Psí průšviháři Nejhlasitější bígl z ulice Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Tui T. Sutherlandová Psí průšviháři – Nejhlasitější bígl z ulice – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Napsala Tui T. Sutherlandovรก
Pro Emmu a Olivii – T. T. S.
Kapitola 1 Možná si myslíte, že každý příběh, který začíná psem na pohřbu, bude buď smutný, nebo strašidelný (možná se totiž ukáže, že jde vlastně o psa-zombieho, který vám chce sežrat mozek). Ale tenhle příběh není o psovi-zombiem. Trubka mohla být velice zlá fenka, ale naštěstí žere jenom granule. Dostali jsme ji na hřbitově, je však každopádně živá, a ne nějaké děsivé noční stvoření. Takže je pravda, že tenhle příběh začíná pohřbem, ale přísahám, že není ani strašidelný, ani smutný. Totiž ten příběh. Podle mě jsou pohřby vždycky smutné, ale pratetě Goldě bylo určitě 106 let, nebo dokonce víc. Nedělám si legraci. Vážně byl moc stará. Máma řekla: „Přišel její čas,“ a táta dodal: „Měla dlouhý, dobrý život,“ 7
což byla pravda. Prateta Golda bývala slavnou operní pěvkyní. Cestovala po světě a zpívala v operách. Doufám, že jednou budu taky tak slavná – chci být broadwayskou hvězdou a pak zpívat v Sydney, Paříži, Miláně, prostě všude, kde mě pustí na jeviště! Pratetu Goldu jsem moc dobře neznala. Pamatuju si jen, že nosila spoustu hedvábných šátků v nejrůznějších odstínech červené a voněla jako kokosové ořechy a židovský chléb chala. Byla taky strašně velká – jako máma a táta dohromady – a mluvila silným, divadelním hlasem, jako by chtěla začít vzápětí zpívat. Jako by byla plná opery a ta z ní každou mohla zničehonic vytrysknout. „Ello!“ vykřikla pokaždé, když jsme ji přišly s mámou navštívit. „Ello, drahoušku! Musíš trochu přibrat! Opravdová velká zpěvačka potřebuje mít spousty energie!“ Zvedla pěsti před sebe, aby slovo „energie“ zdůraznila. Pak mě vzala za ramena a odvedla ke klavíru. Když mě objala, červené hedvábné šátky se mi omotaly kolem paží a obličeje. Takhle se podle mě cítí mumie, každopádně v případě, kdy je hrobka navíc plná kokosových ořechů. „A teď mi zazpívej, drahoušku! Zpívej!“ zahulákala a jednou rukou máchla teatrálně ve vzduchu. Přehrála jsem všechny její oblíbené klasické melodie a ona seděla ve velkém křesle potaženém žlutým kašmírem, poťukávala si do taktu na polštáře a usmívala se. Ně8
kdy potřásla kudrnatými, temně rudými vlasy a zvolala: „Nádhera! Ella má dar od boha!“ Odjakživa si barvila vlasy, což byl jeden z důvodů, proč jsem nevěděla, kolik jí je let. Navíc měla „velké charisma“, jak máma vždycky říkala. Taky jsem netušila, že měla psa. Ale samozřejmě jsem se to dozvěděla. Stalo se to několik dní předtím, než jsem začala chodit do šesté třídy. Právě když jsem jako obvykle hrála na klavír, máma mi přišla říct, že prateta Golda zemřela ve spánku. „Ale ne,“ zdráhala jsem se tomu uvěřit. „Chudák teta Golda.“ Cítila jsem se provinile. „Letos v létě jsem ji nebyla navštívit. Strašně dlouho jsem jí nezpívala.“ „Nic si z toho nedělej, Ello – teta věděla, že se každou volnou chvilku věnuješ hudbě.“ chlácholila mě máma. „Vždycky říkala, že je to důležité.“ Měla pravdu. Jenže prateta někdy potřásla kudrnami a pronesla: „Doufám, že máš i jiné zájmy, drahoušku! Doufám, že žiješ každý den naplno! Zajímej se o okolní svět! Poznej co nejvíc věcí! Žij! Žij!“ Ať to znamenalo cokoli. Odpovídala jsem: „Ano, teto Goldo, budu žít. Totiž, žiju.“ „Je tak vážná,“ říkávala a štípla mě do tváře. „Chtěla, abys jí zazpívala na pohřbu,“ dodala. „Udělala bys to pro ni?“ „Jasně!“ souhlasila jsem. 9
Moc ráda zpívám a hlavně ráda zpívám před lidmi – to je jediná věc, kterou dělám ráda před lidmi! Jinak se strašně stydím. Vím, že umím dobře zpívat, a tak ráda vystupuju. Na hřbitově jsem ještě nikdy nezpívala. Co když nebudu dost smutná? Co když se to nebude líbit tetinu duchovi? Taky jsem se bála, že se budu muset naučit nějakou smuteční píseň v hebrejštině, ale máma mě uklidnila, že můžu zazpívat něco, co už znám. Nakonec jsme vybraly píseň Je čas říct sbohem. Mám verzi, kterou zpívá Sarah Brightmanová, a ta je ú-žas-ná. Zbožňuju ji. Vím, že jsem divná, když miluju klasickou a operní hudbu a muzikálové melodie. Vím, že by se mi měla líbit spíš Rihanna a Miley Cyrus. Ale myslím si, že jednou, až budu studovat hudební školu, konečně potkám další lidi, kteří mají rádi stejné věci jako já, tak proč bych se měla měnit? Pohřeb se konal v sobotu před začátkem školního roku. Když jsem se ráno probudila, byl šedivý, mlhavý den. Máma mi dovolila obléct si černé sametové šaty, které ráda nosím, protože v nich mám pocit, že jsem dospělá zpěvačka, která vystupuje v Carnegie Hall. Mají krátké rukávy a měkce se lesknou, stejně jako klavír. Máma mi dlouho česala vlasy a snažila se je upravit, ale moje kudrny se udatně bránily. Golda vždycky nosila svoje kudrnaté vlasy rozpuštěné, a tak jsem usoudila, že jí nebude vadit, když ne10
budu mít dokonalý účes. Máma mi chtěla svázat copy zlatými mašlemi, aby podtrhly zlaté skvrnky v mých hnědých očích, ale já si vybrala červené, na počest Goldiných hedvábných šátků. Posadila jsem se ke klavíru, a zatímco se všichni ostatní chystali na pohřeb, rozcvičovala jsem si hlasivky. „La la la la la la la la la,“ zpívala jsem a vybrnkávala stupnice na klavíru. Když jsem si sedla na stoličku ke klavíru a dotkla se hladkých bílých kláves, vždycky jsem se uklidnila. Zbožňuju svůj klavír stejně, jako některé holky zbožňují bižuterii nebo boty. Cítím se u něj příjemně a uvolněně. „LA LA LA LA LA LA LA LA LÁÁÁÁÁÁ!“ vykřikl lze sousedního pokoje můj mladší bratr Izák. „Mami!“ zaječela jsem, ale ne moc hlasitě, abych si nenamáhala hlas. „Izák mě zase ruší při cvičení!“ Izák strčil hlavu do dveří. „Žalobníčku,“ řekl a vyplázl na mě jazyk. Izák je jen o dva roky mladší než já – chodí do čtvrté třídy –, ale přísahám, že se chová, jako by mu bylo teprve pět. Máma tvrdí, že bych měla být trpělivá a jít mu příkladem. Snažím se o to, ale on je vážně nesnesitelný. Vsadím se, že Sarah Brightmanová a Charlotte Churchová nemají nesnesitelné mladší bratry, kteří na ně hulákají, když cvičí u klavíru. Máma přišla do pokoje a poslala Izáka, aby si zkusil umýt obličej, který vždycky vypadá, jako by byl špinavý od 11
čokolády – dokonce hned ráno po probuzení. Potom jsme museli rychle nastoupit do auta a spěchat k synagoze. Máma řídila, aby si táta mohl projít poznámky. Byl stejně nervózní jako já, protože měl přednést oslavnou řeč o životě pratety Goldy a o tom, jak byl dlouhý a výjimečný. A vystupoval jako první, protože oslavná řeč zazní při bohoslužbě a já budu zpívat až na hřbitově. Ale nemusel si dělat starosti. Táta pracuje v odbytu, takže je na proslovy profík. Zbožňuje obecenstvo. Dokonce měl vlastní rockovou skupinu. Za moc nestála, ale to mu neříkejte! Jmenovali se Senzační Mozarti. Tak se seznámil s mámou – psala diplomovou práci o Mozartovi, uviděla plakát s názvem jejich skupiny a vyrazila na koncert. Táta si myslel, že je máma „radikální“ a „kočka“. Máma si myslela, že jejich hudba je „atonální“ a „naprosto příšerná“. Nereagovala na jeho prvních třicet telefonátů, ale nakonec si ji získal. Jak jsem řekla, je dobrý obchodník. Jeho oslavná řeč byla o tom, že se prateta Golda ničeho nebála. Vzpomínal, jak ve čtyřicátých letech utekla z Polska. Vyprávěl, jak se jednou setkala s prezidentem Johnem F. Kennedym, což je příběh, který jsme slyšeli už mnohokrát, ale všichni tleskali a smáli se. Mluvil o tom, že hudba byla její život, ale vždycky si udělala čas na své přátele, rodinu a dobrodružství. A nakonec pustil nahrávku s jejím 12
zpěvem. To mě znervóznilo, protože jak jsem měla zpívat po takové velké operní hvězdě? Musela jsem doufat, že cestou ze synagogy na hřbitov všichni zapomenou, jak Golda nádherně zpívala. Šťouchla jsem do Izáka, který usnul na židli jako špalek. Každou chvíli se mi mohl skácet do klína a poslintat mi sváteční šaty. „Probuď se!“ zašeptala jsem. Hudba byla tak hlasitá, že mě přehlušila, ale máma se na mě stejně zamračila. Na mě! Přitom se nevhodně choval Izák. Zamrkal, zamnul si oči a několikrát kopnul nohama do vzduchu. Ale každopádně už neusnul. Konečně jsme všichni vyšli ven a nastoupili do aut, abychom mohli následovat dlouhý černý pohřební vůz na hřbitov. Myslela jsem si, že se nehodí, abych cestou tam zpívala, zejména když s námi jeli v autě babička s dědou (to jsou máminy rodiče – děda je bratr pratety Goldy, pokud chcete vědět všechno). A tak jsem si jen tiše broukala a snažila se rozezpívat. Když jsme na hřbitově vystoupili z auta, uhladila jsem si sametové šaty a v duchu si zopakovala slova písničky. Máma na mě kývla, abych si popošla dopředu – před všechny své tety, strýčky, bratrance a sestřenice a spoustu starých lidí oblečených v zářivých barvách, což zřejmě byli Goldini přátelé z divadla. Zašeptala jsem: „Doufám, že se 13
ti ta písnička bude líbit, teto Goldo. Vím, že bys ji zazpívala líp.“ Potom jsem se otočila čelem k davu lidí stojících kolem rakve. Snažila jsem se předstírat, že jsem na jevišti a že jejich tváře jsou rozsvícené reflektory, a ne oči, které mě sledují. Podívala jsem se přes jejich hlavy a všimla si, že za našimi auty zastavuje nový stříbrný vůz. Vystoupil z něj chlápek v obleku s růžovou kravatou. Vypadal zpoceně a nervózně. Zavřela jsem oči, abych ho neviděla, a začala zpívat. Jakmile slyším v hlavě hudbu, všechno ostatní zmizí. Při zpěvu mám pocit, jako bych se vznášela, hlavně když jde o něco hodně pomalého, dojemného a krásného, jako je tahle písnička. Doznělo posledních pár not. Chvilku jsem tam stála a cítila, jak se vracím na zem. Potom všichni začali tleskat. Máma měla v očích slzy. Doufala jsem, že to znamená, že by se to líbilo i pratetě Goldě. Následovalo ještě pár slov, pohřeb a pak jsme všichni zamířili zpátky ke svým autům. Tety a strýčkové nás zastavovali, aby mi řekli, jak moc se jim líbil můj zpěv. Bláznivá teta Miriam prohlásila, že jsem možná reinkarnovaná Golda, což nedávalo smysl – vždyť jsem žila jedenáct let současně s ní. Máma i já jsme se však zdvořile usmály a poděkovaly, protože jsme věděly, že to myslela jako poklonu. 14
Všimla jsem si, že ten chlápek v obleku postává u našeho auta, jako by na nás čekal. Vím, že máme spousty příbuzných, ale byla jsem si naprosto jistá, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Byl to Goldin starý přítel? Nedokázala jsem rozluštit, proč se celou dobu držel v pozadí nebo proč přijel jen na hřbitov. Konečně se nám podařilo se všemi rozloučit a vrátit se k našemu autu. V tu chvíli vyrazil chlápek kupředu. Vytáhl bílý hedvábný kapesník a otřel si obličej. Nebylo horko nebo tak něco, ale stejně se potil. Naopak začalo pršet. Máma prošla kolem něj a otevřela kufr, aby vytáhla deštníky. Věděla jsem, že budeme mít s Izákem deštník dohromady, což mě štvalo, protože ho vždycky zabere celý a já mám jednu půlku těla úplně promočenou. Takže jsem v tenhle kritický okamžik přemýšlela o deštnících, o tom, že mi zvlhnou sváteční šaty, a o hloupém Izákovi. Ani jediná moje myšlenka se netýkala psů. Potom se ten chlápek v obleku podíval na mě a řekl: „Ty jsi Ella Finegoldová?“ Málem jsem zapomněla, čí jsem, jak by řekla Golda. „Ano,“ odpověděla jsem. „Já jsem Ellin otec,“ představil se táta a položil mi ruku na rameno. „Kdo jste vy?“ Chlápkovi se očividně ulevilo. „Já jsem právník paní 15
Schonbergové,“ vysvětlil. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že myslí Goldu. „V závěti Elle něco odkázala.“ Všichni jsme se okamžitě uvolnili. Nemohla jsem tomu uvěřit! Prateta Golda byla tak super. Co mi odkázala? Možná sbírku svých starých desek. Nebo klavír! Určitě je to něco, co souvisí s hudbou. Měla několik starých zpěvníků, které bych strašně ráda vlastnila. Předtím mě vůbec nenapadlo, že bych od ní mohla něco dostat. Táta se usmál a roztáhl deštník, který mu máma podávala. „To je skvělá zpráva,“ prohodil. „To je hezké, Ello, že na tebe Golda myslela! Vše se určitě dozvíme při čtení závěti.“ „Ne, to ne,“ vyhrkl muž. „Totiž, ano, mělo by to tam být, ale bohužel vám musím ten dárek předat hned teď. Mám ho tady s sebou.“ Vyměnily jsme si s mámou zmatený pohled. Asi to není klavír, blesklo mi hlavou. „Tady? Teď?“ podivila se máma. „Není to trochu neobvyklé?“ „Nemůžu si ho u sebe nechat ani o den déle,“ prohlásil muž a znovu si otřel čelo. Chvatně zamířil ke svému autu a my ho následovali. Snažila jsem se sebrat deštník Izákovi, abych ho mohla držet já, ale on mi ho vyškubnul. Na moje pečlivě spletené vlasy a sváteční šaty dopadaly velké dešťové kapky. Právník se naklonil na zadní sedadlo auta 16