nebo… byl to vlastně olej? Některé totiž byly mnohem tmavší, než by měly být, a na okrajích se zbarvovaly doruda. A na pohled se zdály drsnější a zvrásněné, takže spíš než olej Fárí připomínaly zaschlou krev. „Já chci hrát,“ oznámil Ahmed a tahal svou sestru za rukáv. „Apu Fárí, pojďme hrát.“ „Za chvilinku, jo?“ mírnila ho Fárí. Srdce jí divoce tlouklo. „Proč se tváříš tak divně?“ zeptala se jí Es. Fárí se otočila ke svým přátelům: k Alexovi, který sice zůstával zticha, ale mezi obočím se mu objevila zvědavá vráska,

Z TR ACENI VE HŘE · 19

a k Es, která měla nakloněnou hlavu a zrzavé kadeře jí padaly na rameno jako vodopád. „Ta krabice se… hýbe.“ „Cože?“ zamračil se Alex. „Je to jako zemětřesení. Nebo… něčí tep.“ „Ty cítíš něčí tep? Zevnitř?“ nechápala Es. Fárí jí dřevěnou krabici podala. Jednadvacet, dvaadvacet… Es vytřeštila oči a zprudka se narovnala. „Co to bylo?!“ „Vidíš?“ zvolala Fárí a po páteři jí až do konečků prstů sjela vlna úlevy. Nenamlouvala si to. Vážně se dělo něco moc divného. Es krabici předala Alexovi. Jednadvacet, dvaadvacet… Alexovi málem vypadly oči z důlků. „Teď já!“ Ahmed se pokusil protlačit mezi ně. Es přísně natáhla ruku. „Promiň, Ahmede, ale tohle není pro špunty,“ prohlásila a vrhla potutelný pohled na Fárí. „Já už ale nejsem špunt! Je mi sedm a čtvrt.“ Ahmed ohrnul spodní ret, který se mu začal povážlivě třást. Vypadalo to, že se už už rozpláče. „Prosím tě, Ahmede, teď ne,“ odbyla ho Fárí. Svraštila obočí a prsty se snažila zachytit prchavý tep v krabici. Jeden úder… druhý… Ahmed se divoce vrhl vpřed a odrazil Esinu napřaženou paži.

20 · KARUNA RIAZI

„Ahmede!“ vykřikla Fárí, ale už bylo pozdě. Ahmedovi se podařilo vytrhnout jí krabici z náručí. „A mám tě!“ zahřímala Es, když po Ahmedovi skočila a na poslední chvíli ho chytila za patu. Ahmed sebou mlel a kopal, přičemž mu krabice vyklouzla z rukou a s rachotem se zřítila na podlahu. „Nehrajte beze mě,“ fňukal. „Promiň, čutku Ahmi. Zahrajeme si potom ještě kuličky.“ Ahmed na ni celý zakaboněný vyplázl jazyk. Fárí nesnášela, když ho musela odmítat, obzvlášť před dalšími lidmi. Hnědé oči se mu zalily slzami. „Teď jsem na řadě já, abych si taky užila trochu zábavy se svými kama rády, chápeš?“ vysvětlovala mu Fárí. „To není fér! Já nikdy žádné kamarády nemám!“ „Za minutku si s tebou přijdu něco zahrát.“ Po Ahmedově zardělé tváři se skutálela jedna velká slza. Setřela ji polibkem. Odpelášil a práskl za sebou dveřmi. „Nebuď taková padavka!“ křikla za ním Es. Fárí ji zpražila pohledem. „Co je?“ bránila se Es. „Pojďme do mého pokoje, kdyby se náhodou vrátil.“ Fárí vzala hru nejistě do rukou a vykročila ke dveřím. „Vypadá to tu nóbl,“ poznamenal Alex, když přecházeli po chodbě do Fářina pokoje. Měl pravdu, jejich nový dům byl vážně nóbl. „Díky,“ zamumlala Fárí. Nechtěla se sem přestěhovat, ať už to tu bylo jakkoliv honosné. Nový dům jí připadal