Issuu

Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.bizbooks.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

LADISLAV

ZIBURA UŽ NIKDY PĚŠKY PO ARMÉNII A GRUZII

Ilustrovali Tomski&Polanski

BizBooks Brno 2017

Věnováno všem, kteří na cestě být chtějí, ale nemohou, a těm, kteří na cestě být nechtěli, ale musejí.

Dobrodružství začíná

„S

voje hodinky jsem rozdrtil mezi dvěma kameny.“ Nic podobného by mě přirozeně ani nenapadlo, neb jsem spořivý člověk, a hodinky navíc na cestách nenosím. Vždycky jsem si ale říkal, že by to byl hezký a symbolický začátek dobrodružné výpravy. Rozhodně hezčí než ten můj. Brzy ráno mě totiž probudil zvuk tekoucí vody dopadající na dlažbu. Pomalu jsem otevíral oči ve snaze alespoň o chvíli oddálit to smutné zjištění, že prší. Nepršelo. To jen sotva metr od mé hlavy močila ovce. Vyčítavě jsem se na ni podíval a naše pohledy se střetly. Já z toho jejího četl: „Co děláš u naší stáje, člověče?“ Ona z mého nečetla nic. Byla to ovce. V mnohém jsem jí musel dát za pravdu. Ani já vůbec nevěděl, proč ležím zrovna tady, kus od starého kostela, ve společnosti hospodářských zvířat. Ale přesně za podobnými situacemi jsem se na Kavkaz vydal. Po dalším roce stráveném v našem světě plném rozumu, řádu, očekávání a jasných plánů jsem totiž znovu zatoužil po tom, zažít pravý opak. Chtěl jsem se oddat iracionalitě, improvizaci, nahodilosti a docela spontánním rozhodnutím. Nejednalo se přitom o žádný výmysl zpovykaného mladého muže. K touze prožívat své cesty tímto způsobem mě totiž přivedla zkušenost. V posledních letech jsem vyrazil na pár pěších výletů a všiml si jedné zajímavé zákonitosti. Vzrušující dobrodružství a silné zážitky mi nejčastěji přinesly věci, které jsem předem neplánoval – a největším zklamáním pro mě vždycky byla nenaplněná očekávání. Těžko jsem mohl tušit, že největším zážitkem z cesty do Říma bude srážka s autem. Ani ve snu by mě nenapadlo, že v Izraeli budu utíkat před raketou do krytu, namísto k Severnímu na kole omylem dojedu k Baltskému moři nebo že 7

se ztratím v nepálské džungli. Plány mi jednoduše nikdy nevycházely a vůbec mi to nevadilo. Každý další neočekávaný zážitek mě nutil znovu si pokládat základní otázku. Co kdybych si neplánoval vůbec nic a dělal jen to, co mě zrovna napadne? Kilometr po kilometru jsem sbíral odvahu plány opouštět a postupně odhaloval půvab tohoto přístupu. Čím spontánnější byl můj den, tím svobodněji jsem se cítil, a tím větší dobrodružství mi cesta přinesla. Definitivní zlom pak přineslo mé loňské pěší putování Čínou. Tehdy jsem pochopil, že když se mi bez slovníku a plánů podařilo přežít Čínu, přežiju už všechno. Přípravy na cestu tak tentokrát nebyly nijak náročné. Stačilo si jen vybrat místo. Přesněji řečeno – ze všech těch vysněných míst si vybrat jedno. Nakonec jsem se rozhodl pro oblast Kavkazu – konkrétně Arménii a Gruzii. Místní lidé jsou totiž vyhlášeni svou pohostinností, jedná se o první křesťanské země světa, a navíc tu byla na podnikové dovolené má babička. Tradice konzumace vodky pro mě znamenala příslib sbližování s místními, podle statistik kriminality obě země patří k nejbezpečnějším na světě a navíc tu všichni mluví rusky. Já tedy rusky nemluvím, ale jak se ukázalo při cestách na Ukrajinu a do Polska, slušně ovládám panslovanštinu propojující všechny řeči napříč jazykovou větví. Když k výhodám připočtu ještě krásu místní krajiny, dobré jídlo a množství památek, všechno ukazovalo na tu nejkrásnější a nejsnadnější cestu, jakou jsem kdy podnikl. Dodnes mi tak zůstává záhadou, jak se celá výprava mohla z poklidné procházky pod horami zvrhnout v symfonii destrukce plnou zničených lidí, kloubů, jater, bicyklů, aut, a dokonce celých měst. V Arménii, Gruzii a Náhorním Karabachu jsem poprvé plně docenil svůj zvyk nedělat si žádné plány. Kdybych totiž nějaké měl, všechny by byly dokonale zmařeny. Po příčinách dramatických zvratů můžete pátrat společně se mnou. Všechny události této neobyčejné cesty jsem totiž trpělivě a svědomitě zaznamenal přesně tak, jak se odehrály. 8

Vydávám se na východ

stal jsem ze spacáku a trochu neobratně si sbalil věci. Od doby, kdy nocování venku bylo mou každodenní rutinou, uplynul téměř rok a podobným věcem člověk rychle odvykne. Každý zvuk mě rušil, a v noci jsem tak spal sotva tři hodiny. Doma by to bylo zoufale málo, na cestě to ale bohatě stačí. První dny totiž vždycky provází vzrušené chvění z nových vjemů. Po pozornosti volá spousta neznámých věcí a nutí člověka zkoumat je všemi smysly. Tolik toho musí probádat a vyhodnotit, než novou zemi začne vnímat jako bezpečnou. Noví lidé, obrazy, slova, vůně – to všechno přímo hltá, vždyť i kvůli nim se na cestu vydal. Pocit, že jsem na cestě, ve mně zkrátka probouzí maximální pozornost a ostražitost. Těžko při takové míře vzrušení mohu být ospalý. Dobalil jsem a pokusil se vyfotografovat ovce. Marně. Objektiv neostřil. Kdybych se snažil odhalit příčinu, musel bych hledat chybu v sobě. Raději jsem proto po kamenných schodech sešel k moři. Bylo špinavé, trochu páchlo a pláž lemovaly opuštěné budovy. Mně to ale vůbec nevadilo. Ta zvlněná zakalená louže přede mnou totiž bylo Černé moře. Přesně to Černé moře, od kterého jsem se rozhodl vyrazit pěšky na východ. Přirozeně jsem si mohl za cíl zvolit nějaké město. Mířit do konkrétního města je ale pouhý výlet. Vyrazit na východ, to zní jako začátek velkého dobrodružství. „Otče, ten objektiv, který jsi mi dal k fotoaparátu, neostří. Myslíš, že už se mi ho podařilo rozbít?“ zeptal jsem se do telefonu. Pravda, telefonovat po hodině cesty vlastnímu otci poznávacím znamením dobrodruha zrovna není. Půjčit si od něj fotografické vybavení ale v případě mého otce ano. Seděl jsem v zakouřené kavárně u benzinové pumpy, zadumaně pitval 9

skořicového šneka a čekal na odpověď. Otec mi po půlhodině zavolal nazpět. „Ladislave, dobrá zpráva je, že jsi ten objektiv nerozbil. Špatná zpráva je, že s tvým foťákem nikdy nefungoval. Omlouvám se, měli jsme to vyzkoušet,“ oznámil mi. „Takže ho můžu použít akorát tak jako těžítko?“ zeptal jsem se ironicky. „To bych nedoporučoval, byl dost drahý,“ odvětil otec věcně. „Ale neboj. Ještě máš pevný objektiv 50 milimetrů. Ten tě alespoň naučí hledat detail. Celek s ním totiž obvykle nevyfotíš,“ dodal. Novinky to nijak povzbudivé nebyly a na okamžik mě popadla touha zbytečný objektiv vyhodit. Pak jsem si ale uvědomil, že co se týká nepraktičnosti, mám s ním mnoho společného. A tak jsem se rozhodl, že si z drahého, těžkého a neužitečného kusu skla udělám kamaráda. Objektiv jsem po vzoru filmu Trosečník pojmenoval „pan Nikon“ a rozhodl se k němu upnout vždy, když budu potřebovat nastavit zrcadlo. On je totiž cizinec na výletě takovému objektivu dost podobný – zranitelný a dokonale zbytečný. Ač vedu krásný, šťastný a naplňující život, nehody jako ta s objektivem se mi stávají velmi často. Díky tomu vím, že skutečný problém by se z takové roztomilé drobnosti stal až tehdy, kdybych si jí nechal zkazit náladu. Potřeboval jsem proto zažít něco ryze pozitivního. Co se týká pořizování drahých a neužitečných věcí, město Batumi za mnou naštěstí nijak nezaostává – přímo od moře tam vede lanovka na přilehlý kopec. Koupil jsem si lístek, naskočil do kabiny a mé chmury se brzy rozplynuly. Z rozkývané kabiny jsem totiž spatřil takové skvosty jako obří ruské kolo, bohatě zdobená kasina, přes sto metrů vysoký památník gruzínského písma, mrakodrap se zlatým rohem a to nejlepší na konec – mrakodrap, v jehož boku je zabudované ruské kolo. Zdroj tohoto podivného vkusu můžeme hledat na druhém konci ropovodu, který do Batumi vede z ázerbájdžánského Baku. Zatímco mrakodrapy a pláže působí honosně, v ulicích panuje úplně obyčejný život. Stánkaři prodávají všechno od váženého tabáku až po mobilní telefony, 10

stařenky sedí na lavičkách a nabízejí domácí sýry a žebráci prosí o almužnu. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se zaměstnanec proskleného infocentra s výhledem na moře. „Jdu na východ a potřeboval bych poradit s cestou,“ řekl jsem a vyložil na pult podrobnou mapu Kavkazu. Věnoval mi ji můj kamarád Vladimír Váchal – vynikající průvodce, tlumočník, pohledný mladý muž, vyhlášený milovník, pohotový rétor a dobrý člověk, který za to skoro nic nechtěl. Jen drobnou zmínku v knize. „Jak to myslíte, na východ?“ zeptal se překvapeně muž. „No, prostě chci jít pěšky a daleko. Na východ mi to přijde lepší, protože na západ bych musel přes moře,“ vysvětlil jsem mu. Muž se rozesmál a seznámili jsme se. „Na východ odsud vedou dvě cesty,“ začal Omar. „Horní vede nížinou kolem dálnice. Je tam pár pěkných kostelů, ale to je tak všechno. A pak je tu spodní cesta, která je hezčí, ale nedoporučoval bych ti tudy chodit,“ řekl tajuplně a udělal krátkou pauzu. Přirozeně si tím získal můj vrcholný zájem. „Je hodně kopcovitá, potkáš tam jenom malé vesničky a v horách ještě bude sníh,“ vylíčil mi. Oběma nám v tu chvíli bylo jasné, kudy se vydám. Protože Češi jezdí do Gruzie celé dekády, vtipu „český turista v horách“ se už dávno nesmějí jen slovenští záchranáři. „Děkuji mnohokrát. Mohl bych si tě vyfotit?“ požádal jsem Omara, který právě rozhodl o mém osudu pro budoucí dva týdny. Mladík souhlasil. Za odměnu pak mohl pobaveně sledovat, jak ve snaze dostat ho do záběru couvám otevřenými dveřmi až na ulici. Odcházel jsem z centra a všímal si toho, jakou zálibu Gruzíni nacházejí v postávání. Prakticky na každém rohu se postávání oddávalo několik lidí, nedbale pokuřovali a sledovali dění kolem. Volili přitom různé techniky – jedni byli v podřepu, jiní se zase opírali o zeď nebo měli lokty zapřené o zábradlí. Starší lidé byli ochotni i posedávat, zdálo se však, že ti mladší trvají na vzpřímené poloze. Cesta mě zavedla až na okraj města, do čtvrti automechaniků. Svou špinavou čtvrť plnou skvrn od oleje, odložených 11

pneumatik, sazí a rozličných pachů má každé město, kde se dosud jezdí starými auty. A moskvičů, lad a volh se v Batumi prohání požehnaně. Ne že by mě auta zajímala nebo že bych snad byl držitelem řidičského oprávnění, mám však tyhle čtvrti rád. Jistou nevšímavost typickou pro centra měst tady totiž nahrazují široké úsměvy umouněných tváří a podávání loktů. Ty mechanici všude na světě nabízejí k pozdravu namísto rukou umaštěných od oleje. Lidé to přitom bývají nejen srdeční, ale také velmi upřímní. Právě ve čtvrtích automechaniků, nad šálkem stydnoucí kávy vypité na staré sedačce z autobusu, se toho člověk o městě dozví nejvíc. „Where are you from?“ zavolal na mě starý automechanik s přehnaně americkým přízvukem. „Czechoslovakia,“ odvětil jsem. Při použití výrazů Czech Republic, případně Czechia už mě totiž v zahraničí opravilo tolik lidí, až jsem usoudil, že to sami říkáme špatně. „Very good,“ zažvatlal muž. Bohužel se ukázalo, že tím jeho znalosti angličtiny skončily. Zmohl se ještě na „Drink?“, ale obešli bychom se i bez toho. Muž se totiž zeptal až poté, co přede mě kelímek s vínem položil. Pak jsme přešli do ruštiny a improvizace byla pro změnu na mé straně. Usrkával jsem víno a všemožně ho chválil, uznání mi to ale nepřineslo. „To musíš vypít najednou,“ poučil mě mladík, který k nám přispěchal od vedlejšího domu. Víno se prý v Gruzii pije zásadně na ex. Mladík se mi představil jako Henry a anglicky mluvil velmi dobře – prý žil tři měsíce v Berlíně s učitelem angličtiny. „Kam vůbec jdeš?“ zeptal se mě. „Na východ.“ „Takže do Tbilisi?“ „Ano, ale říkám na východ, protože to zní líp,“ přiznal jsem Henrymu. „Jsou tam hory, ve kterých ještě bude sníh. Určitě se to ale dá zvládnout,“ ubezpečil mě. „A kde vlastně spíš?“ projevil pak starost o mé pohodlí. Ukázal jsem na karimatku a k ní připnutou automobilovou plachtu, kterou označuji jako stan chudých. „To nebudeš potřebovat, místní tě venku spát nenechají,“ zasmál se Henry. Snad jsem správně pochopil, že oním „nenechají spát venku“ naráží na pozvání dovnitř, ne na poštvání psa. 14

S přicházejícím večerem jsem si zase mohl užít příjemného měkkého světla, které i z prašné silnice plné aut udělá místo, na něž se hezky kouká. Fotografové tuto část dne označují jako zlatou hodinku a říkají, že během ní vznikají nejlepší snímky. Já ale na svět raději koukám přímo než přes hledáček fotoaparátu, proto jsem zlatou hodinku jen barevně sladil s láhví piva a přístroj nechal v batohu. Osvěžoval jsem vyprahlé hrdlo, kochal se a přemýšlel, kde bych mohl složit hlavu. To mi obyčejně žádnou velkou starost nedělá. Tolikrát už jsem neměl kde spát, a vždycky se nakonec nějaké příhodné místo naskytlo. O hodinu později už jsem seděl na trávě a k dosud teplému chlebu přikusoval sýr. Jako záruka noci v suchu se nade mnou tyčil silniční most a několik kravinců napovídalo, že možná budu mít návštěvu. Ulehl jsem do spacáku a úlevně si narovnal záda. Čekalo mě pár hodin spánku a pak dobrodružství nového dne. Neměl jsem ani ponětí o tom, koho potkám, jakou krajinou budu procházet, co (a zda) budu jíst ani kde v noci přespím. Věděl jsem jen to, že budu na cestě. A to mi úplně stačilo k tomu, abych se těšil. Půvab cesty totiž nevychází jen z reálných okolností – být na cestě je především stavem mysli a srdce.

Utápím se v sentimentu

okud někdo tvrdí, že ho na cestě nic zajímavého nepotkalo, jen si málo všímal detailů. Právě tato schopnost je podle mě klíčem k tomu, jak přežít dlouhou cestu, aniž by se člověk nudil. Proto když se přede mnou ráno objevil hřbitov, nadšeně jsem se na něj vydal bádat. Právě hřbitovy jsou místem, kde se člověk může něco dozvědět o životech celých generací. Pro tento hřbitov to platilo dvojnásob. Na kamenných náhrobcích totiž byly vygravírované obří fotografie zesnulých. Nejednalo se přitom o nudné portréty, ale o snímky z běžného prostředí. Díky letopočtům jsem tak mohl sledovat spojitosti mezi životním stylem a průměrnou délkou života. Například mladík, který se nechal zvěčnit se závodním autem, se nedožil ani třicítky. Muž, který na fotografii držel stakan, zemřel ve dvaašedesáti. Žena poklidně sedící za kancelářským stolem byla za svou zdrženlivost odměněna úctyhodnými třiaosmdesáti roky života. Mé zkoumání hrobů snad může vyznívat poněkud cynicky. To, jak lidé umírají, ale jednoduše patří k místní kultuře. A právě množství hrobů mladých lidí mi v Gruzii opakovaně připomínalo, abych se měl na pozoru. Rizik spojených s alkoholem a řízením (často obojím najednou) je totiž v této zemi víc než dost. Před třemi roky jsem se v Turecku shodou mnoha okolností objevil na oslavě, kde se střílelo do vzduchu. Jako památku na toto setkání jsem si odnesl tinitus – chronické pískání v uchu. Každé ráno se s ním probouzím, každý večer s ním usínám. Půl roku jsem přemýšlel, jak se vypořádat s tím, že už nikdy v životě neuslyším ticho. Pak mě konečně napadlo tinitus začít využívat ke svému prospěchu. Kdykoli se chystám udělat něco nebezpeč16

ného, vzpomenu si právě na něj. Tento vnitřní hlas o frekvenci 7 000 hertzů mi připomíná, že některé věci jsou napořád, a nabádá mě k opatrnosti. Paradoxně je tak dost dobře možné, že mě ten turecký kovboj s brokovnicí uchránil před mnohem vážnějším úrazem. Podobné myšlenkové zkratky mimochodem používám často. Například jsem pevně přesvědčený, že nemít akné a být svalnatější, už dávno jsem na cestách chytil nějaký moribundus1. „Nevíš, kde by se tady dalo naobědvat?“ zeptal jsem se mladíka, který mě překvapil anglickým pozdravem. „Pojď, doprovodím tě,“ nabídl mi. Po cestě jsem se dozvěděl, že Mehmedovi je dvaadvacet a anglicky se naučil na námořní akademii. Nadchlo mě to, námořníky miluji. „Wow, a kam jsi doplul nejdál?“ ptal jsem se vzrušeně. „Na Ukrajinu a do Bulharska,“ uzemnil mě. Teď ale Mehmeda čeká nové dobrodružství – nechal se najmout ke společnosti, jejíž lodě plují také po Středozemním moři. „Tak jsme tady,“ řekl Mehmed u čerpací stanice spojené s malým obchodem. Žádné vařené jídlo tam neměli, ovšem točili pšeničné pivo, což je prakticky totéž. Připojil jsem se k trojici bezzubých starců, kteří mi položili trojici základních otázek – odkud jsi, kam jdeš a kolik ti je. Pak jsme se věnovali kolektivnímu mlčení. Ticho narušovalo jen vrčení lednice, která nepříliš úspěšně oddalovala postupnou zkázu několika salámů. Zatímco ty suché se scvrkávaly do podoby místních štamgastů, u šťavnatějších typů se na řezu objevoval bělavý povlak. Celá atmosféra mi trochu připomněla pobyt v nepálském buddhistickém chrámu. Mezi zenovým a zevlovým klidem podle mého soudu není velkých rozdílů. „Už máte zaplaceno,“ oznámili mi starci, když odcházeli odpočívat jinam. Ke vzniku našeho přátelství očividně nebylo třeba zbytečných slov. 1 Docela často dostávám otázky týkající se děvčat (když si vezmu motýlka, tak i chlapců) na cestách. Odpověď zní nikdy. Zejména ve vztahu ke Slovensku je mi to ale líto.

Moc se to o nás neví, ale Češi patří k nejzcestovalejším národům vůbec. Jsme natolik kosmopolitní, že jsme po první světové válce navzdory své geografické poloze dokonce měli získat i vlastní kolonii – africký stát Togo. Když to nevyšlo, několik desítek Čechoslováků se natruc odstěhovalo do Oceánie, kde vznikly i dva krajanské spolky. Během druhé světové války a několik desetiletí po ní jsme se vytrvale vydávali především západním směrem, kde vznikly celé české enklávy. V porevolučních dějinách najdeme jen málo projektů, které spojily celý národ – kolonizace Chorvatska ale bezesporu patří mezi ně. A vlastně se netýká jen Chorvatska. Vezměme si třeba takové rumunské hory. Když v nich potkáte člověka, můžete se řídit podle jednoduchého klíče. Vede ovce? Pak je to Rumun. Nevede ovce? Je to Čech. Na Čechy jednoduše můžete narazit po celém světě, a to včetně zapomenutých afrických kolonií, konfliktních území a Karlových Varů. Když se vedle mě odpoledne objevil český cyklista, nijak mě to proto neudivilo. „Wér ár jú going?“ snažil se mě obelstít anglickou frází. Marně. Dobře tuhle výslovnost znám od sebe. Co se totiž týká jazyka, jsme těmi nejdůslednějšími mluvčími. Ať už mluvíme jakoukoli řečí, vždy pečlivě vyslovíme každou jednu hlásku a důraz dáme na všechny slabiky. „Kluci, nejste náhodou Češi?“ odpověděl jsem. „No jo, jsme.“ A krajanská družba započala. „Tak si někde dáme pivo, ne?“ navrhl jsem dvojici cyklistů. Sání z prsu v šestinedělí a pití piva v dospělosti jsou dvě věci, které nám přinášejí pocit blízkosti a bezpečí, ať už jsme kdekoli na světě. Muži nadšeně souhlasili, Gruzie ale ne. Po dlouhých patnáct minut jsme žádnou hospodu nenašli. Šel jsem podél krajnice, kluci jeli vedle mě a pomalu jsme ztráceli naději. „To oni nás jen tak zdraví,“ lhal nám Vlasta v reakci na troubící řidiče. Pak jsme se konečně uvelebili na betonovém patníku a dali se do řeči. Ukázalo se, že Vlasta má moc zajímavou práci – prodává lidem ze zahraničí operace kloubů v Česku. Češi totiž nemají jen zlaté ručičky, ale také levná titanová kolena a kyčle. 18

Upřímně mě mrzí, že se tato informace neobjevuje v oficiálních propagačních klipech naší země. Jako správní cestovatelé jsme si vyměnili cenné zkušenosti o hostitelské zemi. Kluci mi řekli, že víno i pálenka jsou dobré, lidé vstřícní a psi všudypřítomní. Já si zase postěžoval na bezohlednost řidičů. Popili jsme víno a pálenku, které jsme jako správní Češi měli v batozích, a naše cesty se mohly znovu rozejít. Družbě, sebelítosti i alkoholismu bylo učiněno zadost. Rozloučili jsme se srdečně, i když naše dovolené právě klesly na ceně. Ukázalo se, že jsme se zase vydali někam, kam jezdí Češi. Když jsem večer procházel městečkem Keda, odkudsi zdáli se ke mně linuly tóny balalajky. Slyšet hudební nástroj tam, kde ho člověk nečeká, je vždycky nesmírně poetické. Když mi bylo osmnáct, bydlel jsem na vysokoškolské koleji Kajetánka hned vedle hudební místnosti. Mnohokrát jsem stál na chodbě, poslouchal klavír a představoval si, kdo je asi uvnitř. Vysnil jsem si, že jednoho dne onu krásnou dívku přímo na chodbě požádám o ruku a zplodíme spolu malého Rachmaninova. Sotva ale klavír dohrál, vždycky jsem rychle prchnul na pokoj. Některé představy jsou až příliš krásné na to, abychom si je kazili realitou. Teď jsem vzrušeně mířil za sílícím tónem balalajky a před očima se mi stejně jako před lety odehrávala celá scéna – staří muži sedí u ohně, tiše vzpomínají na příběhy z války a drnkají k tomu oblíbené písně svých padlých druhů. Když jsem epicentrum tklivých tónů objevil, ukázalo se, že má představa překvapivě odpovídá realitě. Několik mužů sedělo před činžákem na starých sedačkách z kina, zamyšleně pokuřovalo a sledovalo mladou dívku hrající na balalajku. „Možno?“ zeptal jsem se polohlasem a ukázal na volné místo. Jeden z mužů beze slova pokývl hlavou a sklopil mi sedačku. Sedl jsem si a mlčky s ostatními poslouchal zvuk nástroje, který umí vyjádřit všechen sentiment lidstva. Každá struna balalajky vyprávěla vlastní příběh, kterému jsem na rozdíl od příběhů v ruštině dokonale rozuměl. Kdo chce pochopit ducha národa, měl by si poslechnout jeho hudbu. 19

Když jsem se znovu vydal na cestu, hlavu jsem měl plnou rozjitřených myšlenek a moc nevnímal, kam vlastně jdu. Náhle vedle mě zastavilo auto a řidič vystoupil tak energicky, jako by chystal únos. Uklidnil mě až jeho široký úsměv, ve kterém jsem četl zápal mladého muže. „Hello, my friend,“ zvolal přátelsky a prohodili jsme spolu pár slov. Pak mě Goga požádal o netradiční věc. „Pustím ti video. Podíváš se na něj, prosím? Má jen čtyři minuty.“ Ještě než video začalo, tušil jsem, o co půjde. Už prvních pár vteřin mé podezření potvrdilo. „Od chvíle, kdy začneme mluvit, se ptáme. Proč je obloha modrá? Kde jsme se tu vzali? Proč se dějí špatné věci? (…) Celou dobu před sebou máme knihu odpovědí – Bibli.“ Ano, stál přede mnou jehovista. Dokázal si mě najít i bez domova a zvonku. Goga video po dvou minutách přerušil, aby mě informoval, že už jsme za polovinou. Očividně měl zkušenosti s lidmi, kteří z jeho agitace nebyli úplně nadšení. Když se video chýlilo ke konci, napadl mě ďábelský plán. „Moc mě to zajímá, rád si s tebou o víře budu povídat. Nevíš ale, kde by se tady dalo přespat?“ zeptal jsem se mladíka a ukázal na svou karimatku. Goga se chvíli zamyslel. „Come with me,“ řekl a ukázal na své auto. Nasedl jsem s očima zářícíma nadšením. Právě se mi totiž podařila báječná rošťárna. Otočil jsem celý koncept a pozval se k jehovistovi domů, abych si s ním povídal o víře. Zastavili jsme na sídlišti a Goga mě zavedl do bytu v prvním patře. „Tady dnes budeme spát,“ řekl. Očima jsem přejel ošklivě vytapetovanou místnost s dvěma postelemi a maličkou kuchyní. Od příbytku 22letého bankovního ekonoma jsem čekal něco jiného. „Ty tady nebydlíš?“ zeptal jsem se. „Ne, to je byt hodných chudých lidí,“ odvětil Goga. Vzbudilo to ve mně mnoho otázek, které ale Goga pohotově zamluvil. „Jakou posloucháš hudbu? Něco nám pustím,“ nabídl, zatímco prohledával obsah lednice. „Vážnou hudbu? Tu mám taky rád,“ tvrdil mi. Bylo mi jasné, že to nejspíš není pravda. Ale neexistoval důvod zdvořilou lež neztrestat. A tak jsem Gogovi s jistou mírou 20