Kontrastivní analýza projevů nominálnosti Eva Nováková
Překladatelské posuny v dokumentech EU
Kontrastivní analýza projevů nominálnosti
Eva Nováková
Překladatelské posuny v dokumentech EU
Kontrastivní analýza projevů nominálnosti
Eva Nováková
Olomouc 2025
Publikace je dostupná pod licencí Creative Commons BY-NC-SA. Podmínky dostupné zde: https://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/legalcode.cs
Vydání publikace bylo financováno institucionálním projektem Fakulty filozofické Univerzity Pardubice „Podpora výzkumných pracovníků v rané fázi kariéry“ č. VB150004.
Text vznikl přepracováním nepublikované disertační práce „Nominálnost ve stylu úředních dokumentů EU: funkční kontrastivní analýza“ (Nováková 2023) a na základě dílčích studií citovaných níže (Nováková 2019a, b).
Recenzovali: prof. PhDr. Jarmila Tárnyiková, CSc. doc. PhDr. Miloslav Vondráček, Ph.D.
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání
© Eva Nováková, 2025 © Univerzita Pardubice, 2025
ISBN 978-80-244-6709-2 (iPDF)
ISBN 978-80-244-6708-5 (tisk)
Poděkování
Za prvotní impuls věnovat se mezijazykovým rozdílům a problematice nominálnosti ve specifickém administrativním diskurzu Evropské unie děkuji docentu Václavu Řeřichovi. Jeho podnět mi během magisterského studia umožnil definovat téma diplomové práce, a vymezil tak příští oblast mého profesního zájmu ve sféře lingvistiky a překladatelských studií.
Za odborný dohled nad mou disertační prací, která se stala základem pro tuto publikaci, děkuji profesorkám Janě Hoffmannové a Jarmile Tárnyikové. Jejich připomínky a náměty ke zpracování studovaných jevů napomohly otevřít další perspektivy při vnímání jazyka jako strukturovaného, funkčního systému. Za pečlivé zhodnocení textu disertační práce děkuji oponentům – prof. Tárnyikové a doc. Miloslavu Vondráčkovi; jejich zpětná vazba mi poskytla vodítka, jak reflektovat výstupy analýzy a zužitkovat je pro sestavení vědecké monografie.
Kolegyním z Katedry bohemistiky Filozofické fakulty Palackého univerzity a Katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Pardubice děkuji za možnost konzultovat téma výzkumu i jazykovou stránku textu. Jim i dalším kolegům z domácích i zahraničních pracovišť, s nimiž mám možnost setkávat se nad výzkumnými projekty, patří dík za posilu při plnění vědeckých úkolů a profesionální spolupráci. Moji blízcí pak přinášejí neopomenutelnou motivaci a inspiraci pro další bádání v oboru jazykovědy a translatologie.
Obsah
i Úvod__13
i.i Teoretická východiska a výzkumné otázky__15
i.i.a Teoretická východiska__15
i.i.b Metodologie, sběr dat a charakteristika korpusu__17
i.i.c Výzkumné otázky a předpoklady__19
1 Nominální a verbální tendence v angličtině a češtině__23
1.1 Nominálnost jako prostředek kondenzace__25
1.2 Nominálnost a styl__26
2 Vybrané nominální jevy v angličtině a jejich potenciální české protějšky__31
2.1 Nominální fráze __31
2.1.1 Premodifikace__33
2.1.1.1 Adjektiva v premodifikaci__34
2.1.1.2 Substantiva v premodifikaci__35
2.1.2 Postmodifikace__37
2.2. Neurčité tvary slovesné: gerundium, participium, infinitiv__38
2.2.1 Gerundium__39
2.2.2 Participium__41
2.2.3 Infinitiv__44
3 Stylistické rysy úředních dokumentů EU v kontextu překladu __47
3.1 Charakteristika administrativně-právního stylu a „eurostylistika“__47
3.1.1 Jazykové rysy dokumentů EU__49
3.2 Angličtina, euroangličtina, evropština? Lingua franca Evropské unie__53
3.3 Překlad a překládání v EU__56
3.3.1 Evropská administrativa jako translační fenomén__57
3.3.2 Hodnocení kvality evropských překladů__59
4 Překladatelské posuny__65
4.1 Posuny jako univerzálie__68
4.2 Překladatelská jednotka__69
4.3 Vybrané teorie překladatelských posunů__71
4.3.1 Vinay a Darbelnet (1958/1995)__71
4.3.2 Catford (1965/2004)__73
4.3.3 Leuven-Zwartová (1989)__74
4.3.4 Kognitivní přístupy__76
4.3.5 Malone (1988)__78
4.3.6 Newmark (1998)__80
4.3.7 Popovič (1970)__81
4.4 Typologie posunů podle Chestermana__82
4.4.1 Posuny „syntaktické“__83
4.4.2 Posuny sémantické__85
4.4.3 Posuny pragmatické__86
4.5 Hodnocení funkce překladatelských posunů__89
5 Metodologie funkční kontrastivní analýzy__91
5.1 Tertium comparationis__92
5.2 Model CFA__93
5.2.1 Text a styl ve funkci tertia comparationis__93
5.2.2 Funkční ekvivalence__95
5.2.3 Pa rametry kontrastivní analýzy__96
5.2.4 Infringement proceedings: ukázka CFA__99
5.3 Překladatelská jednotka v korpusové analýze__101
5.4 Revidované kategorie překladatelských posunů__102
5.4.1 Posuny gramatické (Gr)__103
5.4.2 Posuny sémantické (Se)__105
5.4.3 Posuny pragmatické (P)__107
5.4.4 Posuny mezi jazykovými rovinami a fenomén gradientu__108
5.5 Kvantitativní a kvalitativní aspekty analýzy__110
6 Překladatelské posuny u premodifikace__111
6.1 Posuny gramatické__114
6.1.1 Transpozice__114
6.1.2 Strukturní změny uvnitř fráze __116
6.1.2.1 Přívlastek neshodný vyjádřený pádem__117
6.1.2.2 Přívlastek neshodný jako protějšek saského genitivu__119
6.1.2.3 Přívlastek neshodný připojený předložkou__120
6.1.2.4 Přívlastek neshodný: sekundární předložky__122
6.1.2.5 Přívlastek shodný__124
6.1.2.6 Další typy strukturních změn__126
6.1.3 Změny klauzální__127
6.1.4 Komplexní gramatické změny__129
6.2 Posuny sémantické__130
6.2.1 Hyponymie/hyperonymie__130
6.2.2 Komprese/expanze__132
6.2.3 Další typy sémantických posunů__135
6.2.3.1 Synonymie__136
6.2.3.2 Modulace__136
6.2.3.3 Redukce a gradient sémantických posunů__138
6.3 Posuny pragmatické__140
6.3.1 Explicitace__140
6.3.1.1 Explicitace a posuny sémantické__143
6.3.2 Další pragmatické posuny__144
6.4 Projevy gradientu u ekvivalentů premodifikace__146
6.4.1 Protějšky anglických kompozit__148
6.5 Premodifikace – shrnutí__149
7 Překladatelské posuny u postmodifikace__153
7.1 Posuny gramatické__153
7.1.1 Strukturní změny uvnitř fráze__154
7.1.1.1 Nominální gradient v NP: protějšky přívlastkového infinitivu__158
7.1.1.2 Strukturní změny: shodný přívlastek__161
7.1.2 Komplexní gramatické změny__162
7.1.3 Klauzální změny__164
7.1.3.1 Verbalizace do vedlejších vět__164
7.1.3.2 Posuny z vedlejších vět s finitními slovesy__167
7.1.3.3 Komplexní klauzální změny__168
7.2 Posuny sémantické__169
7.2.1 Hyponymie/hyperonymie__169
7.2.2 Komprese/expanze__171
7.2.3 Další typy sémantických posunů__174
7.2.3.1 Synonymie__174
7.2.3.2 Modulace__175
7.2.3.3 Sémantická redukce __176
7.3 Posuny pragmatické__178
7.3.1 Explicitace__178
7.3.2 Implicitace a změna informativnosti__181
7.4 Projevy gradientu u ekvivalentů postmodifikace__183
7.4.1 Gradient: Od předložky k plnovýznamovým jednotkám__185
7.5 Postmodifikace – shrnutí__186
8 Posuny u neurčitých tvarů slovesných: -ing tvary__189
8.1 Posuny gramatické__190
8.1.1 Participium a gerundium v premodifikaci__190
8.1.2 Participium a gerundium v postmodifikaci__192
8.1.2.1 Postmodifikace participii__192
8.1.2.2 Postmodifikace gerundii__194
8.1.3 Participium a gerundium ve funkci příslovečného určení__196
8.2 Posuny sémantické__200
8.3 Posuny pragmatické__202
8.4 Projevy gradientu__203
8.4.1 Sekundární předložky s -ing__205
8.4.2 -ing tvary: gradient ve výchozím jazyce__207
8.5 -ing tvary: shrnutí__209
9 Posuny u neurčitých tvarů slovesných: -ed tvary__213
9.1 Posuny u adverbialií a komplementů__213
9.2 Posuny gramatické__215
9.2.1 -ed participium v premodifikaci__215
9.2.2 -ed participium v postmodifikaci__217
9.2.2.1 Strukturní změny uvnitř fráze__217
9.2.2.2 Klauzální změny __218
9.2.2.3 Komplexní změny__220
9.3 Posuny sémantické__222
9.4 Projevy gradientu__225
9.4.1 Gradient ve výchozím jazyce__226
9.5-ed participium: shrnutí__227
x Závěr__231
x.i Reflexe výzkumných předpokladů__231
x.i.i Tertium comparationis__231
x.i.ii Prototypičnost překladatelských posunů__233
x.i.iii Explicitace jako překladatelská univerzálie__236
x.i.iv Verbalizace v cílovém textu__238
x.ii Závěrečné poznámky a motivace pro další výzkum__239
Resumé__241
Seznam zkratek a značek__252
Seznam literatury__253
Rejstřík__267
Příloha 1. Korpus – premodifikace__275
Příloha 2. Korpus – postmodifikace__301
Příloha 3. Korpus – nefinitní slovesné tvary__329
Příloha 4. Kvantitativní přehled překladatelských posunů – premodifikace__363
Příloha 5. Kvantitativní přehled překladatelských posunů – postmodifikace__367
Příloha 6a. Přehled posunů u gerundií a participií (-ing tvary)__371
Příloha 6b. Přehled posunů u -ing participií podle syntaktických funkcí__373
Příloha 6c. -ing participium: podrobná klsifikace postupů__375
Příloha 6d. Přehled posunů u gerundií podle syntaktických funkcí__381
Příloha 6e. Gerundium: podrobná klasifikace posunů__383
Příloha 7a. Přehled posunů u -ed participií__387
Příloha 7b. Přehled posunů u -ed participiípodle syntaktických funkcí__389
Příloha 7c. -ed participium: podrobná klasifikace posunů__393
Obsah
i
| Úvod1
V éře globalizované a virtuálně propojené společnosti překračují mluvčí takřka dnes a denně hranice mezi jazykově odlišnými prostředími a vyrovnávají se s potřebou dorozumět se o týchž myšlenkových konceptech za použití různých jazykových systémů. Plurilingvní společnost si pak přirozeně hledá jednak svůj lingua franca (House 2014; McAuliffe 2011), jednak způsoby, jak komunikaci umožnit i těm, kdo nemohou z různých důvodů univerzální kód efektivně využívat. Výjimkou v této kategorii není ani Evropská unie, ať už tento pojem chápeme jako označení politicky a ekonomicky provázaného geografického celku, nebo mnohojazyčného institucionálního kolosu.
Prostředí EU je doslova živnou půdou pro aplikovaný výzkum v oblasti srovnávací lingvistiky a stejně tak translatologie: na jedné komunikační platformě se zde potkává celkem 24 jazyků, které mají rovnocenný status oficiálních dorozumívacích kódů, a vzniká bezpočet situací, a především textů pro porovnávání systémově bližších i vzdálenějších jazyků. Do většiny těchto textů, jež plní správní, regulativní i operativní funkci v celé instituci a dotýkají se také politiky jednotlivých členských států, se znatelně promítá vliv angličtiny jako hlavního jednacího jazyka (Biel 2017; Koskinen 2013). Jelikož hlavními tématy unijního diskurzu jsou administrativní a právní úkony, je angličtina používaná na půdě EU podobně jako další jazyky výrazně ovlivňována legislativním a úřednickým žargonem – odtud pochází pojem „euroangličtina (EuroEnglish)“ i označení dalších variant „evropštiny“, včetně „euročeštiny“, které bývají mnohdy neprofesionálními uživateli, tj. širokou veřejností, hodnoceny jako spletitá, obtížně srozumitelná byrokratická hantýrka (Evropská komise 2010; Wagner 2001).
1 — Data a poznatky prezentované v této monografii jsou založeny na nepublikované diplomové práci autorky (Nováková 2012), jejím disertačním výzkumu (Nováková 2023) a dílčích studiích vydaných v časopisech Studies in Applied Linguistics (Nováková 2019a) a Bohemica Olomucensia (Nováková 2019b).
Evropské úřední dokumenty vydávané v Úředním věstníku jsou pro profesionální uživatele (úředníky, právníky, politické činitele EU aj.) i širokou veřejnost (občany členských států, kteří se potřebují s evropskou legislativou seznámit) běžně dostupné v portálu EUR-Lex nebo na webových stránkách evropských institucí (EUR-Lex 2025; Evropská unie 2022); řada právních a jednacích textů je začleněna také do Českého národního korpusu v rámci databáze InterCorp (Korpus InterCorp 2022). Jelikož mají úřední dokumenty klíčovou roli ve fungování EU a často jsou pro členské státy právně závazné, vzniká v souladu s evropskou politikou mnohojazyčnosti (Evropská komise 2005) nutnost překládat je do všech úředních jazyků.
Takto obsáhlý materiál je možné zpracovávat s důrazem na různé složky jazykového plánu a s využitím různých teoretických přístupů. Zde prezentovaný výzkum má za cíl ilustrovat a zhodnotit možnosti, které nabízí kontrastivní jazyková analýza, je-li aplikována na hodnocení kvality překladu, jinými slovy možnosti adekvátního a funkčního převodu informací mezi výchozím a cílovým jazykem. Dotýká se tudíž dvou svébytných, přesto úzce propojených disciplín translatologie a jazykovědy a klade si otázku, jak lze lingvistickou optiku využít při kritickém nahlížení na výchozí a cílové texty z dvou odlišných jazykových systémů. Jako materiál pro analýzu slouží výše popsaný textový typ – úřední dokumenty EU, které svojí formou i funkcí sahají napříč několika kategoriemi funkčních stylů a zaměřují se na široké spektrum příjemců.
Je vhodné poznamenat, že mezi lingvistikou a translatologií někdy panuje určité „akademické napětí“ (srov. Malmkjær 2010, 61), zejména proto, že soudobá translatologie se vydává za hranice zkoumání jazykového materiálu ve výchozím a cílovém textu a věnuje se i otázkám extralingválním, tj. percepci překladů, jejich kulturní a politické úloze nebo aspektům, které ovlivňují překladatelský proces (Munday 2008). Konečně publikace Kaisy Koskinenové o institucionálním překladu v EU nese podtitul „etnografická studie“ a jejím obsahem jsou mj. pracovní vztahy překladatelů v Evropské komisi, zahrnující například schopnost společně se zasmát nad překladatelským úkolem, nebo materiální podmínky života v Lucemburku (Koskinen 2008, 111–118). Na druhé straně právě lingvisticky orientované přístupy, reprezentované studiemi Vinayho a Darbelneta (1958/1995), J.C. Catforda (1965/2004) nebo inspirované funkční lingvistikou M. A. K. Hallidaye, stály u samých základů moderní translatologie. Považujeme-li tedy jazyk za matérii, bez níž překladatelský produkt nemůže vzniknout ani existovat, pak je zkoumání lingvistických aspektů nezbytnou – třebaže ne jedinou – podmínkou pro uchopení a pochopení překladu jako celku.
i.i Teoretická východiska a výzkumné otázky Výzkum překladatelských posunů, vycházející z principů funkční kontrastivní analýzy, se soustředí na konkrétní jazykový jev, a to projevy nominálnosti ve stylu úředních dokumentů Evropské unie. Vybrané formy v angličtině a jejich autentické české protějšky tedy popisuje a hodnotí na základě interlingválních změn mezi výchozím a cílovým jazykem. Analýza v anglických výchozích textech sleduje tři typy nominálních struktur – premodifikaci, postmodifikaci a nefinitní slovesa s funkcí kondenzátorů – a nalezené české ekvivalenty klasifikuje podle identifikovaných gramatických, sémantických či pragmatických posunů, u nichž zohledňuje také přechody mezi jazykovými rovinami a fenomén gradientu. Těžištěm studie je kvalitativní hledisko, tj.zhodnotit adekvátnost překladatelských posunů ve vztahu k (a) systémovým rozdílům mezi výchozím a cílovým jazykem, (b) zvolenému stylu a jeho funkčním parametrům. Sekundárním cílem je pak posoudit, nakolik jsou dosavadní typologie posunů a jejich navrhované revize v souladu s metodologií CFA využitelné pro překladatelskou analýzu konkrétního typu textu.
i.i.a TEORETICKá VýCHODISKA
Nominálnost (viz kap. 1) je považována za typický rys současné angličtiny, jenž částečně souvisí s analytickým charakterem jazyka a jeho tendencemi rozkládat predikaci do verbonominálních složek nebo juxtaponovat substantiva uvnitř jmenné fráze. Nominální prostředky reflektují mimojazykovou realitu jako „jednotný komplexní děj nebo proces, který v sobě zahrnuje další potenciální děje nebo procesy jako své elementy nebo okolnosti“ (Poláčková 1988, 21); kognitivní obrazy světa jsou tedy zachyceny v globálních celcích, které umožňují na malém prostoru zprostředkovat objemnou množinu informací. To je případ jak komplexní jmenné fráze, tak polovětných kondenzátorů ve formě nefinitních tvarů anglických sloves, jež odkazují k vedlejším dějům na pozadí děje hlavního. Nominálnost lze proto využívat jako funkční stylistický prostředek odborného administrativního stylu, neboť pomocí substantiv vytváří pojmosloví úředního lexika, výrazně přispívá k informační hustotě textu a dodává legislativnímu textu objektivní, odosobněný tón.
Přestože čeština pracuje s nominálními strukturami za stejným účelem jako angličtina, na základě odlišných systémových dispozic více tíhne k vyjadřování verbálnímu: mimojazykovou skutečnost častěji zobrazuje jako paralelně probíhající děje a procesy, vyjádřené jak ve vedlejších, tak paratakticky připojených hlavních větách „dynamickými“ (Vachek 1976), tj. určitými slovesnými tvary. I ve funkčním stylu, kde je nominálnost žádoucím stylémem, lze u překladu z angličtiny tudíž předpokládat sklony k verbalizaci českého cílového textu.
Vyšší podíl jmenného vyjadřování s sebou může nést jistá komunikační úsilí – v angličtině jím jsou implicitní významové vztahy mezi členy jmenné fráze (zejména v premodifikaci, např. Community vocational training action programme [preM_16]) nebo komplexní nominalizované kondenzátory, jež někdy vytvářejí paradoxně delší struktury než finitní věty. Čeština se pak potýká především s kumulací deverbativních podstatných a přídavných jmen („podrobné odůvodnění v důsledku nových informací nebo přehodnocení stávajících informací provedené po přijetí této směrnice“ [postM_202]), kdy se v dlouhých řetězcích nominálních pojmenování zastírá nebo zcela vytrácí smysl sdělení. Jednoznačnost a přehlednost přitom patří k zásadním požadavkům na stylizaci evropských úředních dokumentů (kap. 3.3.2), a proto se jedna ze zde řešených výzkumných otázek zaměřuje na stylistickou adekvátnost nominálních prvků v překladu, jsou-li hodnoceny s přihlédnutím k těmto vnětextovým parametrům. Kontrastivní analýza je založena na materiálu, který naplňuje charakteristiku tzv. hybridních textů (kap. 3.1). Tato vlastnost je dána zaprvé žánrovou různorodostí úředních dokumentů EU, které mohou sahat od textů všeobecně informativních, přes doporučující stanoviska evropských institucí, až po právně závazné předpisy a rozhodnutí; zároveň zahrnují tyto texty široký okruh potenciálních adresátů, protože jakkoli jsou jejich primárními příjemci profesionální uživatelé z řad unijních úředníků a veřejných činitelů, počítá se při jejich tvorbě také s laickými čtenáři – tedy občany, kterým EU garantuje přístup ke klíčové legislativě (viz příručka „Jak psát srozumitelně“ [Evropská komise 2016]). Druhým faktorem je pluralitní komunikační prostor, jemuž sice dominuje angličtina, ovšem ta se zde nepoužívá v žádné ze svých regionálních variant (britské, americké aj.), nýbrž jako nadnárodní komunikát přizpůsobený potřebám jazykově heterogenní instituce. Texty publikované v angličtině navíc nemusí nutně představovat „jazyk originálu“, ale mohou být odvozeny z jiných jazykových verzí, případně samy přeloženy z dalšího úředního jazyka; podobně texty české nejsou vždy překladem pořízeným přímo z angličtiny, ale překladatelé si mohou vypomáhat jinými jazykovými verzemi (kap. 3.3).
Z těchto důvodů se výzkum vyhýbá zavádějícím pojmům originál/ překlad a na základě východisek funkční kontrastivní analýzy, která předpokládá u vícejazyčných paralelních textů vysokou míru ekvivalence (Gast and Levshina 2014; dále viz kap. 5.2.3), je nahrazuje translatologickými pojmy výchozí text (dále VT) pro angličtinu a cílový text (CT) pro češtinu. Obdobně je zde angličtina považována za výchozí jazyk (VJ), z něhož se odvozují překladatelské posuny do jazyka cílového (CJ).
Terminologie zvolená pro charakteristiku překladových jevů se opírá o translatologické zdroje citované v kap. 4, teoretické popisy jazyka vycházejí
zejména z tzv. „akademických“ gramatik angličtiny (Quirk a kol. 1985; Biber a kol. 2021) a srovnávací Mluvnice současné angličtiny (Dušková a kol. 2012). Kromě tradiční Mluvnice češtiny (Komárek a kol. 1986) se teoretická část odvolává na Nový encyklopedický slovník češtiny (CzechEncy 2017), který také u vybraných pojmů reflektuje teoretické přístupy anglické gramatologie, a je tedy vhodný pro kontrastivní studii zaměřenou právě na mezijazykové otázky.
i.i.b METODOLOGIE, SBěR DAT A CHARAKTERISTIKA KORPUSU
V souladu s principy funkčně orientované kontrastivní lingvistiky (Gast 2012; Chesterman 1998; Poldauf 1977) je pro smysluplné vytěžování jazykových dat nezbytné takové zkoumání, které výsledky komparace zastřešuje tertiem comparationis, tj. vztahuje je ke zvolené srovnávací konstantě a ta zpětně napomáhá objasnit, jak odlišné jazyky vyjadřují totožné extralingvální situace (kap. 5.1). Sledujeme-li projevy nominálnosti v angličtině (ve formě jmenné fráze a nefinitních slovesných tvarů) a její potenciální české protějšky, očekáváme vzhledem k systémovým vlastnostem obou jazyků mezi výchozím a cílovým textem širokou škálu překladatelských posunů, tj. formálních odlišností, k nimž v překladu nutně dochází, aby byl CT ekvivalentní vůči VT z hlediska významu – zjednodušeně řečeno funkčně a adekvátně reprodukoval smysl VT. Jelikož mohou být kritéria pro určení „správnosti“ překladu velmi subjektivní, je vhodné v kontrastivní analýze nastavit výše zmíněné měřítko, vůči kterému lze adekvátnost provedených posunů objektivněji poměřovat.
Za tertium comparationis je v této studii považován především styl evropských úředních dokumentů a z něj vyplývající textové parametry (stylotvorné činitele a stylémy), jež jsou po stránce obsahové, formální i organizační voleny tak, aby text maximálně odpovídal kontextu komunikační situace. Základní stylistické prvky zahrnují v dokumentech EU zejm. (1) přesné a konzistentní nakládání s informacemi z VT; (2) důslednost v používání termínů v souladu s unijní terminologií, jak ji definují překladatelská databáze IATE (2023) či paralelní texty; (3) dodržování formální struktury textu (Biel 2017 a kap. 3.3). Pokud cílový text naplňuje tato kritéria – tj. adekvátně plní požadované komunikační funkce a odpovídá charakteristice příslušného stylu, třebaže obsahuje jazykové prostředky odlišné od VJ – je označen vůči textu výchozímu za ekvivalentní (podrobněji v kap. 5.2).
Jelikož patří angličtina a čeština k typologicky značně rozdílným jazykům, lze usuzovat, že vedle stylu budou důležitým faktorem pro aplikaci překladatelského posunu jejich systémové vlastnosti: Čeština např. na rozdíl od angličtiny až na výjimky neumožňuje rozvíjet substantivum dalšími anteponovanými substantivy (action programme [preM_16] > *„akce N program“), a musí tudíž hledat jiné formální prostředky („akční Adj
program“); v angličtině se slovesa ve verbonominálních vazbách desémantizují na gramatické operátory a hlavním významovým těžištěm se stává jméno (put renewed focus on education systems [ed_42]), zatímco český přísudek se opírá o slovesa plnovýznamová („opětovně nasměrovat naši pozornost na systémy vzdělávání“) apod.
Výstupy funkční kontrastivní analýzy (CFA) umožňují nejen stanovit poměr shod a odlišností mezi VJ a CJ, např. tendence k nominálnosti/ verbálnosti nebo míru analytičnosti/syntetičnosti, ale také vymezit kontextové podmínky, za jakých zkoumané jazyky určité vyjadřovací prostředky upřednostňují, či naopak upozaďují. Taková zjištění jsou využitelná nejen pro lingvistické popisy jazykových jevů, ale aplikovatelná dále v praxi, například při rozhodování o volbě překladatelské strategie nebo následném hodnocení kvality překladatelského produktu.
Ukázku CFA, jak je dále využívána v praktické části této práce, představuje kap. 5.2.4. Kap. 5.3 pak vymezuje pojem překladatelská jednotka, tedy strukturu ve VT a její ekvivalent v CT, mezi nimiž sledujeme uskutečněné překladatelské posuny, a podrobněji charakterizuje korpus dat a kritéria pro třídění i zpracování jazykového materiálu. Je namístě upřesnit, že shromažďování dat a výběr jednotek zahrnutých do korpusu probíhaly manuálně, každá položka byla tedy excerpována z anglického výchozího textu a porovnána s ekvivalentem v české jazykové verzi téhož dokumentu. Oproti konkordancím, které nabízí paralelní korpus InterCorp, umožňuje tento postup pokaždé zohlednit širší kontext, v jakém se překladatelská jednotka vyskytuje, a efektivněji vyhodnocovat různé textové parametry, jež mají vliv na volbu ekvivalentu. Třebaže se tedy analýza zabývá jednotkami mikrokontextovými (jmennou frází, nefinitním slovesným tvarem) – neboť na této úrovni je možné mezijazykové změny účelně klasifikovat a popisovat –, role makrokontextu zůstává neopomenutelná. Veškeré příklady průběžně uváděné v teoretické i analytické části pocházejí, není-li uvedeno jinak, z autorčina korpusu (Přílohy 1–3). Překladatelské jednotky jsou vybrány z kompletních textů – úředních dokumentů EU, které jsou volně dostupné v anglické i české jazykové verzi databáze EUR-Lex (EUR-Lex 2025) a lze je paralelně zobrazovat ve webovém rozhraní, jež umožňuje také fulltextové vyhledání příslušné jednotky v obou jazycích; všechny použité dokumenty jsou ocitovány v „Korpusu dat“ v Seznamu použité literatury. K jednotlivým položkám odkazuje index v hranatých závorkách, např. [postM_121] (tytéž indexy jsou použity, pokud je příklad součástí průběžného textu). První část identifikátoru označuje sledovaný jev (např. postM – postmodifikace) a číslo pořadí výskytu v příslušné tabulce. Část (a) představuje výchozí text, část (b) autentický protějšek z textu cílového.
Tam, kde by smysl sledované jednotky nebyl sám o sobě zjevný, ji korpus zasazuje do bezprostředního kontextu:
(a) It also provides increased economic and trade opportunities to the mutual benefit of the Union and the aspiring Member States [postM_121]
(b) Poskytuje také více hospodářských a obchodních příležitostí, jež jsou vzájemně prospěšné Unii i zemím, které o členství v Unii usilují
Každý výskyt v korpusu je zařazen k příslušným kategoriím překladatelských posunů – gramatickým (Gr), sémantickým (Se) a pragmatickým (P), potažmo do přechodné, skalární oblasti gradientu (Grad). Základní taxonomie posunů je převzata od A. Chestermana (2016; viz kap. 4.4), ovšem autorka toto dělení reviduje pro potřeby konkrétního jazykového páru angličtina–čeština (podrobně v kap. 5.4). Pro každou sledovanou kategorii (premodifikaci, postmodifikaci a nefinitní slovesné tvary) je zpracován kvantitativní přehled nalezených posunů (Přílohy 4–7), nicméně ústředním bodem analýzy zůstává hledisko kvalitativní; výzkum neusiluje o podrobný statistický přehled mezijazykových změn, přepočtený na celkový počet slov v korpusu, ale soustředí se na hodnoticí komentáře, které na základě stanoveného tertia comparationis objasňují, nakolik a proč daný překladový jev (ne)splňuje požadavky na funkční ekvivalenci.
i.i.c VýZKUMNé OTáZKY A PŘEDPOKLADY
Hlavní výzkumnou otázkou tohoto textu je stanovit, jaké formální změny –zde nazývané překladatelské posuny – se projevují mezi výchozím a cílovým textem a jaké kontextové parametry (uvnitř i vně textu, viz kap. 5.2.3) je ovlivňují. Toto zjištění umožňuje exaktně popisovat překladové jevy a dále hodnotit, zda je provedený posun adekvátní vůči konkrétnímu tertiu comparationis, tedy zejména vůči vymezeným stylistickým kritériím, potažmo dalším relevantním faktorům včetně jazykové typologie aj.
Ze stanovených cílů výzkumu vyplývá první stěžejní předpoklad, totiž že: (1) jako porovnávací měřítko (tertium comparationis) lze v souladu s Popovičovou koncepcí překladatelských posunů (Popovič 1970) a teorií funkční ekvivalence (kap. 5.2.2) stanovit příslušnost konkrétního textu ke stylu, žánru a textovému typu; ty jsou odvozeny od komunikačních funkcí, které má výchozí i cílový text shodně plnit.
Z podrobné taxonomie překladatelských posunů (Chesterman 2016 a další zdroje citované v kap. 4.3), která pokrývá všechny jazykové plány, lze usuzovat, že:
(2) většina mezijazykových změn může být přiřazena k určitému typu posunu. Prototypické a jednoznačné posuny, které zachycují elementární rozdíly mezi výchozím a cílovým jazykem, a tvoří tak centrum mezijazykových jevů (kap. 4.4), např. transpozice (Gr), sémantická komprese (Se) či explicitace (P), budou v korpusu převažovat; periferní, skalární jevy, např. přechod mezi gramatickou a lexikální jazykovou rovinou, budou naopak minoritní.
Translatologické přístupy k mezijazykovým změnám často akcentují významové hledisko; proto je možné očekávat, že: (2a) převážnou část identifikovaných posunů budou tvořit právě změny sémantické.
Analyzované příklady pocházejí ze stylových útvarů, které usilují o maximální jasnost a srozumitelnost ve všech paralelních jazykových verzích. Zároveň je ovšem za charakteristický rys každého překladového textu považována explicitace, tedy objasňování, ozřejmování významů, které jsou ve VT pouze naznačeny (kap. 4.4.3). Chápeme-li explicitaci jako překladatelskou univerzálii, můžeme očekávat, že:
(3) cílové texty budou vykazovat vyšší míru explicitnosti než texty výchozí.
Explicitace je primárně klasifikována do posunů pragmatických, a díky tomu se může prolínat s rovinou lexikální i gramatickou. U jednotlivých morfosyntaktických jevů proto analýza sleduje, zda explicitace podmiňuje nebo je sama podmíněna přítomností dalších posunů (např. specifikací sémantických rysů u pojmenování CJ), případně zda každá náhrada gramatických prostředků prostředky lexikálními (tedy doplnění autosémantických slov do CT) znamená explicitování významu. K problematice explicitace se úzce váže jeden ze sledovaných jevů, a to používání komplexní premodifikace, jinými slovy analytické „zapouštění“ (embedding) nominálních struktur do jmenné fráze tak, aby v pozici před řídícím členem rozvíjely jeho význam. Proto předpokládáme, že: (4) jelikož sémantické vztahy mezi těmito členy jmenné fráze bývají v angličtině implicitní (kap. 1.2 a 2.1.1.2), čeština je bude různými formálními prostředky explicitovat, aby v žánru úředního dokumentu EU vyhověla stylistickým požadavkům na jednoznačnost a přehlednost předávaných informací.
Obecná charakteristika angličtiny, která vykazuje vyšší tendence k nominálnosti než čeština (kap. 1), pak vede k předpokladu, že: