Issuu

Univerzita výjimečných Odveta Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Věnováno Margaret Raymové, za její vedení a vizi. Bez tebe bych to nikdy nedokázala.

Kapitola 1

Ozvalo se zaklepání na dveře a já polekaně nadskočila. Když jsem odemykala dveře svého pokoje, ruce se mi třásly vyčerpáním, stra‑ chem a smutkem. Za dveřmi stál Raffe Jeffries a já vydechla úlevou. Ačkoli studujeme stejný obor, máme jen pramálo společného. Já jsem z Kolonie, a abych se dostala na univerzitu, musela jsem pře‑ žít Testování. On pochází z Tosu, odkud příbuzné absolventů ví‑ tají na akademické půdě s otevřenou náručí. Nejsme přátelé. A přestože mi dneska v noci zachránil život, nevím, jestli mu můžu věřit. Jenže nemám na výběr. Raffe se tvářil nenuceně, když ale vešel do mého obýváku a za‑ vřel za sebou dveře, zachytila jsem v jeho očích varovný pohled. „Oni to vědí, Cio.“ Podlomila se mi kolena a musela jsem se opřít o židli. „Co vědí?“ Že jsem opustila kampus? Že vím, že to povstání vedené mu‑ žem, který mi během Testování pomohl, není takové, jak si po‑ vstalci myslí? Že je chystaný útok dovede k jisté smrti? Že Damo‑ ne… Na to jsem raději rychle přestala myslet. 6

„Profesorka Holtová ví, že jsme oba opustili kampus.“ Upřel na mě své tmavé oči. „A Griffin začal hledat Damona.“ No jistě že Griffin začal hledat svého kamaráda. A až ho nena‑ jde, upozorní na to vedoucí našeho oboru, profesorku Holtovou. A ta se bude ptát, proč zmizel student státní správy z Tosu. Uvěří doktor Barnes a jeho úředníci, že tlak na výkon přiměl Damona utéct? Nebo po něm vyhlásí pátrání a zjistí, že je mrtvý? Začala se mě zmocňovat panika. Říkala jsem si, že jiná možnost není. Nebo snad je? Zavrtěla jsem hlavou. Pokud chci zabránit tomu, aby mě v bu‑ doucnu čekalo přesměrování nebo něco ještě horšího, musím pře‑ stat myslet na to, co se stalo. Neexistují žádná pravidla, která by nám zakazovala opouštět kampus. Jenom za to mě potrestat nemůžou. Kdyby ale zjistili, co jsem viděla… Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila. „A ví taky, kdy jsme odešli nebo že jsme odešli společně?“ zeptala jsem se Raffeho. Přejela jsem prsty po symbolu blesku vyrytém na zlatostříbrném náramku, který nosím na zápěstí, a vzpomněla si na stopovací zařízení, jež obsahuje. Uvěřila jsem, že se mi ho povedlo přelstít. Jenže jsem se spletla. Spletla jsem se úplně ve všem. A Michal je teď mrtvý a… „Nemyslím, že by někdo věděl, jak dlouho jsme byli pryč. Ni‑ kdo nás neviděl odcházet a nejspíš si nás ani nikdo nevšiml, když jsme se vrátili.“ Raffe si prohrábl tmavé vlasy. „Ale když jsem šel předat tu zprávu Tomasovi, zastavil mě Griffin a ptal se, jestli jsem neviděl Damona. A pak vyzvídal, kam jsme spolu dnes ráno šli. Netuším jak, ale věděl, že jsme byli spolu.“ O tom sledovacím zařízení v náramku jsem Raffemu zatím ne‑ řekla. Jedna moje část doufala, že se o svá tajemství nebude muset 7

dělit. Než jsem odjela do Tosu na Testování, táta mě varoval, abych nikomu nevěřila. Jenže já se tím neřídila. A teď to musím udělat znovu. Protože Raffe mi pomohl a kvůli tomu je teď v nebezpečí. A tak jsem mu rychle vysvětlila, co obsahují naše náramky a že jsme s Tomasem vyrobili vysílač, který ruší signál, a doktor Barnes tak neví, kde přesně se pohybujeme. Jenomže někdy minulou noc nebo dnes ráno mi ta rušička vypadla z kapsy. A já nemám poně‑ tí, kdy nebo kde přesně se ztratila. Raffe pohlédl na symbol vyrytý na jeho náramku. Pružina le‑ žící přesně uprostřed vyvážených misek vah spravedlnosti. „Moni‑ torují náš pohyb.“ Nezněl překvapeně. Nezněl rozezleně. Akorát kývl hlavou, načež poznamenal: „Budeme muset vymyslet nějaký lepší způsob, jak signál blokovat, pokud nechceme, aby sledovali každý další náš krok.“ Každý další krok… Tento týden má prezidentka Collindarová vystoupit v parla‑ mentu a vyvolat hlasování o novém návrhu zákona. A pokud by byl tento návrh schválen, zbavil by doktora Barnese absolutní moci nad procesem Testování a řízením univerzity, udělal z něj podří‑ zeného prezidentky a jí by umožnil skoncovat s praktikami, jež zapříčinily smrt tolika mladých, co nechtěli nic víc než pomoct vlastním koloniím a celé zemi. Ale ačkoli si moc přeju věřit, že návrh projde a Testování skončí, všechny dosavadní zkušenosti mi napovídají, že je předurčen k selhání. A až se tak stane, podporo‑ vatelé doktora Barnese mají údajně vyvolat hlasování o nedůvěře prezidentce. A pokud prezidentce vysloví nedůvěru, bude to zna‑ menat nejen konec jejího působení v nejvyšším úřadě, ale také začátek bitvy, kterou povstalci s prezidentkou nemají šanci vyhrát, jelikož doktor Barnes už o jejich úmyslech ví. Vždyť ji celou naplánoval on spolu se svým následovníkem Symonem Deanem. A já se teprve nedávno dozvěděla o jejím skutečném účelu, tedy 8

identifikovat, izolovat a nakonec zničit kohokoli, kdo se metodám Testování staví na odpor. Neúprosně se blíží čas, kdy dá doktor Barnes svým lidem mezi povstalci pokyn, že mají nechat celou věc přerůst do otevřené války, aby jejich povstání pak on mohl vlastní mocí rozdrtit. Pokud doktor Barnes uspěje, bude to znamenat smrt těch, kteří usilují o konec Testování. A k těm patří i můj bratr. Něčemu takovému nemůžu jen tak nečinně přihlížet. Ale ne‑ tuším, jak ten rozjetý vlak zastavit. Myslela jsem, že to vím. Mys‑ lela jsem, že jsem našla způsob, jak pomoct. Ale přitom jsem to celé jen zhoršila. Doktor Barnes mě teď bude sledovat ještě pečli‑ věji než dřív. Kéž bych jen měla čas si to všechno pořádně promys‑ let. Bratři se mi vždycky posmívali, že rozhodnutí, která ostatní učiní během několika minut, mi zaberou celé hodiny. Táta mě však naučil, že jakákoli závažná věc si zasluhuje odpovědnou rozvahu. A volby, které přede mnou v tuto chvíli stojí, jsou nejdůležitější v celém mém životě. Jestli se bojím? Ano. Jakožto nejmladší studentce na univerzitě se mi jen těžko daří uvěřit, že právě moje činy mohou ovlivnit budoucnost celé naší země. Že jsem dost chytrá na to, abych do‑ kázala přelstít doktora Barnese i s jeho lidmi, a zachránit tak živo‑ ty jiných. Jinak to ale nejde. Vše ukazuje na mou prohru, přesto to musím alespoň zkusit. „Můj další krok bude tak akorát udělat si úkoly a trochu se vyspat.“ Raffe začal protestovat, ale já ho uťala. „Ty by sis měl taky odpočinout.“ Z jeho svěšených ramen mi bylo jasné, že je stejně unavený jako já. „Když si odpočineme, třeba pak přijdeme na něco, co by mohlo zastavit blížící se události.“ Raffe přikývl. „No ale vzhledem k tomu všemu, co se stalo, bude nejspíš nejlepší, když zůstaneme na zbytek dne na koleji. Profesorka Holtová na tebe určitě někoho nasadí. Budeš muset být opatrná.“ 9

Vtom jsem zaslechla trojí tiché zacvakání. A hned nato znovu. Jedno. Druhé. Třetí. Tři slabá cvaknutí vysílačky na přenosném komunikátoru. To jsme si se Zeenem dohodli jako signál, když si jeden nebo druhý bude potřebovat promluvit. Nejspíš objevil ně‑ jaké místo, kde může bezpečně hovořit. Já však takové štěstí ne‑ mám. Ne dokud se mnou v pokoji zůstává Raffe. Osud mě přinu‑ til podělit se s ním o mnohá tajemství, tohle mu ale svěřit nechci. Nechci mu svěřit bratrův život. „Tak se uvidíme později,“ řekla jsem. Raffe trochu naklonil hlavu na stranu. A když se ta slabá zacva‑ kání ozvala znovu, přimhouřil oči. Dělala jsem, jako že jsem nic neslyšela, zamířila ke dveřím a ote‑ vřela je. „Mám jeden úkol, do kterého se už vážně musím pustit.“ Raffe se rozhlédl po malém obýváku. Moje srdce jako by od‑ bíjelo každou další vteřinu, na niž ještě zůstával a čekal, až se cva‑ kání ozve znovu. Ale když už bylo ticho, jen zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím. „Kdybys něco potřebovala, jsem tady.“ Jakmile za ním zapadly dveře, zamkla jsem a pospíchala do ložnice. Prsty jsem zajela pod okraj matrace a sevřela v nich pří‑ stroj, který jsem si s sebou přivezla až z Pětijezeří. Je sestrojený tak, aby umožňoval komunikaci v okruhu do třiceti kilometrů od pří‑ stroje, který měl táta ve své kanceláři. Toho, který teď musí držet v rukou Zeen, zatímco čeká, až mu odpovím. Třikrát jsem stiskla tlačítko komunikátoru, aby věděl, že jsem jeho signál přijala. „Cio! Nemůžu ti ani říct, jak jsem rád, že ti Michal konečně řekl, kde jsem. Chtěl jsem se s tebou spojit hned potom, co jsem se dostal do Tosu, ale Michal říkal, že bude lepší počkat. Jsi v po‑ řádku?“ Zeenův hlas mě naplnil hřejivým pocitem. Když jsem vyrůsta‑ la, mohla jsem za ním přijít s čímkoli. Ze všech mých bratrů to 10

byl právě on, za kým jsem chodívala, když jsem měla nějaké potí‑ že. Byla jsem si jistá, že Zeen dokáže vyřešit jakýkoli problém. A doufám, že je to stále ještě pravda. „Jsem v pořádku.“ Prozatím. „Ale…“ „Sláva,“ oddychl si Zeen. „To se mi ulevilo. Moc se ti omlou‑ vám, že jsem se tak naštval. Neměl jsem tě nechat odjet bez roz‑ loučení. Žárlil jsem, protože jsi získala něco, po čem jsem myslel, že toužím. Nevěděl jsem…“ Vzpomněla jsem si, jak mě ranilo, když se Zeen před mým odjezdem na Testování kamsi vypařil. Byl z nás dětí vždycky tím nejcitlivějším. Nejsnadněji se naštval. Nejrychleji reagoval, když ho něco popudilo, a nejvíc se ho dotýkalo, když se ti, které miloval, trápili, nebo je dokonce někam odvedli. Právě proto jsem chápala, že tam nebyl, když se se mnou rodina loučila, a právě proto jsem mohla s čistým svědomím říct: „Nic se nestalo. A vůbec, kdybys tam tehdy byl, musela bych se tě zeptat, jestli si ten komunikátor můžu vzít, a ty bys mi to zakázal. Posledních pár měsíců bych bez tebe nepřežila.“ „Mělas mě slyšet řvát, když jsem dočetl ten tvůj vzkaz,“ zasmál se Zeen. „Máma mi řekla, že za to, jak jsem se choval, jsem zapla‑ til ještě malou cenu, protože bych tě taky už nikdy nemusel vidět. Nechtěla, abych sem jezdil, jenže táta pochopil, proč musím jet. Děje se tu spousta věcí, Cio. Důležitých věcí. Nevím, jestli ti to Michal řekl, ale tihle lidé s Testováním skoncují. Naši vůdci mají plán, který všechno změní. Bude to nebezpečné.“ „Zeene…“ Zeen mě však neposlouchal. Když jsem byla malá, Zeen mi uměl celé hodiny a hodiny vyprávět o věcech, jimž jsem nerozu‑ měla, ale bylo mi to jedno. Prostě se mi líbilo poslouchat jeho hlas a vědět, že on tomu všemu rozumí. Jenomže teď byl tím nechápa‑ jícím on. 11

„Zeene…“ „Je to složité a pořádně to vysvětlit by mi zabralo příliš moc času. A já už moc dlouho mluvit nemůžu, jinak se po mně začnou shánět. Vzhledem k situaci si jejich důvěru člověk získává jen po‑ malu. Dokonce i když mě představil Michal. Myslím, že by mě zajali ve vteřině, kdy jsem sem vkročil, nebýt…“ „Zeene, mlč!“ V reproduktoru zavládlo ticho a já pokračovala. „Michal je mrtvý.“ Úplně se mi sevřelo hrdlo a do očí mi vhrkly slzy. Když jsem to vyslovila nahlas, zdálo se to najednou až příliš skutečné. „Viděla jsem, jak zemřel.“ „To nemůže být pravda, Cio,“ nechtěl mi věřit Zeen, ale hlas se mu otřeseně chvěl. „Kdyby Michal zemřel, doneslo by se to ke mně. Symon nebo Ranetta by nám to řekli.“ Použil tentýž uklid‑ ňující tón, který používal, když jsem byla malá a bála se, že mám pod postelí strašidla. Jenomže v tu chvíli mě žádná uklidňující slova upokojit nemohla. Věděla jsem, že ta strašidla skutečně existují. „Symon by ti o tom neřekl, protože to právě on Michala zabil.“ Mrkla jsem na hodiny vedle postele. Uběhlo už pět minut. Pokud má Zeen pravdu, někdo ho brzy začne hledat. Nechtěla jsem, aby ho zaslechli mluvit do komunikátoru a mysleli si, že je špeh. Chtě‑ la jsem mu toho tolik sdělit, a času na to bylo tak málo. Musela jsem se rozhodnout, co potřebuje nutně vědět hned a co může počkat do té doby, než se nám podaří znovu spojit. „Michal přinesl Symonovi důkaz, který prezidentka potřebuje, aby vyhrála hlasování ve sněmovně a ukončila Testování mírovou cestou. Schovávala jsem se poblíž.“ Stále ještě jsem viděla ten výraz vůdce povstání, když zvedl zbraň a vypálil. Dvě rány. A Michal padl k zemi. „Slyšela jsem, jak Symon říká, že spolu s doktorem Barnesem celé povstání uměle vytvořili, aby získali kontrolu nad těmi, kdo chtějí Testování ukončit. To povstání není skutečné.“ 12

„Ale je skutečné, Cio.“ Ačkoli Zeen mluvil tiše, slyšela jsem v jeho hlase vztek, pobouření a nedůvěru probublávající na povrch. „Nemyslíš, že bych si všiml, kdyby nebylo? Tihle lidé jsou připra‑ veni bojovat za změny.“ „To vím. To je přesně to, co po nich Symon a doktor Barnes chtějí.“ „Ale to nemůže být pravda, Cio. Mluvil jsem s Ranettou i se Symonem. Symon…“ „Zabil Michala. Nemůžeš Symonovi věřit.“ S Ranettou jsem si nebyla tak jistá. „Michal mu věřil, a teď je mrtvý.“ Znovu se mě začala zmocňovat panika. Zeen mi musí uvěřit. „Symonovým úko‑ lem je postarat se, aby povstalci neuspěli. Pokud prezidentka hla‑ sování ve sněmovně prohraje a povstalci zaútočí, doktor Barnes a Symon už na ně budou čekat s ozbrojenými silami. Řeknou, že to je jediný způsob, jak zajistit bezpečí ve zbytku města. Pokud něco nepodnikneme, povstání selže. Zemřou další lidé.“ „Počkej. Jestli máš pravdu…,“ Zeen se zhluboka nadechl. A když pak promluvil, zněl sice téměř neslyšně, ale přesvědčeně. „Tak musíš z Tosu zmizet.“ „To nemůžu. Mám svoje důvody.“ Třeba náramek na zápěstí. Kamarády, které bych musela opustit. Zeena, který je právě upro‑ střed povstalců, jichž se chce doktor Barnes zbavit. Zatím znám lék jen na to poslední. „Zmizet bys měl ty. Tady v kampusu je spousta budov, které se skoro nepoužívají. Mohl by ses schovat v některé z nich.“ „Bez Symonova nebo Ranettina výslovného souhlasu nesmí nikdo opustit tábor.“ Ranetta. Žena, kterou jsem nikdy nepotkala ani neviděla. Když mi Michal vysvětloval ten rozkol mezi povstalci, v němž jedna frakce usiluje o mírové řešení situace, zatímco druhá už nechce nic odkládat a prosazuje válku, říkal, že Ranetta vede tu druhou. Kdysi 13

ale musela poslouchat Symonovy rozkazy, stejně jako všichni ostat‑ ní povstalci. Kdyby se mu teď postavila, mohla by být naším spo‑ jencem? Kdyby si s ní Zeen mohl promluvit… Ne. Zeen je sice chytrý, ale jakmile se nechá ovlivnit emocemi, má tendenci jednat, aniž by si vše předem dobře promyslel. Není součástí povstání dost dlouho na to, aby rozuměl jeho vnitřní dy‑ namice a dokázal správně odhadnout, komu lze věřit. Tedy pokud se dá vůbec někomu věřit. Michal myslel, že může věřit Symono‑ vi. Stejně jako já. A Zeen navíc neprošel Testováním. Nechápe, jaké to je nebo jak strašné věci se tam opravdu dějí. Není to jeho boj. Musí odtamtud zmizet. „Mohl bys utéct, aniž by tě někdo viděl.“ Jako tábor využívali povstalci starou leteckou základnu zničenou tornádem natolik, že se vláda vzdala jakýchkoli nadějí na její revitalizaci. Ale ačkoli tamní půda nebyla zdravá, rostly z ní stromy. A některým rostli‑ nám se tam daří. Pokud někdo dokáže najít cestu nerevitalizovanou krajinou a skrýt se před pronásledovateli, je to můj bratr. „Možná. A pokud to dopadne tak, jak říkáš, nic jiného mi ani nezbude. Ale ještě ne. Zatím jsem tady. Třeba se mi podaří zaslech‑ nout něco užitečného. Lidi od nováčka čekají otázky. Jen musím přijít na to, jaký druh odpovědí potřebujeme. Pokud je šance…“ Čekala jsem, že Zeen bude pokračovat, dál už však následova‑ lo jen ticho. Pohlédla jsem na komunikátor ve svých rukách a roz‑ bušilo se mi srdce. Zeen určitě zaslechl, že se někdo blíží. Zmlkl včas, nebo ho někdo slyšel mluvit? Čekala jsem, že mi dá nějaké znamení, něco, čím by mi dal najevo, že je v pořádku. Minuty zvolna ubíhaly. Sevřela jsem komunikátor tiše v dlaních a přála si, aby byl bratr v pořádku. Když jsem Michalovi donesla ty dokumenty, podepsala jsem mu rozsudek smrti. Nemůžu ztra‑ tit ještě Zeena. To by znamenalo, že kvůli mně zemřel další člověk. Jedna moje část toužila jít hledat Tomase. Byl se mnou v noci, kdy 14

jsem Zeena mezi povstalci prvně zahlédla. Určitě by mi chtěl po‑ moct. Ale jakkoli moc jsem si přála padnout Tomasovi kolem krku a opřít se o něj, věděla jsem, že by nemohl udělat příliš mnoho. Ani jeden z nás toho nemůže příliš mnoho udělat. Jakožto studen‑ ti univerzity máme nad okolním světem jen pramalou moc. Je tu však někdo, kdo by mi měl umět pomoct. Michal si možná nebyl jistý, že jí můžeme věřit, já ale nevidím jinou možnost. Brzy má být vybrána nová skupina kandidátů na Testování. Přes sto stu‑ dentů má být znovu nuceno k rozhodnutím, která mohou znamenat jejich smrt nebo smrt někoho jiného. A pokud se přijde na to, jakou roli jsem hrála v Damonově smrti, nebudu už moct udělat vůbec nic. Budu mrtvá. V sázce je osud příliš velkého počtu lidí, než abych věřila, že to dokážu všechno sama napravit. Nejsem jedním z vůdců naší země. Ale prezidentka ano. Je to její práce. Ne moje. Musím ji přesvědčit, aby mi pomohla. Oblékla jsem si hnědé kalhoty, které jsem dostala po příjezdu do Tosu, a vypasovanou žlutou tuniku zdobenou stříbrnými kno‑ flíčky. Očistila jsem si pohodlné, i když obnošené boty, aby vypa‑ daly co nejlépe. Většinou si vlasy stahuju na zátylku do těsného uzlu, ale tentokrát jsem si je rozčesala, až se leskly, a zapletla je do složitého copu, o kterém táta vždycky smutně říkával, že v něm vypadám jako mladá žena, a ne jako jeho malá holčička. Doufala jsem, že měl pravdu. Má‑li můj plán uspět, potřebuju, aby mě prezidentka vnímala nejen jako univerzitní studentku. Musí mě vidět jako ženu. Stočila jsem zakrvácené oblečení z předchozího dne do ruličky a schovala si ho do batohu. Damonovu krev z něj nešlo nijak smýt. A ačkoli do mého pokoje chodí návštěvy jen zřídka, nechtěla jsem riskovat, že ho někdo uvidí. Potřebovala jsem se ho zbavit. Pak jsem sáhla pod matraci a vytáhla malou ruční zbraň, kterou mi dal Raffe. Její skutečná hmotnost byla oproti tíze v mém srdci 15

úplně zanedbatelná. V Pětijezeří jsme zbraně používali. Vystřelit z pis‑ tole jsem se naučila už jako malá holka a Daileenin táta nás naučil pořádně mířit zhruba tou dobou, co jsme se učily dělení a násobilku. Povolání mého otce vyžadovalo, abychom žili poblíž místa jeho prá‑ ce, což znamenalo blízko nerevitalizované krajiny, kterou se potulu‑ jí vyhladovělí vlci a další zmutovaná zvířata. Nejednou jsem nějaké útočící zvíře zranila nebo zabila. Pokud ovšem budu muset vystřelit z této zbraně, nebude to kvůli hladovému zvířeti. Uložila jsem si přenosný komunikátor do batohu, který jsem si přehodila přes ra‑ meno, vyšla ven a ujistila se, že jsem za sebou zamkla. Chodby koleje byly tiché. Studenti, které jsem míjela, se bavi‑ li ještě tišeji než obvykle. Bezpochyby kvůli Damonovu zmizení. Cestou dolů po schodech jsem zírala do země pro případ, že by v nich mohli spatřit vinu. Přistihla jsem se, jak s každým dalším krokem čekám na cvaknutí v přenosném komunikátoru, které by mi řeklo, že je Zeen v pořádku. Když jsem došla do prvního patra, přiměla jsem se klidně a po‑ malu vykročit ke vstupním dveřím, aby si nikdo nevšiml úzkosti, jež mě kvůli Zeenovu mlčení svírala. S každou další chvílí jsem byla čím dál přesvědčenější, že se mu stalo něco hrozného. Ve dve‑ řích jsem se ohlédla pro případ, že by si mě Raffe na schodech všiml a rozhodl se jít za mnou. Nikdo tam ale nebyl, tak jsem vyšla ven do záře odpoledního slunce. Podle mých hodinek mi zbývaly do večeře ještě dvě hodiny. Uvědomovala jsem si, že pokud se nevrátím včas, někdo si mé nepřítomnosti u stolu všimne. Ale neměla jsem na výběr. Narovnala jsem se, obešla kolej až ke kůlně a snažila se nedívat na to místo, kde Raffe svrhl Damona do propasti. Vyvedla jsem své kolo, rozhlédla se kolem, jestli mě někdo nesleduje, přehodila nohu přes rám a šlápla do pedálů. Starost o bratra mě i přes mou únavu hnala vpřed. 16

Kola letěla přes most, který se klenul nad šestimetrovou dírou v zemi, jež oddělovala kolej státní správy od zbytku kampusu. Znovu jsem se ohlédla, teprve když jsem zahnula na cestu vedou‑ cí ke knihovně. Z té dálky jsem si nemohla být jistá, měla jsem však dojem, že jsem zahlédla Griffina, jak stojí bez hnutí na mos‑ tě a zírá do černého prázdna do propasti. Přestože jsem toužila vyhledat Tomase a požádat ho, aby se ke mně na nadcházející cestě přidal, neudělala jsem to. Přitáhnout k Tomasovi nechtěnou pozornost bylo to poslední, co jsem chtěla. Otočila jsem se a co nejrychleji se rozjela v naději, že najdu pomoc pro bratra i pro sebe. Když jsem projela pod umělecky kovanou bránou, která se tolik podobala náramku na mém zápěstí, připomnělo mi to, že můj pohyb je sledován. Studentům není zakázáno opouštět kam‑ pus, pokud bych se ale vydala někam příliš daleko, doktor Barnes a profesorka Holtová by se jistě začali pídit po mé motivaci. Jakož‑ to stážistka v prezidentské kanceláři jsem naštěstí měla důvod za‑ mířit ke svému cíli. Za bránou jsem zastavila, vytáhla z batohu přenosný komuni‑ kátor a zapnula navigaci. Ačkoli jsem po městě už jela, stále jsem si nebyla dostatečně jistá, že bych vybrala tu nejrychlejší cestu. Pruhem látky ze špinavých šatů jsem ho přivázala k řídítkům a po‑ tom jsem zkusila stisknout tlačítko vysílačky. Jednou. Podruhé. Potřetí. Žádná odpověď. Spolkla jsem své zklamání a zamířila do středu města. Během jízdy jsem si představovala tváře Zandri, Malachiho, Ryme, Obidiaha a Michala. Ti všichni přišli do Tosu, aby pomohli světu. A všichni jsou mrtví. Musím bratrovi pomoct se takovému osudu vyhnout. Jen jestli už není příliš pozdě.

Kapitola 2

Proplétala jsem se ulicemi, aniž bych nějak zásadně vnímala své okolí. Dávala jsem akorát pozor, abych se držela trasy vypočítané komunikátorem. A při tom jsem si v hlavě zrekapitulovala, co už vím. Že prezidentka s doktorem Barnesem nesouhlasí, to je zjevné. Měla jsem sama příležitost se o jejich vzájemné averzi přesvědčit. Nicméně ačkoli si prezidentka přeje doktora Barnese odstranit, nikdo netuší, zda by sama změnila nebo ukončila stávající metody výběru univerzitních studentů. Čistá voda, kterou pijeme, i počet kolonií s revitalizovanou půdou jsou důkazem toho, že vůdci vze‑ šlí z univerzity jsou schopní. Dá se prezidentce věřit, že změní systém, který přináší takové výsledky? To nevím. Ale když mi vlasy rozcuchal závan větru, uvě‑ domila jsem si, že pokud se chci pokusit Testování ukončit, budu to muset zjistit. Rezidenční čtvrti začaly pomalu přecházet v ulice s většími budovami. Blížila jsem se k srdci města. Nade mnou létala osobní vznášedla těch, kteří měli povinnosti vyžadující jejich pozornost i v neděli. Zahnula jsem za roh a spatřila výrazné věžičky z šedého 18

kamene a věž s hodinami tyčící se nad budovou, v níž se nacháze‑ ly kanceláře prezidentky Anneline Collindarové. Kolo jsem nechala stát u stojanů před vchodem a otevřela jedny z těžkých dřevěných dveří. Přistoupili ke mně dva úředníci v černých služebních kombinézách. A dva další stáli u klenutých dveří napro‑ ti nám. Barva jejich uniformy, bílé pásky na pažích a stříbrné pisto‑ le zavěšené u opasků jasně vypovídaly o tom, že to jsou členové ochranky. Jenom ti smějí uvnitř vládních budov nosit zbraně. Ten zákon pochází z dob po skončení Sedmi fází války, kdy se přeživší sešli, aby rozhodli, zda utvořit novou centrální vládu. Vedli skuteč‑ ně zapálené debaty. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že právě posled‑ ní vládce Spojených států, prezident Dalton, a další světoví vůdci, kteří byli u moci těsně před Sedmi fázemi války nebo během nich, jsou zodpovědní za zdevastovanou zem a takovou míru destrukce a ztrát na lidských životech. Ostatní ale zastávali názor, že pokud se má revitalizace podařit, je centrální vlády zapotřebí. Těch rozhovorů se mohl účastnit úplně každý, ovšem někteří věřili, že zbraně mluví hlasitěji než slova. A právě fakt, že oponenti vzniku nové vlády je používali, přesvědčil mnohé o tom, že bez vlády by nastalo napros‑ té bezpráví. První zákon, který byl schválen po ustanovení nové vlády, zakazoval držení jakýchkoli střelných zbraní na půdě sněmov‑ ny. A deset let nato byl rozšířen na všechny vládní budovy. Dnes jsem ho porušila. V opačném případě bych musela ode‑ vzdat tu Raffeho zbraň. A k tomu jsem nebyla ochotná. Musela jsem být připravena na všechno. Trochu jsem si nadhodila batoh a zamířila ke strážci se široký‑ mi rameny stojícímu za malým černým stolkem. Sdělila jsem mu své jméno a ukázala mu svůj náramek. Když přikývl, narovnala jsem se a prošla dveřmi vedoucími do prezidentských kanceláří. Za těch několik týdnů svého působení na místě stážistky jsem se naučila, že ačkoli tu lze o sobotách a nedělích potkat pár mladých 19

oddaných členů prezidentské kanceláře, sama prezidentka bývá ve dnech určených k odpočinku přítomna jen zřídka. Nicméně vzhle‑ dem k tomu, že se v pondělí mělo ve sněmovně hlasovat o jejím návrhu, očekávala jsem, že v práci bude víc úředníků. A nepletla jsem se. Chodby, jimiž jsem procházela do prvního patra až ke kanceláři prezidentky, kypěly životem. Vzduch byl plný napětí a úředníci pobíhali kolem stolů a hovořili mezi sebou tlumenými hlasy. Několik z nich mi věnovalo letmý pohled, ale většina byla příliš zaměstnaná na to, aby si mě všimla. Prošla jsem velkou zase‑ dací místností, kde byl na tabuli rozepsaný program sněmovny na následující týden. TESTOVÁNÍ A ŘÍZENÍ UNIVERZITY bylo napsané červeně a hlasování se mělo konat za dva dny. Konečně jsem došla až k velkým bílým dveřím prezidentčiny kanceláře. Za stolem vlevo od nich nikdo neseděl. Vzala jsem za kliku a stiskla. Zamčeno. Zaklepala jsem, ale to jen potvrdilo mé podezření. V kanceláři nikdo není. Vrátila jsem se po vlastních stopách do hlavní haly a vydala se po železném schodišti do druhého patra. Několik týdnů předtím jsem tamtudy šla poprvé, za Michalem. Byla jsem tehdy zaskočená, že ho tam vidím. Předstíral, že mě nezná, když mě provázel touto budovou, jednou z nejstarších v Tosu. Vystoupala jsem až úplně nahoru a pomalu zamířila chodbou ke dveřím střeženým z každé strany jedním úředníkem ve fialové uniformě. Michal říkal, že ty dveře vedou do prezidentčina soukromého apartmá. Tolik jsem si přála, aby teď kráčel vedle mě. Došla jsem až k úředníkům a řekla: „Mám zprávu pro paní prezidentku.“ Tmavovlasý strážce vpravo se zamračil. „Paní prezidentka není v budově. Můžete svou zprávu zanechat na stolku dole před její kanceláří. Jeden z jejích nejbližších spolupracovníků se na ni bě‑ hem zítřka podívá.“ 20