Issuu

Země příběhů Varování bratří Grimmů Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Chris Colfer Ilustroval Brandon Dorman

J. K. Rowlingové, C. S. Lewisovi, Roaldu Dahlovi, Evě Ibbotsonové, L. Franku Baumovi, Jamesi M. Barriemu, Lewisi Carrollovi a všem ostatním výjimečným autorům, kteří naučili svět věřit v magii. Když si vzpomenu, kolik času jsem strávil prohledáváním skříní, sledováním druhých hvězd zprava a čekáním na dopis z Bradavic, ani se nedivím, že jsem neměl dobré známky. A také učitelům a knihovníkům, kterým se tato série líbila a kteří ji zařadili do výuky. Znamená to pro mě víc, než dokážu popsat slovy.

„Máte nepřátele? Výborně! To znamená, že jste se někdy v životě za něco postavili.“ Winston Churchill

prolog

HOSTÉ GRANDE ARMÉE 1811, Schwarzwald, Rýnský spolek

ebyla žádná záhada, proč se tahle část země jmenovala právě Schwarzwald, Černý les. Nezvykle tmavé listy a kůra stromů nebyly v noci prakticky vůbec vidět. Do konce i když mezi mraky jako ostýchavé dítě vykukoval jasný měsíc, nikdo si nemohl být jistý, co v tom hustém lese číhá. Lezavě chladný vzduch visel mezi stromy jako závoj. Byl to opuštěný, starý les; kořeny sahaly do půdy stejně hluboko, jako se větve vzpínaly k nebi. Kdyby nebylo skromné stezičky, která se tudy klikatila, zdálo by se, že do lesa lidská noha nikdy nevkročila. 9 Q

Tmavý kočár tažený čtyřmi silnými koňmi prolétl lesem jako dělová koule. Cestu osvětlovaly dvě rozhoupané lucerny, takže kočár připomínal obrovitého tvora se svítícíma očima. Dva francouzští vo jáci z Napoleonovy Grande Armée jeli každý z jedné strany kočá ru. Černé pláště jim zakrývaly barevné uniformy, aby mohli cesto vat tajně – svět se nikdy neměl dozvědět, jaký mají dnes večer úkol. Netrvalo dlouho a kočár dorazil na břeh Rýna, nebezpečně blízko ke stále se rozšiřující hranici francouzského impéria. Právě se tu stavěl rozlehlý tábor, francouzští vojáci každou minutou vztyčovali další a další desítky béžových špičatých stanů. Oba vojáci, kteří následovali kočár, seskočili z koní a otevřeli dveře. Vytáhli zevnitř dva muže s rukama svázanýma za zády a černými pytli přes hlavu. Ti hekali a vykřikovali něco nesrozu mitelného – měli totiž také roubíky. Vojáci je dostrkali do středu tábora, k největšímu stanu. I se zakrytým obličejem oba muži poznali, že ve stanu je jasné světlo, a pod nohama ucítili měkký koberec. Vojáci je odvedli kousek od vchodu a násilím je posadili na dřevěné židle. „J’ai amené les frères,“ slyšeli za sebou říct jednoho z vojáků. „Merci, Capitaine,“ ozval se jiný hlas, tentokrát před nimi. „Le général sera bientôt la.“ Někdo jim sundal pytle z hlavy a odstranil kusy látky, který mi měli ovázaná ústa. Když si jejich oči zvykly na světlo, spatřili před sebou vysokého, svalnatého muže, stojícího za velkým dře věným psacím stolem. Jeho postoj byl velitelský a zamračený po hled ani v nejmenším přátelský. „Vítejte, bratři Grimmové,“ řekl se silným přízvukem. „Jsem plukovník Philippe Baton. Děkuju, že jste přijeli.“ Wilhelm a Jacob Grimmové si plukovníka změřili. Byli potlu čení, podrápaní, šaty měli pomačkané – bylo zjevné, že je sem nedostali bez boje. 10 Q

„Copak jsme měli na vybranou?“ odsekl Jacob a vyplivl na koberec krvavé sliny. „S kapitánem De Langem a poručíkem Rembertem jste se předpokládám už seznámili,“ ukázal plukovník Baton na dva vo jáky, kteří je přivezli. „Slovo seznámili bych v téhle souvislosti zrovna nepoužil,“ ušklíbl se Wilhelm. „Snažili jsme se být zdvořilí, plukovníku, ale oni nechtěli spo lupracovat,“ informoval kapitán De Lange. „Museli jsme je pozvat trochu agresivněji,“ dodal poručík Rembert. Bratři se rozhlédli po stanu – na to, že byl čerstvě postavený, byl dokonale vybavený. V jednom rohu odtikávaly noční čas vy soké stojací hodiny, po obou stranách zadního vchodu hořely svíčky ve dvou naleštěných svícnech a na dřevěném stole ležela veliká mapa Evropy s maličkými francouzskými vlajkami zabod nutými do dobytých území. „Co od nás chcete?“ zeptal se Jacob a bojoval s provazem, kte rý mu poutal ruce. „Kdybyste nás chtěli zabít, už byste to udělali,“ dodal Wilhelm a také se pokoušel vyprostit. Nad tou nezdvořilostí se plukovník zamračil ještě víc. „Generál Marquis si dnes přál vaši přítomnost nikoli proto, aby vám ublížil, ale aby vás požádal o spolupráci,“ řekl. „Ale být vámi, změnil bych tón, aby on nezměnil názor.“ Bratři Grimmové se po sobě nervózně podívali. Generál Jacques du Marquis byl jedním z nejobávanějších generálů v Grande Ar mée, vojsku Francouzského císařství. Ale co může chtít od nich? Ve stanu náhle začalo být cítit pižmo. Bratři Grimmové po znali, že i vojáci ho cítí, protože nervózně ztuhli, ačkoli nikdo se o ničem nezmínil. 11 Q

„No tak, no tak, plukovníku,“ řekl venku za stanem nějaký tichý hlásek. „Takhle se přece s hosty nezachází.“ Ať to mluvil kdokoli, bylo jasné, že celou dobu poslouchal. Generál Marquis vstoupil do stanu mezi svícny, až se plamín ky závanem vzduchu rozkmitaly. Stan se okamžitě naplnil silnou pižmovou vůní jeho kolínské. „Generál Jacques du Marquis?“ zeptal se Jacob. Na muže s tak děsivou pověstí byl jeho fyzický vzhled poně kud zklamáním. Byl to malý muž s velikýma šedýma očima a ve likýma rukama. Na hlavě měl velký kulatý klobouk, širší než jeho ramena, a na uniformě několik vyznamenání. Sundal si klo bouk a položil ho na stůl, takže se ukázala úplně plešatá hlava. Uvelebil se ve velké polstrované židli za stolem a složil ruce na břiše. „Kapitáne De Lange, poručíku Remberte, prosím, rozvažte naše návštěvníky,“ přikázal generál. „Žijeme sice v nepřátelských dobách, to ale ještě neznamená, že se musíme nepřátelsky i chovat.“ Kapitán a poručík poslechli. Generál se přátelsky usmál, brat ry Grimmy tím však nezmátl – v jeho očích nebyla ani špetka soucitu. „Proč jste nás sem přivezli?“ zeptal se Wilhelm. „Nepředstavu jeme přece hrozbu ani pro vás, ani pro Francouzské císařství.“ „Jsme vědci a spisovatelé!“ přidal se Jacob. „Od nás nemáte co získat.“ Generál se zasmál a pak si omluvně zakryl ústa rukou. „Hezká historka, jenže já vím, jak je to doopravdy,“ řekl. „Víte, bratři Grimmové, já vás už nějakou dobu sleduju a vím, že nejen vaše příběhy, ale i vy sami toho v sobě skrýváte víc, než se zdá. Donnez-moi le livre! “

12 Q

Generál luskl prsty a plukovník Baton vytáhl ze zásuvky stolu velkou knihu. Se žuchnutím ji položil před generála a ten v ní začal listovat. Bratři Grimmové knihu okamžitě poznali – byla jejich. „Znáte ji?“ zeptal se Marquis. „Je to výtisk našich pohádek pro děti,“ potvrdil Wilhelm. „Oui.“ Generál nespustil oči ze stránek. „Já jsem váš velký obdivovatel, bratři Grimmové. Vaše příběhy prokazují velikou fantazii, jsou tak merveilleuses – kde jste ke všem těm příběhům přišli?“ Brati Grimmové se po sobě obezřetně podívali – stále ještě nechápali, kam generál míří. „Jsou to jen pohádky,“ pokrčil rameny Jacob. „Některé jsou originální, většinou jsou to ale jenom lidové vyprávěnky, předá vané z generace na generaci.“ Generál Marquis pomalu kývl. „Ale předávané kým?“ zeptal se a knihu příběhů zabouchl. Přátelský úsměv zmizel a šedé oči přebíhaly od jednoho bratra k druhému. Ani Jacob, ani Wilhelm nevěděli, jakou odpověď chce ge nerál slyšet. „Předávají je navzájem rodiny, kultury, děti, jejich rodiče…“ „A víly?“ dodal generál zcela vážně a nehnul přitom ani brvou. Místnost úplně ztichla. Když mlčení trvalo už nepříjemně dlouho, Wilhelm se podíval po Jacobovi a oba se zasmáli, aby to tvrzení zlehčili. „Víly?“ zopakoval Wilhelm. „Vy si myslíte, že ty pohádky nám daly víly?“ „Víly neexistují, generále,“ přidal se Jacob. Levé generálovo oko začalo prudce poškubávat, což bratry překvapilo. Generál zavřel oči a pomalu si masíroval tvář, dokud křeč nepřešla. 13 Q

„Promiňte, bratři Grimmové,“ omluvil se s dalším hraným úsměvem. „Vždycky mi začne škubat oko, když mi někdo lže.“ „My vám nelžeme, generále,“ bránil se Jacob. „Ale pokud vás naše příběhy přesvědčily o opaku, pak je to ten největší kompli ment, jaký –“ „TICHO!“ okřikl ho Marquis a oko mu zase začalo škubat. „Urážíte mou inteligenci, bratři Grimmové! Už vás dost dlouhou dobu sleduju. Víme o té třpytivé ženě, která vám příběhy nosí!“ Bratři Grimmové znehybněli. Srdce jim prudce bušilo a na čele naskočily kapičky potu. Oba léta dodržovali slib mlčení, ale přesto největší tajemství jejich života někdo odhalil. „Třpytivá žena,“ opakoval Wilhelm. „Generále, poslouchejte se trochu! Vždyť je to směšné!“ „Moji muži ji viděli na vlastní oči,“ odsekl generál. „Nosí dlouhé roucho, které se třpytí jako noční nebe, ve vlasech má bílé květiny a v ruce dlouhou křišťálovou hůlku – a vždycky, když se vrátí, nosí vám nové příběhy do vašich knih. Ale odkud se vrací? Na to jsem se ptal sám sebe. Dlouhé dny jsem studoval každou mapu, kterou vlastním, a došel jsem k závěru, že to místo na žád né z těch map není.“ Wilhelm a Jacob zoufale vrtěli hlavou a pokoušeli se popřít, co generál říkal. Jak se ale dá popřít pravda? „Vy vojáci jste všichni stejní,“ odsekl nakonec Jacob. „Už jste do byli půl světa, a pořád ještě chcete víc – a tak si vymýšlíte věci, kterým byste mohli věřit! Jste jako král Artuš, posedlý Svatým grálem –“ „Aportez-moi l’oeuf,“ přikázal generál Marquis. Kapitán De Lange a plukovník Rembert vyšli ze stanu a za chvilku se vrátili s velkou bednou omotanou řetězy. Postavili ji na stůl před generála. Generál sáhl do uniformy a vytáhl klíč, který nosil pěkně bez pečně na krku. Odemkl řetězy a otevřel bednu. Nejdřív vytáhl bílé hedvábné rukavičky a navlékl si je. Sáhl do bedny a vylovil 14 Q

obří vejce z nejčistšího zlata, jaké bratři kdy viděli. Zjevně nebylo z tohoto světa. „Není to ta nejkrásnější věc, jakou jste kdy viděli?“ zeptal se generál Marquis. Zíral na zlaté vejce téměř v transu. „A jsem pře svědčený, že to je teprve začátek – myslím, že to je jen malá ukáz ka zázraků, které nás čekají v říši, odkud pocházejí vaše příběhy, bratři Grimmové. A vy nás tam dovedete!“ „Ale to my nemůžeme!“ prohlásil Jacob. Pokusil se vstát, po ručík Rembert ho však vmáčkl zpátky na židli. „Kmotřička víla – ta třpytivá žena, o které mluvíte – nám při náší příběhy ze svého světa, abychom je sdíleli s tím naším,“ vy světloval Wilhelm. „Ona je jediná, kdo může cestovat mezi světy. My jsme tam nikdy nebyli, ani vás tam nemůžeme dovést,“ dodal Jacob. „Kde jste vůbec přišel k tomu vejci?“ chtěl vědět Wilhelm. Generál opatrně vrátil vejce do bedny. „Od jiné vaší známé, od té druhé ženy, která vám nosí příběhy. Aportez-moi le corps de la femme oiseau! “ Plukovník Baton vyšel ze stanu a za chvíli přitáhl vozík s mří žemi. Strhl plachtu, která ho zakrývala, a bratři Grimmové zala pali po dechu. Ve vozíku leželo mrtvé tělo Matky Husy. „Co jste jí provedli?“ zařval Wilhelm a pokusil se vstát, ale skončil znova na židli. „Obávám se, že se otrávila v místní hospodě,“ prohlásil generál Marquis bez sebemenších výčitek. „Je velice smutné, že nás tak energická bytost opustila, ale nehody se stávají. Našli jsme u ní to vejce. Takže si říkám – jestli mezi světy dokázala cestovat tahle ochlasta, jsem si prakticky jistý, že to vy dva dokážete také.“ Bratři byli úplně rudí a chřípí se jim chvělo. „A co uděláte, až se tam dostanete? Prohlásíte pohádkový svět za součást Francouz ského císařství?“ 15 Q

„No ovšem,“ odpověděl generál Marquis, jako by se to rozu mělo samo sebou. „Nemáte nejmenší šanci!“ prohlásil Jacob. „V tom světě jsou lidi a tvorové, jaké si ani neumíte představit! Lidi a tvorové silněj ší, než vy kdy budete! Vaši armádu zničí, jen tam vstoupí!“ Generál Marquis se znova zasmál. „To je dost nepravděpodobné, bratři Grimmové. Víte, Grande Armée má velké plány – do konce příštího roku hodláme dobýt velmi mnoho území. Pohádkový svět je jen drobeček z toho kolá če, o který nám jde. Právě teď cvičíme tisíce a tisíce francouz ských vojáků a ti vytvoří největší armádu, jakou kdy svět viděl. Pochybuju, že by se nám někdo dokázal postavit do cesty – ani Egypťané, ani Rusové, ani Rakušané, a rozhodně ne nějaká hrst ka víl a skřetů.“ „A co chcete od nás?“ zeptal se Wilhelm. „Co když vám ten portál do jiného světa opravdu nedokážeme najít?“ Generál se usmál, ale tentokrát upřímně. Oči mu chamtivě zazářily, když konečně mohl vyslovit, o co mu skutečně jde. „Máte dva měsíce na to, abyste našli cestu to Země příběhů, bratři Grimmové,“ sdělil jim. „Ale co když to nedokážeme?“ namítl Jacob. „Už jsem říkal, že Kmotřička víla je velmi záhadná. Možná už ji nikdy ani neu vidíme.“ Generál se na ně chladně, zlomyslně zadíval. „Ale no tak, no tak, bratři Grimmové,“ řekl. „Vy to dokážete, protože na tom závisí budoucnost vašich přátel a vaší rodiny. A ty určitě nechcete zklamat.“ Nervózní ticho přerušilo drobné heknutí – nevydal ho však ani jeden z bratří. Jacob se podíval po kleci a všiml si, že Matka Husa zamlaskala. K úžasu všech přítomných se probrala, jako by se budila z dlouhého spánku. 16 Q

„Kde to jsem?“ zeptala se. Posadila se a zamnula si zátylek. Protáhla si krk dlouze zívla. „No to snad ne, ve Španělsku už zase mají inkvizici? Jak dlouho jsem byla bez sebe?“ Generál pomalu vstal a zmateně vytřeštil oči. „Ale jak je to možné? Byla otrávená,“ pronesl spíš sám pro sebe. „No, neříkala bych tomu otrávená… spíš mě příliš horlivě ob sluhovali,“ prohlásila Matka Husa a rozhlédla se po stanu. „Po čkat… To poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem byla ve svojí oblíbený pivnici v Bavorsku. Hospodský štědře čepoval – jmenu je se Lester, je to moc příjemný člověk, můj starý přítel. Vždycky jsem říkala, že po něm pojmenuju svoje první dítě, jestli budu někdy nějaký mít – moment? Jacobe? Willy? Co tady při Merli novi děláte vy dva?“ „Unesli nás,“ vysvětloval Jacob. „Tihle lidi mají v plánu do dvou měsíců přepadnout pohádkový svět. A vyhrožují, že jestli jim neotevřeme portál, ublíží naší rodině!“ Matka Husa otevřela úžasem pusu a dívala se střídavě na bra try a na vojáky. Už tak jí dalo dost práce se probrat, ale z téhle informace se jí zatočila hlava. „Ale… ale… jak vědí –“ „Sledovali nás,“ prohlásil Jacob. „Nás všechny – mají tvoje zla té vejce! Mají tisíce vojáků a chtějí pohádkový svět dobýt pro Francii –“ „Ticho!“ okřikl bratry plukovník Baton. Generál Marquis ale zvedl ruku a plukovníka umlčel. „Ne, plukovníku, to je v pořádku. Tahle žena totiž pomůže našim přá telům splnit náš požadavek. Koneckonců, ani ona jistě nechce, aby se rodině Grimmových něco stalo.“ Zadíval se na ni přes mříže jako na zvíře. Matka Husa už se několikrát probrala na podivných místech a v divných situacích, ale tohle byl vrchol. Vždycky se obávala, že tajemství jejího světa 17 Q

bude prozrazeno, ani ona si však nepředstavovala, že za tak po divných okolností. Tváře jí zrudly a zmocnila se jí panika. „Já musím jít!“ prohlá sila. Vztáhla před sebe ruku a zlaté vejce vyletělo z bedny do kár ky, kde seděla. Pak následoval oslepující záblesk a Matka Husa byla pryč i s vejcem. Vojáci ve stanu se rozkřičeli, generál se však ani nehnul. Po hled, kterým sledoval kárku, odkud Matka Husa zmizela, byl stále odhodlanější – nic neuvěřitelnějšího v životě neviděl, a záro veň to byl důkaz, že to, o co mu jde, skutečně existuje. „Géneral, quelles sont vos instructions?“ zeptal se plukovník Ba ton, aby se dozvěděl, co má dělat. Generál se podíval k zemi. „Emmenez-les! “ ukázal na bratry Grimmy. Než se vzpamatovali, dostali zase roubík, měli svázané ruce a pytle na hlavách. „Dva měsíce, bratři Grimmové,“ připomněl generál a nespou štěl přitom oči z vozíku. „Do dvou měsíců najděte portál, nebo já osobně před vašima očima zabiju každého, koho máte rádi!“ Bratři pod maskami zakvíleli. Kapitán De Lange a poručík Rembert je zvedli a vystrkali ze stanu. Celý tábor slyšel jejich zdu šený křik, když je zavírali do kočáru a odváželi do tmavého lesa. Generál Marquis se spokojeně opřel, vydechl a tlukot srdce i prudký tok myšlenek se pomalu uklidňovaly. Pohled mu padl na pohádkovou knihu bratří Grimmů; tichounce se zahihňal. Poprvé mu pohádkový svět nepřipadal jako pošetilá artušovská výprava za Svatým grálem – vítězství už bylo skoro na dosah. Generál uchopil jeden miniaturní francouzský praporek z mapy Evropy a zabodl ho do desek knihy. Možná měli bratři Grimmové pravdu – možná v pohádkovém světě skutečně jsou divy, jaké si neumí představit – ale teď si je představoval… 18 Q

kapitola první

PŘÍLEŽITOST KE VZDĚLÁNÍ

ylo půl jedné v noci a ze všech oken v domech na Sycamo re Drive svítilo jen jedno. Bylo v prvním patře domu dok tora Roberta Gordona a před ním se pohyboval nějaký stín. Doktorův nevlastní syn Conner Bailey přecházel tam a zpát ky po pokoji. Věděl už celé měsíce, že poletí do Evropy, ale balení stejně nechal až těsně před odjezdem. Navíc v televizi dávali dramatický seriál z vesmíru, ve kterém sta tečná astronautka musela zachránit svou loď a posádku před zlými mimozemšťany, a Conner vůbec nemohl odtrhnout oči od obrazov ky. Pak se ale podíval na hodiny a zjistil, že za sedm hodin musí být na letišti. To ho konečně donutilo vypnout televizi a začít balit. 19 Q

„Počkat,“ přemýšlel nahlas. „Budu v Německu tři dny… Tak že bych si měl zabalit tak dvanáctery ponožky.“ Rozhodně po kýval hlavou a hodil je do kufru. „Člověk nikdy neví, třeba mají v Evropě spoustu louží.“ Pak vytáhl z prádelníku asi desatery boxerky a položil je na postel. Bylo to víc, než potřeboval, ale po jednom nepříjemném přespání ve školce, které skončilo mokrou postelí, se Conner na učil spodním prádlem nešetřit. „No, tak snad mám všechno,“ prohlásil pak a přepočítal si, co má v kufru: sedm triček, čtyři svetry, kámen pro štěstí, dvě šály, druhý kámen pro štěstí, prádlo, ponožky, pyžamo, pokerový že ton pro štěstí a kartáček na zuby. Rozhlédl se po pokoji a uvažoval, co ještě by tak mohl v Evro pě potřebovat. „Aha, kalhoty!“ zvolal, celý spokojený, že na to přišel včas. Když přidal do kufru chybějící (a důležité) položky, posadil se na roh postele, zhluboka se nadechl a tvář se mu rozzářila širo kým chlapeckým úsměvem. Nemohl si pomoct – ohromně se těšil. Na konci minulého školního roku si Connera zavolala ředitel ka paní Petersová a nabídla mu velmi zajímavou šanci. „Provedl jsem něco?“ chtěl vědět Conner, když usedal. „Pane Bailey, proč se mě na to ptáte pokaždé, když vás sem zavolám?“ zeptala se a podívala se na něj přes brýle. „Promiňte. To je asi ze zvyku,“ pokrčil rameny. „Zavolala jsem si vás ze dvou důvodů,“ pokračovala ředitelka. „Zaprvé mě zajímá, jak si Alex zvyká v té nové škole – kdeže to je? Ve Vermontu?“ Conner polkl a vykulil oči. „Aha.“ Občas zapomínal, jakou lež s rodiči napovídali ve škole, pokud šlo o jeho sestru. „Moc se jí tam líbí. Je hrozně spokojená!“ 20 Q