Magnus Chase a bohové Ásgardu – Thorovo kladivo Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Rick Riordan Magnus Chase a bohové Ásgardu – Thorovo kladivo – e‑kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Tuto knihu věnuji J. R. R. Tolkienovi, který mi otevřel svět severské mytologie
OBSAH 1 Přestal bys mi laskavě vraždit kozu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2 Standardní honička po střechách s mluvícími meči a nindži . . . . . 19 3 Mí přátelé mě chrání tím, že mi neřeknou zhola nic. Díky, kámoši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 4 Přeběhne po mně gepard . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 5 Můj meč má lepší společenský život než já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 6 Lasičková polívka, to je moje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 7 Ublížil vám nebo vašim blízkým někdy lindorm? . . . . . . . . . . . . . . 58 8 Zabitím zachráněn před jistou smrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 9 Nikdy nechoďte do vířivky s bezhlavým bohem . . . . . . . . . . . . . . . 70 10 Nejtrapnější vikingské luau všech dob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 11 Co musí člověk udělat, aby si vysloužil ovace vestoje? . . . . . . . . . . 85 12 Rande se Samirah ve větvích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 13 Klídek, je to jenom drobná věštba smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 14 Otevři rakev s Krvavou řekou. Nebo radši ne . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 15 Kdo hlasuje pro zamordování Magnuse, řekněte prosím „ano“ . . . 115 16 Hearthstone vypustí svého vnitřního býka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 17 Strýc Randolph postupuje na špici mého seznamu grázlů . . . . . . 129 18 Musím se ve znakové řeči naučit mnohem, mnohem víc nadávek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 19 Nemám se bát, když se pilot modlí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 2 0 V případě posednutí démonem postupujte prosím podle světelných značek k nejbližšímu východu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 21 Tuláci budou zastřeleni, uvězněni a pak zastřeleni nanovo . . . . . . . 160 22 Hearthstoneův otec je asi mimozemšťan unášející krávy . . . . . . . . . 167 23 Jo, jeho druhé auto je určitě UFO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 24 Páni, ty chceš dýchat? Tak to budou tři zlaťáky navíc . . . . . . . . . . . 179 25 Hearthstone, lamač srdcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 26 Bombu na všechny ty ryby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 27 Okamžitě mě pusť, nebo z tebe udělám miliardáře! . . . . . . . . . . . 200 28 A objednáte-li si hned, získáte navíc tento prokletý prsten! . . . . . . 207 29 Nøkkové, nøkkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 30 Tam, tam, tam za tou duhou, tam se dějou věci . . . . . . . . . . . . . . . 225 31 Heimdall selfíčkuje doslova s každým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 32 Godzilla mi posílá důležitý vzkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 33 Přestávka na falafel? S radostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
34 Navštívíme mé oblíbené mauzoleum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 5 Máme drobný problém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 3 36 Bowlingový pytel ve stylu prêt‑à‑porter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 37 Opékání falafelu na otevřeném ohni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 38 Blitzenovo heslo nikdy v životě neuhodnete . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 39 Elvis se vynořil z bowlingového pytle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 4 0 Mrňous Billy si to rozhodně zasloužil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 41 Když si nevíš rady, proměň se v kousavý hmyz . . . . . . . . . . . . . . . . 311 42 Nebo se můžeš jenom silně rozzářit. To taky funguje . . . . . . . . . . . 319 43 Pořád jen Pomůžu, pomůžu. Ale víš vůbec, co to slovo znamená? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 4 4 Jsme poctěni runami a bonusy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333 45 Myší ocásky nikdy nevypadaly tak děsivě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 46 Zde máme nevěstinku/zabijáka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349 47 Chystám se na maškarní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355 48 Všichni na palubu kozího expresu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364 45 Thrym! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 50 Trochu jedu na osvěžení do tváře, pane? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 51 Nazdar, paranoie, má stará známá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389 52 Strýc sekáč a jeho chór zpěváků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396 53 Radši dřív než BRZO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404 54 Veverky v okně jsou někdy větší, než se zdá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413 55 Sedmikrásky ve tvaru elfa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420 56 Schůzka na kafe, druhý pokus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427 57 Žádám o laskavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431 SLOVNÍČEK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
1
Přestal bys mi laskavě vraždit kozu? PONAUČENÍ: Pozvete valkýru na kafe, a zůstane vám na krku účet a mrtvola. Samirah al-Abbásovou jsem neviděl skoro šest týdnů, takže když se zničehonic ozvala, že si potřebuje promluvit o záležitosti života a smrti, byl jsem hned pro. (Technicky vzato jsem už mrtvý, což znamená, že se mě záležitosti života a smrti vlastně netýkají, ale stejně… Sam mluvila úzkostně.) Dorazil jsem k Zadumanému hrnku na Newbury Street, a ona nikde. Byl tam nával jako obyčejně, a tak jsem si stoupl do fronty. Za pár vteřin vletěla Sam dovnitř – a to doslova, přímo nad hlavami zákazníků. Nikdo ani nemrkl. Běžní smrtelníci magii moc nevnímají, a ještě že tak, jinak by Bostoňané věčně jančili z obrů, trolů a einherjů vyzbrojených válečnými sekerami a hrnky latté. Sam vedle mě přistála ve své školní uniformě – bílých teniskách, khaki kalhotách a námořnickém tričku s dlouhým rukávem a znakem King Academy. Vlasy jí zakrýval zelený hidžáb a u opasku se jí houpala sekera. Dal bych ruku do ohně za to, že ta sekera k uniformě nepatří. 9
Těšilo mě, že jsem zas s ní, ale neušly mi ty tmavé kruhy pod očima. Zhoupla se na patách. „Čau,“ pozdravil jsem ji. „Vypadáš děsně.“ „Taky tě ráda vidím, Magnusi.“ „Ne, chci říct… děsivá jsi jako obyčejně. Jenom mi připadáš vyčerpaná.“ „Nechceš rýč, ať si do mě můžeš rýpnout pořádně?“ Zvedl jsem ruce, že se vzdávám. „Kde jsi byla poslední měsíc a půl?“ Ramena jí trochu ztuhla. „Tenhle půlrok nám toho hrozně naložili. A po škole doučuju děti. A pak, jak si možná pamatuješ, mám ten vedlejšák, sbírám duše mrtvých a taky provádím supertajné mise pro Ódina.“ „No jo, vy dnešní studenti a ty vaše nabité rozvrhy!“ „A ještě k tomu všemu… pilotní výcvik.“ „Pilotní výcvik?“ Poposunuli jsme se ve frontě o kousek dopředu. „Jako pilotování letadel?“ Věděl jsem, že se Sam jednou chce stát profesionální pilotkou, ale netušil jsem, že už bere lekce. „To můžeš, v šestnácti?“ Oči jí zářily vzrušením. „Děda s babičkou by mi to nikdy nedovolili, ale Fadlanovi mají přítele a ten tu školu vede. Nakonec Jida a Bibi přesvědčili –“ „Aha.“ Zašklebil jsem se. „Takže ty lekce jsou dárek od Amira.“ Sam se začervenala. Byla jediná mého věku, o kom jsem věděl, že je zasnoubený, a když se mluvilo o Amiru Fadlanovi, vždycky ji to roztomile rozhodilo. „Ty lekce jsou propracované, promyšlené…“ Toužebně si povzdechla. „Ale dost o tom. Netáhla jsem tě sem kvůli debatám o svém rozvrhu. Máme se tu setkat s informátorem.“ 10
„S informátorem?“ „Může to být průlom, na jaký čekáme. Jestli má správné informace –“ Zabzučel jí telefon. Vylovila ho z kapsy, mrkla na displej a zaklela. „Musím jít.“ „Zrovna jsi přišla.“ „Záležitost valkýr. Hrozí kód tři osm jedna: schyluje se k hrdinské smrti.“ „To sis vymyslela.“ „Nevymyslela.“ „Takže… někoho napadne, že zaklepe bačkorama, a tak ti napíše textovku Mám smrt na jazyku! Fofrem potřebuju valkýru! a pár smutnejch smajlíků.“ „Ještě si pamatuju, jak jsem odnesla do Valhaly tvoji duši. Tys mi nepsal.“ „Ne, ale já jsem něco extra.“ „Prostě si sedni ke stolku ven,“ nařídila mi. „Promluv si s mým informátorem. Vrátím se, jak budu moct.“ „Ani nevím, jak ten tvůj informátor vypadá.“ „Až ho udivíš, poznáš ho,“ ujistila mě. „Jen se neboj. Jo, a kup mi koláč.“ Vylétla ven jako Superman v hidžábu a placení zůstalo na mně. Vzal jsem dvě velká kafe a dva koláče a našel si stůl venku. Jaro dorazilo do Bostonu brzo. K obrubníkům se pořád lepily zbytky špinavého sněhu jako zubní plak na stoličky, ale třešně už byly obsypané bílými a červenými poupaty. Ve výkladech luxusních butiků rozkvetlo pastelové květované oblečení. Turisti se trousili a užívali si sluníčka. 11
Seděl jsem venku v čerstvě vypraných džínách, tričku a džínové bundě a bylo mi fajn. Napadlo mě, že je to první jaro po třech letech, co nejsem bezďák. Loni touhle dobou jsem vybíral popelnice. Spal jsem pod mostem v Public Garden, flákal se s kámoši Hearthem a Blitzem, vyhýbal se policajtům a snažil se prostě přežít. A před dvěma měsíci jsem najednou umřel v boji s ohnivým obrem. Probral jsem se v hotelu Valhala jako jeden z Ódinových válečníků einherjů. Teď jsem měl čisté oblečení. Každý den jsem se sprchoval. Každou noc jsem si lebedil v pohodlné posteli. Mohl jsem vysedávat v kavárně, ládovat se tím, za co jsem zaplatil, a nebát se, že mě vyhodí. Od svého znovuzrození jsem si zvykl na spoustu podivností. Putoval jsem po devíti světech a potkával severské bohy, elfy, trpaslíky a kupu netvorů, co ani neumím pojmenovat. Získal jsem kouzelný meč a ten mi teď visel na krku, zamaskovaný za runový přívěsek. Dokonce jsem absolvoval šílený rozhovor se svou sestřenicí Annabeth o řeckých bozích, kteří se potloukají po New Yorku a ztěžují život zase jí. Severní Amerika je zřejmě zaplavená prastarými bohy. Je to tu jimi úplně zamořené. To všechno jsem jakžtakž strávil. Ale ocitnout se za příjemného jarního dne zase v Bostonu a chodit si tu jako normální smrtelný kluk? To bylo zvláštní. Pátral jsem v davu chodců a vyhlížel Samina informátora. Až ho uvidíš, poznáš ho, tvrdila. Uvažoval jsem, co za informace ten člověk asi má a proč to Sam považuje za otázku života a smrti. Pohled mi padl na průčelí obchodu na konci bloku. Nad vcho12
dem se pořád hrdě blyštěla mosazná a stříbrná cedule: TO NEJLEPŠÍ OD BLITZENA, ale krám byl zavřený. Na skle na dveřích visel zevnitř papír s chvatně načmáraným nápisem červeným fixem: Rekonstrukce. Otevřeme brzy! Chtěl jsem se na to zeptat Sam. Netušil jsem, proč můj starý kámoš Blitz tak najednou zmizel. Jednoho dne před pár týdny jsem prostě přišel k obchodu a zjistil, že je zavřený. Od té doby se Blitzen ani Hearthstone neozvali. A to neměli ve zvyku. Tak jsem se do těch úvah zabral, že jsem si informátora skoro nevšiml, dokud nedorazil až ke mně. Sam měla pravdu, tady na ulici vážně vynikal. Kozla v nepromokavém kabátě nepotkáte každý den. Mezi zakroucenými rohy měl vražený klobouk, na nose mu seděly sluneční brýle, kabát se mu pletl mezi zadní kopyta. Přes ten důmyslný převlek jsem ho okamžitě poznal. V jiném světě jsem tuhle kozu zabil a snědl. Na takové pouto jen tak nezapomenete. „Čau, Otisi.“ „Pssst,“ zasyčel. „Jsem tu inkognito. Říkej mi… Otisi.“ „Nevím, jestli inkognito funguje zrovna takhle, ale jak je libo.“ Otis, krycím jménem Otis, si vylezl na židli, kterou jsem držel pro Sam. Usadil se na zadek a přední kopyta položil na stůl. „Kde je ta valkýra? Taky je inkognito?“ Nakoukl do nejbližšího pytlíku na pečivo, jestli se tam Sam neschovává. „Samirah musela jít vyzvednout nějakou duši,“ vysvětlil jsem mu. „Hned tu bude.“ „Musí to být fajn, mít v životě nějaký cíl,“ posteskl si Otis. „No, dík za jídlo.“ „To není pro –“ 13
Otis popadl Samin pytlík s koláčem a pustil se do něj i s papírem. Postarší dvojice u vedlejšího stolu se na mého kozího kamaráda podívala a usmála se. Možná ho svými smrtelnými smysly vnímala jako roztomilého kloučka nebo legračního psíka. „Takže.“ Pohled na Otise, jak se láduje a trousí si drobky na klopy kabátu, mě mučil. „Máš pro nás nějaké zprávy?“ Otis si krknul. „Jde o mého pána.“ „Thora.“ Cukl sebou. „Jasně, o toho.“ Kdybych já pracoval pro boha hromovládce, taky bych sebou škubl, kdybych slyšel jeho jméno. Otis a jeho kozí bratr Marvin tahali božský vůz a kromě toho Thorovi sloužili jako nevyčerpatelná zásoba kozího masa. Každý večer je zabil a snědl a každé ráno je zase oživil. A proto se svědomitě učte, milé děti, a jděte na vysokou – abyste, až budete velké, neskončily jako kouzelná koza. „Konečně mám vodítko,“ rozpovídal se Otis, „k tomu jistému předmětu, který se ztratil mému pánovi.“ „Myslíš jeho kladi-?“ „Neříkej to nahlas!“ okřikl mě Otis. „Ale ano… jeho kladi-nu.“ Zalétl jsem v myšlenkách zpátky do ledna, tehdy jsem poprvé potkal boha hromu. Vybavil jsem si příjemné chvíle u táboráku, kdy jsem poslouchal, jak Thor prdí, mele o svých oblíbených televizních pořadech, prdí, stěžuje si na ztracené kladivo, kterým mordoval obry a na kterém sledoval svoje oblíbené televizní pořady, a prdí. „Pořád je pryč?“ zeptal jsem se. Otis zaklepal předními kopyty o stůl. „No, oficiálně samozřejmě ne. Kdyby obři věděli jistě, že Thor nemá ty-víš-co, vtrhli by 14
do smrtelných světů, všechno zničili a mně způsobili depresi jako prase. Ale neoficiálně… ano. Pátráme po té věci celé měsíce, a nic. Thorovi nepřátelé jsou čím dál troufalejší. Cítí slabost. Svěřil jsem se svému psychoterapeutovi, že mi to připomíná, jak jsem byl coby malé kůzle v ohradě a staří mazáci zkoušeli, co vydržím.“ Otisovy žluté oči s úzkými zorničkami se zahleděly kamsi do dálky. „Tehdy ty moje deprese myslím začaly.“ Schylovalo se k několikahodinové debatě o Otisových pocitech. Ale protože jsem hrozná osoba, odbyl jsem to slovy „to je mi líto“ a obrátil list. „Otisi, když jsme se viděli naposled, našli jsme Thorovi hezkou železnou tyč, tu může používat jako záložní zbraň. Není úplně bezbranný.“ „To ne, ale ta tyč není tak dobrá jako… kladina. Obři se jí tolik nebojí. A Thor je nevrlý, když na ni má chytat televizi. Malá obrazovka, mizerné rozlišení. Nemám rád, když je Thor nevrlý, pak si nedokážu najít prostor ke štěstí.“ Spousta toho nedávala smysl: proč má Thor takový problém objevit vlastní kladivo, jak tu ztrátu tak dlouho utajil před obry a představa, že by měl kozel Otis nějaký prostor ke štěstí. „Takže Thor po nás chce pomoc,“ tipnul jsem si. „Oficiálně ne.“ „Jistěže ne. Všichni si na to musíme opatřit dlouhý svrchníky a tmavý brejle.“ „Výborný nápad,“ pochválil mě Otis. „Každopádně jsem řekl té valkýře, že ji budu udržovat v obraze, protože má na povel Ódinovy… no, víš, speciální mise. Tohle je moje první pořádné vodítko k tomu, kde se nachází jistý předmět. Mám spolehlivý zdroj. Je to další koza, chodíme k jednomu psychiatrovi. Vyslechla něco doma na dvoře.“ 15
„Takže máme sledovat stopu podle řečí ze dvora, který jsi vyslechl v čekárně u psychiatra.“ „To by bylo skvělé.“ Otis se naklonil dopředu, až jsem dostal strach, že se zřítí ze židle. „Ale musíte si dávat pozor.“ Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Už jsem si házel lávovým míčem s ohnivými obry, poletoval jsem s orlem nad střechami Bostonu, vylovil jsem z Massachusettského zálivu Hada světa a porazil vlka Fenrira klubkem provazu. A tahle koza mě bude nabádat, ať si dávám pozor! „Tak, kde je ta kladina?“ zeptal jsem se. „V Jotunheimu? V Nifl heimu? V Thorprdheimu?“ „Děláš si legraci.“ Otisovi se svezly sluneční brýle z čumáku stranou. „Kladina je v jiné nebezpečné oblasti. V Provincetownu.“ „V Provincetownu,“ opakoval jsem. „Na špičce mysu Cape Cod.“ Na to místo jsem si matně pamatoval. Jednou v létě, když mi bylo tak osm, mě tam máma vzala na víkend. Pamatoval jsem si pláže, místní karamely, humrový závin a spoustu uměleckých galerií. Nejnebezpečnější, na co jsme tam narazili, byl racek s průjmem. Otis ztlumil hlas. „V Provincetownu je taková mohyla – mohyla nemrtvých.“ „Takže mohyla živých?“ „Ne, ne. Nemrtví…“ Otis se otřásl. „No, jsou to mocní duchové, kteří rádi sbírají kouzelné zbraně. Jejich hrobka se nazývá mohylový hrob. Promiň, těžko se mi o nich mluví. Připomínají mi mého otce.“ To ve mně vzbudilo další otázky o Otisově dětství, ale roz hodl jsem se nechat je jeho terapeutovi. 16
„Je v tom Provincetownu hodně doupat nemrtvých vikingů?“ zeptal jsem se. „Jenom jedno, pokud vím. Ale i to stačí. Jestli je jistý předmět tam, bude fuška ho získat – bude pod zemí a chráněný silnou magií. Potřebuješ kamarády, toho trpaslíka a elfa.“ To by se mi zamlouvalo, pokud bych měl ovšem páru, kde ti kamarádi jsou. Doufal jsem, že Sam ví víc než já. „A proč se Thor neskočí do té mohyly mrknout sám?“ napadlo mě. „Počkat… budu hádat. Nechce přitáhnout pozornost. Nebo nám chce dopřát šanci stát se hrdiny. Nebo je to dřina a on musí čučet na telku.“ „Upřímně řečeno,“ připustil Otis, „zrovna začala nová řada Jessiky Jonesové.“ Ta koza za to nemůže, opakoval jsem si. Ta si ránu nezaslouží. „Fajn,“ kývl jsem. „Až přijde Sam, probereme strategii.“ „Nevím, jestli tu s tebou mám čekat.“ Otis si olízl drobeček z klopy. „Měl jsem se o tom zmínit dřív, ale, víš, někdo… nebo něco… po mně jde.“ Vlasy v zátylku se mi naježily. „Myslíš, že tě to sem sledo valo?“ „Co já vím. Doufejme, že ho zmátl můj převlek.“ To jistě, pomyslel jsem si. Přejel jsem pohledem ulici, ale nebylo vidět nikoho, kdo by o nás měl obzvláštní zájem. „A viděl jsi toho někoho nebo něco?“ „Ne,“ přiznal Otis. „Ale Thor má všechny možné nepřátele, co nám chtějí zabránit, aby dostal kladinu zpátky. Těm by se nelíbilo, co ti tu vykládám, zvlášť to poslední. Musíš Samirah varovat, že –“ LUP. 17
Co žiju ve Valhale, zvykl jsem si na to, že se zničehonic objevují vražedné zbraně. Ale stejně mě překvapilo, když z Otisovy srstnaté hrudi vyrazila sekera. Vrhl jsem se k němu přes stůl, abych mu pomohl. Coby syn Freye, boha plodnosti a zdraví, docela slušně ovládám kouzelnou první pomoc. Ale stačilo mi na Otise sáhnout a věděl jsem, že je po něm. Sekera mu projela srdcem. „No tě pic.“ Otis kašlal krev. „Teď… prostě… umřu.“ Hlava mu spadla dozadu, klobouk se skutálel na chodník. Žena, která seděla za námi, zaječela, jako by si až teď všimla, že se mnou u stolu nesedí rozkošné štěňátko, ale mrtvá koza. Pátral jsem pohledem po střechách. Podle úhlu sekery ji někdo musel hodit seshora… no jasně. Zachytil jsem záblesk pohybu, zrovna když útočník mizel z dohledu – postava v černém a v jakési kovové přilbě. Takhle skončilo moje poklidné posezení u šálku kávy. Strhl jsem si z řetízku na krku kouzelný přívěsek a hnal se za tím zabijákem koz.
18
2
Standardní honička po střechách s mluvícími meči a nindži MĚL BYCH představit svůj meč. Jacku, tohle jsou lidi. Lidi, tohle je Jack. Jeho pravé jméno je Sumarbrander, Meč léta, ale Jack si prostě oblíbil Jacka. Když má chuť si dáchnout, což je skoro pořád, visí mi na řetízku kolem krku v podobě přívěsku s fehu, Freyovou runou:
Jakmile potřebuju jeho pomoc, promění se v meč a zabíjí. Někdy to provádí, když ho držím. Jindy si při tom poletuje sám a prozpěvuje si otravný popík. Je prostě kouzelný. Hnal jsem se po Newbury Street a Jack mi v ruce vyrostl do plné podoby. Čepel – dobrého tři čtvrtě metru kostní oceli s dvojitým ostřím – měl vyzdobenou runami, které mu při řeči pulzovaly různými barvami. „O co kráčí?“ zajímal se hned. „Koho jdeme zabít?“ Jack tvrdí, že v podobě přívěsku moje rozhovory nesleduje. Že 19
mívá sluchátka. Tomu nevěřím, protože Jack sluchátka nemá. Ani uši. „Jdeme po vrahovi,“ vyhrkl jsem a vyhnul se taxíku. „Zabil kozu.“ „Jasan. Takže stará známá písnička.“ Vyskočil jsem na bok budovy Pearson Publishing. Poslední dva měsíce jsem na svých dovednostech einherje zapracoval, takže mě jediný odraz vynesl na římsu tři patra nad hlavním vchodem – jen tak, dokonce i s mečem v ruce. Pak jsem trochu vyskočil, trochu vyšplhal z okenního parapetu na římsu na fasádě z bílého mramoru a maličko si zahrál na Hulka, dokud jsem se nedostal nahoru. Na druhé straně střechy se zrovna za řadou komínů mihla tmavá dvounohá postava. Ten zabiják vypadal lidsky, což vylučovalo nějakou kozí vendetu, ale viděl jsem toho z devíti světů už dost, abych věděl, že když někdo vypadá lidsky, ještě nemusí být člověk. Může to být elf, trpaslík, malý obr, dokonce i bůh sekerník. (Prosím, ať to není bůh sekerník!) Když jsem se dostal ke komínům, seskočila už moje oběť na střechu vedlejší budovy. Možná to nezní nic moc, ale vedlejší budova byla honosný palác a stála asi tak o patnáct metrů dál za malým parkovištěm. Kozí vrah neměl ani tu slušnost, aby si při dopadu vymkl kotníky. Přistál saltem na asfaltové střeše a hned se hrnul dál. Znovu přeskočil Newbury Street a dopadl na věž kostela. „Já toho chlápka nesnáším,“ ulevil jsem si. „Jak víš, že je to chlápek?“ zeptal se Jack. Měl pravdu. V tom volném tmavém ohozu a kovové válečné přilbě se nedalo poznat, jestli je to kozí vrah, nebo vražedkyně, 20