Slepé skvrny
v literárních překladech
z/do češtiny
Jiří Hrabal, Natálie Trojková (eds.)
z/do češtiny
Jiří Hrabal, Natálie Trojková (eds.)
Olomouc 2025
Toto dílo je přístupné pod licencí Creative commons BY-NC-SA.
Licenční podmínky dostupné zde: https://creativecommons.org/ licenses/by-nc-sa/4.0/
Recenzovali: prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc. prof. PhDr. Michal Peprník, Dr.
Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR Univerzitě Palackého v Olomouci (IGA_FF_2025_042).
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání
© Ondřej Dadejík, Ingeborg Fialová Fürst, Jiří Hrabal, Matija Ivačić, Vera Kaplická Yakimova, Michal Kleprlík, Marie Krappmann, Radek Malý, Wojciech Marzec, Jiří Měsíc, Ladislav Nagy, Lenka Németh Vítová, Anna Maria Perissutti, Jan Zatloukal, 2025 eds. © Jiří Hrabal, Natálie Trojková, 2025 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2025 https://doi.org/10.5507/ff.25.24467122
ISBN 978-80-244-6713-9 (iPDF)
ISBN 978-80-244-6712-2 (tisk)
Obsah
Předmluva – 7
Popel nikdy nebude překladem ohně: George Steiner a slepé skvrny v literárních překladech (Michal Kleprlík) – 11
Překlad a parafráze (Ondřej Dadejík) – 33
Jeden jidiš originál, jeden překladatel, dva cílové texty: Povídka Šolema Alejchema „Velká výhra“ ve dvou překladech Jakuba
Markoviče (Marie Krappmann) – 51
„Herzmanovsky se překládat nedá.“ Několik zpráv o překladatelském zápase s tajnou rakouskou literární zbraní (Ingeborg Fialová Fürst) – 89
Mezi teorií a praxí: Překlad Gertrudy Steinové do češtiny (Jiří Měsíc) – 105
Začarovaný kruh. Nad nejstarším a nejnovějším chorvatským vydáním Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (Matija Ivačić) – 133
K otázce přeložitelnosti Čepových próz do francouzštiny. Několik poznámek k francouzskému překladu Čepovy Hranice stínu (Jan Zatloukal) – 163
K italskému překladu románu Podobojí Daniely Hodrové (Anna Maria Perissutti) – 179
Boj s Jobem – strategie překladu české experimentální poezie (nejen) do polštiny (Wojciech Marzec) – 195
Cimrmanovská mystifikace jako slepá skvrna česko-polského překladu (Lenka Németh Vítová) – 209
Střílí Швидкi стрiли mimo terč? O prázdných místech v uvažování o literárním kánonu (Vera Kaplická Yakimova) – 225
Specifika překladu literatury pro děti a příklady z praxe (Radek Malý) – 237
Překvapivá slepá místa v překladech z angličtiny (Ladislav Nagy) – 247
Apendix. Mezi překladem a převyprávěním: Pokus o rekonstrukci procesu překladu jedné „sarajevské povídky“ a některé teoretické konsekvence z něj plynoucí (Jiří Hrabal) – 257
Summary – 271
Jmenný rejstřík – 277
Předmluva
Každý, kdo se někdy pokusil přeložit nějaký literární text z jakéhokoli jazyka do jazyka jiného, si dříve či později musel připustit, že i při sebelepší znalosti obou jazyků naráží při překládání stále znovu na „slepé skvrny“, na „místa nepřevoditelnosti“ (nebo převoditelnosti jen velmi přibližné). Stále znovu je vystavován velmi konkrétním otázkám a nutnosti hledat jejich řešení, jako například: Jak v cílovém jazyce odstínit diference ve výchozím jazyce, které cílový jazyk „nezná“? Co si počít s ustálenými formulacemi či narážkami převzatými z už dávno zapomenutých filmů, výroků politiků či nejrůznějších kuriózních dějinných událostí, jež výchozí jazyk uchoval? Jak například překládat promluvy v dialektech, které jsou spjaty se specifickými místními zvyky, způsobem života či krajinou? Jak převést historickou zkušenost promítající se do jazykového vyjádření, je-li zcela odlišná od zkušeností uživatelů cílového jazyka? Jak „zviditelnit“ v cílovém jazyce místa, která tento jazyk nedokáže „vidět“?
Při hledání jinojazyčné varianty slova, slovního spojení či obsáhlejších větných celků sice překladatel někdy zažívá i příjemné pocity vnitřního uspokojení, podaří-li se mu po dlouhém pátrání a zvažování najít vhodnou variantu překladu, ale velmi často musí také čelit pocitu selhání či nezdaru, jelikož si je vědom nedostatečné adekvátnosti, neúplnosti či nepřesnosti jím zvoleného řešení. Selhal, či neselhal? Jazyk je neodmyslitelně spjat s kulturou, dějinami a způsobem uvažování lidí, kteří jej užívali a užívají, a míra znalosti jazyka je závislá na míře znalostí dějin a myšlení uživatelů daného jazyka. „Slepé skvrny“ tak nedokáže odstranit žádný sebeobsáhlejší slovník, neboť žádný takový, který by dokázal kondenzovat kompletní lidskou zkušenost, není realizovatelný.
Tato kolektivní monografie, zabývající se otázkou „nepřeložitelnosti“ při překládání z/do češtiny, hledá odpovědi na výše uvedené a obdobné otázky a zamýšlí se nad jejich smyslem skrze konkrétní případy. Spíše tyto otázky ohledává a zvažuje jejich nejrůznější aspekty, než aby na ně poskytovala veskrze komplexní a definitivní odpovědi. A všímá si rovněž „slepých skvrn“, jejich příčin a důsledků, které vznikají při absenci překladů z jedné literární tradice do jinojazyčné literární tradice. Co můžeme vědět (a nevědět) například o americké literatuře a jejích dějinách, sledujeme-li ji výhradně skrze díla publikovaná v češtině? Ve svých dílčích průhledech však těží tato publikace z rozmanitosti čtrnáctihlavého autorského kolektivu, který tvoří badatelé z různých filologických oborů, literární historikové, teoretikové a kritikové, estetikové i lingvisté, již mají současně i přímou překladatelskou zkušenost jak s texty beletristickými, tak i odbornými, a to z různých jazyků (čeština, italština, chorvatština, jidiš, francouzština, španělština, němčina, polština, bulharština a angličtina).
Tato kniha je – jakožto výsledek společné práce –věnována památce prof. Josefa Jařaba, literárního historika a teoretika a současně také překladatele významných literárních děl, člověka, s nímž jsme se ještě donedávna setkávali, někteří jako jeho žáci, později pak i jako kolegové, a někteří dokonce i jako přátelé. Člověka, který ovlivnil životy mnoha z nás, ať už svým pedagogickým, badatelským působením na Univerzitě Palackého v Olomouci, kterou po roce 1989 zásadním způsobem formoval, i v debatách za hranicemi akademické půdy, nebo skrze své odborné knihy a články a v neposlední řadě skrze své překlady, zejména americké literatury. A právě spolupráce je nejen v humanitních vědách cennější a důležitější než konkurenční boj, jak Josef Jařab nesčetněkrát zdůrazňoval.
Jiří Hrabal
Popel nikdy nebude překladem ohně:
George Steiner a slepé skvrny v literárních překladech
Michal Kleprlík
Katedra anglistiky a amerikanistiky
Fakulta filozofická Univerzity Pardubice
Mysterium přeložitelnosti je mysteriem našeho bytí Hermann Broch (2010, s. 106).
1.
V roce 1975 vydává George Steiner studii s názvem Po Bábelu: otázky jazyka a překladu (After Babel: Aspects of Language and Translation, čes. 1998, překlad Šárka Grauová), v níž představuje nový přístup k teorii překladu. Zatímco v 60. a 70. letech dominoval translatologickým úvahám přístup lingvistický a filologický, Steiner vztáhl problematiku překládání obecně k filozofii jazyka a kulturní kritice. Jeho studie, považovaná mnohými za opus magnum, je z hlediska translatologie nejen přínosná tím, že lapidárně shrnuje to nejdůležitější z dějin teorie překladu, ale také tím, že uvádí nový překladatelský koncept (hermeneutický pohyb) a že odpověď na tradiční otázku, zda je překlad vůbec možný, hledá spíše u básníků než u translatologů či lingvistů. Slepá skvrna, punctum caecum, jak zní latinský název, je oblast na sítnici oka, kde zrakový nerv vystupuje z oka a nepřítomnost světlocitlivých buněk zde způsobuje neschopnost vnímat obraz. Tato část sítnice tak není schopná
zpracovávat vizuální informace, což vytváří „slepou“ oblast v zorném poli. Slepou skvrnu tak lze definovat jako místo, které existuje, aniž jej přímo vidíme. Vypůjčíme-li si terminologii transformační gramatiky, jedná se o hloubkovou strukturu, k níž nemáme přístup, která ovšem určuje povrchovou strukturu a výslednou podobu věci. Podobně je tomu ve filozofii, kde se slepá skvrna často vyskytuje jako metafora pro limity lidského poznání a vnímání. Filozofické pojetí slepé skvrny reflektuje skutečnost, že v našem vnímání, myšlení či poznání existují oblasti, které jsou neviditelné nebo neuchopitelné, a to buď z fyziologických, kognitivních, nebo epistemologických důvodů. A například Wolfgang Welsch, jeden z významných teoretiků postmoderny, si pojem „slepá skvrna“ vybral jako ústřední symbol pro nový styl myšlení a jednání. Tento nový étos, založený na principu permanentní přítomnosti „neviděného“ a reflexe slepých skvrn (Blecha 2002, s. 83), má dle Welsche pomoci uvést novou, tolerantnější a otevřenější společnost, neboť předpokládá, že permanentní reflexe slepých skvrn implikuje záruku senzibility vůči pluralitě názorů (Blecha 2002, s. 111). Vztáhneme-li metaforu slepé skvrny ke Steinerovi a jeho úvahám o překladatelství, nejbližším ekvivalentem bude patrně bábelský mýtus. Jak sám píše: „Máme-li vážně mluvit o překladu, musíme nejprve zvážit, jaké významy v sobě může Bábel nést a jaké důsledky to má pro jazyk a myšlení“ (Steiner 1998, s. 64). Otázka, proč na světě existuje až 20 tisíc jazyků a proč se na malé, geograficky jednolité ploše mohou nacházet zcela odlišené jazykové světy, je pro Steinera odrazovým můstkem pro tvrzení, že zmatení jazyků nemáme vnímat jako zkázonosnou marnotratnost, jako katastrofu či druhý pád, jak bývá tradičně interpretováno, ale jako konstantu biologického přežití člověka: jestliže jsou podle obecného přesvědčení struktury lidské mysli utvářeny stejně, pak zmatení jazyků
nevychází z evoluční potřeby vývoje od jednoduchého systému po složitější, nýbrž z potřeby vytvářet alternitu bytí. Právě schopnost říci vesmíru „ne“, odmítnout přijmout svět takový, jaký je, pokládá Steiner za výsostný projev lidství, jímž se člověk vyděluje ze zvířecí říše (Steiner 1998, s. 197, 202). Tento „neviděný“ aspekt se v každém jazyce liší, neboť do hry vstupují různorodé faktory jako společenská a kulturní vyspělost, geografická poloha či stupeň nabytých zkušeností, což vysvětluje i různorodost jazykových forem v rámci jednoho jazykového systému (viz dialekty, nářečí, ale také sociolekty, slangy nebo argoty). Za rozmanitostí jazyků tak spíše stojí odlišná podnětová pole, jejichž podobu ovlivňuje například i společenská výroba či hospodářská a ideová směna. Složitá tektonika jazyků tak představuje jeden ze zdrojů slepých skvrn v překladu. V tom nejpřísnějším slova smyslu vlastně překlad možný není, jak dokládá následující ukázka:
Francouzské pain (chleba) není to samé, co anglické bread. Francouzské slovo je teplé a upomíná na rodnou hroudu (pays) a hlad, touhu jíst (faim). Home (domov) není Heim. V německém slově skrytě zaznívá význam azylu, úkrytu, útulku, současně ale evokuje vlastenecké, silně politické Heimat, Heimaland, tedy imaginární domovskou krajinu definovanou společným národním uvědoměním. Angličtina pro to žádný přesný ekvivalent nemá (Steiner 2023, s. 348).1
1 Teze, že naprosto přesný překlad neexistuje, že i základní, v lidské zkušenostní sféře úhelná a univerzální pojmenování dovolují toliko jen aproximace, není nová. Vedle V. Nabokova, J. Ortegy y Gasseta či W. Benjamina ji před Steinerem obhajoval i Werner Winter (viz jeho esej „Nemožnosti překladu“, zařazená do významného sborníku The Craft and Context of Translation vydaném Texaskou univerzitou v roce 1961).
Druhou premisou Steinerovy argumentace v otázce nepřeložitelnosti je, že překlad třeba vnímat v širším kontextu jako akt lidského dorozumívání. Protože lidské dorozumívání se vždy děje jako překlad, může překlad sloužit úhrnně jako model pro všechny výměny významů, nikoliv pouze pro výměnu mezijazykovou. Každý překlad je vždy interpretací, tj. udělením významu informaci, která je přenášena. V teorii komunikace se tradičně objevuje metafora „zakódování/dekódování“ informace; Steiner ji přijímá, ale rozšiřuje o temporální hledisko: protože „jazyk vytváří přebytek smyslu“ (Steiner 1998, s. 249), nestačí hovořit o zakódování informace ve výchozím jazyce a jejím opětovném dekódování v cílovém jazyce, neboť to by zaručovalo, že daný proces zakódování a dekódování lze opakovat se stejným výsledkem bez ohledu na osobnost recipienta či historický kontext. Přebytek smyslu bude vždy jedinečný a jiný a bude zahrnovat vše, co se mezitím událo na obou stranách komunikačního aktu. I ten nejvěcnější výrok tak bude vždy interpretačně náročný, neboť vedle denotativní a konotativní složky významu musí překladatel rovněž aktualizovat illativní, intencionální či asociační rozpětí významu. Jak v pojednání Několik poznámek k filozofii a technice překladu poznamenává Hermann Broch – rakouský modernista, k jehož odkazu se Steiner často hlásí –, jazyk je, jako každý organismus, určitý systém založený na jednotných a pevných pravidlech, což znamená, že vztah mezi jeho částmi není určován jen vzájemným ovlivňováním obsahu, ale také kontextem tvarovým, jehož prostřednictvím získávají časti své místo v celku. Akt smysluplné řeči se naplňuje teprve prostřednictvím pravidel syntaxe, bez nich bychom měli pouze slova a věty, nikoliv větné členy, v jejichž dynamické logické souvislosti slovo teprve nabývá svého pravého významu (Broch 2010, s. 100). Potenciální slepé skvrny při převodu z jazyka A do jazyka B souvisí nejen s vyjádřením obsahu,
ale i s jeho ztvárněním, které musí odpovídat, chceme-li dosáhnout adekvátního překladu, vnitřním zákonitostem cílového jazyka. Obtížnost překladu pak pramení ze skutečnosti, že vnitřní zákonitosti jazyka jakožto organického systému jsou vedle konstituentů fonologické, gramatické a sémantické povahy také spoluurčovány vztahem k regionu či konkrétnímu místu. O podmínkách přeložitelnosti tak máme uvažovat nejen prostřednictvím kontrastivní analýzy či filologické metody, s níž určujeme věrnost či volnost překladu, ale také prostřednictvím filozofického zkoumání vědomí a významu významu (the meaning of meaning). Jak lapidárně poznamenává Steiner: „Chceme-li se dozvědět více o jazyku a překládání, musíme přejít od hloubkových struktur transformační gramatiky k hlubším strukturám básníka“ (Steiner 1998, s. 108).
Třetí Steinerova premisa je založena na přesvědčení, že teorie překladu v přísném slova smyslu existovat nemůže. Podíváme-li se do dějin translatologie, ukáže se, že teoretické uvažování o překladu se tradičně rozvíjelo kolem otázky, zda je přednější verze doslovná, nebo verze literární, v níž překladatel hledá cestu, jak vyjádřit smysl originálu jinými jazykovými prostředky. Jenže i na takto úzce vymezeném poli narážíme na metody, které jsou vnímány z různých, mnohdy protichůdných úhlů pohledu. Například metoda parafráze: Na počátku moderní translatologie stojí Schleiermacherův koncept umělecké nápodoby (Nachbildung) jakožto vzoru pravé překladatelské metody.2 Schleiermacher ji uvádí jako protipól k parafrázi, kterou sice pokládá za metodu, jak hodnotu originálu stále převést, i když nelze najít vhodný ekvivalent odpovídající originálu, ale výsledný
2 Schleiermacherova zásadní teoretická práce o překladatelství Über die Verschiedenen Methoden des Übersetzens (O rozličných metodách překladu) vyšla v roce 1813.
text ztrácí půvab. Pravá překladatelská cesta dle Schleiermachera spočívá v tom, že jinými prostředky, než používá originál, dosáhneme původního působení (Schleiermacher 2009, s. 206–208). Již dříve (konec 17. století) ale s konceptem parafráze pracoval anglický básník John Dryden. V předmluvě ke svému anglickému překladu Ovidiových Listů heroin uvádí známou triádu metafráze – imitace –parafráze, přičemž právě parafrázi zdůrazňuje jako ideální střední cestu mezi otrockým překladem a imitací, při níž překladatel svévolně a nevynuceně mění slova a smysl originálu (Dryden 2009, s. 149). Jen u těchto dvou překladatelů se přístup k metodě parafráze zásadně liší, nelze ovšem tvrdit, že Drydenovo pojetí je správnější než to Schleiermacherovo.
Neméně známé je Horatiovo diktum nec verbo verbum ze spisu De arte poetica, v němž překladatele nabádá, aby nepostupoval otrocky slovo od slova. Jiný významný překladatel, sv. Jeroným, jehož komentáře k vlastnímu překladatelskému dílu patří k úhelným kamenům teoretického uvažování o překladu, souhlasí s předchozím tvrzením, ale přidává, že v některých případech je lepší ponechat nesrozumitelnost.
Pokud to lze, máme překládat význam po významu (sensum exprimere de sensu), ale tam, kde už jen samotný slovosled obsahuje posvátné tajemství, je třeba zachovat pravdivost absolutní doslovností, včetně pořádku slov. Opět nelze říct, že jedna „teorie“ by vylučovala platnost té druhé.
Druhým důvodem, proč nemůžeme hovořit v přísném slova smyslu o teorii překladu, je dle Steinera fakt, že přes veškerý technologický a vědecký pokrok nám stále chybí hlubší poznání základních aspektů lidské řeči: nevíme, na jakých základech funguje neurochemie a jaké jsou příčiny jazykového rozrůznění. Vzhledem k tomu, že jazyku je bytostně vlastní idiolektičnost a že každý jedince při aktu promluvy mapuje svět jedinečným způsobem, stěží dokážeme získat úplný vhled, který by zajistil vskutku objektivní roli
nezúčastněného pozorovatele. Když zkoumáme překlad, ať už mezi dvěma jazykovými systémy, nebo obecně jako jádro lidského dorozumívání, vždy budeme omezeni na částečnosti, předběžnosti. Nic jako univerzální, objektivně (zvnějšku) verifikovatelnou teorii překladu s to předložit nejsme, můžeme nanejvýš sledovat a popisovat různá řešení. V souvislosti s teoretickými úvahami o překládání proto Steiner dochází k závěru, že překlad „není věda, ale exaktní umění“ (Steiner 1998, s. 260). A že vždy postupujeme retrospektivně: sice je možné vědecky analyzovat překladatelské postupy a strategie, ale jakýkoliv univerzální model, který by nám umožnil sestavit metodu aplikovatelnou na všechny další překlady, neexistuje. Lze pouze zpětně hodnotit, která řešení se v daném materiálním, sociologickém a kulturním kontextu jeví jako adekvátnější.
2.
Hledání slepých skvrn v literárních překladech Steiner spojuje s ústřední otázkou, zda je překlad vůbec možný. Spor o hranicích přeložitelnosti tvoří významnou kapitolu v dějinách translatologie a obecně ji lze rozdělit do dvou rovin – (1) společenská a etická rovina a (2) noetická (lingvistická) rovina. Z hlediska noetického je obhajoba nepřeložitelnosti spojována především s jazykovým relativismem, který nahlíží na každý jazyk jako na artikulované zjevení zvláštní historicko-kulturní krajiny. Jazyk je jako monáda, která strukturuje zkušenost podle jedinečného vzorce. Jak poznamenává Edward Sapir, jehož Steiner, spolu s Benjaminem L. Whorfem, pokládá za dovršitele proudu moderního, racionálního zkoumání jazyka započatého u Leibnize a J. G. Hamanna, „světy, ve kterých různé společnosti žijí, jsou různé světy, nikoli pouze týž svět opatřený různými nálepkami“ (Steiner 1998, s. 90). Univerzální hloubkové
struktury, jejichž existence funduje možnost překladu, možná existují, ale logickým a psychologickým bádáním je nelze uchopit. Překlad je tak nemožný, protože při něm pracujeme jen s konvencemi založenými na přibližných analogiích, nikoliv se samotnými tvary a kategoriemi sémantického uspořádání, jejichž prostřednictvím se člověk dorozumívá a oslovuje okolní svět.
Univerzalistické hledisko naopak v hlubinách jazyka nachází univerzální, pro všechny lidské bytosti společné struktury, jakési analogické principy, jimiž se řídí všechny jazykové systémy. V tomto smyslu lze překlad obhajovat jako teleologický imperativ, jako činnost, která vyjevuje ztracenou jazykovou jednotu (mateřštinu). Patrně nejznámějším zastáncem univerzalistického hlediska byl Walter Benjamin, který se domníval, že na mesiášském konci dějin budou jazyky integrovány do jednoho pravého jazyka. Tato ryzí řeč (die reine Sprache) sice není obsažena v žádném jednotlivém mluveném jazyce, ale prosvítá k nám právě tehdy, když překládáme z jazyka A do jazyka B. V překladech – jak v tom, co se podaří převést, tak i v tom, co zůstane stranou – lze hledat vzdálené světlo prvotního významu. Překlad je z povahy věci „dočasnou mírou vyrovnání s cizojazyčností“ a úloha překladatele spočívá v tom, „vynajít takovou intenci vzhledem k jazyku, do kterého se překládá, která v něm probudí ozvěnu originálu“. Skrze kontakt s výchozím jazykem překlad cílový jazyk proměňuje, a pokud je zdařilý, vštěpuje mu způsob mínění originálu tak, že se obojím ozřejmí „zlomek vyššího jazyka“. Tato úloha je ovšem „navždy neřešitelná“ a „žádným řešením neprokazatelná“ (Benjamin 1970, s. 250–253).
Gnostickou spekulaci, tušení ztracené prvotní či paradigmatické řeči, však Steiner dokládá – a v tom spočívá nedostižnost jeho překladatelských úvah – i jinými, v dějinách translatologie ne tolik známými pokusy o obhajobu
existence prvotního významu. Třebaže se častokrát jedná o ezoterické sémantiky, čerpá z nich jedna velká tradice židovského myšlení i evropské filozofie jazyka. A dokonce je lze vysledovat až k moderním, racionálním teoriím jazyka. Dle Steinera to byl Jacob Böhme, který již v 17. století hledal přirozenou „řeč smyslů“ promlouvající instinktivní, neučenou bezprostředností v jazyce přírody a přirozeného člověka, nebo Angelus Silesius, který se domníval, že ke ztracené rajské mateřštině mají nejblíže hluší a němí, neboť jediná cesta, jak se k ní dostat, vede skrze mlčení. Konečně Steiner upozorňuje na mystické kalambúry a jiné slovní hříčky, kterými se teosofické nauky pokoušely doložit některé své klíčové teze o společné řeči existující před Bábelem (Steiner 1998, s. 71–72).
Vedle typologických rozdílů mezi jazyky a přesvědčením o vzájemné podmíněnosti světonázoru a jazyka, který je vnímán jako nositel a výraz ducha národa a kultury, figurují v teorii o nepřeložitelnosti také estetické důvody (neopakovatelnost aktu umělecké tvorby, odlišný komunikační kontext) nebo důkazy, které přímo souvisí s mravními a kulturními záležitostmi (Hrdlička 2014, s. 11, 13–14). Překlad jako výsostný akt lidské činnosti lze interpretovat jako významný nástroj pro spirituální a duchovní růst člověka. Možnost překladu je důležitou záštitou jak pro šíření evangelia (jazyková bariéra nesmí stát nikomu v cestě ke spáse), tak pro obohacující střet rozličných kultur a způsobů myšlení (viz Toledo na přelomu 12. a 13. století nebo Řím v půli 15. století). Zastánci nepřeložitelnosti, zejména v kontextu starověkých náboženství, naopak pokládali překlad jako akt, jenž vždy vede dolů, jenž je vždy odklonem od bezprostředního působení logu. Zejména pokusy o překlad posvátných textů byly mnohdy považovány za projev rouhání, nebo dokonce kacířství. Za vše hovoří osudy Williama Tyndalea nebo Etienna Doleta, které překladatelská troufalost stála
život, anebo víra, kterou v judaismu zachycuje Postní svitek, že když byl do řečtiny přeložen Zákon, svět se na tři dny ponořil do tmy (Steiner 1998, s. 216).
Jak se dále pokusím ukázat, Steiner ve svém zkoumání hranic přeložitelnosti a možností přenosu významů mezi jazyky čerpá z obou těchto rovin, zároveň jde ale dále: jeho argumentace na základě analýzy překladatelských postupů a přístupů, ale také na základě poznatků z filozofie jazyka, lingvistiky, rétoriky, literární historie nebo kulturní kritiky obě roviny spojuje. Inspirován zejména fundamentální ontologií Martina Heideggera, hermeneutikou Hanse-Georga Gadamera a dekonstrukcí Jacquese Derridy pak předkládá vlastní koncept překladatelského procesu a dochází k originálnímu závěru, že podstata slepých skvrn v literárních překladech je počínaje koncem 19. století spojena s jazykovou krizí a ústupem od slova.
3.
Přehodnocení role jazyka v moderním světě je ústředním tématem Steinerovy tvorby, a nelze se tedy divit, že o hranicích přeložitelnosti uvažuje v souvislosti se změnou pojetí jazyka, které se v západní kultuře prosazuje počínaje 17. stoletím. Do této doby se v západní civilizaci těšily výsadnímu postavení slovo, jazyk a literatura. Ve chvíli, kdy primariát klasické humanistické tradice připadá vědeckému poznání, dochází dle Steinera k základnímu ústupu od slova. Řídnutí verbálních výroků, umenšení autority slova jako prostředku, jak udělovat smysl vnější realitě, nese závažné důsledky jak pro moderní umění, tak i pro kvalitu jazyka či vztah mezi jazykem a lidstvím. „S tím, jak se západní vědomí v souvislosti s popisem skutečnosti i obecným fungováním mysli stalo méně závislým na verbálních prostředcích, slova jako by ztratila něco ze své