Slovník sociální patologie
PEDAGOGIKA
VÁCLAV BĚLÍK STANISLAVA HOFERKOVÁ BLAHOSLAV KRAUS A KOLEKTIV
Slovník sociální patologie
PEDAGOGIKA
VÁCLAV BĚLÍK STANISLAVA HOFERKOVÁ BLAHOSLAV KRAUS A KOLEKTIV
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Slovník vznikl v rámci projektu Interní grantové soutěže Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Inovace předmětu Sociální patologie a prevence v rámci společného základu učitelství. PhDr. Václav Bělík, Ph.D. Mgr. Stanislava Hoferková, Ph.D. prof. PhDr. Blahoslav Kraus, CSc. a kol.
SLOVNÍK SOCIÁLNÍ PATOLOGIE Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6712. publikaci Autorský kolektiv: JUDr. Miroslav Antl (antm) PhDr. Václav Bělík, Ph.D. (belv) Mgr. Stanislava Hoferková, Ph.D. (hofs) PhDr. Jan Hubert (hubj) doc. PhDr. Iva Jedličková, CSc. (jedi) PhDr. Josef Kasal, Ph.D. (kasj) Recenzenti: prof. PhDr. Peter Ondrejkovič, CSc. doc. PhDr. Jitka Skopalová, Ph.D. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Jazykový redaktor PhDr. Dana Pokorná Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 120 Vydání 1., 2017 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2017 Cover Photo © Depositphotos / t_n_06 ISBN 978-80-271-9968-6 (ePub) ISBN 978-80-271-9967-9 (pdf) ISBN 978-80-271-0599-1 (print)
prof. PhDr. Blahoslav Kraus, CSc. (krab) PhDr. Jiří Kučírek, CSc. (kucj) PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. (pels) Mgr. Tereza Raszková (rast) Ing. Eva Šimková, Ph.D. (sime) Mgr. Lucie Šprachalová (spral)
Úvod Slovník sociální patologie je v českém prostředí první publikací tohoto druhu. Sociální patologii můžeme vnímat jako mezioborovou vědní disciplínu, která vychází především ze sociologie, ale prolíná se řadou dalších oborů – peda gogikou, psychologií, kriminologií, adiktologií a dalšími. Předmětem zájmu sociální patologie je studium negativních společenských jevů, jejich etiologie, stav, způsoby řešení, ale také možnosti prevence. Kolektiv autorů, kteří se na publikaci podíleli, tvoří akademičtí pracovníci katedry sociální patologie a sociologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ti se v rámci své odbornosti zabývají tématy, která se z různých úhlů pohledu vztahují k problematice sociální patologie. Výběr pojmů prošel téměř dvouletým procesem se snahou a cílem, aby vybraná hesla co nejvíce charakte rizovala frekventované termíny v rámci odborné terminologie oboru. Obsahově byly pojmy vymezeny tak, aby byl jejich význam vysvětlen z úhlu pohledu sociální patologie (např. pojem → škola). Slovník je určen především studentům oboru sociální patologie a prevence, ale také studentům a zájemcům o obory blízké, jako jsou například sociální pedagogika, etopedie, sociální práce, adiktologie. Další cílovou skupinou je odborná veřejnost se zájmem o danou problematiku včetně uchazečů o obor sociální patologie. Slovník si klade za cíl popsat frekventované pojmy z oboru sociální patologie. Už na počátku příprav jsme si vymezili, že nebude obsahovat jména osobností nebo teoretické koncepce, které by se k problematice sociální patologie mohly vztahovat (ty jsou již dostatečně popsány v učebnicích sociální patologie). Důvodem jsou omezené možnosti publikace po stránce plánovaného rozsahu, který by byl při plném vymezení mezioborovosti problematiky jistě obrovský. Z textu je zřejmé, že existovalo několik cest pro získávání zdrojů informací pro slovník. Byla to především česká a zahraniční odborná literatura jak mono grafického, tak časopiseckého charakteru, jiné odborné slovníky z příbuzných oborů a také vlastní zkušenosti autorů publikace jak z vědeckého působení v oblasti sociální patologie, tak z praxe. Pojmy jsou v publikaci řazeny abecedně a je u nich uvedena použitá literatura. U pojmů, které obsahují odkaz na zákon či další právní normy, doporučujeme ověřit si jejich aktuální platnost. V závěru slovníku je zařazen kompletní seznam zdrojů, z nichž autoři čerpali.
5
Rádi bychom, aby Slovník sociální patologie pomohl diskurzu sociální pato logie ve společnosti pomocí jednoznačného vymezení často používaných hesel. Věříme, že pro zvolené cílové skupiny bude takto pojatý slovník přínosem. Za kolektiv autorů Václav Bělík, Stanislava Hoferková a Blahoslav Kraus
6
aberantní chování
A
aberantní chování
Viz → chování aberantní.
abnormalita (pels)
(lat. ab – zřídka, norma, ae, f., – měřítko, míra, pravidlo, předpis, ab-normis – od chylný od řádu, nepravidelný) Odlišnost od normy, výjimečnost, mi mořádnost.
abstinenční syndrom
Viz → stav odvykání.
abúzus (krab)
(lat. usus – užití, dovednost, zvyk) Slovo „abúzus“ (také abusus) je odvo zeno ze slova „úzus“ (užít) a znamená nadměrné užívání látek. Například v sou vislosti s alkoholem je abuzér ten, kdo se opije více než třikrát čtyřikrát do roka. Na rozdíl od toho „úzus“ znamená užívání látek ve shodě s předpisy, společenskými normami, v zájmu jedince i společnos ti. Dalším pojmem v této souvislosti je „misúzus“ – užívání látek takovým způ sobem, který není v souladu s náhledem medicíny. Nejčastěji je to vnímáno jako zneužití v nepřijatelných situacích (při těhotenství, v nemoci, při řízení moto rového vozidla apod.) Literatura: Fischer, S., Škoda, J. Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014; Kraus, B., Hronco vá, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010; Ondrej kovič, P. Sociálna patológia. Bratislava: Veda, 2009.
adaptace (krab)
(lat. adaptare – přizpůsobit) „Adaptace“ je v zásadě termín biologický a znamená přizpůsobení se jakéhokoliv druhu jako vlastnost živých organismů
umožňující vyrovnat se s podmínkami existence. Je to typ odpovědi na dlou hodobě působící podnět, resp. změnu podmínek. Může mít podobu pasivní, kdy se jedinec mění sám – pak mluvíme o akomodaci, nebo aktivní, kdy naopak mění prostředí podle svých potřeb – jedná se o asimilaci. Člověk je vybaven různou mírou schopnosti se přizpůsobo vat – adaptabilnosti. Neschopnost vy rovnávat se s novými podmínkami ozna čujeme jako maladaptaci. S termínem se setkáváme ve vztahu k problematice poruch chování spojených s hyperak tivitou, deprivací, autismem, mentální retardací apod. Literatura: Průcha, J., Walterová, E., Ma reš, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2013; Vaněk, J. K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy. Praha: SPN, 1972; Vojtová, V. Kapitoly z etopedie I. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. Brno: Masarykova uni verzita, 2013.
ADHD/ADD
Viz → specifické poruchy učení a chování.
adiktologie (hofs)
(lat. ad-dico – přiřknout, vydávat, addictus – závislá osoba, otrok; řec. logos – slovo, nauka, učení) Multidisciplinární obor, který vznikl z oborů medicíny, psychologie, sociolo gie a sociální práce. Zabývá se prevencí, léčbou a výzkumem návykových látek a různých forem závislostního chování. Literatura: Kalina, K. a kol. Základy klinické adiktologie. Praha: Grada, 2008.
afekt (kucj)
(lat. affectus, od afficere – působit prudké vzrušení, pohnutí mysli) Krátkodobá výrazně silná emoční reakce 7
agresivita
(zděšení, radost, vzrušení apod.), váza ná na určitý obsah, představu či vjem a provázená vegetativními reakcemi včetně mimických projevů, tónu hlasu, pohybů, postoje. Při afektu je tendence k neuváženému jednání. Afekt tenduje ke svému jednoznačnému odreagová ní (může docházet i ke kumulaci více afektů), jinak dochází k tzv. městnání afektu. Afektivita vyjadřuje naši schop nost pohotovosti k okamžitým reak cím na vnější podněty. Afekt je časově ohraničen. Afektivní inverze znamená přesmyk emoce do opačného směru: lás ka – nenávist. Přesun afektu se projevuje v případech, kdy jsou situace sociálně hierarchizovány (např. člověk si vybije agresi místo na vedoucím na podříze ném pracovníkovi). Zjišťování emotivity a afektivity patří k základním popisům při vyšetření psychického stavu. Rozlišu jeme patologické afekty, zvýšenou afek tivní dráždivost, paroxysmální afekty, emoční labilitu, fobie. Literatura: Nakonečný, M. Obecná psychologie. Praha: Stanislav Juhaňák – Tri ton, 2015.
agresivita (belv)
(lat. agressio – výpad, útok) Agresivita je do jisté míry charakteris tický znak osobnosti jedince nebo také postoj či vnitřní pohotovost organismu k agresi. Můžeme ji charakterizovat též jako schopnost organismu mobilizovat své síly v případě ohrožení, při snaze dosáhnout cíle nebo zdolávat těžkosti. Martínek (2015) definuje agresi jako výpad, útok vůči určitému objektu (ži vému i neživému), nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ničit, ublížit. Dělíme ji na instrumentální, je jímž záměrem je dosahování určitého cíle, a emocionální, která se projevuje 8
emocionálním rozbouřením a násled ným verbálním či fyzickým útokem. Psychologický slovník (2015) rozlišuje agresi altruistickou (k ochraně druhých), anticipující (hájení vlastního teritoria), brachiální (násilí vedené na tělo oběti), dravčí (je zaměřená na uvolnění kořis ti), indukovanou (je vyvolaná s úmyslem zkoumat agresivní chování), institucio nální (násilné činy vykonané v rámci „lidské práce“), mateřskou (při ohrožení mláďat), přesunutou (proti organismu nebo objektu, který není zodpovědný za podnět), samčí (mezi samci téhož druhu), skupinovou (vzájemná podpo ra zvyšuje sílu a nebezpečnost agrese), zástupnou – uvolnění agrese na zástupný cíl (boxovací pytel). Agresor je aktivním subjektem proje vu agrese, který svou agresi vede s urči tým cílem (často patologickým) Literatura: Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2015; Martínek, Z. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada, 2015.
akutní intoxikace
Viz → intoxikace akutní.
akomodace
Viz → adaptace.
alkoholismus
(řec. aithi – pálím; arab. al kohol – nejjemnější) Jedná se o chorobný návyk (závislost) při požívání alkoholu. Alkohol patří k nej starším a nejrozšířenějším drogám po celém světě. Je to jev nebezpečný jak z hlediska jedince (poškozování zdraví), tak společnosti (vysoký výskyt doprav ních nehod, trestných činů pod jeho vlivem). Lze rozlišit čtyři stupně přístupu k al koholu: (1) Abstinent – člověk, který ne
analgetika, sedativa a anxiolytika
požil alkohol v jakékoliv formě alespoň po dobu tří let. (2) Konzument – buď zásadový, pije v mírných neškodných dávkách a neopíjí se, nebo nezásadový, neopije se více než čtyřikrát do roka. (3) Abuzér (pijan) – dostává se do stadia příležitostné opilosti častěji, část těchto lidí i poměrně pravidelně. (4) Alkoho lik (závislý) – notorický pijan se všemi důsledky včetně abstinenčních příznaků. Odhaduje se, že v České republice je ko lem 300 000 závislých jedinců. (krab) Literatura: Fischer, S., Škoda, J. Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014; Kraus, B., Hronco vá, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010; Skála, J. Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha: Avicenum, 1987.
alternativní trest
Viz → trest alternativní.
altruismus (belv)
(lat. alter – druhý, 3. pád altrui – druhému) Altruismus je způsob lidského chování a jednání, který je zaměřen na dobro druhých. Pelikán (2002, s. 111) definuje altruismus jako „chování zaměřené vý hradně na blaho druhých. Významnou roli hraje soucit, který má za následek snahu zmírnit tíseň druhého člověka.“ Součástí altruismu je prosociální chová ní a empatie, dobročinnost a nezištnost. Opakem altruismu je egoismus. Altruismus je typický pro neziskový sektor, charitativní a jiné prosociálně zaměřené organizace a jejich pracovníky. Literatura: Batson, C. D. The altruism question. Towards a social-psychological answer. Hillsdale: Erlbaum, 1991; Pe likán, J. Pomáhat být. Otevřené otázky
teorie provázející výchovy. Praha: Karo linum, 2002.
amnestie (rast)
(řec. amnestia – zapomenutí) Amnestie je rozhodnutí o hromad ném udělení milosti neurčitému po čtu osob. Právo udělovat amnestii má v České republice prezident republiky. Na rozdíl od milosti, která je udělová na individuálně, se amnestie týká všech anebo jen určitých skupin odsouzených a trestaných. Amnestie ve věcech trest ných činů zpravidla mívá trojí podobu: abolice (příkaz, aby trestní stíhání ne bylo zahajováno, lépe řečeno, aby bylo zastaveno), agraciace (prominutí nebo alespoň zmírnění uloženého trestu) a re habilitace (prominutí následků odsouze ní / zahlazení odsouzení). Amnestie se vztahuje na trestné činy spáchané přede dnem jejího vyhlášení. Použití amnestie bývá zpravidla vázáno na splnění pod mínek týkajících se budoucího chování osob, na které se vztahuje (např. že se ve stanovené době nedopustí další trestné činnosti). Literatura: Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2009; Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha: Lin de, 2002.
analgetika, sedativa a anxiolytika (hofs)
(analgetikum: řec. an – bez, algia – bo lest; seadativum: lat. sedativus – uklidně ní; anxiolytikum: lat. anxius – znepoko jující, neklidný) Tyto látky jsou často předepisovány lékaři, některé mohou vyvolat návyk*. Analgetika jsou látky, které snižují vní mání bolesti (např. Morphin*, Codein*, Tramal, Aspirin, Brufen). Sedativa jsou látky se všeobecně zklidňujícím účin 9
anamnéza
kem (řadíme sem barbituráty – např. Phenaemal*, hypnotika neboli léky na spaní – např. Rohypnol*, Hypnogen, neuroleptika, antihistaminika, antide presiva – např. Remeron). Anxiolytika (též trankvilizéry) pozitivním způsobem ovlivňují náladu (nejč. benzodiazepino vá anxiolytika – např. Diazepam*, Neu rol*, Lexaurin*). Závislost na lécích má psychickou i fyzickou složku, která je obecně velmi podceňována. Literatura: Kalina, K. a kol. Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. 1. sv. Praha: Úřad vlády České republiky, 2003.
anamnéza (pels)
(řec. anamnésis – rozpomínání, předcho robí; anamnésis personalis – anamnéza osobní, předchorobí nemocného; anamnésis familiaris – anamnéza rodinná) Obecně je anamnéza souborem údajů o biologickém, psychickém a sociálním průběhu života jedince od početí do sou časnosti. Anamnestické údaje získáváme v průběhu strukturovaného rozhovoru. Hledáme časovou souvislost mezi vzni kem problémů/symptomů a událostmi v životě jedince. Vhodná je kombinace anamnézy subjektivní (sdělení dotyčné ho) a objektivní (jak ji sděluje okolí). Rodinná anamnéza (RA): psychická a jiná onemocnění v rodině, psychiatrická léč ba a hospitalizace u příbuzných, abúzus alkoholu, suicidiální pokus aj. Osobní anamnéza (OA): osobní historie život ních období jedince od narození po sou časnost, včetně období před narozením. Každý odborník zabývající se člověkem ve zdraví a nemoci přirozeně akcentuje odlišná hlediska (např. anamnéza me dicínská, farmakologická, pedagogická, psychologická, sociální a pracovní, spe ciálněpedagogická aj.). 10
Literatura: Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. Psychopatologie a psychiatrie: pro psychology a speciální pedagogy. Praha: Portál, 2015; Orel, M. a kol. Psychopatologie. Praha: Grada, 2012.
anarchie (kucj)
(řec. an-arché – anarchický) Společenský chaos (viz → chaos), bez vládí, vzniklý při revolucích, válkách, přírodních katastrofách, spjatý se sociál ním chaosem. Poprvé za Velké francouz ské revoluce. Společnost, která postrádá autority (autoritas), určující všeobecně platný řád, zhroucení existující spole čenské hierarchie. Anarchie se také stává tématem, symbolem touhy vybraných skupin mladých lidí protestujících proti společenskému řádu, touhy postavit se tradičním zvykům a pravidlům radikál ními činy. Literatura: Nozick, R. Anarchie, stát a utopie. Praha: Academia, 2015.
anomie (kasj)
(řec. a – ne; nomos – zákon) Původně stav, kdy přestávají platit zá kony. Do sociologie tento pojem zavedl Émile Durkheim jako reakci na snahu zvýraznit důležitost hodnotové orien tace individua při vytváření sociálních vztahů a identifikace s určitým sociálním prostředím. Člověk se rodí do prostředí, kde je vše „připraveno“ pro jeho soci alizaci. Součástí tohoto prostředí jsou normy, které si člověk během socializace osvojuje. Ty mu umožňují orientovat se v sociálním prostředí, volit životní stra tegie. „Anomické jsou takové poměry, kdy tužby jednotlivců nejsou dostateč ně regulovány společnými normami, a v důsledku toho nemají jednotlivá in dividua při sledování svých cílů žádné vodítko morální povahy“ (Keller, 2005). Jedinec se tak ocitá v sociálním prostře
asociální chování
dí, ve kterém dosavadní normy přestávají platit a nové nejsou vytvořeny. Literatura: Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005.
anonymita (kucj)
(lat. anonymus; fr. anonyme – nejmeno vaný) Utajení osoby, skupiny či instituce buď cíleně (ochrana soukromí či institucí), nebo nezáměrně (nelze doložit např. všechny autory talmudu, protože psát své jméno bylo mnohdy interpretováno jako povyšování se). Vznik estetiky byl vznikem „autora“, „já jsem autor“, do té doby bylo autorství díla přisuzováno nadosobním vlivům (Bůh), člověk jen rozkryl, co bylo skryto. Anonymita ve výzkumu je chápána jako důvěrné sdě lení, které nesmí být nikomu předáno, hromadné zpracování, skartace. Slib anonymity vede k větší důvěrnosti při získávání informací. Literatura: Kostohryz, M., Mikuláš, J. Anonymita skutečného vlastnictví a její zneužívání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013.
antisemitismus (kasj)
(řec. Anti – proti; hebr. Sem – syn Noe mův, semité – označení pro skupinu národů hovořících jazykem podobným hebrejštině) Jedná se o specifický projev nesnášen livosti k Židům na základě tvrzení, že „Židé mají jisté zvláštní vlastnosti a an tagonismus, který na sebe přivolávají, je proto namístě. Antisemitismus svým způsobem podporují teologické úvahy křesťanů o tom, že Židy je třeba proná sledovat, dokud neuznají svého Mesiá še.“ (Allport, 2004, s. 271) Hanebné za barvení získává pojem „antisemitismus“
zejm. proto, že pronásledování Židů je od 19. století také rasově motivováno. Anti semitismus zařazují do svých ideových rámců extremistické skupiny a krajní politická hnutí a patří tak k ideologiím podporujícím nesnášenlivost mezi lid mi na základě náboženství, barvy pleti a kulturní odlišnosti. Literatura: Allport, G. W. O povaze předsudků. Praha: Prostor, 2004; Chmelík, J. Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde, 2001; Messadié, G. Obecné dějiny antisemitismu. Od starověku po dvacáté století. Praha: Práh, 2000.
arteterapie (kucj)
(lat. ars, it. arte – umění; řec. therapeia – ošetřování) Termín J. M. Charchota z druhé poloviny 19. století, použití uměleckých technik jako nástroje diagnostiky, psychotera pie. Klade důraz na aktivitu a využívá uvolňující katarzní a projektivní vlast nosti lidské tvořivosti. Pro terapeutické účely používá hlavně výtvarné umění, modelování, malířské projevy či práce s textilem apod. Patří sem ale také bib lioterapie (V. E. Frankl), muzikoterapie, koláže, pohybové kreace. Tématem může být kresba „čára mého života“, „můj to tem (erb)“; smyslem je získat nadhled, změna hodnot, radost z tvorby. Možnost, že umělecké dílo, podobně jako obsah snů, má symbolický význam, pochází od S. Freuda. Literatura: Jebavá, J. Úvod do arteterapie. Praha: Karolinum, 1997; Vašina, L. Arteterapie. Brno: Institut mezioborových studií, 2014.
asimilace
Viz → adaptace.
asociální chování
Viz → chování asociální. 11
asociálnost
asociálnost (kasj)
(lat. insocialis – bezohledný) Souvisí s neschopností jedince chovat se v souladu s právními normami, spole čenskými hodnotami a mravy. Projevuje se jako snížené společenské cítění a je jedním z rysů egoistické psychiky. Lze ji identifikovat jako poruchu osobnosti, která má u různých jedinců rozličnou intenzitu. Asociální poruchy představují značné riziko a nebezpečí pro normalitu vývoje toho, kdo se určitého druhu cho vání dopouští. Do této skupiny poruch chování bývá řazen celý komplex závis lostního chování – krádeže, sebevražed nost, ale i projevy na první pohled banál nější. Pro prevenci je nutné si uvědomit, kdo, kdy a proč se takto chová. Odpověď na tyto otázky ovlivní výchovná opatření (Novotná, Kremličková, 1997). Literatura: Novotná, M., Kremličková, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. Praha: SPN, 1997.
B
bezdomovectví (krab)
(angl. homelessness) Bezdomovectví zahrnuje jednání a pro cesy vedoucí ke ztrátě zázemí, střechy nad hlavou, životních jistot, k sociální exkluzi. Někteří autoři upozorňují, že pro tento jev by měl být správně pou žíván pojem „lidé bez přístřeší“ a pod pojmem „bezdomovec“ by měl být vní mán člověk bez domoviny (domovské obce, vlasti). Podle okolností lze rozlišit kategorie: (1) občané ČR, (2) běženci (se statusem dočasného uprchlíka), (3) ci zinci (bez občanství s povolením k do časnému pobytu), (4) cizinci (ilegálně se pohybující po našem území). Bezdomovectví může být vyvoláno řadou faktorů subjektivních (materiál ní povahy – ztráta bydlení, zaměstnání, 12
majetku apod., či osobnostní povahy – fyzická či duševní choroba, invalidita, alkoholismus, mentální retardace, ztráta rodiny apod.) i objektivních (jsou dány společenskými poměry, mírou neza městnanosti, sociální politikou státu, stavem legislativy, mírou migračních procesů apod.). Bezdomovci netvoří homogenní so ciální skupinu. Lze rozlišit v zásadě tři základní typy: (1) klasické tuláky, (2) ži votní ztroskotance, (3) osoby ve stavu dočasné životní krize (Horáková, 1997). Další typologii bezdomovců lze vy tvořit na základě způsobu přežívání. V zásadě lze všechny bezdomovce rozdě lit do dvou skupin: na ty, kteří využívají nabízené pomoci různých institucí a or ganizací, a na ty, kteří volí alternativní způsoby přežívání (v inženýrských sítích, opuštěných domech, v parcích, lesích, na různých prostranstvích). Literatura: Horáková, M. Současné podoby bezdomovství v České republice. Pilotní sonda: výzkumná zpráva. Pra ha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 1997; Kraus, B., Hroncová, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: Gau deamus, 2010.
bída (kasj)
(angl. poverty) Odkazuje na stav, ve kterém jedinec postrádá zdroje potřebné pro obživu a uspokojování dalších potřeb, v dané společnosti považovaných za samo zřejmé. Bída je vnímána jako drastič tější forma chudoby (viz → chudoba). Škála různých stupňů bídy sahá od bez prostřední smrti hladem přes zvýšené riziko určitých chorob až po pouhou neschopnost participovat na službách běžně dostupných zbytku společnosti. Ve všech případech bída sociálně vyřazuje a způsobuje sociální degradaci, margina
civilizace
%
lizuje postižené a tím snižuje jejich šan ci vlastní bídu překonat (Keller, 2012). Hranicí bídy se rozumí situace, kdy se daří pokrývat jen minimální náklady na základní životní potřeby, ale nejsou kryté potřeby sociálního charakteru (Duffková a kol., 2008). Literatura: Duffková, J., Urban, L., Dub ský, J. Sociologie životního stylu. Plzeň: Vy davatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008; Keller, J. Úvod do sociologie. Pra ha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012; Petrusek, M., Maříková, H., Vodá ková, A. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996; Scott, J., Marshall, G. (eds.). A dictionary of sociology. Oxford: Oxford University Press, 2009.
bipartice (antm)
(lat. bipartitus – rozdělěný) Byla zavedena novým trestním zákoní kem (2010) a vychází z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jed nání (trestných činů), vyjádřené trestní sazbou. Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. Přečiny jsou všechny nedba lostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, za něž trest ní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně de set let. Tato kategorizace trestných činů rozšířila prostor pro uplatnění alternativ a odklonů (např. podmíněné zastave ní trestního stíhání) a pro diferenciaci trestních sankcí. Literatura: zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zák. č. 306/2009 Sb. a pozdějších předpisů.
bossing
Viz → šikana.
C
civilizace (kasj)
(lat. civis – občan, civilis – občanský, ale také vlídný, přívětivý; souvisí též s pojmy civilitas a civiliter – zdvořilost, zdvořile) „Současné používání pojmu je konfuzní. Civilizace bývá často dávána do vztahu k pojmu ‚kultura‘, přičemž existují od lišné typy výkladu. Stručně by se toto pojetí dalo charakterizovat takto: kul turu tvoří mýty, náboženství a umění, civilizaci technika, technologie, věda.“ (Šubrt, 1996, s. 8) Pojem je nejčastěji užíván ve třech významech: (1) Dosud nejvyšší stadium společenského vývo je (např. L. H. Morgan). Dynamickou interpretaci tohoto pojetí reprezentuje N. Elias, který dějinný vývoj chápe jako proces vedoucí k humanizaci společen ských vztahů a regulaci chování spatřuje jako výsledek procesu modelování osob nosti, tedy psychogeneze. (2) Jednotlivé globální společnosti, charakterizované společnou kulturou a způsobem života. (3) Kumulativní proces technologického rozvoje společnosti. Sociální podmín ky mohou negativně ovlivňovat zdraví jednotlivců, které může ústit do ne mocí nazývaných nepřesně civilizační choroby, jako jsou onemocnění srdce, ateroskleróza, zhoubné nádory, alergická onemocnění, choroby žaludku, psycho neurózy apod. (Petrusek a kol., s. 149, 403; Šubrt, 1996, s. 39). Literatura: Šubrt, J. Civilizační teorie Norberta Eliase. Praha: Karolinum, 1996; Petrusek, M., Maříková, H., Vodáko vá, A. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 13
dav
D
dav (kasj)
(angl. crowd) Systematická sociologie pojmem „dav(y)“ označuje aktivní sociální agregáty jako přechodná shromáždění většího počtu lidí v prostoru, jehož parametry umož ňují vzájemný bezprostřední kontakt (ulice, náměstí, velký sál). Jedince spo juje zájem o určitou věc, vytváří se mezi nimi psychická vazba, skládající se z po dobných nebo totožných emocí a pudů. Davový člověk je konstrukt vystihující vlastnosti většinově uvažujícího člověka, člena společnosti. Davový člověk je pro duktem společnosti a kultury. Sociální patologie se zaměřuje na možné negativ ní projevy davového chování v souvislos ti s různými společenskými, kulturními a sportovními akcemi. Literatura: Kasal, J. Násilí na stadionech jako odraz kultury. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013; Le Bon, G. Psychologie davu. Praha: Nakladatelství KRA, 1997; Ortega y Gasset, J., Váňa, M. (ed.). Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko, 1993; Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie. Praha: Grada, 2008.
dědičnost (jedi)
(ang. heredita, fr. hérédité – dědictví) Charakteristika vlastní všem živým or ganismům; proces nebo výsledek pro cesu, v němž jedinec získává vlastnosti či dispozice k vlastnostem od svých po krevních rodičů, resp. předcházejících generací. Psychologie charakterizuje dědičnost jako jeden z činitelů psychického vývoje. V pedagogice a sociální pedagogice je dědičnost chápána jako jeden z forma tivních činitelů osobnosti (činitel vnitřní a funkcionální), přičemž význam přisu zovaný dědičnosti pro utváření osobnos ti ve vztahu k významu ostatních for 14
mativních činitelů je vykládán autory a koncepcemi rozdílně. Literatura: Cakirpaloglu, P. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2012; Říčan, P. Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2010; Vágnerová, M. Psychologie osobnosti. Praha: Karolinum, 2010.
delikt (rast)
(lat. delictum – porušení) Delikt znamená všeobecné označení pro nedodržení sociální normy, zavině né porušení práva nebo jím stanovené povinnosti. Delikt může být i trestným činem. Každý trestný čin je také delik tem. „Takové jednání zakládá, ruší nebo mění subjektivní práva a povinnosti. V oblasti hmotného práva rozlišujeme veřejnoprávní delikty (např. trestné činy) a soukromoprávní delikty (např. způso bení škody). Z klasifikace deliktů vyplý vá i klasifikace odpovědnosti.“ (Madar, 2002, s. 293) Literatura: Kraus, B., Hroncová, J. a kol. Sociální patologie. Hradec Králové: Gau deamus, 2010; Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. Praha: Linde, 2002.
delikvence (hofs)
(lat. delinquere – provinit se) Pojem „delikvence“ je často vztahován ke kriminalitě mládeže. V užším smyslu se jím rozumí kriminalita dětí a mladis tvých, v širším smyslu zahrnuje i jednání, která nejsou trestným činem vzhledem k nízké společenské škodlivosti (např. záškoláctví, užívání návykových látek, útěky z domova apod.; Válková a kol., 2012). V případě dětí se užívá také pojem „predelikvence“, v případě mladistvých „juvenilní delikvence“. Literatura: Krulichová, E., Podaná, Z., Buriánek, J. Delikvence mládeže. Trendy a souvislosti. Praha: Triton, 2015;
dětský domov a dětský domov se školou
Matoušek, O., Matoušková, A. Mládež a delikvence. Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. Praha: Portál, 2011; Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2012. Večerka, K. a kol. Ohrožená mládež mezí prevencí a represí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011.
deprivace sociální (kasj)
(lat. deprivare – zprostit) Tímto pojmem označujeme zpravi dla nedostatek něčeho důležitého pro zdravý vývoj jedince, např. nedostatek podnětů a pohybu u nemluvněte pone chaného dlouho bez péče, nedostatek kladného a trvalého emočního vztahu, lásky. Souhrnně také „citová deprivace“ u dětí vyrůstajících mimo rodinu nebo v rodině s chladnou až zavrhující mat kou. Koukolík a Drtilová vymezují de privanty jako lidi, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality či o ni přišli. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu „ne povedení“, nikoli nemocní. Deprivanty a deprivantství považují autoři za součást společenského charakteru, což je podle Riesmana „ta část charakteru, kterou sdílejí důležité lidské skupiny a která je výsledkem jejich zkušenosti“ (Kou kolík, Drtilová, 2006, s. 44). Deprivace souvisí také s frustrací – tedy s pocitem marnosti, ztracenosti, bezvýchodnosti a nenapravitelnosti situace. Literatura: Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007; Kouko lík, F., Drtilová, J. Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén, 2006.
destruktivní kulty
Viz → kulty destruktivní.
detence zabezpečovací (rast)
(angl. detention facility, protective detention) Zabezpečovací detence (ZD) je typ ochranného opatření určeného pro pa chatele závažné trestné činnosti (sexuál ní devianty, agresivní jedince, osoby od mítající podrobit se ochrannému léčení apod.) a má podobu následného opatře ní. Ukládá ji soud – buď samostatně, při upuštění od potrestání, nebo i souběžně s trestem. Osoby umístěné v ústavech pro výkon ZD (ústavy spravuje Vězeň ská služba České republiky) se nazývají chovanci a účastní se zde léčebných, psy chologických, vzdělávacích, pedagogic kých, rehabilitačních a činnostních pro gramů. Výkonem ZD se sleduje v prvé řadě ochrana společnosti a terapeutické a výchovné působení na osoby ve výkonu zabezpečovací detence. Řídí se zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejí cích zákonů. Literatura: Blatníková, Š. Problematika zabezpečovací detence. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010; Raszková, T., Hoferková, S. Kapitoly z penologie II. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014; zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně ně kterých souvisejících zákonů.
dětský domov a dětský domov se školou (hofs)
(angl. Children’s home, Children’s home and school) Tato zařízení patří mezi tzv. školská za řízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Dětský domov je určen dětem zpra vidla od 3 do 18 let (případně do skon čení profesní přípravy, nejdéle do 26 let) bez závažných výchovných problémů, kterým byla soudně nařízena ústavní 15
deviace sexuální
výchova ze sociálních důvodů nebo u nichž nemůže být výchova realizována ve vlastní rodině či v jiné formě náhradní rodinné péče. Tyto děti jsou vzdělávány ve školách, které nejsou součástí dětské ho domova. (Dítě do 3 let věku je umístěno zpra vidla do kojeneckého ústavu, dětského centra či jiného podobného zařízení. Tato zařízení však nespadají pod re sort školství, ale pod zdravotnictví či resort práce a sociálních věcí. Existen ce kojeneckých ústavů je dlouhodobě diskutována a kritizována, v současné době je snaha umísťovat nejmenší děti do náhradní rodinné péče, viz → péče náhradní.) Oproti tomu do dětského domova se školou jsou umísťovány děti, které již mají závažné poruchy chování nebo duševní poruchu vyžadující výchov ně-léčebnou péči. Dále jsou v zařízení děti s uloženou ochrannou výchovou (ochranná výchova je jedno z opatření, které může uložit soud v případě, že dítě spáchalo čin, který by jinak byl trestným činem). Do dětského domova se školou jsou umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky (v případě pokračujících závažných po ruch chování je dítě, resp. mladistvý, přeřazen do výchovného ústavu). Literatura: Janský, P. Dítě s problémovým chováním a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014; zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění poz dějších předpisů; zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže 16
a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů.
deviace sexuální (krab)
(lat. deviare – odchylka, sexus – pohlaví) Pojem označuje určitou zvrácenost v pu dovém a citovém životě souvisejícím se sexuální oblastí, neobvyklé sexuální im pulzy, aktivity (také perverze, sexuální aberace, nově parafilie). Deviace může být způsobena kvalitativní poruchou se xuální orientace v souvislosti s volbou objektu sexuálního zájmu. Je-li tímto objektem dítě, mluvíme o pedofilii, je-li jím stará osoba, pak jde o gerontofilii, v případě, že je jím zvíře, jedná se o zoofilii, pro pohlavní náklonnost k mrtvole máme termín nekrofilie. Při zájmu o různé věci mluvíme o fetišismu (viz → fetišismus). Další odchylkou v se xuálním chování je masochismus, kdy dochází ke vzrušení při týrání partnera. Exhibicionismus je úchylka spočívající v předvádění obnaženého pohlavního orgánu před cizími osobami. V přípa dě, že se jedinec identifikuje s přísluš níkem opačného pohlaví, případně se snaží změnit pohlaví prostřednictvím operace, mluvíme o transsexualitě. Je třeba odlišovat od transvestitismu, kdy se jedná o jedince, kterého vzrušuje ob lékání se do oděvů opačného pohlaví. Literatura: Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. 2. vyd. Praha: Portál, 2008.
deviace sociální (krab)
(lat. societa – společnost, deviare – od chylka) Sociální deviace představuje chování odchylující se od očekávaného standar dizovaného a institucionalizovaného jednání, které předepisují sociální normy (obecné verbalizované pravidlo či před
diagnostika
pis) platné v dané společnosti (takové jednání se nazývá konformní). Jedná se o ustálený způsob vnějšího chování, který se v záporném smyslu výrazně vymyká tomu, co je obecně pokládáno za běžné. Sociální deviaci je však mož né chápat nejen ve smyslu negativním (záškoláctví, nechuť pracovat, krást), ale i pozitivním, tedy přehánění a do vádění dodržování norem do krajnosti (bohatství, workoholismus, militantní postoje k sebemenší odchylce). Ne kaž dá odchylka od požadovaného jednání musí být sankcionována. Záleží na tom, jak je v konkrétní společnosti nastaven toleranční limit k jednotlivým jevům, tedy co je v dané společnosti ještě možné tolerovat, a nebude tudíž sankcionováno. Literatura: Fischer, S., Škoda, J. Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014; Kraus, B. Sociální deviace v transformaci společnosti. Hra dec Králové: Gaudeamus, 2015; Ondrej kovič, P. Sociálna patológia. Bratislava: Veda, 2009.
dezintegrace sociální (kasj)
(lat. integralis – náležející k celku, nedíl ný, dez – předpona mající význam od, z) Proces probíhající ve společenských strukturách, ale velmi často se týká i jednotlivců. Je charakteristický naru šením strukturální či funkční jednoty sociálního systému na jeho různých úrovních. Do jisté míry je totožný se so ciální anomií, tedy stavem, kdy přestávají fungovat instituce, platit sociální vztahy, normy a vzorce chování, na nichž spo čívala předcházející integrace. V životě nacházíme projevy dezintegrace v tom, že lidé mají ztížený přístup k institucím a službám, tedy k institucionální pomo ci, jsou vyloučeni ze společenských sítí a nemají dostatek vertikálních kontaktů
mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Čle nové dezintegrovaných sociálních sku pin jsou ohroženi sociálním vyloučením. U nás jsou ve smyslu dezintegrace nejví ce ohroženi Romové. V české společnosti se však dá očekávat, že se problematika integrace a dezintegrace prohloubí pří padnou vlnou přistěhovalectví. Literatura: Eriksen, T. H. Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha: Triton, 2007; Liessmann, K. P. Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti. Praha: Academia, 2014.
dezintegrovaná společnost
Viz → společnost dezintegrovaná.
diagnostika (hofs, kucj)
(řec. dia-gnósis – roz-poznání, rozlišení, vyšetření) Diagnostika je komplexní, kontinuální a relativně dlouhodobý proces, který probíhá v několika etapách a úrovních; jeho výsledkem je diagnóza. Cílem je rozpoznat a charakterizovat konkrétní postižení, nemoc. V psychologii se jedná o vymezení typických znaků a schopnos tí jedince, např. o určení typu osobnosti, temperamentu, míry intelektu. V etope dii pak jde o to, odhalit a charakterizovat projevy sociální narušenosti a stanovit optimální reedukační (resocializační) přístup. Smyslem sociální diagnostiky je roz poznávání podstaty sledovaného jevu (jevů) a identifikace ve smyslu sociální ho problému. Jde o zachycení sociální situace člověka, životního cyklu jedince, dyády nebo rodiny. Součástí sociálně-pe dagogické diagnózy je sociální anam néza. (1) Individuální případy (osoby závislé, bezdomovci, postpenitenciární péče, emigranti, migranti, nezaměst naní apod.). (2) Skupinová diagnosti 17
diagnostický ústav
ka (ústavní zařízení, rodiny, skupiny apod.) – zde se využívají metody socio metrie, sociometrické testy. Na makro sociální úrovni se využívají statistické údaje, demografická data, výzkumy ve řejného mínění apod. Literatura: Hadj-Mousová, Z. Diagnostika a práce se skupinou. Manuál diagnostiky pro práci se skupinou. Liberec: TU, 2009; Janský, P. Dítě s problémovým chováním a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014.
diagnostický ústav
Viz → ústav diagnostický.
diagnóza (pels)
(řec. dia-gnósis – identifikace povahy onemocnění či jiného problému zkou máním symptomů) V medicíně je diagnóza klasifikací, zařa zením jevu do určité třídy. Diagnostická kritéria popisují příznaky, chování, kog nitivní funkce, rysy osobnosti, tělesné příznaky, kombinace syndromů a trvání, které vyžadují klinickou expertizu, aby bylo možné od poruchy odlišit běžné změny v průběhu života a přechodné reakce na stres (např. DSM-5®: diagnostický a statistický manuál duševních poruch). Spolehlivá diagnóza je vodítkem pro léčebná doporučení, k určení míry prevalence pro plánování služeb v oblasti duševního zdraví, k identifikaci skupin pacientů pro klinický a běžný výzkum a k dokumentaci důležitých informací o veřejném zdraví, jako jsou morbidita a mortalita. S klasifikací zdraví a zdra votních problémů je spjata také více účelová klasifikace MKF (Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, 2008). Obsahuje všechny aspekty lidského zdraví a ke zdraví re 18
levantní složky životní pohody. Popisuje je jako zdravotní domény (např. zrak, sluch, chůze, učení se) a ke zdraví vzta hující se domény (např. transport, výuka, sociální interakce). Je využívána v sekto rech pojišťovnictví, sociálního zabezpe čení, práce, výchovy, ekonomiky, sociální politiky, legislativy a životního prostře dí. Širší pojetí diagnózy je uplatňováno rovněž v psychologii. Nejedná se pouze o zjišťování abnormit, ale také o posou zení úrovně a kvality individuálních zvláštností zkoumané osoby v jejich vý voji. Správná diagnóza je základem pro určení vhodných prostředků k nápravě problému, pro zvládání potíží i prevenci jejich dalšího rozvoje či znovuobjevení (Vágnerová, 2008). Literatura: Češková, E., Svoboda, M. (ed.), Kučerová, H. Psychopatologie a psychiatrie. Pro psychology a speciální pedagogy. Praha: Portál, 2006; Vágnero vá, M., Klégrová, J. Poradenská psychologická diagnostika dětí a dospívajících. Praha: Karolinum, 2008; Raboch, J. (ed.) et al. DSM-5®. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Ho grefe – Testcentrum, 2015; Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. MKF. Praha: Grada, 2008.
diskriminace (kucj)
(lat. discriminatio – neoprávněné rozli šování) Sociální chování, proces schopnosti vní mat i nepatrné rozdíly mezi lidmi, sociál ní diferenciace popírající zásady rovnosti a stejného zacházení se všemi příslušníky sociálních skupin. (1) Proces nalézání odlišností, rozdílů v objektech, např. senzorická demence. (2) Různá reakce na různé objekty (např. diskriminační učení). (3) Jednání, uvažování na základě předsudku (např. rasová diskriminace). Zejména se jedná o nepodložené a ne
droga
oprávněné rozdělování jednotlivých osob, skupin či vrstev na základě je jich příslušnosti ke konkrétní sociální skupině či vrstvě v souvislosti s jejich respektovanými hodnotami, vírou, pů vodem, rasou a jejich znevýhodňování v sociálním, vztahovém či profesním postavení. Pod pláštíkem diskriminace se často skrývají latentní důvody vedoucí k selektivitě (konkurence na trhu práce, společenské uplatnění). Pozitivní diskriminace (afirmativní) vyjadřuje cílené úsilí, jak některou ne gativně diskriminovanou skupinu osob záměrně pozitivně zvýhodnit. Literatura: Šišková, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 2008.
dítě (jedi)
(starořec. pais, paidos, angl. child) Jedinec v příbuzenském poměru ke svým rodičům, potomek svých rodičů. Člověk v úseku života, který se nazývá dětství, tedy lidský jedinec v období nedospělos ti: nejčastěji je dítě chápáno jako jedinec od narození do období adolescence – ve vymezení však existují rozdíly, a to jak v náhledu na období prenatální, tak na období přesahující adolescenci. Napří klad podle Úmluvy o právech dítěte je dítě „každá lidská bytost mladší osm nácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“. „Dítě“ je klíčovým pojmem několika vědních oborů, zejm. vývojové psycho logie a pedagogiky, a předmětem zájmu dalších oborů, a proto se vymezení poj mu, především ve vztahu k věku jedince, může i z těchto důvodů lišit. Měřítkem pro periodizaci vývoje dítěte je hlavně jeho duševní a tělesný vývoj se zřetelem k charakteristice sociálního vývoje. Jedná se o jeden ze základních poj mů pedagogických věd (jak dokládá sám
pojem „pedagogika“, odvozený ze staro řeckého označení pro dítě). Ač je „dítě“ obecně zásadním po jmem pedagogiky v průběhu celého vý voje pedagogického myšlení, důraz na dítě a rozvoj jeho osobnosti je spojován zejm. s pedocentrismem, reformním pe dagogickým směrem usilujícím o jiné pojetí výchovy, důsledně vycházející ze zájmu a potřeb dítěte. (Za manifest to hoto nového pojetí dítěte ve výchově je považována kniha Ellen Karoline Sofie Key/ové/ Barnets arhundrade /Století dítěte/ z roku 1900.) Literatura: Helus, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2009; Příhoda, V. Ontogeneze lidské psychiky. Vývoj člověka do patnácti let. Praha: Státní pedagogic ké nakladatelství, 1967; Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2012; Úmluva o právech dítěte (ve znění přijatém v ČR). UNICEF [online]. Dostupné z WWW: <http://www.unicef.cz/odkazove_zdro je_textove_materialy/prava_deti/umlu va_o_pravech_ditete-plne_zneni.pdf>.
divácké násilí
Viz → násilí divácké.
domácí vězení
Viz → vězení domácí.
droga (hofs)
(arab. durawa, resp. z perš. daru – léčivo; nizozem. droog – suchý) Také návyková, omamná a psychotropní látka. Pojem „droga“ má dva významy: (1) droga jako léčivá látka rostlinného, živočišného nebo nerostného původu; (2) látka ovlivňující psychiku, zpravi dla návyková, škodlivá, vesměs nele gální nebo státem omezovaná. Pojem „omamná a psychotropní látka“ je užíván v legislativě. 19
drogy halucinogenní
Klíčovou mimoresortní právní nor mou je zákon o návykových látkách (č. 167/1998 Sb.), který charakterizuje omamné a psychotropní látky jako tako vé látky, u nichž vzniká nebezpečí cho robného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je užívá. Prekurzory jsou vý chozí látky nebo meziprodukty, z nichž při látkové přeměně vznikají omamné či psychotropní látky nebo přípravky je obsahující. V nejširším pojetí dělíme návykové látky na legální (alkohol, tabák, orga nická rozpouštědla, léky a další) a nelegální, jejichž výroba a distribuce jsou nezákonné (kanabinoidy, pervitin, he roin, LSD a další). Míra rizika vzniku závislosti slouží jako hlavní znak pro dělení návyko vých látek na tzv. měkké, lehké (např. tabákové výrobky, kanabinoidy, alkohol) a tvrdé či těžké (např. pervitin, kokain, heroin). Podle Presla (1995) je vhodnější a srozumitelnější dělit návykové látky na skupinu s akceptovatelným, přija telným rizikem (látky lze konzumovat v přijatelných intervalech a množství; u určitého procenta populace dojde ke ztrátě kontroly, závislosti či k tělesné mu poškození, ale toto procento není pro společnost tak znepokojující, aby se zavedla přísná opatření) a na skupinu s rizikem nepřijatelným. Návykové látky můžeme dále dělit na → opioidy a opiáty, → stimulancia, → drogy halucinogenní, → drogy konopné, léky vyvolávající závislost (viz → analgetika, sedativa a anxiolytika), těkavé látky, taneční drogy, → tabák, alkohol (viz → alkoholismus). Literatura: Kalina, K. a kol. Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. 1. sv. Praha: Úřad vlády České republiky, 2003; 20
Presl, J. Drogová závislost. Může být ohroženo i Vaše dítě? Praha: Maxdorf, 1995.
drogy halucinogenní (hofs)
(též označovány jako psychedelika, z řec. psyché – duše, mysl, delos – manifest, zjevnost) Patří mezi nejvíce vědecky zkoumané drogy vzhledem k neobvyklým vlast nostem a účinkům na psychiku člověka a jisté nevyzpytatelnosti, tajemnosti, my stičnosti. Do této skupiny patří několik stovek různých látek (rostlinného i živo čišného původu, semisyntetické i syn tetické). Halucinogeny mohou pravdě podobně vyvolat psychickou i fyzickou závislost. Mezi zástupce patří např. LSD (taneční droga), psilocybin (v houbách s názvem lysohlávky), bufotenin (ropuší jed), muscarin (jed obsažený v mucho můrce červené) a mnoho dalších. Literatura: Kalina, K. a kol. Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. 1. sv. Praha: Úřad vlády České republiky, 2003.
drogy konopné (hofs)
(lat. cannabis – konopí) Jinak také kanabinoidy (cannabinoidy). Konopné drogy byly v Evropě známy a zřejmě též užívány ve velmi dávné his torii. Účinnou látkou je tetrahydrocan nabinol – THC. Kanabinoidy působí euforii a uvolnění, mají však i lékařské využití (potlačení nevolnosti a zvracení při zvládání obtíží u AIDS a chemote rapie nádorových onemocnění, terapie Alzheimerovy choroby, roztroušené sklerózy, migrén, Parkinsonovy cho roby a další). Odborníci se shodují, že konopné drogy vyvolávají u asi 8–10 % uživatelů psychickou závislost, pravdě podobně i fyzickou. Nejčastěji jsou užívány dvě základní formy: marihuana (sušené květenství a horní lísky ze samičí rostliny kono