Velká knihovna Z kostí a inkoustu Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Rachel Caine Velká knihovna – Z kostí a inkoustu Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
R achel Caine
Pro Carrie Ryanovou a Kami Garciovou. Tahle je pro vás, kamarádky.
PODĚKOVÁNÍ
Díky mým prvním čtenářům, především Carrie a Sarah, které mě přiměly ponořit se hluboko do Jessova světa. Díky posluchačům, kteří se mnou byli během prvních předčítání, když jsem se snažila zachytit myšlenky příliš velké na to, aby se daly postihnout slovy. A především děkuju všem, kdo každodenně vkládají slova do rukou těch, kdo po nich baží: knihovníkům, učitelům, knihkupcům a spisovatelům. Díky vám nejen za to, že je svět lepší. Díky vám svět je.
EFEMÉR A
Text prastarého listu, jehož originál je uchováván pod sklem ve Velké knihovně v Alexandrii, zařazeného do Základního souboru Knihovny. Od písaře faraona Ptolemaia II., k rukám velectěného služebníka Kallimacha, archiváře Velké knihovny, ve třetím roce jeho slavné vlády: Velký král Ptolemaios, Světlo Egypta, zvážil vaše doporučení opatřit opisy nejvýznačnějších děl Knihovny, které by následně byly přechovávány v dceřiných knihovnách, jež budiž nazývány Sera pey, a byly tak přístupné veškerému lidstvu. Faraon je stejně mou drý, jako je Nil široký, a s vaším návrhem souhlasí. Ujměte se tudíž posouzení obsahu Velké knihovny a vytvořte pro faraona seznam všech děl, jež se v ní nachází. Tento seznam bude po zbytek věků sloužit jako záznam o velikosti této pokladnice světové moudrosti. Poté se poraďte s nejvyšším správcem Knihovny, jak vytvořit přesné kopie položek, jež budou shledány vhodnými k tomuto úče lu, pro využití v Serapeích. Mějte na paměti, že je nutné poskyt nout Serapeím taková díla, jež budou poučná a povznášející. Tímto způsobem uchováme vědění, které jsme dosud nashro máždili a od prastarých časů je schraňujeme, pro budoucnost všech, kdož přijdou po nás. Faraon též vyslechl vaše slova o ženách, které by tato posvát ná Serapea mohly navštěvovat bez doprovodu. Ve své zbožštělé 7
moudrosti s vámi ovšem nesouhlasí, neboť ženy potřebují vedení vyspělejších mužských myslí, aby si nevykládaly bohatství Knihov nou nabízené špatně. Překrucování faktů a vědomostí je jistě horší než jejich nedostatek. Faraon a naše božstva poskytnou vám v této skvělé práci věč nou přízeň a ochranu. Ručně psaná poznámka k dopisu, jejímž autorem je Kallimachos: Jeho zbožštělá moudrost mi může políbit moji plebejskou prdel. Takovým tmářstvím a nezměrnou hloupostí oslepujeme a ochro mujeme polovinu světa, a to já nedopustím. Ženy mohou v Sera peích studovat, jak se jim zlíbí. Ať si mě faraon klidně popraví, bude-li chtít, ale já už viděl na světě hodně nadaných hlav, které byly nechány ladem. Sám mám dceru. A má dcera bude studovat.
8
Prolog Před šesti lety „Nevzpírej se a drž,“ nakázal mu otec a vlepil mu takovou facku, že mu po ní zůstal flek. Jess se uklidnil. Nechtěl sebou tolik šít, ale váček připevněný na jeho obnažené hrudi byl horký a Jess měl pocit, že ho ohrožuje jako nějaké zvíře, které by se mohlo splašit a pokousat ho. Nad sebou viděl otce, jak utahuje popruhy. Když je utáhl tak na těsno, že se Jess skoro dusil, hodil po něm starou špinavou košili. Dělal to tak často, že ačkoliv to bylo děsivé, už to dávno přestalo být divné… Ale tentokrát se to zdálo být jiné. Jess netušil proč, ale všiml si, že jeho otec je napjatý víc než obvykle. Váhavě se ho tedy zeptal. „Tati – měl bych něco vědět?“ „Je úplně jedno, co víš. Když tu knihu získá garda, budeš viset, jestli budeš mít štěstí. Pokud tě napřed nenajdu já. Trasu znáš. Tak koukej vyrazit, a jestli se to dostane do rukou někomu jinému než tomu, kdo za to zaplatil, jsi synem smrti.“ Callum Brightwell si pohrdavě prohlédl hubené tělo svého syna, vyškubl z prádelníku vestu a natáhl ji Jessovi přes košili. Měla jen jeden knoflík. Jess ho zapnul. Vesta mu byla o dvě čísla větší, ale o to přesně šlo, dokázala lépe zakrýt popruhy. Brightwell kývl hlavou a poodstoupil. Kvůli podvýživě z dětství moc nevyrostl, ale nyní měl na sobě zářivě žlutou hedvábnou vestu a kalhoty z kvalitní bavlny. „Vypadáš dobře,“ řekl Jessovi. „Nezapomeň se držet běžců. Nesmíš se od nich oddělit, jen kdyby garda nastražila past. A i tehdy se drž trasy.“ 9
Jess kývl hlavou na srozuměnou. Trasu znal. Znal všechny trasy, všechny způsoby, jakými jeho rodina bojovala s konkurencí v rozlehlém Londýně. Začal se je učit, jakmile se naučil chodit. Nejprve ho držel za ruku otec, poté se sám batolil za starším bratrem Liamem. Liam byl teď ale po smrti. Když mu bylo sedmnáct, zatkla ho londýnská garda za pašování knih. Jeho rodina ho nepřišla identifikovat. Ale Liam dodržel její kodex. Mlčel až do konce. A jako odměnu za tuto loajalitu ho londýnské úřady hodily do neoznačené díry spolu s dalšími neidentifikovanými kriminálníky. Liamovi bylo sedmnáct a Jess, kterému teď bylo deset let, neměl tušení, jak naplnit jeho odkaz. „Tati –“ Jess riskoval další facku, nebo možná i něco horšího. Ale nadechl se a pronesl: „Dnešek je na pašování špatný – sám jsi to říkal. Garda má venku hodně lidí. Nemůže to počkat?“ Callum Brightwell se podíval přes svého syna na masivní zeď skladu. Měl tu schovaných mnoho vzácných věcí, včetně těch nejvzácnějších pokladů ze všech, knih. Police a krabice plné pravých knih. Byl to bohatý a chytrý člověk, ale v tu chvíli, když na něj skrz mřížované okno prudce dopadalo světlo, vypadal na dvojnásobek svého věku. „Prostě to udělej. Buď tu za dvě hodiny. A jestli přijdeš pozdě, čeká tě hůl.“ Najednou se zamračil. „A jestli uvidíš svého nespolehlivého bratra, řekni mu, že čekám, a že ho to přijde draho. Dnes je s…“ Ačkoliv byli Jess a Brendan identická dvojčata, nemohli být odlišnější. Jess byl odvážný, Brendan měl spíše sklony ke stydlivosti. Jess se dokázal ovládat, Brendan často vybouchnul. Jess byl pašerák. Brendan byl… intrikán. Jess moc dobře věděl, kde Brendan je. Viděl ho schovávat se na úzkém můstku ve druhém patře, jak se drží žebříku vedoucího na střechu. Brendan šmíroval, jak měl ve zvyku. Rád byl vysoko, mimo tátův dosah, a snažil se chránit si krk a nedělat pašeráka. „Jestli ho potkám, povím mu to,“ odpověděl Jess a koukal přímo 10
na svého bratra. Pojď dolů, ty malej hajzle. Brendan odpověděl tím, že po žebříku zmizel kamsi do tmy. Už mu došlo, že pašovat bude dnes Jess. Jak Brendana znal, určitě se rozhodl, že jeho krk je až moc cenný na to, aby dělal návnadu pro svého bratra. „No?“ houkl jeho otec ostře. „Na co čekáš? Až ti dá maminka pusinku na rozloučenou? Padej už.“ Strčil Jesse směrem k robustním vyztuženým dveřím skladu. Bez jediného slova je otevřeli tři muži, které Jess neznal, a ani se nesnažil zapamatovat si jejich jména, v tomhle oboru totiž neměli moc dlouhou životnost. Zastavil se a třikrát za sebou se rychle nadechl. Připravoval se. Zpozoroval houf běžců seřazených v aleji a na ulici za ní. Byly to děti jeho věku, všechny připravené rozběhnout se do různých tras. Čekaly jenom na něj. Spustil divoký bojový pokřik a vyběhl. Ostatní běžce to povzbudilo, rozkmitali nohy a ruce a začali kličkovat mezi poplašenými všedně oblečenými kolemjdoucími. Několik jich zaplavilo ulici, což byl velmi riskantní kousek. Pobíhali mezi parními kočáry a ignorovali rozezlené výkřiky jejich řidičů. Na dalším rohu se běžci přeskupili do houfu po dvanácti a Jess se k nim na první část cesty připojil. Podél čtyř dlouhých bloků domů a obchodů a pak doprava u hospody, kde to žilo už od rána. Šlo to hladce až do doby, než z obchodu s ovocem a zeleninou vyběhl drsný chlapík a popadl jednu dívku z Jessovy party za dlouhé vlasy. Udělala mu to až příliš jednoduché, většina dívek si totiž vlasy splétala do drdolu anebo se ostříhala na krátko. Jess musel odolat nutkání zpomalit a pomoct jí. Dívka křičela a zmítala se, ale ten muž ji složil na zem a držel ji s rukama za zády. „Zatracení běžci!“ křičel. „Garda! Garda! Pašeráci!“ A bylo to. Vždycky se najde nějaký všetečný dobrodinec, který se snaží zachránit situaci, říkával Jessův táta. To proto posílal běžce v houfech a do popruhů jim dával bezcenné návnady. Gardě se jen málokdy povedlo chytit toho pravého člověka, ale v případech, 11
kdy ano, štědře odměňovala informátory, kteří ji přivedli na stopu pašeráků. Spořádaní občané se začali ohlížet, v očích jim svítila vidina snadno získaných peněz, a Jess sklonil hlavu a běžel dál. Běžci zakroužili a přeskupili se jako hejno ptáků. Někteří z nich u sebe měli nože, kterými se bránili, když se je snažil někdo chytit. Bylo to dost riskantní, kdyby je totiž někdo chytil s nožem, navíc zkrvaveným, znamenalo by to jistou oprátku, ať už by někoho byť jen pořezali, anebo mu uštědřili smrtelnou ránu. Chlapec nalevo od Jesse – byl příliš velký a nemotorný na pořádný běh, ale byl pravděpodobně mladší – zahnul přímo do skupinky opilců. Měl u sebe nůž a použil ho. Jess zahlédl jen jasně červený cákanec krve ve vzduchu a už se dál neohlížel. Nemohl. Musel utéct. Za dalším rohem se měl oddělit. Zbytek měl odlákat gardu… Alespoň tak to bylo v plánu. Stalo se ale to, že když Jess doběhl k onomu rohu, garda už čekala na jeho trase. Zpozorovali ho a zuřivě a zlostně zakři čeli. Okamžitě se rozhodl pro něco, za co by ho jeho otec jistojistě potrestal, a sběhl z trasy. Když zahnul doprava, málem narazil do dvou dalších běžců. Zmateně se na něj podívali a jedna z nich zakřičela, ať zmizí z jejich placu. Ignoroval ji a navzdory rostoucí bolesti na prsou, dusivé knižní přítěži, v sobě našel další energii a předběhl je. Za sebou uslyšel řev, a když se zběžně ohlédl, viděl, že z postranních uliček se sbíhají příslušníci gardy. Zatracení raci v těch svých umouněných rudých kabátech. Brzy dostihli ostatní. Ale Jesse ne. Ještě ne. Uhnul do potemnělého klikatého průchodu tak úzkého, že se mu ani nedalo říkat ulička. Dokonce i někdo tak malý jako Jess se tam sotva vešel. Košile se mu zachytila o rezavý hřebík, který mu utrhl rukáv. Na vteřinu se mu zastavilo srdce ze strachu, že by se mohl zachytit i jeho popruh, ale pokračoval dál. Tma mu znemož12
ňovala pohybovat se rychle, po čichu nicméně poznal, že je v místě, kam lidé s oblibou odhazují zkažené ryby. Pod rukama cítil slizké a studené zdi. Pořád k němu doléhal křik gardy. Avšak do téhle úzké nory se gardisté nevešli. Když si Jess všiml úzkého paprsku světla na konci, sám si pomyslel, že neprojde. Průchod se neustále zužoval, až se Jess musel otočit bokem. Drsné zdivo mu nadále trhalo oblečení. Kvůli knize se Jess zasekl jako špunt v láhvi a musel potlačit nutkání zpanikařit. Mysli. Z toho se dostaneš. Vydechl a zatáhl hrudník, co nejvíce to šlo, což mu získalo potřebný centimetr, aby se vyprostil. Vylezl ven mezi dvěma honosnými budovami na širokou čistou ulici, kterou by měl poznat, ale vypadala podivně, jako by tam nepatřila… dokud se nezorientoval. Byl pouhé tři bloky od domu své rodiny. Jeho rodiče se ze všech sil snažili, aby vypadali, že sem zapadají. Kdyby ho někdo chytil, určitě by se poblíž našel někdo, kdo by ho na první pohled poznal, a to by znamenalo něco mnohem horšího nejen pro Jesse. Odskákala by to celá jeho rodina. Musel zmizet. Hned. Přeběhl ulici před koly parního kočáru a pokračoval do další temné uličky. Vedla správným směrem, ale velmi brzy se stočila jinam. Jess neznal všechny uličky v sousedství, stačilo mu naučit se nazpaměť trasy, které používali pašeráci. To proto mu otec vždy přikazoval, aby se držel trasy – v Londýně se totiž dá snadno ztratit, a ztratit se s kontrabandem může znamenat smrt. Když vyběhl na další ulici, o pár bloků dál si všiml jedné pamětihodnosti – zářivé kupole Serapea sv. Pavla, londýnského sídla Velké knihovny, jedné z největších dceřiných knihoven v Evropě. Byla překrásná a smrtící. Jess odvrátil zrak a zařekl se, že se tím směrem nikdy, nikdy nevydá. Ale neměl na výběr. Ze dveří se vyvalil příslušník gardy, upřel na něj oči a začal křičet. Byl to mladý kluk, mohlo mu být asi tolik, co Liamovi, když 13
ho pověsili. Měl světlé vlasy, propadlou bradu a jeho obnošená uniforma mu seděla asi tak stejně, jako Jessovi jeho převlek. Byl však rychlý. Moc rychlý. Když se Jess rozbíhal, zaslechl du sot nohou jeho pronásledovatele a ostrý a důrazný zvuk jeho píšťalky. Za chvíli se na něj sesypou. Pokud ho tady obklíčí… Pryč od nebezpečí vedla jediná možná cesta. Byla to další temná a úzká ulička, ale ten gardista taky nebyl zrovna pořízek a vešel se tam skoro stejně snadno jako Jess. Plíce měl v jednom ohni, musel však utíkat dál. Když se dostali zpátky na ulici, začal ho gardista dohánět. Mdlé londýnské slunce pražilo Jesseovi do hlavy a on byl zbrocený potem. Představa, že by mohl rozmáčet knihu, ho děsila. Ale ne tolik jako představa, že by ho chytili. Další pískot. Další gardisté. Jess neměl vůbec žádnou šanci. Gardista ho tlačil jedním směrem – k Serapeu. Kdyby se dokázal dostat za zátarasy gardy kolem Serapea, byl by na území Knihovny, kde platí úplně jiné zákony. Londýnská garda tam bez povolení nemá přístup. Přes ulici viděl oranžovočerné zátarasy gardy a zástup lidí, kteří čekali na kontrolu dokladů. Jess musel zmobilizovat poslední zbývající síly, rychlonohý gardista už se k němu dostal tak blízko, že ho měl na dosah ruky. Jess vystřelil kupředu, namířil si to k díře v davu a vrhl se směrem k zátarasu. Zatímco gardista svolával posily, Jess se chytil dřeva v tygřích barvách, jedním ladným pohybem se přes něj přehoupl a přeskočil na druhou stranu. Po dopadu se okamžitě rozběhl a nechal za sebou překvapené a vylekané gardisty. Někdo se rozesmál a povzbuzoval ho. Jess se ohlédl a zazubil se. Gardista se zastavil u zátarasu – tedy jeden z jeho kolegů mu zabránil pokračovat v cestě. Postrkovali se a mladší gardista rozzlobeně křičel. Měl stále rozprouděnou krev z honičky, nebyl tak úplně při smyslech. Jess věděl, že nemá moc času. Věděl, že pošlou vzkaz Vysoké gardě, elitním strážcům Knihovny, aby ho zastavili. Musel jít rychle dál. V ulici, která se před ním otevřela, se nalézalo asi padesát chodců. Bylo mezi nimi zhruba deset učenců v černých zvlněných hábi14
tech. Nebyly tam žádné parní kočáry, Knihovna pro ně před nějakou dobou tuto ulici uzavřela. Nad hlavami čněla blyštivá zlatá kupole a z ní se vyléval vodopád schodů. I přes snahu zahladit je byly na schodišti stále vidět pozůstatky posledního paliče. Skvrny od řeckého ohně a ohořelých těl obětí. Poblíž se tyčila hromada usychajících květin, ale správce je právě odklízel do pytle. Období smutku skončilo. Čas jít dál. Jess si všiml lvů a zpomalil. Přestože byli z kamene, vypadali živě a divoce – plní násilí, běsnění, krve a smrti, připravení ke skoku. Jess už zaslechl o strojích, které se pohybovaly, ale teď, když se k nim přiblížil, viděl, že ve skutečnosti jsou mnohem děsivější. Jess zariskoval a opět se ohlédl. Londýnská garda bude formovat pátrání za zátarasy, tedy pokud ho Vysoká garda Knihovny nedopadne první. Věděl, že musí běžet, co nejrychleji to půjde, ale přesto ještě zpomalil. Ovládl ho děs. Strach. Příšerný pocit, že je z něj kořist. Jeden ze lvů k němu otočil hlavu. Oči mu rudě zářily. Rudě jako krev. Rudě jako oheň. Cítili z něj ilegální knihu. Nebo možná jeho strach. Jesse zalila vlna mrazivé hrůzy, až mu málem povolil měchýř, ale nějakým způsobem onen ohnivý lví pohled ustál a pokračoval dál. Sešel z chodníku doprostřed ulice, kde se chodci pohybovali spořádaněji, a doufal, že unikne těm běsnícím očím. Lev se zvedl, oklepal se a vydal se dolů po schodech. Neslyšně, ladně a hrozivě. I další lvi se žhnoucíma očima se probudili a začali se protahovat. Nějaká žena na ulici – někdo, koho nechali projít kontrolou – vyděšeně zaječela, sevřela svou tašku a dala se na útěk. Ostatní se zděsili, začali také utíkat, a Jess běžel s nimi v naději, že se mezi nimi ztratí jako mezi běžci, přestože si tihle lidé nebyli vědomi toho, že jsou teď součástí jeho gangu. Když se ohlédl, viděl, že za nimi běží dva lvi. Nespěchali. Nemuseli se moc snažit, aby dostihli obyčejné lidi. 15
První lev dostihl poslední z prchajících lidí – učenkyni oděnou v neforemném hábitu a obtěžkanou těžkou taškou, kterou pošetile táhla s sebou – a skočil. Jess se na moment zastavil, byla to totiž ta nejladnější a zároveň nejděsivější věc, kterou kdy spatřil. Viděl, jak se žena ohlíží s tváří plnou strachu. Jak lev dopadl, její křik utichl… … ale lev ani na chvilku nespustil pohled z Jesse. Zabil tu ženu, nechal ji ležet a pokračoval přímo k němu. Jess slyšel bzučení a cvakání soukolí uvnitř lva. Ani nestihl pocítit strach. Myslel si, že už vyčerpal veškerou energii, ale teď, teď, když se octl tváří v tvář smrti, se dal na útěk. Necítil nic, jen vzduch, který mu stál v cestě. Věděl, že kolem něj lidé volají o pomoc a žadoní o slitování, nic z toho však neslyšel. Na vzdáleném konci ulice stál další zátaras gardy, další lidé, kteří čekali, až budou vpuštěni dovnitř, ale i oni se rozprchli. Lvi by neměli nikoho pronásledovat za hranicemi sv. Pavla, ale nikdo to nechtěl riskovat. Dokonce ani příslušníci gardy, kteří společně s ostatními opustili svá stanoviště. Jess doběhl k zátarasu jako první a přeskočil ho, zatímco lvi dostihli a rozdrtili další dva lidi za ním. Zakopl, upadl a věděl – věděl – že s dalším úderem srdce přijde smrt. Otočil se na záda, aby ji viděl, zalapal po dechu a naprosto zbytečně se kryl rukama. Nebylo to potřeba. Lvi se zastavili u zátarasu. Chodili sem tam a sledovali ho s chladnou zuřivostí, ale nepřeskočili, nebo možná nemohli přeskočit tu tenkou dřevěněnou linii a vydat se za ním. Jeden z nich zařval. Znělo to jako drcení kamenů a křik všech, které kdy zabil. Jess zahlédl ostré tesáky v jeho tlamě… Oba lvi se poté otočili a vydali se zpátky na schody, kde se usadili do původních pozic. Jess viděl krvavé stopy a lidské ostatky, které za sebou lvi zanechali, a věděl, že už nikdy nezapomene – ani nemůže zapomenout – na výraz plný zoufalství a hrůzy patřící oné ženě rozdrcené jako první. Moje chyba. Ale nemohl na to myslet. Ne teď. 16
Jess se překulil, vyškrábal se na nohy a splynul s panikařícím davem. Po několika dalších dlouhých blocích plných napětí se vrátil na svou trasu. Zdá se, že garda ztratila vůli ho pronásledovat. Smrti u Serapea se večer ve zprávách nějak vysvětlí, nikdo nebude chtít slyšet, že knihovní mechaničtí mazlíčci se utrhli z vodítka a povraždili nevinné. Šuškalo se, že už se podobné věci staly předtím, ale až teď tomu Jess uvěřil. Zastavil se u veřejné fontány, aby se napil vody a pokusil se přestat třást, a pak ve vhodných podmínkách zkontroloval, jestli je kniha v pořádku v popruhu. Byla. Zbytek trasy už zdolal pomaleji a do cíle dorazil jen o pár minut později – vyčerpaný, ale přemožený úlevou. Chtěl jen dojít do cíle a být doma, kde na něj čekalo vytoužené chladné pohodlí. Seber se, kluku. Skoro slyšel otcův hlas. Nikdo nežije věčně. Ber dnešek jako vítězství. Vítězství to možná bylo, pomyslel si Jess, jenže prázdné. Měl pokyny hledat muže v červeném kabátě. Našel ho, jak sedí klidně na ulici u stolku a usrkává čaj z hrnečku z čínského porcelánu. Jess ho neznal, ale znal jemu podobné: nechutně bohaté lidi, kteří nepracovali a snažili se získat na důležitosti sbíráním důležitých věcí. Vše, co měl onen muž na sobě, vypadalo jako ušité na míru. Jess znal protokol. Přiběhl k onomu muži, nasadil výraz rošťáka z ulice a řekl: „Prosím, pane, nemáte pár drobných pro moji nemocnou mámu?“ „Nemocnou, povídáš?“ Muž nadzvedl upravená obočí a položil šálek. „Co tu nebohou ženu trápí?“ To byla klíčová otázka a Jess se upřeně podíval muži do očí a odvětil: „Žaludek, pane, přímo tady.“ Prstem ukázal na svou hruď, kde se mu pod oblečením vydouvaly popruhy. Muž kývl a pousmál se. „To s tím tedy musíme něco udělat. Pojď se mnou a napravíme to. Jen pojď, neboj se.“ Jess šel s ním. Za rohem čekal překrásný černý parní kočár zdobený zlatými kudrlinkami. Na dveřích měl nějaký erb, ale než ho 17
muž postrčil dovnitř, stihl si ho jen zběžně prohlédnout. Jess čekal, že kupec půjde za ním, ale nešel. Kočár zevnitř lehkým zlatým světlem osvětlovala světelná trubice obepínající celý jeho obvod a Jess si uvědomil, že ten, o němž si myslel, že je bohatý klient, je ve skutečnosti pouze jeho sluha. Postarší muž, který seděl uvnitř, byl ještě mnohem majestátnější. Jeho černý oblek mu padnul jako ulitý, košili měl z nejjemnějšího hedvábí a vypadal zhýčkaně. Jess si povšiml zlata na jeho manžetách a velkého diamantu na ozdobné jehlici, již měl na košili. Jediný detail, který do celkového snobského obrazu nezapadal, byly ledově chladné oči v jeho vrásčité tváři. Vypadaly jako oči zabijáka. Co když tady nejde o knihu? pomyslel si Jess. Věděl, že lidé si často vyhlédnou děti k odporným účelům, ale jeho otec měl celou řadu opatření a vždy potrestal ty, kteří zneužívali běžce… což se ale poslední dobou dělo ojediněle, protože dokonce i snobové věděli, že před dlouhou a silnou rukou Brightwellů ani oni nejsou v bezpečí. Nicméně při pohledu na tohoto muže se pocit bezpečí rychle vytratil. Jess viděl, že okna kočáru jsou zatmavená. Dovnitř nebylo vidět. Nikdo by nic neviděl. „Jdeš pozdě,“ pronesl snob plochým jemným hlasem. „Nejsem zvyklý čekat.“ Jess polknul. „Omlouvám se, pane. Je to jen minutka.“ Rozepnul si vestu, vytáhl košili a uvolnil popruhy. Byly, jak se obával, propocené, ale váček na knihu byl pečlivě oddělený a kniha samotná byla zabalená ve vrstvách ochranného naolejovaného papíru. „Kniha je v pořádku.“ Muž po ní chňapnul jako závislý kuřák po dýmce a roztrhal obaly. Když se třesoucíma rukama dotýkal ozdobného obalu, vydechl úlevou. Jess se lekl. Tu knihu znal. Jako malý ji vídal v prosklené schránce v otcově nejtajnější a nejtemnější skrýši. Neuměl sice řecky, ale věděl, co znamenají písmena na přebalu, jeho otec ho to 18
naučil. Byla to jediná dochovaná kopie Archimedova Tvoření kou le a zároveň jedna z prvních vázaných knih. Původní svitky zničil palič v alexandrijské knihovně už dávno, ale existovala jedna kopie. Tato. Vlastnit ji znamenalo riskovat trest smrti. Když ukradne te knihu, okrádáte svět, hlásala knihovní propaganda, a Jess připouštěl, že by na tom něco mohlo být. Obzvláště pokud se jedná o tuto knihu. Pašoval nejvzácnější a nejcennější věc na celém světě. Není divu, že se mu jeho otec neodvážil říct, co to nese. Muž se na Jesse podíval se šíleným zábleskem v očích. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na to čekal,“ vydechl. „Nic se nevyrovná tomu, když máš to nejlepší. Nic.“ Jess v němém údivu pozoroval onoho muže, jak vytrhává strán ku z knihy a cpe si ji do pusy. „Přestaňte!“ vyjekl Jess a sahal po knize. „Co to děláte?“ Muž ho odstrčil zpátky a přišpendlil ho ke stěně kočáru svou vycházkovou holí se stříbrným koncem. Zazubil se na něj a vytrhl další stránku, aby ji mohl sežvýkat a spolknout. „Ne,“ zašeptal Jess. Byl ochromený hrůzou, a ani pořádně nevěděl proč. Bylo to jako sledovat vraždu. Znesvěcení. A nějakým způsobem to bylo vlastně horší než obě tyto věci. Dokonce i pro jeho rodinu, přestože působila na černém trhu, byly knihy posvátné. Jen paliči smýšleli jinak. Paliči a toto perverzní stvoření. Muž si nenuceně vytrhl další stránku. Vypadal uvolněně. Sytě. „Chápeš, co dělám, chlapče?“ Jess zakroutil hlavou. Celý se třásl. „Mám přátele, kteří utratí celé jmění, aby mohli zabít poslední exemplář vzácného zvířete a servírovat ho na večírku. Nejdokonalejší způsob, jak něco vlastnit, je zkonzumovat něco jedinečného. Teď je to moje. Už to nikdy nebude mít nikdo jiný.“ „Jste blázen,“ vyprskl Jess. Bál se, že pozvrací tu kvalitní koženou vazbu a leštěné kování, nemohl se pořádně nadechnout. Boháč rozžvýkal další stránku a polkl. Výraz ve tváři se mu změnil. „Buď zticha. Jsi jen nevzdělaný spratek, jsi nikdo. Mohl 19
bych tě zabít a nechat tě tady, nikdo by si toho ani nevšiml. Ale nejsi dost jedinečný na to, abych tě zabil, chlapče. Takových jako ty můžu mít deset za penny.“ Vytrhl další stránku. Když se mu Jess opět snažil knihu vyrvat, škubl s ní muž mimo jeho dosah a pře táhl Jesse po hlavě holí. Jess se se slzami v očích odtáhl a v hlavě mu vyzváněly zvony jako od sv. Pavla. Muž zabouchal na dveře kočáru. Sluha v červené vestě je zvenčí otevřel, popadl Jesse za ruku a vyhodil ho ven na dlažbu. Snob se vyklonil ven a v úsměvu ukázal zuby zašpiněné od inkoustu. Vyhodil něco ven z kočáru – Jessovu otrhanou košili a vestu. A jednu zlatou minci. „To máš za námahu, ty špíno,“ řekl a do pusy si nacpal další stránku něčeho, co kdysi bývalo dokonalé. Jess brečel, ani nevěděl proč, ale věděl, že už se nikdy nemůže vrátit k tomu životu, který vedl, než nastoupil do toho kočáru. Nikdy nezapomene. Muž ve vestě si nastoupil na místo řidiče. S kamenným obličejem se podíval na Jesse a pak nastartoval. Než se vůz rozjel, Jess zahlédl, jak mu onen snob v kočáře pokynul cylindrem a zabouchl dveře. Jess se zvedl a kousek popoběhl za ujíždějícím kočárem. „Stůjte!“ křičel, ale bylo to úplně zbytečné a marné a akorát to přitahovalo pozornost k tomu, že Jess stál polonahý na ulici a na hrudi měl velmi dobře viditelné popruhy na pašování knih. Jessovi se zvedal žaludek. Smrt lidí rozdrcených tlapami knihovních lvů ho šokovala, ale vidět tu záměrnou a děsivou destrukci knihy – téhle knihy – bylo mnohem horší. Jak říkal svatý Pavel: Životy jsou krátké, vědě ní je věčné. Jess si nikdy nedokázal představit, že by někdo byl tak prázdný a mohl zničit něco tak cenného, aby se cítil plný. Kočár zmizel za rohem a Jess, ačkoliv byl rozechvělý, musel začít myslet na sebe. Znovu si utáhl popruh, přes hlavu si přetáhl košili, zapnul vestu a vydal se – neběžel – zpátky ke skladu, kde čekal jeho otec. Kolem něj rozmazaně vířily tváře a barvy města. 20