Zápisky z Rosewoodu Princezna v utajení Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Connie Glynnová Zápisky z Rosewoodu – Princezna v utajení – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2018
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah ČÁST PRVNÍ Vítejte v Rosewood Hall . . . . . 7 Prolog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40 6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48 7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55 8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .60 9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75 11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .82 12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .87 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .92 14 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .97 15 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106 16 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 17 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 18 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123 19 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .130 20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .136 21 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 ČÁST DRUHÁ Jak být princeznou . . . . . . . 147 22 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 23 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 24 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .160 25. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 26 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 27 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 28 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 29 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 30 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199
31 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .203 32. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .207 33. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 34 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 35 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .223 36 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .228 37 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 ČÁST TŘETÍ Představení princezny . . . . . .235 38 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .237 39. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .242 40 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .246 41 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 42 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .258 43 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .263 44 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .268 45 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .273 46 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .277 47. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .282 48 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .287 49. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .292 50 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .298 51 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .302 52 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 53. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 54 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 55 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .326 56 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .328 Poznámka autorky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .333
Mé úžasné rodině a všem nádherným čarodějkám, které mě okouzlily. Zvláštní poděkování patří Richardovi a Markovi, kteří mě na každém kroku nesmírně podporovali, Holly a Ruth za to, že na mě neustále tlačily a pomohly mi dosáhnout mého snu, a Evanovi za neocenitelnou pomoc v matematice. A taky nesmím zapomenout poděkovat svému skvělému a laskavému publiku – děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám.
ČÁST PRVNÍ
Vítejte v Rosewood Hall
Prolog Na světě existují místa, kde se úžasné a nevyzpytatelné věci stáva jí s větší pravděpodobností než kdekoli jinde. Lze je snadno po znat, protože jsou nabitá atmosférou, v níž se na rozdíl od okolní reality cítíte ztraceni v čase i prostoru. Někdy se jedná o místa v přírodě, jako utajené vodopády či skryté louky plné nádherně kvetoucích rostlin. Jindy jsou dílem lidských rukou, jako opuště ná hřiště při soumraku nebo zaprášené obchody se starožitnost mi, ve kterých doslova ožívá historie. Výjimečně, ale opravdu jen velmi vzácně, taková místa existují i v jistém typu lidí. Takového člověka jste klidně mohli sami potkat. Na první pohled nejsou nijak zvlášť charismatičtí ani extrémně inteligentní, ale když s nimi strávíte víc času, dojde vám, že mají moc měnit svět a do sáhnout čehokoli… Princezna Eleanor Prudence Wolfsonová, jediná dědička krále Alexandra Wolfsona a nástupkyně trůnu v Maradovii, na žádném takovém místě nežila ani nebyla jednou z takových lidí. Zoufale však potřebovala obojí. „Budu chodit do téhle školy!“ Eleanor mrštila brožurou o stůl tak prudce, až to hlasitě mlasklo a šálky s ranním čajem se zakymá cely na svých podšálcích. Alexandr Wolfson se ani nenamáhal zvednout oči od svých novin. „Ne,“ odpověděl bezvýrazně. 9
„Jsem nástupkyní maradovijského trůnu. Domnívám se, že ne důležitá rozhodnutí, jako třeba, do které školy budu chodit, zvlád nu učinit sama.“ Alexandr pohlédl na svou manželku, královnu Matildu, která seděla u stolu naproti němu. Pokrčila rameny. „Má pravdu, Alexi,“ pronesla přívětivě, a za tímco do svého šálku elegantně vhodila kostku cukru a pomalu míchala čaj, snažila se potlačit úsměv. Tohle nebyla rodičovská jednota, ve kterou král Alexandr dou fal. „Vidíš?“ vyhrkla Eleanor. „Dokonce i maminka se mnou sou hlasí.“ Alexandr neochvějně pokračoval v četbě novin a předstíral, že je naprosto klidný. Usrkl si čaje. „Edwino,“ kývl na služebnou, „budete tak laskavá a odnesete prázdné talíře do kuchyně, prosím?“ „Zajisté, Vaše Výsosti.“ Edwina zručně naskládala drobky poseté talíře na sebe a s hladkostí zkušené služebné opustila jídelnu, aniž by na dubové podlaze byly slyšet její kroky. Velké dvoukřídlé dveře, kte ré za sebou tiše zavřela, jemně vrzly. Jakmile si byl Alexandr jistý, že je služebná dost daleko a že nehrozí žádné jiné vyrušení, zabořil hlavu zpátky do svých novin. „Moje odpověď zní ne.“ Eleanor si rozhořčeně odfrkla a vztekle dupla nohou. „Mohl by sis tu brožuru aspoň prohlédnout!“ vybuchla a vytrhla noviny z ot cových prstů. Alexandrovi nezbývalo než se na svou dceru podívat. Eleanor byla vždy velmi zvláštní dítě. Byla čímkoli, jen ne ty pickou princeznou. Namísto zdvořilé každodenní konverzace se raději plamenně hádala o politice nebo se vytratila na hlasité, neu rvalé koncerty. Víc než čímkoli jiným opovrhovala plněním for 10
málních královských povinností – nebo aspoň předpokládala, že jimi opovrhuje, protože nikdy žádné neplnila. Byla však chytrá, sebejistá a vášnivá – a to znamenalo pro Alexandra víc než jakékoli tradiční hodnoty, jež se od ní očekávaly. Ačkoli si občas přál, aby si v přítomnosti svých prarodičů dávala pozor na jazyk. Přestože moc chtěl, aby Eleanor byla šťastná a žila život bez královských závazků, nezapomínal na skutečnost, že se jeho dcera jednoho dne stane královnou a bude muset přijmout odpovědnost. Byl rozhodnutý najít způsob, jak přinutit svou dceru, aby si uvědo mila, že si své královské úkoly může užívat, tak jak se to v mládí naučil on. „Půjdeš do Aston Court, jako všichni vládci Maradovie za po sledních sto let, a ať už chceš, nebo ne, bude se ti tam líbit.“ Matilda, která na opačné straně stolu popíjela čaj, se jemně za chichotala. „Ne.“ Eleanor napodobila přísný tón svého otce. „Půjdu do Ro sewood Hall v Anglii.“ Její hlas ani na okamžik nezakolísal. Byla rozhodnutá. Kdyby měla jít do Aston Court, nikdy by nepřestala kopat a ječet. Alexandr těžce vzdychl. Navštěvovat Aston Court neznamenalo pro Eleanor jen „nepro sadit svůj názor“, jak by na to mohla pohlížet většina dospívajících. Znamenalo by to naprostý konec její svobody jako neznámé členky aristokracie. Musela by být oficiálně představena veřejnosti jako dě dička maradovijského trůnu, už by se nemohla jen tak vytratit nebo odmítnout plnit svou královskou funkci, musela by si přestat barvit vlasy a začít se vhodněji oblékat. Začaly by její královské povinnosti a už nikdy, ani náznakem, by nevedla normální život. Alexandr zvedl noviny a opatrně je poskládal. Připravil se na následující rozohněný ukřičený zápas, ke kterému docházelo pravi delně od doby, kdy Eleanor začala dospívat. 11
„Tati, prosím.“ Tohle Alexandra zcela zaskočilo. Jeho dcera ho o něco prosila jen velmi vzácně, na to byla až příliš tvrdohlavá. Vzhlédl. Očeká val, že uvidí její obvyklý zarputilý úšklebek, ale místo toho se setkal s výrazem naprostého zoufalství. Najednou si uvědomil, že pře mýšlí, proč vlastně trvá na svém ne. Rychle si však připomněl, že Aston Court je jediná škola, která zaručí její bezpečnost, jakmile bude oficiálně představena veřejnosti jako jejich princezna. Bude tam pod odborným dohledem, bude v bezpečí a dokonale se při praví na svou budoucnost. Půjde do Aston Court nebo nikam. I přes veškeré vnitřní přesvědčení se ale viděl, jak zdráhavě natahu je ruku a Eleanor mu do ní vkládá brožuru o Rosewoodu. Chytila ho za ruce a jemně mu je stiskla. „Jen tě žádám, aby sis to přečetl.“ Královna Matilda se znovu decentně napila čaje a pak elegant ně odložila šálek zpátky na stůl. „Víš, možná ze mě mluví ten čaj, ale já jsem Anglii měla vždycky ráda, ty ne, Alexandře?“ Podívala se na svého manžela, a jakmile se setkala s jeho očima, její bezsta rostný výraz se na chvíli změnil. Maradovijský král upřeně hleděl na svou ženu a připadalo mu to jako nejdelších několik vteřin v ži votě. Takový na něho měla vliv. Dlouze vydechl a konečně to vzdal. „Dobře, na tu brožuru se podívám, ale to je všechno.“ Eleanor radostí a úlevou zavýskla. „Ano! Děkuju, děkuju ti, děkuju ti! Já vím, že se ti to bude líbit, tati, přísahám.“ A s tím si nacpala do pusy croissant a vyběhla z jídelny dřív, než stačil zcela zaregistrovat, co se tu právě stalo. Dveře se za ní prudce zabouchly, a zatímco místností kolo vala ozvěna, Alexandr a Matilda zůstali sedět. Jak zvuk pomalu utichal, král se znovu podíval na svou ženu. Sladce se na něho usmála. 12
„Nemůže tam jít,“ prohlásil. „Nechat jedinou dědičku mara dovijského trůnu potloukat se po nějaké obyčejné internátní ško le v Anglii, zatímco by se měla učit, jak vládnout, je velmi nebez pečné.“ Matilda opět zvážněla a jemnými pohyby začala přemisťovat příbory na stole, dokud každá vidlička, nůž i lžíce neležely v doko nalé přímce. Zvedla hlavu a Alexandr uviděl, jak její oči planou. „Víš stejně dobře jako já, že Rosewood není žádná obyčejná ško la, a zadruhé,“ na chvíli se odmlčela a podívala se mu přímo do očí, „jak už jsi uvedl předtím, dosud nebyla oficiálně představena. Ni kdo neví, že je princezna, takže to může být nejlepší způsob, jak posledních pár let před převzetím královských povinností prožít jako bezstarostná dospívající dívka. Moc dobře vím, jak sis to v je jím věku sám přál.“ Alexandra to na moment úplně vyvedlo z míry. Opravdu jeho žena navrhovala, co si myslel, že navrhovala? „Chceš, aby chodila do školy v utajení?“ zeptal se. Matilda se usmála. Její vážný výraz vmžiku zmizel, jako by to pro ni bylo stejně snadné jako nasadit a sundat klobouk. „Prozatím si jen pročti tu brožuru.“ Zvedla šálek k ústům, pak se však zarazila a dodala: „Kromě toho, kdyby se něco pokazilo, vždycky můžeme poslat Jamieho.“ Alexandr hleděl na svou ženu s úžasem i obdivem. V duchu se jemně zasmál. Něco mu říkalo, že přečtením brožury o Rosewoo du tahle záležitost neskončí.
13
1 V St. Ives stojí malá modrá pekárna, jejíž hrubě omítnuté zdi jsou hustě porostlé vistárií. Proskleným výkladem je vidět vysoká vrstva prachu, která leží na prostěradly přikrytých pultech a která se ve slunečních paprscích třpytí a leskne. Nade dveřmi visí vybledlá pruhovaná markýza a vývěsní štít, jenž hlásá PEKÁRNA PANÍ PUMPKINOVÉ, ačkoliv se tu už několik let nepeče. Nad pekár nou se nachází kdysi skromný byt, nyní přecpaný nevkusným ná bytkem a kýčovitými doplňky, jimiž se nová majitelka bezvýsledně snaží vtisknout místu pocit domova. Jeden pokoj se ale zásahům nové majitelky vyhnul a zůstává milým útočištěm, prodchnutým šťastnými vzpomínkami na skutečný domov. V podkroví domu číslo 12, na ulici Bethesda Hill v St. Ives žije Lottie Pumpkinová se svojí nevlastní matkou Beady. Lottie si v útulném pokojíčku s výhledem na moře vytvořila svou vlastní svatyni. Je to místnost s vrzající podlahou, fotografiemi z dětství na stěnách a sbírkou pohádkových knížek. Dnes ale svůj pokoj, svůj dům i Cornwall opouští. Stěhuje se totiž do Rosewood Hall. „Lottie!“ Ticho prořízl pronikavý hlas její nevlastní matky, až Lottie zabolely uši, a zatímco si ukládala poslední kousek oblečení do kufru, zůstala stát jako přimrazená. „Ano?“ odpověděla Lottie a bezděčně přitom zavřela oči. Za slechla nějaký pohyb a vzápětí se její nevlastní matka objevila ve dveřích. Na obličeji měla světle zelenou pleťovou masku a rudé vla 15
sy si zručně omotala ručníkem. Beady byla neuvěřitelně krásná žena, která brala svůj vzhled velmi vážně. Byla rovněž velmi mladá, aby nesla na svých bedrech odpovědnost za Lottii. Obětovat svůj život cizímu dítěti od ní bylo nesmírně šlechetné, což své schovance nikdy nezapomněla připomenout. „Úplně mi vypadlo, že dnes odjíždíš!“ zvolala, jako by jí to při padalo k smíchu. Lottie jí věnovala milý úsměv, který už předvedla asi milion krát. „To je v pořádku, jsem –“ Než stačila dokončit větu, Beady se hlasitě uchechtla. „Jak jsem jen mohla zapomenout? Vždyť ty o tom místě pořád tak básníš,“ znovu se zachechtala, „ale pokud ti tam dovolí chodit, nemůže být ta škola až tak prestižní.“ Lottie sebou trhla a Beady se přestala smát. „Dělám si legraci, Lottie. Nesmíš to brát tak vážně.“ Lottie se pokusila zasmát, ale výsledkem byl jen ztuhlý úsměv. Beady se zaměřila na dva velké růžové kufry na podlaze. „Ty jsou ale velké. Nečekáš snad, že tě odvezu? To bys po mně chtěla příliš.“ Beady se na ni ublíženě podívala, jako by s Lottie měla kdovíjakou trpělivost. „Ne, to je v pořádku,“ odpověděla Lottie a snažila se na ni být milá. Rozhodně nechtěla Beady naštvat. Věděla, jak těžké pro ni bylo se o Lottie postarat, když jí zemřela máma. Přála si, aby to s ní Beady měla co nejjednodušší. „Odveze mě Ollie s jeho mámou.“ Obočí její nevlastní matky nesouhlasně vyletělo nahoru. „To je od nich velmi laskavé. Doufám, že dáš jeho mámě najevo, jak jsi vděčná za všechno, co pro tebe dělá.“ „Samozřejmě,“ přikývla Lottie, což Beady, jak se zdálo, uspoko jilo. „Tak dobře, no…“ Beady se odmlčela a rozhlédla se po pokoji, jako by tu byla poprvé. Chvíli se kousala zevnitř do tváře a pak se vrátila pohledem k Lottii. Pořádně se nadechla, jako by se připra 16
vovala na to, co se chystala říct: „Tvrdě jsi pracovala… doufám, že nebudeš zklamaná.“ Lottie naprázdno polkla. Věděla, že se Beady z jejího odjezdu do Rosewoodu raduje, protože tím pádem bude mít dům sama pro sebe. Dostat se do Rosewoodu neznamenalo jen splnit slib, který dala své mámě, ale byl to i největší dar, který Lottie mohla dát své nevlastní matce. „Děkuju,“ odpověděla. Beady mávla rukou, jako by tím jejich rozhovor ukončila. „Každopádně, já už musím jít a smýt si tu pleťovou masku. Šťastnou cestu.“ Sotva odešla, Lottie se rychle vrátila k balení, ale netrvalo dlou ho a zase ji někdo vyrušil. „Propána, co to máš na sobě?“ Do pokoje vnikl Ollieho sarkas tický hlas. Opíral se o rám dveří a s překříženými pažemi pozoro val, jak se Lottie snaží sbalit posledních pár věcí, co měla v pokoji. „Ollie!“ Náhlé zjevení jejího nejlepšího přítele Lottii tak pře kvapilo, že se leknutím musela chytnout za srdce. „Jak ses sem do stal? A kolikrát ti mám říkat, že máš klepat?“ Ve snaze zapnout nacpané kufry se Lottie trochu zadýchala. Olliemu bylo čtrnáct stejně jako jí, ale přestože byl vyšší než ona, dosud mu zůstal jeho dětský obličej, který jí připomněl točenou zmrzlinu na pláži a další šťastné vzpomínky. „Musel jsem proklouznout kolem zlé čarodějnice. Věděla jsi, že její kůže konečně zezelenala?“ Ollie se ďábelsky ušklíbl. Lottie se zahihňala, ale nemohla ignorovat jeho poznámku. Po dívala se na sebe a rozpačitě si oprášila šaty. „Co se ti nelíbí na mém oblečení?“ zeptala se. Ollie se rozesmál a věnoval jí svůj typický sebevědomý úsměv. Jeho džíny byly jako vždy samý psí chlup a Ollie si z toho jako vždy nic nedělal. 17
„Nejsou na první školní den moc nóbl?“ „Moc nóbl?“ Lottie nemohla uvěřit, že ho napadlo něco tak směšného. „Pro Rosewood Hall není nic moc nóbl. Musím zapad nout. Nemůžu si dovolit, aby mě mezi sebe nepřijali jen kvůli oble čení.“ Lottie se snažila odstranit neexistující smítko na límečku svých šatů. „Většina studentek bude mít nejspíš šaty šité na míru a zdobe né zlatem.“ Ollie nenuceně přešel pokoj a posadil se na postel. Rozhlédl se kolem a stiskl rty. Pokoj, obvykle tak plný života díky jejím vlast noručně vyráběným výstřednostem, byl nyní zcela holý, protože všechno, co Lottie vlastnila, nacpala do dvou růžových kufrů. „No,“ začal Ollie a sáhl do kapsy. „Jestli na chvíli dokážeš zapo menout na to, co si o tobě myslí jiní lidé…“ Vytáhl pomačkanou obálku a vybledlý polaroidový snímek, který míval na zdi svého pokoje. „Tohle je pro tebe.“ Lottie se pro obě věci natáhla, ale Ollie trhl rukou zpátky. „Ten dopis nesmíš otevřít, dokud nebudeš sedět ve vlaku.“ Lottie s překvapeným výrazem přikývla a Ollie jí pomalu polo žil obě dvě věci do dlaně. Byla to fotografie, kterou viděla snad ti síckrát: oni dva na pláži, s nosy upatlanými od zmrzliny a se zá řivými úsměvy v dychtivých obličejích. Přestože barvy vybledly, pořád bylo vidět korunku, kterou měla na hlavě Lottie, a rohy, které si na hlavu posadil Ollie. Jako děti trvali na tom, že tyhle propriety budou nosit každý den a všude, kam půjdou. Ollie pro hlásil, že je pohádkový skřítek Puk ze Shakespearova Snu noci sva tojánské. Tu hru viděli jednou večer pod širým nebem na pláži. Ollieho natolik okouzlilo, že skřítkovi vždycky prošly všechny jeho rošťárny, až z toho usoudil, že pokud bude mít na hlavě rohy, pro jdou všechny nezbednosti i jemu. Na druhé straně korunka, kterou nosila Lottie, neměla tak příjemný původ. Lottie přejela palcem po 18
šperku na fotografii a při vzpomínce na den, kdy ho dostala, ji slabě píchlo u srdce. „Dopřeju ti trochu času, aby ses mohla rozloučit,“ zašeptal Ollie. Bez námahy zvedl ze země oba kufry a odnesl je dolů do auta. Jakmile byl pryč, Lottie si zamyšleně položila oba dárky od Ollieho k ostatním důležitým věcem, které si poskládala na prázd nou postel, aby na nic nezapomněla. Každou z nich si pak opatrně vložila do tašky. Nejdřív vybledlý polaroidový snímek a dopis od Ollieho, oblíbený náčrtník, nejoddanějšího společníka – plyšového pana Trufflese, zarámovanou fotografii své matky v dlouhé róbě z maturitního plesu a nakonec předmět, který se mezi ostatní vů bec nehodil: korunku s půlměsícem, její nejcennější majetek. Sbalit celý svůj život do dvou kufrů, džínového batohu a malé tašky přes rameno s pevným bílým popruhem trvalo Lottii asi hodinu. Roz hlédla se po prázdné místnosti. Zvládla jsem to, mami, pomyslela si. Dostala jsem se do Rosewoo du, přesně jak jsem slíbila.
19
2 Pro Lottii (Čestnou princeznu města St. Ives) Připadá mi, že jsem tě za ten poslední rok, co jsi tak pilně studo vala, sotva viděl, a teď najednou odjíždíš a budeš žít na druhém kon ci země. Bez tebe to už nikdy nebude stejné, ale jsem si jistý, že prožiješ dost dobrodružství za nás oba. Chtěl jsem ti na rozloučenou věnovat pohádkovou knížku, protože vím, jak moc je máš ráda, ale měl jsem strach, že už stejně všechny máš, a tak mě napadlo dát ti ten polaroidový snímek, který ti každý den připomene mou existenci. Nemůžu se dočkat, až mi budeš vyprávět, co všechno jsi v Rosewoodu prováděla. Jsem na tebe tak pyšný, že ses tam dostala, ale budeš mi hrozně chybět. (Pauza na setření slzy.) JAK SE OPOVAŽUJEŠ NECHAT MĚ SAMOTNÉHO V TÉHLE TURISTICÉ PASTI!!! ZRÁDCE!! (Sledu ješ, jak v rámci obranného mechanismu otáčím svůj smutek v hněv??) Tvůj přítel Ollie P. S. Přines mi zlatou korunu nebo něco (předpokládám, že jednu dostaneš hned při příjezdu). Lottie se usmála a znovu se pustila do čtení dopisu od svého nejlepšího přítele. Na chvíli si dovolila pocítit nad svým odjezdem z Cornwallu slabou lítost. Zahleděla se z okna vlaku na bujnou zeleň krajiny, která se míhala okolo, a ve vzpomínkách se vrátila k jednomu dni minulého roku, kdy podávala svou přihlášku do Rosewood Hall. Před pěti lety 20