Veterinární akademie – Škola začíná Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Rebecca Johnson Veterinární akademie – Škola začíná– e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2018
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Rebecca Johnson
Obsah 1. Seznamování
7
2. Podává se večeře
15
3. V houfu
21
4. Koně jsou tady!
29
5. Jezdecká lekce
36
6. Chudinka Poppet
43
7. Jesle pro jehňátka
51
8. Krmení
56
9. Plán B
61
10. Strašné potvory
67
11. Tajemství
72
12. Žalobníček
77
13. Úkol splněn
84
14. Návnada
90
15. Pes a kost
96
16. To to svědí!
102
17. Stříhání
109
18. Bob
114
19. Průšvih
119
Doslov
123
Poděkování
127
Mé mamince Heleně. Šampionce a mé upřímné a vždy trpělivé posluchačce. *R
Kapitola první
Seznamování
První den ve škole je vždycky trochu na levačku. Doma všichni překypovali radami, co dělat, co říkat a jaké má mít člověk pocity. Ale teď, když si Abbey vybalila svoje věci ve společném pokoji dívčí školy ve Vrbovém údolí, žádná z těch rad jí nebyla k ničemu. Člověk nemusí být génius, aby poznal, že spoluby dlící Hanna a její rodina se od ní nemohou už víc lišit. Po rozpačitém představování se obě matky pustily do nezávazné konverzace a povídaly si o dívkách, jako by tam nebyly. „Moc se jí sem nechtělo…“ „Nikoho tu nezná…“ „Jejího koně přivezou zítra…“ „Máme to domů daleko…“ 7
Pak se obě skupinky začaly věnovat úpravě pokoje, jako by vytyčovaly hranice životního prostoru každé z dívek. Hanna se krčila na židli u svého stolu a pozo rovala matku, jak se snaží pověsit na stěnu zarámova nou fotografii nádherného hřebce s tmavou rozevlátou hřívou. „To je dobrý, mami, nech to.“ „Ale no tak, Hanno,“ okřikla ji matka a poodstoupi la, aby se přesvědčila, jestli obrázek visí rovně. „Víš, že mám ráda, když je všechno perfektní.“ Z toho, co Abbey zatím viděla, bylo jasné, že si nedě lá legraci. Vypadaly jako z televize. Obě byly vysoké a štíhlé, s dlouhými světlými vlasy, opálenou pletí a do konalými bílými zuby. Abbey si všimla, že Hanna ne pomáhá s vybalováním. Když si chtěla srovnat knížky na stole, její sestra, které bylo asi šestnáct let, je pře rovnala. Hannina postel byla povlečena do vkusných látek s květinovým vzorem s ozdobnými polštářky a její stůl lemovaly barevně sladěné školní potřeby. Abbey se podívala na svou postel. Nejen že byla při krytá sepranou dekou s motivy kraviček, ale bylo ji sot va vidět pod vrstvou plyšáků a tašek s oblečením. Její táta a čtrnáctiletý bratr Jack se museli třikrát vrátit, než sem všechny její věci nanosili. Nakonec zanechala pokusů najít pro každou věc nějaké místo a zbytek za strkala pod postel. Plakáty krosových kol a rodea byly 8
potrhané a vybledlé. Strhla je doma ze stěny na posled ní chvíli, a teď, v porovnání se zarámovaným hřebcem na protější zdi, vypadaly ošuměle a staře. Abbey si všimla, že Hannina sestra Elizabeth úko sem pohlíží na deku s kravičkami a hračky na její poste li, jako by právě nějaké krávy ucítila. Jack si toho také všiml. Téměř neslyšně na Abbey zabučel, což ji rozesmá lo, až zachrochtala… Což na sobě vážně nesnášela! Slzy ji pálily v koutcích očí, když objala svou rodinu na rozloučenou. „Hlavu vzhůru, křepelko,“ řekl tatí nek, když ho chytla rukama kolem pasu. „Nezapomeň, že zítra jsem zase tady.“ Když odešli, Abbey se posadila do rohu postele a dí vala se na telefon. Snažila se nezírat na dokonalou Hannu a její dokonalou rodinu. Nemohla si pomoct, ale každou chvíli mrkla do zrcadla na své svalnaté paže a pevné tělo. „Je silná a ráda těžce pracuje,“ tak ji vždyc ky popisovala maminka. Doteď na to byla pyšná. Cinkání všechny přimělo, aby se podívali ke dve řím. Stála tam indická dívka a v ruce držela dlouhou šňůrku, na které visely malinké zvonečky. „Ahoj,“ řek la a přitom se vznášela ve dveřích. „Jsem Talika, vaše spolubydlící.“ Podívala se na zvonečky. „Omlouvám se za ně, ale maminka trvala na tom, abych si je vzala s sebou. Prý nosí štěstí, když je pověsíte na dveře. Můžu je zase odnést, jestli vám vadí.“ 9
„Mně vadit nebudou,“ řekla Abbey. Hanna jen pokr čila rameny, ale Abbey si všimla, že Hannina sestra udělala na svou matku obličej. Taličina maminka vešla do dveří a Abbey skryla úsměv. Přinesla toho mnohem víc než jen malé mosaz né zvonky. Taličin stůl byl brzy pokrytý uzavřenými dózami s podivnými svačinkami a sušenkami, které, jak Abbey usoudila, měly skončit v úschovně. Voněly kořením a cukrem a nepodobaly se ničemu, co Abbey do té doby viděla. Taličina maminka asi deset minut na všechny krabičky ukazovala a něco Talice rychle a zpě vavě povídala. Hannina maminka se konečně představila. Mluvi la velice pomalu a zřetelně, a trochu hlasitěji než ob vykle. Abbey potlačila úsměv, když jí Taličina maminka odpověděla perfektní angličtinou. Abbey se podívala z okna na parkoviště. Taličina rodina přijela ve velké černé limuzíně se šoférem. Abbey hádala, že Taličin tatínek dává pokyny řidiči, který pak skoro půl hodiny vynášel nahoru do pokoje nádherné krabice. Taličina postel byla brzy pokrytá zářivě vzorovanými přehozy a polštáři. Byla mezi nimi i hedvábná síť, která se nad lůžkem dala zatáhnout, aby měla Talika soukromí. Aby ji šofér mohl zavěsit, musel do stropu vyvrtat otvor a Taličina maminka mu dávala instrukce. 10
„Miláčku, jestli už nic nepotřebuješ, pojedeme,“ řek la Hannina maminka, zatímco se zdviženým obočím všechno pozorovala a už počtvrté urovnávala Hanninu deku a polštáře. „V pohodě,“ zamumlala Hanna. Její maminka se téměř nadnášela, jako by čekala, že se Hanna zvedne a třeba ji obejme, ale ta ani ne vzhlédla. Nakonec ji maminka lehce pohladila po hla vě rukou s křiklavě nalakovanými nehty a obtíženou prsteny. Pak popadla koženou kabelu a vyšla ze dveří. Hannina sestra zírala na Abbey o vteřinu či dvě déle, než bylo zdvořilé, a pak následovala svou matku. Malé zvonečky už byly zavěšeny a zdálo se, že vesele zacinkaly, jakmile obě opustily pokoj. Nakonec Taličina maminka přestala úzkostlivě po bíhat kolem a po uslzeném rozloučení odešla i ona. Děvčata zůstala v pokoji sama. Vloudilo se mezi ně dlouhé a rozpačité mlčení. Abbey přešla k oknu a zase se podívala ven. Všechny ostatní dívky bydlely ve dvou lůžkových pokojích, ale protože jich byl letos lichý po čet, je tři ubytovali pohromadě. Skoro jako bychom si zbyly, pomyslela si Abbey. Dobré na tom bylo, že pokoj byl mnohem větší a na cházel se na konci chodby – obvykle byl určený pro uči tele nebo školníka. Byl až v nejhornějším patře budovy a měl vlastní koupelnu. Z okna byl krásný výhled do 11
dálky na výběhy s ovcemi, dobytkem a všemi možnými dalšími zvířaty. Zahlédla i něco, o čem předpokládala, že jsou stáje pro koně. Než sem přijela, Abbey si o dívčí škole ve Vrbovém údolí vyhledala všechno možné. Zemědělské učiliště mělo pět set žákyň a sedmdesát dvě z nich zde letos bydlelo na internátě. Devatenáct z nich bylo v sedmém ročníku jako Abbey. Škola se nacházela jen deset mi nut cesty autem z většího města a kolem něj byl dosta tek prostoru pro chov ovcí a dobytka. Zvonění ručního zvonku přivolalo ubytované dívky do haly. Svolala je správcová internátu, slečna Beckettová. Když se toho rána s Abbey a její matkou u zápisu sezna movala, působila přátelsky. Vedla je k Abbeyimu poko ji a po cestě jim ukazovala, kde je prádelna a úschovna zavazadel. Měla zvláštní zlozvyk, že občas bez jakého koli důvodu propukávala v drobné výbuchy nervózního smíchu, což Abbey považovala za obzvlášť zábavné. Tři zamlklé spolubydlící se připojily k čile štěbetají címu davu dívek, který se sunul dolů po schodech do zasedací místnosti. Zdálo se, že všechny už stačily uza vřít rychlá přátelství. Dívky byly vyzvány, aby se posadily podle svých tříd, a každá dostala štítek se jménem. Abbey si všim la, že Talika i Hanna měly na spodní části štítku natiš těn stejný kód, jako měla ona – PBZ7. 12
Znamenalo to, že všechny patří do sedmého ročníku programu pro budoucí zvěrolékařky, který školu pro slavil. O tento program mohly studentky zažádat každý rok. Byl považován za nejlepší přípravku pro ty, které měly zájem o praxi u zvířat, například pro veterinářky, chovatelky koní a ostatních zvířat, nebo pro ty, které se chtěly věnovat veterinárním vědeckým disciplínám. Tuto speciální skupinu tvořily jak denní studentky, tak žačky internátní školy, ovšem nezbytné byly výbor né výsledky v přírodovědě. Abbey se rozhlédla. Napočítala devět dalších studen tek ubytovaných na internátu s cedulkou PBZ7. Chápala, že Hanna je součástí této skupiny, nebylo jí ale jasné, proč je tam ubytovaná. Když totiž toho rána na parkovišti za stavilo veliké nablýskané terénní auto, viděla z okna po koje jasně nápis na jeho boku: „Plnokrevníci z Vrbového údolí.“ Hanna očividně pocházela z rodiny, která se zabý vala chovem drahých zvířat, a rodiče možná chtěli, aby se s nimi naučila obchodovat. Abbey ale nemohla přijít na to, proč je někdo ubytovaný v internátní dívčí škole ve Vrbovém údolí a přitom ve Vrbovém údolí žije. Hannina sestra Elizabeth bydlela taky na internátě. Abbey ji vi děla, jak sedí o několik řad dál. Převlékla se do své uni formy dvanáctého ročníku a hrdě dávala na odiv odznak kapitánky školy připnutý na klopě. 13