Issuu

Strhující fantasy o síle osudu a touze po moci. Hra o trůny pro mladší čtenáře

Zrození Toronie

HOST

Prolog

Čaroděj Gryndor vylovil z křišťálové mísy oblázek a roztočil ho v kostnatých prstech. Kamínek byl hladký a mléčně bílý. V míse ležely tisíce dalších oblázků, každý měl jiný tvar a barvu. Moje kameny, pomyslel si Gryndor. Moje magie. Mísa stála na křišťálovém stole pod potemnělým oknem v Gryn dorově věži. Venku byly vidět černo-červené pruhované vlajky, tan čící v nočním větru vysoko nad úchvatným rubínovým palácem krále Warrycka. Kolem paláce se rozkládalo Celestis, království z drahokamů, Město hvězd. Diamantové střechy se třpytily ve svitu měsíce, safírové ulice se leskly jako řeky. Město obklopovaly hradby, zdi, které byly letos ještě vyšší než loni. Gryndor se na ně s obavami zahleděl. Kéž bychom mohli válku udržet ještě jedno roční období za nimi. Opodál se netrpělivě ošívali dva další čarodějové. „Rád bych už viděl, co nám chceš ukázat, Gryndore,“ prohlásil Hathka. Tmavá kůže se mu ve vlahém nočním vzduchu leskla. „A já bych se ráda vrátila ke své práci,“ zavrčela Ravgar. Pleť měla tak světlou, jak ji měl Hathka tmavou, a ve tváři ještě kyselejší výraz než obvykle. Gryndor si pohladil hustý, šedý plnovous. Když Hathku a Rav gar pozval do své věže, bylo to zpravidla proto, aby jim předvedl 9

nějaké nové kouzlo nebo jim vyložil nejnovější kouzelnickou teorii, na které právě pracoval. Teď však bylo všechno jinak. „A já bych vám rád ukázal, co mě trápí,“ odpověděl Gryndor a vzal do ruky svou pokroucenou dřevěnou hůl. Přešel širokou, kruhovou komnatu. Lem jeho stříbrného pláště za ním vířil prach. Hathka a Ravgar šli za ním. Gryndorovi za chůze vrzaly staré klouby, byl rád, že se může opřít o hůl. Střed místnosti byl označen červenou tečkou, jediným barev ným bodem v bělostném křišťálu. Gryndor se s námahou sklonil, položil na červený puntík oblázek, který třímal v ruce, a zase se narovnal. „Starý oceán přináší kámen,“ pronesl zpěvavě. „Kámen přináší magii. Magie přináší pravdu. Pravda přináší osvícení…“ Mluvil stále rychleji, slova se z něj řinula jedno za druhým. Za tímco pronášel zaklínadlo, v duchu se vrátil do doby, kdy se jako čaroděj teprve začal rozvíjet. Kráčel jsem po Pláži prvního dne, moře vyplavovalo kamínky a já je sbíral; v tu chvíli jsem zjistil, že magie každého čaroděje má svou vlastní jedinečnou píseň. Moje píseň je kamení. „…kamení kutálí se široko, kamení kutálí se daleko. Kamení ukázalo nám jeden svět, tři království. Ukaž nám pravdu, kameni. Ukaž nám pravdu.“ Odmlčel se a zprudka oddychoval. Cítil se ještě ztuhlejší než obvykle, jako by i jeho tělo bylo z kamene. Hathka a Ravgar se k němu tiskli každý z jedné strany a pozorovali malý bílý oblázek. Až na to, že teď už nebyl malý. Byl obrovský, narostl do ne změrné velikosti. Anebo se možná všichni tři čarodějové zmenšili. Možná je pravda obojí, přemítal Gryndor a hleděl na kámen velký jako celý svět, nad nímž nyní přelétali ptáci. Hathka se zasmál a roztáhl paže jako křídla. „Tohle je nebezpečná magie,“ vrčela Ravgar. „Co když spadneme?“ 10

„Nespadneme.“ Gryndor na ně namířil svou hůl a v tu chvíli se všichni tři začali propadat k obrovitému kamennému disku. Na povrchu balvanu se objevovaly barevné vzory. „To je mapa království!“ vyjekl Hathka. „Tady je Ritherlee,“ kývl Gryndor a ukázal na rozlehlou travna tou plochu po jejich levici. „A tady Isur.“ Hathka ukázal na obdobně rozsáhlou lesnatou krajinu přímo před nimi. „A tady je Celestis! Jak je zářivé!“ Na Ravgar to podle všeho neudělalo žádný dojem. „Gryndore, my víme, která tři království tvoří Toronii. Tvá mapa je velmi dů myslná, ale my skutečně potřebujeme —“ „Tiše,“ okřikl ji Gryndor. „Dívejte se.“ Čím blíž k mapě letěli, tím větší podrobnosti viděli. Nejprve města, pak budovy, potom i lidi. „Jsou jich stovky!“ zalapal po dechu Hathka. „Ne, tisíce! A proč spolu…?“ Odmlčel se. „Zajímá tě, proč spolu bojují?“ dopověděl Gryndor. Tři čarodějové mlčky sledovali, jak lidé pod nimi svádí lítý boj. Obyčejní lidé z celé Toronie bojovali zemědělským náčiním a čímkoli, co měli po ruce, proti společnému nepříteli: vojá kům v černo-červených uniformách. „Ale to je královská armáda,“ hlesl zoufale Hathka. „Proč král Warryck bojuje proti vlastním lidem?“ Gryndor je navedl blíž k Ritherlee, takže jasně viděli, že na polích a pastvinách nic neroste. Po bahnitých pláních se vlekly vyhublé, shrbené a vyčerpané postavy. Hathka rozzuřeně zakřičel. Ravgar semkla rty do pochmurné tenké čárky. „I tohle je dílo krále Warrycka,“ řekl Gryndor. „Ne chal své lidi vykrvácet. Jen co úroda v Ritherlee dozraje, nechá ji sklidit a odvézt do svých kuchyní. Zatímco Warryck tloustne, jeho lidé hladoví.“ 11

Teď už letěli nad Isurem, kde malí človíčkové poráželi stromy a vztyčovali zlověstně vyhlížející věže. „Lov je zakázán, lovit smí jen král a jeho muži. Ty, kdo se příkazu vzepřou, oběsí. Mysleli jste si, že Isur je království lesů? Stalo se z něj království šibenic.“ Máchnutím hole je Gryndor přenesl do Celestis. „A co se týče Města hvězd,“ pokračoval, „nikdo už nemá na za placení daní, které po nich Warryckovi výběrčí požadují. Obyva telé Celestis nemají vůbec nic. Lidé v celé Toronii už nemají vůbec nic. Je snad překvapivé, že se vzbouřili?“ „Až příliš dlouho jsem byl zabraný do svého studia,“ litoval Hathka. „Nebyl jsem si jejich utrpení vědom.“ „Čas na studium je nenávratně pryč,“ odpověděl Gryndor. „Na dešel čas jednat.“ „Jednat?“ zopakovala Ravgar. „Gryndore, víš, že té nespravedl nosti chceme učinit přítrž. Ale jsme čarodějové, ne válečníci.“ „Přesto musíme jednat.“ Gryndor ukázal na řady vojáků valící se z bran Celestis. „Další jednotky Warryckovy armády vyslané po tlačit povstání. Zahynulo už příliš mnoho lidí. A to je jen začátek. Pokud ihned nezasáhneme, vypukne v Toronii skutečná válka.“ Hathka se zděsil. „K tomu přece nemůže dojít. Warryck přece musí dříve či později přijít k rozumu.“ Gryndor zaťal ruku v pěst. „Co kdybych vám řekl, že ta válka bude trvat tisíc let? Co kdybych vám řekl, že mrtví se nebudou počítat na tisíce, ale na miliony?“ „Jak to můžeš vědět?“ zachvěl se Hathka. „Moje kameny,“ vysvětlil Gryndor. „Ukázaly mi všechno, co po třebuji vědět — to, co vidíme teď, není nic ve srovnání s tím, co ještě přijde. Tisíc let temnoty. Tisíc let utrpení. Taková je budouc nost… pokud tomu nezabráníme.“ Ravgar podezřívavě přimhouřila oči. „A co přesně bychom podle tebe měli udělat?“ 12

„Musíme svrhnout krále!“ Gryndor máchl holí v širokém kruhu. Mapa se zhroutila, ze tří toronijských království se staly pouhé tečky, magie vyprchala. Tři čarodějové opět stáli v nejvyšší komnatě křišťálové věže. Ravgar se ke Gryndorovu překvapení zasmála. „Zabít krále? Vskutku smělý nápad! Mně osobně by nebylo líto vidět hlavu toho tyrana nabodnutou na kůl. Přeji ti ve tvém úsilí mnoho štěstí.“ Hathka ale vrtěl hlavou. „Gryndore… a co proroctví? Když po čkáme, třeba Toronii před válkou zachrání.“ „Proroctví?“ odsekla Ravgar. „Pche! To je jen povídačka pro děti. Ve světle kouzelných hvězd se králi narodí tři potomci? Trojčata, která zachrání Toronii? Hathko, to vážně Gryndorovi skočíš na všechno, co řekne?“ Gryndor sebral z podlahy mléčně bílý oblázek a strčil si ho do kapsy. Dokonce i tady zuří bitva. Pokud spolu nedokážeme žít v míru my čarodějové, jakou naději pak má zbytek království? „Já jsem to proroctví vyřkl,“ pronesl ztěžka, „ale jak dobře víš, Ravgar, nejsem jeho původcem. Tím jsou hvězdy, původci nás všech.“ „Jestli si myslíš, že to proroctví —“ „Nemyslím, vím. Proroctví bylo vyřčeno. Ale ještě se nemusí naplnit, Ravgar. Ještě ne.“ Vrátil se k oknu, vnořil prsty do mísy s oblázky a roztočil je. Kamínky o sebe cinkaly, zvonily jako rolničky. „Bez vás to nedokážu, přátelé,“ zašeptal tichým, upřímným hla sem. „Pokud se Warryckovi postavím sám, selžu. Třem čarodějům se ale neubrání. To nedokáže žádný člověk. Přidejte se ke mně, prosím, a společně Toronii zachráníme.“ Hathka polkl, chvíli se rozmýšlel a pak přistoupil k oknu. Chytil Gryndora za ruku. „Budu se řídit tvými rozkazy, Gryndore.“ Gryndor se obrátil k Ravgar a tázavě zvedl obočí. Ravgar se zamračila, rty stále semknuté do bílé čárky. 13

„V proroctví nevěřím,“ prohlásila nakonec. „Věřím však ve spra vedlnost. Přidám se k tobě, Gryndore.“ „Kdy udeříme?“ zeptal se Hathka. Noc za oknem plnil křik a smích. Okna královské hodovní síně jasně zářila, vzduchem se nesl pach ohně a pečeného masa. „Král hoduje,“ řekl Gryndor. Ravgar se v bledé tváři zračilo pochopení. „Útok nebude čekat,“ pronesla pomalu. Gryndor přikývl. „Lepší příležitost už nejspíš mít nebudeme.“ Teď, když nadešel klíčový okamžik, měl pocit, že má záda rovná jako v dobách, kdy byl pouhým učněm. Prsty se mu dychtivě sví raly v předzvěsti boje. „Udeříme hned.“ Tři čarodějové popadli svoje hole a rozběhli se ke dveřím. Sou těživá Ravgar se prohnala kolem nich a její prsty uchopily kliku jako první. Ozvalo se zasyčení. Gryndor se zastavil, jako by ho uštkl had, a ohromeně hleděl na prskající vlákna světla, která se objevila kolem rámu dveří. „Jiskrovír!“ vykřikl a zvedl hůl. Pozdě. Dveře vzplály. Gryndora zasáhl horoucí poryv vzduchu jako pěst a odmrštil ho zpátky. Čaroděj dopadl na záda tak tvrdě, že si vyrazil dech. Ve zbytcích dveřního rámu zuřily bílé plameny a Gryndor v jejich záři rozeznal dvě pokroucené postavy. Nezbý valo z nich o moc víc než kosti. Křehké kostry se před jeho očima proměnily v prach. Hathka a Ravgar byli pryč. Podlaha se otřásla. Křišťálová zeď za Gryndorem pukla a z praskliny se začal valit hustý bílý dým. Druhá puklina se ob jevila v podlaze a neustále se rozšiřovala. Celá věž se rozpadala na dvě části. 14

Gryndor se s námahou vyškrábal na nohy. Srdce mu naplňovala bolest a strach. Byl si jistý, že za tímhle stojí Warryck — pravdě podobně si domyslel, že na něj Gryndor bude chtít zaútočit, a tak kolem jeho komnat nastražil jiskrovír, který měl čaroděje při pravit o život. Copak ale Warryck nevěděl, co se stane, když ze mře čaroděj? Nebo dokonce dva? Puklina v podlaze se zvětšila tak, že z ní byla propast. Gryndor své unavené kosti pohnal do akce a přeskočil ji. Ve dveřích stále hořel žhoucí bílý jiskrovír. Za ním stoupal kouř, hustý a štiplavý jako mlha. Gryndor si uvědomil, že má prázdné ruce. Ohlédl se na dru hou stranu propasti. Jeho pohled dopadl na hromádku dřevěných třísek. Moje hůl! Ze dveří vyšlehl plamen. Gryndor se pod ním přikrčil a kul hal k oknu, s očima upřenýma na mísu s oblázky. Pouhých pět kroků od svého cíle si všiml, že se celá věž naklání. Mísa spadla ze stolku, kamínky se rozkutálely po dlaždicích a sypaly se do trhliny v podlaze. Moje magie! Další ohromná prasklina rozlomila věž na dva kusy. Tentokrát se z ní nevalil kouř, ale světlo hvězd. Gryndor vrávoral směrem k němu. Následující strašlivý otřes rozkymácel celou budovu. Ze stropu se sypaly křišťálové střepy. Dvěma se Gryndor vyhnul, ale třetí — kruté diamantové ostří vysoké jako dospělý muž — mu projel hrudí. Gryndor zavyl bolestí, vyprostil se a vrhl se do průrvy. Ocitl se na otevřeném schodišti, které se po vnější straně vinulo kolem věže, a zastavil se, zděšený tím, co viděl. Po celém Celestis se vzňaly plameny. Ulice z drahokamů byly plné bojujících, prchají cích, ječících lidí. Vlajky na střeše paláce hořely. 15

Jenže to nebylo to nejhorší. Celé město se… naklonilo. Na kaž dou budovu, která ještě stála, připadaly dvě skácené. Třpytivé království Celestis se před Gryndorovýma očima měnilo v hro madu střepů. Vypadalo jako dětská skládanka, kterou její majitel v návalu vzteku rozbil. Podívej se, co jsi provedl, Warrycku! Tím, že jsi zabil Hathku a Ravgar, jsi odsoudil ke smrti i Celestis! Město se dál naklánělo. Gryndor se držel křišťálové balustrády a nevšímal si krve, jež se mu řinula z rány na hrudi, ani bolesti, která mu projížděla celým tělem. Budovy kolem paláce se pod ním zřítily na hromádku střepů. Mezi ruinami probíhali křičící lidé, které ihned zasypaly hroutící se zdi nebo je spolkly průrvy, jež se otevíraly jako hladové chřtány pod jejich nohama. Gryndor zvedl hlavu. Jeho skromná věž byla jen malou součástí mnohem větší stavby: Nebeské věže, nejvyšší věže v celém království. Jako jediná ze všech budov v Celestis zůstala stát. Schodiště, na kterém Gryndor stál, vedlo přímo na její vrchol. Čeká na mě. S tváří staženou bolestí se klopýtavě vydal po schodech nahoru. S každým dalším krokem se Celestis pod ním dál hroutilo a bořilo. Kolem celého města se k nebi vzpínaly obrovské kamenné sloupy. Celestis se propadalo a okolní země se nad ním uzavírala. Gryndor pokračoval v bolestném výstupu a přemítal, co asi zažívají Hathka a Ravgar. Čarodějové nemohou vejít do Říše mrt vých. Jejich netělesné duše se prodírají z tohoto světa do dalšího a nechávají za sebou zmatek a zmar. Gryndor přemýšlel, kam mají namířeno. Brzy už nad tím nebudu muset dumat. Přitiskl si roztřesenou dlaň na růžici krve, která mu vykvetla na plášti. Brzy tam zamířím také. 16

Ale ne dřív, než dokončí svůj poslední úkol. Závěrečný mučivý výstup ho přivedl na vrchol Nebeské věže. Gryndor už neztrácel čas sledováním propadajícího se města. Místo toho se soustředil na to, co ho čeká. Na vršku věže stály tři obrovské sochy — každá byla vysoká jako deset mužů. Silná hadí těla byla svinutá ve smyčkách zeleného smaragdu. Každá socha měla pod průzračným trupem dvě vejce, která vypadala jako ptačí, a každé ze zad vyrůstala ohromná ze lená křídla. Zpod zuřivých plazích čel zíraly oči z oslnivě rudých rubínů, které se zlatě leskly. Wyvernové! Gryndor se ztěžka táhl po střeše věže. Ve světle bdělých hvězd za sebou nechával hustou temnou stopu krve. Strčil ruku do kapsy a roztřesenými prsty nahmatal oblázek. Vytáhl ho. Poslední zbytek mé magie. „Kámen přinese nebe,“ zaskřehotal, vyděšený tím, jak slabě jeho hlas zní. „Nebe přinese let. Let přinese konečnou nápravu.“ Sevřel mléčně bílý kamínek ještě pevněji. Oblázek se roztříštil a střepy se zaryly Gryndorovi hluboko do kůže. Gryndor toho ne dbal. Veškerou svou pozornost soustředil na wyverny. Tři hadi se ladně rozvinuli. Jejich smaragdová těla se protaho vala a skřípala. Křídla se jim napínala jako zelené plachty vzdouva jící se ve větru. Začali jimi máchat. Z piedestalů se zvedly mocné nohy s pařáty. V tlamách se zaleskly zlověstné rubínové tesáky. Wyvernové zavřískali. Křik rodících se wyvernů naplnil nebe a Gryndor padl na bok. Jeho práce byla u konce. Teď už mu zbývalo jen zemřít. To vědomí ho zoufale rozesmutnilo. Ještě horší však byla jis tota, že když Celestis padlo, jeho nejhorší obavy se nepochybně naplní. „Tisíc let temnoty,“ zašeptal. „Tisíc let utrpení.“ 17

Zadíval se na wyverny, kteří se rozlétli ke hvězdám. Ach, vzdychl v duchu obdivně. Jste nádherní! Přerývaný dech mu rozdíral poraněnou hruď. Věž pod ním se zakymácela a začala se hroutit do smrtící propasti. Alespoň že Melchior byl v bezpečí, daleko ve své dílně v lesích, mladý čaro děj, který se svědomitě učil všechno, co měl jako Gryndorův učeň ovládat. To pomyšlení Gryndora potěšilo. Kéž bych tě jen naučil to proroctví, Melchiore. Dozvíš se někdy o jeho existenci? Přežijí aspoň nějaké z mých knih, abys je mohl najít? A až se konečně rozzáří hvězdy z proroctví a narodí se trojice, která přivede Toronii zpátky ke světlu, budeš vědět, co dělat? Gryndor sebral poslední zbytky sil a zakřičel na kroužící wy verny. „Najděte si ve světě bezpečné místo! Leťte tam a počkejte! Kdyby mělo proroctví selhat, vydáte se Toronii na pomoc! Potom znovu poletíte!“ Nebeská věž se s kolosálním skřípavým rachotem svezla do strany. Gryndor s hrůzou sledoval, jak nejbližšího wyverna zasáhl letící střep. Jeho křídla se roztříštila na tisíc třpytivých úlomků a jeho krk se se strašlivým prasknutím přelomil. Jeho neživé tělo padlo, stejně jako Celestis. Gryndor už necítil bolest. Cítil jen beznaděj a to bylo ještě mnohem horší. Wyvernové byli jeho poslední naděje, jak ochrá nit proroctví. A teď mu umírali před očima. Všechno je ztraceno. Proroctví selže. Toronie je odsouzená k zániku. Vtom se zřítil do propasti. Než se nad ním zavřela země, vyslal poslední pohled ke hvězdám. A hvězdy jeho pohled opětovaly.

První dějství O 1013 let později

Kapitola první

Tarlan se po břiše skácel na Theetin hřbet. Každý nádech ho v hrdle sežehnutém kouřem pálil. Tvář měl zmáčenou slzami. Pryč, běželo mu hlavou. Je načase utéct pryč, někam daleko. Ztěžka se přesunul do měkké prohlubně mezi Theetiným tep lým krkem a ohromnými máchajícími křídly. Chvilku tam odpo číval, potom vystrčil hlavu a zadíval se dolů. Hluboko pod ním hořelo město Idilliam. Vysoká štíhlá věž zve dající se ze zhrouceného hradu Tor se před Tarlanovýma očima zřítila a zmizela v prachu a kouři. On a Theeta kolem ní ještě před pár okamžiky letěli a snažili se zachránit Galfa. Ale selhali jsme! Můj bratr spadl — a já ani neměl šanci se s ním seznámit! Jenže Galf nespadl sám. Když prolétali kolem, Theeta do pla menů strčila i nemrtvého krále Brutana. Z tyranského monstra, otce Tarlana, Galfa a jejich sestry Elodie, nezbývalo víc než prach rozfoukaný větrem. „Dosáhli jsme spravedlnosti, Theeto,“ ucedil mezi vzlyky Tarlan. „Brutan Galfa zabil, ale zaplatil za to.“ Ztěžka polkl. „Ale ne dost. Nikdy to nebude dost.“ Theeta mlčela.

„K čemu to všechno bylo?“ Tarlan se narovnal a vztekle si otíral slzy. „Ta bitva u Hlubokého Úvalu? Všechno bylo k ničemu!“ „Příběh hvězd,“ zakrákala Theeta. „Světlo života.“ Zvláštnosti thorrodí řeči občas Tarlana mátly, ale tentokrát měl zcela jasno. „Mně na proroctví nezáleží! Ten můj domnělý osud je mi ukra dený. No a co, že nějaká stará pověst tvrdí, že Galf, Elodie a já máme vládnout Toronii? No jasně, náš otec je mrtvý, přesně jak to stojí v proroctví, ale všechno je horší než dřív. Galf umřel! Elo die zradila! A já…“ Odmlčel se. Už nebudu brečet! Nebudu! „S lidmi jsem skončil. Chci jen čistý vzduch, pramen vody, ze kterého můžu pít. Nic z toho mi v Yalasti nechybělo. Měl jsem tam zůstat.“ „Letět daleko,“ řekla Theeta. „Přesně tak, Theeto. Letět daleko.“ Tarlan do sebe zhluboka na sál vzduch a pomalu vydechl. „Předtím ale musím udělat ještě jednu věc.“ Něžně Theetu zatahal za zlatavé peří na krku a vedl ji pryč od hořících ruin Idilliamu, zpátky k Isuru, zelenému království lesů. Za chviličku už kroužili nad Hlubokým Úvalem. Theeta se blížila ke svahu pod opevněným městem a Tarlanovi poskočilo srdce. Tam, kde nebyla půda vypálená, bylo rozbahněné bitevní pole rozryté hlubokými rýhami. Tarlan viděl, že je poseté těly ležícími v tratolišti krve, těly medvědů a koní, tygroňů a vlků. Jeho věrných přátel, kteří bojovali po jeho boku. Bojovali pro něj. A teď jsou mrtví. Tarlan potlačil zasténání. Neměl jsem právo hnát je do bitvy, spílal si v duchu. Co těm ubohým stvořením sejde na tom, kdo vládne téhle zemi? Toroniané, Galadroňané… jaký je v tom rozdíl?

Obrátil pozornost k městu a sledoval, jak skupinka mužů staví lešení kolem rozeklané díry v hradbách. Kdysi to bý vala brána Hlubokého Úvalu. Jeho obyvatelé se teď snažili opravit velké škody, které tu napáchaly válečné stroje Galadro ňanů. Práce řídil obránce Hlubokého Úvalu, obrovitý muž s divokou kšticí zářivě rudých vlasů, kterému se říkalo Buchar. Vedle něj stál vrásčitý stařec v ušmudlaném žlutém hávu. Když přes muže přeletěl Theetin stín, oba vzhlédli. Theeta otevřela zobák a vřískla. Muži opravující hradby si při plácli dlaně na uši. Dokonce i zvířata, která buď zraněná polehá vala na zemi, nebo bloumala mezi mrtvými, zvedla hlavu, aby se podívala, co se to strhlo za povyk. Mezi nimi i další dva thorrodi. „Nasheen!“ křikl Tarlan. „Kitheene!“ Ohromní ptáci máchli křídly a zaskřehotali na pozdrav. Tarla novi se trochu ulevilo. Mí přátelé! Moje smečka! Theeta přistála vedle thorrodů a s každým z nich si lehce ťukla zobákem. Zatímco se Theeta zdravila s ostatními thorrody, trávou se k ní přiřítila modrobílá šmouha a vyskočila jí na hřbet. Tarlan mladého tygroně objal kolem krku a nechal ho, aby mu olízal obličej horkým mokrým jazýčkem. Filis začala příst. „Moc ráda tě vidím, Tarlane!“ „Tak už stačí, Filis! Vždyť mě utopíš.“ Filis ho stáhla na zem, kde už čekali Šedotrn a Brok. Tarlan vlka i medvěda jednoho po druhém objal a dával pozor, aby se nedotkl Šedotrnových ran. „Co oči?“ zeptal se a pohladil vlka po slepené srsti kolem levého oka, pokrytého bílým povlakem. „Jedno mi bohatě stačí,“ zavrčel Šedotrn.