Issuu

Příjezd aneb špatné začátky

O exilu je kupodivu podmanivé přemýšlet, ale zažívat ho je hrozné. Je to vynucená nezhojitelná průrva mezi lidskou bytostí a rodnou zemí, mezi já a jeho skutečným domovem. Jeho zásadní smutek nelze nikdy překonat. Je sice pravda, že v literatuře i v dějinách najdeme hrdinské, romantické, velkolepé, ba dokonce vítězné epizody ze života exulantů, nejsou však ničím jiným než snahami o zdolání ochromujícího zármutku, způsobeného odloučením. Úspěchy exilu jsou neustále podrývány pocitem nenávratné ztráty. Edward W. Said, „Reflections of Exile“ („Přemítání o exilu“)

Víte, už jako malý kluk jsem měl vášnivě rád mapy. Celé hodiny jsem se vydržel dívat na Jižní Ameriku, na Afriku nebo Austrálii, všechna ta objevitelská sláva mi popletla hlavu. V té době byla na zeměkouli ještě spousta neprobádaných končin, a když jsem uviděl nějakou, která vypadala na mapě obzvlášť vábivě (jenže takové mi připadaly všechny), zapíchl jsem do ní prst a řekl: Až vyrostu, rozjedu se tam. Joseph Conrad, Srdce temnoty

Není to zakresleno v žádné mapě; skutečná místa tam nikdy nejsou. Herman Melville, Bílá velryba

1 1

Jednou v září roku 2008 se v časných ranních hodinách na pra hu našeho domu v Jižním Kensingtonu objevil ztrhaný a vyčer paný člověk snědé pleti, s vystouplými lícními kostmi a zane dbaným vousem. Mohlo mu být tak kolem padesátky. Měřil asi sto osmdesát centimetrů, o pár míň než já. Na sobě měl větrov ku z Berghausu. Suchý zip visel nezapnutý a krátké rukávy od halovaly pruh světlejší kůže nad zápěstím pravé ruky, kde dřív možná nosíval hodinky. Vybledlé pohorky měl zavázané různý mi tkaničkami a z vyboulených kapes vojenských kalhot vyku kovaly hrany neidentifikovatelných předmětů. Na zádech nesl batůžek a na práh si odložil plátěnou cestovní tašku. Vypadal rozrušeně. Nemluvil nesouvisle, ale spustil s proni kavou naléhavostí. Nedělal si starost s nějakým představováním, jako by pokračoval v dávno přerušeném rozhovoru. Nechal jsem ho nerušeně mluvit a přitom jsem se usilovně snažil zjistit, co mi na něm připadá povědomé, až mne najednou upoutalo ně mecké jméno, které jsem neslyšel už téměř dvacet let. Tehdy se mi jednotlivé podrobnosti těch okamžiků do vě domí nevtiskly. Teprve později, když jsem si začal věci zapiso vat, se mi podařilo si je postupně vybavit. Svůj profesní život jsem strávil ve finančnictví, což je odvětví zabývající se takový mi drobnůstkami, jako jsou malé pohyby měnového kurzu, na nichž může záviset osud milionů dolarů, liber nebo jenů. Měl bych ale říct, že za svůj profesní úspěch — tedy za úspěch, kte rý jsem dříve měl — vděčím ani ne tak citu pro detail, který je ve finančním sektoru dost běžný, jako spíše své schopnosti pojmout situaci jako celek. Rozpoznat v ní obecné vzorce a zcela nové obchodní příležitosti. Avšak při zaznamenává ní svých hovorů se Zafarem, při třídění a přípravě veškerého poskytnutého materiálu, včetně jeho mnoha obsáhlých a pest rých zápisníků, jakož i při svém vlastním výzkumu všeho po třebného, mi nejvíc práce dalo právě líčení detailů. Přesněji řečeno podrobností jeho příběhu, který je — ač by Zafar tako vé patetické výrazy odmítl — příběhem rozvratu států, války 1 2

v jednadvacátém století, sňatků anglické aristokracie a matema tikou lásky. Jméno rakousko-amerického matematika dvacátého století Kur ta Gödela jsem naposledy slyšel o jednom červencovém víken du na počátku devadesátých let, když jsem pobýval v New Yor ku. Přijel jsem tam z Londýna na měsíční zaškolení v centrále investiční banky, do které jsem před nedávnem nastoupil. Do jisté míry jsem za své místo ve firmě, v níž jsem se později stal společníkem, vděčil Zafarovi. Ten už tehdy prováděl derivativní transakce v kancelářích stejné banky na Wall Street a rychle si vybudoval pověst brilantního, i když poněkud nevypočitatelné ho finančního mága. Já jsem stejně jako Zafar studoval matematiku v Oxfordu, to však bylo celkem vzato asi tak všechno, co jsme měli společného. Pocházel jsem z privilegovaného prostředí. Můj otec byl potom kem známé pákistánské rodiny s rozsáhlým majetkem. V Páki stánu se také seznámil a oženil s mou matkou. Novomanželé potom odcestovali do Princetonu a tam jsem se jim narodil já, takže jsem americkým občanem. Otec v Americe získal dokto rát a pak se s námi přestěhoval do Oxfordu, kde přijal místo pro fesora fyziky. Já nejsem žádný génius a vím, že bez nejlepších anglických škol bych příležitostí, které se mi naskytly, nikdy tak dobře využít nedokázal. Zafar však přijel v roce 1987 do Oxfordu se svérázným vzdě láním, které dal z velké části dohromady vlastním úsilím. Ve školách se buď nudil, nebo ho tam šikanovali, a tak přecházel z jedné do druhé. Jeho rodina se přestěhovala do Británie, když mu bylo teprve pět, ale potom, ve dvanácti, nebo podle nových výpočtů spíš v deseti letech, se Zafar z Británie vrátil na pár let do vesnice v Bangladéši. Pro něj byl Oxford určitě vysněnou metou, něčím, kam to, jak se říká, dotáhl. V prvním ročníku jsme spolu často sedávali ve společenské místnosti u oken, která vedla na nádvoří, a já jsem 1 3

si všiml, jak groteskně špatně vyslovuje jména různých evrop ských matematiků — Lebesguea, Gausse, Cauchyho, Legendra a Eulera. Nerad to říkám, ale nejdřív jsem se mu v duchu po smíval. Jenže mi brzy došlo, že Zafarovy nedostatky dodávají jeho vzdělání punc samostudia, kdežto já za to svoje vděčím vynikajícím učitelům. Přiznám se, že jsem mu tenkrát malin ko záviděl. Avšak největší odlišnost mezi námi spočívala v tom, že jsme pocházeli z různých společenských tříd. Až teprve za dva roky po našem prvním setkání jsem si začal uvědomovat, jak je ten hle rozdíl důležitý. Už jsem se zmínil, že otec byl vysokoškol ským profesorem na Oxfordu, a moje máti, poté co vyprovodila své jediné dítko na univerzitu, navázala na svou profesi psycho terapeutky. S vervou se pustila do rekvalifikace, aby si doplnila vědomosti, které jí unikly během let, kdy mě vychovávala. Děde ček z matčiny strany byl pákistánský velvyslanec ve Spojených státech a dostal se do elitních mezinárodních kruhů. Jeho nej bližším přítelem byl Muhammad Asad, krátce po roce 1947 vel vyslanec Pákistánu při OSN, původním jménem Leopold Weiss, rakousko-uherský Žid, narozený na dnešní Ukrajině. Dědeček z otcovy strany byl průmyslník, který svůj majetek, založený na vlastnictví a pronájmu pozemků, ještě rozšířil o zisk z podni kání ve spedici. Během roku se mnou Zafar párkrát přišel na oběd do domu mých rodičů, což byla velká třípatrová viktoriánská budova, po dobná spoustě jiných v téhle části Oxfordu, avšak o něco pro stornější než domy většiny profesorů. Ještě dnes mne zaplaví pocit pohody a lehkosti, kdykoliv se tam vrátím, po velikém oblouku příjezdové cesty kráčím k vitrážovým vstupním dve řím a pod nohama mi křupe štěrk. Při své první návštěvě zůstal Zafar stát na prahu s pusou lehce otevřenou, opakovaně si čistil boty o rohožku a těkal oči ma po rozlehlé hale. Očividně užasl nad knihami — to se lidem stává často —, protože byly všude: police s knihami zabíraly 1 4

stěny do posledního místečka, knihy přetékaly na podlahu, do konce i na schodiště, kde stály opřené o zeď a připomínaly tahací harmoniku. Stará vydání vědeckých časopisů hřadovala v šano nech na regálech, které protínaly stěny obýváku jako linky v po známkovém bloku. Novější čísla ležela v malých štosech roz místěných na sekretáři a po zemi. Zafar si to všechno prohlížel, ale nakonec spočinul očima na vzdálené stěně, kterou pokrý vala otcova sbírka zarámovaných starých map indického sub kontinentu pod britskou vládou, oblasti, která se dnes táhne od Pákistánu přes Indii až do Bangladéše. Zafar se u map zastavil a zjevně soustředil svůj zájem na jednu z nich, na mapu severo východního cípu subkontinentu. Dlouhé minuty na ni beze slo va zíral. Teprve když bylo na čase přemístit se do jídelny k obě du a otec položil Zafarovi ruku na rameno, pak se z náruživého zkoumání mapy probral. Po obědě jsme odcházeli a Zafar navrhl, abychom nejezdili autobusem a vrátili se do školy pěšky, a já jsem souhlasil. Do mníval jsem se, že se mnou chce o něčem mluvit. Matematik Kurt Gödel taky chodil pěšky, vyrážel za západu slunce a vracel se po půlnoci. Zjistil totiž, že v tuhle dobu dostává nejlepší nápa dy. Albert Einstein pracoval také ve vědeckém institutu v Prince tonu a měl Gödela moc rád. Říkával, že v posledních letech, kdy už neprováděl mnoho výzkumů, chodil každý den do institutu jenom proto, aby mohl jít s Kurtem pěšky domů. Myslel jsem si, že se mnou Zafar chce mluvit, ale on celou cestu po Banbury Road mlčel. Vytušil jsem, že ani tak nehle dá správná slova, jako že si spíš snaží utřídit myšlenky. Vzpo mněl jsem si na tu mapu, která ho viditelně přitahovala, a rád bych se ho zeptal, co tak upoutalo jeho pozornost. Ale nechtělo se mi jeho zahloubané mlčení rušit. Když jsme došli na Broad Street a blížili se k branám koleje, promluvil. Musíš se seznámit s mými rodiči, řekl. A u toho zůstalo. Než k tomu došlo, uběhl víc než rok. Jednoho dne Zafar složil závěrečné zkoušky — dostudoval o rok dřív, za dva roky místo 1 5

tří, zatímco já jsem měl ještě rok před sebou. Řekl mi, že druhý den ráno o půl osmé přijedou jeho rodiče. Poprosil mě, abych na něj počkal u severního vchodu koleje a pomohl mu naložit věci, a potom prý bude moc rád, když s nimi půjdu na snídani do ka várny v Headingtonu, protože po ní oni tři, Zafar a jeho rodiče, vyrazí zpět do Londýna. V sobotu v půl osmé ráno byl — a řekl bych, že každou sobo tu stále je — v Oxfordu naprostý klid. Připadalo mi zvláštní, že jeho rodiče mají přijet tak brzy, vždyť jim cesta z Londýna přece nemůže zabrat víc než zhruba hodinu. Nedokázal jsem si to vy světlit jinak, než že se Zafar za své rodiče stydí. Nechce, aby se s nimi ostatní setkali, a z toho důvodu si zařídil, aby ho vyzved li takhle časně. Když jsem přišel, Zafar s otcem už nakládali tašky a krabi ce do kufru vozu Datsun Sunny. Jeho otec měl plnovous a na hlavě těsnou čapku. Stál tam v šedivých kalhotách, kožených polobotkách a zeleném svetru s výstřihem do V. S úsměvem mne vítal. Připadalo mi, že přitom jakoby uctivě sklání hlavu. As-salámu alaikum,“ pozdravil mne, a potom začal mluvit urdsky. ” Vím, že Bangladéšané určitého věku tuhle řeč znají, ale dnes je udrština hlavně jazykem Pákistánců. Zafar mu patrně řekl, že moje rodina je původem z Pákistánu. Když jsem odpověděl, že urdsky moc dobře neumím, Zafarův otec se zatvářil zkla maně, ale potom vzal moji ruku do obou dlaní a trochu nejistě několikrát zopakoval dobrý den“. ” Zafarova matka stála u auta v indigově modrém sárí, jehož cíp měla přehozený přes hlavu. Také mne pozdravila as-salámu ” alaikum“, ale na rozdíl od Zafarova otce se chovala sebevědomě. Ukázala na pískovcové budovy kolem nás, z nichž některé tu stály několik staletí, a poznamenala, že v Oxfordu všechno vy padá staře. Cožpak si nemohou dovolit něco nového? ptala se bezelstně. Podíval jsem se na Zafara, a ačkoliv jsem si byl jistý, že to slyšel, mému pohledu se vyhnul. Pochopil jsem, že to bylo za ty dva roky, které strávil v Oxfordu, městě vzdáleném od Lon 1 6

dýna necelých sto kilometrů, poprvé, co ho rodiče navštívili — a to teprve když odtud jednoho rána v tichosti odjížděl. Slova as-salámu alaikum říkali Zafarovi rodiče poněkud afek tovaně. Poznal jsem, že je vyslovují jako někteří pobožní mus limové, zejména mnozí z těch, co podnikli povinnou pouť do svatého města Mekky. Tam, uprostřed davu tisíců muslimů z celého světa, v babylonu jazyků, kde Nigerijec zdraví Malaj sijce a Bangladéšan Uzbeka, nabývá tenhle pozdrav zvláštního významu, je totiž prostředníkem mezi všemi. Arabská výslov nost tohohle sousloví možná zdůrazňuje ducha bratrství. Zafa rův otec nakládal do auta poslední bednu a já jsem se v duchu ptal sám sebe, jestli to je právě zbožnost rodičů, za co se Zafar stydí, ačkoliv dnes, když už něco vím o jeho náboženském obra tu, je mi jasné, že to tak asi nebylo. Myslím si, že se sice za rodiče styděl, ale daleko víc se styděl za to, že se stydí. Můj otec mne vedl k chápání posvátných povinností víry, aniž se někdy zřekl autority vědy. Je to muslim, žádný fanatik, ale střízlivý věřící. Odjakživa se účastní pátečních modliteb, ale bere je spíš jako společenskou událost, která mu pomáhá udržovat vztah ke kořenům. Některá pouta pod vlivem času a vzdálenosti přirozeně zeslábla, jiná opustil záměrně, neboť prý touží po tom, aby jeho syn byl plnohodnotným Zápaďanem. Kromě pátečního rituálu se otec nemodlí ani jedenkrát za den, natož pětkrát den ně, jako to nařizuje sunnitský islám. Můj otec také nikdy nenosí čapku a nemá sebemenší pocit provinění při pití alkoholu. Pije jen příležitostně, samozřejmě o křtinách a obřadech bar micva“, ” jak s oblibou podotýká. Jen se podívejte, říkává a vytahuje při tom ze skříňky lahev patnáctileté whisky, tahle whisky už roz hodně dozrála. Pojďme ji pokřtít ve jménu otce a syna. Vzdor těmhle bezbožnostem — jež jsou, upřímně řečeno, v Pákistánu tradičně tolerovány už od dob zakladatele státu Džinnáha, velkého milovníka whisky —, se můj otec dříve stejně jako dnes označoval za stoupence víry. Když jsem se ho jednou zeptal, jak může fyzik věřit v Boha, řekl, že fyzika nevysvětluje 1 7

všechno a že neodpovídá na otázku: Proč tyhle zákony, a ne jiné? Jemu nestačilo nahlížet na svět v jeho jednoduchosti. Musel bych se rozhodnout, jestli mi věda dostačuje, říkal mi. Moje máti měla oproti tomu pro náboženství jen pohrdání. Tvrdila, že islám utlačuje ženy a nabádá lidi, aby přijali svůj mi zerný úděl na tomhle světě výměnou za příslib jakéhosi smyš leného šťastného a věčného života. Takový opiát prý není nic pro ni. Zafarova matka mne zaujala víc než jeho otec. Když píšu ty hle řádky, vybavuji si velice zajímavý článek z jednoho časo pisu, který je dnes možné snadno dohledat na internetu. Tahle práce z pera primatologa Franse De Waal se týká rozpoznává ní příbuzenských vztahů u šimpanzů. De Wall s kolegyní Lisou Parrovou zadali zkoumaným šimpanzům následující úkol: opice měly přiřadit digitalizované portréty neznámých samic k obráz kům jejich potomků. Šimpanzi překvapivě dokázali spárovat ob ličeje matek a synů, čímž potvrdili, že jsou schopni rozpoznat příbuznost, aniž předtím s dotyčnými jedinci přišli do styku. Kdybych byl před stejný úkol postaven já, jsem si téměř jistý, že bych Zafara k jeho matce nepřiřadil, protože jsem mezi nimi neviděl sebemenší podobnost. Ve vzhledu jeho otce — měkkých očích, kulatém obličeji i ve sklonu hlavy — v tom všem jsem Zafara poznával. Avšak jeho matka byla mému příteli se svýma pronikavýma a rozhodnýma očima, podlouhlým, hubeným obli čejem a napjatými ústy podle mého dojmu naprosto cizí. Když se setkáme s nějakou tváří, vnímáme ji jako celek, a to díky procesu integrace jednotlivých částí, který se podle někte rých vědců a lékařů odehrává ve zrakovém nervu dlouho před tím, než dojde k nějakému přenosu do mozku. Na sítnici útočí přehršle informací, jež by nedokázala zpracovat, nebýt nervo vých vláken za okem, která z nich vydestilují znak, jejž naše in teligence dokáže vstřebat. Vidíme-li řádek písmen, například slogan na billboardu, neubráníme se tomu, abychom přečetli slovo; nevidíme jednotlivá písmena odděleně, spíš okamžitě po 1 8

chopíme celé slovo, a navíc i jeho význam. Onoho červnového rána v Oxfordu mi připadalo, že tvář kamarádovy matky nevy kazuje sebemenší náznak podobnosti se Zafarem, jako by jejich obličeje byla slova napsaná v různých jazycích. Dodnes lituji toho, že jsem se omluvil a na tu snídani do Hea dingtonu s nimi nešel. V tu chvíli a bezprostředně potom jsem si namlouval, že jsem pochopil, že mě tam můj přítel vlastně ne chce. Ke své hanbě však musím přiznat, že jsem se spíš za něj styděl. Ještě ostřejší byl zneklidňující pocit, který jsem v těch několika minutách měl; totiž že se mezi mnou a ním rozevře la vzdálenost z důvodů, jež byly zčásti mimo mé chápání. Od tohodne se už Zafar o svých rodičích nikdy nezmínil. Jestliže za přátelství něčím platíme, tak možná tím, že v sobě vždycky nese břímě viny. Nepopírám, že jsem v určitých věcech selhal, například jsem neposkytl pomoc v těžké chvíli nebo jsem ne zasáhl v okamžiku, kdy by přítel zasáhnout měl, že jsem zkrát ka selhal jako přítel. Moje lítost nad tím, co jsem neudělal, však bledne před vinou, již nesu za to, čeho jsem se dopustil, a za ná sledky tohoto činu. Stejně tak mne za psací stůl s perem v ruce a touhou vyrov nat se se Zafarovým příběhem, svou rolí v něm i s naším přátel stvím nepřivádí pouze má vina. Je to spíš cosi, co se nedá nazvat jedním slovem, co však, jak doufám, získá svůj tvar v průběhu psaní. Tohle všechno je vlastně celkem příznačné — a také by mělo být —, když vezmeme v úvahu předmět Zafarovy dlouho trvající posedlosti. Je jím údajně největší matematický objev mi nulého století, poučka s prostým poselstvím, že i kdybychom toho věděli sebevíc, nemůžeme dokázat, že to je pravda, dokon ce ani v matematice. V jistém smyslu jsem si tedy troufl vydat se na neprobádanou půdu, aniž jsem měl jistotu, že je vůbec možné ji probádat. Když můj zpustlý přítel stál na prahu našeho domu, vyslo vil Gödelovo jméno zřetelně a správně a já jsem si okamžitě 1 9

vzpomněl na to jasné nedělní odpoledne v New Yorku, kdy jsem mu naznačil, že jsem ho už v matematice dohnal. Měl jsem za to, že Zafar už matematiku tak skvěle neovládá, protože poté, co složil bakalářské zkoušky na prvotřídní Oxfordské univerzitě, k překvapení všech studium matematiky úplně opustil a začal studovat práva na Harvardu. Já jsem oproti tomu po završení třetího ročníku a jednom roce volna pokračoval ve studiu eko nomie a aplikované matematiky. Toho rána před lety, kdy jsme kráčeli alejí stromů v Green wich Village, odpověděl na můj názor větou, jež mi tehdy při padala záhadná: Matematika je plná krásy. Cítil jsem nutkání se ho zeptat, co považuje z matematiky za nejkrásnější, a mož ná tohle právě chtěl — abych se ho takhle zeptal —, to nedo kážu říct. Gödelův teorém neúplnosti, odpověděl bez zaváhání. Ačkoliv jsem si výrok teorému pamatoval celkem dobře, vů bec jsem nechápal, proč ho považuje za tak mimořádně krásný. V každém daném systému existují tvrzení, která jsou pravdivá, ale jejich pravdivost nelze dokázat. Tak praví teorém. Jak pros té. Ve svých důsledcích je to samozřejmě šokující věta a o něco později, čili v týdnech, které následovaly po Zafarově náhlém objevení se na našem prahu, mnoho let od onoho červencové ho dne v New Yorku, mi jednoduše vysvětlil, proč je pro něj Gödelův teorém neúplnosti tak důležitý a proč — smím-li vy slovit svůj vlastní názor — je svět v době dogmat tak pošetilý, že ho ignoruje. Jak jsem s ním tak kráčel tou newyorskou ulicí, pomyslel jsem si, že ta krása, kterou on vnímá, možná spočívá spíš v dů kazu teorému než ve výroku samotném. Jenže důkaz Gödelovy znepokojivé poučky jsem si nedokázal vybavit — nejsem si jistý, jestli jsem ho vůbec někdy znal — a soudil jsem, že když Zafar před pár lety matematiku opustil, určitě už ho také zapomněl. Ovšemže jsem se mýlil, protože sotva jsem ho pobídl, začal předkládat argumenty, dychtivě jako děcko doplňoval zdánlivě nesouvisející kousky skládanky do všech jejích rohů. Stačilo ně 2 0

kolik takových kousků, a už mi v duchu před očima vyvstal útrž kovitý obraz důkazu. Zachytil jsem tehdy cosi z krásy, bohužel z krásy teprve vznikající, o níž nedokážu říct, jestli jsem ji do opravdy viděl, nebo jsem jen propadl kamarádově euforii. Jeho vzrušený výklad byl vzápětí přerušen, protože jsme narazili na kolegu a takříkajíc jsme ztratili nit. V ulicích New Yorku, kam jsem téměř každý měsíc přijížděl na služební cestu, a později v ulicích Londýna jsme podobných procházek podnikali bezpočet. Mnohé se mi zapsaly do paměti, pokud však z ní některé vystupují výrazněji než ostatní, jsou to určitě ještě dvě další. První se odehrála nedaleko Wall Street, a přestože zřejmě neměla pro Zafarův příběh větší význam, rád na ni navzdory nynějším okolnostem vzpomínám. Větší část procházky mne můj přítel vyučoval — pomáhal mi naučit se zpaměti báseň e. e. cummingse kam jsem nikdy necestoval“. Hovořil o jejím ” rytmu a kadencích a rozebíral postupně její obrazy. V paměti měl bezednou studnici poezie a tahle báseň byla jeho odpovědí na mou prosbu o něco, čím bych mohl okouzlit ženu, která se měla stát mou paní. Druhá vycházka měla úplně jiný charakter. Byla znepokoji vá, neboť odhalila jednu Zafarovu stránku, o níž jsem do té chví le neměl ani tušení, a to už jsem ho znal skoro deset let. Bylo to v roce 1996, moje žena a já jsme se zrovna usadili v našem no vém domově v Jižním Kensingtonu. Zafar se vrátil z New Yorku a bydlel v Londýně. Na konci pracovního dne jsme se s povole nými kravatami sešli na skleničku v jedné hospůdce v Notting Hillu. V tu dobu jsme se už moc často nevídali. Vypil jsem pár piv a Zafar si jako vždy objednal sklenku šampaňského. Jeho vol ba by mohla působit poněkud snobsky, nebýt toho, že moc ne vydržel a obecně ho alkohol příliš nelákal. Navíc, jak mi jednou vysvětlil, měl šampaňské docela rád, jelikož mu bublinkami při pomínalo limonádu, ale na rozdíl od ní mu nekazilo žaludek. Na univerzitě — jak se dalo čekat — se jeho záliba stávala terčem 2 1

posměšků, ale časem snad tenhle zvyk začali všichni brát jako roztomilý vrtoch. O hodinu později jsme vyrazili ke křižovatce na Portobello Road, kde jsme se měli rozejít. Já jsem chtěl jet domů taxíkem, on se chystal jít za Emily. Později jsem se dozvěděl, že tou do bou už byly potíže s Emily v plném proudu. Žasnu teď nad tím, že mi tenkrát při hovoru v hospodě nic neprozradil. Šli jsme zvolna ulicí, když vtom zaduněl nějaký hlas: Hej, ty! Zafar a já jsme se ohlédli a spatřili dva chlapy s pečlivě vyholený mi hlavami. Oba byli v džínách a vypadali, že často zdvihají činky. Opírali se o zábradlí a hleděli na nás. První muž, zřejmě ten, kte rý promluvil, byl o dost větší než ten druhý. Navzdory ročnímu období byl jenom v bílém tričku. Druhý měl na sobě rozepnutou koženou bundu, která jen nepatrně zakrývala jeho nadváhu. Vy soký chlap v bílém tričku, očividně alfa samec téhle dvojice, se zaměřil na mého přítele. Ve tváři se mu objevil posměšný výraz. Mluvíš anglicky? zeptal se Zafara. Zafar se na něj zahleděl, otočil hlavu k menšímu muži, pak ji znovu obrátil k alfa samci a odpověděl se strojeně dokonalým přízvukem toho nejnadutějšího Angličana: Bohužel. Ani slovo. Hezký den. Zafar mne zlehka vzal za loket, oba jsme se otočili a šli dál. Po několika krocích jsem se ho polohlasem zeptal: Co to sakra mělo znamenat? Zafar mi řekl, že z místa, kde jsem stál, jsem nemohl vidět to, co viděl on. A to bylo co? zajímal jsem se. Rameno toho chlapa v tričku, odpověděl. Co? Že měl rukávy vyhrnuté až k rameni? A na něm vytetovaný hákový kříž a pod ním C18, dodal. Co znamená hákový kříž, jsem věděl, ale neměl jsem ani po tuchy, co je to C18. C18, vysvětloval Zafar, je zkratka pro Combat 18. Combat zna mená boj, jednička odpovídá prvnímu písmenu abecedy a os mička osmému. 2 2

No a? divil jsem se. A. H. jsou iniciály Adolfa Hitlera a Combat 18 je nechvalně známá militantní neonacistická skupina. Aha, hlesl jsem. Po třech blocích Zafar ostře zahnul do postranní uličky, která nás odvedla z Portobello Road. Řekl, že to chce vzít oklikou. To mi připadalo divné, protože už tehdy měl trochu zpoždění na večeři s Emily. V polovině cesty prázdnou uličkou jsem na dlažebních kost kách zaslechl kroky. Když jsem se otočil, spatřil jsem ty dva skinheady, jak jdou za námi. Zafar mi nařídil, abych mlčel, a za stavil se. Došli až k nám. Jseš vtipnej, co? spustil na Zafara chlap v bílém tričku. Tako vej náš chytrolín, co? Ty jeden přičmoudlej Pakouši. Vy jste rasista? opáčil Zafar. Nějakej drzej, ne? Zafar neodpověděl, ale podíval se na mě a řekl: Vidíš, co má ten džentlmen na rameni? Podíval jsem se mu na rameno a to též udělal on, ten alfa samec. Podíval se na svoje vlastní rameno. A pak se najednou válel na zemi. Dusil se, kašlal, chytal se za hrdlo, děsivě sípal a lapal po dechu. Chlap v kožené bundě stál jako zařezaný. Zafar mu řekl, ať poslouchá. Dal jsem tvému kamarádovi ránu do ohryzku, vysvětlil Zafar. Můžeš si to se mnou rozdat, nebo můžeš zavolat pomoc a ka maráda zachránit. Chlap se ani nehnul. Máš telefon? zeptal se Zafar. Chlap kývl. Zafar mě vzal za loket a vraceli jsme se uličkou zpět. Za zády nám znělo příšerné chrčení muže na zemi a zmatené drmolení jeho kumpána do mobilu. Byl jsem v šoku. Na Portobello Road jsem se Zafara zeptal, jestli si myslí, že půjdou na policii. 2 3

U soudu by to bylo slovo dvou mírných Jihoasiatů proti slo vu násilnických skinheadů, z nichž jeden má vytetovaný háko vý kříž a zkratku Combatu 18. Co by tak asi řekli? Že jsme vyvo lali rvačku? Potom jsme se rozešli. Teprve později, když se mi znovu vy bavily výjevy z onoho večera, se dostavily určité otázky. Snažil se Zafar těm dvěma vyhnout, nebo ve skutečnosti tu rvačku vyvo lal? Zahnul do tiché uličky, aby skinheadům zmizel z očí, nebo aby se s nimi utkal? Toho večera v šestadevadesátém se mi Zafar zjevil v pro mě dosud neznámém světle. Nevěděl jsem však, co s tím. Ta udá lost se zdála skoro absurdní, ale skutečně se stala. Kdyby mi ji někdo vyprávěl, nevěřil bych mu.1 Při psaní těchto řádků jsem si uvědomil, že jsem Zafarův návrat onoho zářijového rána roku 2008 uvítal nejen proto, že rozdmýchal uhlíky našeho dří vějšího přátelství, které nikdy nepřestaly žhnout, ale také pro to, že mě přivedl na jiné myšlenky. Prolomit zevnitř návyky mysli není snadné. V době Zafarova příchodu jsem zrovna čas to přemítával nad životem. Do jisté míry to přivodil zmatek na finančních trzích a hrozba předvolání před kongresový či parlamentní výbor. Jakožto menšinový společník firmy jsem z toho všeho byl bezradný. Takové pocity jsou v mé branži urči tě cizí mnoha mužům a ženám, kterým narostlo obrovské sebe vědomí, když jako matadoři zdolávali býčí nebo medvědí trh. Já jsem však v roce 2008 nesnil o ještě větším bohatství, ale spíš o tom, že znovu nabudu pocitu kontroly nad svým osobním životem.

Příští rok jsem se v tisku dočetl o zatčení a odsouzení mnoha členů skupiny Combat 18. Dva z jejích vůdců uprchli do Spojených států, kde překvapivě získali politický azyl.

2 4