Issuu

......

[ 2 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

[

Božena Bednaříková

Slovo a jeho struktura

Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Edice Lingvistika

[

Recenzovali

prof. PhDr. František Čermák, DrSc.

prof. PhDr. Petr Karlík, CSc.

Vydala Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta Edice Lingvistika, sv. 2 Edici řídí doc. PhDr. Ludmila Veselovská, Ph.D. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře, udělené roku 2017 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. © Božena Bednaříková, 2017 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2017 ISBN 978-80-88278-15-3

OBSAH Několik slov na úvod

1 Co je to morfologie 1.1 Vstupní poznámky 1.2 Co je to (tedy) morfologie 1.3 Pojetí morfologie v českém lingvistickém prostředí 1.3.1 Morfologie v příručkách konsensuálních (v terminologických slovnících a encyklopediích) 1.3.2 Pojetí morfologie v českých pracích mluvnických 1.3.2.1 Koncepční a teoretické podklady funkčně-strukturální 1.3.2.2 Sedmdesátá léta 20. stol. – bílá kniha a teoretické základy 1.3.2.3 Osmdesátá léta 20. stol. a tzv. akademická mluvnice 1.3.2.4 Vrchol koncepčně morfologických snažení: Příspěvky k české morfologii 1.3.2.5 Devadesátá léta 20. stol. a mluvnice pro školu a veřejnost 1.3.2.6 Komárkovská morfologie v nepublikovaných přednáškách na přelomu tisíciletí 1.3.2.7 Mluvnické úsilí počátku 21. století 1.3.2.8 Cesta k nové akademické mluvnici

15 15 21 23

2 Co je to slovo 2.1 Slovo jako jednotka intuitivní 2.2 Co je to (tedy) slovo 2.2.1 Slovo a jeho vymezitelnost 2.2.2 Definice slova? 2.2.3 Na začátku bylo slovo 2.2.4 Slovo a afázie 2.2.5 Slovo a morfologie 2.2.5.1 Slovo jako jednotka morfologie 2.2.5.2 Slovo a jeho návrat do morfologie 2.2.6 Slovo a teorie textu 2.2.7 Slovo a typologie 2.3 Shrnutí

59 59 61 61 62 62 64 67 67 68 76 76 78

3 Slovo jako slovní druh 3.1 Vztah morfologie a syntaxe 3.2 Klasifikace slovních druhů 3.2.1 Proč slovní druhy? 3.2.2 Klasické třídění slovních druhů

79 79 89 89 90

23 25 25 30 33 36 41 46 49 52

3.2.3 Podkladová teorie pro klasifikaci slovních druhů 3.2.4 Dílčí shrnutí: Autonomie morfologie × morfosyntax? 3.2.5 Metodologický podklad klasifikace slovních druhů 3.2.6 Gnozeologický podklad klasifikace slovních druhů 3.2.7 (Ne)soulad významu a funkce

93 94 95 95 97

4 Slovo a morfologické procesy 4.1 Co je to morfologický proces? 4.2 Kdy je morfologický proces morfologickým procesem? 4.3 Vlastnosti morfologických procesů 4.4 Parametry pro typologii morfologických procesů 4.5 Procesy jazykového vyjadřování 4.6 (Proto)typy morfologických procesů

101 101 102 103 104 105 107

5 Co je to vnitřní struktura slova 5.1 Analýza vnitřní struktury slova jako ústřední úkol morfologie 5.2 Slovo jako syntagma (mechanismus analýzy slovního tvaru) 5.2.1 Obecné podkladové premisy pro deskripci stavby slova / slovního tvaru 5.2.2 Východiska analýzy vnitřní struktury slovního tvaru 5.2.3 Podkladové premisy z hlediska flexivní i lexikální morfologie 5.3 Typy morfů 5.3.1 Typy morfů podle funkce 5.3.2 Typy morfů podle pozice ve slově (především při afixaci) 5.3.2.1 Tzv. intersegment 5.4 Obecný postup při analýze slovního tvaru 5.4.1 Tvarotvorná báze a tvarotvorný formant 5.4.2 Slovotvorná báze + slovotvorný formant 5.5 Obecné schéma komplexní analýzy slovního tvaru 5.5.1 Přidaná hodnota a její zachycení v grafickém záznamu komplexní analýzy

111 112 116

6 Strukturní analýza kanonických příkladů lexikální (a flexivní) morfologie 6.1 Analýza kanonických příkladů na derivaci 6.1.1 Redukovaná verze analýzy 6.1.1.1 Derivace S → S 6.1.1.2 Derivace S → A 6.1.1.3 Derivace S → A (morfematický uzel) 6.1.1.4 Derivace V → V (prefixace) 6.1.1.5 Slovo neutvořené – analýza vícemorfomového tvarotvorného formantu slovního tvaru

141 142 142 143 145 146 147

116 117 117 119 119 120 124 130 131 132 137 139

149

6.1.2 Neredukovaná verze analýzy 6.1.2.1 Derivace S → S (bez tvarotvorného spoluformantu) 6.1.2.2 Derivace S → S (s tvarotvorným spoluformantem) 6.1.2.3 Derivace S → A 6.1.2.4 Derivace S → A (s morfematickým uzlem) 6.1.2.5 Derivace V → V 6.1.2.6 Slovo neutvořené – analýza vícemorfomového tvarotvorného formantu slovního tvaru 6.2 Analýza kanonických slov vzniklých konverzí 6.2.1 Konverze a slovnědruhový přechod 6.2.2 Konverze a transpozice 6.2.3 Termín konverze 6.2.4 Transpozice základových slovních druhů v češtině pomocí slovotvorného procesu konverze 6.2.5 Analýza vnitřní struktury konvertovaných slov 6.2.5.1 Typ slovotvorné transpozice: S/A KAPR → KAPŘÍ 6.2.5.2 Typ slovotvorné transpozice S/V: RYBÁŘ → RYBAŘIT 6.2.5.3 Typ slovotvorné transpozice A/S 6.2.5.4 Typ slovotvorné transpozice: A/V: MODRÝ → MODRAT 6.2.5.5 Typ slovotvorné transpozice: V/S 6.2.5.6 Typ slovotvorné transpozice V/A 6.3 Analýza kanonických příkladů na transflexi 6.3.1 Termín transflexe 6.3.2 Analýza vnitřní struktury transflektovaných slov 6.3.2.1 Typ S/S 6.3.2.2 Typ A/A 6.3.2.3 Typ V/V Několik slov na závěr Literatura Résumé Seznam zkratek Rejstřík věcný Rejstřík jmenný

150 150 152 153 155 156 157 158 158 159 165 172 173 173 175 176 178 179 182 189 189 191 191 193 194 199 201 211 213 215 227

......

NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD Monografie Slovo a jeho struktura je již druhou v pořadí, jež nese ve svém názvu slovo SLOVO. Tou první byla kniha z roku 2009 Slovo a jeho konverze, jež byla především reakcí na studie nizozemských autorů věnované konverzi a kategorii indeterminace v prestižním svazku Morphologie/Morphology, a to Jana Dona, Miekeho Trommelena a Wima Zonnevelda (Don – Trommelen – Zonneveld, 2000, 950), či dokonce na jakýsi jejich povzdech, že morfologický proces konverze je ve slovanských jazycích vážně podhodnocen. Tato publikace se tak stala jakousi apologetikou existence konverze v češtině, s přihlédnutím ke specifikům realizace tohoto slovotvorného procesu v jazyce se silnou flexí. Pokus prokázat existenci konverze jako samostatného způsobu tvoření slov, nikoliv – v lepším případě – jen jednoho z druhů derivace, vycházel z obecné Filipcovy teze (srov. Filipec 1972, 122), že lingvistická teorie, jež nebere v potaz přechody mezi jevy, je neúplná, sporá a kusá. Takový přechod může znamenat nejen oscilaci mezi funkcemi nějakého jevu, ale současně (a obvykle) i hierarchii mezi nimi. Jistá funkce je pak pro daný jazykový prostředek primární, jiná sekundární. Prostředky plnící primárně jistou funkci mohou být použity pro plnění funkce pro tyto prostředky sekundární. V závislosti na typu jazyka může při přechodu do jiné funkce než primární dojít k jistému formálnímu přizpůsobení. Stupeň takového formálního přizpůsobení odpovídá míře adaptace na sekundární funkci. Výsledkem může být až přehodnocení funkce sekundární na funkci primární, a tedy formální přechod v ten prostředek, pro nějž je taková funkce původně primární. [ 9 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

...... Požadavku oscilace mezi funkcemi i požadavku jejich hierarchizace na funkci primární a sekundární odpovídá tzv. slovnědruhová transpozice, z jejíž perspektivy je možné proces konverze nazírat. Slovnědruhová transpozice je vyvolána dynamickými vztahy mezi slovními druhy a je podmíněna hierarchií jejich syntaktických funkcí, přičemž syntaktické potřeby mohou konvenovat vzniknuvším potřebám onomaziologickým. V závislosti na typu jazyka jsou přechody mezi syntaktickými funkcemi provázeny změnami formálními. Flexivní morfologické procesy, primárně sloužící potřebám syntaktickým, mohou sloužit potřebám onomaziologickým. Podstata jejich onomaziologických schopností tkví v uplatnění konverze ve smyslu morfologických charakteristik, včetně charakteristik slovnědruhových, a ta se tak stává právoplatným a významným morfologickým onomaziologickým procesem. Potřebám přechodu mezi slovními druhy může sloužit i derivace, především tzv. derivace transpoziční, jež má svým charakterem ke konverzi relativně nejblíže. Přesto však morfologický onomaziologický proces derivace s sebou jako proces fyzické adice přináší fixovaný zobecněný onomaziologický význam daný přítomností přidaného afixu (např. -ost). Taková derivace není a nemůže být jen pouhým převedením pojmového obsahu fundujícího slova do jiného slovního druhu. Konverze je tak představena jako morfologický onomaziologický proces, který je povolán sloužit dokončené slovnědruhové transpozici, a to ve smyslu transpozice slovotvorné. Ač volí prostředky flexe (změny flexe), tajemství její onomaziologické kompetence tkví v tzv. přidané onomaziologické hodnotě, jež je však obsažena pouze implicitně, a to v aktu provedení tohoto morfologického procesu. Absolutní sémantická identita je tedy nemožná. Konverze jako morfologický onomaziologický proces tak konvenuje reflexi přirozeného běhu věcí světa, tedy přirozené potřebě vyjádřit substanci/příznak jako příznak/substanci. Základní způsob vyjádření je považován za primární, způsob transponovaný za sekundární. Fenomén konverze je i v jazycích příznivých konverzi, jako je angličtina, často považován za jev problematický, kontroverzní, obskurní až mysteriózní (srov. např. Balteiro 2007, 19). Monografie jí věnovaná je pak pokusem (po)odhalit její mysterióznost v popisu jazyka, v němž z hlediska skaličkovské teorie typologických konstruktů (deduktivní typologie) by měla být nejvlastnějším morfologickým onomaziologickým procesem. Nová monografie Slovo a jeho struktura má podobný název zcela záměrně. Není však pouhým „druhým, přepracovaným vydáním“ monografie původní. Zabývá se sice opět slovem, ale tentokrát je v centru pozornosti jeho vnitřní struktura. I proto přitom usiluje „smířit“ v českém gramatickém myšlení obvykle (a téměř striktně) oddělené komponenty morfologie, a to tvarosloví [ 10 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

...... a slovotvorbu. Z toho vyplývá i strategie celé knihy. Především je nutno podotknout, že jde o práci zaměřenou teoreticky, nikoliv o text shrnující výsledky kvantitativního či kvalitativního výzkumu. Tímto směrem se vydávají jiné dvě chystané autorčiny publikace. Tou první bude výstup projektu s názvem Slovotvorný potenciál slov z redukované verze Swadeshova seznamu, tou druhou samostatná kapitola v zahraniční publikaci Cross-linguistic Research into Derivational Networks. Monografie o slově a jeho struktuře si klade za cíl představit v obecnějším kontextu jeden velký směr funkcionalisticky zaměřené morfologie, jenž vedl a vede k velkým gramatikám s ambicí fungovat jako reprezentativní teoretické popisy české morfologie. Ve výběru jsou pak zařazeny i některé práce cizojazyčné či zahraniční, jež mohou, podle mínění autorky, být relevantní pro pochopení či uchopení popisu uplatnění daného teoretického a metodologického funkcionalistického podkladu. Na rámec těchto popisů navazuje vlastní projekt, a to snaha předvést možný způsob popisu vnitřní struktury českého slova, jenž bude ctít celistvější pojetí morfologie, neoddělující od sebe hermeticky stavbu tvarotvornou a slovotvornou. V cílovém usmíření obou morfologií, tj. tvarotvorné (flexivní) i slovotvorné (lexikální), se jako vhodná strategie jeví jednak popis vnitřní struktury konvertovaných slov, neboť pochopení konverze se bez obou morfologií, ale částečně také bez syntaxe neobejde, jednak pokus o celkovou morfematickou analýzu vybraných kanonických příkladů dle teorie tzv. kanonické derivační morfologie. Jak již bylo řečeno, tato práce sleduje jeden velký funkcionalistický směr, a to od funkčního strukturalismu až po funkčně zaměřené gramatické deskripce současnosti. Nevěnuje se však veškerým proudům funkcionalismu, ale pouze těm, jež vedly k uceleným gramatikám. Jen krajově jsou zmíněny např. studie kognitivní lingvistiky zaměřené na dílčí jevy gramatické, např. na pád (srov. Janda, 2002), vynechány jsou, byť možná neprávem, studie gramatiky konstrukční (např. Fried, 2010; 2013; Fried – Ostman, 2011). Vzhledem k funkcionalistickému zaměření celé knihy a k upření pozornosti na práce vedoucí k tzv. akademickým popisům morfologie a uceleným velkým popisům gramatickým nejsou reflektovány práce lingvistiky formalistní, byť si je autorka jejich existence a přínosu pro formalistní proud popisů češtiny vědoma. Protagonisté formalistně zaměřenýc h modelů předpokládají, že vnitřní struktura slova je formována (ve formalistní terminologii „derivována“) v rámci syntaxe. Jedná se tak např. o práce spojující vnitřní strukturu slova s vnitřní strukturou fráze (např. Karlík, 2003; 2007; Caha – Ziková, 2016) a vycházející z formalistních teoretických přístupů označovaných jako mikrosyntax/nanosyntax nebo o práce uplatňující originální generativní model na srovnávací analýzu angličtiny a češtiny (Veselovská – Emonds, 2014, aj.). Předkládaná monografie se však drží teoretických a metodologických pozic funkcionalismu a snaží se být teoreticky konsekventní. Cílem práce v této fázi není řešit [ 11 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

...... antagonismy mezi oběma velmi odlišnými teoretickými přístupy, nejsou komentovány ani možnosti či nemožnosti spolupráce (zde srov. např. stručně, leč výstižně Vykypěl, 2007, a to v souvislosti s jazykovou typologií). S tím souvisí i často diskutovaný termín FUNKCE. Hned v počátku je nutno zdůraznit, že v žádném případě zde nejde o chápání funkce jako matematické relace či závislosti, jak je tomu např. v logice či hjelmslevovské glosématice. Pojem funkce je základní a konstitutivní termín funkcionalistického metodologického postoje, způsobu zkoumání jazyka, jenž má svůj zdroj již v programu „lingvistiky mluvčího“ (srov. Kořenský, 1991, 206) pražské jazykovědné školy. Chápání funkce se tak obecně spojuje s významem a vyjadřovací potřebou mluvčího (srov. Mathesius, 1982; Vachek, 2005; Matlach, 2014 aj.). Funkce pak ve vztahu k dalším klíčovým pojmům, jako jsou systém, jazyk a řeč, vystupuje v různých kontextech a prochází vývojem od integrující pojmové hodnoty až k úsilí o teorii a klasifikaci funkcí (srov. např. Svozilová, 1988; Kořenský, 1991). S tím souvisí i jeho terminologická diferenciace. Ta osciluje od externí jazykové funkce, kde je funkce obdobou pojmů úloha/úkol/ poslání, či ještě přesněji pojmu účel, čímž konvenuje nástrojové (účelové) koncepci jazyka jako sociálního jevu (srov. např. funkce jazyka spisovného, estetická/básnická funkce apod.), k jazykové funkci interní, tj. funkci jazykových prostředků, jež se uplatňují v rámci vnitřní organizace systému a budují vnitřní strukturu jazykových prostředků. Zde jsou alternativami pojmy jako platnost či význam (srov. funkce gramatická, funkce vokativu apod.). Právě s takto chápanou jazykovou funkcí vnitřní (interní) pracuje i monografie Slovo a jeho struktura. V každém případě monografie Slovo a jeho struktura na první monografii, jak již bylo řečeno, v mnohém navazuje, některé části nebo kapitoly dokonce přebírá, vždy však přepracované, přehodnocené, komentované a doplněné, navíc s uvedením do obecnějšího kontextu a s ohledem na kapitoly zcela nové (např. na kapitolu, jež pojednává o tom, co je to vlastně slovo). To se týká především pasáží věnovaných mathesiovským deskripcím jazyka, dále pasáží o teoretických základech vědecké mluvnice v sedmdesátých letech minulého století a tzv. akademické mluvnice a rovněž o problematice tzv. návratu slova do morfologie. Doplněna a přepracována je kapitola o teorii slovních druhů, důsledně přepracována jsou pojednání o morfologických procesech. Mechanismus morfematické analýzy, jenž je v první monografii vysvětlen a ukázán na příkladech, je předveden v nových souvislostech, především z hlediska tzv. kanonické derivační morfologie. Některé pasáže knihy odkazují i na autorčiny porůznu publikované články, často i texty a prezentace ze zahraničních konferencí a z výuky na zahraničních bohemistikách a slavistikách. [ 12 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

...... První dvě kapitoly si kladou dvě důležité otázky: 1) Co je to morfologie? 2) Co je to slovo? Odpověď na první otázku se zdá jednodušší. Úvodní pasáž první kapitoly, vyznačená odlišnou barvou, vychází z rozboru krátkého ukázkového textu a pokouší se pomocí jeho rozboru dovést čtenáře k samostatné odpovědi, čemu se vlastně říká morfologie a k čemu nám její znalost slouží. Takové barevně vyznačené (instruktážní) pasáže najdeme v celé knize na více místech, a to tam, kde autorka textu myslí i na studenty, kteří mohou těchto částí monografie využít i jako jakéhosi učebního textu či impulzu pro pochopení problematiky. Po vstupních poznámkách se první kapitola věnuje teoretickému výkladu o podstatě morfologie a podává rovněž přehled názorů na pojetí morfologie v českém lingvistickém prostředí, a to od funkčně-strukturální lingvistiky Pražské školy až po projekt nové akademické mluvnice. V této kapitole se objevuje i komentář k některým nepublikovaným přednáškám Miroslava Komárka, jež zazněly na půdě olomouckého vysokého učení na přelomu tisíciletí. Odpověď na druhou otázku, co je to slovo, je daleko svízelnější a čtenář se jednoznačné odpovědi ani dočkat nemůže. Začíná se opět odlišnou barvou vyznačeným výkladem o jednotce spíše intuitivní, ale pak následují výklad o vymezitelnosti a vůbec definovatelnosti slova, hledání dávné opory u funkčních strukturalistů a vysvětlování vztahu slova a morfologie, především chápání slova jako základní morfologické jednotky (což souzní právě s českou funkčně-strukturální tradicí). Konec druhé kapitoly přináší poukaz na korelaci chápání slova a teorie textu, ale také teorie typologické. Třetí a čtvrtá kapitola mají hned na počátku svého názvu opět SLOVO. Třetí kapitola se týká vztahu morfologie a syntaxe a v tomto ohledu se nemůže obejít bez jednoho z pilířů funkcionalistického pojetí morfologie, a to teorie slovních druhů. Zde se monografie silně opírá o tzv. komárkovskou morfologii, jež je široce diskutována na různých místech knihy. V kapitole se objevují také otázky a úkoly k zamyšlení, určené především zájemcům z řad posluchačů některé z filologií. Čtvrtá kapitola se zabývá tzv. morfologickými procesy, což není termín, jenž by byl v českém lingvistickém prostředí užíván příliš často. Cílem této kapitoly je především podat s pomocí českého jazykového materiálu méně obvyklý způsob kategorizace morfologických procesů, a to při dodržení gramatických, lexikálních i textových kritérií. Pátá a šestá kapitola mohou být považovány za gros celé knihy. Pátá kapitola přináší teoretický podklad pro analýzu vnitřní struktury českého slova opírajíc se především o pojetí slova jako syntagmatu. Jsou zde vysvětleny podkladové premisy, a to z hlediska obou morfologií, tj. flexivní i lexikální, protože na jejich spojení staví celé pojetí této knihy. Dále jsou zde uvedeny typy morfů (dle funkce i dle pozice ve slově) a předveden obecný postup při [ 13 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

...... analýze. Závěr kapitoly je věnován obecnému schématu komplexní analýzy slovního tvaru, včetně zahrnutí tzv. přidané slovotvorné hodnoty. Šestá kapitola vychází z tzv. kanonické derivační morfologie, jež se stala oporou pro vyhledání kanonických příkladů na derivaci a konverzi (a transflexi) a pro jejich ukázkovou strukturní analýzu. V úvodu k části věnované konverzi jsou v návaznosti na minulou monografii osvětleny důležité termíny jako slovnědruhový přechod, transpozice, konverze a transflexe, dále je s novými argumenty opětovně obhájeno pojetí konverze ve slovanských jazycích (s odkazy na příslušnou, do dnešní doby vydanou literaturu) a nakonec je provedena detailní analýza vnitřní struktury konvertovaných (a transflektovaných) slov. Po všech analýzách jsou vždy uvedeny grafické záznamy analýzy. Úvodní slova první monografie končí konstatováním, že přes veškerou snahu zachytit podstatu věci nikdy autora neopustí pocit, že to stále „není ono“. Přesto je i tato nová monografie s důvěrou předkládána všem, které svět slova, jeho struktury i všeho, co je kolem, fascinuje. Autorčiny velké díky patří všem, kteří při psaní a promýšlení pomáhali radou či povzbuzením, ať již to jsou kolegové na domovském pracovišti či na pracovištích odjinud, především ze zahraničí. S vděčností byly zpracovány cenné kritické připomínky i doporučení obou recenzentů, poděkování patří i hlavní jazykové redaktorce svazku, Mgr. Martině Křížové, a korektorce Mgr. Janě Hajdové. Dík největší pak patří lidem z nejbližšího, sice nelingvistického, ale i tak inspirativního a povzbudivého okolí. Božena Bednaříková Olomouc, únor 2017

[ 14 ] NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

......

[1]

CO JE TO MORFOLOGIE

1.1 VSTUPNÍ POZNÁMKY Tyto vstupní poznámky mají nejspíš ráz poněkud triviální, ale jejich cílem je pokus vymezit status morfologie pouhým pozorováním konkrétního jazykového materiálu. Dalším cílem může být snaha přesvědčit potenciálního zájemce, že to, čemu říkáme morfologie, nás provází celou naší komunikací pomocí přirozeného jazyka, intuitivně ji vnímáme (a hlavně používáme), a proto má smysl se jí zabývat. Dříve než se pokusíme odpovědět na otázku, CO JE TO MORFOLOGIE, se tedy podívejme na následující, naprosto banální větu: Mladý turista dlouho pozoroval opuštěný dům. Tato věta má určitou stavbu, ale co vlastně o této stavbě rozhoduje? Podle mnohých gramatických popisů (srov. např. tzv. danešovskou syntax reflektovanou v Mluvnici češtiny 31) rozhoduje o stavbě věty sloveso, ovšem sloveso ve tvaru VF (verbum finitum) s konstitutivním rysem „tvořit větu“. V tomto případě jde o sloveso pozoroval. Tato otázka ani odpověď na ni ovšem nestačí. Vyvstávají otázky další, s tou první různým způsobem související:

1 1

Daneš – Grepl – Hlavsa (eds.), 1987.

[ 15 ] CO JE TO MORFOLOGIE

...... 1) Proč má sloveso zrovna tento tvar? Kdo (nebo co) o tom rozhoduje? Školský způsob mluvnického popisu velí „určit“ u slovesa tzv. mluvnické kategorie, tj. slovesnou osobu, číslo, čas, slovesný způsob (modus verbi), slovesný rod (genus verbi) a slovesný vid (používaný termín aspekt se ovšem ne vždy shoduje s tím, co je aspektem myšleno, např. při popisu angličtiny).2 Každá z těchto kategorií je ovšem motivována jinak. Slovesná osoba a číslo jsou kategorie kongruenční, tvar slovesa tedy vyplývá z potřeb syntaxe (ve školské praxi se mluví o tzv. shodě subjektu a predikátu), o využití ostatních kategorií (a o odpovídajícím vyjádření pomocí slovesné formy) rozhoduje mluvčí sám. Nejde samozřejmě o rozhodnutí nezávislé, ale o rozhodnutí na základě odrazu objektivní reality, již chce jazykově ztvárnit. Znamená to tedy, že mluvčí pomocí slovesného tvaru usiluje o zachycení děje na časové ose vzhledem k okamžiku promluvy. Dále jde o slovesný modus, o hierarchizaci děje vzhledem ke vztahu subjekt věty a agens děje (genus verbi jako vyjádření tzv. diateze) a o vyjádření tzv. (ne)komplexnosti děje v případě slovesného vidu. O tvaru příslušného slovesného tvaru tak rozhoduje jak stránka syntaktická, tak stránka odrazová (či komunikační). Zde je dobré si uvědomit, že budoucí odpověď na otázku, co je to morfologie, bude v této publikaci zahrnovat jak stránku formální, tak stránku významovou. 2) Která část slova signalizuje, že jde zrovna o tento tvar? Z odpovědí na školské dotazování na tzv. mluvnické (gramatické) kategorie vyplývá, že jde o tvar indikativu préterita aktiva – a to ve 3. osobě singuláru – slovesa nedokonavého (imperfektiva). Ale která část slovesného tvaru nás informuje o tom, že se jedná právě o tento tvar? Slovesný tvar pozoroval, ač to není na první pohled patrné, je tvar analytický (ve školských mluvnicích označovaný jako složený). Svědčí o tom nejen pohled diachronní,3 ale i pokus nahlížet na slovesné tvary syntetické i analytické z hlediska strukturního paralelismu. V kap. 5.3.2.1 je osvětleno, že tvary 3. osoby singuláru – ať indikativu prézentu, tak indikativu préterita či kondicionálu – mají vždy nulový signál osoby (zde i vysvětlení tzv. nulového morfu). Je-li to tedy vskutku tvar „složený“, pak se skládá z auxiliáru (tvaru pomocného slovesa) být + z tzv. l-ového příčestí (ve školské praxi označovaného jako minulé či činné příčestí – srov. Heslář jazykovědné terminologie používané při výuce na 1. a 2. st. ZŠ a na SŠ4).

Srov. např. Poldauf, 1954

Srov. např. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, 244.

http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakladni-vzdelavani/skolska-jazykovedna-terminologie-1, cit. 15. 10. 2017

[ 16 ] CO JE TO MORFOLOGIE

...... Auxiliár zde má nulovou realizaci, signalizuje však právě 3sg, zjevně přítomno je tedy pouze l-ové příčestí. Tento termín, používaný spíše v pracích diachronní či synchronní slavistiky, výborně dává najevo, čím je vlastně tento typ příčestí signalizován: typickým segmentem (morfem) -l. Zmíněné příčestí má však schopnost signalizovat ještě další gramatické informace (je možno je tedy u něj školsky „určit“), a to jmenný rod a číslo. Obě tyto informace ovšem vyplývají ze stavby věty, opět jako kategorie kongruenční. V našem případě půjde tedy o mask. sg. Tato dvojí (kumulovaná) gramatická informace je vyjádřená nulovým morfem (nulovou koncovkou). Informačně zatížené části slova jsou v našem případě tedy (pozorova) ‑l‑Ø, kde ‑l‑ je segmentem signalizujícím l-ové příčestí jako tvar slovesa pozorovat a nulový segment -Ø nese informaci o jmenném rodu (maskulinum) a čísle (singulár). 3) Má toto slovo vliv na tvar jiného slova ve větě? Klasická valenční syntaktická teorie i klasická šmilauerovská syntax jako příklady syntaktické teorie závislostní praví, že ano. Sloveso pozorovat otvírá syntaktickou pozici objektového komplementu (či přímého objektu) a „určuje“ i jeho tvar (tvar akuzativu). Ne však již jeho číslo, protože kategorie čísla má u substantiv funkci odrazovou (více viz v kap. 1.3.2.1). V naší příkladové větě je objektovým doplněním/komplementem v akuzativu slovo dům, obsazující pravovalenční pozici (akuzativ je zde signalizován nulovým segmentem -Ø). Další série otázek (otázky 4, 5 a 6) se týká slova turista, jež ze syntaktického hlediska hraje ve větě roli subjektu: 4) Proč má slovo turista právě tento tvar? Kdo (nebo c o) o tom rozhoduje? Odpověď je nasnadě, vyplývá již z výše řečeného: slovo turista má ve větě funkci subjektu, z hlediska valenční teorie obsazuje levovalenční pozici. Signálem této pozice je v české větě tvar nominativu. Rozhodnutí o této formě vyplývá z obvyklé stavby české věty. 5) Která část slova turista signalizuje, že jde zrovna o tento tvar? Podobně jako u jiných substantiv, ať již mají flexi substantivní, adjektivní či pronominální (srov. kap. 5.3), je tento tvar, tedy tvar nominativu, signalizován pomocí tzv. koncovky, tj. segmentu stojícího (obvykle) v absolutním konci slova, zde segmentu ‑a. Tento segment vedle gramatické informace o pádu nese také informaci o jmenném rodu (ač zde nikoliv primárně vázanou na příslušný vokál, protože ten je obvykle asociován s femininem) a čísle.

[ 17 ] CO JE TO MORFOLOGIE

...... 6) Má slovo turista vliv na tvar jiného slova? Ač toto slovo nemá schopnost otvírat další syntaktické pozice a určovat jejich tvar, přesto má sílu ovlivnit ve větě tvar jiného slova, a to slova mladý, jež je syntakticky tzv. shodným atributem. Tato shoda se projevuje v nutnosti reduplikovat informac i o jmenném rodu, čísle a pádu. Tvar adjektiva mladý ve funkci atributu shodného tuto informaci skutečně svým koncovým segmentem, tj. koncovkou (o pojetí koncovky u adjektiv srov. kap. 5.3.2.1) ‑ý, všechny tři informace opakuje (nom. + sg. + mask.). Jde tedy opět o funkci kongruenční. Od otázek formy (a gramatických funkcí) je možno se přenést k otázkám širším (otázky 7 a 8): 7) Kolik dějů vyjadřuje tato věta? Věta jen zdánlivě vyjadřuje pouze jeden děj, a to děj vyjádřený pomocí verba finita pozoroval. Ale při bližším vnímání jednotlivých slov lze odhalit, že jedno ze slov je z tohoto hlediska podezřelé. Upomíná totiž na sloveso, z nějž pravděpodobně vzniklo, a tím dá vyniknout schopnosti vyjádřit taktéž děj. Jedná se o slovní tvar opuštěný. Na jedné straně je zde hlavní děj – někdo pozoroval něco – a do něj je vkomponován děj další, hlavnímu ději předcházející, tj. někdo opustil dům, dům byl tedy opuštěn. 8) Jak jsou děje ve větě vyjádřeny? Oba děje, jež jsou ve větě přítomny a jež byly popsány v odpovědi na předchozí otázku, jsou vyjádřeny „slovesně“ (neb očekávaným úkolem slovesa je vyjádřit děj), každý však jinak. Zatímco děj první, hlavní, je vyjádřen pomocí verba finita (pozoroval), děj druhý je vyjádřen vlastně slovotvorně. Původní tvar slovesa opustit (zde uveden infinitiv jako slovníkový reprezentativní tvar), tj. n-ové participium opuštěn (ve školské terminologii trpné příčestí), byl adjektivizován. Tato adjektivizace však nezbavila původní slovesný tvar schopnosti vyjádřit děj, a dokonce ani některé slovesné kategorie jako slovesný rod, slovesný vid a slovesný čas. Pokud jde o čas, nejedná se ovšem o čas absolutní, jejž by bylo možno vztáhnout k okamžiku promluvy jako referenčnímu bodu, ale o čas relativní. V našem případě jde vyjádření relativního času ruku v ruce s vyjádřením dokonavého vidu, jedná se tedy o předčasnost (dům byl opuštěn ještě předtím, než jej turista pozoroval). Pro několik dalších otázek úvodní větu rozšíříme: Mladý turista seděl na kládě a dlouho pozoroval opuštěný dům.

[ 18 ] CO JE TO MORFOLOGIE

...... Nyní máme před sebou dvě souřadně spojené věty, jež vyjadřují dva hlavní děje probíhající souběžně. Představme si, že tyto děje nahlížíme z jisté perspektivy, podobně jako je vidí malíř, jenž je ztvárňuje pomocí výtvarné techniky. Máme zde tedy další otázku: 9) Je možné jazykovými prostředky vyjádřit perspektivu tohoto dějového obrazu? Vybereme-li si prostředek tvarový, možné to jistě je. Čeština má pro tuto situaci dokonce specializovaný prostředek, jeden z tvarů slovesa, tzv. přechodník. Věta, jež si ponechává verbum finitum, vyjadřuje z hlediska dějové perspektivy děj hlavní, děj, který stojí v popředí naší pozornosti; věta, jež je pomocí přechodníkové konstrukce kondenzována v polovětu, vyjadřuje děj sice souběžný, ale doprovodný, děj, jenž tvoří jakési pozadí ději z hlediska dějové perspektivy hlavnímu. Důležitou roli zde ovšem hraje slovesný vid. Dějově perspektivní funkci umí vykonávat pouze tzv. přechodník přítomný (přechodník pro současnost): Mladý turista sedě na kládě dlouho pozoroval opuštěný dům. V této větě je v centru pozornosti mluvčího akt pozorování domu, to, že turista při tom sedí, je děj vedlejší, doprovodný. Perspektivu je ovšem možno otočit: Mladý turista seděl na kládě, dlouho pozoruje opuštěný dům. Zde je akt pozorování jakýmsi doprovodem z hlediska dějové perspektivy silnějšího děje, tedy sedění na kládě. České přechodníky umějí ještě jiné věci. Tzv. přechodníky pro předčasnost dokážou vyjádřit i časovou platnost děje, tj. děj jimi vyjádřený předchází jinému ději, tentokrát vyjádřenému verbem finitem, a to v minulosti, či v budoucnosti: Vyjádření předčasnosti děje v minulosti: Mladý turista usednuv na kládu jal se pozorovat opuštěný dům. Vyjádření předčasnosti děje v budoucnosti: Mladý turista usedna na kládu jme se pozorovat opuštěný dům. Nevýhodou tohoto jinak velmi schopného slovesného tvaru je jeho knižnost a jistá zastaralost. O tom svědčí i záměrné použití slovesa jmout se (něco udělat) v obou předchozích větách. Stylový rejstřík je poněkud pozměněn i v poslední ukázce, jež vyvolává následující dotaz (10): A tak vám tam seděl na kládě a civěl nám na barák.

[ 19 ] CO JE TO MORFOLOGIE

...... 10) Odkud se vzaly v této větě dva dativy? Kdo/co rozhoduje o jejich přítomnosti? Oba zájmenné nepředložkové dativy – vám i nám – jsou použity nejspíše příliš koncentrovaně v jedné větě, ale dokumentují další umění českých tvarů. Jsou to dativy velmi zvláštní, nevyplývají ani ze stavby věty (odtud dativy volné), ale nemají ani odrazovou funkci, jak jsme tomu byli svědky např. u gramatické kategorie plurálu substantiv výše. Tyto dativy mají, zjednodušeně řečeno, funkci spíše komunikační, a to především ten první z nich (vám). U něj se někdy hovoří o funkci kontaktové, fatické apod. Druhý z dativů (nám) má zase schopnost vtáhnout děje a to, na co onen děj dopadá, do sféry našeho zájmu (srov. doklad). Poslední ukázka se týká existence dvojích tvarů (tvarů dubletních): Turisté pozorovali opuštěný dům. × Turisti pozorovali opuštěný dům. S touto ukázkou souvisí poslední otázka: 11) Je možné existující dvojtvary libovolně zaměňovat? Není jejich existence vlastně projevem jisté jazykové ne-ekonomie? Na první podotázku nelze jednoznačně odpovědět. Ve vnímání dubletních tvarů je nepochybně pohyb. V tomto případě záleží na textu, v němž by ten který byl použit. Obecně ale platí, že koncovka nom. sg. ‑i, jakkoliv je v současné češtině expanzivní, s sebou stále nese potenciální nebezpečí, že bude v jistých kontextech (odborných, zpravodajských) narušovat neutrální, neexpresivní vnímání, vedoucí až k podsouvání depreciativní konotace. Odpověď na druhou podotázku plyne již z odpovědi na podotázku první. Dubletní tvary, byť mohou být považovány za „neekonomické“ zatížení tvarového rejstříku jazyka, jsou naopak výhodné. Jejich pomocí může čeština vyjádřit stylové hodnoty, někdy i rozdíly funkční či významové. Dílčí závěr Úvodní ukázková věta i její „rozšířené“ varianty se pokusily ukázat, k čemu je nám vlastně znalost toho, čemu se říká morfologie, a to v obou jejích chápáních: tvarosloví ve smyslu souboru tvarových prostředků jazyka, jež máme k dispozici, i morfo-logie ve smyslu popisu forem i jejich funkce. Příznačné přitom je, že analýza textu vycházela ze stavby věty. Zde vychází najevo, které tvarové prostředky vyplývají přímo z větné stavby, na kterých tvarových prostředcích je větná stavba, zjednodušeně řečeno, budována a které jsou naopak vyjádřením odrazu reality. Specifikem bohatého tvarosloví

[ 20 ] CO JE TO MORFOLOGIE