Issuu

Poppy Borůvková, narozená v pondělí Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

JENNIE K. BROWNOVÁ

A co když spadnu? Ale má milá, a co když vzlétneš? Erin Hansonová

Pro Bennetta

Kapitola první

tom, že jsem opravdu Pondělí, jsem se poprvé utvrdila na jedné z otravných hodin angličtiny s paní učitelkou Flannaganovou. To bylo před rokem, ve čtvrté třídě. Paní učitelka se nás zrovna ptala, jaký je rozdíl mezi úsměvem a meteoritem (tak to alespoň vypadalo při pohledu na tabuli). Ne že bych snad znala správnou odpověď, to vážně ne – nedávala jsem pozor. Mark Masters se totiž už asi deset minut šťoural v nose, což pokaždé trochu odvede mou pozornost. Úplná přehlídka nechuťáren. Letos se mnou chodí Mark zas do třídy a mně je ho tak trochu líto. Ne snad proto, že se ještě pořád šťourá v nose, ale proto, že je Sobota. A Soboty nemají žádné zvláštní schopnosti. •7•

„Kdo mi poví, jak to je?“ zeptala se paní učitelka už potřetí a po baňatém nose si posunula jasně fialové brýle. V obličeji byla čím dál růžovější. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ellii Prestonové vystřelila vzhůru její ručka s dokonalou manikúrou. Na všechno vždycky znala odpověď. To proto, že Ellie je Čtvrtek. A Čtvrtci dokážou číst myšlenky. Dřív jsem taky chtěla být Čtvrtek, ale rozmyslela jsem si to – neustále vidět ostatním do hlavy musí být vyčerpávající. A taky bych se nechtěla o čtvrtek dělit zrovna s Ellie. To bych raději trávila každý večer na Akademii zvláštních schopností nebo jedla smažené šváby s ančovičkovou omáčkou. Ble. Snad bych i radši byla Sobota, no fakt! „Slečno Prestonová,“ vyvolala Ellii paní učitelka a rozzářila se. Uch. Ellie se napřímila a z čela si odhrnula zatoulané pramínky rovných kaštanových vlasů, které jí utekly z té její příšerné čelenky. Odpověděla sebejistě jako vždycky. „Přirovnání porovnává dvě věci pomocí slova ‚jako‘. V metafoře se žádné takové slovo nepoužívá.“ Když Ellie odpovídala na nějakou otázku, nasadila vždycky ten nejzářivější a nejbělejší úsměv. Sešpulila rty a střelila po mně pohledem, který jasně říkal: No jasně, TY jsi správnou odpověď neznala, že ne, Poppy. Nikdy mě neměla ráda. •8•

Švindlířka. Ve škole svoje schopnosti používat nesmíme. Jenže Ellii to vždycky procházelo a ani tenhle den nebyl výjimkou. „Odpověď jste mi vzala přímo z hlavy,“ uchichtla se paní učitelka Flannaganová a dvojitá brada jí poskočila jako kopec želé. Třešňového želé. Když nás učila o literárních pojmech, vždycky celá zrudla. Moje nejlepší kamarádka Veronika se na mě podívala a obě naráz jsme obrátily oči v sloup. Paní učitelka dál blábolila o anglické literatuře nebo bůhvíčem. Radši jsem znovu vypnula. Ellie seděla vedle mě přes uličku, a tak jsem moc dobře viděla, jak svýma modrýma očkama těká po třídě z jednoho na druhého. Bylo mi jasné, co dělá: čte a poslouchá nám myšlenky. Jak to může paní učitelka dopustit? Ať už ji konečně někdo potrestá! Ellie Prestonová na koberečku v ředitelně? Cha. Nic lepšího si neumím představit. Potichu jsem se jen tak pro sebe zasmála a představila si, jak Ellii z té její dokonalé hlavičky odletí fosforeskující růžovo-zelená čelenka a rozbije se na kousíčky. Jenže! Ono se to vážně stalo! Asi milisekundu potom, co mě to napadlo, odletěla třpytivá čelenka Ellii z vlasů. Jen tak sama od sebe. Roztříštila se o interaktivní tabuli přímo za paní učitelkou na kousky a ty se rozsypaly po zemi. Pár jich dokonce trefilo odporňáka Marka, který v tu ránu vytáhl prsty z nosu. •9•

„Kdo to byl?“ Ellie zprudka otočila hlavou a pleskla vlasy Veroniku do obličeje. Pronikavým pohledem si nás jednoho po druhém měřila. Zase na nás používala svoje schopnosti. Ale to jsem jí v ten moment zrovna já nemohla vyčítat. V téhle situaci byla přece kvůli mně – alespoň jsem si to tedy myslela. Než se mi dostala do hlavy, začala jsem rychle myslet na svého psa, Okurku. Našla by u mě jen myšlenky na psí hovínka a špinavé chlupy a nic z toho by mě neusvědčilo. Jenže někdo věděl, že jsem to byla já. Veronika se na mě uculila. Mrkla jsem na ni. „Poppy Borůvková!“ Paní učitelka Flannaganová ke mně přidusala jako velký rozzuřený rudý býk. Nozdry se jí rozšiřovaly. „Jak si dovolujete používat ve třídě své schopnosti?!“ a vypasenou rukou ukázala na destičku nad dveřmi, kde bylo napsáno pravidlo číslo jedna naší základky: NEPOUŽÍVAT SCHOPNOSTI! Sice jsem se asi měla stydět, ale ve tváři se mi rozlil širokánský úsměv a já ho nedokázala potlačit. Konečně! Moje telekineze se konečně projevila. A tehdy jsem si mohla být opravdu jistá, že já, Poppy Rose Borůvková, jsem vážně Pondělí.

• 10 •

Kapitola druhá

kurka mi mokrým jazykem olízla tvář – můj (skoro) každodenní budíček. Napadlo mě, že bych ji mohla silou mysli přinutit, aby z postele seskočila, ale myšlenku jsem hned zahnala. Ta dvě kila chundelatosti byla zkrátka až moc roztomilá. A navíc něco takového mohlo špatně skončit. „Vždyť já vím, co bys ráda,“ podrbala jsem ji tam, kde to má ráda – přímo za ušima. Okurka se převalila na záda, a tak jsem ji pod jejím tyrkysovo-fialovým psím pyžamem začala drbat na břiše. Očima jako dva korálky pokukovala po kartáči, který ležel v naducaném fialovém pelíšku vedle mé komody s oblečením. Zakňučela vysokým hláskem. Princezna jedna. Mohla jsem jednoduše seskočit z postele, udělat dva kroky a kartáč vzít. Ale k čemu by mi bylo být Pondělí, • 11 •

kdybych nikdy nepoužila svůj dar? Začala jsem se tedy pekelně soustředit a představila si, jak se kartáč z plyšového pelíšku zvedne a vlétne mi do dlaně. Jenže to se nestalo. Kartáč mi místo toho přeletěl rychlostí tak tři sta kilometrů v hodině přes postel, narazil do zářivě žluté stěny na opačné straně pokoje a s rachotem dopadl přímo na stříbrný stojánek na šperky ve tvaru stromu. Okurka vyjíkla a vypálila ven z pokoje. Drápky, které už vážně potřebovaly zastřihnout, přitom cvakala o podlahu. No, tak to se nepovedlo. Kartáč se mi plastovými štětinami zašmodrchal do stromečku, který se ještě pořád kýval ze strany na stranu. Korálky o sebe cinkaly jako zvonkohry u nás na zadní verandě. Na těch mi vždycky něco vadilo. „Dobré ráno, Poppy.“ Mamka sebou plácla ke mně na fialově pruhovanou deku, postel se zhoupla a s ní i její zrzavé afro vlasy. Dala mi pusu na temeno. Okurka nejistě přicupitala zpátky do pokoje. „Ty jsi cvičila?“ Pohlédla na mě… starostlivě? Smutně? Jedno z toho. S taťkou oba vyčkávali, kdy svoje schopnosti konečně začnu plně ovládat, což se zatím k jejich zklamání pořád nestalo. Zamračila jsem se na ten chaos kolem. „Takže jsi cvičila?“ Máma se snažila vyprostit Okurčin kartáč z té spleti šňůrek a korálků a cinkaly jí přitom vlastní náramky a řetízky. • 12 •

„To jako vážně, mami?“ Protočila jsem oči v sloup. „Odpověď už snad sama znáš.“ Vzala jsem jí z ruky řetízek s oranžovým přívěskem a pověsila si ho na krk. Máma se totiž narodila ve čtvrtek a pochází z Novy, takže umí číst myšlenky stejně jako fiflena Ellie Prestonová. A mít mámu, která vám vidí přímo do hlavy, není vždycky zrovna legrace. „Určitě to už brzy zvládneš, zlatíčko,“ prohlásila tento týden už asi pomilionté. Zas mi vlezla do hlavy. Anebo mě možná prozradil můj zamračený pihovatý obličej. Ach jo, snad má pravdu. Byl to už rok, co se ve mně poprvé probudilo Pondělí, a od té doby jsem sice nějaký pokrok udělala, ale pánem vlastních schopností jsem se tedy ještě zdaleka nestala. Po celé té (podle mě naprosto parádní) příhodě s čelenkou slečinky Ellie jsem si myslela, že teď už ze mě zkrátka bude plnohodnotné Pondělí a basta. Snad by to pro mě mělo být tak jednoduché jako pro všechny ostatní Novany, ne? V průběhu roku jsem mohla pozorovat, jak se všem ve třídě schopnosti rozvíjejí – všem kromě mě. Luke Bender, který je Středa, a tudíž dokáže ovládat elektřinu, vypnul poslední den školy světla v celé budově – jen čtyři dny poté, co se mu schopnosti dostavily. A Sáru Simmionovou, Pátek se schopností mizet, jednou tak naštvala paní učitelka Flannaganová, že zničehonic zmizela ze třídy a šla domů, celá neviditelná – pouhé tři týdny po svém úplně prvním zmizení. A při hodině! Den nato si ji zavolali • 13 •

do ředitelny. Dokonce i Mitchell Weiss, který třikrát opakoval pátou třídu, dokázal svou úterní schopnost teleportace zkrotit přes léto, tedy jen za dva měsíce. Co k tomu dodat. Zanedlouho se ukázalo, že rozbít Ellii čelenku se mi povedlo jen šťastnou náhodou, a ostatním jsem najednou nestačila. Paráda. Znovu jsem si vzpomněla, jak to tehdy vypadalo, když jsem přišla domů ze školy. „Jsme na svou malou Poppy Rose tak pyšní! Ty naše milované Pondělí,“ řekl tenkrát táta a rozcuchal mi oranžové vlasy jako vrtulky, které jsem si předtím pracně stáhla do culíku. Víte, jak je to těžké, zkrotit každý vlásek z té šílené kudrnaté změti? Táta jako chlap o tom očividně neměl nejmenší ponětí. O tom, co se stalo, jsem našim řekla ten den u večeře. Máma už všechno samozřejmě věděla dopředu. „Tak co kdybys nám něco předvedla?“ nadhodila a přistrčila ke mně mísu se špagetami. „Pohni naběračkou a pěkně pomaloučku mi trochu nandej na talíř.“ Nespouš těli ze mě oči plné očekávání a zářili radostí – byli hrdí na svou dceru telekinetičku. Vzpomínám si, jak jsem se ze všech sil soustředila, abych mamce na talíř dostala porci špaget. Není na tom nic těžkého, nebo ne? Když vtom naběračka špagety s rajčatovou omáčkou vystřelila přes celou jídelnu. Na skříňce za mámou zůstal přilepený kus nudlovité hmoty – zbytek visel tátovi z plešaté hlavy. • 14 •

Mrkla jsem přes stůl na svého staršího bráchu Willieho. Ten se samozřejmě samolibě culil. Nenechal si ujít jedinou příležitost předhodit mi, že jemu se schopnosti projevily přesně v den jeho třináctých narozenin. Úterci sice schopnosti získávají kdovíproč později než ostatní, ale můj bratr byl výjimka. U nás v rodině jsem já byla ta opožděná. Ach jo. „Holt od ní nemůžem čekat zázraky,“ poznamenal Willie a hodil tátovi do obličeje ubrousek. „Willie!“ pohlédla na něj mamka nesouhlasně. Ale okřikla jen prázdnou židli. Brácha se na místě vypařil a nejspíš už byl u sebe v pokoji. „Chce to čas,“ usmála se na mě mamka laskavě. Bylo mi jasné, že si vymýšlí. U ní i u táty, který je Středa, to proběhlo hladce. Už dávno mi řekli, že když se člověku jeho schopnost projeví, tak ji od té chvíle zkrátka má a hotovo. Jako když cvaknete vypínačem a rozsvítí se světlo – a to neměla být narážka na Středy. Nechtěla jsem je zklamat. Vždyť od obou mých prvních telekinetických nehod uplynul už rok a mně pořád létaly věci z rukou. „Zkus dneska po škole ještě trochu trénovat, ano? Už to brzy přijde, neboj,“ ujistila mě mamka, čímž mě vrátila zpátky do smutné reality života bez zvláštních schopností. A podle toho, jak se tvářila, tím ujišťovala i sebe. Snad to tak opravdu bude. Byla jsem tak hrozně pozadu za všemi • 15 •

spolužáky, že bych se hanbou propadla. Jestli to bude takhle pokračovat, určitě mě pošlou na Akademii zvláštních schopností… a to je to poslední místo – bez kamarádů, rodiny, bez Okurky – kde bych chtěla trávit čas. Haló! Mám už vlastní plány. Když mě zavřou na Akademii pro postižené neschopy bez schopností, nebudu moct být se svou nejlepší kamarádkou Veronikou Whiteovou! I Veronika je Pondělí, ale mnohem šikovnější než já. Z myšlenek mě vytrhlo zakňučení – zíral na mě Okurčin roztomilý čumáček. I potom, co se před chvílí stalo, chtěla pořád ještě vykartáčovat. Hrdinka. Povzdechla jsem si a pustila se do toho pěkně postaru, ručně. Na Okurce trénovat rozhodně nebudu – to by taky mohla přijít o oko.

• 16 •

Kapitola třetí

ruhý den jsem ráno přišla do třídy a všimla si, že se Elliina lavice přestěhovala dopředu a dál ode mě. Ta úleva! Od incidentu s čelenkou na mě byla Ellie hnusnější než kdy dřív. Třeba před dvěma týdny jsem v jídelně zakopla, tác s obědem mi vyletěl z ruky a na zbrusu nové balerínky se mi vykydly celé ravioli. To u mě žádné italské jídlo není v bez pečí? A v tu chvíli se na mě Ellie podívala těma svýma podlýma očima a zachechtala se jako čarodějnice: „No jéje! Nejen že si Poppy nedokáže poradit s vlastními schopnostmi, ona neumí ani chodit!“ Vážně, snad byla v tu chvíli i zelená ve tváři. Kdyby tehdy neměla službu v jídelně zrovna paní učitelka Flannaganová a nepropichovala mě stejně zlýma očima, vzala bych z podlahy plnou hrst těch rozpatlaných těstovin a mrskla je Ellii na bílé tříčtvrťáky a růžovou kabelku. • 17 •

Elliina nejlepší kamarádka Celia Greenová na mě civěla se stejně otravným úšklebkem na tváři. Celia byla Pondělí jako já a Ellie jí určitě řekla, ať mě nechá zakopnout. Ty dvě mi tak pijou krev! A další rána pod pás přišla zrovna minulý týden na tělocviku. Ellie se mě zeptala, jestli si s ní zahraju tenis. Nechci se vytahovat, ale v tenise jsem docela třída. Máma i táta ho hráli na vysoké škole. Zkoordinovat ruku s očima je pro mě hračka – škoda ale že jen v tenise, a ne v telekinezi. Bylo mi jasné, že když řeknu ne, nebude s ní k vydržení, a tak jsem se obětovala. Což se mi pěkně vymstilo. „Ale musíš na mě pomalu, Poppy. Víš, že mi tenis moc nejde,“ ozvala se Ellie, když jsem se chystala podávat. Pomaloučku jsem jí míček hodila vysokým obloukem přes síť. Jemněji už to snad ani nešlo. Vtom se Ellie bleskurychle přesunula doleva a praštila do míčku tak prudce, až jsem málem ucítila vzduchovou vlnu z její rakety. Řítil se na mě hrozivou rychlostí, nedokázala jsem ho raketou včas odrazit a napálil mi do hlavy. Hned se mi udělala boule – a otékat přestala až za dva dny. A zase ten Elliin protivný smích. Veronika mi hned přispěchala na pomoc. Ta čarodějnice to na mě narafičila. Z toho, jak se hned přesunula a i z té prudké rány bylo jasné, že tenis hrát rozhodně umí. „Kdybys byla vážně Pondělí, tak bys ten míček zastavila!“ zašklebila se na mě namalovanými rty. Uch! • 18 •

Ale to byly jen dva příklady z mnoha a mnoha projevů její zlovolnosti. Kdo by to byl řekl, že jsme vyrůstaly jen pár domů od sebe a ještě před několika lety si spolu hrály s jejím obrovským, dokonale vyzdobeným růžovým domečkem pro panenky. Jenže za pouhých pár let se toho může hodně změnit, i když mi zůstává záhadou, co se mezi námi vlastně stalo. Jednoho dne se ke mně zničehonic začala chovat jako ke svému nejhoršímu nepříteli. Poslední incident s čelenkou si vynásobte deseti. Zpátky do přítomnosti: na prstíky s dokonalou manikúrou si Ellie zrovna natáčela dokonale načesané vlasy. Pan učitel Salmon zrovna vykládal o římských číslicích a ona vůbec nedávala pozor. Ale to vlastně nikdo ze třídy. Mark měl prst hluboko v nose. Některé věci se zkrátka nemění, asi jako moje schopnosti, uchichtla jsem se pro sebe. „Psst,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a Veronika na mě potřásla hlavou. Pak se opatrně rozhlédla po třídě a hodila mi nějaký papírek – přistál kousek od mé lavice. Mrkla jsem po panu učiteli, který byl stále zabraný do světa římských číslic, tiše jsem se sehnula a chňapla po psaníčku. Na něm stálo Veroničiným rukopisem: Tohle se ke mně dostalo. Znovu jsem se ohlédla na svou nejlepší kamarádku. Pořád potřásala hlavou a modré oči měla posmutnělé. Otevři to, řekla mi neslyšně a střelila pohledem po panu učiteli. Tvářila se naléhavě. • 19 •