Samo_kameni_by_hlasalo_jeho_chvalu_Parma_Tomas_ed

SAMO KAMENÍ BY HLÁSALO JEHO CHVÁLU

BISKUP KAREL Z LICHTENSTEINU-CASTELCORNA (1624–1695) A JEHO DIECÉZE

SAMO KAMENÍ BY HLÁSALO JEHO CHVÁLU

SAMO KAMENÍ BY HLÁSALO JEHO CHVÁLU

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) a jeho diecéze

Tomáš Parma (ed.)

Samo kamení by hlásalo jeho chválu

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) a jeho diecéze

Editor: Tomáš Parma

Autoři textů: Josef Faltičko, Jitka Jonová, Radek Martinek, Tomáš Parma, Helena Zápalková

Překlad latinského textu: Radomír Bužek, Tomáš Parma

Odborní recenzenti:

prof. Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. doc. PhDr. Tomáš Černušák, Ph.D.

Fotografie: Josef Faltičko, Markéta Ondrušková, Dommuseum Salzburg (Josef Kral), Museo Diocesano Tridentino, Muzeum umění Olomouc (Markéta Ondrušková, Zdeněk Sodoma)

ISBN 978-80-244-6735-1 (print)

ISBN 978-80-244-6736-8 (online: iPDF)

Publikace je výstupem z projektu Sakrální objekty: prezentace, péče a zhodnocení (DH23P03OVV069) financovaného z Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity léta 2023 až 2030 (NAKI III), jehož řešitelem je Univerzita Palackého v Olomouci (Cyrilometodějská teologická fakulta).

© Josef Faltičko, Jitka Jonová, Radek Martinek, Tomáš Parma, Helena Zápalková, 2025 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2025

© Fotografie: Arcibiskupství Olomoucké, Dommuseum Salzburg, Museo Diocesano Tridentino, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Metropolitní kapitula sv. Václava v Olomouci, Muzeum umění Olomouc, Národní institut lidové kultury Strážnice, Římskokatolická farnost sv. Michala Olomouc, Římskokatolická farnost sv. Václava Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc, 2025

10

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna: biskup, který z trosek znovu vybudoval olomouckou diecézi

Tomáš Parma

34

Hrabata z Lichtensteinu-Castelcorna: Šlechtická rodina mezi Tyrolskem a Moravou

Josef Faltičko

48

„Sláva tohoto nového domu bude větší nežli toho prvního.“

Olomoucký biskup Karel a vnitřní vybavení katedrály

Radek Martinek – Helena Zápalková

70

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a olomoucká metropolitní kapitula

Jitka Jonová

80

Monitorium z roku 1666 – první pastorační příručka (nejenom) pro moravský klérus

Tomáš Parma

85

Monitorium sive instructio brevis, pro decanis ruralibus ac Parochis dioecesis Olomucensis

Povzbuzení aneb krátké pokyny pro děkany a faráře olomoucké diecéze

124 Poznámky

130 Prameny a literatura

136 Slovníček pojmů

138 Seznam vyobrazení

140 Rejstřík

144 Summary

150 Genealogie moravské linie rodu

V roce 2024 jsme si malou jubilejní výstavou, uspořádanou v kryptě katedrály sv. Václava v Olomouci, 1připoměli 400 let od narození významné postavy dějin Moravy, biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Pocházel z tyrolské rodiny hrabat Lichtenstein-Castelcornů, která se v generaci jeho rodičů usadila také na Moravě. Původně byl kanovníkem salcburské kapituly, stal se i kapitulním děkanem, když byl v roce 1664 zvolen olomouckým biskupem. V této funkci působil až do své smrti v roce 1695, tedy více než třicet let. Jeho dlouhý episkopát, ale i ekonomická zdatnost při správě moravských církevních statků (olomoucké biskupství bylo tehdy jediné na Moravě a v části Slezska) umožnilo tomuto aristokratickému pastýři vtisknout novou tvář olomouckému biskupství. Dobře to ukazuje citát olomouckého kněze Františka X. Richtera z počátku 19. století, který nejprve uvedl zmíněnou výstavu a je také motem této publikace: „I kdyby všichni mlčeli, samo kamení by hlásalo jeho chválu, vždyť po zničení Švédy biskupství nalezl jako cihlovou stavbu, a zanechal je jako vznešenou stavbu mramorovou.“

Uvedená slova se dají zcela jistě vztáhnout nejenom na srdce olomoucké diecéze, její katedrálu, jak to učinila jubilejní výstava, ale i na celou diecézi. Ve stejné linii jako výstava jde i tato publikace, která chce přístupným způsobem upozornit na uplynulé výročí i význam osobnosti jednoho z nejvýraznějších olomouckých biskupů. I když se osobnosti biskupa dostalo velké pozornosti zejména díky projektu Za chrám, město a vlast. Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy, řešenému interdisciplinárním týmem odborníků v letech 2016–2019, jehož výstupem je i obsáhlá dvousvazková kolektivní monografie, přesto stále zůstává prostor pro další bádání, a to zejména v oblasti církevního, biskupského působení biskupa Karla a jeho spolupracovníků. Právě to je téma, které je ve středu zájmu autorského kolektivu této knihy, která gravituje okolo biskupem vydané knihy Monitorium sive Instructio brevis (Povzbuzení aneb krátké pokyny pro diecézní děkany a faráře olomoucké diecéze), právně-pastorační příručky vydané na začátku episkopátu Lichtenstein-Castelcorna, příručky, jež ovlivnila podobu nejen moravské církve na po-

2 Justus van den Nypoort, Jahodový kopeček v Květné zahradě s pohledem na zámek a město Kroměříž, z alba Die Fürs-Bischofliche Olmucische Residentz-Stadt Cremsier... Lust- Blum- und Thier-Garten, Kroměříž 1691, lept, papír, Arcibiskupství olomoucké.

3 Justus van den Nypoort, Podzámecký libosad s biskupskou rezidncí, z alba Die Fürs-Bischofliche Olmucische Residentz-Stadt Cremsier... Lust- Blum- und Thier-Garten, Kroměříž 1691, lept, papír, Arcibiskupství olomoucké.

měrně dlouhou dobu. Jde totiž o soubor pokynů pro faráře olomoucké diecéze a pro děkany, kteří je jako jejich bezprostřední nadřízení měli vizitovat (kontrolovat), pokynů praktické povahy, které organizovaly každodenní život farností moravské církve jasně a podle pevných principů. Tato příručka byla následně převzata pražskou arcidiecézí, a tak měla svůj dopad i v českém prostředí.

Modelovým kostelem pro celou diecézi, vzorem prakticky dostupným každému, byla olomoucká katedrála svatého Václava. Biskup Karel se systematicky věnoval jejím opravám, vyzdobování a vybavování liturgickými předměty. Presbytář s kryptou pod ním byly dokončeny v roce 1661, krátce před Lichtensteinovým nástupem na olomoucký biskupský stolec, ale biskup měl možnost presbytář vyzdobit. Biskup se také souborem svých fundací, zejm. z let 1685 a 1690, kdy navázal část kanovnických příjmů na přítomnost při bohoslužbách v katedrálním kostele, zasadil o ukázkový průběh bohoslužeb v centru diecéze. Bohoslužby podle typů svátků navíc rozdělil na bohoslužby vyhrazené hlavním rezidenčním prelátům kapituly.

Životní příběh Karla z Lichtenstein-Castelcorna byl v mnoha ohledech určen jeho rodovým původem, který determinoval i jeho společenský vzestup a dával mu jasné mantinely. Proto je jedna z kapitol této kolektivní monografie věnována i původem tyrolskému rodu Lichtensteinů z Castelcorna. Působení této velké osobnosti na olomouckém cyrilometodějském stolci ovlivnilo směřování moravské církve i celé společnosti na poměrně dlouhou dobu. Krajina, v níž žijeme i dnes, stále nese stopy úsilí biskupa Karla o její formování a o její přetvoření v kulturní krajinu, prostoupenou sítí barokních staveb – kostelů a far, rezidencí i zámků. Jeho episkopát přitom spadal do doby, kdy se země vzpamatovávala z ran, zasazených třiceti lety válečného konfliktu, který se přes ni několikrát přehnal. Hodnocení F. X. Richtera, citované na začátku tohoto textu i v názvu knihy, mohl biskup, který zemřel 23. září 1695, určitě vztáhnout i na sebe. Dalo by se i říci, že se sebou na sklonku svého života mohl být spokojen, i když ještě neviděl plody své „práce“ a nemohl se z nich těšit. Síla jeho osobnosti, jeho koncepční myšlení i jeho budovatelské aktivity však vtiskly podobu naší církvi, naší společnosti, naší krajině a jsou v nich přítomné dodnes.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna: biskup, který z trosek znovu vybudoval olomouckou diecézi

Osobnost Karla z Lichtensteinu-Castelcorna je jednou z velkých osobností, které poznamenaly dějiny Moravy a celého českého soustátí. Olomoucký biskup Karel je v důsledku svých budovatelských aktivit stále přítomen v krajině naší země, protože je jedním ze spolutvůrců moravské kulturní krajiny, utvářené v době barokního vzepjetí po třicetileté válce, ale i moravské mentality a zaměření moravské duchovnosti i praxe církevního života. Při příležitosti výročí jeho úmrtí se dostává širokému čtenářskému publiku do rukou příručka, která tuto praxi ovlivnila v mnoha ohledech až dodnes. Vydání Monitoria z roku 1666 je také příležitostí si připomenout tohoto výjimečného preláta, jednoho z nejvýraznějších, kteří zastávali funkci olomouckého biskupa. Musíme také poznamenat, že jde o jednoho z nejdéle působících olomouckých biskupů, 31 let jeho episkopátu délkou působení překonalo pouze šest olomouckých biskupů nebo arcibiskupů.

KAREL Z LICHTENSTEINU-CASTELCORNA MEZI HISTORIOGRAFIÍ A LIDOVOU INTERPRETACÍ

Délka Lichtensteinova episkopátu a intenzita jeho působení spolu se zachováním jeho korespondence vytváří velmi silné specifikum pro historické vykreslení jeho osobnosti a významu i jeho interpretaci. Více než 150 kartonů biskupovy korespondence v archivních fondech olomouckého arcibiskupství, parciálně zachované v těžko čitelných konceptech, představuje náročný badatelský úkol.2 Pro interpretaci osobnosti, jak na to ještě narazíme, je obtížný i samotný charakter korespondence: dokumenty se týkají staveb, objednávek uměleckých předmětů, poddanských záležitostí, hudby, vybavení zahrad, nákupu knih, dodávek železa, ustanovování farářů a jejich discipliny, a mnoha dalších praktických záležitostí správy diecéze a jejího majetku, ale vnitřní život biskupa, jeho hluboké motivace a jeho mentální svět z tohoto materiálu můžeme rekonstruovat pouze velmi obtížně. Jen velmi málo historiků bylo proto schopno věnovat se jeho osobnosti komplexně a na vědecké úrovni, a jak ukazuje poslední monumentální publikace o něm, je zřejmě nutná týmová spo-

4 Justus van den Nypoort, Portrét biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, z alba Die Fürs-Bischofliche Olmucische Residentz-Stadt Cremsier... Lust- Blum- und Thier-Garten, Kroměříž 1691, mezzotinta, papír, Arcibiskupství olomoucké.

lupráce kolektivu historiků, historiků umění a hudebních vědců, abychom dokázali postihnout osobnost biskupa Karla a jeho činnosti v celé jeho plasticitě.

Různé přístupy historiografie a jejich vývoj naposledy nastínila Radmila Prchal Pavlíčková,3 která jako počátek „formování paměti“ na biskupa vidí jeho pohřeb a soubor pohřebních homiletických projevů, následně vydaných tiskem. I když je pravdou, že zádušní obřady konané nejenom v katedrále, ale také ve farnostech celé rozsáhlé olomoucké diecéze, a záznamy o nich, popř. tiskem vydaná kázání, jsou „klíčovým okamžikem pro další podobu paměti na biskupa“,4 je nutné si uvědomit význam dopadu vizuální reprezentace biskupa. Jde především o biskupovy stavby: zámky, rezidence, kostely, kaple, ozdobené jeho znakem, portrétem nebo nápisy dosvědčující jeho činnost, které doslova nalezneme na celé Moravě. Tyto hmotné památky, stále přítomné v intravilánech obcí nebo ve volné krajině, představují daleko intenzivnější připomínku stavebníka než vzpomínka na liturgickou performanci nebo tištěné kázání, které bylo určeno spíše omezenému okruhu kultivovaných čtenářů.5 Tyto památky navíc vznikaly již za života biskupa, takže přispívaly k budování paměti o něco delší dobu.

Základním směrem historiografického bádání je přirozeně bádání církevních historiků, většinou zapojených do širšího rámce dějin olomoucké (arci)diecéze, které začíná barokními chválami Jana Jiřího Středovského na počátku 18. století a pokračuje až do dnešních dob. Tuto historiografickou linii, v níž musíme vyzdvihnout především práci Rudolfa Zubera, a zdůraznit výjimečnost pojetí Antonína Breitenbachera, charakterizuje jako primárně oslavné, tedy rozvíjejících „památku, jak se tvořila už za Karlova života a v jeho posmrtné oslavě“.6 Dlužno podotknout, že oslava biskupa, který skutečně obnovil biskupství po třicetileté válce a byl spolutvůrcem barokní kultury na Moravě, nepostrádá své opodstatnění.

Druhý historiografický směr pojímá biskupa především jako mecenáše, a můžeme jej vnímat v souvislosti s tendencí o sekularizaci paměťového obrazu biskupa Karla: „zubožená diecéze“ je vnímána především jako prostor se zničenými rezidenčními a sakrálními stavbami, její „obnova“ znamená především obnovu staveb nebo jejich nové vybudování: pastorační aktivity a duchovní obnova, spojená s úsilím

o konfesní unifikaci moravského prostoru v tomto směru bádání a interpretace nehraj primární úlohu. Tak pojímal biskupovo působení již August Prokop v příslušném svazku svých dějin umění na Moravě, vydaném v roce 19047 a v jeho pojetí pokračovali Antonín Breitenbacher i František Vácslav Peřinka. Odcírkevněné a sekularizované pojetí biskupa jako knížecího stavebníka a uměleckého mecenáše přirozeně dominovalo v době komunistické totality a umožňovalo publikovat uměnovědné nebo muzikologické8 studie o biskupu Karlovi. Tento sekularizovaný přístup k biskupovu mecenátu a stavitelskému úsilí v mnoha ohledech u historiků umění přirozeně přetrvává až dodnes, neboť je dán především rozsahem biskupových stavitelských a mecenášských aktivit. Početné podniky historikům umění i historikům tout court jakoby zabraňovaly v komplexním pohledu na biskupa Karla, i přes to, že jeho duchovní a pastorační činnost je v jeho životě i myšlenkovém světě neodmyslitelně přítomná a je úzce spojena s jeho mecenatismem, sběratelstvím i stavebními aktivitami.

Ještě je nutné si všimnout dalšího směru historiografického bádání, který klade postavu biskupa Karla do souvislosti s losinsko-šumperskými čarodějnickými procesy z let 1678–1703. Byť se nejedná o centrální téma v životě biskupa Karla, rezonuje v historiografii, a především v obecném povědomí dnešní doby velmi silně. Již od prvních studií o čarodějnických procesech na severní Moravě, spojených se jménem Christiana d’Elverta a Ferdinanda Bischofa,9 se v popisech příběhu objevuje také jméno biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, spojené s tragickým osudem šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Pokud odhlédneme od hrubých dezinterpretací, které celé čarodějnické procesy řadí do jurisdikce církve, popřípadě biskupovi přičítají ekonomický zájem na procesech nebo dokonce tvrdí, že z jejich výnosů alespoň částečně vybudoval své stavby, zbývá nám ještě pořád dost seriózních autorů. Většina vypravěčů – historiků, romanopisců (mezi nimiž vyniká Václav Kaplický) i filmových tvůrců (Otakar Vávra) – vidí roli biskupa odlišně: buď se k jeho jednání nezaujímá postoj, nebo je omlouváno, vysvětlováno tlakem okolí, popř. se tvrdí po d’Elvertově vzoru, že biskup svých rozhodnutí vydat Lautnera vyšetřování a potvrdit jeho kapitální rozsudek do smrti litoval. V současné době jsme navíc

svědky démonizace biskupovy postavy v souvislosti se záměrem města Kroměříže vybudovat mu pomník, který má být vyjádřením úcty a vděku za to, že biskup po třicetileté válce město vlastně znovu vybudoval.10 Další vlnu odporu vyvolaly nedávno vydané knihy Jaroslava Čechury,11 renomovaného historika a badatele, který se do pramenné základny čarodějnických procesů ponořil zřejmě jako nikdo před ním. I když nemusíme s některými z jeho závěrů souhlasit, jeho textům nelze upřít autentický kontakt s prameny v jejich integralitě. Zprostředkování světa pramenů nás staví před uvědomění si toho, jak výrazně je náš pohled na realitu čarodějnických procesů jakožto historického fenoménu ovlivněn Kaplického románovým zpracováním nebo spíše Vávrovým filmem.12 Jejich umělecká díla, vzniklá v určitém historickém kontextu a reagující na události své doby (v případě Vávrova filmu na monstrprocesy 50. let 20. století), ovlivňují nejenom naši percepci historické skutečnosti, ale také étos našeho hodnocení celého fenoménu. Platí to ostatně i o hodnocení role biskupa Karla, kdy na jedné straně zavíráme oči před negativními dopady jeho rozhodnutí jakožto biskupa, na straně druhé démonizujeme jeho osobu jako krvelačného pronásledovatele nevinného kněze. Projekt aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity Za chrám, město a vlast: Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy, řešený na dvou moravských kamenných univerzitách a v olomouckém Muzeu umění v letech 2016–2019 byl rozhodujícím obratem v historiografickém bádání v oborech historie, církevních dějin a dějin umění týkající se biskupa Karla. Výzkum spočívající v soupisu a digitalizaci biskupovy korespondence v olomouckém (arci)biskupském archivu i v mnoha dalších archivech u nás i v Evropě zjednodušuje řadě badatelů přístup k pramenní základně a orientaci v nich. Výstupy z projektu, k nimž kromě monumentálních dvou svazků týkajících se osoby biskupa13 a míst jeho paměti14 patřily i příslušné výstavy, metodiky prezentace kulturního dědictví, mobilní aplikace, webové stránky (www.castelcorn.cz) nebo hraný dokumentární film z dílny režiséra Theodora Mojžíše, posunuly téma „Karel z Lichtensteinu-Castelcorna“ na evropskou úroveň a ukázaly jak nutnost podrobnějšího studia, tak i týmové spolupráce. Zaměření projektu bylo primárně historické a umělecko-historické, bylo však

snahou všech řešitelů, aby se postava biskupa Karla objevila v širokých interdisciplinárních průnicích. Výzkum a publikační činnost i nadále pokračuje, velmi zdařilým a úspěšným doktorským projektem byl výzkum týkající se rozboru komunikačních sítí biskupa Karla v německém prostředí,15 méně zdařilý byl pokus o charakteristiku komunikační strategie biskupa v italském, a především kuriálním prostředí.16

Smyslem tohoto textu, který má doprovodit vydání biskupovy pastorační příručky z roku 1666, je pokusit se o stručné shrnutí bádání o biskupu Karlovi na základě výsledků nedávného projektu, aby čtenář získal nejenom představu o životě a činnosti této mimořádné osobnosti, ale také dostal chuť na studium podrobnějších textů o něm.

POČÁTKY KARIÉRY KARLA

Z LICHTENSTEINU-CASTELCORNA

Karel pocházel z tyrolského šlechtického rodu Lichtenstein-Castelcorno,17 který se na Moravě usadil v předchozí generaci díky osobě jeho strýce Kryštofa Pavla (†1648),18 jenž v roce 1623 získal sňatkem panství Pernštejn a v letech 1640– 1648 zastával funkci moravského zemského hejtmana. Karel se narodil 8. dubna 1623 jako druhorozený syn Filipa Rudolfa, generála, který se v roce 1622 stal zemským hejtmanem jím dobytého kladského hrabství. Karel byl jako druhorozený syn zřejmě určen pro duchovenskou kariéru, a jeho životní dráha je dobrým příkladem takové kariéry jeho doby.19 Již v roce 1637, kdy mu bylo jedenáct let, se stal kanovníkem v Salcburku, aby se mohl věnovat studiu. Studoval nejprve v Innsburku, pak v Salcburku a Ingolstadtu, zapsal se v roce 1646 v Sieně, a roku 1658 získal doktorát z obojího – tedy světského i církevního – práva na univerzitě v Ingolstadtu; studium v Římě se zatím prokázat nepodařilo, a ani není pravděpodobné. Přerušení studií bylo dáno zdravotními problémy. Doktorská promoce ovšem poukazuje na velmi důkladnou intelektuální přípravu mladého kanovníka, u šlechticů sledující duchovenskou kariéru spíše výjimečnou. V závěru studií také získal další kanonikáty: v Olomouci roku 1641 a v Pasově roku 1653. Je třeba vzít v potaz skutečnost, že nerezidenční kanonikáty nepředstavovaly příliš vysoký zdroj příjmů, kapituly v této době poskytovaly vysoké příjmy pouze kanovníkům rezidenčním, tedy skutečně pobývajícím na