Issuu

|||||

Archaeologica Olomucensia – Tomus II

Tomáš Zeman

Střední Pomoraví v době římské Svědectví povrchové prospekce s příspěvky Jakuba Halamy, Dagmar Kašparové, Evy Kolníkové, Zuzany Lenďákové, Jiřího Militkého, Petera Mila, Martina Moníka, Jany Šínové a Tomáše Tencera a s využitím odborných analýz římských mincí Dagmar Kašparové, Evy Kolníkové, Jiřího Militkého a Jana Šmerdy

Olomouc 2017

||||| Recenzovali: doc. PhDr. Jaroslav Tejral, DrSc. doc. PhDr. Vladimír Varsik, CSc. Vydala Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta Archaeologica Olomucensia – Tomus II Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci z Fondu pro podporu vědecké činnosti (grantový projekt FPVC2015/16: Střední Pomoraví v době římské. Vývoj germánského osídlení na základě nových povrchových nálezů). Tato kniha vychází pod licencí Creative Commons BY-NC-ND. Podmínky licence jsou k dispozici na adrese https:// creativecommons.org/licenses/by/4.0/.

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. 1. vydání © Jakub Halama, Dagmar Kašparová, Eva Kolníková, Zuzana Lenďáková, Jiří Militký, Peter Milo, Martin Moník, Jana Šínová, Tomáš Tencer, Tomáš Zeman, 2017 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2017 ISBN 978-80-88278-03-0

|||||

Věnováno památce mého dědečka Konráda Kovalíka (1900–1986), knihtiskaře v Židlochovicích.

|||||

Obsah 1. Úvod / 7

5. Analýza archeologických nálezů / 16

5.2.4. Ozdoby / 64 5.2.4.1. Spony / 64 5.2.4.1.1. Římskoprovinciální spony / 64 5.2.4.1.2. Germánské spony / 94 5.2.4.2. Náhrdelníky / 126 5.2.4.2.1. Esovité záponky / 126 5.2.4.2.2. Bronzové korálky / 126 5.2.4.2.3. Skleněné korálky / 126 5.2.4.2.4. Závěsky / 131 5.2.4.3. Náramky / 133 5.2.4.4. Jehlice / 135 5.2.4.5. Prsten / 137

5.1. Keramika / 16

5.2.5. Opasky / 137

2. Současný stav poznání osídlení regionu v době římské / 8 3. Kritika pramenů a metodika zpracování / 11 4. Charakter lokalit z doby římské na základě povrchových sběrů / 13

5.2.6. Picí rohy / 142

5.1.1. Římskoprovinciální keramika / 16 5.1.1.1. Terra sigillata (Jakub Halama) / 16 5.1.1.2. Raetská keramika / 29 5.1.1.3. Terra nigra / 29 5.1.1.4. Žlutooranžová keramika / 30 5.1.1.5. Malovaná keramika / 30 5.1.1.6. Jemná šedá keramika / 32 5.1.1.7. Drsná šedá keramika / 32 5.1.1.8. Glazovaná keramika / 32

5.2.7. Toaletní soupravy / 144 5.2.7.1. Hřeben / 144 5.2.7.2. Pinzety / 144 5.2.7.3. Ušní lžičky / 146 5.2.7.4. Zrcátko / 146 5.2.8. Zbraně a výstroj / 146 5.2.8.1. Meče / 146 5.2.8.2. Pochva meče / 147 5.2.8.3. Kopí / 147 5.2.8.4. Vrhací oštěp / 147 5.2.8.5. Šipky / 149 5.2.8.6. Držadlo štítu / 149 5.2.8.7. Pancíř / 149 5.2.8.8. Ostruhy / 150

5.1.2. Germánská keramika / 33 5.1.2.1. V ruce zhotovená keramika / 33 5.1.2.1.1. Hrnce / 33 5.1.2.1.2. Teriny / 34 5.1.2.1.3. Mísy a misky / 34 5.1.2.1.4. Cedníky / 36 5.1.2.1.5. Miniaturní nádobky / 37 5.1.2.1.6. Zdobené keramické fragmenty / 37 5.1.2.2. Na kruhu točená keramika / 42

5.2.9. Součásti koňských postrojů / 153

5.2.1. Mince / 44 5.2.1.1. Jednotlivé nálezy římských mincí / 44 5.2.1.2. Hromadné nálezy římských mincí / 49 5.2.1.2.1. Hromadný nález z Horního Němčí (Dagmar Kašparová) / 49 5.2.1.2.2. Hromadné nálezy ze Strážnice/ Petrova I (Eva Kolníková – Jiří Militký) / 51

5.2.10. Nástroje a nářadí / 156 5.2.10.1. Radlice / 156 5.2.10.2. Sekery / 157 5.2.10.3. Nože / 157 5.2.10.4. Nůžky / 157 5.2.10.5. Šídlo / 157 5.2.10.6. Oboustranný hrot / 158 5.2.10.7. Hřeby / 158 5.2.10.8. Kružítko/odpichovátko / 158 5.2.10.9. Ocílky / 158 5.2.10.10. Šicí jehly / 158 5.2.10.11. Háčky vřetena / 158 5.2.10.12. Rukojeti nástrojů / 160 5.2.10.13. Lékařské nástroje / 160

5.2.2. Bronzové nádoby / 58

5.2.11. Součásti dřevěných skříněk / 161

5.2.3. Skleněné nádoby / 63

5.2.12. Ostatní / 163

5.1.3. Přesleny / 42 5.1.4. Závaží / 44 5.2. Kovové, skleněné, kostěné a parohové artefakty / 44

|||||

5.2.12.1. Bronzové plastiky / 163 5.2.12.2. Bronzové zvířecí nožky / 163 5.2.12.3. Bronzová lampa / 163 5.2.12.4. Jehlice/farmaceutický nástroj / 164 5.2.12.5. Doklady her / 165 5.2.13. Polotovary a slitky / 166

6. Přírodovědné analýzy / 167 6.1. Geofyzikální průzkum lokality Blatnice pod Svatým Antonínkem I pomocí magnetometru (Peter Milo – Tomáš Tencer) / 167 6.2. Geofyzikální prospekce lokality Blatnice pod Svatým Antonínkem I pomocí GPR (Zuzana Lenďáková – Martin Moník) / 171 6.3. Metalografická analýza vybraných skupin nálezů (RFA) / 172 6.4. Antropologický rozbor žárového pohřbu 1/2016 z Ostrožské Nové Vsi VI (Jana Šínová) / 191

7. Závěr. Nástin vývoje středního Pomoraví v době římské / 195 8. Katalog / 205 9. Literatura / 345 10. Summary. Middle Morava River valley in the Roman Period. The evidence of field survey / 369 11. Obrazové přílohy / 373

|||||

1. Úvod Oblast jihovýchodní části Moravy v době osídlení germánskými kmeny patří k jádru mého odborného zájmu již od počátku mého profesního života. K pokračování hlubšího studia osídlení regionu v době římské mě nasměrovaly objevy sídlišť v Hrubé Vrbce (zásluha Martina Ďugy), na jednom z nich jsme pak spolu s kolegy (Dagmar Vachůtová, Jaromír Šmerda) provedli zjišťovací archeologický výzkum rozložený do tří po sobě jdoucích etap (2009–2011). Postupné kolektivní sledování širšího zázemí této lokality vedlo k shromažďování neustále početnějšího materiálu z povrchových prospekcí i k objevu řady dosud neznámých germánských sídlišť či pohřebišť. Po navázání kontaktů s početnou regionální komunitou amatérských nadšenců byl tento okruh neustále rozšiřován, což vedlo k vytvoření fundusu předkládané práce1, která však mohla být zpracována a vydána až díky finanční podpoře Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci z Fondu pro podporu vědecké činnosti.2 Předmětem zájmu je z hydrologického hlediska střední tok řeky Moravy a jeho širší povodí (pojmuto jako říční úsek zhruba od Otrokovic po státní hranici se Slovenskem a Rakouskem).3 Pro přesnější geografické vymezení zkoumané oblasti bylo využito současného politického členění na okresy. Úsek středního Pomoraví nebyl zpracován celý, ale jen jeho jádro. Do práce byly zařazeny lokality a jednotlivé nálezy z doby římské zjištěné povrchovými sběry v letech 2006–2017 na pomezí Jihomoravského a Zlínského kraje, tedy z okresů Hodonín a Uherské Hradiště (mapa 1). Analyzovaný soubor odráží stav k 30. dubnu 2017, se zařazením některých starších jednotlivých nálezů, které byly dosud v literatuře zmíněny jen informativně bez pečlivějšího odborného vyhodnocení (Uherský Ostroh III, Dubňany II, Vacenovice). Práce zahrnuje také archeologický materiál z doby římské ze tří drobných záchranných archeologických výzkumů Masarykova muzea v Hodoníně (Kozojídky II, Petrov II, Strážnice IV). Druhým motivačním faktorem vzniku této publikace byla snaha změnit neutěšený stav zveřejňování informací

o nálezech z doby římské. Zejména kategorie povrchových sběrů, kterých je ročně realizováno obrovské množství, nemá téměř vůbec odezvu v současné odborné literatuře. Nálezy z povrchových sběrů nejsou až na drobné výjimky (většinou v časopise Přehled výzkumů) vůbec publikovány. A pokud ano, jde pouze o jednotlivé předměty výjimečného významu, mince či ojedinělé přírůstky muzeí. Současná odborná archeologická literatura nenabízí žádné zpracované soubory povrchových nálezů z větších regionů (snad s výjimkou pravidelně zveřejňovaných aktivit z česko-moravského pomezí: Vích 2007; týž 2014; Droberjar – Vích 2011; Militký – Vích 2011, shrnutí amatérských prospekcí bez použití detektoru kovů na střední a severovýchodní Moravě: Kolbinger 2013 a celoživotní povrchové prospekce Friedricha Jedličky v severovýchodním cípu dolnorakouského Weinviertlu podél moravských a slovenských hranic: Jedlička – Allerbauer 2004; Jedlička 2017). Předkládaná práce si tedy klade za cíl částečně vyplnit vzniklou mezeru v jižní části Moravy a publikováním tohoto typu pramenů, které svojí pestrostí a výskytem nových typů artefaktů podstatně mění dosavadní obraz vývoje Moravy v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu4, snad strhnout lavinu dalších podobných počinů.1234

1 Přestože většina nálezů je ještě v soukromých sbírkách a teprve v budoucnu budou předány do příslušných muzeí (nemají tedy zatím ani přírůstková ani inventární čísla). 2 Dvouletý grantový projekt FPVC2015/16 Střední Pomoraví v době římské. Vývoj germánského osídlení na základě nových povrchových nálezů, řešený od poloviny roku 2015 do poloviny roku 2017. 3 Horní Pomoraví chápu jako úsek řeky Moravy od jejího pramene zhruba k Otrokovicím; Dolní Pomoraví chápu jako tok řeky Moravy od hranice ČR/SR/Rakouska po její ústí do Dunaje. 4 V knize je důsledně použita zkratka př. n. l. pro všechna data před zlomem letopočtu. Naopak všechna data bez této zkratky se týkají let a století po zlomu letopočtu.

|||||

2. Současný stav poznání osídlení regionu v době římské Intenzivně, už od nejstaršího pravěku osídlené úrodné oblasti Uherskohradišťska a Hodonínska přitahovaly již od minulého století pozornost místních učitelů, osvětových pracovníků i zdejších rodáků, pro něž se stala archeologie zprvu koníčkem při jejich zaměstnání, avšak později se oni sami stali významnými představiteli moravské archeologie v jejích počátcích. K prvním zachráncům pravěkých a protohistorických nálezů patřili na Kyjovsku a Ždánsku Martin Kříž (1841– 1916), notář ve Ždánicích, a jeho vrstevník bzenecký učitel František Myklík (1853–1923), objevitel germánských žárových hrobů u Uherského Ostrohu nebo v Bzenci. V okolí Polešovic a Nedakonic zase působil kněz, etnograf a středoškolský profesor František Koželuha (1845–1912). V Poolšaví se ve stejné době aktivně zapojil do shromažďování archeologických památek především učitel Jan Kučera (1860–1919), který zjistil povrchovou prospekcí rozsáhlá germánská sídliště v Uherském Brodě (jižní část města podél Nivničky a Olšavy) a Havřicích. Spolu se svými spolupracovníky také založil v Uherském Brodě v roce 1898 Okresní tudíž městské muzeum, jehož se stal správcem a jehož součástí byla od počátku rozsáhlá archeologická a numismatická sbírka. K prvním archeologickým pracovníkům je nutno přiřadit také soukromé sběratele, kteří se soustředili na region, v němž působili. Jde především o kyjovského obchodníka Antonína Šína (1881–1969), který objevil germánské sídliště ve Svatobořicích, železničního zřízence z Vracova Františka Lopreise (sídliště ve Vlkoši a žárové hroby ve Skoronicích, Vracově a Kyjově), nebo o strážovického učitele Vladimíra Hofmana (žárové hroby v Želeticích). V okolí Ždánic a Žarošic prováděli terénní průzkumy žarošický obecní kronikář Václav

Broukal (1894–1972) spolu s učitelem Josefem Gabrielem (1900–1985), v okolí Velehradu a Starého Města poštmistr, později ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti Karel Hanák (1875–1951), v okolí Uherského Hradiště-Sadů a Kunovic Antoš Horsák (1891–1972) či v okolí Ostrožské Nové Vsi kněz a profesor teologie na olomoucké univerzitě František Botek (1864–1918). Kolem Ostrožské Nové Vsi a Ostrožské Lhoty objevili již v 50. a 60. letech 20. století při masivním rozorávání mezí řadu nových germánských sídlišť bratři Jaromír (1931–2010) a Josef (* 1937) Páčovi a jejich jmenovec Miroslav Páč (1940–2013). Ve Veselí nad Moravou a v jeho okolí byl zapáleným sběratelem archeologických nálezů Jaroslav Kytlica (1895–1973), původně lékárník a později ředitel místního muzea. K velkým postavám místních archeologů-amatérů patří učitel Antonín Zelnitius (1876–1957), který při svých výzkumech velkomoravských pohřebišť u Starého Města poprvé narazil na římský stavební materiál a poblíž germánského sídliště ve Vlčnově-Dolním Němčí se zasloužil o objevení současného žárového pohřebiště. Na jeho odkaz a povrchovou prospekci Jana Pavelčíka navázala učitelka základní školy v Dolním Němčí Helena Dobošová (*1932), která spolu se svými žáky systematicky v 80. letech 20. století prosbírávala sídliště v trati Pajsarůvka.5 Z řad profesionálních archeologů velkou pozornost Hodonínsku a Uherskohradišťsku věnoval svými výkopy

5 Část nálezů je dodnes uložena ve školní sbírce v Dolním Němčí, další část byla předána do Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

|||||

2. Současný stav poznání osídlení v regionu v době římské a sběry již státní konzervátor Moravského zemského muzea Innocenc Ladislav Červinka (1869–1952), který své poznatky shrnul do několika publikací, z nichž mají největší význam díla Kyjovsko a Ždánsko v pravěku (Červinka 1933a) a Masarykův kraj v pravěku. Osídlení Hodonínska v pravěku (Červinka 1933b). Podobný význam má také činnost Josefa Skutila (1904–1965), jenž jako pracovník Moravského zemského muzea v Brně často zajížděl na Uherskohradišťsko a prováděl zde povrchové sběry. Velký kus práce pro poznání protohistorie jihovýchodní Moravy vykonal vedoucí archeologického oddělení Moravského zemského muzea Vilém Hrubý (1912–1985). Podařilo se mu systematicky prozkoumat sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově, přičemž již před II. světovou válkou povrchovou prospekcí zjistil řadu germánských sídlišť v Pomoraví (např. Mistřice, Ostrožská Nová Ves, Mařatice, Ostrožská Lhota nebo Kunovice) a žárové pohřebiště v Nedakonicích. S ním spolupracovala ve Starém Městě Věra Hochmanová-Vávrová (1923–2002), která zde roku 1956 objevila a publikovala slovanskou studnu vyloženou na dně čtyřmi římskými cihlami s vojenskými a soukromými kolky. Převážnou většinu germánských lokalit ve středním Pomoraví a v Poolšaví zjistil a uvedl do literatury antropolog a někdejší ředitel Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě Jan Pavelčík (1906–1990), i když pouze povrchovými průzkumy a příležitostnými sběry. Na jeho práci navázal jeho syn Jiří Pavelčík (*1934), dlouholetý pracovník Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Archeologického ústavu ČSAV Brno. Přes svoji specializaci na neolit ověřil povrchovými sběry řadu důležitých germánských sídlišť (Uherský Brod, Havřice, Vlčnov-Dolní Němčí). Přínosem pro germánské osídlení této oblasti byly systematické výzkumy sídlišť u Mikulčic (v roce 1955 zásluhou archeologa Archeologického ústavu ČSAV Brno Ivana Peškaře) a ve Vlčnově-Dolním Němčí, v trati Dřínky (výzkum katedry archeologie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně v letech 1972–1980 pod vedením Radko Martina Perničky). Několika drobnými výzkumy a sběry přispěli také archeolog Slováckého muzea v Uherském Hradišti Robert Snášil (*1939) a vedoucí Centra slovanské archeologie Moravského zemského muzea v Uherském Hradišti Luděk Galuška (* 1960), který provedl např. výzkum sídliště v Ostrožské Nové Vsi v letech 1984–1986. V současné době je archeologická památková péče v regionu zajišťována Masarykovým muzeem v Hodoníně (Jaromír Šmerda, František Kostrouch), Slováckým muzeem v Uherském Hradišti (Tomáš Chrástek, Jaroslav Bartík, dříve i Miroslav Vaškových), Ústavem archeologické památkové péče Brno (Marek Lečbych, Martin Geisler) a společností Archaia Brno (Miroslav Dejmal). Nedílnou součástí je ale činnost místních organizací shromažďujících povrchové nálezy od amatérských spolupracovníků, mezi

nimiž vynikají Obecní muzeum Ostrožská Lhota (Martin Dufka, David Válek) a Spolek přátel historie Ostrožská Lhota (Bohdan Hensirovsky, Ivana Nosková, Michal Mareček, Jiří Obdržálek a Soňa Markusová). K vytvoření pramenné základny této publikace přispěl zejména široký kolektiv amatérských spolupracovníků výše zmíněných institucí a sdružení, což odráží velkou aktivitu spolehlivých neprofesionálních nadšenců pro archeologii a historii ve studovaném regionu. Lokality v Hrubé Vrbce a okolí objevil a systematicky sleduje Martin Ďuga, v širším prostoru Hroznové Lhoty, Kněždubu, Strážnice, Petrova, Kozojídek a Veselí nad Moravou potom vyvíjejí neocenitelnou terénní aktivitu Radek Káčer, Jakub Koryčanský, Josef Uřičář, František Malář, Karel Fryc, Filip Šrámek, Ondřej Raška, Vojtěch Bača, Stano Fehér a Milan Vymyslický. Nestorem povrchových průzkumů ve Svatobořicích, Mistříně, Dubňanech, Vacenovicích a okolí je Miroslav Chludil, který zde nepřetržitě působí od 80. let 20. století. V okolí Dolních Bojanovic, Lužic, Hodonína a Čejkovic zase aktivně spolupracují s hodonínským muzeem Stanislav Vašíček, Petr Turek a Josef Pospíšil. Kyjovsko pravidelnou povrchovou prospekcí sledují Michaela Malářová, Jiří Procházka, Martin Marada a Jiří Jagoš. Širšímu prostoru okolo Hodonína věnují pozornost Lukáš a Jan Kotáskovi, archeologickým lokalitám v okolí Ratíškovic potom Jiří Gasnárek a Karel Chludil. Zatím poněkud málo známou z tohoto pohledu se jeví oblast Uherskobrodska, kde je intenzivní germánské osídlení, aktivita místních amatérů je však poněkud nekoordinovaná a nálezy do Slováckého muzea v Uherském Hradišti bohužel nemíří. Závěrem je možné shrnout, že region jihovýchodní Moravy podobně jako celé moravské území dosud čeká na souborné zhodnocení vývoje osídlení v době římské. O dílčí syntézu germánského osídlení Hodonínska a Uherskohradišťska jsem se pokusil již téměř před dvaceti lety (Zeman 1999; dílčí publikace výsledků viz týž 2001a). Další soubornější práce, tentokrát mikroregionu v povodí Prušánky na rozhraní okresů Břeclav a Hodonín, na základě povrchových nálezů vznikla před deseti lety (Trávníčková 2007). Do roku 1989 proběhly v oblasti jihovýchodní Moravy jednotlivé větší badatelské výzkumy sídlišť ve Zlechově (Hrubý 1967), Vlčnově-Dolním Němčí (Pernička 1980) a Mikulčicích (Droberjar 1997a, 193–194, Taf. 119–125), výjimečně také menší záchranné akce několika sídlištních objektů – např. v Drslavicích (Pavelčík 1950; týž 1958; Tejral 1975), Ostrožské Nové Vsi (Galuška 1988) nebo Buchlovicích (Snášil 1972). Teprve po roce 1989 přispěl intenzivní rozvoj stavební činnosti k realizaci většího množství záchranných archeologických výzkumů dalších germánských sídlišť – v Uherském Brodu (Geisler – Kohoutek 2000), Havřicích (Geisler – Kohoutek 1997; Bálek 2002), Modré (Zeman 2009), Sudoměřicích (Vlach

|||||

2. Současný stav poznání osídlení v regionu v době římské 2007), Čejči (Škojec – Janál 2003), Mistříně (Hložek – Šedo 2004), Žarošicích (Lečbych 2015) nebo Kozojídkách (nepublikovaný výzkum Jaromíra Šmerdy). Zjišťovací badatelský výzkum byl proveden pouze na sídlišti v Hrubé Vrbce v letech 2009–2011 (Ďuga et al. 2010; Ďuga – Vachůtová – Zeman 2011). Co se týče pohřebišť, je situace na jihovýchodní Moravě ještě méně příznivá než u sídlišť. Největší pohřebiště (spíše jejich torza) byla prozkoumána již ve 30. letech 20. století nebo dokonce už v 19. století, zprávy o nich jsou bohužel příliš kusé a jejich nálezový inventář pomíchaný nebo částečně ztracený – Nedakonice s dvanácti hroby (Hrubý 1942), Vlčnov-Dolní Němčí se sedmi hroby (Zelnitius 1934, 26; týž 1937, 33), Hodonín s pěti hroby (Peškař 1972b, 109–114, obr. 2), Uherský Ostroh se čtyřmi hroby (Myklík 1887) nebo rozhraní katastrů Bzence a Vracova se třemi hroby (Tejral 1970a, 167, 170–171, obr. 14, 18:5–6). Na několika dalších lokalitách byly objeveny dvojice hrobů, většinu lokalit však představují ojedinělé žárové hroby s jedním pohřbem. Pro dokreslení žalostné situace poznání germánských pohřebišť středního Pomoraví postačí fakt, že poslední hrob byl v této oblasti objeven v roce 1961 v Hodoníně. Již přes 55 let tak z jihovýchodní Moravy neznáme ani jeden nový hrobový celek.

Ve větší míře tak k poznání vývoje osídlení regionu od 1. do 4. století mohou napomoci právě povrchové sběry, které jsou však dosud pouze minimálně publikovány. Zveřejněny byly zatím jen výběrově detektorové nálezy z Hrubé Vrbky (Šmerda 2007a; Ďuga – Vachůtová – Zeman 2017; Zeman 2017a), Lipova (Šmerda 2007b), Dolních Bojanovic (Jílek 2009a), Josefova (Jílek 2009b) a Vlčnova-Dolního Němčí (Čižmář et al. 2009, 145, obr. 7:10–16, 8:1–9; Zeman 2014; Chrástek – Bartík 2017), resp. povrchové sběry nálezů ze sídlištních vrstev v Dubňanech (Droberjar 1993b; Škojec 1998, 397, Abb. 8:10–15, 9:1–5, 11:1–8; týž 2005, 293–295, Abb. 20:7–8, 21:4–7,11–16, 24:24, 25:1–4), Vacenovicích (Škojec 1998, 448, Abb. 37:1–9; týž 2005, 317, Abb. 40:4–21; Hložek 2000), Josefově (Škojec 2000, 430, Abb. 19:4–5,8–12,18–29, 21:1–22,25–26; týž 2005, 300, Abb. 27:18,26–35), Dolních Bojanovicích (Škojec 2000, 415–416, Abb. 8:3–22, 10:1–22, 11:1–13; týž 2005, 292, Abb. 18:2–6), Novém Poddvorově (Škojec 2000, 442, Abb. 28:1–17), Petrově (Škojec 2000, 446, Abb. 32–33, 34:1–5), Prušánkách (Škojec 2000, 457, Abb. 43:2–16), Sudoměřicích (Škojec 2000, 479, Abb. 55:1–14), Hodoníně (Škojec 2005, 297, Abb. 25:23–24, 26:8–22), Mutěnicích (Škojec 2005, 310–311, Abb. 36:7–8,17–22, 38:6–9,11–13) či Horním Němčí (Peškař 1974).

Mapa 1: Poloha zkoumaného regionu v rámci Moravy.

|||||

3. Kritika pramenů a metodika zpracování Povrchová prospekce archeologických lokalit jakožto jedna ze základních metod destruktivního archeologického výzkumu je již dávno záležitostí „široké veřejnosti“, přestože § 21 zákona o státní památkové péči č. 20/1987 Sb. s pozdějšími novelizacemi ji vymezuje pouze úzkému okruhu odborníků v rámci oprávněných organizací působících na konkrétním teritoriu na základě povolení Ministerstva kultury České republiky (muzea, univerzity, Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Národní památkový ústav, ústavy archeologické památkové péče, obecně prospěšné společnosti se zaměřením na archeologii aj.). Tento stav, který souvisí s uvolněním společenských poměrů a s rapidně rostoucí stavební aktivitou po roce 1989, dosahuje dnes již téměř nekontrolovatelných rozměrů. Nahrává mu také neustále oddalovaná novelizace památkového zákona a nerovnoměrné počty profesionálních archeologů (500–600) a amatérských hledačů (20 000–40 000). Nejviditelnější složkou povrchových sběrů je bezpochyby vyhledávání archeologických nálezů s využitím detektorů kovů (poslední shrnutí problematiky viz Navrátil 2015), jímž jsou postižena všechna metalická období pravěku od eneolitu přes protohistorii a středověk až do současnosti (s velkou oblibou období II. světové války). Na toto téma probíhají neutuchající diskuse jak v archeologické obci, tak ve vlastní organizované či neorganizované komunitě amatérských hledačů (v odborných časopisech, na webových stránkách, konferencích, seminářích, přednáškách, výstavách, reportážích či tematických setkáních). Nemá tedy cenu znovu rozebírat právní či morální aspekty této činnosti (celý blok příspěvků na toto téma obsahuje např. 2. číslo Archeologických rozhledů z roku 2006 a v poslední době bylo vše zhodnoceno dokonce v diplomové práci:

Krásný 2014), dle mého názoru je bohužel nutné brát tuto situaci jako fakt a pokusit se co nejvíce relevantních informací využít ku prospěchu archeologie jako vědního oboru. Ostatně nic jiného ani v současnosti nezbývá, když represivní způsob ochrany lokalit se jeví jako málo účinný a ignorovat nálezy získané sice nelegální cestou, ale odevzdané do sbírkotvorných institucí s příslušnými prostorovými identifikátory již prostě nejde. Míra intenzity a množství nových typů pramenů získaných povrchovými průzkumy zásadním způsobem změnily náš pohled také na dobu římskou, bude tedy nutné postupně přehodnocovat některé dosavadní závěry. Nejen že se podstatným způsobem zahustila sídelní struktura objevením nových lokalit (a to v řádech stovek procent), ale vyskytla se také řada nových typů předmětů dřívějšími tradičními výzkumnými metodami neodhalitelných (alespoň ne v takovém počtu či rozmanitosti). Z přechozích řádků vyplývá aplikovaná primární kritika pramenů předložené práce. Byly do ní zařazeny pouze artefakty pocházející ze spolehlivých nálezových kontextů, tedy převážně z okruhu tzv. amatérů spolupracujících s některou z oprávněných organizací. Jde o osoby, které konkrétní lokality dlouhodobě sledují po každém zemědělském cyklu, archeologické nálezy získané výhradně z ornice (zhruba do hloubky 30 cm) důsledně prostorově lokalizují (zejména pomocí GPS souřadnic) a po určité době je předají do sbírek regionálních muzeí nebo alespoň poskytnou fyzicky na nezbytně nutnou dobu k odborné dokumentaci a zpracování. Tyto lokality byly následně odbornými pracovníky institucí v terénu vícekrát ověřeny. Dále byly do práce zahrnuty artefakty získané jednorázovou povrchovou prospekcí prověřených osob se spolehlivou lokalizací alespoň pomocí

|||||

3. Kritika pramenů a metodika zpracování zákresu do mapy, textovým popisem nálezových okolností či udáním polní trati nálezu. V jednom případě přílišná horlivost nadšeného začátečníka sledujícího silný signál detektoru vedla k vyzvednutí in situ inventáře žárového hrobu i s urnou naplněnou kremací (Ostrožská Nová Ves VI), nutno ovšem podotknout, že šlo vlastně o záchrannou akci, neboť hrob byl čerstvě narušený orbou. Většina nálezových souborů nebyla homogenní či monokulturní, ale obsahovala materiálový fond složený z artefaktů od pravěku po současnost. Autorem práce byly vyselektovány a použity pouze nálezy z doby římské, ostatní byly roztříděny a deponovány podle předpokládaného časového období a druhu materiálu. Přesnou polohu jednotlivých lokalit autor i odborní pracovníci konkrétních institucí znají, z důvodu ochrany před jejich případným rabováním i vzhledem k pokračujícímu systematickému povrchovému monitorování ji však není vhodné zveřejnit v plné podobě. Místo klasického uvádění názvů polních tratí v rámci katastrů obcí tak bylo zvoleno odlišení jednotlivých lokalit pomocí římských číslic (např. Ostrožská Nová Ves I–VI; pokud lokalita zasahuje do katastrů více obcí: Strážnice/Petrov I–II nebo Vlčnov-Dolní Němčí). Kromě povrchových nálezů byly do okruhu práce zařazeny některé drobné záchranné výzkumy Masarykova muzea v Hodoníně z poslední doby, které nepřinesly odkrytí objektů zahloubených do podloží, ale jen mocné kulturní vrstvy (Kozojídky II), nebo se při nich nahodilé artefakty z doby římské nacházely sekundárně ve středověkých až novověkých souvrstvích (Petrov II a Strážnice IV). Dvě nejvýznamnější lokality z doby římské v regionu (germánská sídliště Hrubá Vrbka I a II), z nichž na jedné proběhl také ověřovací zjišťovací archeologický výzkum, budou vyhodnoceny samostatně v připravované monografii, jsou tedy pro kompletnost pouze heslovitě registrovány v katalogu. Metodika zpracování nestratifikovaných nálezů je založena na klasické typologicko-komparativní analýze nálezového souboru. Nálezy jsou tříděny podle druhu materiálu jen na dvě základní kategorie: keramické a nekeramické. Keramické fragmenty byly kategorizovány podle provenience na římskoprovinciální a germánské a dále na jednotlivé užitkové druhy keramiky. U nekeramických nálezů jsem upřednostnil hledisko funkce skupin předmětů před druhem použitého materiálu na jejich výrobu. V případě kategorie ozdob jsou tudíž společně hodnoceny spony stříbrné, bronzové i železné, u součástí náhrdelníků jsou popsány jak jejich kovové součásti (záponky, závěsky), tak

skleněné korálky, u náramků jsou za sebou řazeny exempláře kovové i skleněné, kapitola o jehlicích zahrnuje jak kovové kusy, tak kostěný exemplář apod. Chronologické postavení jednotlivých typů nálezů se odvíjí od datování jejich dohledatelných analogií. Jádro lokality s nejpočetnější kolekcí povrchových nálezů (Blatnice pod Svatým Antonínkem I) bylo ověřeno nedestruktivním geofyzikálním měřením pomocí magnetometru i georadaru, a byla tudíž získána rámcová představa o charakteru jeho osídlení (viz kapitoly 6.1. a 6.2.). Pro pochopení některých výrobních technologií a druhů použitých surovin či slitin byly vybrané kategorie kovových předmětů podrobeny povrchové analýze metodou rentgenové fluorescenční spektrometrie (viz kapitola 6.3.). Práce je doplněna podrobným verbálním katalogem podchycených povrchových nálezů včetně jejich kresebné a fotografické dokumentace v příslušném měřítku (římské mince byly skenovány v rozlišení 1 200 dpi na Numismatickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně6). Pro chronologické zařazení nálezů byl v práci použitý periodizační systém doby římské Hanse Jürgena Eggerse aplikovaný na moravské prostředí v 70. až 90. letech 20. století (Tejral 1970a; týž 1977; týž 1998; týž 2008; týž 2011; týž 2015a; Droberjar 1997a, 134–148). Vymezení jednotlivých relativně chronologických stupňů a fází a jejich navázání na absolutní data je následující: LT D2b (Eggers A): 40/30–9/6 př. n. l. B1a: 9/6 př. n. l.–30 n. l. B1b (Tejral BII a): 30–50 n. l. B1c (Tejral BII b): 50–100 n. l. B2a: 100–150 n. l. B2b: 150–160 n. l. B2/C1: 160–180/200 n. l. C1a: 180/200–230 n. l. C1b: 230–250/270 n. l. C2: 250/270–320/330 n. l. C3: 320/330–380 n. l. C3/D1: 380–410/420 n. l. Absolutní datování jednotlivých fází reagující na historické události se tak může mírně odlišovat oproti vývoji v okolních regionech (např. fáze B1c na Moravě je v Čechách totožná s fází B2a s vymezením do druhé poloviny 1. století, zatímco na jihozápadním Slovensku odpovídá pouze úseku třetí čtvrtiny 1. století a následující fáze B2a končí již ve 20. či 30. letech 2. století – Kolník 1971; Varsik 2009b, 235, Abb. 16:1).

6 Za milou a profesionální spolupráci srdečně děkuji kolegyním Dagmar Grossmannové a Dagmar Kašparové.

|||||

4. Charakter lokalit z doby římské na základě povrchových sběrů Povrchovou prospekcí bylo ve středním Pomoraví identifikováno 108 lokalit z doby římské (mapa 2). Jejich reálné číslo je nepochybně daleko vyšší, jak však bylo zmíněno výše, nepodařilo se shromáždit veškerý pramenný fond, ale jen jeho dostupnou část.7 Zhodnotit spolehlivě charakter nově objevených lokalit jen na základě povrchových nálezů je mnohdy složité. Shromážděné artefakty mají totiž odlišnou vypovídací hodnotu, u některých chybí přesnější prostorové koordináty, a pro další rozbor je tudíž možné využít pouze část z mapovaných lokalit, u nichž byly povrchové sběry prováděny opakovaně. Z tohoto důvodu je v souboru dosti vysoký podíl lokalit s ojedinělými nálezy (44 %). Třetina z lokalit kategorizovaných jako ojedinělý nález obsahuje pouze samostatné nálezy římských mincí bez výskytu jiných artefaktů, druhá třetina těchto lokalit poskytuje zase pouze samostatné nálezy jedné až tří bronzových spon. Na zbylé třetině lokalit se objevuje kombinace různých typů kovových nebo skleněných předmětů, popř. spolu s terrou sigillatou. Do této skupiny byla např. zařazena lokalita Kněždub I, kde byly opakovaně nalezeny římské

mince, spony a železné ostruhy pomocí detektoru kovů, ale absence keramiky nebo mazanice ji nedovoluje označit za sídliště; to je však podmíněno její polohou v zalesněném terénu, kde není možný vizuální sběr. Za pohřebiště je možné považovat šest lokalit: Blatnice pod Svatým Antonínkem I, Hroznová Lhota I, Petrov I, Ostrožská Nová Ves VI, Lipov a Vlčnov-Dolní Němčí. V případě posledního naleziště vycházím z objevu skupinky sedmi žárových hrobů z mladší a pozdní doby římské prozkoumané před osmdesáti lety; povrchové sběry posledních let nové informace o poloze, struktuře nebo obsahu výbavy hrobů tohoto pohřebiště nepřinesly. Naopak bylo na lokalitě potvrzeno intenzivně osídlené sídliště, systematicky zkoumané v letech 1972–1980. V Ostrožské Nové Vsi VI byl v roce 2016 vyzvednut obsah jednoho žárového pohřbu (hrob 1/2016), sestávajícího z mísovité, v ruce zhotovené popelnice s odoranou horní částí, která byla naplněna kremací a několika milodary (tab. 75). Přímo mezi spálenými lidskými kůstkami se nacházela na kousky rozlámaná kostěná jehlice s profilovanou hlavicí, v horní části urny potom část zmačkaného spodku se dnem větší bronzové nádoby, zlomek bronzové spony (?), několik zlomků bronzového plechu a amorfních bronzových slitků, jakož i patnáct kusů malých a větších skleněných slitků. Výbava hrobu není pravděpodobně kompletní, milodary umístěné v horní části urny byly rozvlečeny zemědělskou činností do okolí. O přítomnosti dalších orbou narušených žárových hrobů svědčí nejen početné drobné fragmenty spálených

7 Obávám se, že za současného stavu rozmachu nekoordinované terénní činnosti jednotlivců a míry reálných možností archeologických institucí vyvíjet vlastní prospekční aktivitu se v žádném regionu České republiky nepodaří shromáždit kompletní nálezový fond z povrchových sběrů k odbornému vyhodnocení jakéhokoliv metalického období lidských dějin.

|||||

4. Charakter lokalit z doby římské na základě povrchových sběrů

Mapa 2: Lokality z doby římské zjištěné povrchovou prospekcí ve středním Pomoraví. Čísla odpovídají číslování lokalit v katalogu.

lidských kůstek s nazelenalými odstíny, ale také opakované nálezy bronzových slitků, zlomků bronzových nádob a dalších předmětů, které obvykle tvoří výbavu germánských pohřbů, např. bronzové nůžky, spony, kování picích rohů, součásti opasků, část bronzové ostruhy i fragment meče (tab. 76–77). Obdobně se jeví lokalita v Lipově, kde o existenci pohřebiště svědčí nálezy dvou spon typu A 68, zlomek dna bronzové pánve, bronzová ostruha a několik dalších fragmentů bronzových plechů či slitků (tab. 57:6–9), stejně jako minimální přítomnost střepů keramiky a naprostá absence mazanice. Zbylé tři lokality (Blatnice pod Svatým Antonínkem I, Hroznová Lhota I a Petrov I) mají společné znaky. Podle struktury poměrně vysokého počtu kovových nálezů (zřetelnější koncentrace spon jednoho až dvou typů8, přítomnost římských bronzových nádob, ale i součástí opasků, picích rohů nebo dřevěných skříněk, jehlic, náramků či výzbroje a výstroje) i hojnějšího výskytu bronzových a skleněných slitků můžeme tyto lokality považovat za pohřebiště. V Blatnici pod Svatým Antonínkem I bylo dokonce provedeno geofyzikální měření pomocí magnetometru, jehož výsledky nevylučují přítomnost žárových hrobů (viz kapitola 6.1.). Zároveň se na těchto lokalitách musela

rozkládat také částečně současná a mladší germánská sídliště. Narušené sídlištní vrstvy obsahovaly totiž velké množství germánské v ruce zhotovené, převážně kuchyňské keramiky, římskoprovinciální spotřební keramiku i terru sigillatu, přesleny, závaží, římské mince, široké spektrum spon, skleněných korálků a nezanedbatelné počty kusů mazanice. Zatím neúspěšné byly pokusy o vyčlenění pohřebních a sídelních areálů v rámci jednotlivých lokalit (přestože GPS souřadnice nálezů máme převážně k dispozici), neboť v místech největší koncentrace nálezů hrobového charakteru byly objevovány také artefakty sídlištní povahy, což svědčí o poměrně rychlém znovuosídlení těchto poloh.8 Jako sídliště můžeme označit všechny lokality s dlouhodobějším osídlením, které nevykazují výše vyjmenované znaky příznačné pro pohřebiště (51 % lokalit). O dlouhodo-

8 Např. spon typů A 68 a A 69, spon s očky, spon s prohnutým lučíkem nebo trubkovitých spon, zatímco na ostatních lokalitách při stejné intenzitě prospekční činnosti se tyto spony nacházejí v jednom, maximálně dvou exemplářích.

|||||

4. Charakter lokalit z doby římské na základě povrchových sběrů bějším osídlení svědčí jednak početnost materiálového fondu a jeho pestrost, jednak výraznější chronologický rozptyl nálezů, jednak větší zastoupení mazanice a zvířecích kostí. Sídlištní síť doby římské je vázána na vodní toky s dominantním povodím řeky Moravy, ostatně také sídliště zjištěná povrchovými sběry ve středním Pomoraví se nacházejí v bezprostřední blízkosti vodotečí (většinou na prvních říčních terasách). Na více lokalitách bylo pozorováno posunování osídlení podél vodního toku (prázdná místa bez nálezů mezi plošnými koncentracemi nálezů). Nejvýznamnějšími sídlišti regionu, kromě čtyř výše zmíněných se společným výskytem hrobových nálezů, jsou Strážnice I a II, Hrubá Vrbka I a II, Hroznová Lhota II, Veselí nad Moravou I, Ostrožská Nová Ves IV a V, Želetice, Kozojídky II nebo Josefov II.

Samostatně oproti základním vymezeným typům nalezišť vystupují lokality Horní Němčí s hromadným nálezem římských mincí (tab. 28:1–16) a Strážnice/Petrov I s dosud nesourodou kolekcí archeologických pramenů: třemi hromadnými nálezy římských mincí, jednotlivými nálezy římských ražeb spolu s bronzovou sponou, ostruhou a opaskovou přezkou (tab. 108:7–28, 109–114, 115:1–5, 142:7–18) a dříve známými kostrovými hroby z druhé poloviny 5. století (Tejral 1982, 218). Jde tedy o lokalitu s nesouvislým osídlením v průběhu doby římské i doby stěhování národů, ale s mimořádnou koncentrací mincovních nálezů, svědčící o jeho mimořádném nadregionálním významu poblíž trasy dálkové obchodní cesty – Jantarové stezky.

|||||

5. Analýza archeologických nálezů 5.1. Keramika

rozměr) keramického fragmentu totiž nedosahuje ani 3 cm (29,8 mm). Pokud se podíváme na fragmentárnost souborů TS z jednotlivých lokalit zvlášť, zjistíme, že trend poslední doby, tedy intenzivní povrchová orba (tzv. diskování), archeologické nálezy (včetně keramiky) rychlým tempem ničí. Rychlost fragmentarizace je bohužel značná – zatímco u souborů sbíraných v 90. letech 20. století se průměrná maximální délka střepu pohybovala vysoko nad zmíněnými 3 cm (např. Dubňany II a IV – 48,8 mm, Vacenovice – 36,6 mm), u nejnověji získávaných sběrových nálezů se průměrná maximální délka střepu u mnohých souborů snižuje ke 2 cm (z velkých souborů např. Hroznová Lhota II – 23 mm, Strážnice I – 19,8 mm), extrémem je lokalita Veselí nad Moravou I s průměrnou maximální délkou střepu pouhých 14,8 mm. I u nově sbíraných lokalit však existují výjimky (nejlépe dochovaná TS pochází z Ostrožské Nové Vsi IV s průměrnou maximální délkou 39,2 mm). Na dochovanosti keramických nálezů se tedy promítá patrně rozdílný způsob či intenzita obdělávání ornice na jednotlivých lokalitách, ovšem dalším faktorem, který tuto statistiku může mírně zkreslovat, je různá míra pečlivosti při prováděných sběrech (existence miniaturních fragmentů v některých souborech). Rychle pokračující fragmentarizace archeologických artefaktů na zemědělsky obdělávaných plochách je ale neoddiskutovatelným obecným trendem.9

Střepy keramických nádob tvoří nejpočetnější složku movitých artefaktů z doby římské v kolekci povrchových prospekcí středního Pomoraví. Aktuální počet se pohybuje kolem 3 500–4 000 jedinců. Podle místa výroby dělíme keramiku na domácí germánskou a dovezenou římskoprovinciální. Poměr zastoupení obou složek vychází jednoznačně ve prospěch germánské keramiky, nálezů římskoprovinciální keramiky je kolem 5–10 %.

5.1.1. Římskoprovinciální keramika Blízká přítomnost římských podunajských provincií Panonie a Norika i poloha studovaného regionu po obou stranách jednoho z úseků důležité dálkové obchodní trasy – Jantarové stezky podél řeky Moravy – měly zásadní vliv na množství nálezů keramiky římskoprovinciálního původu. Kromě standardního sortimentu jemné žlutooranžové nebo šedé spotřební keramiky zaujme zejména poměrně vysoký počet nálezů luxusního reliéfního zboží tmavě červených odstínů, tzv. terry sigillaty.

5.1.1.1. Terra sigillata (Jakub Halama) Dochovanost materiálu a metodika katalogu V katalogu je evidováno celkem 241 fragmentů terry sigillaty9 z 23 lokalit (Tab. I; mapa 3). Všechny nálezy byly mezi lety 1991 a 2017 získány výhradně povrchovým sběrem na zemědělsky obdělávaných terénech a tomuto faktu bohužel zcela odpovídá také velká fragmentárnost materiálu – průměrná maximální délka (tj. maximální

9 Dále užívána zkratka TS.

|||||

5. Analýza archeologických nálezů

Mapa 3: Geografické rozložení nálezů terry sigillaty. 2 Blatnice pod Svatým Antonínkem I, 10 Čejč II, 20 Dubňany II, 22 Dubňany IV, 28 Hroznová Lhota I, 29 Hroznová Lhota II, 34 Josefov I, 35 Josefov II, 43 Kozojídky II, 56 Ostrožská Lhota I, 60 Ostrožská Nová Ves II, 61 Ostrožská Nová Ves III, 62 Ostrožská Nová Ves IV, 63 Ostrožská Nová Ves V, 70 Strážnice I, 71 Strážnice II, 77 Strážnice/Petrov II, 82 Svatobořice, 87 Uherský Ostroh II, 89 Vacenovice, 92 Veselí nad Moravou I, 97 Vlčnov I, 99 Vlčnov-Dolní Němčí.

Porovnání starších a nových nálezů TS

Tato skutečnost se bohužel velmi promítá v možnostech klasifikace posuzované terry sigillaty, neboť více než polovina nálezů (132 fragmentů) je dílensky (a většinou také tvarově) neurčitelných (u části z nich je v katalogu v závorce s otazníkem uvedeno rámcové dílenské zařazení, ale do přehledové Tab. I ani do výpočtů procentuálních podílů jednotlivých dílen tyto zahrnuty nejsou). Jelikož však část neurčitelných nálezů TS pochází z aktivit tzv. amatérských archeologů, a není tak zaručena kontinuita uložení a dostupnosti těchto soukromých sbírek, jsou také veškeré tyto fragmenty v katalogu popisovány a měřeny podrobněji, než bývá standardem. Do výpočtů procentuálních podílů jednotlivých výrobních oblastí TS a podílů tvarů TS kvůli zkreslení zahrnuji pouze 109 fragmentů TS z 19 lokalit – tedy bez všech neurčitelných jedinců (132 fragmentů). Počty fragmentů TS z jednotlivých výrobních oblastí rozděluji v Tab. I do dvou čísel – první údaj znamená počet jistě určených kusů, druhý údaj počet kusů zařazených jen pravděpodobně ke konkrétní výrobní oblasti. Do procentuálního vyjádření ale oba údaje sčítám. Stejně postupuji v případě hodnocení podílů tvarů tzv. hladké terry sigillaty.

Terru sigillatu z moravského nálezového prostředí zveřejnil souborně teprve Eduard Droberjar (1991, 24, Abb. 1, Taf. 1), který z okresu Hodonín uváděl celkem 5 fragmentů ze čtyř lokalit a z okresu Uherské Hradiště 174 fragmentů ze šesti lokalit. V poslední době se TS na Moravě věnovala Soňa Klanicová (2007, 175, Tab. 1), která k roku 2006 evidovala z okresu Hodonín již 46 fragmentů z patnácti lokalit a z okresu Uherské Hradiště 176 fragmentů ze sedmi lokalit – tedy celkem 222 fragmentů z 22 lokalit. K roku 2017 nyní v katalogu předkládáme dalších 241 fragmentů z 23 poloh na patnácti katastrech v okresech Hodonín a Uherské Hradiště, což je více než dvojnásobný nárůst počtu nálezů TS z této oblasti oproti roku 2006. Celkově však TS z uvedených okresů vyhodnotit nelze, neboť Soňa Klanicová ve své práci sice zveřejnila souhrn aktuálních počtů nálezů a lokalit s poměry jednotlivých produkčních dílen, ale bez katalogového zpracování. Nové nálezy ve zmíněném shrnujícím článku publikovala pouze výběrově. Z katastrů, uvedených v našem katalogu, byly dříve známy tyto nálezy TS:

|||||

5. Analýza archeologických nálezů

Č.

Lokalita

Střední Galie

Rheinzabern

Blatnice pod Svatým Antonínkem I

Dr. 37, Julius II – Julianus I (1×) Dr. 37, Bernhard Ia–IIa (1×) Dr. 37? (4×)? Dr. 38 (1×)?

Čejč II

Dr. 37, B. F. Attoni (1×) Dr. 37 (1×)?

Dubňany II

Dr. 37? (1×)? Dr. 41? (1×)?

Dubňany IV

Hroznová Lhota I

Hroznová Lhota II

Josefov I

Josefov II

Kozojídky II

Ostrožská Lhota I

Ostrožská Nová Ves II

Ostrožská Nová Ves III

Ostrožská Nová Ves IV

Ostrožská Nová Ves V

Strážnice I

Strážnice II

Strážnice/Petrov II

Svatobořice

Uherský Ostroh II

Vacenovice

Veselí nad Moravou I

Vlčnov I

Dr. 37?, Cinnamus? (1×)

Vlčnov-Dolní Němčí

Dr. 37, Laxtucissa? (1×) Dr. 37? (2×)?

Dr. 37? (1×)? Lud. Vh? (1×)? ? (1×)?

23 lokalit

3 + 10?

17 + 30?

Dr. 33 (1x)? Dr. 37? (1×)?

Dr. 37, Comitialis V (1×)? Dr. 37?, Comitialis (1×) Dr. 37?, Julius I nebo Lupus (1×) Dr. 37, Bernhard Ia–IIa (1×) Dr. 37, Bernhard Ia–IIc (1×) Dr. 37, Bernhard IIb–IIIb (1×) Dr. 37 (3×) Dr. 37? (2×)? Dr. 31? (1×)? ? (4×)? Dr. 37, Primitivus IV? (1×)

Dr. 37?, Bernhard IIa–IIc (1×) Dr. 32 (1×)?

Dr. 29/37? (1×)?

Dr. 37? (1×)?

Dr. 37?, Comitialis V (1×) Dr. 37?, zboží E25–26 (1×) Dr. 37? (1×)? ? (3×)?

Dr. 37? (2×)?

Dr. 37? (1×)? ? (1×)? Dr. 37? (2×)?

Dr. 31, 18/31 (1×)?

Dr. 37?, Bernhard IIa–IIc? (1×) Dr. 37?, Cerialis I (1×)

Dr. 37 (1×)? Dr. 37?, Cinnamus (1×) Dr. 37? (1×)?

Dr. 37 (1×)?

Dr. 37? (1×)?

Tab. I. Přehled nálezů terry sigillaty (JG = jihogalská produkce, Rh = Rheinzabern, Rh/We = Rheinzabern nebo Westerndorf, We = Westerndorf,

|||||

5. Analýza archeologických nálezů

Rh/We

Westerndorf

We/Pf

celkem

p. d. (mm)

Dr. 37? (6×)? Curle 23 (1×)?

Dr. 37?, Helenius (2×)

? (2×)?

Dr. 37? (1×) ? (16×)

35,2

? (1×)

34,7

37,2

Dr. 37? (3×)?

Dr. 37? (1×)? ? (1×)?

Dr. 32 (1×)? ? (1×)?

? (1×)?

? (36×)

28,3

? (2×)

15,5

? (1×)

26,7

? (1×)

38,8

Dr. 37?, Helenius (1×)?

? (1×)

Dr. 37?, Helenius (1×)? Dr. 37, Onniorix (2×) Dr. 37? (1×) ? (1×)?

Dr. 37? (1×) ? (9×)

39,2

Dr. 37?, Helenius (1×)? Dr. 37? (1×)?

? (2×)

34,3

Dr. 37? (1×) ? (23×) Dr. 45? (1×)

19,8

Dr. 37? (1×) ? (4×)

34,4

? (2×)

Dr. 37? (1×) Dr. 33? (1×) ? (3×)

36,6

Dr. 37? (1×) ? (9×)

14,8

Dr. 37? (1×)? ? (1×)? Dr. 37? (1×)?

? (1×)?

Dr. 37? (2×)? ? (1×)?

101

? (2×)

? (1×)?

Dr. 37? (2×)? ? (1×)

1 ? (1×)

Dr. 37 (2×)?

Dr. 37, Helenius (1×)

? (1×)

Dr. 37? (1×) Dr. 37, Comitialis – Erotus (1×)

? (1×)

38,7

Dr. 37? (1×)? ? (1×)?

Dr. 37? (3×) ? (7×)

35,1

2 + 19?

7 + 12?

132

241

29,8

1 + 7?

We/Pf = Westerndorf nebo Pfaffenhofen, Dr. = tvar dle H. Dragendorffa, p. d. = průměrná maximální délka fragmentu v milimetrech).

|||||

5. Analýza archeologických nálezů Čejč: jeden nerevidovaný fragment terry sigillaty byl zmíněn ze sídliště v trati Pod pramenem Heliga (Droberjar 1991, 10); nověji byly publikovány tři fragmenty (z jedné mísy Drag. 37 – Pfaffenhofen, Helenius, vejcovec typu Pfaff. 19) z objektu 9 – nejsou však blíže popsány a není upřesněna konkrétní poloha v rámci katastru (Klanicová 2007, 183, obr. 5:1a–c). Dubňany: jeden okraj Drag. 37 (Westerndorf, Helenius) pochází ze sídliště Jarohněvice (Droberjar 1991, 11) – zřejmě jde o polohu na jihovýchodním okraji Jarohněvického rybníka (Škojec 1998, 399, Abb. 15:9; viz lokality Dubňany II a IV v katalogu). Dále z lokality Černý kopec (poloha je hned vedle lokality Černé pole) uvádí Jaroslav Škojec (2005, 293, Abb. 22:3–6) ze sběru Martina Hložka čtyři fragmenty terry sigillaty (odborně nepublikovány). Josefov: z trati Pod Roztrhanskem pochází z několika sběrů Oldřicha Gregora z let 1998–1999 mj. celkem 11 ks TS (Škojec 2000, 431, Abb. 21:1–11). Tyto byly zmíněny také v přehledové práci o nálezech terry sigillaty na Moravě, nejsou zde však popsány ani analyzovány, kromě jednoho fragmentu z Rheinzabernu (Bernhardova skupina II) a vyobrazení dvou fragmentů z Westerndorfu (Klanicová 2007, 176, 181, Tab. 3, obr. 4:5–6). Z dalších sběrů Oldřicha Gregora z let 2000–2002 pocházejí jiné 4 ks TS (Škojec 2005, 300). Ostrožská Nová Ves: zveřejněn byl okraj Drag. 18/31, 31 (dílna neurčena) ze sídliště v trati Rybníky (Droberjar 1991, 17). Vacenovice: v přehledové práci o nálezech terry sigillaty na Moravě je z polohy Rúdnik (viz lokalita Vacenovice v katalogu) vyobrazena část podstavy TS z Rheinzabernu, okraj TS z Pfaffenhofenu (Drag. 33?) a dále je v textu zmíněn fragment TS, určený jako výrobek mistra Onniorixe z Westerndorfu (Klanicová 2007, 183, obr. 4:4, 5:2) – tyto fragmenty však nejsou blíže popsány a není uveden jejich původ. Jaroslav Škojec (2005, 317, Abb. 40) uvádí z Rúdniku nálezy TS z povrchových sběrů Miroslava Chludila z let 1998–2002 a také tři fragmenty TS ze sběrů Martina Hložka z roku 1999. Vlčnov-Dolní Němčí: ze známého sídliště v trati Dřínky/Pajsarůvka bylo již dříve publikováno celkem 106 ks TS: Drag. 37 – Lezoux (1 blíže neurčený ks), Rheinzabern (5× Primitivus I, 2× Pervincus a Comitialis V, 1× Primitivus I/ III, Primitivus III, Lupus, Januarius II, Julius II – Julianus, Reginus I, Reginus II), Trevír (Maiiaaus), Westerndorf (2× Helenius); Drag. 54; Drag. 18/31; Drag. 32 (Droberjar 1991, 21–23, Taf. 13–15). Naopak zcela nový nález, který však nebyl zahrnut do předkládaného katalogu, představuje fragment reliéfní TS ze sběru z podzimu 2016, určený jako výrobek mistra Helenia z westerndorfských dílen, ovšem bez náležitých odkazů na standardní typovou klasifikaci reliéfu (Chrástek – Bartík 2017, 256–257, obr. 6)

a z publikované fotografie nelze toto určení relevantně verifikovat. Ze sledované oblasti (okresy Hodonín a Uherské Hradiště) uvádí Eduard Droberjar (1991) ještě nálezy TS z lokalit Havřice – Nad stavem, Havřice – Na Obalově poli, Havřice – Nad zahrádky, Mikulčice – Padělíky, Uherský Brod – Močidla/Zběsné/Korečník/Kučovská lávka/Jiřičky a Ždánice – cihelna. Soňa Klanicová (2007, obr. 1:3–4, 5:3) zmiňuje k roku 2006 z okresu Uherské Hradiště pouze jedinou další lokalitu, zato z okresu Hodonín jedenáct nových lokalit. Všechny nejsou jmenovitě uvedeny, pouze výběrově (kromě výše zmíněných): Hodonín – Prostřední čtvrtě, Mikulčice, Sudoměřice – Dolní Chmelnice. Dále z některých lokalit jsou nálezy terry sigillaty zmíněny bez náležitého určení, např. z Dolních Bojanovic (Škojec 2000, 416, Abb. 11:7–8,12); u nich nelze vyloučit, že nejsou zahrnuty v práci Soni Klanicové (2007). Terra sigillata z jednotlivých produkčních oblastí Jihogalské dílny (?) Nejstarší terru sigillatu z hodnoceného souboru představuje malý fragment výduti reliéfní nádoby (pravděpodobně Drag. 29 nebo Drag. 37) z Ostrožské Nové Vsi V (obr. 1:1; tab. 143:1). Styl výzdobných motivů odkazuje na jihogalskou nebo časně středogalskou produkci, velmi kvalitní materiál a hlavně kvalitní povlak vysokého lesku by spíše nasvědčovaly první možnosti. Co se týče analogií ze sousedního římskoprovinciálního prostředí, lze uvést fragmenty TS s podobným reliéfem z jihogalských dílen v La Graufesenque z Vindobony (Weber-Hiden 1996, 62, 68, Taf. 6:10, 9:1) nebo též z pozdních jihogalských dílen v Banassacu z téže lokality (WeberHiden 1996, 88, Taf. 19:1). Každopádně zboží z jižní Galie se v barbariku vyskytuje velmi sporadicky, na Moravě evidoval Eduard Droberjar (1991, 27–28) jihogalskou TS prokazatelně pouze ze dvou lokalit (Brno-Chrlice a Komořany). V následujících patnácti letech žádný další exemplář nepřibyl, Soňa Klanicová (2007, 177) pouze datačně korigovala TS (dva fragmenty) z Brna-Chrlic. Více fragmentů jihogalské produkce na germánských lokalitách je však známo ze slovenského Záhoří (Kuzmová 1997, 57, Tab. 18–19), tedy z levobřeží dolního toku Moravy, jižně přiléhajícího k regionu středního Pomoraví s hodnoceným souborem TS. Středogalské dílny Ze středogalských dílen bylo rozpoznáno poměrně malé množství sigillatového zboží (3 + 10? fragmentů), které tvoří pouze cca 12 % ze všech určitelných jedinců (Tab. I). V rámci celé Moravy je sice nálezový podíl středogalské produkce větší, zhruba pětinový (20,1 %; Klanicová 2007,