Pod maskou lži Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Tarun Shanker a Kelly Zekasová Pod maskou lži – e‑kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Calvinu a Hobbesovi za to, že mě naučili všechno, co je důležité. Tarun
Buffy, přemožitelce upírů, za hrdinky, které dokážou porazit příšery a taky se (občas) zamilovat. Kelly
K apitola první
S
mrt. Tenhle kočár mě vezl přímo na smrt. „Rose,“ řekla jsem a obrátila se na svou mladší sestru. „Je dle tvého váženého lékařského názoru možné zemřít nudou?“ „Já… Nedokážu si vybavit žádný podložený případ.“ „A co vyčerpáním? Monotónností?“ „Ta by mohla vést k šílenství,“ navrhla Rose. „A co takhle utopit se v moři nápadníků? Potom, co tě do něj strči la vlastní matka?“ „To by těch nápadníků muselo být opravdu hodně.“ „Teď bys vážně neměla být takhle morbidní, Evelyn,“ vložila se do toho moje matka a dloubla do otce, aby ho probudila. „A rozhodně to není vhodná konverzace k tanci. Dnes večer se musíš bavit.“ „Přikazuješ mi, abych se bavila?“ „Ano, je to ples, ne pohřeb.“ Pohřeb by mi možná byl milejší. Vlastně bych mohla sepsat do cela dlouhý seznam věcí, kterým bych dala přednost před účastí na dnešní otravné akci: čistit stáje, cestovat po Evropě, dát si čaj s mat činými deseti nejbližšími přítelkyněmi, cestovat po Evropě, sníst vlastní klobouk a – ach, ano, samozřejmě – cestovat po Evropě. Moje nejlepší přítelkyně Catherine Hardingová v tuhle chvíli nejspíš sledo vala nějakou báječnou novou operu ve Vídni a vedle sebe měla volné místo, které mělo být moje. Když jsem však matce skromně a logicky 7
nadhodila, jak je pro mladou ženu důležité – ne, nutné! – vidět svět, rozšířit si mysl a objevit, pro co má zápal, vůbec ji to nepřesvědčilo. „Catherine mi psala, že ve Vídni mají úchvatné plesy,“ podotkla jsem. „Ani na to teď není vhodná chvíle,“ odvětila matka. „Ale co kdybych dnes ve své nezkušené naivitě přijala nabídku k sňatku od nějakého nemilosrdného darebáka, který mě připraví o všechny peníze a zamkne mě v podkroví?“ „Tak bude lepší, když se to stane tady, a ne na pevnině.“ Kousla jsem se do jazyka, protože nemělo cenu pokoušet se o tom dohadovat dál. Matka by se stejně nenechala přesvědčit a nedovolila by mi vyjet ze země. Místo toho se rozhodla, že mě doprovodí na každý ples v Anglii. Ale k čemu to všechno? Copak někoho opravdu naplňovalo vídat pořád dokola ty samé lidi, opakovat ta samá faleš ná slova, nic necítit a vyjadřovat toho ještě méně? Dokonce i moje londýnská sezóna byla jako vězení, připadala jsem si jako v pasti té rutiny plesů, večeří, divadelních představení a koncertů, které mi v hlavě všechny splynuly do jedné šmouhy, stejně jako ti povrchní lidé, kteří se jich účastnili. S takovou vervou se snažili nacpat do nějaké role a vyvolávat ten správný dojem, až zapomínali mít nějaké vlastní myšlenky. Jak mám někdy přijít na to, co si vlastně přeju, když trčím v ospalém Bramhurstu? Vyhlížela jsem z okna a přemýšlela, jestli se mám dnes večer ze všech sil snažit, abych se nebavila, jen proto, abych to matce natřela, nebo jestli jsme pořád ještě dost blízko k domovu, abych mohla pro stě vyskočit ze dveří kočáru a skutálet se zpátky z kopce. Od našeho odjezdu se však z ojedinělých kapek deště stala zuřivá průtrž, blýska lo se a hrom pozvedal varovný hlas. Když se kočár zakýval a zpoma lil na rozbahněné cestě, hlavou mi bleskla nadějná představa nepře konatelné povodně, která by nám mohla zahradit cestu. Najednou se kočár s trhnutím zastavil a já jsem začala věřit, že moje modlitby byly vyslyšeny, když kočí zavolal na mého otce: 8
„Pane! Před námi na cestě stojí kočár! Asi uvízli! Nebude to dlou ho trvat!“ Kolíbavě jsme se rozjeli, až jsme spatřili obrys kočáru, stojícího nakřivo napůl ze silnice. Náš kočí zakřičel: „Haló! Můžeme vám ně jak pomoci?“ S Rose jsme se namáčkly k titěrnému okénku na její straně a uvi děly tři promočené muže – kočího, cestujícího a skoro obra – kteří se snažili vůz vytlačit z rozbahněného příkopu. Když nás uslyšeli, pře stali a ten obrovský muž se dotkl okraje klobouku směrem k našemu oknu na pozdrav. Kočár osvětloval jeho opálenou kůži a bledé rty. Jejich kočí si otřel čelo kapesníkem a otočil se k nám. „Děkuji vám, pane!“ volal a ztěžka oddechoval, zatímco na nás mával, ať jedeme dál. „Jsme naprosto v pořádku! Jen dovezte svoje pasažéry na místo! My to zvládneme…“ Zbytek jeho slov zanikl v rachotu a prásknutí dalšího hromu. Ať už ho přesvědčila vozkova slova nebo bouřka, náš kočí se roz hodl neodporovat a pobídl koně dál. Když jsem se otočila a sledovala, jak se ti tři znovu noří do tmy, zajiskření blesku, které je na okamžik znovu osvětlilo, mi na ně nabídlo poslední pohled. Jejich obrysy se jasně rýsovaly proti jasné bílé trhlině v obloze. Ale můj pohled se nezachytil ani na jednom z nich. Zachytil se na jejich kočáru, kte rý jako by ten obr zdvihl ze země a položil zpátky na silnici, než je všechny znovu pohltila temnota. „Vidělas to?“ zeptala jsem se Rose. Její překvapeně zvednutá obočí mi k odpovědi stačila. Ale potom se Rose nad tou věcí zamyslila, až se jí svraštilo čelo. „Není ve městě jar mark? Mohl by to být jeden z těch siláků, jak se s nimi všude chlubí.“ „Ale stejně, že by úplně sám uzvedl celý kočár?“ „Evelyn,“ přerušila nás matka. „Nepřeji si už slyšet další historku o tom, že tě tvoje halucinace tak oslabily, že se nemůžeš účastnit –“ „Viděla to i Rose!“ 9
„Ach. Výtečně. Tak to nemusíme riskovat zdraví žádného z na šich lokajů, abychom pošetilou chybu toho kočího napravili,“ odtuši la matka ve své nekonečné laskavosti. Naše konverzace utichla v burácení bouře, ale vzpomínka na to, jak se ta čtyři kola nepřirozeně vznášela ve vzduchu, mi zůstala před očima, ještě když jsme se po úzké cestě blížili k přeplněnému vchodu do sídla Feydon Hall. Ačkoli pro to určitě existovalo racionální vy světlení, najednou jsem byla nervózní a dobře známé detaily Feydon Hall mi připadaly zlověstné. Sídlo na vrcholu kopce se tyčilo nad kra jinou a přes jeho velkolepé pozemky se výhružně valila hustá oblaka mlhy. Hosty vítaly popraskané kamenné sochy Háda a Chárona, za tímco po každém, kdo si dovolil sejít z cestičky, se natahovaly po kroucené stromy. Vysoké chrliče se sápaly po obloze, jako by se sna žily upoutat pozornost zlověstného blesku. To bylo absurdní. To už byla moje mysl tak znavená Bramhurstem, že si sama vytvářela go tické výjevy? Takhle nějak to musí probíhat, když se dívka zblázní: je to jediná alternativa nudy. Zaplašila jsem ty pošetilé představy a následovala Rose a naše rodiče ven z kočáru. Lokajové s deštníky nás vyvedli po schodech ke vchodu a do prosvětlené úchvatné vstupní haly, která udávala tón celému sídlu. Přestože i náš domov byl docela velký a dobře udržo vaný, dům sira Winstona v nás vzbuzoval úctu. V plynovém světle se skvěly svěží malby v kontrastu s tmavým obložením stěn. Podla hy pokrývaly orientální koberce a strop sahal do výšin, čímž umož nil existenci balkonu v patře – místu, odkud mohli hosté, jimž schá zela témata k hovoru, bezostyšně šmírovat příchozí. Navzdory obrovským rozměrům hlavního sálu však bylo kvůli návalu elegantních mužů a žen téměř nemožné se zde zorientovat. Vypadalo to na zdaleka největší ples, který naše městečko Bramhurst hostilo za posledních několik let, což bohužel znamenalo, že si nemu sím dělat hlavu s mořem nápadníků, ale rovnou s celým oceánem. 10
Neušli jsme ani tři kroky, když matčin pohled upoutal chlapec ztuh le postávajícím v póze, která byla dokonalou napodobeninou bronzo vé sochy vedle něj. Matka se ke mně důvěrně naklonila: „Evelyn, podívej. Nejstarší z Ralstonů. Prý mají úchvatnou sbírku vitrážových oken.“ Ach, ano. Přesně můj typ: škrobený, namyšlený budoucí lord s dokonale odmě řenými způsoby, jimiž prokazuje svůj prvotřídní původ. „Stanovte datum obřadu,“ prohlásila jsem vážným tónem a mávla rukou. „Bezodkladně se za něj provdám.“ Rose se tlumeně zahihňala, matku jsem tím však rozveselila pod statně méně. „Už zase to dětinské chování,“ procedila mezi zuby, aniž změnila zdvořilý úsměv, kterým častovala ostatní hosty. „Měla bys o těch mužích tady začít uvažovat, nebo budeš za pár let toho svého přístupu hluboce litovat.“ „Ano, až budu plakat vedle, bože chraň, jednobarevného okna,“ odvětila jsem s povzdechem. Zatímco jsme se pomalu prodírali do útrob domu, moje sestra mě chytila za paži a soucitně se na mě usmála. Zdálo se, že Rose je jedi ná, kdo chápe, jak nesnesitelné pro mě takové večery jsou. Kdyby se mi jenom podařilo přesvědčit matku, aby na to přistoupila, nebo ji dostatečně naštvat, možná by mě zklamaně poslala domů. Znovu jsem se upnula k svému plánu dokázat jí, jak neutěšeně dokážou ple sy působit. Na všechny. Ona však podle všeho měla vlastní plány, jelikož nás okamžitě nasměrovala k siru Winstonovi pod hlavní schodiště. Bodrá povaha našeho hostitele byla vzhledem k jeho kulatému obličeji, objemnému nosu a širokému úsměvu, s nímž zdravil své hosty, každému zřejmá. Pod povrchem však číhala vychytralost, již většina lidí přehlédla. Byl to Machiavelli, který osnoval sňatky. Hlavně ten můj. „Moji drazí Wyndhamovi,“ pozdravil nás a rychle na mě mrknul. „Jsem tak rád, že jste mohli dorazit! Já jsem zosobněné zdraví, díky 11
vám, slečno Rosamund, a samozřejmě vaší sestře, slečně Wyndha mové! Jaké potěšení, že jste přišli!“ „Potěšení je na naší straně,“ odpověděla jsem opatrně a přemýšle la, co má asi za lubem – ten člověk měl neustále něco za lubem. „Moc mě těší, že jste se tak zotavil, pane. Je to krásný ples.“ Rose byla samozřejmě upřímnost sama. „Vskutku nádherný večer. Jistě jste sem dnes pozval i mnoho no vých přátel,“ řekla moje matka a úlisně popostrčila téma jiným smě rem. „Je tu někdo obzvlášť zajímavý, s kým bychom se měly sezná mit?“ Spiklenecky se po sobě podívali. „Ach, samozřejmě, lady Wyndhamová, musím přiznat, že dnešní ples je mimořádně význačný. Slavíme totiž příjezd mého synovce, pana Sebastiana Braddocka. Sebastiane! Pojď se seznámit s nejhezčí mi děvčaty, která znám, slečnou Evelyn Wyndhamovou a slečnou Rosamund Wyndhamovou!“ Sir Winston na mě ještě jednou mrknul a ustoupil stranou, takže se za ním objevil jeho synovec. Dobrý bože. Jeho zjev byl téměř kari katurou temných a zasmušilých hrdinů ze všech gotických románů. Byl velice vysoký a z každého centimetru jeho ramenaté postavy sá lala namyšlenost. Ostražitě přivřenýma očima si mě chladně prohlí žel, jako by se mi snažil zmrazit krev. Koutky měl stažené lehce dolů, patrně trvale, zatímco vráska mezi očima vyvolávala absurdní do jem neustálého hlubokého zamyšlení. Rukou v rukavici si odhrnul pramen rovných černých vlasů, aby nám nabídl lepší pohled na svůj fascinující obličej. Měla jsem pocit, že až moc dobře ví, jaký dojem tím gestem udělá na většinu mladých dívek. Většinu. Postavil se od nás tak daleko, jak mohl, aby to ještě bylo společen sky přijatelné, a s očima upřenýma na Rose zamumlal: „Dobrý večer.“ „Vítejte v Bramhurstu, pane Braddocku,“ matka převzala otěže konverzace. „Doufám, že vám venkov jde k duhu.“ 12
„To… ano,“ odvětil s pohledem stále přilepeným k Rose. Moje ses tra je opravdu hezká, ale měla jsem pocit, že za tím vězí něco jiného. „Moc jsem toho o vás slyšel. Já – doufám, že jeden ze… zázraků sleč ny Rosamund spatřím na vlastní oči.“ V očích mu zahořelo a tvář se mu stáhla do prazvláštního šklebu, který měl zřejmě být pokusem o úsměv. Vysmíval se snad jejím lékařským dovednostem? Ve snaze nás sblížit se k nám připojil sir Winston, aby celý proces urychlil. „Sebastiane, co kdybys slečnu Evelyn a slečnu Rosamund doprovodil do tanečního sálu? Slečna Rosamund ti tak bude moct do sytosti vyprávět, jak zachránila tvého starého strýčka. No tak, ne styď se, chlapče, nabídni jí rámě.“ Sir Winston ukázal na Rose, která k jeho synovci stála blíž. Pan Braddock však couvl a těkal pohledem mezi námi. „Omlou vám se… Možná by-byste – ehm – cestu dovnitř mohly najít samy?“ Strnule se Rose uklonil, otočil se jako na obrtlíku a bez rozlouče ní odkráčel. V ohromeném tichu jsme přihlíželi, jak se snaží unik nout ze vstupní haly – jeho původní trasa do jídelny se ukázala být příliš pomalá a ta náhradní do přeplněného tanečního sálu na tom byla ještě hůř. Na třetí pokus se mu podařilo přejít zpátky na druhou stranu místnosti, aniž by pohlédl naším směrem, a konečně zmizel v herně. „Ach, ten můj synovec,“ ozval se sir Winston. „Budete muset při jmout mou omluvu –“ Rose okamžitě přiskočila tápajícímu muži na pomoc. „S tím si nedělejte starosti, sire Winstone. Zajisté musel být nervózní ze se znamování s tolika vašimi přáteli. Ujišťuji vás, že nás nijak neurazil.“ Sir Winston se po jejích laskavých slovech uvolnil. „Slečno Rosa mund, vy jste to jako obvykle přímo trefila. Má toho vskutku až nad hlavu. Doufám, že mu i slečna Evelyn dá ještě šanci!“ Sir Winston se na mě optimisticky usmál a matka mým směrem vyslala varovný pohled. 13
„Samozřejmě, já ho chápu,“ odpověděla jsem. Doufala jsem, že to vyznělo i trochu upřímně. Sir Winston nám s dalším mrknutím popřál příjemný večer a na směroval mého otce ke kuřárně. Odfrkla jsem si tak tiše, že to slyše la jen Rose. „No tedy, takový pohledný, žádoucí mladý muž,“ prohlásila matka dychtivě a úplně ignorovala, jak mi překvapením spadla brada. „Tro chu zvláštní a tajemný, že? Vím, že to je v dnešní době dost populár ní. Pan Sebastian Braddock – budu se muset poptat na jeho rodiče.“ „Matko, opravdu se mě snažíte provdat za chlapa, který zrovna dal košem vaší dceři a prchl jen proto, aby vyhověl diktátu současné módy?“ „Neudělal to naschvál, Ev,“ řekla Rose. „Nejspíš byl jenom nervóz ní. I ty musíš uznat, že je mimořádně pohledný. A vysoký.“ „Bez ohledu na to, jak je, nebo není pohledný, nemohl tě prostě doprovodit do sálu jako gentleman?“ Matka na mě upřela nasupený pohled, kterým jako by se nevě domky opičila po panu Braddockovi. „Možná utíkal před mojí dce rou, která se nemohla ani náznakem pokusit o zdvořilost.“ „Rose, příští rok u těch mužů uvidíme otravné sklony působit tajemně a zadumaně, aniž by přitom dali najevo jediný gram oprav dového citu. To bude naprosto nesnesitelné,“ vysvětlovala jsem. „Jistě to nemůže být nesnesitelnější než to, jak si neustále stěžu ješ,“ odsekla matka, obrátila se na patě a táhla nás do davu. Už teď mi večer připadal jako věčnost. A přesto jsme se vnořily dál do útrob domu. Matčin trest znamenal naschvál projít jídelnou, kde mě vůně čerstvého pečiva a zákusků provokativně polechtala v nose, než nás pohltila veselá melodie valčíku. Kdyby existoval de sátý kruh pekelný, rozhodně by vypadal jako venkovský taneční sál. Dav se vzdouval u okraje bílého mramorového tanečního parketu, v jehož středu kroužily víry rozevlátých šatů. Jakmile Rose vplula 14
dovnitř, upřely se na ni všechny oči: orchestr měl potíže dál se sou středit na melodii a nějaký muž šlápl svojí partnerce na střevíček, ona však v rámci slušného vychování nevykřikla. Občas mě napadlo, jestli si reakce, jaké moje sestra vyvolává, když vstoupí do místnosti, prostě jen nepředstavuju, ale tady se to nedalo popřít. Nejde jen o její světlé lokny a jasně modré oči. Rose k sobě přitahuje pozornost ještě něčím nedefinovatelně úžasným – oblakem dobroty, který se kolem ní vznáší. V důsledku toho jako by se k ní přes celou místnost nahrnula spousta okouzlených nápadníků. Matka se mezitím pozdravila s ně kolika přítelkyněmi a zabrala se s nimi do tak rozverné konverzace o svobodných mužích, že by si člověk pomyslel, že byly teprve čerstvě ze školy. Všimla jsem si, že nám začíná domlouvat tance, ale naštěstí se do toho vložil vítaný příchozí. Poklonil se nám, sklopil hlavu pl nou hnědých hedvábných vlasů, a když ji zvedl, zdobil ji jeho neuva dající úsměv. Náš nejdražší, nejstarší přítel Robert Elliot. „Evelyn, Rose, přeji dobrý večer. Dnes vypadáte opravdu půvab ně.“ Když mluvil, nespouštěl oči z Rose. Vlastně z Rose nespouštěl oči celých svých osmnáct let. Robert bydlel na vedlejším statku a byl už od dětství naším stálým společní kem – tehdy s námi protrpěl spoustu čajových dýchánků pro panen ky a her na schovávanou. Vyrostl z něj laskavý, přívětivý muž, ačko li možná až příliš seriózní. Ne ten pravý pro mě, ale… „Díky, Roberte,“ odvětila Rose. „Vskutku příjemný večer.“ Moje sestra se o svých citech k Robertovi nikdy nezmiňovala, ale náklonnost mezi nimi dvěma byla odjakživa zřejmá. I když jsme ješ tě byli děti, často jsem si připadala, jako bych se bez pozvání vkráda la do jejich tajného spolku. Přemýšlela jsem nad tím, jestli dá dnes večer konečně svoje záměry jasně najevo. „Je to opravdu příjemný večer, že?“ pokračoval Robert s mnohem větším zápalem, než bylo vzhledem k situaci nutné. Pohlédla jsem na 15
něj, jak se očima vpíjí do Rose, která mu pohled oplácela. Dobře, jsem tu navíc. Když zmizím, třeba ji požádá o ruku. „Ach, podívejte! To čalounění,“ prohlásila jsem a předstírala, že mne okouzlilo křeslo v rohu místnosti. „Hned se vrátím.“ Vydala jsem se k tomu křeslu a rozhlédla se, abych se ujistila, že si mě nikdo nevšímá. Potom jsem nenápadně vklouzla za velkou zelenou rostlinu. Dobře. Byla jsem v bezpečné vzdálenosti od tanečního parke tu a přitom jsem mohla nechat Rose a Roberta rozvíjet jejich romanci. Hezky se k sobě hodili, i když Robertovi malinko scházela sebedůvěra. O konverzační témata neměli nikdy nouzi, a když se zabrali do hovo ru, Robert se dokonce opravdu uvolnil a vypadal, jako by seděl doma u konejšivého ohně, a ne tak, jako by se v jeho plamenech sám pražil. V duchu jsem se zaradovala, když sebral odvahu požádat ji o ta nec a jí se rozzářily oči, jak přikyvovala na souhlas. Nebo jsem si to tak alespoň představovala. V tu chvíli mi čtvrtinu toho výjevu za krýval velký list. Rose vzala Roberta za ruku a spousta zklamaných tváří sledovala, jak vplouvají do středu parketu na další tanec. Povzdechla jsem si a poplácala rostlinu po kmeni. Bez ohledu na to, jak byla statná, zelená a zdravá, nebyla to zrovna ta nejlepší spo lečnost pro mne. Kéž by teď Catherine neuháněla přes marocké pláně nebo se nebavila v nějakém pochybném pařížském salonu. Mou jedi nou další možností bylo připojit se k matce a vyslechnout si snůšku fascinujících pravd o každém žádoucím mladém muži, který projde kolem. (Pan Egbert prý sbírá pánské tkaničky! Jak zajímavé.) Zachmuřeně jsem vyhlížela listovím na Rose a Roberta vířící na parketu. Vypadali neskutečně šťastně a já jsem byla nucena se zamy slet nad svou nespokojeností. Byla jsem prostě jen příliš protivná, jak tvrdila matka? Nudila bych se nakonec úplně stejně i v Evropě? A proč oknem dovnitř zírá ten obr? On. Ten, který předtím nadzvedl zapadlý kočár. Pospíchala jsem ke stěně a kličkovala přitom mezi hloučky hovo 16
řících lidí, abych se na něj mohla lépe podívat. Když jsem se však dostala k dalšímu oknu, nikde jsem ho neviděla. Venku nebylo nic jiného než noc snášející se na sídlo sira Winstona. Nevěděla jsem, jestli si víc přeji, aby to byl on, nebo aby to byla moje nuda, která se znovu projevila jako šílená halucinace. V naději na jakoukoli odpo věď jsem se znovu obrátila k prvnímu oknu a přitom vrazila do uhla zeného černého obleku a gentlemana, který ho měl na sobě. „Božínku. Neměl jsem ponětí, že moje nepřítomnost přinese tako vé trápení.“ Když jsem kousek odstoupila, všimla jsem si, že si nese sklenku, z níž se mu navzdory kolizi překvapivě nevylilo víno. Byl stejně vy soký jako já, ale sebevědomý způsob, jakým vystrkoval svou hrana tou bradu, měl na svědomí, že působil vyšším dojmem. Ano, určitě to byl on. Pan Nicholas Kent. „Co tu proboha děláte?“ Ta otázka mi proklouzla mezi rty dřív, než jsem se mohla rozhodnout, jestli nevyzní příliš neomaleně. „Chtěl jsem zjistit, jaké reakce můj příjezd vyvolá, a musím říct, že nejsem zklamaný,“ odpověděl s úsměvem. Projela mnou vlna potěšení, již jsem nedokázala potlačit. Pan Kent byl jedním z mála lidí, díky kterým mohla být taková společen ská akce snesitelnější. Nečekala jsem, že se vydá takovou dálku až do Bramhurstu. Můj záměr celý večer se otravovat byl najednou v ohro žení. „Vy jste tedy přijel až z Londýna jenom kvůli žertu?“ zeptala jsem se. „Nejspíš by mě to nemělo překvapovat.“ „Ne, ne, mám k tomu mnohem důležitější důvod. Celé město je vzhůru nohama. Budovy se hroutí, ulice jsou pod vodou, obyvatel stvo zachvátil mor, Temže je v plamenech. Ale teprve když se mě osiřelý chlapeček, jehož jsem vytáhl z trosek, svým posledním de chem zeptal: ‚Proč se to všechno muselo stát, pane? Proč musela sleč na Wyndhamová odjet?‘, slavnostně jsem se zavázal k tomu, že vás přivezu zpět a znovu nastolím pořádek.“ 17
„Vymýšlením té průpovídky jste musel strávit podstatnou část té dlouhé cesty vlakem.“ „Ne tak docela. Delší dobu mi zabralo vymýšlení a nacvičování toho, jak vás přimět, abyste si se mnou zatančila.“ „Ach, tak toho se nemůžu dočkat. Jen do toho.“ Otočil se, vyprázdnil sklenku, přehnaně se nadýchl a prudce se obrátil zpátky ke mně s očima plnýma hraného překvapení nad tím, že tam stále ještě jsem. „Ach, slečno Wyndhamová, dobrý večer, ne chtěla byste si se mnou zatančit?“ „Ani ne.“ „Hm. Pak mi dovolte zeptat se na toto: Kdyby si někdo dal tu prá ci, že by vám napsal dopis, a vy byste ten dopis dostala přímo před tím člověkem, odhodila byste ho snad necitlivě bez přečtení?“ Zavrtěla jsem hlavou a přistoupila na jeho hru. „Samozřejmě že ne, to by bylo otřesně nezdvořilé.“ Odložil svou prázdnou sklenku na podnos lokaje, procházejícího kolem. „A není to snad stejně nezdvořilé jako odmítnout tančit na tu překrásnou hudbu, kterou někdo složil pro vaše výslovné potěšení?“ „Tanečníků je tu spousta. Přece nemůžu nikoho urážet.“ „A co ta dálka, kterou jsem sem musel cestovat?“ „Takže jste uražený?“ „Neuvěřitelně. Jestli odmítnete, budu nucen tančit sám,“ konsta toval a zvedl paže, jako by vedl neviditelnou partnerku. „Bude to pří šerně trapné a bude to vaše vina.“ Odfrkla jsem si. „Výhrůžky mě jen přinutí vás o to důrazněji od mítnout.“ Spustil paže a povzdychl si. „Tak dobře. Co byste dělala, kdybyste na tomto plese mohla dělat úplně cokoli?“ „Dala bych si zákusek.“ „Pokud nehodláte těch zákusků sníst aspoň dvě stovky, na celý večer se tou činností nezabavíte.“ 18
V duchu jsem se probrala všemi možnostmi, které se mi naský taly – karty, nápadníci, vydatný přísun vína, ale žádná z nich se mi nezamlouvala. Přesně kvůli tomu jsem se vyhýbala všem plesům, kde to bylo jen trochu možné. „Já nevím,“ přiznala jsem. „Pak vám dávám dvě možnosti. Můžeme tu dál postávat, unyle pozorovat svoje okolí a namáhat mozkové zavity ve snaze na něco přijít. Nebo,“ pokračoval a natáhl ke mně ruku, „se tomu přemýšlení můžeme věnovat, až budeme kroužit kolem dokola a zapomínat, kde jsme.“ „Přesvědčivější argument jsem neslyšela,“ odvětila jsem a podala jsem mu ruku. Poněkud dlouho ji jen tak svíral v dlani, potom si ji položil na rámě a mně bylo jedno, kam mě vede. Když jsme se přiblí žili k parketu, rozezněla se nová melodie a pan Kent, který už nedo kázal potlačovat úsměv, mě vtáhl do valčíku. Jemným tlakem v pase mě v pomalých kruzích vedl mezi oslni vým proudem dalších párů a každý náš krok a otočka vycházely přesně do rytmu s hudbou. Moje hlava jako by se vznášela a z těch pohybů jsem měla skoro až závrať. Jeho světle hnědé oči se vpíjely do mých a zdálo se, že tančí s námi. „Měla jste pravdu, je to absolutně deprimující,“ řekl. „Tak rychle to neodsuzujte,“ odvětila jsem. „Teď přijde ta vzrušují cí část, kdy se budeme dál otáčet přesně stejným způsobem jako do posud.“ Pan Kent si odfrkl. „Přejete si, abych změnil směr? Převálcoval pár dvojic?“ „Ale kdyby byl celý parket posetý těly, neměli bychom kde tančit.“ „Můj bože, vám je nemožné udělat radost.“ Jak jsme se pohupovali a kroužili, otáčela se s námi celá místnost. Chudinka Rose prolétla kolem v záblesku hedvábí, jak se další po blázněný tanečník snažil získat její náklonnost svou bezchybnou 19
technikou. Robert nečinně postával u stěny a dychtivě vyčkával, až na něj znovu přijde řada. Matka, která se oddělila od své skupinky dohazovaček, vykročila po obvodu sálu. A pan Braddock stál odhod laně o samotě a mezi ním a hloučkem hihňajících se školaček zela jen malá mezera. Vypadalo to, že stojí matce přímo v cestě. Nebo snad, a to by bylo ještě horší, je sám jejím cílem. „Rozmyslela jsem si to,“ oznámila jsem panu Kentovi. „Odteď už budeme tančit navždy.“ „Ach, bude to náročný život, ale dobrá, nedovolím, aby si na vás dělal nároky někdo jiný.“ „Výborně, protože vidím, že se mi matka chystá zařídit tanec s pa nem Braddockem.“ „Aha.“ Když se jeho pohled zastavil na panu Braddockovi, v očích mu něco zasvitlo a já jsem nedokázala rozeznat, jestli to bylo poba vení, nebo žárlivost. „To bude ten chlapík tamhle? Rozhodně se zdá, že si našel obdivovatelky.“ „Ano, to je on.“ A pan Kent měl pravdu. Nešlo jen o mou matku a pár mladých žen. Matky z celého hrabství po něm po očku poku kovaly, až se jim vějíře chvěly a dekolty dmuly. Prostoduché slečinky se nenápadně štípaly do tváří a uhlazovaly si vlasy. Jak směšné. Jedna vysoká, nenápadná dívka se směle oddělila od smečky a vy dala se k němu. Obrátila se a zabodla vražedný pohled do svých spo lečnic, které se znovu rozhihňaly. Pan Braddock pozorně přejížděl dav pohledem, jako by někoho hledal, ale jeho strnulé držení těla nasvědčovalo tomu, že ví, jaký rozruch jeho přítomnost vyvolala, a nejraději by okamžitě odešel. Pan Kent a já jsme s určitou dávkou pobavení sledovali, jak se k němu ta odvážná dívka přiblížila zezadu a velice nezdvořile se ho chytila za ruku. Instinktivně škubl paží, aby se jí vytrhl, ale ona se ho dál držela, přestože se jí zmocnil záchvat kašle. A ačkoli se od ní pan Braddock pokoušel odtáhnout, dívce se podařilo svoje představe 20