V PRÁCI A VĚDĚNÍ … (literárněvědné studie)
Petr Steiner
V PRÁCI A VĚDĚNÍ … (literárněvědné studie)
Petr Steiner
Richard Změlík, Natálie Trojková (ed.)
Olomouc 2025
Toto dílo je přístupné pod licencí Creative commons BY-NC-SA.
Licenční podmínky dostupné zde: https://creativecommons.org/ licenses/by-nc-sa/4.0/
Recenzovali: doc. PhDr. Ondřej Sládek, Ph.D. Mgr. František A. Podhajský, Ph.D.
Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR Univerzitě Palackého v Olomouci (IGA_FF_2023_040 Průsečíky teoreticko‐metodologických přístupů v současné bohemistice).
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání
© Petr Steiner, 2025
editor © Natálie Trojková, 2025 předmluva © Richar Změlík, Natálie Trojková, 2025 transl. © Bohumil Fořt, 2025
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2025
ISBN 978-80-244-6715-3 (iPDF)
ISBN 978-80-244-6714-6 (tisk)
OBSAH
Mezi metakritikou a interpretací — 9
Strukturální estetika Jana Mukařovského (1978) — 17
Relační osy básnického jazyka (1976; 1979) — 59
Jan Mukařovský a Charles W. Morris: dva průkopníci sémiotiky umění (1977) — 90
Produkce a recepce: Estetické axiologie Otakara Zicha a Jana Mukařovského (1984) — 108
Blízké setkání čtvrtého druhu: První marxistická kritika strukturalismu (Praha, 1934) (2017) — 121
„Či parodie že je on?“
Estetické fragmenty 3 Gustava Špeta (2010) — 137
Herbartovská estetika v Čechách (2017) — 155
Slovanská literární věda včera a zítra (1986) — 176
Báseň jako manifest: Mandelštamův „Notre Dame“ (1977) — 200
Zembla: Poznámka k Nabokovovu
Bledému ohni (1984) — 229
Čechovova „Nevěsta“ a podobenství marnotratného syna (2000) — 242
Redakční poznámka — 267
Jmenný rejstřík — 271
Rejstřík děl — 279
MEZI METAKRITIKOU A INTERPRETACÍ
Soubor studií Petra Steinera, emeritního profesora Pensylvánské univerzity ve Philadelphii, zahrnuje vybrané texty metakritické a interpretační povahy, které byly původně publikovány v různých odborných periodikách po celém světě od 70. let 20. století po první léta století následujícího. Jedná se o dosud česky nepublikované práce, jejichž tematika je značně různorodá, rozprostírá se od strukturálně zaměřených prací po texty, jejichž předmětem jsou rozličné problémy či otázky světové estetiky a literatury. Na první pohled se možná takový výbor může jevit poněkud neorganicky, na druhé straně zde ovšem máme určitý průřez hlavními tématy, jimiž se Steiner v průběhu svého bohatého a vlivného vědeckého života zabýval.
Při detailnějším pohledu ale vidíme dva základní okruhy Steinerova intelektuálního zacílení. Studie z konce 70. a poté z 80. let 20. století jsou soustředěny na pražskou strukturální estetiku mezi dvěma světovými válkami. Druhou část publikace tvoří různorodá témata a autoři, kteří sice nejsou spojeni společnou školou či vědeckým směrem, zato se jedná o pozoruhodné osobnosti, jejichž teoretické koncepce se zapsaly do světových dějin literárněvědné estetiky. Toto pomyslné dělení publikace na dvě části má však i další opodstatnění, neboť ukazuje Steinera jako badatele, který v různých fázích svého vědeckého života volí nejen rozdílná témata a problémy, ale – a to je zde nejdůležitější – jehož myšlenkový svět
se proměňuje a vyvíjí. Toto je rovněž zastřešující téma, které spojuje autora s rozličnými oblastmi jeho zájmu, což se zde pokusíme stručně vysvětlit. Jak jsme nastínili, výbor Steinerových studií lze vnímat jako soubor o dvou částech, byť formálně se jedná o vnitřně nestrukturovanou publikaci. Texty první části jsou koncentrovány na hlavní podněty pražské strukturální estetiky. Steiner v nich precizním a detailním způsobem rozebírá základní okruhy a problémy, kterým se československý strukturalismus během svého nedlouhého působení mezi oběma světovými válkami intenzivně věnoval a jimiž zásadně přispěl do kontextu světové literární vědy a estetiky. Najdeme zde například problematiku literárního díla jako znaku, otázku autorského subjektu, recepce uměleckého díla a jeho axiologie na pozadí vědeckých soudů. To, co je pro Steinerovu argumentaci v této oblasti typické, je nejen zcela pregnantní vhled do jednotlivých konceptů strukturální estetiky, jež se dotýkají těchto a dalších témat, ale především jedinečná schopnost jasně a přesně ukázat, jak jednotlivé způsoby řešení uvedených otázek krystalizovaly z vnitřních procesů a pohybů teoretického uvažování. Steiner v těchto textech pracuje explikativně s cílem co nejpřesněji osvětlit myšlenkové a konceptuální procesy spojené s konkrétními otázkami, jež stály v centru pozornosti pražské strukturální estetiky. Z toho důvodu detailně rozebírá jednotlivé pohledy a objasňuje jejich relační vztahy. V mnoha ohledech při čtení těchto Steinerových textů čtenáři vytanou na mysli další souvislosti, s nimiž diskutované téma souvisí, například kognitivní vědy (lingvistika) nebo práce tartusko-moskevské sémiotické školy, zejména některé texty Jurije M. Lotmana, který byl Mukařovským významně inspirován. Ve Steinerových statích zaměřených na pražskou strukturální
estetiku však žádné takové širší souvislosti nenajdeme. Bylo by ovšem chybou se domnívat, že si je autor neuvědomoval. Steinerova badatelská osobnost vynikala mimo jiné i značně širokým rozhledem po rozličných vědních oborech; jeho zájem se nesoustředil výhradně na lingvistiku, literární vědu či estetiku, ale zcela přirozeně a samozřejmě se pohyboval kupříkladu i na poli filozofie, sociologie či historie. Skutečným důvodem, proč Steiner tento kontext nezmiňuje, je snaha o přísný hermeneutický pohled. Je-li zde jeho cílem rekonstruovat myšlenkové procesy především u Mukařovského coby čelního představitele meziválečné pražské strukturální estetiky, činí tak s ohledem na dobový kontext, který na badatele působil, aby se tak dopracoval k obrazu skutečných a nezkreslených vlivů. Je zde však možná i další odpověď na uvedenou otázku. Přehlédneme-li totiž všechny tyto Steinerovy texty, zjistíme, že v nich podal „malé“ dějiny československé strukturální poetiky a estetiky, s nimiž seznamoval především zahraniční badatele. Tento další rozměr, tj. propagace pražské školy za jejími hranicemi, kterého se zprvu ujali sami strukturalisté, např. R. Jakobson, R. Wellek, vystupuje do popředí právě ve chvíli, kdy se Steinerovy metakritické práce o československém strukturalismu ocitají pohromadě.
Pomyslná druhá část publikace zahrnuje Steinerovy práce z 21. století. Tematicky se jedná o rozličné texty, mezi nimiž se objevují též brilantní analyticko-interpretační sondy do struktur uměleckých textů. Steiner se v těchto svých studiích prezentuje nejen jako výtečný znalec strukturální estetiky a poetiky, ale také jako badatel s obrovským přehledem jak po české literární tradici, tak i té zahraniční. Řada z těchto prací se vyznačuje tím, co je pro Steinera rovněž typické, totiž schopnost nalézat v analyzovaném materiálu jeho hloubkové významové
vrstvy, které vychází na povrch právě až po pečlivé interpretaci, která se ve Steinerově případě opírá o nezbytný širší kulturně-diskurzivní kontext. Takovým příkladem je studie o Špetově estetice (konkrétně o třetím svazku
Estetických fragmentů), který provokuje pseudomatematickým vzorcem vyjadřujícím estetické vnímání slova. Steiner se ptá, kde se tento zcela nesmyslný vzorec ve Špetově práci vzal, a dochází k závěru, že se jedná o žánr sebe-parodie, autorské mystifikace, jež vychází z rupturního dobového kontextu, tj. jakéhosi mezičasí na přechodu od bolševické revoluce v Rusku k novému společenskému uspořádání. Jestliže onu první část knihy tvoří práce metakritické, druhou vyplňují, jak bylo uvedeno, texty analyticko-interpretační. Ať již vezmeme jakoukoli studii z této druhé části, vyvstane na jejich pozadí osobnost Petra Steinera jako velice důvtipného analytika a interpreta, jenž má smysl pro odkrývání hloubkových vztahů a významů uvnitř díla, ale též badatele, který literární či teoretické texty vidí v širším poli kulturně-diskurzivních sil, v obecnějších strukturně-sémantických rámcích, jejichž nedílnou součástí jsou i samotní autoři.
Byla-li doposud řeč o strukturalismu, jenž měl rozhodující vliv na badatelskou osobnost Petra Steinera, potom je nezbytné doplnit, že Steinerovu vědeckému naturelu nebyly vzdálené ani jiné literárněvědné koncepce. Kromě ruského formalismu jmenujme například dekonstrukci, která byla v USA na vzestupu zejména v 70. letech, kdy Petr Steiner studoval na Yaleově univerzitě – v dalších desetiletích pracoval jako slavista a literární teoretik na Michiganské univerzitě a poté na Pensylvánské univerzitě, kde byl také jmenován emeritním profesorem. Kromě dekonstrukce se Steiner nechal inspirovat i řadou dalších přístupů k literárnímu dílu, například feminismem, jak zde dokládá jeho čechovovská studie, ve které Steiner
osciluje mezi brilantní textostřednou strukturálně-sémiotickou analýzou a interpretací (totéž platí kupříkladu i pro studii o Mandelštamově akméismu) a pohledem na literaturu jako součást komplexnějších diskurzivních vztahů. V neposlední řadě se v uvedených studiích odráží také Steinerův přístup k literárnímu vývoji, který má blízko k žánrovému pojetí N. Freye a možná též i k tropologickému přístupu ke kulturním diskurzům, který reprezentují práce H. Whitea.
Steiner se touto knihou prezentuje vším, čím jako literární vědec vynikal: analytickou myslí, citem pro poetiku a estetiku, rozsáhlým přehledem nejen po literární vědě či estetice, ale i po dalších oborech a v neposlední řadě neutuchajícím zájmem o nové podněty, který jej neopustil ani ve vyšším věku.
Richard Změlík
STRUKTURÁLNÍ ESTETIKA JANA
MUKAŘOVSKÉHO (1978)
Estetice se nikdy nedařilo dobře. Na svět přišla pozdě jako mladší sestra logiky a od počátku se s ní zacházelo s opovržením. Ať už jako s učením o nižším poznání, nebo jako s vědou o smyslové roušce Absolutna, vždy zůstávala čímsi podřadným a nepodstatným. A to buď z tohoto důvodu, nebo kvůli nejasnosti předmětu samého, v žádném případě nemůže estetika dodnes tvrdit, že má ostře vymezený obor nebo spolehlivou metodu (Dessoir 1923: 7).
Těmito chmurnými slovy zahájil významný estetik 20. století Max Dessoir první kapitolu druhého vydání své průkopnické práce Ästhetik und allgemeine Kunstwissenschaft (Estetika a obecná teorie umění, pův. vyd. 1906). Podal v ní obsáhlý přehled nejvýznamnějších estetických teorií své doby, aby je rozdělil do dvou hlavních táborů: objektivismu a subjektivismu. Pod první hlavičku zahrnul „všechny teorie, jejichž hlavní oblastí badatelského zájmu je především povaha předmětu, nikoli postoj subjektu, který se jím těší“ (Dessoire 1923: 19), zatímco ve druhé kategorii pro něj byly ty teorie, které chápaly estetiku „jako vědu o určitém druhu postoje, o vnitřním prožitku nebo o duševní ozvěně“ (tamtéž: 34). I když ne každý současný estetik, jak přiznává Dessoir, se hlásí k takovému radikálnímu dualismu a zcela opomíjí jednu či druhou složku estetického zážitku, jejich epistemologické postoje se shodují v jednom důležitém ohledu – estetická interakce v jejich očích sestává pouze ze
dvou složek: předmětu estetické zkušenosti a vnímajícího subjektu.
Strukturalistická estetika rozvíjená v Praze od konce dvacátých let Janem Mukařovským se od této tradice radikálně odchýlila. Mukařovský si byl zjevně vědom toho, že takovéto dvoupojmové pojetí disciplíny ponechává stranou jeden rozhodující faktor. Mezi subjektem a objektem, tvrdil, leží paradigma kolektivně sdílených estetických norem, které podmiňují a vymezují jakýkoli subjekt-objektový vztah, jenž může být považován za estetický. Svůj postoj k této problematice nastínil Mukařovský v encyklopedickém hesle „Krása“ z roku 1935
Krása […] není ani metafysická idea prosvitající empirickou skutečností ani reální vlastnost věcí; důkazem je proměnlivost estetického hodnocení týchž jevů se změnou doby nebo soc. prostředí. Není však proto třeba uchylovati se k estetickému subjektivismu. Estetické normy existují objektivně (t. j. nezávisle na subjektivní vůli a subjektivních disposicích individua) v povědomí kolektiv […]. Jejich soubor, estetický kanon, je proměnlivý především proto, že podléhá vývoji […]. Avšak v určité vývojové etapě a v určitém kolektivu je estetický kanon pevný a závazný (vládnoucí vkus!) (Mukařovský 1935: 825).
Tento právě načrtnutý rozdíl mezi předstrukturalistickou a strukturalistickou estetikou je však třeba poněkud upravit, neboť je přespříliš zjednodušující a statický. Pro Mukařovského nebyl totiž strukturalistický přístup ani teorie, ani metoda, ani „pevný soubor poznatků […], [ani] stejně ucelený a neproměnný soubor pracovních pravidel“, nýbrž „noetické stanovisko, z kterého ovšem jistá pracovní pravidla i jisté poznatky vyplývají, ale jež existuje nezávisle na jedněch i na druhých, a je proto schopno
po obojí stránce vývoje“ (Mukařovský 1948a: 13). Na Mukařovského strukturalistickou estetiku je proto třeba nahlížet spíše jako na proces, způsob kladení otázek než jako na uzavřený systém.
Sám Mukařovský mnohokrát zdůraznil, nakolik je jeho uvažování otevřené podnětům. „Práce přichází člověku ne jak by chtěl, ale jak se vyvíjí problém z problému,“ poznamenal v rozhovoru pro populární časopis Čteme v roce 1942. „Téměř každá práce je pro badatele další stupeň, s něhož je vidět širší obzor, než se stupně předešlého“ (Mukařovský 1942: 57–58). A svůj teoretický vývoj sám nastínil jako posloupnost těchto uzlových bodů svého badatelského zájmu: (1) umělecké dílo jako objekt; (2) vývoj v umění; (3) znak a význam; (4) vztah mezi tvořícím jedincem a jeho dílem. Když se potom o čtyřiadvacet let později vyjadřuje k esejím z let 1931–1947, sebraným ve Studiích z estetiky, opět staví do protikladu epistemologickou jednotu své estetiky a její vývojové proměny.
[K]niha je výsledkem práce určované od etapy k etapě jednotným směřováním noetickým. Právě proto však, že jde o poznávací proces, o kladení otázek, které v době vznikání jednotlivých statí nebyly ve vědě o umění běžně kladeny, není to cesta jednoznačně přímá; nebyloť také vše od začátku jednoznačně jasné. Na věci předem jasné by se nebylo třeba ptát; tato kniha je však klubkem otázek. Domnívá-li se kdo, že cesta vědeckého poznávání musí být jako přímá a hladká silnice, neví zřejmě nic o podstatě a podmínkách vědeckého myšlení (Mukařovský 1966a: 337; zvýrazněno autorem).
Právě vývoj Mukařovského strukturalistické estetiky bude východiskem pro předkládanou úvahu.
Mukařovského strukturalistické období trvalo přibližně dvacet let, zhruba od roku 1928 do roku 1948. V rámci těchto dvaceti let můžeme vystopovat tři období, každé z nich s výraznou teoretickou orientací.
Jak jsem však již naznačil výše, všechna sdílejí základní „noetické stanovisko“. Navíc Mukařovského teoretické posuny nikterak nevedly k překotnému vyklízení předchozích badatelských pozic. Byly spíše rozšířením obzorů, novým pohledem na věc. Mukařovský, alespoň coby strukturalista, dbal o kontinuity svého teoretického přístupu, protože jak vždy zdůrazňoval, „[v]ěda není jarmareční kouzelnictví a nové myšlenky se nevytahují z prázdného klobouku“ (Mukařovský 1982: 334). Řadu témat, ocitnuvších se v zorném poli jeho strukturalistické estetiky v pozdějších etapách, lze v nějaké podobě dohledat i v etapách dřívějších.
Zmiňovaná tři vývojová období obrážejí odlišný důraz na každou ze tří základních složek estetické interakce, s nimiž jsem začal tuto stať. V prvním období věnoval Mukařovský největší pozornost samotnému předmětu estetiky – vnitřní organizaci uměleckého díla. V roce 1934 však již považoval takový přístup za nedostatečný a počal se zabývat tím, co nazýval společenským povědomím nebo vědomím – souborem norem platných pro určitý kolektiv, vyjevujících se v každém uměleckém díle. Třetí období, jehož počátek se zhruba shoduje s vypuknutím druhé světové války, se od předchozího důrazu na nadindividuální, kolektivně sdílené kódy obrací k úloze, kterou v estetickém procesu hraje subjekt. Tento však již není nadále chápán pouze jako trpný orgán nadindividuálních struktur, ale jako živá síla, která je s těmito strukturami ve vzájemném vztahu.
Mukařovského raný důraz na estetický objekt není překvapivý. Jak sám několikrát poznamenal, byl na