Issuu

# 491 OPERA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS MASARYKIANAE SPISY FILOZOFICKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY

Mistr Jan Hus v polemice a v žaláři Překlady, komentáře a poznámky

Jana Nechutová / Jana Malá

FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO 2019

Obsah

PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Překladatelské poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Autoři překladů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Literatura a prameny k úvodům a komentářům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 POLEMIKY Proti anonymnímu odpůrci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 List Mistra Haška M. Janu Husovi – útok proti Husovu kázání . . . . . . . . 49 Proti plzeňskému kazateli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Z Husova listu do Plzně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 CONSTANTIENSIA O Božích přikázáních a o Modlitbě Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 O smrtelném hříchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 O poznání, chtění a milování Boha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 O třech nepřátelích člověka a sedmi smrtelných hříších . . . . . . . . . . . . . . . 104 O pokání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 O manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Traktát menší Mistra Jana Husi o manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 O svátosti těla a krve Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Mikuláš z Poříčí, O velebné svátosti těla a krve Pána Krista . . . . . . . . . . . . 140 PROTI FRANCOUZSKÉMU ZPĚVU V KOSTELE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 BÁSNICKÉ SKLADBY 1. Proti římskému kléru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Epitaf Jana Husa, apoštola a mučedníka Kristova . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Veršované komentáře k vyobrazení Husova upálení . . . . . . . . . . . . . . . . 4. Verše, jež Husově památce věnoval Konrád Celtes . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. Husovo proroctví o Lutherovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. Verše Hieronyma Treutlera ze Svídnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

160 161 162 164 165 167

SEZNAM ILUSTRACÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 SUMMARY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

PŘÍLOHY Contra cantores Francigenas in ecclesia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Básnické skladby v originálním latinském znění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. In Ioannem Hus Exodion . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Epitaphium Ioannis Hussii apostoli ac martyris Christi Iesu . . . . . . . . . . 3. In icona Ioannis Hussii sancti martyris . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. <Conradi Celtis versus Hussiani> . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. Hussi de Luthero vaticinium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. Verše Hieronyma Treutlera ze Svídnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

175 178 178 179 179 180 180 182

PŘEDMLUVA Jana Nechutová

Tento soubor překladů z díla M. Jana Husa obsahuje především dva jeho polemické spisy (Proti anonymnímu odpůrci, Proti plzeňskému kazateli) a s nimi související korespondenci; malé katechetické traktáty, které Hus sepsal ve vězení, dva z nich také v překladech do starší češtiny; dále málo známý a Husovi jen s nejistotou připisovaný spisek Proti francouzskému zpěvu v kostele, a posléze básnické skladby k Husově poctě, sepsané v českém a zčásti německém prostředí v 16. století, v době počátků lutherské reformace, kdy v západní Evropě dochází k výraznému rozvoji renesančního humanismu. Příloha uživateli umožňuje seznámit se i s některými latinskými originály přeložených textů: přináší nový kritický přepis latinského znění Contra cantores Francigenas in ecclesia (Proti francouzskému zpěvu v kostele) a originální texty přeložených básnických skladeb podle edice V. Novotného v 8. svazku řady Fontes rerum Bohemicarum – Prameny dějin českých. Tyto básnické skladby i staré překlady dvou Husových kostnických spisků jsou zajímavými a spíše málo známými doklady recepce Husova působení. Jednotlivé překlady jsou uvedeny informací o místě textu mezi Husovými spisy podle soupisu F. M. Bartoše a P. Spunara,1 o zpřístupnění moderními edicemi a o překladech. Většinou pak ještě následuje odstaveček se stručnou literární nebo historickou charakteristikou textu. Oddíly „Polemiky“, „Constantiensia“ a „Básnické skladby“ jsou opatřeny dalšími samostatnými předmluvami. V Husově jubilejním roce 2015 vyšla naše knížka překladů s titulem „Mistr Jan Hus v polemice a za katedrou“.2 Ta obsahovala vedle Husovy polemiky Contra 1

Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského, Praha 1965.

2 Mistr Jan Hus v polemice a za katedrou. Překlady, komentáře a poznámky Jana Nechutová a Jana Fuksová (Malá), Brno, Munipress, Opera Facultatis philosophicae Universitatis Masarykianae 431, Brno 2015.

Knihy Písma a otců

Předmluva

Iohannem Stokes (Proti Johnu Stokesovi) traktát De tribus dubiis (O třech pochybnostech) a projevy proti hlásání a prodeji odpustků. Knížka přibližuje také Husovo akademické působení – kromě univerzitního kázání Ite et vos in vineam meam (Jděte i vy na mou vinici) je v ní šest jeho dosud nepřekládaných tzv. rekomendací, promočních projevů. V novém souboru navazujeme na tuto publikaci i parafrází titulu knihy, ale i tak, že pokračujeme v překládání Husových polemik. Především však chceme čtenářům podat nové překlady textů, tzv. „malých Constantiensií“, sedmi spisků, vzniklých za těžko představitelných podmínek v žaláři u dominikánů v Kostnici od počátku roku 1415 do 5. března 1415; jsou to katechetické traktáty, které Hus věnoval svým žalářním strážcům, mladým italským klerikům, a které podávají dojemné svědectví o Husově vytrvalosti, odolnosti a pevnosti a o jeho učitelském a pastoračním nadání, úsilí a zodpovědnosti. Tyto tzv. malé kostnické traktáty jsou v edici originálů součástí obsáhlejšího souboru, který dále přináší Husovy texty sepsané ještě v Čechách před cestou na kostnický koncil (Hus jimi chtěl koncilu představit své učení a očistit se z nařčení z kacířství) a Husovy obhajoby, odpovědi na články, jež ho měly usvědčovat z kacířství. Tento celek připravila k vydání jako moderní kritickou edici s titulem Constantiensia brněnská ediční skupina při Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v rámci projektu podporovaného Grantovou agenturou České republiky jako 24. svazek Husových spisů a jako 274. díl řady Corpus Christianorum, Continuatio mediaevalis v belgickém Turnhoutu v nakladatelství Brepols roku 2016. Na základě výsledku naší ediční práce podáváme nyní překlad „malých Constantiensií“ spolu s dalšími husovskými texty; edice, podle nichž jsou tyto další překlady pořízeny, uvádíme vždy v záhlaví příslušného textu. V poznámkách a komentářích se několikrát odvoláváme na základní humanistickou edici Husových spisů: Matthias Flacius Illyricus, Johannis Hus et Hieronymi Pragensis confessorum Christi Historia et monumenta, Norimbergae 1558, 2. vyd. 1715. Tato publikace vznikla v rámci výzkumného projektu „Jan Hus a husitská literatura pro 21. století“, podporovaného Grantovou agenturou České republiky

(GA ČR 17–15433S).

Překladatelské poznámky Texty ze středověké latiny, zvláště jsou-li převážně teologického obsahu, působí čtenáři mnohou nesnáz; pojmy, v nichž středověký člověk myslel, domníval se a věřil, bývají vyjadřovány v jazyce oné doby výrazy, jakým moderní člověk nerozumí. Je proto pro překladatele obtížné převádět slova středověké latiny do odpovídajících výrazů moderní češtiny. Často je ovšem možné, a je dokonce nutné, nepřekládat

Předmluva

výraz výrazem, nýbrž význam významem, vazbu latinskou vazbou českou, latinskou větu českou větou – pro zachování tzv. funkční ekvivalence, požadavku, aby čtenáři textu v cílovém jazyce zněla určitá výpověď co nejsrozumitelněji tak, jak jí v jazyce výchozím rozuměl dávný čtenář nebo posluchač. (Snažit se o takovouto ekvivalenci však neznamená překládat „volně“.) Přece však jsou případy, kdy se důslednému hledání co nejpřesnějšího českého ekvivalentu latinského slova nemůžeme vyhnout. Je tomu tak zejména tehdy, když s významem či různými významy slov, s homonymitou nebo synonymitou, pracuje již text sám. Můžeme to vidět hned několikrát například v polemice Proti anonymnímu odpůrci. Protivník Husa viní, že ve svém kázání snižuje, ne-li ruší či přímo ničí (destruit) klérus; šlo zejména o povinnosti světských pánů kárat a trestat hříchy kněží, zvlášť svatokupectví. Protivník i Hus užívají v tomto kontextu výrazu destruere (rušit, ničit), ale text Vulgáty, jejž zde jako autoritu citují, má výraz transferre (přenášet). Toto sloveso vystihuje proces přenosu starozákonních figur do kontextu aktuálního dění, nejde tedy rozhodně o likvidaci, rušení, ničení. Oba, protivník i Hus, jsou si vědomi, že destruere není totéž jako transferre, nicméně obou výrazů se v zápalu polemiky užívá jako synonym. Co si má v této situaci počít překladatel? Tento překlad to řeší převzetím znění Českého ekumenického překladu: který má „mění-li se… změna“, což však nevystihuje jednání, o něž se v traktátu vede spor. Podobných dobrodružství ekvivalence výrazů bychom i s touto jedinou Husovou polemikou mohli zažít víc. Představme jen jedno slovíčko, tentokrát substantivum – cauda. Jeho první význam je „ocas, ohon“, přeneseně znamená „konec, kraj, okraj“, pak speciálně „závěr textu“, a tak také onoho výrazu Hus v této polemice užil („V dodatku říká protivník“, s. 42). Ale o několik odstavců dál říká: „Potom, ke konci svého psaní, dodává protivník ohavný dračí ocas“ (s. 45). Zde už nemluví o „závěru“, ale jako by metonymii vracel zpět, k původnímu významu slova, a toho pak použije, aby závěr protivníkova vyjádření označil jako ohavný dračí ocas, cauda draconis. Tato slova totiž v astrologii značí určitý bod na oběžné dráze Měsíce, který se v konjunkci se Sluncem stává neblahým znamením, přinášejícím pohromy, nemoci a zhoubu. To pravděpodobně věděl Husův souvěký čtenář, ale jak může tento význam zprostředkovat překladatel českému publiku 20. století? Bohužel nijak jinak než podčarovou poznámkou. Různý význam může mít latinský výraz acedia, psáno také acidia, accidia. V kostnickém traktátku De tribus hostibus hominis je přeložen českým „lenost“, což je v daném případě náležité, jde o položku ve výčtu smrtelných hříchů (v našem textu dokonce s definicí – „lenost je nadměrné vynechávání nebo zanedbávání služby Bohu“). V jiných kontextech je třeba s tímto výrazem zacházet obezřetně, acedia či accidia bývá také „omrzelost, nuda, netečnost, apatie, nezájem“. (Latinský výraz pochází z řeckého akédia – „netečnost, znechucenost, sklíčenost“.) Znovu z traktátu De tribus hostibus hominis: adjektivum inordinatus se v odstavci, který podává stručný popis smrtelných hříchů (s. 106), vyskytne dokonce

Předmluva

šestkrát (u každého kromě závisti). Překlad toto přídavné jméno tlumočí výrazem „nadměrný“, u hříchu obžerství – gula „neutišitelná“ (lačnost – inordinatus appetitus nutribilis) a u lenost ekvivalent „přílišné“. Uvážit můžeme překlad adjektivem „nezřízený“, který velmi přesně odpovídá latinskému inordinatus, v současné češtině však působí příliš knižně, až archaicky. (V Betlémských kázáních je spojení inordinatus appetitus přeloženo staročeským výrazem „žádost nezřízená“.3) Specifické problémy vyvstaly při překladu spisku Contra cantores Francigenas in ecclesia. Nejprve k výrazům lascivus, lascivia a k jejich odvozeninám – v traktátku je těchto tvarů užito na šesti místech, v Husem citovaných zdrojích i přímo v autorském textu, a není vhodné je v češtině vyjádřit vždy týmž ekvivalentem. Lascivus tedy různě: „nevázaný, svévolný, bujný, rozpustilý“, lascivia „bujnost, svévole, nezřízenost, rozpustilost“; lasciviens „bujný, svévolník“. – Na začátku textu se dvakrát v téže větě vyskytl výraz chorus – v prvním případě se vztahuje ke sborovému zpěvu („v chóru“), ve druhém však Hugo z Folieta, od něhož Hus tuto pasáž převzal, připomíná výjev líčený v knize Exodus (15, 20), kde má text Vulgáty cum…choris, Český ekumenický překlad „taneční rej“. Toto slovní spojení použil i náš překlad. – Dále se ve spisku užívají výrazy, jimž může dobře rozumět muzikolog zabývající se zvlášť středověkou hudbou a její soudobou, středověkou teorií, překládala jsem je za pomoci příslušného specialisty, dr. Stanislava Tesaře. Cimbala ve větě (s. 155, Hus ji pro změnu převzal z Aeldreda z Rievaulx) „proč je v kostele tolik nástrojů“, doporučil specialista přeložit jako „zvučné zvonky“. S dr. Tesařem byla konzultována také pasáž (stále z Aeldreda), která v tomto překladu zní (tamtéž): „Ten doprovází, onen zpívá protihlasem, další snižuje hlas, další dělí a seká některé noty na polovinu. Hlas se tu tenčí, tu se láme, tu bodá, tu se rozšiřuje a rozléhá…“, a některé další výrazy. Tento znalec staré hudby pak obecně upozorňuje, že se jedná o improvizační techniky francouzského vícehlasu (v katedrále Notre Dame a ars nova) a o praktiky francouzské menzurální teorie. Poezie je zde do češtiny převáděna přízvučnou nápodobou básnických rozměrů: respektujeme metrum originálu, ale řídícím prvkem je český přízvuk, nikoli délka slabik, jak je tomu u antického básnictví. S jedinou výjimkou, jíž je alkajská strofa v č. 5 – Husovo proroctví o Lutherovi – jsou všechny verše v daktylských hexametrech, eventuálně v elegickém distichu, v němž se střídají daktylské hexametry a pentametry. To se týká i veršů vložených do některých Husových textů. Verše, pokud není uvedeno jinak, překládala u všech kusů Jana Nechutová. Antifony, hymny a sekvence, které Hus cituje v kostnickém traktátu O svátosti těla a krve Kristovy, přebíráme v českém znění z Kancionálu českých a moravských diecézí (vydání z roku 2013). Biblické citáty a aluze Husových textů jsou v našich překladech převáděny pokud možno podle Českého ekumenického překladu. Tam, kde je Husovu kontextu 3

M. Iohannis Hus Sermones in Bethlehem 2, 18 (3. 12. 1410), ed. V. Flajšhans, Praha 1939, s. 4.

Předmluva

zřetelně bližší překlad bratří Kralických, používáme jejich textu. Jak u Českého ekumenického překladu, tak u Bible kralické je někdy nezbytné sáhnout k malým úpravám. V případě žalmů mají často oba právě uvedené české překlady odlišné znění, než jaké najdeme u Husa, protože byly pořizovány podle hebrejského textu, zatímco Hus a vůbec středověcí autoři citovali text žalmů podle latinské Vulgáty, která vznikla na základě řeckého znění (nikoli hebrejského originálu).

Autoři překladů Polemiky Proti anonymnímu odpůrci a list Mistra Haška M. Janu Husovi Jana Nechutová Proti plzeňskému kazateli Jana Nechutová, úryvek z Husova listu do Plzně podle edice Bohumila Ryby

Constantiensia O Božích přikázáních a o Modlitbě Páně Jana Nechutová O smrtelném hříchu Libor Švanda O poznání, chtění a milování Boha Jana Nechutová O třech nepřátelích člověka Lucie Mazalová, Libor Švanda O pokání Lucie Mazalová O manželství Soňa Hudíková, Jana Malá; Traktát menší M. Jana Husi o manželství přepis Jana Nechutová O svátosti těla a krve Páně Jana Nechutová; Mikuláš z Poříčí, O velebné svátosti, přepis Jana Malá, Jana Nechutová

Proti francouzskému zpěvu v kostele Jana Nechutová Básnické skladby Jana Nechutová

Prameny a literatura Prameny Husových spisů: Hlavním Husovým pramenem je Bible. Citáty z ní jsou uváděny ve znění Českého ekumenického překladu, v případě potřeby s přihlédnutím k Bibli Kralické. Kde to vyžadoval kontext, sáhli jsme k nezbytné úpravě nebo změně.

Vedle Bible cituje Hus nejčastěji soubor kanonického práva: Corpus iuris canonici I-II, ed. Aemilius Friedberg, Graz 19592 (zkratka: Fr.) středověká rčení a přísloví: Hans Walther (ed.), Proverbia sententiaeque medii aevi Latina – Lateinische Sprichwörter und Sentenzen des Mittelalters, Göttingen 1963–1986 (zkr. Walther)

Předmluva

Tyto i další Husem citované mimobiblické zdroje v českých překladech většinou neexistují, české znění citátů v Husových textech zde pořizovali sami překladatelé. V několika případech, kdy je český překlad k dispozici, informují o jeho užití v našich překladech podčarové poznámky. Až na výjimky jsou překlady v tomto svazku pořízeny z moderních kritických edic, které zaznamenávají všechny citace a aluze včetně odkazu na edice jejich latinských originálů. Proto zde rezignujeme na soupis Husem užitých mimobiblických autorit a v příslušných podčarových poznámkách udáváme pouze jméno autora, dílo, jeho část („knihu“), event. verš (výjimkou jsou citáty ze souboru kanonického práva, u nichž uvádíme i sloupce Friedbergovy edice). Plný údaj o dostupnosti Husem citovaného díla (moderní nebo starší edice, starý tisk, rukopis) najde uživatel v edicích, z nichž jsou naše překlady pořizovány. (Pro obě zde přeložené Husovy polemiky doporučujeme tyto údaje vyhledávat v reedici – Brepols, Turnhout 2010, kde jsou odkazy k edicím Husových zdrojů úplnější než v prvním vydání těchto textů v nakl. Academia).

Literatura a prameny k úvodům a komentářům Bartoš František Michálek – Spunar Pavel, Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského, Praha 1965. Brodský Pavel a Šumová Martina, Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017. Daňhelka Jiří, Směrnice pro vydávání starších českých textů, Husitský Tábor 8/1985, s. 285–301. Dittmann Robert, Ediční poznámka (ke kompletnímu vydání Bible Kralické šestidílné s původními poznámkami), Česká biblická společnost 2015. Flajšhans Václav, Traktátky Husovy a Kronika Vavřincova, Listy filologické 61/1934, s. 54–66. Halama Ota, Pikartské dialogy, Praha 2017. Halama Ota, Svatý Jan Hus. Stručný přehled projevů domácí úcty k českému mučedníku v letech 1415–1620, Praha 2015. Hauffen, Adolf, Husz eine Gans – Luther ein Schwan, in: Prager deutsche Studien, Untersuchungen und Quellen zur germanistischen und romanischen Philologie Johann von Kelle dargebracht von seinen Kollegen und Schüllern, Teil II, Prag 1908. Hejnic Josef, Mikuláš Reusner a husitská tradice, in: Vědecké informace, Metodický zpravodaj pro knihovny a útvary vědeckých informací. Suplement 1, 1970. Kraus Arnošt, Husitství v literatuře, zejména německé, Část první, Husitství v literatuře prvních dvou století svých, Praha 1917. Mediae Latinitatis Lexicon Bohemorum – Slovník středověké latiny v českých zemích, Praha 1977 a dále. Molnár Amedeo, Husův kostnický spisek De matrimonio a jeho valdenské zpracování, Listy filologické 82/1959, s. 86–91. Nechutová Jana, De non comburendo libros. Stylistické a rétorické prostředky Husovy polemiky. In: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou; věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu. Nakladatelství Lidové noviny 2016, s. 151–161.

Předmluva Nechutová Jana, M. Jan Hus, farizeové a zákoníci. Příspěvek k funkční typologii v Husově polemice. In: Interpretace a kritika díla Jana Husa, ed. Martin Šimsa, Acta Universitatis Purkynianae, Facultatis Philosophicae, Studia Philosophica, sv. 13/2016, s. 32–43. Nechutová Jana, Biblické argumenty v Husově polemice Contra occultum adversarium, in: Amica – sponsa mater – Bible v čase reformace, ed. Ota Halama, Praha, Kalich, s. 85–93. Nechutová Jana, Jan Hus, Panna Maria, a Ovidius. Teologická reflexe 23/2017, s. 1–11. Petr z Mladoňovic, Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici (přel. František Heřmanský), in: Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha, Svoboda, 1981. Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě (Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia cultae). Založili Antonín Truhlář a Karel Hrdina, pokračovali Josef Hejnic a Jan Martínek, Praha, Academia, 1966–1982. Šťovíček Ivan a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti, Praha 2002. Vavřinec z Březové, Husitská kronika, Píseň o vítězství u Domažlic (text Husitské kroniky přeložil František Heřmanský), Praha, Svoboda, 1979. Vintr Josef, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické CXXI/1998, s. 341–346.

Zkratky (mimo zkratek konvenčních) AH – Analecta hymnica medii aevi, ed. Guido Maria Dreves, Clemens Blume, Leipzig 1886–1922. Bartoš – Spunar – Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského, Praha 1965. Bekker – Aristotelis Opera, Academia Regia Borussica Berlin, 1831–1870, ed. August Immanuel Bekker. C. – Causa (Gratianova Dekretu), dále q. – quaestio, c. – capitulum; D – distinctio, l. – liber, tit. – titulus col. – columna, sloupec ČEP – Český ekumenický překlad (Bible), Praha 1979. Fr. – Friedberg (ed.), Corpus Iuris Canonici I, Leipzig 1879, přetisk Graz 1959. FRB – Fontes rerum Bohemicarum. Kral. – Bible Kralická podle vydání z r. 1613. Vulg. – Biblia sacra iuxta vulgatam editionem, Stuttgart 19833. Walther – Proverbia sententiaeque medii aevi Latina, Göttingen 1963–1986.

POLEMIKY

Polemiky

Předcházející překladová publikace přinesla Husovu polemiku Proti Janu Stokesovi a spisy proti papežské odpustkové bulle. Kniha, kterou má dnes čtenář v rukou, obsahuje polemiky Proti anonymnímu odpůrci – Contra occultum adversarium a Proti plzeňskému kazateli – Contra predicatorem Plznensem. Stále zůstávají bez nového překladu nejrozsáhlejší a polemiky Proti Pálčovi, Proti Stanislavovi ze Znojma a Proti osmi doktorům, pro Husovo učení a pro vývoj jeho procesu nejzávažnější. Hus byl pohotový polemik. V útoku i v obraně dovedl obratně užívat nástrojů dobové rétoriky, výsledkem jsou vtipné, čtivé a většinou přesvědčivé texty,4 k nimž jistě patří polemika jak proti anonymnímu odpůrci tak proti plzeňskému kazateli. Sledujeme-li Husovu argumentační metodu v polemice Proti anonymnímu odpůrci, shledáme, že jeho hlavním nástrojem je sylogismus. Jednak Hus pomocí této logické struktury pracuje sám, jednak cituje odpůrcovy sylogismy a nejednou jej, právem či neprávem, přistihne při logické chybě. Podaří-li se protivníka z chyby usvědčit, dokáže jeho argument uvést s příslušnou dávkou ironie ad absurdum. Vedle sylogismu a ironie v této polemice najdeme samozřejmě rétorické prostředky syntaktických figur (ornatus difficilis), jako apostrofy a řečnické otázky. Hoden obdivu je Hus tam, kde – jak to vyžadují dokonce nároky moderní práce s textem! – dokáže protivníka usvědčit z falzifikace jeho zdrojů. Protivník totiž oponuje Husově výzvě ke kárání kněžských hříchů světskými pány s odvoláním na slova Řehoře Velikého, a Hus energicky kritizuje jeho falzifikaci Řehoře Velikého, v jehož díle tyto věty nejsou: „…neudal místo z knihy Moralií, protože slova, která uvádí, v nich nenašel. Myslím, že jeho vlastní, ne svatého Řehoře, je výrok…“ (s. 29: …verba, que dicit, in Moralibus non invenit. Dicit enim verba propria, ut estimo, et non beati Gregorii… Ista verba fingens…). Věnujme pozornost protivníkovu dalšímu argumentu, biblickému: tvrdí, údajně podle Řehořovy autority, že Ježíš přece nechtěl být králem, a tedy vše, co činil, nečinil jako král, nýbrž jako kněz. Cituje vyprávění (J 6, 15), v němž Ježíš, když poznal, že jej lidé chtějí provolat králem, odešel na horu. Zde Hus začíná takto: „A jeho pomatenost došla tak daleko, že dodává, že Kristus nechtěl být králem…“ (s. 30: Et ad tantum est dementatus, quod subiungit, quod Cristus noluit…) a pokračuje specifickým stylisticky obratným paralelním uvozením biblických argumentů, čímž poukazuje (stejně jako u falešného citátu z Řehoře) na protivníkovu nekompetenci a neznalost Písma: „Zapomněl na Písmo svaté! Svatý Izajáši, řekni mu…! Svatý Jeremjáši, řekni mu…! Zacharjáši, popiš tohoto krále….! Anděle Gabrieli, pověz…! Králové ze Sáby, zeptejte se…! Zástupy, 4 K Husovu polemickému stylu obecně: J. Nechutová, De non comburendo libros. Stylistické a rétorické prostředky Husovy polemiky. In: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou; věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu. Nakladatelství Lidové noviny 2016, s. 151–161. Táž, M. Jan Hus, farizeové a zákoníci. Příspěvek k funkční typologii v Husově polemice. In: Interpretace a kritika díla Jana Husa, ed. Martin Šimsa, Acta Universitatis Purkynianae, Facultatis Philosophicae, Studia Philosophica, sv. 13/2016, s. 32–43.

Polemiky

zpívejte…!“ (Oblitus est iste Scripturarum sanctarum. Isaia sancte, dic sibi…; Ieremia sancte, dic sibi…; Zacharia, describe hunc regem…; Angele Gabriel, dic isti adversario…; Reges de Sabba, querite ab isto adversario…; Turbe, canite…!). Hus dále argumentuje: protivník je snad dokonce zajedno s Židy, kteří prohlašují „Nemáme krále“ – totiž Ježíše (J 19, 15) – a kterým se nelíbilo, že dal Pilát na kříž napsat „rex Iudeorum“ (J 19, 21)! Hus tedy uměl poukázat na odpůrcovy slabiny, jak jsme viděli, např. na nedostatky jeho zacházení s autoritami, snad dokonce na jeho falzátorství, a na nesprávný a především nepoučený výklad použitých biblických míst, a naznačuje, že se protivník řádně nepodíval na kontext a že vytrhuje biblické verše ze souvislosti. Užívá tedy metodu, která jako by předjímala mnohem mladší způsob práce s nejen biblickým textem, zřetel na kontext. Tak může polemika odpůrci vytknout též, že nebere na vědomí smysl biblické pasáže, kterou sám cituje, a že nakonec mluví sám proti sobě: protivník se pořádně nepodíval na apoštolův text, snad protože si nevidí na špičku nosu, a nakonec tím, co cituje, dospívá k opačnému závěru, než jaký zamýšlel. Autor se dokonce nezdrží a dá najevo vlastní spokojenost s dobrou, přesvědčivou a vtipnou vlastní argumentací, s vítězstvím nad protivníkem: „A tak je zřejmé, že můj protivník byl stejně jako Goliáš skolen mečem, který si sám přinesl, …a že k těm, kdo znásilňují slovo Boží, nepatřím já, nýbrž odpůrce, který překrucuje Písmo a má v úmyslu jednotlivým kněžím zjednávat svobodu vůči světskému rameni i v jejich špatnosti.“5 V odpovědi anonymnímu odpůrci jsme pozorovali především, jak Hus v polemice využívá biblické argumentace, a jaké stylistické prostředky v těchto souvislostech volí. Jak uvidíme v polemice Proti plzeňskému kazateli, nerozpakoval se Hus sáhnout ani po druhé, vlastně opačné, zásobárně zdrojů středověkého autora, po textu z římské antické literatury. Spíše po domnělém textu z římské antiky, protože zde použil básně De vetula (Stařena), skladby, jež byla klasiku Ovidiovi připisována neprávem. Hus i zde pomocí sylogismu přistihne protivníka při absurdním závěru jeho argumentace (že je nejhorší kněz lepší než nejlepší laik, tudíž např. je lepší Ježíšův učedník Jidáš než král David) a tento závěr označí jako „evidentní nesmysl“ (s. 63: stultitia patula). Pokračuje konstatováním, že někteří v souvislosti s tím dokonce kážou, že nejhorší kněz je důstojnější než blahoslavená Panna, matka Kristova. V textu polemiky pak po několika expresivních odstavcích s aklamacemi a s apostrofami, které potvrzují kvalitu Husovy stylistické výbavy, zazní výzva (s. 65): „Kéž by tedy ti rouhaví žvanilové odložili svou rouhavou domýšlivost a podívali se na pohana Ovidia, který psal v době před Kristovým vtělením, a kéž by si s pokorou povšimli chvály Panny Marie v jeho skladbě, která se nazývá 5 (S. 32, 33); o stylu a metodě Husovy polemiky v textu Contra occultum adversarium: J. Nechutová, Biblické argumenty v Husově polemice contra occultum adversarium, in: Amica sponsa mater – Bible v čase reformace, Praha, Kalich, s. 85–93, ed. Ota Halama.