– – – –
Co to znamená být politikem, který se zároveň definuje jako Rom? Kdo je to romský politik a čím se liší od politika z řad majority? Co musí Rom podstoupit, aby v politice uspěl? Liší se romská politika od politiky většinové společnosti? A zůstává romský politik stále ještě Romem?
Irena Kašparová vystudovala sociální antropologii a rozvojová studia na univerzitě v Edinburghu a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1997–1998 žila v romské osadě na Slovensku, poté pracovala pro Muzeum romské kultury a neziskové organizace zaměřené na Romy. Od roku 2004 přednáší sociální antropologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Je spoluzakladatelkou Nadačního fondu Ester, který se zaměřuje na pomoc studentům ze sociálně slabých rodin.
doporučená cena 349 Kč
Kasparova-Politika-romstvi-150x195x___-obalka.indd 2
Politika romství Irena Kašparová
Etnopolitická studie se zabývá vzájemným vztahem mezi romskou politikou a politikou romství. Hledá odpovědi na otázku, jak dělají Romové v České republice politiku a zároveň jak česká politika „dělá“ Romy. Nabízí vhled do současné menšinové politiky Romů, představuje její nejrůznější formy a reflektuje způsoby a okolnosti, za kterých ji většinová politika pustí ke vzájemnému dialogu. Teoretický úvod, ve kterém autorka rozebírá vliv státu, kulturní specifika Romů i politickou arénu většinové společnosti, je doplněn o čtyři skutečné příběhy současných politiků-Romů. Autorka prostřednictvím těchto příběhů ukazuje konkrétní podobu a účinnost konceptů i teorií v praxi, v jejich každodenním životě, na příkladech jejich vlastní politické aktivity. Štefan, Martin, Marián a Josef rozkrývají své motivace, dilemata, úspěchy i ztráty na poli politickém i osobním. Text v této fázi nabízí čtyři různé konstrukce narativní jednoty, čtyři vyprávění, ve kterých se aktéři snaží dávat smysl svým politickým aktivitám při zohlednění své romské identity. Vedle celistvého příběhu v nich nalézáme i souznění s poznatky z předchozích kapitol: každý Rom-politik reflektuje a hodnotí svou odlišnost od majority – své romství – optikou romské politiky a stávajících definic, představených v první části knihy, a současně popisuje své zabydlení v politickém poli, jež do značné míry předkládá a formuje majorita.
Politika romství romská politika
Irena Kašparová
8.8.2014 11:07:07
Irena Kašparová Politika romství – romská politika
MASARYKOVA UNIVERZITA
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 1
SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ
8.8.2014 11:02:12
klíčová slova: politika, Romové, etnicita, identita, politik, romství, Rom, stát, rodina, politické strany, antropologie, etnografie, moc, rasismus Vydání knihy je podpořeno z prostředků Katedry sociologie a prostředků Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně posoudili Mgr. Štěpán Ripka a PhDr. Michal Vašečka, Ph.D. Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON) v koedici s Masa-rykovou univerzitou, Praha a Brno 2014. Vydání první. Ediční řada Knižnice Sociologické aktuality, 33. svazek. Rediguje Alena Vodáková. Jazykový redaktor Robin Ujfaluši. Odpovědná redaktorka Alena Miltová. Návrh obálky, grafická úprava a sazba studio Designiq. Vytiskla tiskárna Aleš Zápotocký – az servis, Mendíků 9, Praha 4. Adresy vydavatelů: Alena Miltová, Rabyňská 740/12, Praha – Kamýk. Jiří Ryba, U Národní galerie 469, Praha – Zbraslav. Adresa nakladatelství: Jilská 1, 110 00 Praha 1 slon@slon-knihy.cz www.slon-knihy.cz Copyright © Irena Kašparová 2014 Copyright © Masarykova univerzita 2014 ISBN 978-80-210-8624-1 (online : pdf) (Masarykova univerzita. Brno) ISBN 978-80-210-6874-2 (brožovaná vazba) (Masarykova univerzita. Brno) ISBN 978-80-7419-157-2 (brožovaná vazba) (Sociologické nakladatelství /SLON/. Praha)
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 2
8.8.2014 11:02:12
Irena Kašparová
Politika romství romská politika
Knižnice Sociologické aktuality Praha – Brno 2014
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 3
8.8.2014 11:02:12
Ediční rada SOCIOLOGICKÉHO NAKLADATELSTVÍ (SLON): Luděk Brož, PhD. (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.) Prof. PhDr. Miloš Havelka, CSc. (Univerzita Karlova) Prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. (Masarykova univerzita) PhDr. Helena Kubátová, Ph.D. (Univerzita Palackého) † Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (Univerzita Karlova) PhDr. Jiří Šafr, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.) Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.) Ing. Alena Vodáková, CSc.
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 4
8.8.2014 11:02:12
Obsah Existuješ svými pouty – úvodní poznámka k tématu identity 7 Kapitola 1. Politika romství Jak se tvoří Rom(ství) Romové jako národnostní menšina – právní definice a její vývoj Definice pod vlivem… Pod vlivem evolucionismu Pod vlivem teorií rasy a rasismu Pod vlivem asimilace Pod vlivem integrace a multikulturalismu Kapitola 2. Možnosti politicky aktivních Romů v politické kultuře majority Protihráči a pravidla hry Etnoemancipační proces národotvorby Romský nacionalismus Romské národní obrození Romské politické hnutí Romské politické hnutí před listopadem 1989 Romské politické hnutí po listopadu 1989 Romská občanská iniciativa Další vybraná romská politická hnutí Politické strany majority a Romové
25 25 38 43 44 47 51 53
59 59 69 69 84 90 91 94 95 103 112
Kapitola 3. Romská politika: perspektiva politické antropologie 123 Rodina – zdroj politického kapitálu 126 5
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 5
8.8.2014 11:02:12
Místo původu jako zdroj politického kapitálu Autorita, politik a politická autorita Stát jako kontext politického chování
137 146 156
Kapitola 4. Homo politicus Romus Štefan Daniel – ani ryba ani rak Martin Oračko – normale Romale Marián Mirga – sám voják v poli Josef Červeňák – věrný idealista Jeden dva tři… opravdu bratři?
173 174 191 203 215 228
Pár slov závěrem
237
Apendix I. Homo politicus Romus – přehled vybraných kritérií Apendix II. Několik poznámek k narativním rozhovorům Bibliografie Jmenný rejstřík
243 244 257 271
6
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 6
8.8.2014 11:02:12
Existuješ svými pouty – úvodní poznámka k tématu identity Po pádu komunismu v roce 1989 zachvátila Romy – tak jako celou společnost – značná euforie, co se týče nejrůznějších pozitivních vizí do budoucna. Romové začali být společensky i politicky viditelní, usedli v parlamentu, našli své místo v médiích. Jejich jednota nebyla zpochybňována. O dvacet let později můžeme konstatovat, že očekávaná masová mobilizace Romů se ale v prostoru České republiky nekonala a nekoná. O to zajímavější jsou její úspěchy na mezinárodní politické scéně.1 Ve svých textech vycházím z předpokladů, že romství není objektivní, ve společnosti existující veličina, kterou lze uchopit v její danosti a aplikovat na vybrané osoby. Právě naopak – je to konstrukt situačně proměnlivý a jeho užití slouží různým mocenským účelům. Mým záměrem je upozornit na jeho manipulovatelnost především na poli politickém. Předkládaný přístup staví na té tradici sociálních věd, jež vnímá etnickou identitu jako jednu z mnoha forem sociální organizace společnosti, nikoliv jako definitivní soubor vlastností vybrané skupiny.2 Romství, podobně jako češství, ma1 2
Srovnej Vermeersch 2006: 3. Srovnej např. Barth 1969, Eriksen 2002, Vermeersch 2006.
7
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 7
8.8.2014 11:02:12
ďarství či němectví, jako jedna z mnoha forem možných identit jednotlivce, je tedy záležitost vztahová a představuje mocný soubor vazeb, skrze které jednotlivci konstruují příběhy o sobě samých, o vzájemném propojení a odloučení. Etnografie3 politiky (u) Romů, kterou nyní držíte v ruce, vychází z předpokladu odlišnosti Romů od majority (nejen) na poli politickém4 a na základě toho zjišťuje, co je to romská politika. Zkoumá různé projevy politické angažovanosti Romů a zachycuje kontexty, které jsou podnětem k těmto aktivitám. Na individuální rovině analyzuje atributy romského politika s důrazem na jeho narativní konstrukci vlastní identity a staví je do kontrastu s pohledem majority. V neposlední řadě charakterizuje romství jako fluidní identitu s politickým a mocenským potenciálem. Ten je demonstrován na čtyřech reálných příbězích romských politiků, které všechny odpovídají na otázku, proč je pro politika zajímavé definovat sám sebe jako Roma. Je-li romství fluidní identita, bude se formulovat v souvislosti s různými kontexty různě. Nejednotnost a nestálost identity osobnosti či dokonce skupiny osob je přirozeně zakotvena v množství kontextů, ze kterých je odvozena. Je proto třeba hned v úvodu předznamenat, že snaha o zachycení celistvosti reality je už svou podstatou nereálná, vždy dílčí a omezená; zaměříme se zde na jedno pole –
3
4
Metodologie použitá pro získání dat, která tvoří základ tohoto textu, je specifikována v příloze. Jedná se o kombinaci dlouhodobého zúčastněného pozorování a z něj vzešlých materiálů, rozhovorů a sekundární analýzu textů. Snaží se zachytit Roma-politika v jeho celistvosti, v syntéze pozorovaného, artikulovaného a žitého. Etnografie jako metoda i výsledný text tuto celistvost dle mého nejlépe zachycuje i prezentuje. Pro argumenty podporující tvrzení, že politická kultura zkoumané entity je značně ovlivněna především její historií i širším pojetí kultury, viz např. Almond a Verba 1963, Nosál 2004, Skalník 2004a.
8
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 8
8.8.2014 11:02:12
a to pole politické.5 Mým záměrem však není omezit se pouze na vnímání politického pole optikou dominantního pohledu majority, ale po vzoru politické antropologie rozšířit tento pohled také o optiku jiných relevantních, byť menšinových hlasů. Vermeersch (2006:4) poukazuje na to, že „pouhá existence etnické odlišnosti je vnímána jako příčina politické mobilizace na bázi sdílené etnicity; a následné etnické skupiny jsou přijímány jako „protagonisté“ této mobilizace, nikoliv jako její produkt“. Je to právě tento politický rozměr romské identity, který je vedle již zmiňovaných kontextů v popředí mého zájmu. Nebo jinak – snažím se „objasnit, jak se stává romství jako politická kategorie určující optikou pro zakoušení světa, kultury a identity své i jiných.“6 Jednotlivec není pouhým objektem kultury a sociální reality; přestože jsou jeho zkušenosti konstituovány sociální realitou, současně ji i sami konstituují. Člověk je aktivním tvůrcem i pasivním příjemcem svého habitu a jeho místo je právě uvnitř tohoto kruhu. Koncept identity je, přinejmenším v posledních dvaceti letech, tématem velice oblíbeným u celé řady sociálních vědců a napříč sociálně vědními disciplínami. Sociální antropologie pracuje s pojetím identity coby konstruktem produkovaným diskurzem v konkrétním čase a prostoru a s ním spojenou mocí, institucemi, jazykem a následnou subjektivizací a internalizací. V této knize se snažím o symbiózu tématu identity. Zatímco první tři kapitoly pojednávají o moci, institucích i jazyku, poslední část se věnuje především osobní rovině poznané a deklarované identity, vyjádřené formou narativního rozhovoru. Z konceptuálního hlediska zcela záměrně opomíjím, a tím si zároveň uvědomuji nedostatky s tím spojené, zohlednění psychoanalytických a psychosociálních vztahů spojených 5 6
Srovnej Bourdieu 1994/1998. Brubaker 2002: 167, cituje jej Vermeersch 2006: 5. Kurziva vlastní, místo ní používá Brubaker v originále termíny „racial, ethnic or national terms“.
9
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 9
8.8.2014 11:02:12
s konceptem identity. Vzhledem k tomu, že tato oblast sociálních věd není mou domovinou, přenechávám zde pole působnosti jiným, kompetentním osobám.7 Jedním ze základních paradoxů nevědeckého přemýšlení o identitě je umělé oddělení jedince od společnosti, ve které žije.8 Jednotlivec a společnost jsou vnímány jako dva oddělené fenomény, kdy jeden představuje konkrétní fyzickou realitu, zatímco společnost jen fyzicky neuchopitelné abstraktum. V souladu s takovou představou znázorňuje ego éterickou substanci, ohraničenou a existující uvnitř fyzické schránky jednotlivce. Na této filozofické rovině vnímání své vlastní identity jakožto jednotlivce nepociťujeme problém. Ten nastane, přeneseme-li argument na úroveň národa a identity národní. Zde je slabost umělé dichotomie zcela patrná na příkladu neslučitelnosti hodnot, kdy na jedné straně stojí jednotlivec jako nejvyšší autorita pro určování hodnot a potřeb, na druhé straně stojí kolektivita ve formě deklarovaného národa, která si rovněž nárokuje tuto svrchovanost rozhodování. Společnost versus jednotlivec jako dříve dvě oddělené formy jedné existence jsou opět spojeny v myšlence národa, i když pravda poněkud násilně a bez filozofického zakotvení, což často zavdává příčinu k propuknutí nesouhlasu či přímo konfliktů mezi stoupenci jedné i druhé formy svrchovanosti.9 Na úrovni sociologického diskurzu, narozdíl od laického vnímání, byla popsaná statická poloha jednotlivce i společnosti dávno překonána již v přístupu jednoho ze zakládajících otců této vědní disciplíny T. Parsonse, který na jednotlivce pohlížel optikou neoddělitelného procesu jeho tvorby a v souvislosti s ostatními jednotlivci, existujícími v souvztažné vzájemnosti. Jednotlivec ani společnost nepředstavují v sociologii statické prvky, ale naopak – jsou to 7 8 9
Srovnej např. Klein 1946/1986, Winnicott 1971, Rustin 1991, Giddens 1994. Srovnej Elias 1968/1978: 221. Ibid.
10
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 10
8.8.2014 11:02:12
aktivní procesy vzájemně se ovlivňující ve své spolutvorbě. Jednotlivec již není vnímán jako souhrn fyzického obalu a substantivního ega uvězněného uvnitř, ale jako jednotlivec s osobností otevřenou vlivu jiných. Vzájemná závislost jednoho člověka na druhém je to, co je navzájem spojuje ve společnost. Jedinec existuje svými pouty k druhým lidem.10 Z tohoto důvodu nemůžeme přemýšlet o jednotlivci v rovině jednotlivosti, bez souvztažnosti ke společnosti, ve které žije. Fascinace osobností člověka je především produktem evropské filozofie pozdně osmnáctého století. V romantickém pojetí je každý jednotlivec charakterizován svou vlastní individuální hloubkou, zrcadlící se v jeho duši a odrážející se v jeho vášních, kreativitě a vůbec v jeho celkové morální podstatě. Takový náhled na osobnost je radikálně pozměněn v době modernity, v Evropě rámované kapitalismem a protestantskou pracovní morálkou, kdy se těžiště podstaty osobnosti přesouvá z niterných hloubek do jeho schopnosti rozumového zpracovávání informací, promítající se v jeho vírách, názorech a vědomých záměrech. Do jisté míry je jak romantické, tak moderní pojetí osobnosti uzavřený kompletní celek, který v jádru své definice apriori vylučuje každou kritiku. Nedostatečný totiž může být pouze jednotlivý člověk a jeho osobní/osobnostní kapacita, nikoliv pojetí člověka jako takového. Paradoxem zůstává, že ve světle těchto dvou definic je podstata lidské aktivity velice omezená, neboť obě definice připouští a nabízí pouze její velice omezené chápání. Důraz na osobnost jednotlivce a fascinace, s jakou k ní evropská filozofie přistupuje, se často zdá být v porovnání se zbytkem světa extrémní až škodlivá. Sociální antropologie poskytuje řadu příkladů, kdy „pravdy“ a přijímaná „fakta“ v jedné kultuře nepředstavují nic jiného než pouhý „folklór“ v kultuře jiné. Zatímco v jedné 10 Parafráze citátu A. de Saint-Exupery z knihy Malý princ.
11
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 11
8.8.2014 11:02:12
společnosti je individualismus vyzdvihovanou vlastností jedince, v jiné společnosti může být zcela zatracován. Za všechny jmenujme např. práci C. Geertze (1973), v níž autor popisuje svůj výzkum na Bali, kde jednotlivec hraje v dění společnosti minimální roli. Sociální antropologie nás učí uvědomovat si, že informace přijímané společností jako fakta jsou nanejvýš kulturně relativní a jako taková představují víc než cokoliv jiného pouze ustálené společenské konvence nebo dokonce mýty dané doby. Hranice mezi biologickou a kulturní relativitou je velice úzká, pokud ne přímo nedefinovatelná, neboť i taková diagnóza, jako je autismus či psychopatie, stanovená na základě neschopnosti osobnosti projevit strach, lásku nebo smutek, se ve světle antropologova pohledu na fenomén osobnosti stává nanejvýš kulturně relativní. Obdobně přistupují sociální vědy i k popisu kultury Romů. V následujících kapitolách mimo jiné poukážu na to, že v minulosti literatura o Romech předpoklad identity formované skrze vztahy zcela opomíjela a přinášela tvrzení nesoucí se v čistě evolucionistickém a s ním souvisejícím asimilačním tónu. Relativita je zohledněna v sociálních vědách a v literatuře především v postmoderním myšlenkovém proudu a ten v romistické literatuře11 povětšinou chybí.12 V širších sociologických souvislostech s důrazem na identitu osobnosti se jí velice obsáhle a kriticky věnuje ve své práci The Saturated Self například K. J. Gergen (1991/2000). Postmodernismus pro něj představuje dobu, ve které jednotlivec přestává přemýšlet a věřit v sebe sama jakožto v osobu nezávislou na vztazích, 11 Jako romistická literatura jsou v této práci souborně označovány vědecké texty
z oblasti historie, sociálních věd, romistiky, lingvistiky a etnologie, které mají jako společné téma romskou kulturu. 12 Snad s výjimkou textů plzeňské antropologické školy – např. Jakoubek 2004 a další – které však nepracují s postmoderní teorií v její celistvosti, ale vypichují pouze její nekonstruktivistickou část.
12
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 12
8.8.2014 11:02:13
ve kterých je ukotven. Zemře-li člověk, neumírá především jeho tělo, ale zanikají sociální svazky, jejichž je součástí. V této postmoderní době lidé existují v neustálém konstruování a rekonstruování své reality; vše, co si mohou navzájem vyjednat, je povoleno. Realita nepředstavuje pevný celek, jemuž se všichni snažíme přiblížit, ale fluidní množinu pravd, mezi nimiž neexistuje žádné objektivní pojítko, logická návaznost nebo dokonce vzájemnost. Postmodernismus představuje dekonstrukci svého myšlenkového předchůdce a zavrhuje jeden univerzálně přijímaný význam, pravdu, autoritu či rozum. Jeho program nevytváří uzavřenou množinu akceptovatelných hodnot (Gergen 2000: 231–278). V souvislosti s Romy to znamená, že postmodernismus přináší do diskuze představu o dekonstrukci – spíše než konstrukci – jednotné romské identity, čímž aktivně podkopává pravdy těch, kteří na opaku vystavěli nejen své teorie, ale i kariéry. Pokud bychom však zůstali pouze u této interpretace postmoderních teorií, chyběla by nám její důležitá část. Na pesimistický postmoderní proud těsně navazuje celá řada pozdně postmoderních autorů (např. M. Kundera, S. Rushdie či již citovaný K. J. Gergen), kteří se ve svém díle z této destrukce vymanili a začali ji vnímat jako prostor pro tvořivou metamorfózu. Z určité perspektivy tudíž představuje postmodernismus nové možnosti pro identitu osobnosti, které nejenže udrží, ale i obohatí život lidské společnosti. Filozofická sílá postmoderní doby spočívá především v tom, že vytváří nový slovník a tím i perspektivu, ze které je vnímán a přijímán de-objektivizovaný jednotlivec. Smysl individuální lidské existence, ohrožované skupinou jiných jednotlivců, se stává nikoliv konfliktem jednotlivce a skupiny, ale konfliktem mezi několika různými formami vztahovosti. Nevolíme již mezi svobodou a různými formami zatěžující zodpovědnosti, ani mezi individuální nezávislostí a vztahovou závislostí, ale mezi různými formami vzájemnosti. Poslední kapitola této knihy přináší příběhy romských politiků, 13
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 13
8.8.2014 11:02:13
které dokládají i opačnou zkušenost. Ne všichni jsou ochotni (svou) existenci takto vnímat. Skupina skrze reálnou podobu jednotlivců nabývá reálný obrys, který je snadnější vnímat jako dominantní prvek identifikace v porovnání s abstraktní formou reálně existujících vztahů. Skupina deklaruje sílu, kterou narozdíl od vztahů jedinec ochotně a snadno rozeznává. Domnívám se, že to však není postmodernismus, co hýbe světem. Přes jeho vysoký praktický i filozofický potenciál, i přes jeho promítání se do literatury krásné i sociálně-vědní je to dle mého především modernistická perspektiva se svým důrazem na pokrok, individualismus a hledání stability a jistoty, která i nadále dominuje současné západní kultuře. Tím je vytvářeno stávající napětí mezi modernistickými hodnotami a nezávislostí proklamovanou a podporovanou novými technologiemi. Jsme neustále zváni k hledání nových a nových možností a podnětů, které jsou však již z podstaty filozofie svého vzniku chvilkové a nestabilní. Východisko z trvajícího vnitřního i společenského napětí spatřuje Gergen právě a především v postmoderním nahlížení světa a vlastní identity, který je zároveň v souladu s kulturním relativismem i multikulturalismem. Užívá dokonce Bachtinův termín heteroglosie (Bakhtin 1981) v tom smyslu, že postmodernismus vyzývá k heteroglosii lidské existence – tj. existence v rámci multiplicity hlasů vyskytujících se uvnitř možností lidskosti. Zároveň předznamenává, že postmodernismus neukončuje západní fascinaci sama sebou, ale naopak, vyzývá k další fázi výzkumu sebe sama v průběhu doby a napříč kulturami, s tím rozdílem, že již nehledá zřejmou koherenci lidských činů z historické perspektivy. Identita osobnosti představuje kolektivitu mnoha „jáství“ bez reference k nějakému stabilnímu a jednotnému egu. V současném světě, v němž vedle sebe existuje celá řada forem významů a spirituality, je to jediný možný způsob, jakým se může jednotlivec „smysluplně pohybovat pluralistickým vesmírem“ (Gergen 2000: 249). 14
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 14
8.8.2014 11:02:13
Postmodernismus tedy vnímá identitu a její utváření především optikou vztahů a vztahovosti. V souladu s tímto trendem zmiňuje S. Hall (et al., 1996) zajímavou charakteristiku identity, která ani v jeho pojetí není vnímána esencialisticky, ale právě naopak – strategicky a pozičně. Koncept identity nepředstavuje stabilní zakořeněné „jáství“, které se rozvíjí v průběhu doby od svého daného počátku do svého daného konce, bez možnosti „uhnout z předurčené cesty“. Není to žádné neměnné jádro osobnosti – ale právě naopak. Pro Halla je identita fluidní a fragmentovaná konstrukce vlastního „já“, konstruovaná navíc nikoliv jedním, ale celou řadou faktorů, stojících často v opozici k sobě navzájem. Nezřídka jsou tyto faktory produktem a součástí celé řady diskurzů, situací a pozic. Spletitost identity navíc podléhá neustálé historizaci, změně a transformaci. V souvislosti se specifickou sdílenou identitou kolektivní, kterou je i námi sledovaná identita romská, to znamená, že neexistuje její neměnná, prehistorická, počáteční forma, od které bychom mohli odvozovat následující stadia. Je utopické hledat její podstatu sdílenou všemi členy a ukrytou kdesi pod povrchem jejich osobností, přestože tyto sdílejí podobnou historii či společné předky. Jednotná sdílená kolektivní identita, ukrytá jako poklad pod povrchem manifestovaných rozdílů a individuálních přesvědčení a výkladů reality, neexistuje. Argumentace Halla je velice jednoduchá: chceme-li rozumět identitě, pochopíme ji na základě analýzy konkrétního diskurzu, ve kterém vzniká. To obnáší studium a pochopení historických a institucionálních souvislostí, jakož i současného rozložení a uplatňování moci. A zde se dostáváme k oné předznamenané charakteristice konceptu „identity“. Její tradiční pojetí předznamenává inkluzivitu. Vyslovíme-li pojem „identita“, pak si laická většina vybaví především sdílené charakteristiky, něco, co nás s ostatními spojuje, co je „identické“ čemusi jinému. Rozhodujícími pojmy jsou zde „podobnost“, „stejnost“ a „inkluze“. Hall však deklaruje opak. 15
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 15
8.8.2014 11:02:13
Vzhledem k tomu, že identita je konstruována v průběhu diskurzu spojeného s konkrétní formou moci, musí být nutně postavena na exkluzi a odlišnosti. Předznamenává jednotu, konstruovanou na základě odlišnosti – tj. vzniká primárně s identifikací toho, co/kdo nejsem, než s tím, co/kdo jsem. Obdobný paradox je spojován např. i s fenoménem nacionalismu, jak ukážu v následujícím textu, neboť tento, zcela logicky, operuje právě a především s konceptem jednoty, postaveném na domnělé sdílené kolektivní identitě, formované v opozici vůči „jinému“. „Jednota proklamovaná konceptem identity je de facto konstruována hrou exkluze a moci a představuje výsledek nikoliv přirozené nevyhnutelné prapůvodní totality, ale naturalizovaného předznamenaného procesu vyloučení“ (Hall 2000: 18). Tím Hall koncept identity výrazně obohacuje. Identita je konstruována skrze rozdílnost, zároveň je neustále destabilizována tím, co sama ze svého obsahu vylučuje. Jde o průsečík dvou faktorů. „Identita se stává pozicí, kterou musím jakožto subjekt přijmout za svou, zatímco vždy vím, že se jedná o formu reprezentace, kterážto je vždy konstruována s určitými nedostatky, napříč odlišností, z pozice toho druhého, a proto nikdy nemůže být adekvátní, identická pro všechny subjekty, které jsou na její tvorbě zainteresovány“ (Hall 2000: 14). Diskuze o existenci identity jako soudržného celku či pluralitních realit a vztahovostí však nekončí vítězstvím druhé zmiňované verze na poli sociálních věd. Jak upozorňuje Bourdieu (1987), sociální svět i nadále ztotožňuje „normalitu“ s identitou vnímanou jako konstantu zodpovědné osobnosti, která je předvídatelná nebo alespoň srozumitelná jiným na základě své osobní životní historie. Ve světle tohoto přesvědčení představuje život jednotlivce ucelený příběh, jehož jednotlivé epizody na sebe navazují na základě určitého vzorce srozumitelného společnosti. Snaha o racionalizaci událostí vlastního života a jejich poskládání v jeden celek je podpořena biologickou svébytností jednotlivce a demonstrována např. při 16
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 16
8.8.2014 11:02:13
tvorbě vlastní biografie. V té se jednotlivec stává ideologem a historikem vlastního života, vypichuje jednotlivé události, zamlčuje jiné a skládá je v jeden celek, podbarvený dobovým diskurzem. Bourdieu argumentuje, že jako hlavní jednotící prvek – vedle biologické svébytnosti – funguje jedna z mála objektivních konstant v životě člověka, a tím je jeho jméno (Bourdieu 1987). Vnímáme-li v souvislosti s Bourdieovou teorií jméno jakožto instituci identifikace osobnosti, pak se zcela jistě jedná o konstantu v prostoru a čase, která představuje svého nositele jako neměnnou jednotku, nepodléhající změnám biologickým ani sociálním, identitu osobnosti per se. Jméno jednotlivce představuje ono dlouho hledané neměnné jádro osobnosti, které je oficiálně uznáváno úřady a státním aparátem, čímž sebe sama legitimuje jako logické pojítko pro multiplicitu identit člověka a jeho manifestací. Identita takto sociálně připsaná a akceptovaná představuje permanenci ukrytou za roztříštěností žitých realit a světů (Bourdieu 1987: 5). Vedle této osobnostní identity však poskytuje jméno i identitu kolektivní, neboť jej lze objektivně zařadit do časoprostorových vztahů předků jeho nositele. V souvislosti s Romy má tento fakt dalekosáhlé důsledky, neboť stigma, které je často spojeno s některými romskými jmény, ovlivňuje jejich životy doslova od kolíbky po hrob. Často se vlastní jméno Romů v interakci s majoritou vytrácí úplně a místo toho získávají pouze anonymní kolektivní označení Rom/ka, v horším případě Cikán/ka, čímž je převážná část jejich vlastní identity zcela zatlačena do pozadí identitou kolektivní. Nezřídka se u Romů proto setkáváme s fenoménem přejmenovávání. Nejčastější forma představuje přejímání příjmení po gadžovském13 partnerovi, jedná-li se o mezietnický svazek; dochází ale i k přejmenování romských rodin, kdy romské příjmení 13 Gadžo je označení, které Romové používají pro všechny osoby, které nemají
romský původ – bez rozdílu etnické, státní či jiné příslušnosti. V textu knihy po-
17
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 17
8.8.2014 11:02:13
je změněno na příjmení neutrální. Romové, kteří tak činí, věří, že to zvyšuje jejich možnost získání práce a zaměstnání, snižuje diskriminaci dětí ve školách a působí důvěryhodněji při jednání se státní správou. Z toho je patrné, že osobnost nositele jména neexistuje ve vztahovém vakuu, ale právě naopak. Jeho identita, získaná spolu s jeho jménem, je spoluutvářena jinými a nemůže být proto vnímána jako uzavřený, ohraničený celek. Obdobně jako tomu bylo s jinými znaky identity osobnosti, i zde je patrná dualita zdání a reality. Zatímco jméno osobnosti poskytuje pocit výjimečnosti a svébytnosti, které jsou zdánlivě potvrzovány institucemi a administrativním aparátem, ve skutečnosti pouze prohlubuje síť sociálních vztahů jednotlivce, jež se následně na tvorbě jeho identity podílejí. Nezbývá než konstatovat, že s příjemně jednoduchou argumentací za použití příjemně jednoduché dichotomie, užívané dříve v sociálních vědách často ve spojitosti s identitou osobnosti – tj. tělo versus duše, či příroda versus kultura – již dnes zcela jistě nevystačíme. Vliv psychoanalýzy a zkoumání podvědomí nás antropology odvádí od přiřazení duše do sféry kultury. Foucault (1984) a jeho následovníci kritizují pojetí těla v myšlenkové dominantě přírody. Určující podstatou našeho smýšlení o identitě již není spojující metanarace, jakýsi grandiózní příběh o souvislostech a jednotnosti, ale naopak řada relativních, roztříštěných a často na sobě zcela nezávislých a logicky nenavazujících kontextů, artikulovaných vědomě i podvědomě, verbálně i neverbálně. V souladu s touto myšlenkou navrhuje německá socioložka Gabriele Rosenthal (1997a) radikální krok: zbavme se termínu identita, který je zavádějící a nepřesný, a používejme termín biografie. Ten lépe vystihuje složitou hru kontextů, vlivů a proměn, kterým tento fenomén během naužívám toto označení v souladu s významem, který v romštině má, neboť čeština nedisponuje odpovídajícím termínem. Gadžo je každý, kdo není Rom.
18
Kasparova-Politika-romstvi-150x195-sazba.indd 18
8.8.2014 11:02:13