Jiří Baroš
POROZUMĚT ÚSTAVNÍ DEMOKRACII POROZUMĚT ÚSTAVNÍ DEMOKRACII
K (teoretickým) základům konstitucionalismu a lidských práv
Centrum pro studium demokracie a kultury
Masarykova univerzita
Nakladatelství
Jiří Baroš
POROZUMĚT ÚSTAVNÍ DEMOKRACII
K (teoretickým) základům konstitucionalismu a lidských práv
Nakladatelství
Centrum pro studium demokracie a kultury
Masarykova univerzita
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Baroš, Jiří, 1981–
Porozumět ústavní demokracii : k (teoretickým) základům konstitucionalismu a lidských práv / Jiří Baroš. – 1. vydání. – Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury ; Masarykova univerzita, 2025. – 1 online zdroj
Anglické resumé
Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík
ISBN 978 80 7325 603 6 (Centrum pro studium demokracie a kultury ; online ; pdf). –
ISBN 978 80 280 0727 0 (Masarykova univerzita ; online ; pdf)
* 321.727+342.37 * 321.7+342.34 * 342.565.2 * 342.7 * 17.026.4 * (048.8) * (0.034.2:08)
• konstitucionalismus
• demokracie
• ústavní soudnictví
• lidská práva
• lidská důstojnost
• ochrana lidských práv
• monografie
• elektronické knihy
321 – Politologie [15]
Kniha vznikla díky podpoře projektu
Aktuální problémy politologického výzkumu XI. (MUNI/A/1550/2024).
Odborní recenzenti: JUDr. Zdeněk Červínek, Ph.D.
JUDr. Marian Kokeš, Ph.D.
© Jiří Baroš, 2025
© Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, 2025
© Masarykova univerzita, 2025
ISBN 978‑80‑7325‑603‑6 (online ; pdf), 978‑80‑7325‑601‑2 (print) –Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury
ISBN 978 80 280 0727 0 (online ; pdf), 978 80 280 0726 3 (print) –Masarykova univerzita
Úvod
Člověku se obvykle vryjí do paměti první pracovní zkušenosti po ukon čení školy. U mě to byla úžasná formativní léta na Ústavním soudu, kam jsem v roce 2008 nastoupil jako asistent Elišky Wagnerové (byl jsem jím do roku 2012). Naučil jsem se toho od ní a od svých dalších kolegů opravdu moc. Zároveň jsem cítil neodbytnou potřebu se s touto prak tickou zkušeností s institucí ústavního soudnictví, resp. hlouběji s feno ménem konstitucionalismu, intelektuálně vyrovnat, a to formou, jež je mi vlastní, tj. formou politicko‑teoretické reflexe. V průběhu let jsem na toto téma publikoval značné množství článků, ba dokonce disertační práci. Nyní se domnívám, že přišel čas tyto texty uspořádat do podoby knižního celku, který tu čtenáři předkládám. Nabízím tyto úvahy o kon stitucionalismu jako plod desetileté zkušenosti práce asistenta a poradce na Ústavním soudu a následné akademické reflexe. Ačkoliv většina textu vychází z již dříve publikovaných studií, všechny prošly dílčími změ nami, aby předkládaná práce představovala uspořádaný celek. Nicméně záměrně nechávám původní studie většinou v té formě, v jaké vznikly. Doufám totiž, že v nich bude možno stále cítit ono dobrodružné hledání odpovědí na otázky týkající se základů současných ústavních demokra cií. Tehdejší česká akademická produkce mi nestačila pro porozumění mé praktické zkušenosti, jakož i hlubším filozofickým principům, které za ústavním soudnictvím stojí. Proto bylo třeba otevřít obzory do světa a mnohé otázky a problémy tematizovat – v našem prostředí někdy i po prvé. Snad bude duch intelektuálního dobrodružství vyzařovat i dnes z těchto stránek.
Svým způsobem je tuto knihu možno vnímat jako rozsáhlý komen tář k následujícímu odlišnému stanovisku Elišky Wagnerové k nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 73/04, v němž se uvádí: „Definicí demokracie, jejíž nejvýraznější vnější manifestací jsou právě volby, je mnoho. Přesto od dob antiky je demokracie charakterizována jako vláda lidu, nacháze jící výraz právě ve volbách (a v referendech). Česká Ústava si však tuto simplicistní a formální podstatu demokracie (která, je‑li praktikována bez dalšího, může ve formálně regulérních volbách vynést k moci ra sisty, fašisty, hlasatele třídní nenávisti a jiné politické proudy popírající základní práva a svobody) neosvojila. Demokracii váže na materiálně chápanou právní státnost (…) a základní práva a svobody staví pod
ochranu soudní moci (…). Česká republika se přihlásila k demokracii s přívlastkem liberální, přesněji k ústavní liberální demokracii. K takové demokracii patří nejen formálně chápané volby, nýbrž volby, které musí dostát určitým minimálním požadavkům (…), a dále vláda práva, dělba moci, respekt a ochrana základních práv a svobod.“
Z uvedené citace můžeme dovozovat, že pro porozumění součas ným demokraciím nám nestačí jen pochopení volebních procedur, re sp. obecnějšího principu suverenity lidu, ale je třeba vnímat, že lidem zvolení reprezentanti vládnou v rámci určité sady ústavních principů, které Wagnerová ve svém disentu vyjmenovává. Tyto principy kladou rozhodující meze moci lidu. Zcela zásadní je v moderních demokratic kých režimech to, že si lidé (ústavou) zvolili, že svoje následné volby (zá kladními konstitucionalistickými principy) omezí (viz Mansfield 1991: 152 a 211an.). Z tohoto důvodu potom Wagnerová zdůrazňuje nejen nutnost zaručení jistých minimálních požadavků pro způsob voleb, ale také naplňování vlády práva, dělby moci a základních práv a svobod. Do té míry, do jaké současné demokracie ztělesňují tyto ideály, musíme pro náležité pochopení jejich fungování analyzovat fenomén konstituciona lismu. Jinak řečeno, je nutné odpovídajícím způsobem konceptualizovat a zhodnotit roli a funkci ústavních forem. Rád bych se na tomto místě pojmu ústavních forem stručně věnoval, a to i v návaznosti na to, co o nich napsal francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859), jeden z klasiků kánonu západního politického myšlení, jehož je dobré si pro prozíravost jeho ústředních tezí o demokracii mimořádně vážit.1 Jak již bylo naznačeno, v moderních demokraciích je zásadní to, že si lidé zvolili, že své volby omezí. Tím konstitucionalizují či formalizu jí své jednání. Je‑li něco formalizováno, děje se tak za nějakým účelem, jež se může stát také příčinou jednání. Tak např. úřad prezidenta se mů že stát důvodem jeho konkrétních kroků. Právě díky němu mohou být u osoby jeho nositele povzbuzovány jemu vlastní ctnosti a z „prostého“ politika se může stát státník. Formy indikují směr, kudy jít. Díky své přitažlivosti se stávají (účelovými) příčinami toho, jak jít či jak daného cíle dosáhnout (Mansfield 1991: 12). Zároveň poskytují standard, jenž umožňuje příslušné jednání posuzovat. Jak zdůrazňuje harvardský poli tický teoretik Harvey Mansfield (ibid: 1–17, 137–162), problémem je, že demokraté často nedoceňují význam různých forem chování. Již v první polovině 19. století ostatně Tocqueville prorocky poznamenal, že tato
1 Pro hlubší rozbor ústavních forem a jejich vztahu k ústavní demokracii viz Baroš 2012a, který je hlavním zdrojem pro úvahy v navazujících odstavcích.
„nevýhoda, kterou lidé v demokraciích vidí ve formách, je nicméně prá vě to, co činí formy pro svobodu tak užitečnými, protože jejich hlavní zásluhou je, že slouží jako bariéra mezi silným a slabým, vládnoucím a poddaným, že zadržuje jednoho a dává druhému čas, aby se zorien toval. Formy jsou tedy v chování tím nezbytnější, čím je svrchovaná moc aktivnější a silnější a čím se jednotlivci stávají netečnějšími a slab šími. Tak mají demokratické společnosti přirozeně větší potřebu forem než společnosti ostatní, ale právě tak zcela přirozeně si jich méně vá ží“ (Tocqueville 2000: 594). Podle tohoto francouzského myslitele tedy právě ústavní formy lidem umožňují vládnout si efektivním způsobem. Činí politickou svobodu možnou, neboť fakticky představují politickou svobodu v praxi (Mansfield 2010: 37an.). To, že vytvářejí překážky, jež zabraňují vůli lidu okamžitě dosáhnout svých přání, má mimořádnou užitečnost. Patří totiž k obecné zkušenosti, že vůle lidu často směřuje proti svobodě.
Když Tocqueville zdůrazňoval praktickou užitečnost ústavních fo rem, měl na mysli fenomén konstitucionalismu. Základní nástroje, kterých konstitucionalismus využívá, jsou reprezentace a dělba moci. Ústavní formy nejen vymezují jednotlivé moci vlády (legislativa, exeku tiva a soudnictví), ale také to, kým mohou být jednotlivé moci vykoná vány, a způsob, jak mají být vykonávány (viz Berns 2006: 3). Dělba mo ci – chápaná ovšem nikoliv jako absolutní oddělení jednotlivých mocí, ale naopak jako jejich propojení a promíšení, aby se za účelem zachování nezávislosti každé z nich mohly kontrolovat navzájem (srov. Hamilton, Madison, Jay 2010: 139–145; listy č. 47 a 48) – a reprezentace jsou tak nutné pro omezenou vládu, v níž by mohla být zajištěna svoboda (tj. bez pečí od strachu z ostatních občanů – člověk se nemusí obávat druhého člověka – a podíl na vládě). Díky dělbě moci dochází k vyváženému rozdělení do jednotlivých složek moci a zabraňuje se koncentraci moci v jedněch rukách, což federalisté považovali za definici tyranie. Může to znít paradoxně (pro její vázanost na demokratický výkon moci lidu), ov šem jedním z ústředních konstitucionalistických principů je i reprezen tace, která činí vládu závislou na občanech. Tím se má zajistit, že vláda nebude jednat jen pro svůj vlastní prospěch. V moderních demokraciích je kromě dělby moci a reprezentace (viz sekce 2.2.2) přirozenou součástí omezené vlády soudní ochrana základních práv a svobod, jež představují substantivní omezení moci lidu (sekce 2.2.3 a 2.2.4). Pouze na základě konjunkce těchto faktorů může být podle konstitucionalistů zajištěna svoboda. Omezená vláda je v demokratickém světě možná jedině tehdy, když jsou lidé ochotni dát své vůli nějaké limity. K tomu dochází přije
tím ústavy (Berns 2006: 13), resp. dodržováním konstitucionalistických principů, na nichž je ústava postavena.
Jak ještě hlouběji rozeberu, demokracii s konstitucionalismem nelze směšovat, jelikož současné demokracie v sobě subtilně mísí demokra tické a ústavní teorie (srov. Murphy 2007: ix). Proto je tak důležité rozli šovat mezi reprezentativní a ústavní demokracií (ibid: 68–146). Ta první zdůrazňuje význam (otevřených) procesů – tj. diskusí a debat – v politi ce, které by měly umožnit svobodnou volbu, přičemž konkrétní zvolené varianty musí být vždy otevřeny k redefinici ve světle nových argumentů a poznání. Naproti tomu ústavní demokracie v sobě spojuje představu, že by měli vládnout lidem svobodně zvolení reprezentanti, kteří však mu sí respektovat určitá substantivní omezení své autority (ibid: 10). Čes ká republika je založena na koncepci ústavní demokracie, jelikož u nás platí, že jakékoliv politické volby, zhmotnělé v právních normách, musí respektovat výše zmíněné konstitutivní hodnoty demokratické společ nosti. Jak ve svém programovém nálezu Pl. ÚS 19/93 zdůraznil Ústavní soud, určité základní hodnoty jsou nedotknutelné, postavené nad záko nodárnou kompetenci, a proto i ultra vires Parlamentu. Ústavodárcem zvolenou koncepci ústavní demokracie a obecně lo giku ústavních forem v jednom svém politologickém příspěvku kdysi nedostatečně reflektoval Petr Fiala, když tvrdil, že „klíčovým principem zastupitelské demokracie je rozhodování lidu prostřednictvím voleb (…) a tento princip je důležitější než cokoliv, co je kodifikováno v ústavě nebo kdekoliv jinde“ (Fiala 2010b: 153). Je pravda, že Fiala na jednu stra nu (také) zdůrazňoval, že demokracie „více než mechanismus většino vého rozhodování vyžaduje demokratickou politickou kulturu a sdílený hodnotový řád“. Na druhou stranu ale podle mého názoru nedocenil, do jaké míry jsou tyto hodnoty, jež musí většina akceptovat jako axiom, neboť jsou „předpokladem i podmínkou demokratické společnosti“ (Fiala 2010a: 69), obsaženy v ústavním pořádku. Ten je vykládán, nikoliv abstraktně, ovšem případ od případu, podle něj „zbytnou institucí“ (Fia la 2010b: 41an.) Ústavního soudu. Je ale důležité si uvědomit, že ústavní demokracie neponechává vše občanské kultuře, nýbrž fundamentální systém hodnot vtěluje přímo do ústavního pořádku, jehož úkolem je integrace národa kolem těchto hodnot. Všechny státní orgány jsou za vázány realizovat tyto hodnoty v praxi, přičemž nad dodržováním této povinnosti bdí Ústavní soud (Kommers 1997: 45).2
2 Srov. již klasický argument federalistů (srov. Hamilton, Madison, Jay 2010: 225n., list č. 78; k tomu viz i Breyer 2010: 8), že právě soudům náleží stanovit smysl zákonů, tj.
Naši demokracii není možnost interpretovat toliko restriktivně (pou ze) jako demokracii reprezentativní, nýbrž bychom měli brát vážně, a to pro jejich funkci normativního standardu, i ústavní formy. Proto věnu ji tuto práci hlubšímu zkoumání fenoménu konstitucionalismu, resp. ústředním principům ústavního pořádku, které jsou s ním dnes spja ty, jako např. dělba moci či lidská důstojnost stojící v základu systému základních práv a svobod. Ty jsou pod ochranou soudní moci, a proto hraje v rámci normativního projektu ústavní demokracie zásadní roli ústavní soudnictví. Z tohoto důvodu bude první část mé práce vedena otázkou, jak bychom měli k této instituci přistupovat, resp. konkrétněji, jak pojímat hlavní principy ústavního pořádku, které si ústavní soud nictví klade za cíl chránit a respektovat. Jinak řečeno, první otázka mé práce bude metodologická, tj. budu se ptát, jak chápat hlavní předmět činnosti ústavního soudnictví, jímž je ústavněprávní interpretace, resp. specifičtěji, jak pojímat praxi výkladu ústředních ústavních koncep tů. Důležité je podle mě to to, že ústavní soudci následují logiku jimi zastávané funkce. Musí přijmout a následně rozvíjet standardy vlastní soudcovské profesi, v níž je ústřední schopnost odůvodňovat rozhod nutí v konkrétních právních sporech. Při ospravedlňování rozhodnutí ústavních soudů proto soudci vypracovávají vlastní koncepce základ ních stavebních kamenů ústavy. Ty jsou ale zároveň dědictvím politické filozofie3 (tj. předmětu, jemuž se nyní především věnuji), která ovlivnila tvorbu ústavy i její porozumění (autoritativními) interprety. Je tak podle mého názoru mimořádně důležitou otázkou, jak s touto propojeností ústavněprávní interpretace s politickou filozofií naložit. Moje odpověď spočívá v obhajobě specifické metody sociologie právních konceptů, kte rá umožňuje pojmům politické a ústavní teorie a praxe porozumět jak z historické, tak strukturální perspektivy.
V navazujících částech se budu věnovat fenoménu konstituciona lismu obecně a lidským právům zvláště. Konstitucionalistický princip budu vnímat jako jeden z komponentů ústavní demokracie. V rámci
i ústavy jako základního zákona. Tím se totiž realizuje nadřazenost moci lidu nad jakým koliv úkonem delegované moci. Předpoklad, že zákonodárce bude sám sobě soudcem, je nelogický, neboť ten bude chtít zřídkakdy vynucovat ústavu proti zákonům, které již schválil.
3 Výrazy politická filozofie a politická teorie užívám v této práci promiscue. Byť některé debaty předpokládají jejich odlišnost, není důležité se jimi z hlediska účelu této práce zabývat. Někdy používám pojem ústavní teorie, již vnímám – podle vzoru Jana Kysely (2014: 27) – jako dílčí část politické teorie, jež se zajímá o institucionalizaci (tj. praktic kou realizaci) politicko‑teoretických konceptů v ústavních designech politického spole čenství.
genealogické části se budu zabývat rozlišením konstitucionalismu sta rých a konstitucionalismu moderních, abych následně sledoval dlouhý příběh vzniku současného (poválečného) konstitucionalismu. Značné místo mi zabere rozbor slavných Listů federalistů, jelikož jejich úvahy mají dodnes význam pro základní rozlišení mezi negativním a pozitiv ním konstitucionalismem. Federalisté reprezentují období, v němž byl kladen mimořádný důraz na institucionální mechanismy typu dělby moci, zatímco lidská práva v jejich koncepci nehrála zásadní roli. Budu proto sledovat, jak se ustavil nový typ konstitucionalismu, spjatý s ideá ly ústavního a materiálního právního státu (tj. i lidských práv), a jak došlo k proměně demokracie, již je nyní třeba chápat substantivním způsobem. Ústava je v ní chápána nejen jako (nejvyšší) norma, ale též jako hodnota vyjadřující hodnotový řád daného společenství, který je ztělesněn základními právy. Ta postupně prosakují do celého právního řádu. Ne všichni teoretici (a samozřejmě i všichni političtí aktéři) ale toto pojímání konstitucionalismu sdílejí. V následující architektonické části se poté, co rozeberu vztah mezi ústavou a konstitucionalismem, zaměřím na nejrůznější alternativy vůči dnes dominantnímu pojetí kon stitucionalismu. Budu se též ptát, zda lze hovořit o populistickém, či autoritativním konstitucionalismu. Mým východiskem bude poměrně široké pojímání konstitucionalismu, který tu nemáme pouze pro ome zování vlády, ale také, ba především, pro sledování různých pozitivních cílů. V závěru této části se zaměřím na problém limitů, jež jsou typické pro ústavní demokracie, a zvláště její konstitucionalistické prvky. Ty to limity zvláště vystupují, když jsou tyto politické režimy nuceny čelit různým výzvám. Často přitom bývá vkládána důvěra v konstituciona listický princip dělby moci, jehož výkladem tuto kapitolu zakončím. Podle tohoto principu by tu měla být vždy možnost podrobit státní moc v jejích činnostech přezkumu, čemuž napomáhá spojení dělby moci se sadou brzd a protiváh. Zatímco původ dělby moci sahá hluboko do dějin moderního konstitucionalismu, revoluce lidských práv se odehrála až v druhé polovině 20. století. Poslední část práce tak bude věnována to muto důležitému fenoménu, jenž proměnil fungování celého právního řádu. Došlo k mimořádnému povýšení role ústavního práva, jež ovliv ňuje – prostřednictvím interpretace a aplikace základních práv – stále více právních disciplín.
Lidská práva chápu jako základní strukturující hodnotový prvek právního řádu. Lze je pojímat jako rozhodující omezení, ale také závazek pro činnost demokratické většiny. Mění povahu současných demokracií tím, že jim dávají materiální (substantivní) rozměr. Zajímavou otázkou
intelektuální historie je, jak se stalo, že se tento koncept mohl objevit. V genealogické části svého výkladu představím několik škol, které se od lišují v tom, do které doby situují původ subjektivních práv. Ukážu, jak se přirozená práva, původně rozebíraná hlavně filozofy, mohla konstitu cionalizovat, tj. stát se součástí různých ústavních dokumentů (nejvyšší právní síly). Až dramatická zkušenost druhé světové války lidstvo při vedla k tomu, že jsme vstoupili do nové éry práv. Po nástinu genealogie moderního pojmu práv přistoupím k jejich architektonickému rozbo ru. Nejprve se zaměřím na samotný pojem subjektivního práva, a to za pomoci slavné a hojně užívané analýzy amerického právního teoretika Wesleyho N. Hohfelda a jeho význačného současného interpreta, profe sora politické filozofie na Stanfordu, Leifa Wenara. Tuto analýzu nadto doplním rozborem hlavních funkcí práv. V navazujícím výkladu se pak zaměřím na význam pojmu lidská práva jako takového, který budu te matizovat v souvislosti s rozborem jeho generací. V oblasti rozdělení práv do tří generací dochází k mnoha sporům mezi politickými filozo fy, neboť ne všichni se domnívají, že práva druhé a třetí generace jsou opravdová lidská práva. Svůj výklad završím představením dogmatiky základních práv tak, jak ji vypracovala německá ústavněprávní doktrína, a následně převzala též judikatura českého Ústavního soudu.
V této části mi bude velkou inspirací teoretické i praktické dílo Elišky Wagnerová, která – asi jako nikdo jiný z českých ústavních soudců –promýšlela hlavní funkce základních práv v moderních demokraciích. Budu tu též odkazovat na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Z vel ké části ale půjde o starší, průkopnická rozhodnutí, skrze něž se (ještě před odbornou, časopiseckou a knižní, reflexí) budovala v praxi naše ústavní dogmatika. Svůj výklad nebudu (příliš) aktualizovat o novější rozhodnutí, nýbrž vyjdu z toho, jak jsem základní práva a jejich dogma tiku vnímal z pozice asistenta Elišky Wagnerová. Mým cílem není podat vyčerpávající výklad judikatury Ústavního soudu; zmíněná rozhodnutí jsou spíše ilustrací obecnějších tezí o tom, jak přemýšlet o roli základ ních práv jakožto klíčového konstitucionalistického nástroje v součas ných ústavních demokraciích, a to za pomocí genealogie a architektury tohoto právního konceptu.
Metodu stejným způsobem využiji i v závěrečné podkapitole třetí čás ti práce, v níž se budu soustředit na ústřední koncept současného kon stitucionalismu, jímž bezpochyby je lidská důstojnost. V ní ostatně mají mít podle dnes dominantní koncepce základních práv tato práva svůj původ. V genealogické části podkapitoly bude zásadní protiklad mezi pojmem cti, který byl klíčový pro tradiční společnosti, a důstojností, je
jíž univerzalistické a egalitární chápání dominuje v moderních společ nostech. Toto pojetí nabylo rozhodující význam po druhé světové válce, a proto je třeba věnovat mimořádnou pozornost Všeobecné deklaraci lidských práv a Základnímu zákonu Spolkové republiku Německo, jež představují klíčové dokumenty poválečného konstitucionalismu. Jak ukazuji v architektonické části této podkapitoly, praktická shoda zástup ců různých světonázorových tradic na těchto dokumentech neumožnila zakrýt hodnotovou neshodu, která stále více v současných ústavních de mokraciích probublává na povrch. Budu se hlavně zabývat nesouhlasem stran odpovídajícího založení lidské důstojnosti mezi zástupci liberální a aristotelsko‑tomistické tradice. Důstojnost totiž představuje typický bytostně rozporovaný pojem, a proto spolu konkurenční tradice mo rálního zkoumání soupeří o správný výklad tohoto pojmu. Tyto spory ohledně chápání základních stavebních kamenů moderního konstitu cionalismu nás tak přivádí do hlubokých filozofických debat, které na konec stojí v pozadí mnoha ústavněprávních kauz. Ale abychom těmto střetům porozuměli, musíme mít jasno, jak přistupovat k základním konceptům, které se v nich užívají. Proto je nyní třeba se obrátit k vhod né metodě, jak tyto koncepty uchopit. To bude předmětem následující (metodologické) kapitoly.
1. Sociologie právních konceptů – část metodologická
Více než před dekádou se u nás po několika politicky konfliktních nále zech Ústavního soudu, např. ve věci odvolání bývalé předsedkyně Nej vyššího soudu Ivy Brožové (Pl. ÚS 18/06) či ve věci ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny (Pl. ÚS 27/09), roz vířila debata o soudcokracii. Tento typ debat není ve vyspělých demo kraciích ničím neobvyklým. Objevují se v nich mnohdy různé narážky politiků, reagující popudlivě na pro ně nepříjemná rozhodnutí, jimiž soudy zasáhly do sféry dříve bezvýjimečně vyhrazené politikům. Kvů li velkým pravomocím ústavního soudnictví byla v Maďarsku dokonce přijata nová ústava, která totálně překopala ústavní systém (srov. např. Kosař, Baroš, Dufek 2019: 451an.). Ten byl vyhlášený silnou pozicí ústav ního soudu, který hrál mimořádnou roli v procesu demokratické tran zice. Někteří ústavní vědci dokonce hovořili o demokracii řízené soud nictví jakožto nové a nadřazené formě vlády (viz Scheppele 2005: 25). I v České republice se mezi důležité politické aktéry nejen kvůli těmto dvěma nálezům zařadil Ústavní soud (pro komplexní zhodnocení role ústavního soudu srov. např. Smekal, Benák, Vyhnánek 2022), který je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Zatímco hlavním úkolem obecných soudů je poskytování ochrany právům (tj. nakonec i právům základním), primárním úkolem ústavních soudů je dbát na respektování základních a nedotknutelných hodnot demokra tické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem mě řit (Klokočka 1994: XI). Proto jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Ústavní pořádek autoritativně formuluje nejdůležitější charakteristiky našeho liberálně demokratického politic kého režimu. Ústavní soudy mají potom při řešení konkrétních právních případů vyslovit a v odůvodnění propracovat hlavní hodnoty ústavního pořádku, okolo nichž se naše politická obec rozhodla integrovat (k inte grační funkci ústavy viz Grimm 2005: 199).
V této kapitole se pokusím načrtnout metodu pro pochopení klíčo vých ústavněprávních konceptů. Dříve jsem zdůrazňoval, že tato meto da může být užitečná i pro porozumění činnosti ústavních soudů (Ba roš 2013d: 15). Byť tento názor stále zastávám, v předložené knize budu nakonec pracovat s judikaturou Ústavního soudu omezeně. Především
se totiž budu soustředit na výklad ústředních konstitucionalistických principů, resp. konstitucionalismu jako takového. Přesto bych se ještě rád krátce zamyslel, proč mnou zastávaná perspektiva může být užitečná pro porozumění ústavnímu soudnictví. Stále vlivnějším se stává trend k této instituci přistupovat především z pozice sociálních věd (srov. např. Chmel 2021, Smekal, Vyhnánek 2020 či Smekal, Benák 2021). Přes svou nespornou užitečnost je mi ale bližší vnímat její činnost jako svého druhu aplikovanou politickou teorii.4 V jádru jejich činnosti je totiž určitá (nakonec filozofická) vize, co znamenají jednotlivé (ústřed ní) pojmy ústavního pořádku a jak by na jejich základě měla společnost fungovat. Jednotliví ústavní soudci vedou spory o náležitý výklad těchto pojmů a jejich aplikaci na partikulární problém. Většina soudců prosa zuje svou představu řešení určitého problému do konkrétního soudního rozhodnutí, ovšem musí tak činit ve světle výkladu ústavních hodnot. K jejich důkladnému pochopení, a tak i ke zhodnocení různých (poli tických) vizí soudců jsou zvláště kompetentní političtí a právní filozo fové. Vždyť takoví klasici těchto oborů, jakými byli John Rawls anebo Ronald Dworkin, si dobře uvědomovali význam soudní argumentace, tj. že by jejím prostřednictvím měly být aktualizovány základní principy liberálně demokratického politického řádu. Proto i oxfordský politolog
4 Harvey Mansfield uvádí, že v (americké) politické vědě se ve 2. polovině 20. stole tí odehrály dvě revoluce: behavioralistická v 50. letech a post‑behavioralistická na konci 60. let. Každá z těchto revolucí chtěla sesadit v té době dominantní způsob vědeckého bádání – formalismus nahradit realismem (Mansfield 1991: 1an., z něhož především dále vycházím). Behavioralisté (mylně) opustili (jako nerealistický) předpoklad, že účel in stituce může být též motivem aktérů, a zaměřili svou pozornost výhradně na aktuální jednání aktérů. Postbehavioralisté obvinili behavioralisty z vědeckého formalismu: výluč nou koncentrací na konstrukci bezhodnotových vysvětlení byla podle nich opomenuta realita hodnot v politice. Jedním z důležitých (nejen) institucionálních důsledků těchto revolucí ovšem bylo to, že se na politologických pracovištích přestalo téměř vyučovat ústavní právo, jelikož (1) je založeno na studiu jedinečných soudních případů a před pokládá, že zásadní pro pochopení fungování celého ústavního systému je argumenta ce a ospravedlnění jednotlivých soudních rozhodnutí a že zdrojem „chování“ (soudců) jsou v konečném důsledku, resp. v prvé řadě „nosné důvody“ obsažené v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dalším, z hlediska (empiricko‑analytické) politické vědy podobně velice kontroverzním předpokladem ústavního práva bylo pak to, že (2) v soudní judika tuře hrají nejzásadnější roli určitá přelomová rozhodnutí, a proto by pozornost badatelů měla být upřena především na ně. Praktickým důsledkem pro politickou vědu bylo to, že postbehavioralisté nakonec podobně jako behavioralisté opomíjejí soudní argumentaci. Hlavním úkolem analýzy judikatury soudů je podle nich snaha nalézt určité (předví datelné) vzorce rozhodování, tj. že daní soudci přilnou k těm hodnotám, zatímco jiní soudci zase k hodnotám opačným, nikoliv odhalit a osvětlit, případně se konfrontovat s argumenty, které soudce při jejich rozhodování vedou. Soudní argumentace je podle mého názoru na soudech to nejzajímavější.
David Robertson (2010) vnímal ve své monumentální studii o ústavním soudnictví soudce jako svého druhu politické teoretiky.
Ačkoliv se budu nakonec zabývat spíše díly politických teoretiků než (ústavních) soudců (k analýze politické teorie stojící v pozadí činnosti našeho Ústavního soudu srov. Baroš 2013d), rád bych řekl o této di menzi činnosti soudců ještě několik slov (a to v sekci 1.1.), které budou předcházet konstruktivní část mé práce (sekce 1.2). Ta otevře cesty k vy pracování metody pro porozumění ústředním konstitucionalistickým pojmům. Bude jí tzv. sociologie právních konceptů, kterou v návaznos ti na Carla Schmitta oživil americký konstitucionalista Paul W. Kahn. Tato metoda má svou vertikální a horizontální dimenzi, tj. zabývá se jak historií konceptů, tak přítomnou strukturou názorů. Obě dimenze této metody se pokusím propojit jednak s dějinami politického myšlení (mnohé ze škol interpretace politicko‑filozofických textů umožňují kva litněji provádět genealogie jednotlivých konceptů), jednak s normativní politickou filozofií (ta výrazně pokročila v rozboru různých soupeřících koncepcí těchto pojmů), čímž doplním původní Kahnovo (a Schmit tovo) rozpracování dvou základních dimenzí sociologie právních kon ceptů. Nyní však ještě stručně k ústavním soudcům jakožto politickým teoretikům, jak jsem avizoval.
1.1 Ústavní soudci jako političtí teoretici
Podle Davida Robertsona (2010: 22) je dominantní výzkum v politické vědě k soudům založen na dvou (poměrně sporných) předpokladech: (1) soudci jsou pojímáni (toliko) jako na politiky orientovaní (politič tí) aktéři (podobně jako členové parlamentu); soudci hlasují pro jimi preferované politické cíle, přičemž v tomto rozhodování jsou omezeni (nicméně jen „volně“) doktrínou a procedurou. Podle druhého předpo kladu (2) se soudy zásadním způsobem neliší od ostatních institucí, jež se podílejí na tvorbě politik. Stejně jako ony mají soudy své (kolektivní) zájmy, které sledují, a snaží se chránit svůj status a moc, a proto by se mě la soudní rozhodnutí studovat především z hlediska strategických zájmů soudů. Paralelně k tomuto výzkumu soudů probíhá výzkum toho, proč, v jakém rozsahu a za jakých podmínek ostatní aktéři politického systé mu tolerují politickou roli soudů (ibid: 22an.). Stejně jako Robertson se domnívám, že tento přístup neumožňuje pochopit to, o co v soudním rozhodování jde. Nebere totiž v potaz to, že soudci stráví většinu svého času argumentací (a to mezi sebou navzájem a směrem k navrhovate
lům) a jednají „jako by“ tyto argumenty byly pro ně důležité, „berou je vážně“ a „dokonce“ si dávají tu práci, že svá rozhodnutí rozsáhle odů vodňují a podle kvality odůvodnění se posuzují navzájem.
Na základě těchto důvodů chce Robertson (ibid: 20) při své analý ze rozhodování soudců vyjít z přístupu nového institucionalismu, resp. z jeho zvláštní podskupiny – tzv. hodnotového institucionalismu. Výchozí předpoklady tohoto přístupu, které sdílím, bych tu rád představil. Po dle tohoto přístupu se političtí aktéři obvykle snaží maximálně vyhovět logice jimi zastávané role. Ta s sebou vždy nese (často jen neformální) pravidla, co k ní náleží, a co nikoliv, jak je vhodné se v ní chovat, a jak ne. Lidé se totiž ptají, co mají dělat v určité konkrétní situaci, resp. co se od nich za určitých podmínek očekává (dále vycházím z March, Olsen 2008: 689–708 a March, Olsen 2009). Jinak řečeno, lidské jednání je ří zeno pravidly vhodného, či (dokonce) exemplárního chování. Političtí aktéři se pokouší naplnit závazky, které vyplývají z určité role, identi ty, členství, étosu, praktik a očekávání určité instituce. Pro pochopení jednání lidí je totiž obecně důležité přijít na to, jak vnímají sami sebe a situaci, v níž se nacházejí. Soudci se tak snaží být především dobrými soudci podle standardů vlastních jejich profesi. Též ústavní soudci se bu dou snažit dostát tomu, aby vytvářeli judikaturu podle svého nejlepšího porozumění roli ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti. Roz hodující je pro ně kvalita ústavněprávní argumentace obsažená v jejich rozhodnutích. Z tohoto důvodu ústavnímu soudnictví nelze porozumět bez porozumění ústavněprávní argumentace, resp. ústavněprávní dog matiky, která je v jejím pozadí.5
Snažíme‑li se pochopit roli ústavních soudů v moderní společnosti, je tudíž nezbytné se s ústavněprávní argumentací určitým způsobem vy rovnat. Přestože se v rozhodování soudců jistě objevují i politické argu menty, jsou vždy zároveň „vybroušeny“ právnickými důvody, jež soud ci získali během své právní formace (Robertson 2010: 21). Pro ústavní soudy proto platí, že je pro ně prioritou, resp. si zakládají na tom, že své judikáty zakládají na odkazu na ústavní a právní hodnoty. Ač soud ci mezi sebou pro dosažení většiny pro určité rozhodnutí vyjednávají, „měnou“, jíž se platí, jsou argumenty (ibid: 21). Činnost soudců je ve své podstatě normativní: v ústavněprávní interpretaci jde o adekvátní porozumění základním politickým principům a hodnotám daného po
5 Níže navrhovaná metoda sociologie právních konceptů má za ambici takovéto poro zumění ústavněprávní dogmatice nabídnout. Umožní osvětlit, jak se jednotlivé ústavně právní dogmatické pozice v čase vyvíjely, proč převládla ta dnes zastávaná, případně zda a jak probíhá v současnosti boj o to, jaká koncepce do budoucna převáží.
litického systému (Murphy, Fleming, Barber, Macedo 2008: 15), jež mají být východiskem pro řešení obtížných právních případů. To vše stojí při tom na východisku, že interpretovaná a aplikovaná ústava, resp. určitá ústavní norma má svůj význam. Cílem umění interpretace je se tomuto významu přiblížit, a proto soudci usilují především o nalezení nejlep šího výkladu základních ústavních dokumentů. Při své činnosti tudíž předpokládají existenci správné metody interpretace, jak (1) je možné opravdový význam ústavy objevit, resp. jak se základním konceptům ústavního pořádku přiblížit, resp. (2) jak nejlépe ústavní praktiky, tradi ce a závazky interpretovat (Barber, Fleming 2007: 11an.). Interpretace je nezbytná již z toho důvodu, že text ústavy nemůže sám o sobě rozhod nout, jak je mu možno nejlépe porozumět; každému textu rozumíme jen prostřednictvím interpretace (Barak 2005: 218). Proto je dána potřeba výkladu ústavy a zároveň nutnost hledat nejlepší způsob interpretace, přičemž se nabízí velké množství alternativ (od textualistických přístupů po teleologicky orientované filozofické přístupy).6
Ústavněprávní interpretace by neměla být stranickou odpovědí na par tikulární praktické problémy politiky, nýbrž při posuzování konkrétních politik či rozhodování orgánů veřejné moci by ústavní soudy měly vzít v potaz politické teorie a ideály, resp. celou vizi společnosti, jak je reflek tována v textu jimi vykládané ústavy (Murphy, Fleming, Barber, Macedo 2008: 7). Autorita soudů do značné míry spočívá na kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, tj. zda jejich interpretace těchto ideálů a politické vize je přesvědčivá, resp. přesvědčivější než interpretace alternativní. Jeli kož se soudům nedostává demokratický kredit, jaký mají instituce přímo volené lidem, a protože nemají též žádné prostředky, jak implementovat svá rozhodnutí, je to deliberace a udávání důvodů, čím se musí profilovat (Ferejohn, Pasquino 2012: 21–36). Této skutečnosti si byli dobře vědomi i dva největší liberální myslitelé v politické a právní filozofii v druhé po lovině 20. století John Rawls a Ronald Dworkin, na jejichž díle bych tezi, že v případě (ústavních) soudů jde o argumentaci, ilustroval.
Rawls pojímal ve svém Politickém liberalismu (2005: 231–256) sou dy jako exemplární deliberativní instituce, jako svého druhu „fóra“, kde jsou důvody, vysvětlení a ospravedlnění očekávány a nabízeny pro do
6 Např. Barber a Fleming (2007) rozlišují mezi textualismem, konsensualismem, úz kým a širokým originalismem (ten první označují též jako intencionalismus), struktu ralismem, doktrinalismem a minimalismem, filozofickým přístupem a pragmatismem. Bobbitt (1982) ve své vlivné práci z počátku 80. let zase rozlišil mezi historickým, textuál ním, doktrinálním, na dobrém úsudku a prozíravosti založeném, strukturálním a etic kým argumentem.
nucující státní politiky. Soudy spojoval s tzv. veřejným rozumem (nej komplexnější pojednání o veřejném rozumu u nás nabízí Dufek 2020: 227–254; kriticky k některým aspektům tzv. liberalismu veřejného ro zumu viz Baroš 2021b a Tomaštík, Baroš 2023), jehož předmětem je veřejné dobro, tj. to, co politická koncepce spravedlnosti vyžaduje pro základní strukturu společnosti a jakým cílům mají instituce základní struktury sloužit. Veřejný rozum tak specifikuje na nejhlubší úrovni zá kladní morální a politické hodnoty, jež určují vztah ústavně demokratic ké vlády ke svým občanům a vztah mezi těmito občany navzájem. Týká se samotné ústavní podstaty režimu a otázek základní spravedlnosti. Je možno jím označit pravidla a principy veřejné deliberace, resp. lze jej pojmout jako nástroj veřejného ospravedlnění.
V politickém režimu s ústavním soudnictvím je veřejný rozum rozu mem ústavního soudu, jehož rolí je chránit vyšší (ústavní) právo (higher law) lidu, které se odlišuje od práva obyčejného zákonodárce. Soud je jednou z hlavních institucionálních pojistek, jejichž úkolem je ochrana tohoto vyššího práva. Aplikací veřejného rozumu se brání erozi práva, jež způsobuje zákonodárství přechodných většin, resp. za nimi stojící dobře organizované a situované zájmové skupiny (Rawls 2005: 233an.). Rawls naproti tomu zdůrazňuje, že základem soudní interpretace mu sí být politické hodnoty veřejného rozumu. Role soudu není jistě jen defenzivní, nýbrž má sloužit též jako institucionální vzor dalším insti tucím. Podle Rawlse je jedinou větví vlády, která je viditelně „dítětem“ tohoto rozumu. Nesmí zdůvodňovat svá rozhodnutí na základě různých filozofických či náboženských doktrín svých členů, ale musí vždy odka zovat na veřejný rozum. Obrovská různorodost těchto doktrín charak terizuje moderní demokratické společnosti, a proto je velkým úkolem politické filozofie nalézt takovou koncepci spravedlnosti, jež by byla ne závislá na těchto kontroverzních filozofických a náboženských naukách. Musí tak jít o politickou, nikoliv metafyzickou koncepci (zde sleduji Rawls 1995 a Rawls 2003: 41–67). Tato koncepce nesmí být založena na konkrétní filozofické či náboženské nauce, neboť pak by ji nemohla podporovat většina politicky aktivních občanů. Je naopak nutné najít takovou politickou koncepci spravedlnosti, kterou by mohly schvalovat všechny hlavní filozofické a náboženské doktríny. Ty jsou podle Rawlso va názoru schopné se shodnout na určitém minimu, což vyjadřuje jeho slavný termín překrývajícího konsensu (overlapping consensus). Ačkoliv mohou být politické požadavky založeny na těchto naukách, je z hledis ka veřejného rozumu nezbytné, aby tyto požadavky byly též podpořeny veřejně ospravedlnitelnými důvody. A na tomto místě Rawls vypichuje
roli soudců, kteří nesmí být při rozhodováni vedeni ničím jiným než po litickými hodnotami veřejného rozumu. Jejich hlavním úkolem je totiž rozvinout a vyjádřit v odůvodnění svých rozhodnutí nejlepší interpre taci ústavy, a to na základě znalostí toho, co ústava a ústavní precedenty vyžadují (Rawls 2005: 236). Nejlepší intepretace musí podle Rawlse od povídat ústavě a ústavním precedentům, ale musí být též ospravedlněna v termínech veřejné koncepce spravedlnosti. Kdykoliv ústava odkazuje na politické hodnoty veřejného rozumu, mohou se pak soudci na ně odvolávat. Neznamená to však nutně, že se shodnou na konkrétní apli kaci těchto hodnot na jimi rozsuzované složité případy. Shoda, k níž tu dochází, se týká pouze základní škály základních politických hodnot, z nichž ve svém rozhodování vycházejí.
Neustálou aktualizací politických hodnot obsažených v textu ústavy skrze rozhodování soudů se veřejný rozum nepřetržitě oživuje a získává vitalitu ve veřejném prostoru. Pakliže ústavní soud při hledání rozumné interpretace ústavy při řešení složitých případů selhává, stává se centrem politické kontroverze. Měl by však každopádně směrovat politickou dis kusi vždy k principiálním argumentům založeným na politických hod notách spravedlnosti a veřejného rozumu. Tak se politická diskuse může stát více než jen soubojem o moc a o pozice (ibid: 239). Byť též ostat ní složky vlády mohou být „tribunou“ principů při debatě o ústavních otázkách, role ústavních soudů je stran užívání principiální argumenta ce modelová, jak na to upozornil zvláště Ronald Dworkin. Podle jeho názoru by měl soud svá rozhodnutí učinit na základě toho, že vypracuje a v jednotlivých případech též aplikuje „substantivní teorii reprezenta ce vzatou ze základního principu, dle něhož veřejná moc musí jednat s občany jako s rovnými“ (Dworkin 2001a: 69an.). Ústavní soudnictví tak zajišťuje, že základní otázky politické morálky budou debatovány jako záležitosti principů, a nikoliv jen politické moci. Některé otázky se dostanou z kolbiště mocenské politiky na „tribunu principů“, v níž nerozhoduje nic jiného než síla a přesvědčivost argumentace. Někdo by mohl namítnout, že uvedené argumenty dovozené z díla velikánů politické a právní filozofie jsou až příliš idealistické a reálné fungování ústavního soudnictví může mít zcela jinou podobu. Nelze samozřejmě popírat, že běžná realita ústavního soudnictví je mnohdy jiná, přesto je podle mého názoru perspektiva vycházející z těchto nor mativních hodnocení podnětná, a nakonec i vlastně nezbytná. Nabízí totiž ideál, podle něhož lze reálné fungování ústavního soudnictví po měřovat. Souhlasím s názorem americké filozofky Seyly Benhabibové, podle níž rozhodující otázka spočívá v tom, zda nám příslušný norma
tivní model umožňuje analyzovat a vypreparovat racionální principy existujících praktik a institucí, a to takovým způsobem, že danou racio nální rekonstrukci můžeme užívat k poměřování reálně existující insti tucionální praxe (srov. Benhabib 2002: 134). Nadto je možno na základě výše provedeného rozboru hodnotového institucionalismu docela dobře očekávat, že ústavní soudci se do určité míry snaží být věrni předsta vám, které jsou s institucí ústavního soudnictví v normativním projektu ústavní demokracie spjaty.
Z předchozího rozboru vyplývá důležitost argumentativní dimenze činnosti ústavních soudů. Ústavněprávní interpretaci lze v návaznosti na Robertsona, Rawlse a Dworkina chápat do jisté míry jako aplikova nou politickou teorii. Ústavní soudce by měl při svém rozhodování vždy vycházet z té politické teorie, která je ztělesněna primárně v základním zákonu (ústavě) daného státu. Úkolem soudce je koncepty dané politic ké filozofie, jak jsou obsaženy v ústavě, rozvíjet při rozhodování parti kulárních případů. Konkrétní soudce, který musí nutně přijímat konsti tutivní pravidla fungování institucí své země, aplikuje při rozhodování určité kauzy svou konceptualizaci dané politické teorie. Při ospravedl nění svých rozhodnutí soudce používá jak ustanovení ústavního pořád ku, tak účely jednotlivých jím posuzovaných právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení. Nerozhoduje podle svých subjektivních pre ferencí anebo jím zastávané ideologie, nýbrž (ideálně) podle politické teorie obsažené v ústavním, resp. (celém) právním rámci (srov. Robert son 2010: 351). Ačkoliv má každý ústavní soudce svou osobní politickou filozofii, resp. politické přesvědčení, musí se toto vždy pohybovat v me zích politické teorie, která stojí v jádru ústavního pořádku. Měl by velice dobře chápat význam základních konceptů té politické teorie, která je ztělesněna v ústavě (platí totiž, že mnohé formulace ústav a listin práv mají svůj původ v textech filozofů), nicméně se mu často nabízí několik možných alternativ (koncepcí) výkladu předmětného konceptu. Ideá lem je, aby při odůvodňování svých rozhodnutí ústavní soudci nabídli co nejpřesvědčivější konceptualizaci těch kategorií ústavního pořádku, které jsou ve hře. To má svůj význam i pro studium ústavněprávní ar gumentace: aby bylo možno způsob tematizace jednotlivých konceptů ústavním soudem zhodnotit, měl by interpret vyjít z náležitého filozofic kého předporozumění těmto konceptům. Pro porozumění ústavněpráv ní argumentaci se proto musíme znovu obrátit k oboru, kterému je práce s těmito koncepty nejvlastnější – politické teorii. V následující podkapitole bych rád představil metodu, jak význam ústavních konceptů analyzovat. Nejvhodnější rámec pro naplnění to