Issuu

Poppy Borůvková – Poprask na Akademii Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

JENNIE K. BROWNOVÁ

Pro Eddieho

Kapitola první

oprvé jsem kvůli používání mé úžasňácké čtvrteční schopnosti měla potíže v šesté třídě, když jsme měli hodinu matiky s panem učitelem Salmonem. Málem jsem tu dokonalou příležitost ke čtení myšle nek propásla. Panu učiteli totiž nadskakoval na hlavě při chůzi po třídě jeho příčesek, což mě šíleně rozptylovalo. Zahihňala jsem se a pomyslela si, že to vypadá, jako by mu na hlavě visela chlupatá šedivá veverka. „Psst,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a pohlédla na Marka Masterse. Ukazováček měl nacpaný v nose – byl to jeho zlozvyk, kterého se neuměl zbavit. Vzhledem k tomu, že jako Sobota žádné schopnosti neměl, něčím být známý asi musel. Druhou rukou Mark ukázal na pana učitele s jeho obrovským příčeskem, který teď stál přímo přede mnou. •7•

„Slečno Borůvková,“ zavrčel pan učitel Salmon. „Ano?“ odpověděla jsem jako vždy zdvořile. „Řeknete třídě odmocninu ze čtyřiceti devíti?“ Samozřejmě jsem věděla, že je to sedm. Když si nejsem jistá, pokaždé řeknu sedm. To číslo jednoduše miluju. Ko neckonců sedm dní v týdnu. „Sedm,“ odpověděla jsem. Pan učitel se ušklíbl a přistoupil ke mně o krok blíž. Vážně si musí zasednout zrovna na mě? Jako Čtvrtek do kázal číst myšlenky, takže můj názor na jeho příčesek už stoprocentně znal – bylo mi jasné, že právě kvůli tomu se mě teď pokoušel ztrapnit. „Dobře. To bylo snadné,“ řekl a popostrčil si své brýle s drátkovanými obroučkami výš na nos. „Teď všem řekně te odmocninu z čísla 657.“ Široce se usmál. Vybavila jsem si včerejší domácí úkol, ale nic mě nena padlo. Občas jsem si přála, aby moje pondělní schopnost uměla vyčarovat odpovědi stejně rychle, jako mi umožňo vala hýbat s věcmi pomocí mysli. Mrkla jsem na svou bývalou největší nepřítelkyni, Ellii Prestonovou, a pokusila jsem se jí vyčíst řešení z hlavy. Dvakrát zakroutila hlavou a dala mi tak najevo, že správ nou odpověď netuší. Ellie měla spoustu předností, ale ma tematika mezi ně rozhodně nepatřila. „To jsem si myslel, slečno Borůvková,“ zazubil se pan učitel. Třída se zachichotala. •8•

Když se ke mně otočil zády a vykročil uličkou, přečetla jsem jeho myšlenky: To máš za to, že si děláš legraci z mého elegantního účesu. „Nepřipadá mi elegantní,“ zabručela jsem. Netušila jsem, proč jsem to musela říct nahlas. Vždyť jsem si to mohla jen pomyslet! Doufala jsem, že mě neslyšel, ale podle výrazu v jeho očích to bylo naopak. „Promiňte, Poppy?“ řekl pan učitel Salmon a vykročil zpět ke mně. Vlasy mu nadskakovaly s každým krokem a já se pro sebe uchechtla. Všichni se dívali na mě. Sebejistě jsem odpověděla: „Jen jsem řekla, že mi váš účes nepřipadá elegantní.“ Ze všech stran se ozvalo chi chotání. Vážně jsem si právě před třídou udělala srandu z pana učitele? Tak tohle nevypadá dobře. „Potřebuji si s vámi promluvit na chodbě, slečno Bo růvková,“ řekl pan učitel smrtelně vážně. Uhladil si na hlavě tu chlupatou šílenost a trochu mu zrůžověly tváře. Třídou to zašumělo jako vždycky, když někdo musel na chodbu. „Vím naprosto přesně, co jste tam právě udělala,“ řekl a hlavou kývl ke dveřím od třídy. „A také vím, že si na své nově objevené čtvrteční schopnosti teprve zvykáte, ale pra vidla používání schopností ve škole znáte!“ Pan učitel začínal být dost vynervovaný, což se mu stá valo pokaždé, když musel na nějakého žáka křičet. Byl tak divný… •9•

„Jedna věc je číst myšlenky lidem z hlavy, a druhá, úplně jiná, všem tyto myšlenky prozradit!“ vyjel na mě tlumeně a jeho obličej začal nabírat tmavý odstín. „Ne chcete snad strávit další léto na Akademii zvláštních schopností, že ne?“ zeptal se. Jasně, že jsem tam nechtěla znovu, ale nedokázala jsem přestat zírat na jeho obličej, který tmavnul stále víc. „Pane učiteli, začínáte nezdravě rudnout.“ Panu učiteli vystřelily ruce ke tvářím. „Já, ehm, totiž… prostě už to nedělejte,“ zakoktal se, prudce se otočil a při bouchl za sebou dveře do třídy. Stála jsem tam a nevěděla co dělat. Pro sebe jsem se usmála a poděkovala štěstěně za to, že jsem nemusela do ředitelny za Kývalem Kolíbalem. Tehdy mi došlo, že být Pondělí a zároveň Čtvrtek, není tak úplně bez rizik. Ale současně se s tím dala užít spousta legrace!

• 10 •

Kapitola druhá

O šest měsíců později

akonec jsem se ale na Akademii zvláštních schop ností stejně ocitla znovu. Když jsem vstoupila pod obrovskou klenbu vchodu do Akademie, pousmála jsem se. Ulízaný pan Grimly rozdával úplně stejně jako minulý rok měkké antistresové balónky, na kterých stálo: Vítej každý nový dne, buď jiný než ostatní. Totálně ujetý. Ne mohli být letos trochu víc kreativní? Grimly samotný se moc nezměnil. Jeho kalhoty stále potřebovaly o dost zkrátit – spodní lemy se jim krabatily a při každém kroku šustily. Byl to přesně rok, co jsem do Akademie vstoupila poprvé. Rok od chvíle, co jsem poznala paní ředitelku, • 11 •

Klobásu Larribyovou, a jejího ulízaného pomocníka, pana Grimlyho. Rok, co jsem se skamarádila s Loganem, Pát kem se schopností mizet, a Samem, Středou, která umí ovládat světlo. Rok, co se Ellie Prestonová, moje velká ne přítelkyně a také Čtvrtek se schopností číst myšlenky, stala jedním z mých nejoblíbenějších lidí vůbec. A přesně rok, co jsem zjistila, že nejsem jen telekinetické Pondělí, ale i Čtvrtek – takzvaný „sklonkař.“ Nicméně po tom šíleném minulém létě – šílená Larri byová a ulízaný Grimly schovali Okurku, mého rozkošného malého chundelatého jorkšíráka – jsem rozhodně potřebo vala trochu přesvědčovat, abych se sem vrátila. Letos jsme tu s Ellií měly dělat poradkyně.

„Poppy, jestli tam nepojedeš se mnou, tak jako fakt umřu,“ přeháněla zase Ellie, když si sedala do obrovského fialové ho kulatého křesla v rohu mého pokoje. Okurka jí skočila na klín a žadonila o podrbání za ušima. Zamračeně jsem se na Ellii podívala. Vzpomněla jsem si, jak špatně jsem své schopnosti dřív ovládala. • 12 •

„Zamysli se nad tím, Poppy. Jenom šest týdnů tohle léto!“ usmála se na mě Ellie z toho přehnaně velkého křesla. Měla pravdu. Šest týdnů bych zvládnout mohla. Když jsem se na to podívala z té světlejší stránky, tak to bylo lepší než tam strávit celé léto. „A potom můžeme dál polehávat u bazénu a srkat limonádu?“ zeptala jsem se a ona souhlasně přikývla. Takže po krátké úvaze jsem si řekla: Ale co. Pár týdnů na Akademii zvláštních schopností zase nemůže být nic tak strašného, ne? A tentokrát jsme aspoň dostaly zaplaceno.

• 13 •

Kapitola třetí

tak to začalo. Klobása Larribyová se právě kolébala středem knihovny Akademie a vypadala jako nahni lé rajče. Obří nahnilé rajče, abychom byli přesní. Červené šaty ji obepínaly všude, kde neměly, a měly na sobě tečky z hebké hnědé látky. Rozhodně v nich nevypadala dobře, ale pokud mě paměť neklamala, ona nevypadala dobře nikdy v ničem. Letmo jsem se rozhlédla okolo sebe a uviděla asi třicet letošních studentů, kteří si spolu vzrušeně šuškali. Pondělí stála v rohu – soustředila se, ukazovala prsty – a myšlenka mi se pokoušela pohnout věcmi. Ještě před rokem jsem byla jednou z nich. Skupinka Střed upřeně hleděla na lustr uprostřed míst nosti. Nahlédla jsem jim do hlav, ale žádné myšlenky jsem • 14 •

u nich nenašla – veškerou energii vkládaly do snahy použít svou schopnost. Ty ubohé Středy jen chtěly párkrát zhas nout a rozsvítit, ale podle toho, jak se tvářily, (jako kdyby měly zácpu) jim to rozhodně nešlo. Z prstů jim nevylétly ani nejnepatrnější jiskry. „Psst.“ Otočila jsem se a spatřila Logana, který se za mnou znenadání objevil. Tváře mi polilo horko – jako vždy, když se ukázal. Byl prostě příliš roztomilý. Kývl k Larribce a já nemusela být Čtvrtek, abych poznala, že si o jejím out fitu myslí to samé co já. „Kde jsi byl?“ zašeptala jsem a mrkla na hodinky. Bylo 9:15 a dostavit jsme se měli už před hodinou. „Babi s dědou mě doma trochu zdrželi,“ řekl a culil se na mě tím uličnickým úsměvem. Nejenže byl Pátek se schopností mizet, ale jako jeden z mála na Akademii zvláštních schopností měl také luxus Úterý – schopnost teleportovat se. Byla jsem ráda, že měl dvě schopnosti. To tiž, bylo mi ho tak trošku líto – neumím si představit, co bych dělala, kdybych neměla rodiče. Do očí mu spadl pramen tmavě blonďaté ofiny. Švihla jsem zápěstím, a přiměla tak jeho vlasy vystřelit zpět k hla vě. Tiše jsem se zasmála. Právě jsem mu na hlavě vytvořila přehazovačku á la pan Grimly. „Děkuju mockrát, Poppy,“ zakřenil se a rukou si pro hrábl vlasy, aby je měl zase jako předtím. Vzpomněla jsem si na minulé léto, kdy jsem svými myšlenkami dokázala • 15 •

sotva pohnout pírkem. Teď jsem však svou schopnost v podstatě dokonale ovládala. Pryč byly dny, kdy na pleša tou hlavu mého otce vzduchem létaly špagety, neovladatel né psí hřebeny ohrožovaly Okurku a o tabule se tříštily čelenky. Když jsem teď své schopnosti použila a došlo ke katastrofě, byl to záměr. „Takže mluvil s tebou už někdo o tom, co tu vlastně děláme?“ zeptal se Logan. „Ne, vůbec,“ odpověděla jsem a stáhla si své nezvlada telné zrzavé kudrnaté vlasy do rozcuchaného drdolu – s tím mi nedávno pomohla Ellie. Minulý rok byly moje vlasy jedna velká katastrofa. „Paní starostka říkala, že budeme pomáhat ostatním studentům a tak, ale o ničem konkrét nějším se nezmínila,“ řekla jsem a podívala jsem se za něj. Klobása Larribyová a paní Mastersová (mamka nosošťoura Marka a starostka města Nova) spolu zapáleně diskutovaly. „No, jestli to bude podobný jako minulý rok, tak to ba lím,“ prohlásil, založil si ruce na prsou a zády se opřel o židli. Jeho poznámka ve mně oživila vzpomínky na těch pár příšerných týdnů strávených ve vězení zvaném Akademie zvláštních schopností. Aby nám Larribyová s Grimlym mi nulé léto pomohli ovládnout naše schopnosti, schovali nám naše osobní cennosti. Moje milovaná Okurka byla zamčená v kleci kdesi uprostřed lesa, ve kterém údajně straší. Nakonec jsme naše schopnosti ovládli a k tomu vy šlo najevo, že jsme sklonkaři. • 16 •