Z kouře a kamene Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Alžběta Bílková Z kouře a kamene Copyright © Albatros Media a. s., 2018
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Část první
Zlomená koruna
Prolog
V
ládce Severu, pán kouře a kamene, těžce kráčel ulice mi Moriganu s vědomím, že umírá. Z jeho těla po malu unikal život, zatímco v ruce u ucha svíral mobil. Měl dojem, jako kdyby se mu vyzváněcí tón krutě vysmí val, když dotyčný hovor stále nezvedal. V duchu zaklel. Umělý hlas mu sdělil, že po zaznění sig nálu má zanechat vzkaz. Neměl čas. Znovu zkusil dotyčnému zavolat. Sevřel mobil pevněji, jako by nějakým zázrakem mohl přimět volaného, aby hovor konečně zvedl. Nedokázal se zbavit pocitu, že je sledován. Jemné chloup ky na zátylku se mu zježily, když ho po zádech pohladila neviditelná ledová dlaň. Přesto si kolem nevšiml ničeho ne obvyklého či podezřelého. Vyzváněcí tón náhle umlkl. Mobil ohlásil vybitou baterii a vypnul se. V tu chvíli by jím nejraději mrštil o zem, kdyby nepotřeboval šetřit síly. 7
Z kouře a kamene
Měl před sebou ještě notný kus cesty. Takhle si poslední chvíle svého života rozhodně nepřed stavoval. Ne snad, že by někdy příliš přemýšlel o vlastní smr ti. Stejně jako každý, kdo náhle stanul tváří v tvář nevyhnu telnému konci, začal v duchu úpěnlivě prosit o čas. Míjel drobného obtloustlého mužíka v obleku. Na kratič ký moment se mužův závoj zachvěl a Cael, vládce Severu, spatřil místo jeho nohou pečlivě upravená kopyta. Na skoro lysé hlavě se mu skvěly dva drobné výrůstky, kolem kterých měl zarudlá odřená místa od častého pilování. Když bytost Caela míjela, zvedla k němu nepřirozeně vel ké tmavé oči, v nichž téměř nebylo vidět bělmo. Tvor se za razil v půlce pohybu. Ucítil, jak jeho magické přestrojení narušila Caelova přítomnost. Nyní ho každý mohl vidět v jeho skutečné podobě. I obyčejní lidé. Bytost ze sebe vydala přidušený zvuk podobný vyděšené mu zamečení. Nejbližší člověk stál od něj jen pár desítek kroků… Tvorův závoj se na něj znovu snesl, když se od něj Cael vzdálil. Na místě bytosti tu stál opět muž v obleku. V jeho tváři se zračila směsice zděšení a strachu. Mužík ještě chvíli hleděl za vzdalujícím se vládcem. Pak se však oklepal, otočil a co nejrychleji pokračoval v cestě. Nebylo obvyklé, aby se pán kouře a kamene potácel po ulicích jako opilec a magie kolem něj vibrovala tak divoce, až zvedal závoje kolemjdoucím obyvatelům Šerosvěta. Na 8
Část první – Zlomená koruna
jazyku se mu společně s železitou chutí vlastní krve začalo tvořit hořké sousto, které nedokázal polknout. Jak se jen tohle mohlo stát? Nebyl obyčejným smrtelní kem, jehož dny byly sečteny po pár dekádách. Nikdy se ne považoval za věčného a neporazitelného, přesto… Měl si dávat větší pozor a nezavírat oči před blížícím se nebezpečím. Udělal chybu, za kterou dříve trestal jiné. Po kusil se změnit nastavený řád světa. Jenže ten se nerad měnil sám. Hlava se mu náhle zatočila. Klopýtl dopředu, o krok, dva. Vrazil do mladého muže ze zamilované dvojice, která šla proti němu. Mladík k němu otráveně vzhlédl od displeje mobilu, zatímco dívka po jeho levici něco nadále švitořila, aniž by si vyrušení vůbec všimla. Cael skrz bolestí zatnuté zuby ztěžka procedil slova omlu vy. Mladík cosi zamručel, přitáhl svou přítelkyni blíž a po kračoval dál. Ona stále mluvila, on jen sklopil hlavu k roz svícenému displeji a co chvíli na její otázky odpověděl všeříkajícím: „Hm, hmmm.“ Jeden ze čtyř pánů města v tu chvíli neměl čas příliš se zaobírat rozmarnými smrtelníky. Ztěžka se opřel o nejbližší pouliční lampu, která na ulici vrhala měkké nažloutlé světlo a neohroženě se bila s nočními stíny. Svítila na trousící se skupinky lidí i na jednotlivce, které lákala dlouhá páteční noc do klubů, barů a hospod. Vládce Severu se čelem dotkl studeného kovu lampy. Jeho vlastní závoj se začal vytrácet a pravá podoba prosakovala na 9
Z kouře a kamene
povrch. Jeho kůže zčernala, jako kdyby ji pomazal uhelným mourem. A pak začala praskat. Cael se zatnutými zuby na slouchal tomu zvuku, když jeho kůží prokvetly tenoučké propletené žilky, jež začaly žhnout. Na hlavě pociťoval zvět šující se tíhu. Skrz lebku mu prorazil ven stříbrný prstenec koruny, která se pak dál zvedala do výše a její konce se krou tily jako větve stromů vztahující své prsty k nebesům. Kov cinkl o kov. Cael sykl bolestí, jak ho zevnitř sevřela ledová dlaň a po malu začala tisknout jeho orgány – silněji, silněji, silněji… Levou rukou se chytil kovového krku lampy. Na pár oka mžiků zavřel tmavě hnědé oči, které nyní začaly jasně žhnout jako řeřavé uhlíky, do nichž někdo silně foukl. Ozval se tichý, táhlý a skřípavý zvuk. Prstencem koruny vládce Severu se začala táhnout prasklina. Jeho magie umí rala spolu s ním. Nadále vibrovala okolo, čím dál víc, až se kolem něj začal vlnit chladný podzimní vzduch, naplněný pachem štiplavého kouře. Trvalo dobrých deset vteřin, než ucítil, jak se do něj z lam py přelévá síla, která začala vibrovat tělem. Společně s ní do jeho mysli jako líná vlna klidného moře vpluly mlhavé ob razy, nesystematické a podivně zkroucené, rozostřené a pak prudce ostré, jeden následoval po druhém v rychlém sledu. Nechal vzpomínky lampy projít svou myslí jako nesouro dé scény filmu, který viděl před desítkou let. Rozlévající se bolest v jeho těle na chvíli ustala, ačkoliv věděl, že jed se ne úprosně šíří dál. 10
Část první – Zlomená koruna
Jeho zpanikařená mysl se uklidnila. Obrazy zmizely. Ko nečně se mohl nadechnout bez spalující bolesti v plicích. Vzduch kolem něj se pročistil. Jeho kůže zesvětlala a vyhla dila se, prasklá koruna na jeho hlavě zmizela. Lampa nad ním tiše zaskřípala, ten zvuk připomínal po slední vzdech umírajícího. A pak žárovka uvnitř vybuchla. Ochranné sklo kolem ní se rozbilo a na ulici se vysypala hrst ka střepů v tomtéž momentě, kdy se duch neživé lampy vy tratil do neznáma. Ozval se překvapený výkřik. Dva nejbližší kolemjdoucí uskočili před sprškou skla. Cael se přiměl narovnat a vyrazit, ačkoliv se mu v hlavě začaly rojit výčitky. Spěšně je zaplašil a rychle pokračoval dál, avšak s každým dalším krokem, který učinil, jasně pociťoval, že se bolest vrací zpátky. „Můj pane! Pane Caele!“ ozval se náhle nedaleko cizí hlas. Cael zastavil a otočil se. Z protější strany ulice se k němu blížil jeden z jeho poddaných. Když přebíhal vozovku, Cael v něm rozpoznal příslušníka vodního lidu. Jeho vlasy se sla bě, vlhce leskly, jako kdyby před chvílí přestalo pršet. Jeho kůže byla lehounce namodralá, za denního světla téměř prů svitná. Lépe spředený závoj by dokázal zakrýt i tyto nelidské znaky, někteří ze Šerosvěta však schválně nevytvářeli doko nalé iluze. Dávali obyčejným smrtelníkům najevo drobné, zneklidňující odlišnosti. Poněkud směšná ukázka, že i za celá ta dlouhá staletí jsou vymírající Šerosvěťané stále nadřazený mi bytostmi. 11
Z kouře a kamene
Asi čtyřiadvacetiletý mladík byl oblečený do džínů a vol né kostkované košile. Měl tmavé vlasy vyholené po stranách a patku padající do čela. Cael okamžik namáhavě tápal v paměti, aby si vzpomněl, s kým má tu čest. „Mladý pan Rigan. Co potřebujete?“ Doufal, že jeho hlas nezněl příliš sípavě. Křestní jméno si už nevybavil. „Ano, můj pane. Aldric Rigan,“ přikývl s potěšeným pousmáním mladík, jako kdyby ani nedoufal, že ho bude vlád ce Severu znát. „Já… Minulý týden jsem vám posílal pozvánku na náš čtvrteční koncert ve Velké hale na Pullmanově náměstí. Vím, že máte příliš mnoho práce, ale… byl bych skutečně ne smírně poctěn, já i zbytek kapely, kdybyste se na chvíli zastavil.“ Cael mladíkova slova dokázal stěží vnímat. „Pane? Můj vládce?“ Aldric se na něj znepokojeně podí val. „Je vám dobře?“ Poslední slova byla stažena narůstající panikou. „Neměl bych vám někoho zavolat, nebo…“ Cael jen mávl rukou a zachraptěl: „Jsem v pořádku.“ „Víte to jistě? Vážně můžu…“ „Nemám čas,“ vyštěkl na něj Cael, a aniž by se dál s mla díkem zdržoval, vyrazil znovu rychle na cestu. Teprve když ušel pár vrávoravých kroků, uvědomil si, že mohl Riganovi nařídit, aby mu dal svůj mobil. Otočil se, ale Aldric už byl dávno pryč. Cael by se musel vrátit, aby ho dostihl. Ztratil by víc času, než si mohl dovolit. Neslyšně zaklel. Už si nepamatoval, kdy naposledy použil taková slova, a nebyl si jistý, jestli v dnešní době měla vůbec 12
Část první – Zlomená koruna
ještě nějaký význam, přesto se mu nepatrně ulevilo. Hlavou mu probleskla myšlenka, že tenhle jazyk se možná na jeho nástupce nepřenese a upadne v zapomnění. Děsil se toho, co všechno bude zapomenuto a ztraceno s jeho smrtí. Pokusil se tomu zabránit, zachovat to nejpod statnější. Nebyl si jistý, zda udělal dost. Ta představa ho na plňovala daleko větší bolestí, než jakou způsoboval jed jeho orgánům. Musel si pospíšit. Čas byl luxus, kterého se mu žalostně nedostávalo. Byl rád za každou vteřinu navíc. Nutil se jít rovně, zatímco se mu hlavou honily nemilo srdné, temné myšlenky. Celý jeho život, celé tohle místo, jeho milovaný Mori gan… Jak to jen mohl celou dobu přehlížet? On, strážce pa měti, který si vážil každé vzpomínky, ať už byla jakákoliv. Jak mohl něco takového dopustit? A nejen on, ale i ostatní páni města. Copak si ničeho za ty roky nevšimli? Nebo to snad všichni přehlíželi v blažené ignoraci, aby měli klidněj ší spaní a mohli si nadále namlouvat svou důležitost při roz hodování o osudu Moriganu? Ty myšlenky ho vyděsily. Ne kvůli ostatním vládcům, ale kvůli jemu samému. Celý život o sobě měl tak vysoké mí nění. Snažil se být dobrým panovníkem severních ulic – tvr dým, ale spravedlivým. Jeho lidé, jeho poddaní, měli vždyc ky přednost před vším ostatním. Začala ho jímat hrůza z blížícího se konce. Nikdy si ne představoval, že za sebou nechá tolik neuzavřených záleži tostí. Tolik slov, která neřekl. 13
Z kouře a kamene
Doufal, že alespoň jednu věc udělá správně. Jen jedinou. Děsil se však, že nebude mít dost času. Smrt už po něm natahovala své dlouhé, neodbytné paže, na něž jeho tělo začalo slabě reagovat, aby se vyhnulo dalším nekonečným chvílím bolesti, která se krok od kroku stup ňovala. Bylo to jako odolávat volání sirény. Jeho nohám se nechtělo dál. Plíce ho začaly pálit, jako kdyby s každým ná dechem vdechoval čirý kouř, a jeho srdce odbíjelo poslední stovky úderů, každý další rychlejší, rychlejší a zoufalejší než předtím. A jeho město, jeho milovaný Morigan, zůstávalo netečné a chladné. Jako kdyby se snad nemohlo dočkat jeho skonu – trestu za to, čeho všeho se dopustil. Lidé ho míjeli s pohoršenými či naprosto netečnými vý razy. Viděli v něm jen dalšího opilce, který zrovna vypadl z některého blízkého baru, kde nejspíš nechal veškeré své jmění. Minul ještě dva či tři obyvatele Šerosvěta, ti však spí še bázlivě než uctivě sklopili hlavy a doufali, že je nezastaví. Nikdy by nečekal, že ve svých posledních chvílích pocítí takovou hanbu. Hanbu a hněv. Bezmocný hněv nad tím, že se svým zraněním nemůže nic udělat. Smrt už byla tak blízko, a on nemohl učinit nic jiného, než se k ní neochotně modlit. Prosit ji ve svých myšlenkách, aby mu dovolila na tomto světě setrvat ještě pár chvil, dopřála mu ještě několik minut života, aby napravil alespoň jednu, poslední věc, než navždy shoří. Snažil se nepřemýšlet nad tím, co jeho smrt do města při nese. Co způsobí jeho rozhodnutí. 14
Část první – Zlomená koruna
Nějaká jeho malá část byla ráda, že u všeho toho chaosu nebude přítomen. Stane se pouhou jiskrou, která zažehne mohutný plamen. I tak ho ta myšlenka naplňovala strachem. Bál se té představy víc než vlastní smrti. Ta mu nyní seděla na ramenou a dělala každý jeho krok těžší a těžší – jako by byl Atlas, který nese na svých bedrech tíhu světa. Svým způ sobem to byla pravda. Jeho svět byl kolem něj. Jeho město – živelné, nádherné, věčné, nemilosrdné. Pamatoval na chvíle, kdy jím procházel jako mladý vlád ce Severu. Vybavil si okamžik, kdy konečně dokázal plně ovládnout své schopnosti a pak se jen celý den procházel měs tem, dotýkal se jednotlivých domů, jejich hrubých silných zdí. Kdy mu jediný kámen šeptavě vyprávěl tisíce příběhů. Tehdy byl schopen zastavit se uprostřed chodníku, shýbnout se a konečky prstů se dotknout jedné z kočičích hlav, aniž by vnímal zvědavé a poněkud udivené pohledy kolemjdoucích. Při tom doteku mu myslí začaly divoce probíhat výjevy muže, který dotyčnou kostku zatloukl do chodníku. Skrz ni cítil jeho vzpomínky, jeho emoce v ten den, části jeho by tosti, jež tam zanechal na obyčejné dlažební kostce. A pak se mu v hlavě rychleji začaly střídat myšlenky a obrazy lidí, kteří po ní prošli. V tu chvíli vnímal skrz paměť pouhého kusu kamene tolik věcí, tolik krásných a srdceryvných věcí, a její šepotavý, jedinečný hlas mu zněl v hlavě. Tehdy poprvé pocítil, že tohle je místo, jež bude milovat víc než cokoliv jiného. Skrze tohle město cítil desítky, stovky životů těch, kteří se v něm narodili, žili a umírali. Měl pocit, 15
Z kouře a kamene
že nikdy nikomu tak nerozuměl a že se nebude schopen míst ním přiblížit a porozumět jim víc než skrze své schopnosti. Cael v duchu zanadával. Kéž by nebyl tak staromódní a pořídil si auto. Jenže on raději volil dlouhé procházky. Kamkoliv měl namířeno, chodil pěšky a pozoroval město kolem sebe se stejným zalíbením a fascinací, jako kdyby ho spatřil poprvé. I proto se rozhodl ve svých posledních chví lích jít pěšky místo toho, aby zvolil rychlejší městskou do pravu nebo taxík a ušetřil poslední drahocenné minuty. Chtěl se se svým městem řádně rozloučit. Bezděky vzhlédl k potemnělé obloze nad hlavou. Zvedl se vítr, který ho začal neodbytně tahat za cípy kabátu a po hrávat si s prameny jeho zpocených vlasů. Projela jím vlna tepla a pak žáru, žádná z nich však nesouvisela s okolním podzimním počasím. Chytil se nejbližšího zábradlí, aby še třil síly, ačkoliv cítil, že magie v něm zoufale hledá, z čeho by se mohla začít živit a zabránit tak blížícímu se konci. Když o tom tak přemýšlel, vrávoraje přes Lafayettův most, pod kterým protékaly temné vody řeky Leigh, možná se soustředil na své město až příliš. Neměl se neustále ohlížet do minulosti a do jiných životů. Měl se zaměřit na ten vlast ní, na lidi kolem sebe, na přítomnost. K čemu však nyní byly podobné výčitky? Zbývaly mu pouhé minuty. Až moc dobře cítil, jak sval po svalu v jeho těle ztrácí svou sílu. Jeho mysl zoufale tápala a snažila se utí kat před temnotou, která ji začala zalévat. Měl dost vlastní sebelítosti. Topil se ve vzteku sám na sebe, 16
Část první – Zlomená koruna
ačkoliv věděl, že daleko důležitější je soustředit se na další krok, další nádech. Na cestu, kterou měl ještě před sebou. Vždycky dokázal ovládat své emoce, tak proč se mu to nyní nedařilo? Mohl se znovu na chvíli zastavit, aby vytáhl energii z domu, z další lampy, z jednotlivých kostek chodníku či z asfaltu silnice. Byly by to však těžce vykoupené vteřiny. Nedokázal unést pomyšlení, že by zničil další část paměti města jen proto, aby on sám získal víc času. Jako vládce Se veru, pán kouře a kamene, měl vždycky upřednostňovat dob ro města. Zachovat jeho paměť a historii. Pokud by bral až příliš, Morigan by začal chřadnout. Umírat. To nesměl dopustit. Měl však neblahý pocit, že svému městu obětoval až pří liš mnoho. Dal mu z vlastního života tolik, a nikdy přitom nežádal nic na oplátku. Po dnešním dni měl však dojem, jako kdyby celé ty roky žil za silným sklem, které mu znemožňo valo vidět to, co bylo na druhé straně. Vidět celou pravdu. Jako kdyby jeho dosavadní život byl omotán lží, která mu nyní stahovala smyčku kolem krku. Tu myšlenku se pokou šel zaplašit. Musel doufat, že s jeho smrtí se to pro všechny změní. Že jeho rozhodnutí napomůže ostatním to sklo ko nečně rozbít, aniž by je potkal stejný osud jako jeho. Sázel všechno na bláhové naděje. Nic jiného mu však nyní už ne zbývalo. Hořce se zašklebil. Byl téměř u cíle své cesty. Bez klíče otevřel domovní dveře vysokého domu a vešel do studené šedivé chodby, kde se vznášel vlhký pach zatuchliny 17
Z kouře a kamene
a plísně. V rozích u stropu se pod náhlým poryvem čerstvého vzduchu jemně zavlnily pavučiny. Pokračoval dál po šedé ka menné podlaze přes dva vyvýšené schody kolem poštovních schránek k rozvrzanému výtahu. Schody by už vyjít nedokázal. Spíš vpadl, než vešel, do kabiny. Roztřesenými prsty stiskl knoflík s číslicí čtyři a s utrpením sledoval, jak se výtahové dveře pomalu, pomaloučku zavřely a kabina líně začala stou pat vzhůru. Nenáviděl ten bezmocný pocit, když ho zrazovalo vlastní tělo. Druhé patro. Ještě dvě. Ještě jedno. Na čele se mu perlil studený pot a tělo se slabě třáslo jako v horečce, ačkoliv jemu samotnému začala být velká zima. Závoj se opět zvedl a on doufal, že ho takto nikdo neuvidí, zlomeného, v pravé podobě. Po celou cestu vzhůru upíral pohled na měnící se číslice na informačním displeji, jak vý tah stoupal patry domu. Přesto koutkem oka dokonale vní mal svůj odraz v zrcadle kabiny, který ještě nelichotivě zdů razňovalo ostré umělé světlo. Přestával cítit prsty na nohou a na rukou. Už neměl sílu se ani pokoušet je zahřát a vrátit do nich teplo, které bylo neodvratně pryč. Výtah se konečně zastavil, dveře se otevřely a Cael se vy potácel ven. S dalším krokem se mu však podlomila kolena. Zasténal, jak jím projela ochromující bolest, a padl na všech ny čtyři v potemnělé chodbě čtvrtého patra. Okolní šero ještě stupňovalo jeho beznaděj, neboť si v návalech paniky 18
Část první – Zlomená koruna
nebyl jistý, zda neztrácí úplně zrak. Pokusil se narovnat, bo lest ho však svírala tak pevně, že hodnou chvíli zůstal shrbe ný v pokleku, zatímco ho zalévaly vlny stupňující se agonie. Děsil se, že nebude schopný znovu vstát. Svět se s ním prudce točil. Slepě hmátl před sebe a začal své prsty silně tisknout k chladné kamenné podlaze. Mysl mu zaplavily ob razy, tentokrát daleko divočeji, jak se s těžkým srdcem roz hodl pojmout všechno, co mohl, aby byl schopný se ještě postavit na nohy. V záplavě obrazů spatřil známou tvář a jeho srdce se prudce, bolestivě sevřelo. Omlouvám se, příteli. Chtěl to říct tolikrát, tolikrát předtím. Jenže ta slova nikdy nedokázal vyslovit nahlas, dokonce ani ve chvílích, kdy stál nad prázdným hrobem George Obela a otupěle zíral na ka menný náhrobek, na malou oválnou fotografii, která v něm byla zasazena do prostého rámečku. Nechtěl jsem… Nechtěl jsem, aby se to stalo. Kamenné dlaždice, kterých se dotýkal, se zachvěly a pak praskly. Jejich vzpomínky byly pryč. Cizí síla se do něj vlila jako mohutná horká vlna. Jeho zá voj se vrátil zpátky na své místo. Zvedl se na roztřesené nohy a udělal pět, šest kroků, než stanul před šedivými dveřmi s ošlapaným nízkým prahem. Opřel se levou rukou o veřeje, zatímco pravou stiskl zvonek. Za dveřmi bylo slyšet drnčivý, ostrý zvuk, který se odrá žel jako stokrát znásobený, drásavý hluk uvnitř jeho hlavy. Tvář se mu bolestně stáhla. Navzdory přílivu síly ztěžka 19
Z kouře a kamene
oddechoval a prsty zatínal do veřejí. Dřevo pod jeho stiskem tichounce sténalo a praskalo, špičky jeho prstů vytvářely zčer nalé prohlubeniny, jako kdyby byly rozžhavené doběla. Za čalo se z nich slabounce kouřit. Do chladného, vlhkého vzduchu chodby se vmísil pach spáleného dřeva. Caela na okamžik napadla děsivá myšlenka, že nikdo ne bude doma. Nebo že už tu dotyčná osoba nebydlí. To po myšlení ho na okamžik ochromilo, div že se mu znovu ne podlomila kolena. Vážil by celou tu cestu zbytečně, jeho smrt by byla marná a magie pána kouře a kamene by se vytratila do neznáma. Každá další vteřina drásala jeho nervy. Konečně bylo za dveřmi slyšet šramot, zvuk blížících se bosých nohou. Ozvalo se zachrastění a pak cvaknutí zámku, jak někdo otočil klíčem. Dveře se pootevřely. A v nich stála asi osmnáctiletá dívka. Naposledy ji viděl jako dvanáctiletou, zamazanou od bláta, s rozcuchanou hřívou vlasů kolem hla vy a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. Nyní však před ním stál takřka přesný odraz George Obela. Na kratičký okamžik měl pocit, že se dívá do tváře svého přítele, a rty se mu bezděky zvedly do malého úsměvu. Ten moment však rychle pominul, když dívka promluvila napja tým, nedůvěřivým hlasem: „Ano? Přejete si?“ Jeho mysl ji v duchu porovnávala s obrazem jejího otce. Byla menší postavy, se širokými boky, silnými stehny a výrazným pasem, od ramen vzhůru se však více podobala Georgeovi. Ve tváři měla tentýž výraz jako její otec, zamyšlený a vážný. Stejně 20