Issuu

Siddhartha Mukherjee

Nositel Pulitzerovy ceny

PÍSE˜ BU˜KY

EDICE POPRVÉ

V ČEŠTINĚ

Svazek 10

Siddhartha Mukherjee

PÍSEŇ BUŇKY

Siddhartha Mukherjee

PÍSEŇ BUŇKY

Proměny medicíny a lidského těla

Překlad Jan Šmarda

Jazyková spolupráce Kateřina Danielová

Masarykova univerzita

Brno 2025

Přeloženo z anglického originálu The Song Of The Cell: An Exploration of Medicine and the New Human vydaného nakladatelstvím Scribner v roce 2023.

Zdroje pro obrazovou přílohu poskytlo nakladatelství Simon & Schuster.

Kniha vychází s podporou společností:

Roche s.r.o.

Life M s.r.o.

Fotografie na obálce: „Cellular harmony: The Interplay of action, mitochondria and the nucleus in B cells“. Vítězný mikrosnímek soutěže CELLIM Best Microscopy, Picture Contest 2024, autorem je Narenda Varma Gottumukkala, Masarykova univerzita, CEITEC, výzkumná skupina Michala Šmídy.

ISBN 978-80-280-0713-3 (vázaná)

ISBN 978-80-280-0770-6 (brožovaná)

ISBN 978-80-280-0714-0 (online : pdf)

Věnováno W. K. a E. W., kteří byli mezi prvními.

V součtu součástí jsou pouze části.

Svět je třeba poměřovat zrakem. Wallace Stevens

Život je trvalý rytmický pohyb pulsu, chůze, dokonce i buněk. Friedrich Nietzsche

Obsah

Předehra: Základní částice organismu ix

Úvod: K buňce se budeme pořád vracet 1

PRVNÍ ČÁST

OBJEV

Původní buňka: Neviditelný svět 17

Viditelná buňka: Fiktivní příběhy o zvířátkách 23

Univerzální buňka: Nejmenší částice tohoto malého světa 33

Patogenní buňka: Mikrobi, infekce a antibiotiková revoluce 49

DRUHÁ ČÁST

JEDNA A MNOHÉ

Organizovaná buňka: Vnitřní anatomie buňky 67

Dělící se buňka: Buněčná reprodukce a objev IVF 85

Zmanipulovaná buňka: Lulu, Nana a zneužití důvěry 105

Vyvíjející se buňka: Buňka se stává organismem 119

TŘETÍ ČÁST

KREV

Neklidná buňka: Krevní oběh 131

Hojivá buňka: Krevní destičky, sraženiny a moderní epidemie 142

Buněčná ochranka: Neutrofily a jejich Kampf proti patogenům 150

Buňka zachránkyně: Někoho-li potká někdo 161

Bystrá buňka: Rafinovaná inteligence T-lymfocytu 175

Tolerantní buňka: Vlastní já, horror autotoxicus a imunoterapie 195

ČTVRTÁ ČÁST

PÁTÁ ČÁST ORGÁNY

Buňka občanka: Výhody sounáležitosti

Přemýšlivá buňka: Mnohostranný neuron

Buňka organizátorka: Homeostáze, stálost a rovnováha

ŠESTÁ ČÁST ZNOVUZROZENÍ

Obnovující se buňka: Kmenové buňky a první transplantace 273

Napravující buňka: Zranění, rozklad a stálost

Sobecká buňka: Ekologická rovnice a rakovina

Písně buňky

Epilog: Lepší verze mého já

ohlasy na knihu

Předehra

Základní částice organismu

„Jak prosté,“ řekl. „Je to jeden z těch případů, kdy logicky uvažující člověk může vyvolat dojem, jenž se jeho sousedovi, který přehlédl jeden drobný fakt tvořící základ dedukce, jeví jako pozoruhodný.“

Sherlock Holmes dr. Watsonovi v povídce Mrzák (Sir Arthur Conan Doyle)

Rozhovor, o kterém bude řeč, se odehrál při večeři někdy v říjnu 1837. Zřejmě už bylo po setmění a na ulicích v centru Berlína svítily plynové lampy. Z toho večera se zachovaly jen útržkovité vzpomínky. Nikdo si nepsal poznámky, nenásledovala žádná vědecká korespondence. Zůstal jen příběh dvou přátel – kolegů z laboratoře, kteří si u jídla povídali o svých pokusech a přišli na zásadní myšlenku.* Jedním ze stolovníků byl botanik Matthias Schleiden. Na čele měl výraznou nevzhlednou jizvu, památku na dávný pokus o sebevraždu. Tomu druhému, zoologu Theodoru Schwannovi, sahaly kotlety až ke spodní čelisti. Oba pracovali pod vedením významného fyziologa Johannese Müllera na berlínské univerzitě.

Schleiden, původně právník, který se stal botanikem, studoval strukturu a vývoj rostlinných pletiv. Věnoval se „senoseči“ („Heusammelei“), jak tomu říkal, a sesbíral stovky vzorků rostlinné říše: tulipány, leukothoé, kousky smrku, traviny, orchideje, šalvěj, linanthus, hrách a desítky druhů lilií. Botanikové považují jeho sbírku za velmi hodnotnou.

Schwann a Schleiden debatovali toho večera o fytogenezi, tedy o původu a vývoji rostlin. Schleiden Schwannovi prozradil, co při procházení všech svých rostlinných vzorků zjistil: že všechny mají jednotnou stavbu a organizaci. Během vývoje rostlinných tkání – listů, kořenů, děložních lístků – se významně

* Poznámky pod čarou ke kapitole Předehra jsou přesunuty do poznámek na konci knihy.

Snad ještě překvapivější však byla výrazná shoda ve stavbě tkání. Všechny části rostliny tvořily autonomní a nezávislé jednotky – buňky. „Každá buňka vede dvojí život,“ napsal Schleiden o rok později, „jeden je zcela nezávislý a týká se výhradně její vlastní existence; druhý je vedlejší a souvisí s tím, že je součástí rostliny.“

Život uvnitř života. Nezávislá živá bytost – jednotka, která tvoří součást celku. Stavební kostka obsažená uvnitř větší živé bytosti.

Schwann zbystřil. Také si všiml zvýrazněného jádra, ovšem u buněk vyvíjejícího se živočicha – pulce. I on zaznamenal jednotnou mikroskopickou stavbu živočišných tkání. Jednota, kterou Schleiden vypozoroval u rostlinných buněk, by mohla být výrazem hlubší jednoty všeho živého.

V jeho mysli začal klíčit zásadní a radikální názor, který měl změnit historii biologie a medicíny. Možná ještě téhož večera, nebo brzy poté, pozval (nebo možná dotlačil) Schleidena do své laboratoře v anatomickém ústavu, kde uchovával svou sbírku vzorků. Schleiden se zahleděl do mikroskopu a potvrdil, že mikroskopické struktury vyvíjejících se živočichů, včetně zvýrazněného jádra, vypadají téměř stejně jako u rostlin.

Zvířata a rostliny – životní formy zdánlivě tak odlišné, jak jen živé organismy mohou být. Přesto Schwann i Schleiden zaznamenali, že podobnost jejich tkání pod mikroskopem je podivuhodná. Schwannovo tušení bylo správné. Později vzpomínal, jak se tehdy večer se svým přítelem shodli na univerzální a základní vědecké pravdě: živočichové i rostliny mají „společný způsob stavby, zajišťovaný buňkami“.

V roce 1838 Schleiden svá pozorování shrnul v rozsáhlé práci nazvané

Beiträge zur Phytogenesis (Příspěvky k našemu poznání fytogeneze). O rok později následovala jeho práci o rostlinách Schwannova kniha věnovaná živočišným buňkám Mikroskopische Untersuchungen über die Uebereinstimmung in der Struktur und dem Wachsthum der Thiere und Pflanzen (Mikroskopické výzkumy shody ve stavbě a růstu živočichů a rostlin). Schwann postuloval, že rostliny i živočichové jsou organizovány podobně – v obou případech jako „seskupení plně individualizovaných nezávislých bytostí“.

Díky dvěma zásadním dílům, publikovaným s odstupem přibližně dvanácti měsíců, se veškerý živý svět propojil v jediném pevném bodě. Schleiden a Schwann nebyli první, kdo buňky rozpoznal nebo kdo si uvědomil, že představují základní jednotky živých organismů. Jejich vhled byl originální tím, že předpokládal hlubokou jednotu organizace a funkce všech živých bytostí. Jak napsal Schwann, rozmanité větve života spojuje „společné pouto“.

Schleiden se koncem roku 1838 odstěhoval z Berlína a přijal místo na univerzitě v Jeně. V roce 1839 odešel i Schwann, aby nastoupil na Katolickou univerzitu v belgické Lovani. I když se po odchodu z Müllerovy laboratoře jejich cesty rozešly, nadále udržovali čilou korespondenci a přátelský vztah. Jejich

x zviditelňuje podbuněčná struktura zvaná jádro. (Schleiden neznal funkci jádra, ale povšiml si jeho zvláštního tvaru.)

zásadní práce o základech buněčné teorie je nepochybně spjatá s jejich působením v Berlíně a s dobou, kdy byli blízkými kolegy, spolupracovníky a přáteli. Podle Schwannova vyjádření objevili „základní částice organismů“.

Tato kniha je příběhem o buňce. Je kronikou objevu, že všechny organismy, včetně člověka jsou tvořeny buňkami jako základními částicemi. Je příběhem o tom, jak se tyto autonomní jednotky života organizují a spolupracují při vytváření tkání, orgánů a orgánových systémů, a umožňují tak důmyslné fyziologické funkce, jako je imunita, reprodukce, schopnost vnímat, chápat, opravovat se a omlazovat se. Popisuje i to, co se děje, když buňky přestanou fungovat a naše těla se překlopí z buněčné fyziologie do buněčné patologie, kdy následkem selhání funkce buněk dochází k selhání tělesných funkcí. A konečně přináší příběh o tom, jak prohlubování našich znalostí buněčné fyziologie a patologie podnítilo revoluci v biologii a medicíně, vedlo ke zrodu transformační medicíny a jejím prostřednictvím i k transformaci lidských bytostí.

Mezi lety 2017 a 2021 jsem napsal tři články pro magazín New Yorker. První z nich se týkal buněčné medicíny a její budoucnosti – zvláště objevu T-lymfocytů upravených pro léčbu rakoviny. Druhý se zaměřoval na nový pohled na rakovinu vycházející z ekologie buněk – tedy nikoliv na izolované nádorové buňky, ale na nádory in situ a na otázku, proč se určitá místa v těle jeví jako mnohem příhodnější pro růst maligních buněk než jiné orgány. Třetí jsem napsal během prvních dnů pandemie covidu-19 a věnoval jsem se v něm chování virů v našich buňkách a tělech i tomu, jak by nám toto chování mohlo pomoci pochopit defekty fyziologie člověka vyvolané určitými viry.

Přemýšlel jsem o tematickém propojení těchto textů. Zdá se, že ústředním tématem všech tří je příběh buněk a buněčného reinženýrství. Probíhala přípravná fáze revoluce a bylo zřejmé, že minulost (ani budoucnost) není dosud popsána: pro buňky, naši schopnost s nimi manipulovat ani pro transformaci medicíny, k níž dochází v návaznosti na tyto revoluční události.

Ze semínek zasetých ve zmíněných třech článcích samy od sebe vyrašily stonky, kořeny a úponky této knihy. Kronika začíná v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století, v době, kdy jeden samotářský holandský obchodník s látkami a jeden neortodoxní anglický polyhistor, vzdálení od sebe stovky kilometrů, pracovali nezávisle na sobě, hleděli do svých podomácku vyrobených mikroskopů a objevili první důkazy existence buněk. Pokračuje až do přítomnosti – kdy vědci upravují lidské kmenové buňky a infuzí je přenášejí do těl pacientů s chronickými nemocemi s potenciálně fatálním průběhem, jako je cukrovka či srpkovitá anémie, kdy se do buněčných okruhů mozku osob

s nepoddajnými neurologickými potížemi vpravují elektrody. A to nás přivádí k propasti nejisté budoucnosti, kdy „šílení“ vědci (jeden z nich byl na tři roky uvězněn a doživotně zbaven práva provádět experimenty) připravují embrya s upravenými geny a provádějí transplantace buněk, aby rozostřili hranici mezi tím, co je přirozené a co nadpřirozené.

Čerpal jsem z řady zdrojů: z rozhovorů, setkání s pacienty, z procházek s vědci (a s jejich psy), z návštěv laboratoří, pozorování mikroskopem, rozhovorů se sestrami, pacienty a lékaři; z historických pramenů, vědeckých prací i soukromých dopisů. Mým cílem není napsat ucelenou historii medicíny nebo zrodu buněčné biologie, jako to ve svých vynikajících pracích učinili třeba Roy Porter, autor knihy Dějiny medicíny: od starověku po současnost, Henry Harris – The Birth of the Cell (Zrození buňky) nebo Laura Otis – Müller’s Lab (Müllerova laboratoř). Jde mi spíše o vylíčení, jak koncept buňky a poznání buněčné fyziologie změnily medicínu, vědu, biologii, společenské struktury i kulturu. Jeho vrcholem je vize budoucnosti, v níž se naučíme tyto jednotky upravovat do nových forem, nebo dokonce vytvářet umělé buňky a části lidského těla.

Příběh buňky v této podobě nevyhnutelně vykazuje mezery a prázdná místa. Buněčná biologie je neoddělitelně spjata s genetikou, patologií, epidemiologií, epistemologií, taxonomií a antropologií. Nadšenci pro konkrétní oblasti medicíny nebo buněčné biologie s legitimním zájmem o určitý buněčný typ mohou historii nahlížet úplně jinou optikou; botanikům, bakteriologům a mykologům bude nepochybně chybět přiměřená pozornost věnovaná rostlinám, bakteriím a houbám. Vstupovat jednotlivě do všech těchto oblastí by znamenalo vydat se na cestu labyrintem, který se větví do dalších labyrintů.

Mnoho aspektů příběhu jsem přesunul do poznámek pod čarou a poznámek na konci textu.* Velmi čtenářům doporučuji, aby si je skutečně přečetli.

V průběhu naší cesty se setkáme s mnoha pacienty, včetně několika mých vlastních. U některých z nich jsem uvedl jejich jména, ostatní si přáli zůstat v anonymitě a jejich identifikační údaje jsou z textu odstraněny. Cítím nesmírnou vděčnost k těmto mužům a ženám, kteří měli odvahu vydat se na neprobádaná území a svěřit své tělo i ducha vyvíjející se a nejisté oblasti vědy. A cítím také obrovské nadšení, že mohu být u toho, když buněčná biologie ožívá v novém odvětví medicíny.

* Musím přiznat, že o jedné nevyhnutelné otázce jsem psal jen málo, a to o nákladech, spravedlnosti a dostupnosti. Částečně se jimi zabývají poslední kapitoly této knihy, ale tato témata si vyžadují mnohem hlubší diskusi, než jaká je možná na následujících stránkách. Není možné, aby historie buněk sloužila současně jako učebnice politiky, veřejného zdraví, ekonomie, spravedlnosti a inkluze.

Úvod

K buňce se budeme pořád vracet

Bez ohledu na změny a zvraty se nakonec vrátíme k buňce. Rudolf Virchow, 1858

V listopadu 2017 jsem sledoval, jak můj přítel Sam P. umírá, protože jeho buňky se vzbouřily proti jeho tělu.

Na jaře 2016 Samovi diagnostikovali maligní melanom. Rakovina se mu nejprve objevila na tváři jako černofialové mateřské znaménko ve tvaru mince, obklopené jakousi svatozáří. Jeho matka Clara, malířka, si jej poprvé všimla koncem léta na Block Islandu, kde trávili dovolenou. Přemlouvala ho, aby si jej nechal zkontrolovat dermatologem, potom prosila a nakonec vyhrožovala –ale Sam neměl čas. Jako aktivní sportovní novinář ve velkém deníku se nechtěl zdržovat nějakou otravnou skvrnou na tváři. V březnu 2017 jsem se s ním viděl a vyšetřil ho – nebyl jsem jeho onkolog, ale jeden přítel mne o to požádal –nádor už dorostl do podlouhlého útvaru o velikosti palce a na kůži byly patrné metastázy. Když jsem se výrůstku dotkl, Sam sebou škubnul bolestí.

Setkat se s rakovinou je jedna věc, ale být svědkem její pohyblivosti je něco zcela jiného. Melanom se začal přesouvat ze Samovy tváře k uchu. Při bližším pohledu bylo vidět, že za sebou zanechává brázdu fialových teček jako trajekt plující po vodě.

Dokonce i sportovní redaktor Sam, který se celý život zaměřoval na rychlost, pohyblivost a hbitost, byl ohromen tempem progrese melanomu. Opakovaně na mě naléhal – jak je možné, že buňka, která desítky let klidně spočívala v jeho kůži, najednou získala schopnost prohánět se mu po tváři, a ještě se přitom divoce dělit?

Nádorové buňky však žádnou z těchto vlastností „nevynalezly“. Nejsou to nově vzniklé buňky, ale něco jako rukojmí – nebo přesněji řečeno, buňky, které mají nejvyšší míru zdatnosti s ohledem na přežití, růst a tvorbu metastáz, jsou

k tomu přirozeně vybrány. Geny a proteiny, které buňky používají pro výstavbu stavebních dílů nutných pro růst, se rekrutují z genů a proteinů určených pro vyvíjející se embryo při jeho prudkém růstu v prvních dnech života. Dráhy, jež nádorová buňka využívá pro překonání rozsáhlých tělních prostorů, jsou zcizeny buňkám, které jsou ze své podstaty v těle pohyblivé. Geny umožňující neomezené buněčné dělení jsou poškozenými, mutantními variantami genů, které zajišťují normální dělení buněk. Rakovina zkrátka představuje buněčnou biologii zviditelněnou v patologickém zrcadle. Jako onkolog jsem především buněčným biologem – jenomže normální svět buněk vnímám jako převrácený zrcadlový odraz.

Začátkem jara 2017 Samovi předepsali léky, které měly donutit jeho vlastní T-lymfocyty k boji s armádou rebelů rostoucí v jeho těle. Jen si to představte: Samův melanom a jeho T-lymfocyty žily po několik let, možná desetiletí, vedle sebe a v podstatě se ignorovaly. Maligní nádor byl pro jeho imunitní systém neviditelný. Miliony T-lymfocytů potkávaly každý den jeho melanom a bez povšimnutí ho míjely jako kolemjdoucí odvracející tvář od buněčné katastrofy.

Lék, který dostal Sam předepsaný, měl jeho T-lymfocytům pomoci odhalit nádor, jenž pro ně byl dosud neviditelný, a přimět je, aby melanom rozpoznaly jako „cizího“ agresora a zapudili ho, podobně jako zapuzují buňky, které jsou infikované mikroby. Z pasivních kolemjdoucích se měli stát aktivní činitelé Tělní buňky jsme upravili tak, aby se dosud neviditelné stalo viditelným

Objev této „odhalovací“ medicíny znamenal vyvrcholení radikálního pokroku buněčné biologie, k němuž došlo již v padesátých letech 20. století: pochopení mechanismů, kterými T-lymfocyty rozlišují vlastní buňky od cizích, nalezení proteinů, díky nimž tyto imunitní buňky odhalují cizí útočníky, objasnění drah, jejichž pomocí naše normální buňky odolávají útokům tohoto detekčního systému, čehož zase využívají nádorové buňky, aby se staly neviditelnými, a objevení molekuly, která zbavuje maligní buňky jejich pláště neviditelnosti – každý z těchto vhledů byl postaven na vhledu předchozím a každý byl buněčnými biology těžce vydobyt z tvrdé a chladné země.

Téměř okamžitě po zahájení Samovy léčby se v jeho těle rozpoutala občanská válka. Jeho probuzené T-lymfocyty zaznamenaly přítomnost rakoviny a vrhly se pomstychtivě na maligní buňky, což rozpoutalo cyklus msty. Karmínový výrůstek na Samově tváři se jednoho rána rozpálil, protože imunitní buňky nádor infiltrovaly a vyvolaly zánět, načež se maligní buňky spakovaly a odešly; zůstaly po nich jen doutnající, vyhasínající ohníčky. Když jsem se s ním po několika týdnech zase sešel, podlouhlý útvar a tečky za ním zmizely. Zůstal jen odumírající zbytek nádoru, scvrklý jako velká rozinka. Sam byl v remisi.

Na oslavu jsme si dali kávu. Remise Sama nezměnila jen po fyzické stránce, ale nabila ho i psychicky. Poprvé po dlouhých týdnech jsem si všiml, že úzkostné vrásky v jeho obličeji se uvolnily. Smál se.

Pak se ale karta obrátila: duben 2017 byl krutý. T-lymfocyty, které útočily na Samův nádor, se obrátily proti jeho vlastním játrům, vyvolaly autoimunitní hepatitidu, zánět jater, který téměř nešlo řešit imunosupresivy. V říjnu jsme zjistili, že rakovina – před pouhými pár týdny v remisi – se opevnila v kůži, svalech a plicích, našla si úkryt v nových orgánech a hledala další skrýše, kde by útok imunitních buněk přežila.

Sam zůstával během těchto vítězství a proher stoicky klidný. Někdy se zdálo, že jeho suchý humor je specifická forma protiútoku: jako by chtěl rakovinu vysušit k smrti. Když jsem ho jednoho dne navštívil a seděli jsme u jeho redakčního stolu, zeptal jsem se ho, jestli se mnou nechce jít někam do ústraní – třeba na pánskou toaletu – a ukázat mi, kde se mu objevily nové nádory. Zlehka se usmál: „Než dorazíme na toaletu, nádory se přesunou jinam. Raději je zkontroluj hned, dokud jsou ještě na svých místech.“

Lékaři zmírnili nápor imunitního útoku, aby dostali pod kontrolu autoimunitní hepatitidu, jenomže rakovina začala prorůstat zpět. Když znovu zahájili imunoterapii, aby zaútočili na rakovinu, prudká hepatitida se vrátila. Jako by se odehrávalo nějaké brutální sportovní klání: uvážeme imunitní buňky na vodítko, a ony se vzepnou proti řetězům, aby mohly útočit a zabíjet. Odvážeme je, a ty bestie zaútočí bez rozdílu jak na rakovinu, tak na játra. Sam zemřel jednoho zimního rána, několik měsíců poté, co jsem si poprvé sáhnul na jeho nádor. Melanom nakonec zvítězil.

Jednoho větrného odpoledne roku 2019 jsem se účastnil konference na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii. V auditoriu na Spruce Street, zbudovaném z kamení a cihel, se sešlo téměř tisíc vědců, lékařů a badatelů z oblasti biotechnologií, aby zde diskutovali o novinkách s přesahem do medicíny: o terapeutickém využití geneticky upravených buněk transplantovaných do lidského těla. Hovořilo se o modifikacích T-lymfocytů, o nových virech, které by do buněk mohly dopravovat geny, a o dalších významných pokrocích v buněčné transplantaci. Jazyk používaný na pódiu i mimo něj působil, jako by se během nějakého extatického večera spojila biologie, robotika, science-fiction a alchymie a společně stvořily předčasně vyspělé dítě. Restartování imunitního systému. Terapeutické buněčné reinženýrství. Dlouhodobá perzistence transplantovaných buněk. Byla to konference o budoucnosti.

V sále však měla své zastoupení i přítomnost. Jen pár řad přede mnou seděla Emily Whitehead, čtrnáctiletá dívka; bylo jí o rok víc než mojí starší dceři. Měla rozcuchané hnědé vlasy, na sobě žluto-černou košili a tmavé kalhoty a procházela sedmým rokem remise z leukemie. „Raduje se z každého dne, kdy se ulije ze školy,“ řekl mi její otec Tom. Emily se při té poznámce usmála.

Emily byla pacientkou číslo 7 v Dětské nemocnici ve Filadelfii. Téměř všichni přítomní v auditoriu ji znali a věděli o ní – vždyť změnila historii buněčné terapie. V květnu 2010 byla Emily diagnostikována akutní lymfoblastická leukemie (ALL). Tento typ leukemie má ze všech rychle se vyvíjejících forem rakoviny největší tendenci postihovat malé děti.

Léčba ALL je založena na jednom z nejintenzivnějších režimů chemoterapie, který kdy byl zaveden: aplikuje se kombinace sedmi až osmi léků. Některé z nich se injekčně vpravují přímo do míšního moku, aby zničily nádorové buňky, které by se mohly ukrývat v mozku a míše. I když vedlejší účinky léčby, mimo jiné například trvalá necitlivost prstů na rukou i na nohou, poškození mozku a riziko fatálních infekcí, jsou skličující, léčba dokáže zachránit až devadesát procent pediatrických pacientů. Rakovina, kterou měla Emily, však naneštěstí patřila ke zbývajícím deseti procentům a na standardní terapii nereagovala. Po šestnácti měsících léčby se vrátila. Emily byla zapsána do seznamu čekatelů na transplantaci kostní dřeně jako na jedinou možnost léčby, avšak její stav se během čekání na vhodného dárce zhoršoval.

Její maminka Kari mi řekla, že jí doktoři zakázali „googlovat“, jaké má Emily šance na přežití. „Samozřejmě to byla ta první věc, kterou jsem udělala.“

Informace, které Kari našla na webu, byly zdrcující: z dětí, jimž se nemoc vrátí brzy nebo podruhé, nepřežije skoro žádné. Když Emily začátkem března 2012 přijali do dětské nemocnice, měla téměř všechny orgány přeplněné maligními buňkami. Vyšetřoval ji pediatr a onkolog Stephan Grupp, jemný, podsaditý muž s výrazným, věčně se pohybujícím knírem. Doktor Grupp rozhodl o jejím zařazení do klinické studie.

Pro Emily to znamenalo, že do jejího těla budou infuzí přeneseny její vlastní T-lymfocyty. Ty však musely být pomocí genové terapie vyzbrojeny tak, aby dokázaly rakovinu rozeznat a eliminovat. Na rozdíl od Sama, jemuž byly léky pro aktivaci imunity vpraveny do těla, Emilyiny T-lymfocyty byly z těla vyjmuty a pěstovány mimotělně. Průkopníky tohoto typu léčby, postaveného na dřívější práci izraelského výzkumníka Zeliga Eshhara, se stali imunolog Michal Sadelain z Institutu Sloana a Ketteringa v New Yorku a Carl June z Pensylvánské univerzity.

Pár desítek metrů od místa, kde jsme seděli, se nacházelo oddělení buněčné terapie, uzavřený prostor s ocelovými dveřmi, sterilními místnostmi a inkubátory, podobný sklepu. Týmy laborantů zde pečovaly o buňky odebrané desítkám

pacientů zapojených do klinických studií a uchovávaly je ve velkých mrazácích. Každý mrazák byl pojmenován podle některé postavy z animovaného sitcomu Simpsonovi. Část Emilyiných buněk byla zamražena v Šášovi Krustym. Jiná část jejích T-lymfocytů, pozměněných tak, aby exprimovaly gen, jehož produkt by dokázal rozeznat a zlikvidovat leukemii, se kultivovala v laboratoři s cílem exponenciálně navýšit jejich počet a pak je poslat zpět do nemocnice, kde měly být infuzí vpraveny do těla Emily.

Infuze, které dostávala v průběhu tří dnů, byly většinou bezproblémové. Emily lízala ovocného nanuka a Dr. Grupp jí přitom kapal do žíly buňky. Večer odjížděla s rodiči k tetě, která bydlela poblíž, a přespávali tam. První dva večery hrála hry a nechala se od otce nosit na zádech. Třetího dne ale přišla krize: zvracení a vysoká horečka. Whiteheadovi ji rychle dopravili zpět do nemocnice. Vše se najednou začalo hroutit. Selhávaly ledviny. Emily se potácela na hranici bezvědomí a multiorgánového selhání.

„Nedávalo to žádný smysl,“ řekl mi Tom. Jeho šestiletou dceru převezli na jednotku intenzivní péče, kde nad ní rodiče a doktor Grupp probděli celou noc.

Carl June, lékař a vědec, který se na léčbě Emily rovněž podílel, mi řekl na rovinu: „Obávali jsme se, že zemře. Napsal jsem e-mail děkanovi, abych mu sdělil, že jedno z prvních dětí procházejících touto léčbou umírá. Studie skončila. E-mail jsem si uložil do složky k odeslání, ale tlačítko ‚odeslat‘ jsem nikdy nestiskl.“

Laboranti se po celou noc snažili zjistit příčinu horečky. Nenašli žádnou stopu infekce, v krvi však objevili zvýšenou hladinu molekul zvaných cytokiny, které představují signály vylučované během aktivního zánětu. Zvlášť hladina cytokinu interleukinu 6 (IL-6) byla téměř tisícinásobně vyšší. T-lymfocyty likvidující nádorové buňky uvolňovaly hrozivý koktejl těchto chemických signálních látek, podobaly se davu povstalců, vrhajících Molotovovy koktejly.

Podivnou hrou osudu Juneova vlastní dcera právě prodělávala dětskou artritidu provázenou zánětem. Proto znal nový lék, krátce předtím schválený Americkým úřadem pro potraviny a léky (FDA – US Food and Drug Administration), který IL-6 inhibuje. V poslední zoufalé snaze pomoci Emily doktor Grupp spěšně odeslal do nemocniční lékárny žádost o mimořádné povolení této nové terapie. Příslušný orgán použití blokátoru IL-6 ještě téhož večera schválil a Grupp mohl Emily na jednotce intenzivní péče dávku aplikovat. O dva dny později, v den svých sedmých narozenin, se Emily probudila. „Byla to trefa,“ řekl mi doktor June a vítězně přitom zvedl ruce. „Dokonalá trefa,“ zopakoval. „Nemoc prostě zmizela. Po třiadvaceti dnech jsme provedli biopsii kostní dřeně a ta prokázala, že Emily je v úplné remisi.“ „Nikdy jsem neviděl, aby se pacient v tak vážném stavu zlepšil tak rychle,“ řekl mi Grupp.

Dobré zvládnutí Emilyina kritického stavu – a její pozoruhodné uzdravení –buněčnou terapii zachránilo. Emily Whitehead zůstává dodnes v hluboké

remisi. V kostní dřeni ani v krvi nemá žádné detekovatelné známky rakoviny. Je považována za vyléčenou.

„Kdyby Emily zemřela,“ řekl mi June, „celý klinický test by byl pravděpodobně předčasně ukončen.“ Buněčná terapie by se tak patrně vrátila o deset či ještě více let nazpátek.

Během přestávky v jednání konference jsme se s Emily připojili k exkurzi po kampusu, vedené Brucem Levinem, jedním z Juneových kolegů. Doktor Levin je zakládajícím ředitelem oddělení na Pensylvánské univerzitě, které se věnuje kultivacím, modifikacím a kontrole kvality T-lymfocytů a které se jako jedno z prvních staralo o Emilyiny buňky. Laboranti zde pracovali jednotlivě nebo ve dvojicích, kontrolovali boxy, optimalizovali protokoly, přenášeli buňky mezi inkubátory, sterilizovali si ruce.

Toto zařízení mohlo stejně dobře sloužit jako Emilyin pomníček. Na stěnách visely její fotografie: Emily s copánky v osmi letech; Emily s plaketou v deseti letech; Emily ve dvanácti letech s úsměvem bez předních zubů vedle prezidenta Baracka Obamy. V jednom okamžiku jsem během exkurze sledoval opravdovou Emily, jak se dívá z okna na nemocnici přes ulici. Mohla téměř nahlédnout do rohového pokoje jednotky intenzivní péče, kde strávila skoro měsíc.

Pršelo, provazy deště se rozstřikovaly po oknech.

Rád bych byl věděl, jak se cítila při vědomí toho, že se v nemocnici nachází ve třech verzích sebe sama: v té dnešní, když se ulívá ze školy; té z obrázků, kdy přežívala a téměř zemřela na jednotce intenzivní péče; a té uložené v mrazáku Šáši Krustyho ve vedlejších dveřích.

„Pamatuješ si, jak tě přijímali do nemocnice?“ ptám se.

„Ne,“ odpovídá s pohledem upřeným do deště. „Pamatuju si jenom, jak mě pouštěli domů.“

Když jsem sledoval postup a ústup Samovy nemoci a pozoruhodné uzdravení Emily Whitehead, uvědomoval jsem si, že jsem zároveň svědkem vzniku nové oblasti medicíny, ve které se buňky účelově přeměňují na nástroje boje s nemocí, že sleduji zrození buněčného inženýrství. Šlo však také o opakování jednoho staletého příběhu. Jsme zbudováni z buněčných jednotek. Jsme tak zranitelní, jak zranitelné jsou naše buňky. Naše schopnost inženýrsky zasahovat do buněk a upravovat je (v případě Sama i Emily se jednalo o buňky imunitní) klade základy medicíny nového typu – medicíny, která se však teprve rodí. Kdybychom věděli, jak účinněji vyzbrojit Samovy imunitní buňky proti jeho melanomu, aniž by se rozpoutala autoimunitní reakce, byl by dnes