Issuu

Tereza Dědinová Masarykova univerzita Antonín Dolák Ostravská univerzita v Ostravě Zbyněk Fišer Masarykova univerzita Michal Fránek Masarykova univerzita Anna Gnot Uniwersytet Opolski

Na rozhraní světů

Joanna Czaplińska Uniwersytet Opolski

Na rozhraní světů Fantastická literatura v mezioborovém zkoumání

Tereza Dědinová (ed.)

Jakub Jarina Masarykova univerzita Jiří Jelínek Univerzita Karlova Zdeněk Ježek Masarykova univerzita Hana Málková Masarykova univerzita Lenka Naldoniová Ostravská univerzita v Ostravě

Tereza Dědinová (ed.)

Daniel Jakubíček Univerzita Palackého v Olomouci

Ester Nováková Masarykova univerzita Luisa Nováková Masarykova univerzita Ondřej Pomahač Univerzita Karlova

Fantastická literatura v mezioborovém zkoumání

Jana Cindlerová Slezská univerzita v Opavě, Akademie múzických umění v Praze

Na rozhraní světů

Matěj Antoš Ostravská univerzita v Ostravě

Kolektivní odborná monografie obsahuje příspěvky jednadvaceti autorů k reflexi fantastického vyjádření v literární a divadelní tvorbě. Pět tematických oddílů (O utopičnosti v literatuře, Sdílení příběhu, světa a jazyka, Ke kořenům nejen české fantastiky, Kreativita a fantastičnost – příběhy nejen pro děti, Středoevropská postmoderna) představuje možnosti zkoumání fenoménu fantastična z hlediska literární teorie a historie, divadelní a kognitivní vědy, filozofie a komparatistiky. Široké pojetí fantastična uplatněné v knize umožnilo zaměřit se na žánrové i nežánrové podoby fantastiky, a přispět tak k překlenutí do značné míry umělé hranice mezi nimi.

Michaela Paučo Masarykova univerzita Martina Salhiová Masarykova univerzita Jakub Souček Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach Helena Ulbrechtová Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.

obalka_dedinova_2016_160x230.indd 1

Filozofická fakulta

Masarykova univerzita #454

#454

13.1.2017 11:47:11

#454 OPERA facultatis philosophicae Universitatis Masarykianae SPISY filozofickĂŠ fakulty Masarykovy univerzity

Mono_dedinova_09_2016.indd 1

10.1.2017 10:14:37

Mono_dedinova_09_2016.indd 2

10.1.2017 10:14:37

Na rozhraní světů Fantastická literatura v mezioborovém zkoumání

Tereza Dědinová (ed.)

Filozofická fakulta Masarykova univerzita #454

BRNO 2016

Mono_dedinova_09_2016.indd 3

10.1.2017 10:14:37

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Na rozhraní světů : fantastická literatura v mezioborovém zkoumání / Tereza Dědinová (ed.). -- Vydání první. -- Brno : Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2016. -- 376 stran. -- (Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, ISSN 1211-3034 ; 454) Anglické resumé ISBN 978-80-210-8441-4 82-312.9 * 001.2 * 304.9 * 808.543-027.21 * 159.954 * 159.954.3 * 82-93 * 82.02“1960/20..“ * 82.09 * (437.3) - fantastická literatura -- mezioborový kontext - utopie - naratologie - kreativita - imaginace - literatura pro děti a mládež - postmodernismus (literatura) - fantastická literatura -- Česko - literárněvědné rozbory - kolektivní monografie 82-1/-8 - Literatura různých forem a žánrů (o ní) [11]

Recenzovali: Mgr. Erik Gilk, Ph.D. (Univerzita Palackého v Olomouci) PhDr. Antonín Kudláč, Ph.D. (Univerzita Pardubice)

Mono_dedinova_09_2016.indd 4

10.1.2017 10:14:37

Obsah

Úvaha úvodem aneb jak (ne)definovat fantastiku (Tereza Dědinová) ................................. 9 Jak číst tuto knihu (kolektiv autorů) .................................................................................... 25 1. O utopičnosti v literatuře Prolog (Jakub Jarina) ........................................................................................................ 35 Fantastická literatura jako model společnosti (Helena Ulbrechtová) ........................... 39 Převychovat člověka: Role lidské přirozenosti v negativních utopiích (Jakub Jarina) .............................................................................. 61 More, Abbott a kouzlo analogie (Ondřej Pomahač) ...................................................... 75 2. Sdílení příběhu, světa a jazyka Prolog (Tereza Dědinová) ............................................................................................... 95 Jáství jako narativní konfabulace naší představivosti (Antonín Dolák) ........................ 97 Sdílené světy ve středověku a dnes (Hana Málková) . ................................................. 107 Jsou scifistky feministky? (Joanna Czaplińska) ............................................................ 121 Fiktivní jazyky ve fantastice (Jiří Jelínek) ..................................................................... 133 3. Ke kořenům nejen české fantastiky Prolog (Tereza Dědinová) ............................................................................................. 149 K iracionalite v tvorbe Edgara Allana Poea (Jakub Souček) .......................................151 Fantaskní motivy v české próze druhé poloviny 19. století (Michal Fránek) . ........... 165 Fantastický svět divadelních her Karla Čapka (Jana Cindlerová) ...............................181 Z historie české scifi: „Otec“ zakladatel Jan Weiss (Daniel Jakubíček) ...................... 195 4. Kreativita a fantastičnost – příběhy nejen pro děti Prolog (Luisa Nováková) ................................................................................................217 Kreativní fantazie Gianni Rodariho (Lenka Naldoniová) . ......................................... 221

Mono_dedinova_09_2016.indd 5

10.1.2017 10:14:37

Spletité výpravy za úsměvem (K poetice humorných fantasy Johna Morressyho) (Luisa Nováková) ............................................................. 233 Obraz města v pohádkové trilogii Pavla Šruta ve srovnání s dalšími autorskými pohádkami (Martina Salhiová) .................................................. 239 Poetický příběh o samotě: Ke knize Tomáše Pěkného Havrane z kamene (Ester Nováková) ........................................................................... 257 5. Středoevropská postmoderna Prolog (Zbyněk Fišer) .................................................................................................... 265 Role fantastična v díle Jiřího Kratochvila (Zbyněk Fišer) ........................................... 269 Aspekty fantastična v příbězích Michala Ajvaze (Zdeněk Ježek) ............................... 275 Pronásledování, paranoia a nadpřirozeno jako významné rysy prozaické tvorby Miloše Urbana (Matěj Antoš) . ......................................................... 287 Fantastické momenty v české metafyzické detektivce (Michaela Wronová) .............. 301 Postmoderní smrt bohyně: Anna In v hrobech světa Olgy Tokarczukové (Anna Gnot) ...................................................................................313 Úvaha na závěr: proč fantastika? (Tereza Dědinová) ........................................................ 323 Prameny ............................................................................................................................... 331 Literatura ............................................................................................................................. 339 Autorský kolektiv ................................................................................................................. 365 Summary .............................................................................................................................. 371 Výběrový rejstřík .................................................................................................................. 373

Mono_dedinova_09_2016.indd 6

10.1.2017 10:14:37

Vždyť všechno, co jsem neviděl, je víc nežli to viděné! John Ronald Reul Tolkien: Společenstvo prstenu

Mono_dedinova_09_2016.indd 7

10.1.2017 10:14:37

Poděkování Děkujeme Eriku Gilkovi a Antonínu Kudláčovi za čtení rukopisu, porozumění a laskavou kritičnost, celému redakčnímu týmu Spisů FF MU a Nakladatelství Masarykovy univerzity za trpělivost, ochotu a všemožnou pomoc, Janě Balharové za pečlivou korekturu textu. Děkujeme svým blízkým za podporu, lásku a porozumění.

Mono_dedinova_09_2016.indd 8

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

John Clute, Peter Nicholls a Brian Stableford, editoři a hlavní autoři The Encyclopedia of Science Fiction, uzavírají heslo věnované definici poznámkou, že není žádný dobrý důvod očekávat ustanovení funkční definice science fiction (CLUTE, NICHOLLS, STABLEFORD 2015). Rozšíříme-li své úvahy od science fiction k fantastické literatuře v širším slova smyslu, platí jejich tvrzení dvojnásob. Minimálně v tom případě, kdy usilujeme o jasné vymezení hranic. Po desetiletích pokusů o nalezení definice alespoň některých žánrů fantastické literatury (science fiction, fantasy, slipstream a další), o jejichž rozmanitosti a problematičnosti výmluvně svědčí příslušná hesla v The Encyclopedia of Science Fiction i v české Encyklopedii literárních žánrů, se alespoň v anglofonní teorii a historii fantastiky šíří názor, že čas hledání definice pominul a pozornost je třeba obrátit k něčemu jinému: ke konkrétním realizacím a vztahům uvnitř fantastické literatury a k jejich působení na čtenáře. Farah Mendlesohnová a Edward James otevírají svou A Short History of Fantasy těmito slovy: Debata o definici již trvá dlouho a objevil se konsenzus přijmout jako životaschopnou „neostrou množinu“ tvořenou řadou definic fantasy. Dnes už je vzácnost najít teoretiky, kteří by se rozhodovali mezi Kathryn Humeovou, W. R. Irwinem, Rosemary Jackonovou nebo Tzvetanem Todorovem: s větší pravděpodobností si budou vybírat mezi těmito a dalšími ‚autory definic‘ na základě oblasti fantastična, které se věnují, nebo myšlenkového filtru, o který mají zájem (MENDLESOHN, JAMES 2009: xiii, přeložila T. D.).1

Neostré množiny, jak překládáme anglické fuzzy sets, se navíc prokázaly jako nesmírně užitečný nástroj při hledání inkluzivní definice fantastiky. Na žánr fantasy 1 Pojem fantasy v angličtině často zahrnuje širší okruh děl, než jak je to obvyklé v češtině, podrobněji viz Dědinová, 2015.

Mono_dedinova_09_2016.indd 9

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

(opět v širším slova smyslu) je aplikoval Brian Attebery, inspirován prototypovou teorií. V centru neostré množiny se nacházejí prototypová díla naplňující maximum žánrových charakteristik, na okrajích pak texty nesoucí jen některé rysy žánru a vzbuzující pochybnosti o své příslušnosti k němu. Žánr je pak definován na základě centra neostré množiny a současně není chápán jako přesně ohraničený, ale zůstává povědomí o prostupné okrajové oblasti stýkající se s dalšími žánry. Attebery jako velké pozitivum tohoto přístupu vnímá doslovnou rozostřenost takového pojetí žánrového řazení děl: „Namísto tázání, zda příběh je nebo není SF, lze říci, že je to z největší části SF, nebo částečně SF, popřípadě v některých aspektech SF“ (ATTEBERY 2014: 33, přeložila T. D.). Jako neostrou množinu chápeme fantastickou literaturu i v této knize. Vycházíme přitom z definice fantastiky navržené v monografii Po divné krajině: Charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury (2015) a navazující na Wittgensteinův koncept rodových podobností (WITTGENSTEIN 1998) a intuitivní definici science fiction Paula Kincaida (KINCAID 2005). Za fantastická tedy považujeme taková beletristická či dramatická díla, v nichž fantastický prvek – propojen sítí rodových podobností s alespoň jedním dalším dílem pokládaným za fantastické – zaujímá význačnou roli ve struktuře fikčního světa, neobjevuje se pouze ojediněle, zatímco by nesl zcela specifickou funkci. Fantastickým prvkem rozumíme záměrnou odlišnost od konsenzuální reality (pozměněný historický vývoj v případě alternativní historie, zasazení do budoucího fikčního světa, výskyt nadpřirozených bytostí a podobně), fyzickou nemožnost v případě postav a objektů, zásadní změnu v případě přírodních zákonů a pravidel fikčního světa.2 Podmínku význačné role fantastického prvku ve struktuře fikčního světa přebíráme od Nancy H. Traillové, která v monografii Možné světy fantastiky: Vznik paranormální fikce (2011) na příkladu Shakespearova Hamleta upozorňuje na to, že ne každé dílo, v němž se fantastický prvek objeví (v tomto případě duch Hamletova otce), náleží do fantastické literatury. Traillová tak k požadavku přítomnosti fantastického prvku připojuje ohled na jeho význam a roli ve struktuře fikčního světa (TRAILLOVÁ 2011: 19). První krok při uvažování nad fantastičností literárního díla je tedy intuitivní (dílo vnímáme jako fantastické), druhý už spočívá v analýze architextových vzorců: tím, že analyzujeme fantastický prvek a hledáme podobnosti s dalšími díly uvnitř neostré množiny fantastické literatury, přispíváme k zasazení určitého díla do kontextu vnitřního členění fantastiky (DĚDINOVÁ 2015: 58). Žánr fantastické literatury přitom chápeme jako jednu – střední – úroveň ze tří, o nichž při teoretizování o fantastice uvažujeme. Brian Attebery představil dělení fantastičnosti na modus, žánr a formuli, přičemž modus je pojem nejširší, 2

Podrobněji viz DĚDINOVÁ 2015: 56–59.

Mono_dedinova_09_2016.indd 10

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

označující způsob vyprávění, kognitivní kategorii (můžeme tak odlišit fantastický a mimetický modus), na opačné straně leží formule, konvenční fantastika, která se vyznačuje stereotypy, přímočarou zápletkou, důrazem na akci, a díky tomu i oblibou u čtenářů triviální literatury. Žánr zasazuje Attebery mezi ně jako kategorii zahrnující texty sdílející více rysů podobnosti než pouze přítomnost fantastického prvku (což dostačuje pro modus), ale rozmanitější než opakující se vzorce konvenční fantastiky. Žánr fantastické literatury podle Atteberyho definuje splnění dvou podmínek: přítomnost prvku nemožného (v našem pojetí fantastického prvku) a charakteristická struktura zápletky otevírané problémem, který je na konci vyprávění vyřešen (ATTEBERY 1992: 11).

Fantastická a mimetická literatura Vnímat žánry jako neostré množiny má několik výhod: jednou z nich je uznání jejich vzájemné prostupnosti a práce s hraničními oblastmi, body dotyku. Takovou významnou hraniční oblastí je v případě uvažování o neostrých množinách fantastické literatury dlouhá hranice s mimetickou literaturou. Vztah mezi fantastickou a nefantastickou literaturou je mírně řečeno komplikovaný, s dlouhou historií vzájemného přezírání a předsudků. Přitom se fantastické a nefantastické v umění prolíná tak těsně, že pokusy o striktní oddělení jednoho od druhého jsou nejen nutně neúspěšné, ale také – a snad hlavně – kontraproduktivní. Hranice byla nezřetelná v minulosti až do osvícenství, éry racionality, jež se projevila i v literatuře, takže fantastické prvky začaly být vnímány jako ozvláštnění, kontrast k realistické reflexi zkušenosti (MENDLESOHN, JAMES 2009). V současnosti, při pohledu na několik posledních dekád, by snaha izolovat fantastické od nefantastického v literatuře opět musela selhat. Fantastičnost doprovází krásnou literaturu v průběhu celé její historie, přičemž v různých obdobích vystupují nejzřetelněji různá její pojetí: připomeňme alespoň utopičnost, romantismus, zálibu v okultismu a paranormálních jevech, snové a halucinační prožitky, příběhy s tajemstvím pracující s nejistotou čtenáře ohledně vysvětlení nadpřirozených či zdánlivě nadpřirozených událostí, myšlenku paralelních světů a vesmírů. Napříč historií se táhne obliba fantastických prvků jakožto prostředku satiry, zesměšnění a zpochybnění daného a přijímaného stavu (počínaje Lúkiánovými neskrývaně vybájenými Pravdivými příběhy). Proslulá díla „otců zakladatelů“ moderní fantastiky vyrůstají z podhoubí méně známých textů, které, ač ve většině případů postrádaly nadčasové kvality, výrazně napomohly rozvoji žánru. Everett F. Bleiler uvádí seznam 618 science fiction (možná bychom mohli použít pojem proto science fiction) příběhů z období 1863–1895; připomeňme, že Wellsův Stroj času vychází v posledním roce

Mono_dedinova_09_2016.indd 11

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

sledovaného období. Jak k tomu podotýká Peter Nicholls: „Wells se nevynořil ze vzduchoprázdna, ale vytříbil už existující tradici“ (NICHOLLS 2016, přeložila T. D.). Ve dvacátých letech dvacátého století se alespoň v anglofonní kultuře vyhraňuje rozdíl mezi žánrovou a mainstreamovou fantastikou, psanou autory často pracujícími mimo rámec žánru a jeho tradice (IBID.), a v historii integrace fantastických prvků v literatuře se tak objevuje další hledisko: vývoj použití fantastického prvku v žánrové fantastice a mimo ni. Je nad možnosti této úvodní kapitoly sledovat komplikované vztahy žánrové a nežánrové fantastiky,3 přeskočíme tedy několik dekád a připomeneme až další mezník, který je alespoň pro anglofonní svět kladen do začátku šedesátých let dvacátého století a který dle historiků fantastiky označuje dodnes pokračující období, v němž se fantastické prvky a motivy tradiční pro žánrovou science fiction stávají inspirací pro autory krásné (a rozuměj nefantastické) literatury v takovém měřítku, že ze synchronního hlediska začíná představa oddělitelného a definovatelného žánru fantastické literatury (science fiction a fantasy) ztrácet na smysluplnosti: „S odstupem času to vypadá, že fantastická literatura jako samostatný, definovatelný žánr byl fenoménem řekněme období 1926–1965“ (IBID., přeložila T. D.). Příčin tohoto mísení je více, dozajista k nim patří Nová vlna ve fantastice se svým zájmem o krásnou literaturu, důrazem na vytříbený styl a nosnou myšlenku, komerční úspěch science fiction filmové produkce4 a postmoderní myšlení ve filozofii a v kultuře. Velice výrazný je tento trend, v němž autoři krásné literatury v Evropě a v USA takřka běžně zacházejí s fantastickými motivy a jejich díla získávají jak literární ceny, tak širokou pozornost čtenářů (proslulosti se blížící obliba Haruki Murakamiho může sloužit jako jeden z příkladů), od začátku osmdesátých let minulého století. Latinská Amerika ale inspirovala už dříve, magický realismus se proslavil před polovinou dvacátého století,5 ještě jinak se situace vyvíjela v prostoru bývalého Sovětského svazu a ve východní Evropě. Haruki Murakami napsal Konec světa & Hard-boiled Wonderland roku 1985, stejně jako Margaret Atwoodová Příběh služebnice, o rok dříve vychází Vosí továrna Iana Bankse, v roce 1986 pak jeho Most. Už roku 1981 na knihkupeckých pultech ležel postapokalyptický román Hello, Ameriko! Jamese G. Ballarda. Jméno růže Umberta Eca bylo publikováno roku 1980; přestože nechceme označovat Umberta Eca za autora fantastické literatury, jeho manévrování na rozhraní mezi fantastickým 3 Pro získání základního přehledu v anglofonní literatuře odkazujeme k heslům „History of SF“ a „Mainstream Writers of SF“ v The Encyclopedia of Science Fiction. 4 Nicholls upozorňuje na 2001: Vesmírná odyssea (1968), Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje (1977), Blízká setkání třetího druhu (1977) a E.T. - Mimozemšťan (1982) (NICHOLLS 2016). 5 Termín magical realism poprvé použil roku 1955 Angel Flores, odlišil jej přitom od staršího magic realism.

Mono_dedinova_09_2016.indd 12

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

a nefantastickým je příznačné (nelze dokázat, že Aristoteles ve skutečnosti nenapsal druhou knihu Poetiky, která by byla zničena ještě ve středověku, a autor s tím zjevně počítá). Starší jsou U zeleného muže (1969) a Přeměna (1976) Kingsleyho Amise či Kentaur (1963) Johna Updika. Bruce Sterling, americký spisovatel science fiction a jeden ze zakladatelů kyberpunku, otevírá svou stať nazvanou Slipstream (1989) úvahou nad vyjádřením autora science fiction Cartera Scholze: V 60. a 70. letech, míní Scholz, měla science fiction šanci stát se úctyhodnou literaturou. Teď už je to ale pryč. Proč? Protože ostatní spisovatelé se naučili používat ty nejlepší SF prostředky ke svým vlastním účelům. „A,“ říká Scholz, „Způsobují, že my vypadáme špatně. Když pomyslím na nejlepší spekulativní literaturu posledních let, určitě mě nenapadne žádný vítěz Huga nebo Nebuly. Na mysl mi přijde Příběh služebnice Margaret Atwoodové, White noise od Dona DeLillo“(STERLING 1989, přeložila T. D.).6

Sterling pro díla využívající metod fantastiky a přitom vykračující mimo hranice žánrové science fiction navrhuje termín slipstream: Je to moderní způsob psaní, který oponuje naší konsenzuální realitě. Je to fantastické, někdy neskutečné, příležitostně spekulativní, ale ne tak důsledně. Nemá za cíl vyprovokovat „pocit úžasu“, nebo systematicky extrapolovat na způsob klasické sci-fi. Místo toho je tu druh psaní, které vás donutí cítit se velmi divně. Prostě tak divně, jak je cítit život ve dvacátém století, pokud disponujete určitou citlivostí (IBID., přeložila T. D.).

John Clute považuje za vhodnější přidržet se staršího pojmu Fabulace (Fabulation), tak jak jej představil Robert Scholes v monografii The Fabulators (1967), rozšířit jej i na novější literární tendence a používat ho jako zastřešující termín místo množství pojmenování jednotlivých literárních proudů čerpajících z metod fantastiky, a přitom nenáležejících do žánrové fantastiky: absurdní SF, magický realismus, slipstream a další (CLUTE 2015). Ať už zvolíme jakýkoli z nabízejících se termínů, skutečností zůstává, že hranice mezi fantastickou a mimetickou literaturou nesporně ztrácí na zřetelnosti, a v důsledku toho i na důležitosti.

6 Paradoxní je, že v době, o které Scholz mluví, Huga a Nebulu získala díla dodnes pokládaná za hodnotná a inspirativní, například Enderova hra (1985) a Mluvčí za mrtvé (1986) Orsona Scota Carda nebo Neuromancer (1984) Williama Gibsona. Ostatně v citaci zmíněný Příběh služebnice byl na Nebulu nominován.

Mono_dedinova_09_2016.indd 13

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

Mimetický rámec fantastické literatury V minulosti bylo častým způsobem, jak „ospravedlnit“ fantastické, zamaskovat ho snem, halucinací. Zachovala se tak přímá vazba se světem zkušenosti, s „opravdovým“ světem. Fantastické příběhy vznikaly zasazeny do světa snění a do cizích krajů, mezníkem se stalo dílo Williama Morrise,7 autora prvního zcela nezávislého fantastického světa, jehož vazby s naším světem jsou ne víc než implicitní, skryté mezi řádky. Obliba východiska z fantastického světa prostřednictvím procitnutí ale nezmizela. Takové texty vznikají i nadále, neznamená to však, že by jejich fantastičnost byla odsunuta do pozadí jako nedůležitá, degradována tím, že se hrdina v závěru textu probudí do „reality“. Tento názor sdílí také Nancy H. Traillová (TRAILLOVÁ 2011: 30). Pokud fantastický svět zabírá v textu důležité místo, přítomnost rámcového vyprávění upevněného v mezích přirozeného fikčního světa na tom nic nemění. Výmluvným příkladem je již zmíněný román Most (1986, česky 2003) skotského spisovatele Iana M. Bankse. Už od počátku příběhu je zřejmé, že hrdina se do fantastického světa zdánlivě do nekonečna se táhnoucího mostu a jeho obyvatel přenesl po automobilové havárii, a zatímco jakožto nový člen společenství na mostě usiluje znovu získat svou paměť, jeho tělo leží v nemocnici přirozeného fikčního světa napojené na přístroje. Další rovinu tvoří sny, z nichž některé si hrdina vymýšlí, aby uspokojil svého psychoanalytika, který mu má pomoci vybavit si události před nehodou a objevením se na mostě, další sny se mu skutečně zdají – a nelze s jistotou říci, jestli je snícím muž na nemocničním lůžku, nebo jeho alter ego na mostě. Když v závěru vyprávění dojde k propojení všech jeho rovin, zraněný muž se probouzí do přirozeného fikčního světa a příběh končí. Fantastický svět tím ale nemizí, není smazán, ale stane se (opět) integrální součástí prožívaného. Obdobně je to i s rolí fantastičnosti v textu.

Kdy už neuvažovat o fantastičnosti díla – meze fantastična Naše chápání neostré množiny fantastické literatury je značně široké, na druhou stranu nemáme v úmyslu pokoušet se naroubovat fantastično na každé vyprávění, které se vymyká z rámce konsenzuální reality. Netýká se to pouze záznamů halucinací (viz níže), ale rovněž výrazně metaforických textů, v nichž ono nadpřirozené a fantastické neodkazuje k jiné skutečnosti, ale především a hlavně zpět k sobě, k tomu, nač ukazuje, ke skutečnosti z přirozeného světa, která procesem přirovnání získává třeba nadpřirozenou podobu. Tak je tomu například v novele Williama Saroyana Tracyho tygr. Tygr, nadpřirozeně se objevující v knize, je především 7

Romány The Wood Beyond the World (1894) a The Well at the World‘s End (1896).

Mono_dedinova_09_2016.indd 14

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

symbolem, ztělesněním citu, odvahy a lásky, živelnosti, živočišnosti a nespoutanosti nevázající se konvencemi a obavami. Vcelku jasně k tomu odkazuje i závěrečná věta novely: „A tak končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska“ (SAROYAN 1980: 126). Při uvažování o fantastičnosti je dále potřeba uvědomovat si tři základní omezení: historické, psychiatrické a náboženské. 1) Z historického hlediska se nejvýrazněji projevují proměňující se představy o tom, co fantastické není a co už je. Zatímco ve středověku by pokročilá medicína a pro život dnešního Středoevropana běžné technologie jednoznačně náležely do říše fantazie a na druhé straně nadpřirozené bytosti zasahující do lidského života by byly pokládány za přirozenou součást skutečnosti, dnešní situace je právě opačná. Dočteme-li se tedy ve středověkém textu o tom, jak rozzlobení skřítci znečistili vesnickou studnu, neměli bychom pouze na základě toho, že popisuje fikční svět obydlený nadpřirozenými bytostmi, zařadit příslušné dílo do kategorie fantastické literatury. Důležité bude rozlišení záměru díla, tedy zda to, co dnes chápeme jako fantastické prvky, vyjadřovalo autorovu představu o realitě, nebo skutečně fungovalo jako její fantastická nadstavba. Víra v to, že životní prostor s lidmi sdílejí i jiné inteligentní bytosti, byť většině lidí skryté, není zcela doménou minulosti. Před třemi lety islandské úřady nařídily odložení výstavby nové dálnice nejen kvůli tomu, že by negativně ovlivnila místní ekosystém a migraci ptáků, ale také z toho důvodu, že by vedla přes území obývané elfy (álfy) (GANDER 2013). Přestože zpráva, které se vděčně chopila média, může zavánět senzacechtivostí a zkreslením, průzkum ohledně víry v nadpřirozené bytosti a jevy, který byl roku 2006 na Islandu proveden, vypovídá o nezanedbatelném počtu Islanďanů, kteří nadpřirozeno nepokládají za nepravděpodobné, natožpak nemožné. Srovnání s podobným průzkumem z roku 1974 dokonce ukazuje zřetelný nárůst osob přiznávajících víru v nadpřirozené události a bytosti, a to i přes podstatně vyšší účast vysokoškolsky vzdělaných účastníků průzkumu (36 procent proti 6 procentům v roce 1976). Autoři průzkumu přisuzují nárůst některých nadpřirozených zkušeností takzvanému „efektu Harryho Pottera“ zasahujícímu mladou generaci, ale přesto zobecňují, že zřetelně větší počet Islanďanů než před čtyřiceti lety si vysvětluje určité zážitky jako nadpřirozené či způsobené nadpřirozenými bytostmi (HARALDSSON 2011). Vnímání toho, co je skutečné, se od minulosti do současnosti proměňuje ještě na hlubší úrovni, jak píše Ann Swinfenová: „Našim předkům, více než my ovlivněným vírou a vedeným k hledání skutečnosti za materiální podstatou světa, konečná skutečnost spočívala v duchovních světech“ (SWINFEN 1984: 11, přeložila T. D.). Už kvůli těmto posunům významu se jako velice užitečný ukazuje pojem kořenové texty (taproot texts), který pro uvažování o fantastičnosti v literatuře zavedl

Mono_dedinova_09_2016.indd 15

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

John Clute. Ke kořenovým textům patří díla vznikající před rozlišením fantastického a mimetického v umění, jež se v našem kulturním prostoru výrazně projevilo s nástupem osvícenství jakožto éry racionality, logiky a humanismu. Přestože takové nastavení hranice není bez komplikací,8 v reflexi fantastické literatury pojem kořenových textů vcelku zdomácněl a je možné rozšířit ho směrem k podstatně mladším textům psaným v kulturách, v nichž jsou z našeho pohledu nadpřirozené bytosti a jevy vnímány jako součást přirozeného světa. Farah Mendlesohnová v této souvislosti upozorňuje především na magický realismus: Mnoho textů magického realismu z Latinské Ameriky a amerického jihu lze číst jako fantasy, ale psány byly s pevným přesvědčením o nadpřirozeném světě, který existuje ve spojení se světem přirozeným (MENDLESOHN, JAMES 2009: 3, přeložila T. D.).

Další komplikace vyvstává během čtení zejména science fiction děl staršího data. Přestože většina predikcí vědecko-fantastické literatury zůstává (zatím) nevyplněna, skutečnost následující fantastickou představu a proměňující ji v realitu není nijak ojedinělá. Arthur C. Clarke roku 1974 (tedy před rozšířením internetu) v rozhovoru pro ABC (Australian Broadcasting Corporation) v odpovědi na otázku reportéra, jak bude vypadat svět na přelomu tisíciletí, předpověděl některé z vymožeností současnosti, mimo jiné online bankovnictví a rozšíření nákupů po internetu (CLARKE 1974). V souvislosti s tím se nabízí otázka, jak bychom měli chápat dílo staršího data, jehož fantastičnost je založena na prvku, který se s postupem času stal součástí skutečnosti aktuálního světa. Eric Rabkin na toto dilema odpovídá zcela jednoznačně: určujícím pro reflexi textu je fikční svět a jeho hranice mezi fantastickým a mimetickým, skutečnost aktuálního světa je druhotná (RABKIN 1977). S tím souhlasí i sémantika fikčních světů, jejíž autoři upozorňují na nutnost nadřazení encyklopedie fikčního světa daného díla encyklopedii světa aktuálního (ECO 2004). Tento obecně preferovaný přístup se ale komplikuje v okamžiku, kdy signály fantastičnosti textu, které se podle Rabkina projevují v reakci postav a vypravěče na nadpřirozený (fantastický) prvek, z narativu mizí. Jediným odkazem k fantastičnosti tak zůstává fantastický prvek (vynález) samotný, který ale s postupem času může v aktuálním světě o svou fantastičnost přijít. Zatímco v science fiction dílech zhruba do poloviny dvacátého století by k něčemu takovému došlo jen ojediněle, ve druhé polovině minulého století, kterou Alena Einhornová ve své studii z roku 1977 nazývá obdobím všedního zázraku (EINHORNOVÁ 1971: 308), signály fantastičnosti narativů do značné míry mizí, fantastično již není prezentováno jako něco překvapivého, ale postavy i vypravěč k němu přistupují jako k běžné součásti přirozeného světa. Mohlo by se tedy stát, že současný čtenář po 8 Už v antické literatuře nacházíme texty zacházející s nadpřirozenými motivy jako se satirickou nadsázkou (například v Pravdivých příbězích Lúkiána ze Samosaty), podrobněji viz Šidák 2014, Dědinová 2015.

Mono_dedinova_09_2016.indd 16

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

přečtení takového textu, v němž byla fantastická představa dohnána skutečností aktuálního světa, nemusí být o fantastičnosti díla přesvědčen. Jakkoli není příliš pravděpodobné, že by byla fantastická predikce vyplněna v aktuálním světě do té míry, aby se pro současného čtenáře stala obtížně oddělitelnou od reflexe každodenní zkušenosti, ocitáme se alespoň pomyslně v situaci, v níž nám samotný text pro určení jeho fantastičnosti nemusí stačit. Potřebujeme znát i jeho dobový kontext a úmysl autora. Na druhé straně při pohledu do budoucnosti nemůžeme vyloučit, že by se dnešní mimetická literatura mohla (opět bez znalosti kontextu a dobové reality) zařadit mezi fantastické představy pro čtenáře pocházejícího z budoucnosti, v níž podoba lidské společnosti a samotného lidstva projde zásadní ontologickou proměnou a nedochová se dostačující znalost historického kontextu. Úmysl autora se ukazuje jako zásadní i v případě dvou dalších omezení fantastičnosti: 2) Z psychiatrického hlediska jsme postaveni před otázku, jak chápat text obsahující z pohledu konsenzuální reality jednoznačně fantastické prvky (výskyt nadpřirozených bytostí, alternativní historie a podobně), pokud víme nebo máme podezření, že pro jeho autora tvoří součást toho, co považuje za skutečnost. Odlišíme-li kolektivní, kulturní víru, o které píše Mendlesohnová při reflexi magického realismu (viz výše), zůstávají případy, v nichž se představa o skutečnosti jedince vymyká z konsenzuální reality přijímané v jeho kulturním a společenském kontextu. Relativně rozšířenou je například víra v existenci UFO; zprávy o přeletech záhadných objektů přičítaných mimozemšťanům, popřípadě návštěvníkům z budoucnosti, se neobjevují nikterak ojediněle. Obdobně hlášení o únosech mimozemšťany, jejichž oběti byly detailně zkoumány, popřípadě jim byl implantován čip, mohou být výsledkem touhy po vyvolání pozornosti, ale také něčím, v co „unesený“ hluboce věří a co nezvratně poznamená jeho život. Nehledě na to, z jakého zdroje jeho přesvědčení vychází, stane se neoddělitelnou součástí jeho reality. Román vycházející z takových zážitků pak nelze jednoduše označit za fantastické vyprávění. Gary K. Wolfe vyjadřuje stejné pochybnosti, když píše o textu s fantastickými atributy, jehož autorkou je pacientka psychiatrického oddělení (WOLFE 2004: 224). Zajímavým příkladem je dílo českého spisovatele a hudebního skladatele Jana Lukeše, který pod pseudonymem Car Osten napsal několik science fiction románů a vytvořil šestnáct konstruovaných jazyků, zejména pro fikční svět planety Thetis, do kterého je zasazen fiktivní cestopis čítající několik svazků Pěšky napříč Marmokojem a pro který Lukeš vymyslel komplexní geografii, historii a mytologii. Nejpropracovanější z těchto jazyků je z hlediska gramatiky i slovní zásoby iškovština, k níž Lukeš sepsal i učebnici Učte se iškovsky! (v rukopise 1933). O původu iškovštiny Lukeš tvrdí, že se jí naučil od obyvatelky planety Thetis (Oženil jsem se

Mono_dedinova_09_2016.indd 17

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

s mimozemšťankou, v rukopise 1956). Lukešova tvorba zasáhla i do detektivního žánru, politické utopie a poezie, vedle toho je autorem řady pseudovědeckých pojednání z matematiky, fyziky, jazykovědy i psychologie. Značnou část života Lukeš strávil na psychiatrických odděleních nemocnic: v pětatřiceti letech mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. Jedním z důvodů hospitalizace bylo prosazování politické utopie „paxistického státu“ v aktuálním světě, který nejprve představil v nedokončeném satirickém románu Mariánské císařství. Lukešovi a jeho neofázii (konstruované jazyky jako produkt halucinací a psychické nemoci) se odborně věnoval psychiatr Jaroslav Stuchlík (STUCHLÍK 2006). Přestože naprostá většina Lukešova rozsáhlého díla zůstala v rukopisech, torza jeho románů vyšla ve výboru Z knižnice iškovské kultůry (Ő ghanduchár őd Ishivi kurvisahalíbí), vydaném roku 2000. Můžeme si pouze na základě rukopisů dovolit soudit, do jaké míry jsou Lukešovy romány beletrií a do jaké jsou koncipovány jako přímé svědectví o aktuálním světě svého autora? Z osobního hlediska vychází i omezení dané rozsahem znalostí a představivosti empirického čtenáře. Mnohé z poznatků moderní teoretické fyziky mohou dalece překračovat hranice toho, co čtenář laik považuje za realistické, možné a přirozené. 3) S vírou souvisí i poslední omezení, které ve vztahu k fantastičnosti textu pokládáme za zásadní: týká se náboženských a mytologických děl, ale i náboženských a mytologických prvků v jinak mimetických textech. Pokud jde o náboženské spisy, můžeme vcelku snadno argumentovat tím, že o fantastičnosti uvažujeme pouze nad beletristickými texty. Stejně jako Gary K. Wolfe jednoznačně považujeme mytologické a náboženské texty za významnou inspiraci pro fantastickou literaturu, odmítáme však jejich ztotožňování s ní (WOLFE 2004: 224). V případě převyprávění náboženských příběhů a beletrizace mýtů se ale ocitáme na hranici, jejímuž posouzení je třeba věnovat pozornost. Opět nám text samotný nemusí poskytnout veškeré informace podstatné pro rozhodnutí o jeho fantastičnosti. Diana Waggonerová píše o druhotné neboli literární víře, vznikající v okamžiku, kdy čtenář při rekonstrukci fantastického fikčního světa přijímá jeho východiska a pravidla, jakkoli se lišící od svých protějšků v rámci aktuálního světa (WAGGONER 1978: 4). K. L. Walton to nazývá vírou fikční (WALTON 2005). V případě psychiatrického omezení fantastična se druhotná víra prolíná s vírou primární, prvotní, již člověk uplatňuje vůči skutečnostem aktuálního světa. S obojím se pak může velmi těsně stýkat víra náboženská, odrážející se jak v chápání prožívané skutečnosti, tak v tvorbě a čtenářské rekonstrukci fikčních světů literárních děl. Beletristický text, v němž vystupují bozi a nadpřirozené bytosti, tak v závislosti na kulturním kontextu a víře autora i čtenáře může spolu s fikční vyvolávat primární, nebo i náboženskou víru.

Mono_dedinova_09_2016.indd 18

10.1.2017 10:14:37

Úvodní slovo aneb jak (ne)definovat fantastiku

Náboženské alegorie, k nimž patří Dantova Božská komedie či Komenského Labyrint světa a ráj srdce, i starověké mýty bývají v souvislosti s fantastickou literaturou zmiňovány nezřídka (například NEFF 1981, VAŠÁK 1984, MATHEWS 2002, MENDLESOHN, JAMES 2009), považujeme je však za texty především popisující podobu světa, které jejich autoři věří, proto je pokládáme v prvé řadě za díla pro fantastickou literaturu inspirativní, nikoli však za její součást. Krom toho se zde můžeme uchýlit k označení kořenových textů, které implicitně přiznává, že si uvědomujeme komplikace spojené se vztahem mimetických a fantastických prvků v textech vznikajících před érou osvícenství. Když vezmeme v potaz dosud řečené, můžeme shrnout, že pro určení fantastičnosti konkrétního díla považujeme za zásadní dodržení nevyřčeného předpokladu, že fantastické prvky v díle jsou autorem i čtenářem pokládány za beletristické ozvláštnění textu, usilují tedy o vyvolání druhotné víry v literární skutečnost, nikoli o získání víry primární či náboženské. Autor i čtenář si tak uchovávají odstup nutný k tomu, aby fantastickému fikčně věřili, ale neztotožňovali ho s mimoliterární skutečností.

Mimoliterární přesahy fantastické literatury – náboženské I při respektování výše uvedeného omezení vykazují fantastická literatura a náboženství nemálo styčných bodů. Pomineme-li nadpřirozené bytosti přecházející z náboženských a mytologických děl do oblasti fantastické literatury (příkladem za všechny mohou být Američtí bohové a Anansiho chlapci Neila Gaimana) i tematizaci náboženství ve fantastické literatuře,9 za pozornost stojí náboženství inspirovaná fantastickou literaturou. Přestože takzvaný snapeismus (Snapeism) založený na uctívání Severuse Snapea ze série o Harry Potterovi neměl dlouhého trvání – doložitelně aktivní byl mezi roky 2005 a 2011 –, je jedním z mnoha příkladů, v nichž se fiktivní postava či filozofie stává platformou pro náboženské či pseudonáboženské vyznání a je jí přiznáván jakýsi život a moc mimo rámec uměleckého díla (ALDERTON 2014). Carole M. Cusacková v monografii Invented Religions: Faith, Fiction, Imagination (2010) zkoumá několik náboženství „konstruovaných“ na základě vědomého rozhodnutí; mezi tato „vynalezená“ náboženství patří jediismus vyznávající filozofii rytířů Jedi, řádu představeného a popularizovaného sérií Hvězdné války. Jediisté, k nimž se podle sčítání z počátku tisíciletí přihlásilo na pět set tisíc osob z anglicky mluvících zemí10 a podle 9 V rámci fantastických fikčních světů vznikají rozličné náboženské systémy, které se přímo i nepřímo inspirují náboženstvími aktuálního světa. Velmi komplexní je v tomto kontextu například série Malazská kniha padlých Stevena Eriksona. 10

Viz AUSTRALIAN BUREAU OF STATISTICS, BBC News 2003, PERROTT 2002.

Mono_dedinova_09_2016.indd 19

10.1.2017 10:14:37