Pro začátek poklona
Když jsem se před více než třiceti lety ocitl v lesním klášteře v Thajsku, abych se stal buddhistickým mnichem, musel jsem se naučit klanět. Zpočátku to byl pro mě tvrdý oříšek. Pokaždé, když jsme vstoupili do meditační síně, padli jsme na kolena a třikrát jsme s úctou položili hlavu mezi dlaně spočívající na kamenné podlaze. Bylo to cvičení v uctivosti a všímavosti, způsob, jak tělesným pohybem vyjádřit oddanost mnišské cestě prostoty, soucítění a uvědomění. Takhle jsme se klaněli pokaždé, když jsme zaujímali své místo při cvičení s mistrem.
Když už jsem byl v klášteře tak týden dva, jeden ze starších mnichů si mě vzal stranou, aby mi udělil další instrukce. „V tomhle klášteře nestačí klanět se pouze při vstupu do meditační síně či při poučení, jež ti uděluje mistr – zde se musíš klanět i tehdy, když potkáš někoho ze svých starších.“ Protože jsem tam byl jediný člověk ze Západu a chtěl jsem se chovat, jak se sluší a patří, otázal jsem se, kdo jsou moji starší. „Patří k tradici, že tvými staršími jsou všichni, kdo jsou v klášteře delší dobu, ti, kdo jsou mnichy déle než ty.“
A tak jsem se jim začal klanět. Někdy to bylo docela příjemné, poněvadž v tomhle společenství se těch moudrých a ctihodných starších našlo opravdu hezkých pár. Jenže jindy mi to přišlo směšné. Setkal jsem se například s jednadvacetiletým mnichem, který překypoval arogancí a byl
zde jen proto, aby udělal radost svým rodičům anebo se najedl lépe než doma – a já jsem se mu musel klanět, protože vstoupil do kláštera týden přede mnou. Anebo jsem se musel klanět jakémusi ucouranému starému rolníkovi, jenž sem přišel minulý rok, aby si v klášteře užil zajištěného odpočinku; tenhle pěstitel rýže věčně přežvykoval betelové sousto a v životě nevěnoval ani jediný den meditaci. Skládat těmhle chlapíkům, těmhle obyvatelům lesa, poklonu tak, jako by to byli velcí mistři, pro mě nebylo nic jednoduchého.
A přece jsem se klaněl; a protože jsem to prožíval rozporuplně, našel jsem si způsob, jak to zaonačit, aby to fungovalo: když jsem se připravil na den plný poklon „svým starším“, nakonec jsem začal u každé dotyčné osoby pátrat po nějakých vlastnostech, které by té poklony byly hodny. Poklonil jsem se vráskám, jež měl kolem očí ten starý rolník na odpočinku –to kvůli všem těm obtížím, které viděl a vytrpěl a překonal. Poklonil jsem se vitalitě a hravosti mladých mnichů, těm neuvěřitelným možnostem, jež mají v životě ještě před sebou. Klanění se mi začalo líbit. Klaněl jsem se svým starším, klaněl jsem se, než jsem vstoupil do jídelny i než jsem ji zase opustil. Klaněl jsem se, když jsem vešel do své lesní chaty, a klaněl jsem se u studny, než jsem se umyl. Po nějakém čase se mi klanění stalo zvykem – přesně tak jsem to chápal i dělal. Kde se co šustlo, hned jsem se tomu poklonil.
Tuto knihu charakterizuje právě duch poklony. Opravdový úkol duchovního života netkví ve vzdálených místech nebo zvláštních stavech vědomí – spočívá plně v přítomnosti. Žádá po nás, abychom v sobě objevili vstřícného ducha a s moudrým, vlídným srdcem plným úcty přivítali
veškeré dary, jež nám život přináší. Můžeme se klanět kráse i utrpení, svým povinnostem i zmatkům, svým obavám i bezpráví světa. Uctít tímhle způsobem pravdu je cesta ke svobodě. Poklonit se tomu, co je, ne nějakým ideálům, nemusí být vždycky snadné, ale ať už je to sebeobtížnější, lze to chápat jako jedno z nejužitečnějších a nejúctyhodnějších cvičení.
Poklonit se takové skutečnosti, jakou jsou naše životní smutky a zrady, znamená přijmout je – a prostřednictvím tohoto niterného gesta objevíme, že celý život se dá zvládnout. Až se naučíme klanět, shledáme, že v srdci máme více svobody a soucítění, než bychom si kdy dokázali představit.
Perský básník Rúmí o tom vypovídá následovně:
Toto lidské bytí je dům pro hosty.
Každé ráno přijde někdo nový.
Radost, tíseň, sprostota, záblesk povědomí o čemsi, to vše přichází jako nečekaný host.
Uvítej je všechny a bav je, i kdyby byli jen davem zármutků, který ti z domu drze vymetá
veškeré zařízení.
S každým hostem zacházej s úctou.
Třeba tě něčeho zbavil,
třeba připravil prostor pro nové potěšení.
Černá myšlenka, stud, potměšilost.
Vyjdi jim ke dveřím vstříc s úsměvem a pozvi je dál.
Buď vděčný za každého hosta, ať už je to kdokoli, protože každý ti byl seslán jakožto průvodce z druhé strany.
Pár upřímných otázek
Když se pták a jeho obrázek v knize neshodují, vždycky věř tomu ptákovi.
JAMES AUDUBON
Osvícení skutečně existuje. Je možné dospět k procitnutí. Svoboda bez hranic, radost, jednota s Bohem, probuzení do stavu věčné milosti – tyto prožitky jsou běžnější, než tušíte, a nejsou tak daleko. Platí nicméně ještě jedna pravda: nemají trvání. Ano, naše uvědomění a procitnutí nám sice ukazuje realitu tohoto světa a přináší s sebou transformaci, ale je pomíjivé.
Můžete samozřejmě číst tradiční vyprávění plně osvícených mudrců z Východu anebo zcela neposkvrněných svatých a mystiků ze Západu, avšak ideální příběhy zde mohou být poněkud zavádějící. V našem případě to bude vypadat jinak.
Všichni víme, že po líbánkách následuje manželství, po volbách trudný úkol vládnout. V duchovním životě platí totéž: po extázi následuje prádelna.
Duchovní příběhy zpravidla končí osvícením či poučením. Ale co kdybychom se zeptali, co se stane po takovém zážitku? Co se stane, když se zenový mistr vrátí domů ke své ženě a dětem? Co se stane, když jde křesťanský mystik na nákup? Jak vypadá život po prožití extáze? Jak prožíváme své pochopení celým srdcem?
Abych dokázal tyto otázky zodpovědět, hovořil jsem s mnoha lidmi, kteří pětadvacet, pětatřicet, čtyřicet let svého života věnovali duchovní cestě – zejména s těmi, z nichž se stali západní mistři v meditaci, opati, západní učitelé a lamové naší generace. Ti mi pověděli o počátcích své cesty a o svém procitnutí a pak mi popsali lekce, jež jim uštědřil život v letech následujících, kdy se snažili na tomto světě naplnit opravdovou cestu soucítění.
Zde je vyprávění jednoho ze západních zenových mistrů o jeho iniciálním satori (prožitku osvícení) a o dozvucích tohoto stavu. Takovéto příběhy jsou zveřejňovány jen zřídka, a to kvůli nebezpečí, že by mohly ve čtenáři vzbudit mylný dojem, že ti, kdo prožijí takový zážitek, jakým je osvícení, jsou osoby něčím zvláštní. Přestože ten zážitek sám zvláštní vskutku je, neděje se zvláštním lidem. Potkává kohokoli z nás v případě, že jsou splněny určité podmínky, tedy že necháváme vše plynout a otevřeme své srdce dokořán – v případě, že dokážeme vnímat svět zhola jinak, novým způsobem
Jeden učitel dosáhl osvícení ve věku padesáti osmi roků, po mnoha letech cvičení u několika mistrů v meditaci, zatímco současně si budoval kariéru a vychovával rodinu.
Týdenní zenovou meditaci jsem pokaždé prožíval velmi intenzivně. Cítil jsem hluboké emocionální uvolnění a v mysli mi vyvstávaly silné vzpomínky, jako bych právě znovu přicházel na svět – silné bolesti a tělesná katarze. To mi vydrželo na celé týdny poté, co jsem se zas vrátil domů.
Tenhle týden začal stejně. Během prvních dní jsem bojoval s intenzivními emocemi a s uvolněním energie, jež se mi rozlévala po těle, a pokaždé jsem uviděl mistra, jak tam sedí
nehnutě jako skála, a jeho přítomnost mě držela v kurzu jako
kormidlo vedoucí loď po temném zvířeném moři. Měl jsem pocit, jako bych umíral anebo se trhal na kusy. Vybízel mě, ať se zahloubám do svého kóanu, ať se do něho beze zbytku pohroužím. Nedokázal jsem určit, kde můj život začíná ani kde končí.
Potom do mě začala prosakovat překvapivá sladkost.
Z okna jsem spatřil tři mladé břízky a ty byly mou rodinou.
Přímo jsem cítil, jak k nim jdu a hladím je po hladké kůře, a pak jsem se sám proměnil v strom, jehož jsem se dotýkal. Má meditace se zalila světlem.
Takovéhle blaho jsem už pocítil: při některých duchovních cvičeních se mi rozlévalo v mocných vlnách tělem poté, co jsem prožil velkou fyzickou bolest; tentokrát to však bylo jiné.
Jakýkoli niterný zápas ustal a má mysl začala zářit a sálat, byla nezměrná jako obloha a naplněná tou nejlahodnější vůní svobody – osvícení. Cítil jsem se jako Buddha sedící bez námahy celé hodiny a hodiny pod ochranou celého vesmíru, v jeho objetí. Žil jsem ve světě nekonečného míru a nevýslovné radosti.
Veliké životní pravdy byly tak jasné! Věděl jsem, že příčinou trýzně je držení; že následkem toho, že se řídíme smyslem svého menšího já, toho falešného ega, pobíháme kolem jako malicherný pan domácí, který se handrkuje s nájemníky kvůli nicotnostem. Plakal jsem nad všemi našimi zbytečnými smutky. A pak jsem se celé hodiny nedokázal přestat usmívat a smát nahlas. Chápal jsem, jak je to všechno dokonalé, jak je každičký okamžik prodchnut osvícením – vždyť stačí tak málo: otevřít se mu!
V tomhle věčném niterném míru jsem setrval mnoho dní: mé tělo se vznášelo a mysl jsem měl vyprázdněnou. Procitl
jsem ze spánku a mým vědomím proudily vlny lásky a radostné energie. A pak přicházely vhledy a zjevení – jedno za druhým. Viděl jsem, jak se proud života rozprostírá do vzorců, jež vytváříme, jakožto tok naší karmy. Celé pojetí duchovního odříkání jsem viděl jako jakýsi žert, způsob, jak se člověk snaží přimět sám sebe, aby se zřekl normálního života a požitků.
Nirvána je ve skutečnosti tak otevřená a radostná! Znamená o tolik víc než každá z těch drobných rozkoší, po nichž se pachtíme! Neodříkejte se světa – a získáte svět.
Takovýhle popis velikého procitnutí se obvykle objevuje na konci duchovního příběhu: přichází osvícení, daná osoba vstupuje do řad moudrých bytostí a všechno pak následuje zcela přirozeně. V podstatě v nás přetrvá dojem, že ona procitnuvší osoba žije od té chvíle šťastně až do smrti. Ale co když budeme v tomhle vyprávění pokračovat a vyžádáme si další kapitoly?
Několik měsíců po téhle extázi se dostavila deprese a s ní i nějaké důležité problémy v práci. Nepřestávaly mě trápit potíže s dětmi a s rodinou vůbec. Ach ano, vyučoval jsem dobře, dokázal jsem inspirativním způsobem přednášet, ale pokud si popovídáte s mou ženou, řekne vám, že postupem času ze mě začal být stejný netrpělivý mrzout jako vždycky. Věděl jsem, že tohle veliké spirituální vidění je čirá pravda a že je tu pořád, pod tím vším, jenomže zároveň jsem zjistil, jaká spousta věcí se ani za mák nezměnila. Mámli být upřímný, musím přiznat, že má mysl a osobnost byly prakticky stejné jako předtím –a moje neurózy také. A snad i horší, protože nyní je vidím daleko zřetelněji. Otevřela se přede mnou kosmická zjevení, a já
přesto potřeboval terapii, jen abych si mohl utřídit každodenní omyly a lekce vyplývající ze skutečnosti, že žiji lidský život.
Co bychom si měli vzít ze svědectví o takovémhle procitnutí a z popisu dalšího dění? Toto vyprávění nám nastavuje zrcadlo, abychom mohli porozumět sami sobě. Posvátné tradice byly vždy ve značné míře uchovávány právě prostřednictvím příběhů: vyprávíme a převypravujeme příběhy o Noemovi, o Bal Šem Tovovi, Muhammadovi, o svaté Terezii, o Milaräpovi, Krišnovi a Árjunovi, o Buddhově hledání, o Ježíšovi. V moderní době se učíme ze života Thomase Mertona, róšiho Suzukiho, Anne Frankové a Martina Luthera Kinga mladšího. Prostřednictvím jiných životů prodchnutých spiritualitou dokážeme jasně nazírat své vlastní možnosti a lépe chápat, jak se dá moudře žít. Součástí mé duchovní práce je rovněž pozorování lidí. Můj učitel adžán Čá věděl, že klíčem k našemu utrpení i osvobození je náš charakter. A proto soustředěně hleděl na ty, kdo k němu přicházeli, podobně, jako když hodinář snímá z hodinek plášť, aby prozkoumal, jak tikají.
Šťastným řízením osudu mně coby „duchovnímu profesionálovi“ okolnosti umožnily navázat úzký kontakt s mnoha osobnostmi moderního spirituálního života. Žil jsem a učil jsem se spolu se svatými jeptiškami a moudrými opaty z křesťanských klášterů, s židovskými mystiky, s hinduistickými, súfijskými a buddhistickými mistry a s vůdčími osobnostmi jungovských a transpersonálních společenství. To, co člověk může pozorovat a vyslechnout v takovéto společnosti, mu do značné míry odhaluje směr, jímž se odvíjí moderní duchovní cesta, a také obtíže, se kterými se potýkají i ti nejoddanější.
Zde je příklad toho, co se člověk může v takovéto společnosti naučit.
Od počátku devadesátých let jsem se angažoval při svolávání řady shromáždění buddhistických učitelů ze všech významných škol. Jednu takovou sérii setkání hostil dalajlama ve svém paláci v Dharamsale. Sešli se zde západní a asijští učitelé, aby prodiskutovali způsoby, jak by praktikování buddhismu mohlo pomoci modernímu světu, a také aby se vyslovili stran různých obtíží, s nimiž se setkáváme. Místnost byla plná dobrosrdečných, soucitných zenových mistrů, lamů, mnichů a mistrů meditace, jejichž moudrost, práce a společenství už přinesly užitek tisícům lidí. Hovořili jsme o mnoha úspěších a o tom, jak nás těší být součástí takového dění. Ale když nadešel čas upřímně si promluvit o problémech, které nás trápí, vyšlo najevo, že duchovní život není tak docela harmonický – i on je odrazem našich kolektivních bojů a individuálních neuróz. I v takovéto vznešené a zanícené společnosti se najde dost prostoru pro předsudky a slepotu. Sylvia Wetzelová, buddhistická učitelka z Německa, mluvila o tom, jak obtížné je pro ženu a pro ženskou moudrost stát se plně součástí buddhistického společenství. Ukázala na spoustu zlatých Buddhů a vynikajících tibetských maleb zdobících místnost, kde se nacházíme, a podotkla, že všechny zobrazují mužské postavy. Potom vyzvala dalajlamu a ostatní lamy a mistry, aby zavřeli oči a meditovali s ní, aby si představili, že vstupují do téhle místnosti, kde mezitím došlo k transformaci v tom smyslu, že se mají poklonit čtrnáctému ženskému vtělení dalajlamy. A toto vtělení je obklopeno mnoha rádci, kteří mají rovněž ženskou podobu, a kolem nich jsou různá zobrazení Buddhy a svatých, všech
přirozeně v ženských tělech. Jistě, v tomhle transformovaném světě nikdy nikdo netvrdí, že být mužem je něco podřadnějšího. Navzdory tomu však tihle muži byli žádáni, aby seděli vzadu, byli zticha a po setkání pomohli v kuchyni. Když na konci její meditace přítomní muži znovu otevřeli oči, dal se z nich vyčíst mírný úžas.
Vzápětí promluvila jemným hlasem Ani Tenzin Palmo, tibetská mniška anglického původu, která byla cvičena ve svém povolání dvacet let, z čehož dvanáct roků strávila v jeskyních na hranicích Tibetu; popisovala duchovní touhu a neuvěřitelné těžkosti, jimž jsou vystaveny oddané ženy, které mají dovoleno pouze živořit na periférii klášterního společenství, často bez výuky, jídla či jakékoli podpory. Když domluvila, dalajlama složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Přislíbil, že bude ze všech sil podporovat, aby místo žen v jeho společenství bylo přehodnoceno ve prospěch větší rovnosti. A přece: i v letech, jež od té doby uplynula, se v každé buddhistické zemi najde mnoho starších učitelů, kteří se nepřestávají těmto změnám bránit a bojovat s nimi – někdy ve jménu tradice, jindy z důvodů podmíněných psychologicky či kulturně. Při setkání s dalajlamou se jeden ze starších zenových opatů přiznal, že jeho osobní bolestný vztah vůči matce je příčinou toho, že je pro něj takřka nemožné vést skupinku žen, jež se v jeho chrámu staly duchovními osobami. Své potíže na tomto poli působnosti pak připustili i jiní.
Náš hovor se stočil k dalším podobám slepoty: k sektářství a k silným destruktivním bojům mezi jistými buddhistickými mistry a společenstvími; k izolaci a osamělosti vážícími se k roli učitele; k učitelům, kteří někdy vykořisťují své studenty prostřednictvím toho, že zneužívají moc, peníze
a sexualitu. V neformálních rozhovorech jsme probrali také mnoho problémů osobního rázu: učitelé popisovali trýznivý rozvod, období strachu a deprese, konflikty s rodinou či s jinými členy společenství. Učitelé meditace rozprávěli o stresu a chorobách, o dospívajících dětech, jež vyhrožují sebevraždou, nebo o agresivních puberťácích, kteří chtějí zůstat venku celou noc a postaví se rodičům se slovy: „Ty jsi zenový mistr – a koukni se, jak jsi připoutaný!“ Každý z nás má problémy, které souvisejí s tělem, s osobností, s rodinou a se společenstvím. Pochopili jsme, co máme společné: lidskost.
Naštěstí sdílíme i úžasná dobrodiní, jež nám jsou poskytována duchovními cvičeními, a také radost a svobodu, kterou jsme se naučili nosit s sebou v nelehkých, proměnlivých podmínkách světa.
Pozoruhodná a nová byla upřímnost, s níž jsme spolu rozprávěli. Náš úmysl byl podnícen pokorou a soucítěním, které projevil sám dalajlama, člověk neustále dychtící po poučení –i po poučení z vlastních chyb. Začali jsme chápat, že se můžeme učit od sebe navzájem, že můžeme najít způsoby, jak se vyhnout opakování bolestných omylů, jak docílit toho, aby naše ideály spočinuly v náručí našeho lidství. Bylo to, jako by rozkvétající moudrost a umění jednotlivce procitaly plněji k životu v kolektivu, v rámci celku.
Obtíže, jež v podmínkách moderní doby nastávají při hledání moudrého vyjádření duchovního života, se neomezují jen na východní tradice. Jedna matka představená, milovaná abatyše sto let starého katolického kláštera jeptišek v Maine, vyrůstala v tichu svého kláštera od svých sedmnácti, až dokud nenastala šedesátá léta. Tehdy v duchu reforem změnil papež Jan XXIII. jazyk mše svaté, takže latinu nahradila
angličtina a přísné mlčení řeholních řádů bylo prolomeno. Pro ty, kdo se po celá desetiletí skrývali v nábožném mlčení a naplňovali své dny modlitbou a niternou reflexí, to bylo neuvěřitelně těžké: oni zkrátka nevěděli, jak mají mluvit, a když to věděli, někdy před nimi vyvstávaly překvapivě konfliktní situace. Najevo vycházela nejen jejich láska, ale i skryté předsudky, zakořeněná zášť, malichernost a obavy, jež se vskrytu uchovávaly za hradbou modlitby a mlčení.
Sestry byly nuceny vypořádat se se svým duchovním životem nahlas, aniž by předtím byly jakkoli cvičeny v moudré řeči. Mnohé z nich klášter opustily. Tomuhle společenství trvalo spoustu let, než v lidských slovech našlo tutéž milost, jakou jeho členové pociťovali v mlčení. A přesto si duchovní život žádá obojí! Stejně jako dech vstupuje do našeho těla a zase z něj vychází, je nutno sjednotit i naše vnitřní vědění s vnějším vyjádřením. Nestačí dotknout se procitnutí – musíme najít způsoby, jak jeho vize prožít ve vší plnosti. Dokonalé osvícení se objevuje v mnoha textech, ale co se týče všech těch západních mistrů a učitelů, které znám, lze říci, že u nich se takto bezvýhradná dokonalost nenajde. Období velké moudrosti, hlubokého soucítění a skutečného poznání svobody se střídají s obdobími strachu, zmatku, neurózy a zápasu. Většina učitelů bude tuto pravdu připravena přiznat. Bohužel, najde se i pár lidí ze Západu, kteří prohlašují, že dosáhli dokonalosti a svobody, na níž nelpí žádný stín. V jejich společenstvích bývá zle: tito lidé totiž svou nadutostí často vytvářejí společenství, jež jsou nejvíc ze všech soustředěna na získání moci a na destrukci.
Nejmoudřejší z nás vyjadřují více pokory. Například opati otec Thomas Keating z kláštera Snowmass či Norman
Fischer ze zenového střediska v San Francisku pravidelně
říkávají: „Učím se to“ a „Nevím.“ V duchu Gándhího, Matky Terezy, Dorothy Dayové a dalajlamy chápou, že duchovní dokonalost se nerodí sama ze sebe, nýbrž z trpělivosti a lásky, jež se násobí díky moudrosti většího společenství; chápou, že duchovní naplnění a svoboda v sobě zahrnuje také soucítění vůči všemu, co na sebe bere tuto lidskou podobu.
Zde bychom se mohli zeptat: a co staří mistři v Asii? Není možné, že západní zenoví mistři a lamové jsou prostě příliš mladí a zaostalí, než aby byli představiteli skutečného osvícení? Četní západní učitelé by tenhle názor na sebe označili jako pravdivý. Ale zatímco kdesi daleko odtud třeba žije někdo, kdo zdánlivě naplňuje představu o dokonalém osvícení, tento zjev může být důsledkem zmatku vládnoucího mezi rovinou tradiční představy a rovinou lidskou. V Tibetu existuje přísloví, že tvůj guru by měl bydlet alespoň tři údolí od tebe. Tato údolí od sebe oddělují ohromné hory, takže než svého učitele uvidíš, máš před sebou mnoho dní náročného putování. Smyslem toho všeho je, že pouze na takovou vzdálenost tě může inspirovat dokonalost toho gurua.
Když jsem si posteskl svému opatovi adžánu Čáovi, jehož miliony lidí považují za velkého světce, že ani on se vždycky nechová, jako by dosáhl dokonalého osvícení, zasmál se a řekl mi, že to je dobře, „poněvadž jinak by sis mohl pořád ještě namlouvat, že Buddhu můžeš najít mimo sebe. A on tam přitom není.“
Samozřejmě, mnozí z těch nejpůsobivějších, vysoko oceňovaných asijských mistrů hovoří o tom, že i oni sami zůstávají pořád studenty a učí se ze svých chyb. Někteří, jako třeba zenový mistr Šunrjú Suzuki, o sobě dokonce ani nemluví
v souvislosti s osvícením. Róši Suzuki místo toho říká:
„Přísně vzato, osvícení lidé neexistují – je pouze osvícená činnost.“ Tohle pozoruhodné konstatování nám sděluje, že osvícení si nikdo z nás nemůže podržet. Ono prostě existuje v okamžicích svobody.
Pětasedmdesátiletý Pir Vilajat Chan, hlava súfijského řádu na Západě, se svěřuje se svým přesvědčením, jež zní následovně:
Kdybychom ty veliké učitele, s nimiž jsem se setkal v Indii a v Asii, dopravili do Ameriky, dali jim dům, dvě auta, partnerku, tři děti, práci, pojištění a daně, všem by jim nastaly těžké časy.
Má-li mít naše počáteční představa o duchovním životě punc ryzosti, je nutno naplnit ji tady a teď, na místě, kde žijeme. Jak vypadá cesta západního člověka uprostřed složité společnosti? Jak se naučili žít ti, kdo zasvětili duchovnímu cvičení pětadvacet, třicet, čtyřicet let života? Tohle jsou otázky, které jsem začal klást těm, kdo se na Západě stali zenovými mistry, lamy, rabíny, opaty, jeptiškami, jogíny, učiteli a jejich pokročilými studenty.
Abychom mohli porozumět duchovnímu životu, začal jsem od samého začátku. Zeptal jsem se, co nás táhne k životu prodchnutému duchovnem a jaké obtíže musíme na své cestě překonat. Zeptal jsem se, jaké dary a jaké procitnutí k nám přicházejí a co je nám známo o osvícení. Potom jsem položil otázku, co následuje po extázi, protože člověk zraje v cyklech duchovního života. Existuje moudrost, která v sobě obsahuje jak extázi, tak prádelnu?
ČÁST PRVNÍ
