Spiritualita posvátné Země
Divoká cesta spolubytí
© Adam Borzič, 2026
Forword © Petr Kratochvíl, 2026
© Portál, s. r. o., Praha 2026
Obsah
Předmluva 8
Úvod 13
Tři základní prvkyzelené spirituality 44
I. Ne-dualita: tanec božského života 45
II. Hierodiverzita: vítr na cestách lidí 56
III. Ekofeminismus: zmrtvýchvstání moudrosti 70
Čtyři cesty zelenéspirituality 85
Via positiva 86
Via negativa 126
Via creativa 165
Via transformativa 207
Závěr 245
I. dodatek: modlitba k Zelenému Dechu života 249
II. dodatek: 13 doporučení na cestu 251
Památce Ivana Štampacha (1946–2026)
Náš Bůh, Bůh všech lidí, Bůh nebe i země, moří i řek, Bůh slunce i měsíce, Bůh všech hvězd, Bůh vysokých hor i hlubokých údolí, Bůh nad nebesy, Bůh na nebesích, Bůh pod nebesy.
Přebývá v nebi, na zemi i v moři I ve všech věcech, jež jsou v nich.
— Vyznání sv. Patrika
Strávili věky v osamění v horách a lesích; až se spojili s Cestou a použili hory a řeky místo slov, vítr a déšť místo jazyka a vysvětlili Velkou Prázdnotu.
Dógen, Šobeogenzó
Příroda je v první řadě tajemstvím. Obklopuje nás a proniká.
Je naším kontextem, společnou půdou naší lidské zkušenosti. Je současně hvězdnou, kosmickou, planetární, minerální, rostlinnou, živočišnou a lidskou a je právem nazývána lůnem všech věcí, naší Všematkou. Latinský výraz pro přírodu, natura, pocházející ze slova nasci, které znamená „rodit se“, je dostatečně výmluvný. To příroda nás rodí, rozvíjí a plodí veškeré vznikání – výrobkyně, která šlape na pedál.
— Christopher Bamford, Zelený hermetismus
Předmluva
Místo i čas, kdy jsem začal číst Spiritualitu posvátné Země, si pama‑ tuji naprosto přesně: Bylo to na počátku září, noc byla ještě neče‑ kaně vlahá a já seděl vysoko v arménských horách, pohled upřený směrem k Araratu. Horu jsem však neviděl. Halila ji hustá mračna. Chvíli mi pomáhal měsíc, ale když jsem dočetl někam k místu, kde Adam mluví o podstatě současné duchovní krize a konstatuje, že jsme přestali milovat život, cítil jsem, že mě zahaluje naprostá tma. Tu noc totiž nastalo úplné zatmění měsíce.
Obklopovala mě temná noc, která prostupuje každým mým pó‑ rem. Dokonce i Ararat, axis mundi, hora mlčení a svědek dávných katastrof, skryl svoji tvář.
Pak se však měsíc znovu rozzářil a horstvo kolem mne znovu vystoupilo z temnoty. A já si uvědomil, že na rozdíl od jiných po svátných hor není Ararat horou textu ani zjevení zprostředkované kulturou, ale místem, kde je božství možné zakusit jaksi příměji –otevřenou prostorovostí, nekonečnou nosností hmoty, sametovým dotykem lišejníku a kamene. Podpora, kterou v temné noci nabízí, je sice pro současného člověka hůře uchopitelná, ale přesto jaksi hlubší, podstatnější.
Když jsem knihu později dočetl, uvědomil jsem si, že iniciační gesto, jímž mi Ararat na počátku četby požehnal, bylo současně výpovědí o Spiritualitě posvátné Země. Je to kniha, která přichází ve chvíli úplného zatmění, v době, kdy se otřásá snad každá jistota, o niž se lidstvo posledních generací opíralo – hrozícím klimatic kým kolapsem počínaje a erozí globálního řádu konče. Fundamen‑ tální ontologická úzkost zasahuje všechny sféry lidského počínání, a přelévá se dokonce i do sfér mimolidských.
Ale přesto je Adamova kniha především manifestem naděje. Ni‑ koli ovšem naděje ve smyslu plochého doufání v zázrak, lpění na naivní víře v mimosvětskou intervenci nebo úniku před nepoho‑ dlnou realitou našich selhání. Představuje naději coby princip ak‑ tivní mystiky, naději živou a sršící energií, která místy překračuje dvojrozměrnost textuality, vystupuje ze stránek a strhává čtenář‑ stvo k divokému reji. A právě v tom myslím spočívá první důvod, proč je Spiritualita posvátné Země knihou, jejíž četba je tak inspi‑ rující a radostná.
Další důvod spočívá ve schopnosti této knihy znovu si přivlast nit prostor, na nějž si činí exkluzivní nárok dnešní fundamenta‑ listé, kteří se odvolávají na náboženství a tradici. Tradicionalismus zažívá období mimořádného zájmu, zejména ze strany těch, kteří chtějí obnovit mocenskou dominanci tradice, nebo těch, kdo se utí‑ kají do technoutopických fantazií. Guénon, Evola, stejně jako poz dější myslitelé, kteří nejrůznějšími způsoby na antimoderní kritiku navazují – jako třeba Dugin nebo De Benoist –, ti všichni se ocitají v centru pozornosti. A zde se vynořuje největší pokušení Spirituality posvátné Země – odmítnout spolu s modernitou solidaritu a rovnost, zaměnit duchovnost za nebeskou hierarchii a pozem ský patriarchát a vyzvat k destrukci moderního světa. Kniha určité rysy s některými tradicionalisty opravdu sdílí: i ona je fascinována pereniální moudrostí, i ona volá po inspiraci premoderními for mami společnosti. Jak snadné by bylo vplout do divokých vod kr‑ vavé vzpoury proti liberálnímu rovnostářství a modernímu světu! Adamova kritika modernity je však bytostně odlišná: Proti tech nokratické ambici moderního myšlení neklade ani apokalyptickou vizi, ani návrat do premoderní utopie. Nevolá po kosmické válce mezi modernitou a tradicí. Není mu vlastní duchovnost krvavé destrukce nepřítele ani spiritualita úniku. Jeho text místo toho načrtává obraz dějin doširoka otevřených a věří v možnost spo lečnosti natolik duchovně citlivé, že dokáže obejmout i vlastní dé‑ mony. Oproti vyostřenému dualismu mnoha tradicionalistických kritiků modernity Adam přestavuje alternativní, nedualistický ob ‑
raz světa, jenž tu už vždy byl, ale který je třeba znovu odkrývat a jenž je ve skutečnosti již nyní odkrýván. Jaký paradox! Adam se zde k jádru pereniální filozofie přibližuje možná více než ti, kteří se k ní jmenovitě hlásí.
Z této pozice ale vyplývá ještě další závěr: Stejně jako Adam není obhájcem současné aliance mezi náboženským fundamentali‑ smem, tradicionalismem a mocenskou politikou, není ani jejím ty pickým levicovým kritikem. Nemalá část současné levice si totiž stále nese zděděnou religiofobii a duchovní orientace jakéhokoli druhu se dotýká často s krajní nedůvěrou. Adam se tak nepřidává ani na jednu, ani na druhou stranu, navzdory zjevným sympatiím k progresivní politice, ale vyjevuje se jako myslitel jednoty proti‑ kladů, myslitel celku: nikoli jenom lidského společenství či plane tárního provázání, ale jednoty v nejhlubším, kosmickém smyslu.
Protože Adama znám dlouho a mám radost, že ho mohu považo‑ vat za blízkého přítele, musím zmínit ještě tři charakteristiky, které kniha i autor sdílejí. Stejně jako Adam hájí jeho kniha vášeň proti askezi, hojnost proti paradigmatu nedostatku a niterně prožívanou vztahovost proti izolaci.
Že je Adam vášnivý člověk, to potvrdí všichni, kdo ho znají. Adam vášnivě píše, vášnivě básní, vášnivě jí a mám podezření, že i vášnivě spí. Jeho kniha říká, že spiritualita dneška musí být vášnivá, v dob‑ rém slova smyslu pathetická. To ale také znamená, že musí být schopna tuto vášeň vtělit do hmoty. Velkolepá vznešenost, která skončí u zbožných vzdechů, nebo zachmuřené proklamace o po‑ třebě řádu nám dnes příliš nepřinesou. Potřebujeme schopnost inkarnace a inspirace. Právě po takovém propojení vášně a hmoty volá Adamův text znovu a znovu.
Spiritualita posvátné Země je bezesporu textem o návratu k pří rodě a k Matce Zemi. Ale přírodou není myšlena představa evoluční efektivity a všudypřítomného boje o přežití. Někteří motýli možná mají krásná křídla prostě proto, že jsou krásná, a nikoli proto, že
jsou efektivní. A stromy prostřednictvím svých kořenů vzájemně sdílejí živiny i se svými domnělými konkurenty. Adam (nejen) ve Spiritualitě posvátné Země ukazuje, že takový redukcionismus je možné překročit a místo nedostatku žít hojností, nadbytkem. Zdá se to jako detail, ale není tomu tak. Nevyslovený výchozí bod celé knihy je nenechat se pohltit hrozícím kolapsem a úzkostí z něj vy‑ plývající, ale dát primát životu v jeho nekonečně hýřící marnivosti a kreativitě. Životnosti, jak by řekl Andreas Weber, která je pří‑ tomná všude kolem nás i v nás samotných. Utrpení a destrukce zde nejsou popřeny, ale integrovány do vyššího, nad smysluplného celku života.
To, co ale Spiritualitu posvátné Země odlišuje od podobných textů, je Adamova schopnost propojit univerzální poselství (ve smyslu poselství, které splétá úvahy o lidském, božském a kos‑ mickém aspektu reality v jeden šál) se vztahovostí. Kniha často využívá osobních příběhů a přátelství. Ty zde nefigurují jako ab‑ straktní koncepty, ale jako každodenní zkušenost radosti ze se‑ tkání. Kniha tak sice svojí poetikou následuje Davida Abrama, ale její výpovědi nakonec vyznívají jinak, intimněji. Konkrétní příběhy a vztahy knihu zlidšťují a ne náhodou ji připodobňují svědectvím duchovně orientovaných feministek, jako je Mirabai Starr. Adam v těchto pasážích současně odhaluje nejen něco podstatného o ze ‑ lené spiritualitě, ale také svoji vlastní křehkost – třeba když mluví o své zkušenosti s depresí, o setkání se smrtelností nebo o poku‑ šení rozdělovat svět na „my“ a „oni“.
Pro někoho snad může být obtížné najít ke Spiritualitě posvátné Země cestu. Její bujnost a nespoutanost se mohou jevit jako příliš divergentní, oslava různosti a kombinace řady náboženských tra dic se mohou jevit jako frivolní a jistě se najdou tací, kteří ji obviní z postmoderního relativismu. Myslím ale, že takové čtení je chybné. Spiritualitu posvátné Země lze mnohem spíše chápat jako kóan, jako ukazatel neduality, což u Adama jako člověka hluboce ovlivně‑ ného Buddhovým učením i neduálním křesťanstvím není tak pře kvapivé. Ale jako u každého skutečného kóanu se nejedná pouze
o vtipnou hříčku či intelektuální experiment, ale o návod k osvo‑ bození a transformaci. Pluralita tradic a jednota mystické zkuše nosti. Nechat být a hluboce se angažovat. Prázdnota a nekonečný soucit. Protiklady nemizí, ale vplouvají do jediného oceánu přijetí.
Spiritualita posvátné Země působí závrať. Pokud se slavná medi tace smyslů tantrika Daniela Odiera soustředí vždy pouze na jeden z nich, Adam ve své knize medituje nad všemi smysly současně, zaplavuje je metaforami plnými vůně citrusů, zpěvu ptáků, perleti a slunečních paprsků. Ale uprostřed vší té pestrosti zní jako pod‑ prahová vibrace úder zvonu – oslava srdce: Nikoli srdce jako sídla emocí nebo romantické lásky. Ale srdce jako pradávného lotosu, jako prostoru, v němž tančí božská Přítomnost a odkud vyvěrá vě ‑ domí nejhlubší propojenosti celého vesmíru. Srdce posvátné Země.
Dopsáno před západem slunce 31. prosince 2025
Petr Kratochvíl
Úvod
Bylo léto roku 2021. Pandemie covidu‑19 na pár měsíců polevila a my se s milovanou Magdou toulali kolem třeboňského rybníka Svět. Během těch prozářených dnů dovolené, obklopených vodami a svěží zelení, se v mé mysli začaly rýsovat první obrysy této knihy. Vzpomínám si na ty dny celkem jasně. Jen krátce předtím postihlo Moravu ničivé tornádo a naše země se na okamžik otřásla. Zře telně se ukázalo, že její osud nelze oddělit od Země. Život byl v těch dnech křehký – a křehkým od té doby zůstal. Sotva odezněla celosvětová pandemie, rozpoutal Putin válku proti Ukrajině. A přidaly se k ní další běsy: v Izraeli, Gaze, Libanonu, Je‑ menu, Súdánu… Dokonce i slovní spojení „jaderná válka“, při kterém by se každá soudná bytost měla otřást, se opět vkradlo do veřej‑ ného prostoru. Ve Spojených státech mezitím začal rozklad demo kracie pod vedením Donalda Trumpa, s podporou techno‑miliar‑ dářů, křesťanských fundamentalistů a fanatiků z hnutí MAGA. Do vší té spoušti se na šachovnici světa objevila nová figurka – umělá inteligence, která rychle mění jeho tvář.
Vidíme, že život na Zemi je v ohrožení. Prožíváme současně krizi klimatickou, ekologickou, politickou, sociální i kulturní. Každému, kdo má oči k vidění a uši k slyšení, je zřejmé, že naše civilizace do‑ spěla k pomyslnému bodu zlomu. Modlím se k Zelené síle života, aby se tento bod zlomu stal i bodem obratu.
Součástí krize je také epidemie duševních obtíží, nárůst psychic‑ kých poruch, depresí, úzkostí, závislostí, sebezraňování u dospíva jících. Dnes a denně se s těmito jevy setkávám coby psychotera‑ peut. Tuto tendenci už dávno nelze připsat pouze na vrub osobní patologii, jak už v devadesátých letech předvídal hlubinný psycho‑
log James Hilmann. Máme‑li nemocné životní prostředí, sociální systém a politickou kulturu, sotva můžeme mít zdravou duši. Ekonomický a společenský systém, který upřednostňuje zisk ne‑ mnohých před dobrem celku, ničí budoucnost dalších generací. Vy‑ hlídky mladých lidí jsou neveselé. U některých z nich se objevují pochopitelné nihilistické nálady. O apokalypse se už skládají i po‑ pové hity. Miley Cyrus v písni End of the World nostalgicky zpívá: „Pojďme předstírat, že není konec světa.“ Čelíme krizi života. Podle některých vědců už nemáme dost času, abychom odvrátili planetární kolaps, který může v blízké budouc nosti postihnout většinu lidstva a jehož následkem už teď mizí rost ‑ linné a živočišné druhy a hroutí se ekosystémy. Jiní odborníci se do‑ mnívají, že tuto krizi můžeme zmírnit, případně můžeme dokonce dospět k obnově, pokud radikálně změníme civilizační kurz. Sám u sebe sleduji, že se mezi těmito dvěma póly zmítá i mé vědomí. Jaký smysl má v takových časech spiritualita? Může duchovní pohled na svět inspirovat nejen jednotlivce, ale i celá společenství ke smysluplné proměně? Je spiritualita víc než útěcha? Může se stát lékem – či kompasem naděje? A není celá tato krize také a pře‑ devším krizí duchovní? Takové otázky mě napadaly, když jsem si sednul na břeh rybníka Svět a pozoroval hladinu, v níž se zrcadlilo nebe, na kterém pokojně pluly mraky. Právě na tyto otázky se po‑ kouší odpovědět i tato kniha. Nevím, zda se mi to podařilo, ale při pomínám si myšlenku meteorologa a alchymisty Denise Klocka, že klást otázky je pro duši podstatnější než dospět k odpovědím. Otázky nás vedou k otevřenému horizontu.
Když jsem zíral do tekutého oka země, uvědomil jsem si, že spi‑ ritualita, která dává mému životu smysl, není oddělená od zku šenosti světa – naopak z ní vyrůstá, prohlubuje ji a otevírá cestu k jeho tajemství. Spiritualita je pro mě v prvé řadě spojením se ži‑ votem, nikoli se zásvětím. Kontext, v němž se dnes odehrává du chovní život, je zásadní. Potřebujeme se vrátit zpátky na zem, řečeno s francouzským filozofem Brunem Latourem. I spiritualita se musí vrátit na zem, má‑li být pravdivá. A vracíme‑li se na zem, nemů‑
žeme nikdy pominout konkrétní místo. To, že se tato kniha začala rodit v Třeboni, má svůj význam.
Třeboňsko vyniká ohromující pestrostí biotopů. Vedle slavných rybníků se tu rozprostírají rozlehlá rašeliniště, domov vzácných rostlinných druhů a s nimi spjatých bezobratlých tvorů. Tato mokřadní území patří mezi přírodně nejcennější místa nejen v Česku, ale i v Evropě. Vodní svět tu žije v harmonii s ptačí říší. Kdo někdy pozoroval dění nad hladinou rybníka Svět, ví, o čem mluvím: hejna ptáků se vznášejí nad vodou jako živé modlitby –divoce stříhají křídly, jako by visela na neviditelných nitích ves míru, který se extaticky raduje. V této krajině poletuje více než 290 druhů ptáků.
Kraj rybníků pochopitelně vyniká bohatstvím ryb. Zapomeňme na chvíli na kapry – přežívají tu i druhy, které z většiny střední Ev‑ ropy téměř vymizely. Některé z nich mají jména tak poetická, že při jejich vyslovení mé básnické ucho plesá: lipan podhorní (Thymallus thymallus), piskoř pruhovaný (Misgurnus fossilis), sekavec písečný (Cobitis taenia), mřenka mramorovaná (Barbatula barbatula), mník jednovousý (Lota lota) či vranka obecná (Cottus gobio). Na Třeboň‑ sku je hojně zastoupena i říše obojživelníků, včetně řady skutečně vzácných druhů. Zatím tu ještě jsou…
Takové přírodní bohatství je i duchovní skutečností. Je darem, který nás přesahuje, voláním k úžasu i odpovědnosti. Je to zjevení života v jeho posvátné mnohotvárnosti – biofanie, jak to nazývá ekofeministická hudebnice a aktivistka Madame Gandhi. Třeboň lidská a vodní se prolínají. Rybníky jsou po staletí ne jen zdrojem obživy, ale i součástí kulturního dědictví. V tradiční kosmologii bývá živel vody spojen s ženstvím, léčením a předsta vivostí – a taková je i Třeboň. Kultivované lázeňské městečko. Přes‑ tože je navštěvována mnoha hosty, zůstává její atmosféra klidná a rozvážná, podobná pokojnému rytmu zdejších vod.
Rožmberská růže, emblém šlechtického rodu i města, odkazuje k mariánské symbolice. A s Třeboňskou Madonou se lze setkat na každém kroku, ačkoli její nejkrásnější vyobrazení nás čeká v kláš‑
terním kostele sv. Jiljí. V esoterním křesťanství reprezentuje Maria posvátnost země – prvotní Matérii, z níž se má narodit duchovní Slunce.
Tajemné je, že i další náboženská tradice, z níž mé srdce čerpá, se v Třeboni zjevila v ženském formě. Na jediném zdejším kopečku, v Zahradě soucitu naproti staré vodárenské věži, ve které sídlí Mu‑ zeum buddhistického umění, stojí socha Kuan jin, ženské formy bódhisattvy soucitu. Třeboň, tak jako já, dává přednost bohyním.
Třeboň je neodmyslitelně spjatá s alchymií. Alchymií byli fas‑ cinováni mocní Rožmberkové, kteří na svůj dvůr zvali osobnosti zvučných jmen – mezi nimi i mága Johna Dee a jeho problematic‑ kého jasnovidného druha Edwarda Kellyho. Alchymická stopa je ve městě přítomná dodnes – ve výzdobě se všemi jednorožci, bílými koníky, zlatými hvězdami a vraními lebkami. Alchymii se přezdí‑ valo „ptačí řeč“ – a v krajině, v níž lze slyšet stovky ptačích hlasů, se to zdá být přiléhavé.
V obecném povědomí je alchymie redukována na bizarní pokusy předchůdců chemie, připomínané komediálními karikaturami z filmů jako Císařův pekař a Pekařův císař. Ve skutečnosti předsta‑ vuje fascinující univerzální fenomén, který je hluboce zakořeněn i v české tradici. V baňkách a retortách alchymistů se slévaly věda, umění a spiritualita v jedinečné syntéze pod vedením Moudrosti pří‑ rody. Alchymie je uměním vnitřní i vnější transmutace, kdy se hrubé proměňuje v ušlechtilé – kovy i prvky naší duše. Americký filozof a hermetik Peter Lamborn Wilson, známý pod pseudonymem Ha‑ kim Bey, jenž alchymickou tradici oživil v duchu radikální ekologie, poznamenal, že kapitalismus se musel s alchymií rozloučit, „protože alchymisté nedodali zlato“. Tento aforismus vystihuje hlubší pravdu: alchymie neusilovala o ovládnutí hmoty, nýbrž o její proměnu. Od 17. století alchymie ustoupila moderní vědě. Ještě její zakla‑ datelé jako Isaac Newton či Robert Boyle se alchymickými pokusy vážně zabývali. Novověká věda od alchymie převzala metodu expe‑ rimentu, ale ztratila úctu k přírodě a vědomí její posvátnosti. Alchy mii poté překryla rouška iracionality – a přece se k ní stále znovu
vracejí ti, kdo vnímají svět jako živý a tajemný organismus. Byli mezi nimi surrealisté i C. G. Jung, který v ní rozpoznal jazyk duše –obrazný proces vnitřní proměny, jež zrcadlí individuaci lidského já.
Když přemýšlím o lokalitě, kde se zelená spiritualita rodila, napadá mě, že jsem si pro její zrod nemohl vybrat lepší místo. Spiritualita po svátného světa se zrodila poblíž rybníku Svět. Chci doufat, že se tře‑ boňská harmonie se svými plodnými vodami, ptačí řečí i tajemstvím proměny nepozorovaně vsákla i do následujících stránek.
Křik Země, křik chudých: jakou
spiritualitu dnes potřebujeme?
Tato kniha je také pokusem o alchymii. V pomyslném tyglíku, za‑ hřívaném ohněm pozornosti, se slévá moje duchovní zkušenost a studium mystických tradic spolu s hlubokými obavami o bu‑ doucnost světa. Bublá v něm vize posvátného života na zemi a pro‑ bouzejícího se lidství, které bdí uprostřed současné krize.
Spiritualita, po níž v této knize volám, je hluboce zakořeněna v lásce k zemi a ke všemu, co na ní dýchá a roste. Je spiritualitou slunečních i měsíčních paprsků, odlesků na řece, rozevláté jívy, čer‑ vených bobulí rybízu, zmoklé psí srsti i zpoceného těla… Je to váš‑ nivá a divoká spiritualita, která se dotýká krásy i křehkosti života a vážně si uvědomuje ohrožení, jemuž čelí.
Zdá se mi, že pravá duchovní příčina dnešní krize je prostá – pře‑ stali jsme milovat život. Na vině je odcizení, které ovládlo náš vztah ke světu. Naše planeta je vystavena nevídaně silnému působení tří duchovních jedů, které buddhistická tradice nazývá nevědomostí, chtivostí a nenávistí. A tyto jedy roztáčejí kola samsáry – příběh utrpení. Takovéto síly působící jak v kolektivní, tak v individuální rovině otravují nejen vzduch, vodu a půdu, ale i naše srdce a mysl. Nevědomost se manifestuje v neochotě čelit klimatické krizi a v odmítání zabývat se sociální nespravedlností a astronomickou nerovností. Projevuje se v otupující zábavě, v mentálním útlumu
a dezinformačním chaosu, který nás zbavuje odvahy ke změně. Chtivost se zhmotňuje v nenasytném drancování přírodních zdrojů a v neochotě přehodnotit luxusní životní styl – především ze strany nejbohatších. A nenávist? Ta zvedá dračí hlavu v podobě nacionalismu, různých post fašistických ideologií a násilí – vůči lidem i přírodě.
Publicistka Naomi Klein, jejíž vhledy mají mnohdy až prorocký ráz, výstižně poznamenala, že globální elity se nijak nesnaží krizi zmírňovat – připravují se na konec světa a hledají únik. V článku „The rise of end times fascism“ („Vzestup fašismu konce časů“) spolu s Astrou Taylor ukazuje, jaký význam může mít pozemská spiritualita v zápase s destruktivními tendencemi:
Proti jejich apokalyptickému vyprávění postavíme mnohem lepší příběh o tom, jak přežít těžké časy, které nás čekají, aniž bychom někoho opustili. Příběh, který je schopen zbavit fašismus konce časů jeho gotické síly a mobilizovat hnutí, které je připraveno dát v sázku vše za naše společné přežití. Příběh ne o konci časů, ale o lepších časech; ne o odloučení a nadřazenosti, ale o vzájemné závislosti a sounáležitosti; ne o útěku, ale o setrvání na místě a věrnosti neklidné pozemské realitě, do níž jsme zapleteni a s níž jsme spoutáni.
Tento základní pocit není samozřejmě nový. Je ústředním prvkem domorodých kosmologií a je jádrem animismu. Jděte dostatečně daleko do minulosti a každá kultura a víra má svou vlastní tradici, jež respektuje posvátnost onoho zde v konkrétním místě a nehledá Sion v nepolapitelné věčně vzdálené zaslíbené zemi.1
Klein se nemýlí, nejen v animismu lze nalézt zelenou spiritualitu. I u nás na Západě máme spiritualitu stvoření. Jedním z jejích nej větších představitelů byl sv. František z Assisi. Jeho Píseň bratra slunce, prozářená láskou k celému stvoření a kosmickému Kristu, pokládám za jednu z nejkrásnějších modliteb. V této extatické chvále oslovuje středověký světec slunce, měsíc, hvězdy, vítr, oheň, vodu, zemi i smrt se sourozeneckou něhou. Ve Františkově spiri tualitě se prolínají dva motivy, které dnes nabývají na zvláštní na‑ léhavosti: láska k přírodě a spojení s chudými. Tato radikální spiri‑ tualita objímá ekologickou i sociální dimenzi života naráz.
Jeden z dědiců této spirituality, brazilský teolog osvobození
Leonardo Boff (původně františkán), nazval jedno ze svých děl Křik Země, křik chudých ( The Cry of the Earth, Cry of the Poor). Obě roviny – ekologická i sociální – jsou podle něj neoddělitelné. O spiritualitě sv. Františka se v ní dozvídáme cosi, co může znít až překvapivě:
František, intuitivně a bez předchozí teologické průpravy, znovu přijal pravdu pohanství: tento svět není němý, není bez života, není prázdný; promlouvá a je plný pohybu, lásky, smyslu a božských pobídek. Může se stát místem setkání s Bohem a Božím Duchem skrze samotný svět, jeho energie, jeho hojnost zvuků, barev a pohybu. Posvátno v něm přebývá; je to rozšířené Tělo Boží.2
Přijmout posvátnost světa znamená ovšem podle Boffa slyšet křik zraněné Země – nechat do svého vědomí proniknout bolest vy‑ sychajících řek a pralesů, utrpení mizejících druhů i sténání chu dých komunit, které nesou největší tíhu ekologické destrukce „Kdo mluví o chudých,“ říká Boff v rozhovoru o papeži Františkovi, „musí mluvit také o Zemi, protože i ona je pustošena a znesvěcována.
2 Leonardo Boff: Cry of the Earth, Cry of the Poor. Maryknoll (NY), Orbis Books 1997, s. 210.
Uslyšet křik chudých znamená slyšet i křik zvířat, lesů a celého poraněného tvorstva. Celá Země křičí.“3 Vliv Boffových myšlenek lze nalézt i v papežově zelené encyklice Laudato si’.
Trpí Země a trpí lidé. Klimatická krize dopadá na nejzranitelnější část lidstva – na chudé. Miliony lidí po celém světě čelí důsledkům klimatické změny: suchu, znečištění vody, ztrátě úrodné půdy, hla‑ domorům. Environmentální škody se začínají řetězit do humani tárních krizí, válek a migračních vln. Spiritualita, která chce být ze‑ lená, musí zahrnovat systémovou kritiku.
Teologie osvobození, z níž Boff vychází a která mě v mládí hlu boce ovlivnila, mluví v této souvislosti o strukturálním hříchu, jenž utváří odcizenou společnost. V kontextu dnešní situace se tento hřích rozšiřuje i na přírodu. Spiritualita může být součástí léčivého procesu obnovy světa – nejen vnitřní očistou, ale i vědomou ces‑ tou ke spravedlivější civilizaci. Zelená spiritualita začíná bdělým pohledem do zjizvené tváře reality. Je spiritualitou Země a jejích obyvatel, lidských i mimolidských aktérů. Naše bytí je kosmickou událostí. Všichni jsme otevřené membrány organicky vpletené do tajemné tkáně života.
Existují ovšem i podoby spirituality, které odpovědnost za Zemi pomíjejí. Místo bdělosti nabízejí únik. John Welwood, buddhistický učitel a psychoterapeut, pojmenoval takový přístup „spirituálním bypassem“. Únikovými strategiemi se pokoušíme obejít bolest exi stence. Tomuto pokušení čelíme na duchovní cestě všichni. Je pří‑ značné, že taková spiritualita je často provázána s konzumní men‑ talitou: mystické nauky se mění v produkty podřízené logice trhu. Výsledkem jsou často povrchní „ezoterické“ směsi, které se někdy prolínají s toxickými konspiračními narativy. Původní význam slova „esoterický“ – skrytý a vnitřní – je tak převrácen na hlavu. Místo esoterní hloubky se topíme v záplavě povrchní ezoteriky: v lepším případě neškodné, v horším případě přispívající k infor 3 Teolog osvobození: „Papež František je jedním z nás“, Deník Alarm, 7. 1. 2017.