Moje velká tlustá zombie ryba U konce s dechem Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Mo O´Harová Moje velká tlustá zombie ryba: U konce s dechem – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
e Mo O’Harová vyrůstala v americké Pensylvánii a nyní žije v jihovýchod ním Londýně. Hereckou a spisova telskou dráhu zahájila jako vypra věčka, objížděla divadla a školy ve Spojeném království a v Irsku. Vedle knih pro děti psala také komické ske če pro Radio 4 a předváděla své pří běhy v Londýně a Edinburghu. Mo a jejímu staršímu bratrovi se ještě jako malým dětem jednou podařilo oživit oblíbenou akvarijní rybičku, která už měla namále.
e MO O‘HAROVÁ Ilustroval Marek Jagucki
Mojí mamince a mému tatínkovi. Nejlepším rodičům na světě.
PROKLETÍ KOČKY KRÁLŮ
1. kapitola
Příběh začíná
„Nuže…“ pronesl průvodce v muzeu a přidržel si baterku pod bradou, takže celý jeho obličej stra šidelně zářil a my jsme měli možnost nahléd nout mu pořádně hluboko do nosu. „Kdo chce slyšet o prokletí Kočky králů?“ Ruce všech kluků a holek, včetně té mojí a Pradeepovy, vystřelily nahoru. Ukázalo se, že noc v muzeu je mnohem zajímavější, než jsem čekal. „Vypráví se,“ začal průvodce, „že se dva vykra dači hrobek vydali do egyptské pouště hledat hrobku Kočky králů. Šlo jim o jedno: ukrást koči čí mumii poklad! Nikdo přesně neví, co se stalo, ale o řadu dní později je našli, jak bloudí po pouš ti s tisíci skarabey na zádech!“
„Brrrr!“ otřásl jsem se. Brouky fakt nesnáším. „Lupiči ztratili řeč – a tak nemohli nikomu říct, co se jim přihodilo.“ Udělal dramatickou pauzu a rozhlédl se po našich obličejích. „Byly to první oběti prokletí Kočky králů. Hrobka tedy zůstala neobjevená a nedotčená… až do chvíle, kdy ji letos na jaře vy kopali dělníci, kteří hloubili základy nové restau race řetězce MoonBucks.“ „Muzeum nechalo celou hrobku převézt sem,“ pošeptal mi Pradeep. „Ještě pořád je zapečetě ná – takže ji vědci můžou otevřít a provést řadu testů a tak!“ „Legenda praví, že každému, kdo vstoupí do hrobky a není ‚čistého ducha‘, se stane totéž, co se přihodilo těm dvěma egyptským vykrada čům,“ pokračoval průvodce. „Takže ti lupiči byli dočista němí?“ vyhrkl jsem. „Ne, nebyli němí,“ odpověděl průvodce. „Jenom nedokázali říct nic jiného než Mňáááúúúú!“ Prů vodce hlasitě zamňoukal, ale mňoukání se najed 10
nou proměnilo v žalostné „Áááááúúú!“ a to přešlo v hlasitý jek. Průvodce vyskočil do vzduchu a ba terku upustil na zem. „Kouslo mě něco mokrého!“
MS CHRA
T!
S Pradeepem jsme po sobě střelili pohledem, který říkal: „FRENKÝ?“ Abyste rozuměli, můj malý rybí zombík Fren ký fakt nesnáší kočky. A obzvlášť jedno mimo řádně zlotřilé kotě, které patří Markovi, mému
staršímu bratrovi Zlotřilému vědci. Předpoklá dám, že si Frenký řekl, že když na vás zamňouká kočka, uděláte nejlíp, když ji nejdřív kousnete, a pak teprve se vyptáváte! Pohlédl jsem do hrn ku s vodou, ve kterém si lebedil Frenký, zatímco my jsme poslouchali strašidelné historky prů vodce muzea. Jo, byl fuč. To byl průšvih hned ze tří důvodů: Za prvé, i když je Frenký zombík, je taky pořád akvarijní rybka, takže bez vody dlouho nevydrží. Za druhé, protože je zombík, dokáže udělat zombíka z kohokoli, kdo se mu podívá do očí, a my s Predeepem jsme rozhodně nestáli o to mít kolem sebe spoustu zombíků v pyžamech mum lajících „Rybička maličká“. A za třetí, když průvodce zaječel, všichni kluci a holky vyskočili ze spacáků a začali panikařit. Takže po podlaze, na které se někde plácal Fren ký, dupala spousta nohou. „Už ho vidím!“ oznámil mi Pradeep. „Támhle ten sokl dvanáct nula nula.“ Nechápavě jsem se na něho podíval. 12
Pradeep si vzdychl. „Dvanáct nula nula zna mená přímo před tebou!“ Ukázal na ohnivý flí ček, který se pomalu plácal k nám. „Já je budu držet stranou a ty vezmi hrnek a chyť ho!“ Vrhli jsme se do mumraje vřeštících spolužá ků a spacáků, a uskakovali jsme před máchající ma rukama a dupajícíma nohama. Frenký se od razil, přeskočil přes hlavu jednoho obzvlášť rozespalého kluka, odrazil se od polštáře s po vlakem Spidermana a se šplouchnutím přistál zpátky v hrníčku! „Tos tam prostě nemohl zůstat a jenom poslou chat?“ zašeptal jsem.
„Máma by řekla, že máš ‚nízký práh podléhání nudě‘,“ dodal Pradeep, když se k nám připlazil. „Pojď, musíme ti najít lepší skrýš, nebo nás od sud vyhodí a tebe spláchnou do záchoda.“ „Záchod,“ zopakoval jsem. „To je ono!“ „Když váháš,“ řekli jsme dvojhlasně, „sedni si na záchod a tam to všechno rozvaž!“
14
2. kapitola
Noc v muzeu
Teď si asi říkáte, že schovávání se na záchodě je dost divný plán. Divili byste se však, kolikrát už to mně nebo Pradeepovi zachránilo kůži. 1. Když nás přijela navštívit moje prateta Ce lie (ta, co jí na bradě rostou pořádně pichla vé chlupy), skrývání na záchodě mě za chránilo před pusou na přivítanou. 2. Když paní učitelka Murdocková sháněla dobrovolníky, kteří by na hodině tělocviku předvedli, jak se tancuje country, byli jsme s Pradeepem na záchodě tak dlouho, až si paní učitelka začala myslet, že máme ne mocný močový měchýř, a celé jedno polo letí nám tancování úplně odpustila.
3. Když si Mark se Sanjem (můj starší bratr Zlotřilý vědec a Pradeepův starší bratr Zlotřilý počítačový génius) vymysleli Ku želky pro debílky, schovávali jsme se u Pra deepa na záchodě skoro celý den, dokud nás náhodou neprozradila jeho malá sestřička Sami, když si potřebovala odskočit.
16
„Režim utajení,“ zašeptal jsem. Pradeep při kývl. Vydali jsme se každý na opačnou stranu a plazili jsme se, plížili, lezli po čtyřech a nená padně jsme si razili cestu z místnosti, kde byli ostatní, vstupní halou směrem k záchodům. „Musíme Frenkýho strčit do něčeho, v čem bude v bezpečí a zároveň ho tam nikdo nenajde,“ pronesl Pradeep, když se za námi zavřely dveře záchodů. „Co tu máme s sebou?“ Na podlahu jsme vysypali všechno, co jsme měli v kapsách od pyžama. Já jsem tam měl dvě tužky, dlouhou nit z rukávu od bundy, kterou jsem centimetr po centimetru vytahoval celé dlouhé měsíce, až se mi ten den ráno konečně po dařilo vytáhnout ji celou, papír se základními in formacemi o starověkém Egyptě, složený a se pnutý kancelářskou sponkou, a kroužek na klíče s magnetem jako podkovou pro štěstí. Pradeep tam měl pytlíček kiviového džusu, kte rý mu zbyl od oběda, několik samolepek s motivem Egypta, které jsme dostali, když jsme sem přišli, za laminovanou kartičku od maminky, na které byly
PT Y EG
Ý ĚK
ST
OV AR
KIV I
v abecedním pořádku sepsány všechny jeho alergie a na koho se v případě potřeby obrátit, a svou su pervoděodolnou ponornou tábornickou baterku. „Jo, baterka,“ řekl jsem. „Ta bude skvělá.“ Pradeep vytáhl baterie a žárovku a všechno, co bylo uvnitř. Potom baterku naplnil vodou z umyvadla. 18
„Co tomu říkáš, Frenký?“ zeptal jsem se a zve dl hrnek, aby se mohl podívat. Frenký přeskočil do baterky plné vody a Pra deep na ni našrouboval průhledný umělohmotný kryt. Potom jsme si věci z podlahy naskládali zpátky do kapes. „Vypadá to, že je vzduch čistý,“ pronesl Pradeep, když chvíli poslouchal u dveří záchoda. „Frenký je v bezpečí a my bychom se asi měli vrátit.“ Pootevřeli jsme dveře a vykoukli škvírou ven. Chodbu vyplňoval stín obřího diplodoka stojící ho ve vstupní hale. U vchodu do středověké ex pozice se blyštěly rytířské meče a umělý oheň v jeskyni pračlověka jako by říkal: „Proč byste chodili za ostatními a vyplňovali pracovní listy… když se můžete vydat na průzkum?“
3. kapitola
Chodící mumie
„Co kdybychom se tady trochu porozhlídli!“ na vrhl jsem Pradeepovi. „Jo, myslím, že večerka bude až za chvíli,“ za mumlal Pradeep. Pradeep má vrozený strach z toho, že by mohl porušit nějaká pravidla, což ho velmi omezuje. Já s tím problémy nemám. V pohodě
V pohodě Vystrašený
Vyděšený k smrti
20
Jde se na to
Vystra ys šený
Odvaha za každou cenu
Vyděšený k smrti
Jde se na to Odvaha za každou cenu