Issuu

Má lady Jane Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Mรก

LADY JANE Cynthia Handovรก Brodi Ashtonovรก Jodi Meadowsovรก

Pro všechny, kdo vědí, že pro Leonarda DiCapria bylo na těch dveřích místa dost. 11

A pro Anglii. Fakt se moc omlouváme za to, co se právě chystáme udělat vašim dějinám.

Historie není nic jiného než fabule, na které se shodla většina lidí. Napoleon Bonaparte

11

Královská koruna mi nenáleží po právu a vůbec mě netěší. Lady Jana Greyová

Část první

(v níž trošku zrevidujeme historii)

Prolog

ožná si myslíte, že ten příběh znáte. Zní asi takhle: Za devatero horami a devatero řekami žila jedna šestnáctiletá dívka jménem Jana Greyová, která byla donucena vdát se za úplně cizího muže (jménem Lord Guildford nebo Gilford nebo Gifford nebo něco takového) a brzy nato se stala vládkyní celé země. Královnou byla devět dní. A potom doslova (vážně doslova) přišla o hlavu. Ano, je to tragické, pokud tedy považujete oddělení hlavy od zbytku těla za tragické. (My jsme ovšem pouhé vypravěčky a nerady bychom předjímaly, co bude ctěný čtenář považovat za tragické a co ne.) Budeme vám vyprávět jiný příběh. Dávejte dobrý pozor. Lehce jsme upravily některé menší detaily. Úplně jsme překroutily pár větších detailů. Některá jména byla změněna, abychom uchránily nevinné (nebo ne-tak-úplně-nevinné, nebo se nám prostě nějaké jméno vůbec nelíbilo a přišly jsme s nějakým lepším). A přidaly jsme špetku magie, aby to bylo trochu zajímavější. Takže se vlastně může stát cokoli. Takhle se podle nás Janin příběh měl odehrát. 7

Má lady Jane | Část první

Začíná v Anglii (nebo v alternativní verzi Anglie, vzhledem k tomu, že se chystáme historii překroutit), v polovině šestnáctého století. Nebyly to snadné časy, především pokud jste byli Edian. Edianové měli to štěstí (nebo tu smůlu, záleží na úhlu pohledu), že dokázali měnit podobu z lidské na zvířecí a zase naopak. Někteří členové společnosti se například uměli měnit v kočky, což v zemi velmi zvyšovalo spotřebu ryb, ale také to drželo v mezích anglickou populaci krys. (Na druhou stranu jiní jedinci se dokázali měnit v krysy, takže to stejně nikdo nepoznal.) Někteří si mysleli, že tahle zvířecí magie je parádní, jiní měli za to, že je to zrůdná ohavnost, jež by měla být neprodleně vymýcena. Tahle druhá skupina byla známa jako Veritové. Ti věřili, že člověk nemá co být ničím jiným než lidskou bytostí. A vzhledem k tomu, že Veritové tak nějak všemu veleli, Edianové čelili pronásledování a trestům, dokud jich většina nevymřela nebo se nezačala skrývat. Což nás přivádí k onomu osudnému odpoledni na anglickém královském dvoře, kdy se král Jindřich VIII. v záchvatu zuřivosti proměnil v ohromného lva a k potěšení přihlížejících spořádal dvorního šaška. Všichni nadšeně tleskali, neboť šaška neměl nikdo rád. (Později dvořané zjistili, že celá věc nebyla dopředu nacvičenou scénkou ani důmyslným optickým klamem, ale že to skutečně opravdový lev opravdu rozžvýkal nebohého šaška. Jakmile tato pravda vyšla najevo, potlesk ustal, nicméně obecenstvo se shodlo na tom, že „si o to ten kašpar koledoval“.) Král Jindřich ještě toho večera, hned jak se vrátil do své lidské podoby, vyhlásil, že Edianové nakonec nejsou až tak hrozní a napříště budou požívati stejných práv a privilegií jako Veritové. Rozhodnutí posvětit prastarou magii rozvířilo vlny v celé Evropě. Hlava Veritské církve nebyla Jindřichovým výnosem nijak potěšena, jenže pokaždé, když z Říma vyslali posla s listem obsahujícím důraznou důtku, Lví král dotyčného posla sežral. Odtud pochází i známé rčení Nesežerte posla. 8

Prolog

Když Jindřich zemřel, jeho trůn zdědil jeho jediný syn Eduard. Náš příběh začíná vprostřed nelehké doby, kdy mezi Ediany a Verity klíčilo nepřátelství. Napětí se stupňuje, na anglickém trůně sedí náctiletý chlapec, který na něj má jen chatrný nárok, a jedna lady a jeden lord zatím netuší, že se jejich osudy brzy střetnou. Naprosto proti jejich vůli.

Kapitola první Eduard

kázalo se, že král umírá. „Kdy?“ zeptal se pana Bouboua, královského lékaře. „Kolik mi zbývá času?“ Boubou si otřel pot z čela. Nerad členům královské rodiny předával špatné zprávy. V jeho profesi taková věc mohla vést za mříže. Nebo ještě hůř. „Šest měsíců, možná rok,“ zaskřehotal. „V nejlepším případě.“ Houby, pomyslel si Eduard. Ano, už několik měsíců postonával, ale bylo mu šestnáct let. Přece nemohl mít na kahánku. Byl prostě jen nachlazený, to je celé, kašel se ho možná držel o něco úporněji než by měl, k tomu pocit svírání v hrudníku, neodbytná horečka, sem tam bolest hlavy, jistě, časté mdloby a ta podivná pachuť v ústech, to ano, ale že by umíral? „Jste si jistý?“ Boubou přikývl. „Je mi to líto, veličenstvo. Jsou to úbytě.“ Aha. Tohle. Eduard potlačil zakašlání. Hned se cítil hůř než před pár okamžiky, jako by jeho plíce tu novinu zaslechly a rovnou se rozhodly 11

Má lady Jane | Část první

to zabalit. Eduard znal lidi s úbytěmi. Vždycky chrchlali do odporných, krví potřísněných kapesníčků, byli celí roztřesení a malátní, a nakonec se omluvili, aby se mohli vzdálit od dvora a zemřít strašlivou, sípavou smrtí z dosahu pohledů útlocitných dam. „Jste si… jistý?“ zeptal se znovu. Boubou se nervózně zatahal za límec. „Mohu vám dát tonikum proti bolesti a zajistit, aby vám až do samého konce nic nescházelo, ale… Ano. Jsem si jistý.“¨ Do samého konce. To znělo zlověstně. „Ale…“ Eduard toho chtěl v životě ještě tolik stihnout. Tak za prvé, chtěl políbit dívkou, hezkou dívku, tu správnou dívku, možná klidně za použití jazyka. Chtěl pořádat velkolepé, opulentní plesy, aby se před šlechtou mohl blýsknout svým tanečním umem. Chtěl konečně předčit v souboji svého učitele šermu, protože Bash byl jediný člověk, který ho zapomínal nechat vyhrát. Chtěl projet svoje království a cestovat po celém světě. Chtěl skolit nějaké ohromné zvíře a pověsit si jeho hlavu na zeď jako trofej. Chtěl vylézt na vrchol hory Scafell Pike, nejvýš, jak to v celé Anglii jde, rozhlédnout se po krajích, které se pod ním rozprostírají, a vědět, že je vládcem všeho, kam až jeho oko dohlédne. Nic z toho se mu ale zjevně nemělo splnit. Předčasný, takové slovo budou lidé používat, pomyslel si. Příliš brzký. Tragický. Eduard už slyšel balady, kterými budou trubadúři opěvovat skvělého krále, jenž skonal příliš brzy. Ubohý král Eduard, co pod zemí tlí, Plíce si vykašlal, ještě se nenašly. „Chci druhý názor. Lepší,“ prohlásil Eduard a ruku položenou na opěradle trůnu sevřel v pěst. Zachvěl se, jak se do něj dal náhlý chlad. Přitáhl si kožešinou lemovaný plášť blíž k tělu. „Samozřejmě,“ kývl Boubou a couvl. Eduard zahlédl v lékařových očích záblesk strachu a popadlo ho nutkání vsadit ho pro výstrahu do hladomorny, protože byl 12

Kapitola první | Eduard

král a král vždycky dostane to, co chce, a král nechtěl umírat. Přejel prstem po zlaté dýce, kterou měl u pasu, a Boubou ucouvl o další krok. „Velice se omlouvám, vaše výsosti,“ zamumlal směrem k podlaze. „Prosím, nesežerte posla.“ Eduard vzdychl. Nebyl přece jako jeho otec, který by na sebe pravděpodobně vzal svou lví podobu a posla těch hrozných zpráv by na místě spořádal. Eduard v sobě žádné skryté zvíře neměl, nebo o něm aspoň nevěděl. Z čehož byl vždycky v skrytu duše tajně zklamaný. „Můžeš jít, Boubou,“ pokynul lékaři. Starý muž s úlevou vydechl a nechal Eduarda, aby o samotě čelil své neodvratné smrtelnosti. „Houby,“ zamumlal si pro sebe znovu mladý král. Úbytě byly pro krále velmi nepříhodnou smrtí.

11 Později, když se novina o králově bezprostředně hrozícím skonu rozletěla po celém paláci, za ním přišly jeho sestry. Eduard právě seděl na svém oblíbeném místě, na parapetu v jednom z oken jižní věže Greenwichského paláce. Nohama komíhal sem a tam a sledoval hemžení lidí na nádvoří pod sebou podkreslené klidným šumem řeky Temže. Přemýšlel nad tím, že teď konečně rozumí Smyslu života, že už chápe to Velké tajemství, které se dalo vyjádřit velmi prostě: Život je krátký, a pak umřeš. „Eduarde,“ zašeptala Bess a rty se jí lítostivě zkroutily. Posadila se na parapet vedle něj. „Moc mě to mrzí, bratříčku.“ Eduard se pokusil na ni uculit. Uculování mu šlo. Byl to jeho nejvytříbenější královský um, ale tentokrát se mu povedla jen ubohá polovičatá grimasa. „Takže jste to slyšely,“ řekl a snažil se, 13

Má lady Jane | Část první

aby jeho hlas zněl lehce. „Pochopitelně jsem si vyžádal druhý názor. Nemám pocit, že bych umíral.“ „Ach, můj drahý Edoušku,“ zajíkla se Marie a otřela si krajkovým kapesníčkem koutek oka. „Můj rozmilý, drahý chlapče. Moje ubohé holoubátko.“ Eduard na chvíli zavřel oči. Nesnášel, když se mu říkalo Edoušku, a ještě víc nesnášel, když se s ním jednalo jako s batoletem v krátkých kamaších, ale od Marie si to líbit nechal. Vždycky mu bylo sester tak trochu líto, vzhledem k tomu, že je jeho otec prohlásil za levobočky, a tak vůbec. Toho roku, kdy v sobě objevil svou zvířecí stránku – začalo se mu říkat Rok lva – se Jindřich VIII. taky rozhodl, že jako král si může určit všechna pravidla, a tak anuloval svoje manželství s Mariinou matkou a poslal ji dožít do kláštera, aby se mohl oženit s Bessinou matkou, jednou z těch přitažlivějších dvorních dam. Jenže když mu Manželka č. 2 nedala mužského potomka a dědice a dvorem začaly kolovat zvěsti, že královna Anna je Edianka a sem tam se mění v černou kočku, aby mohla po schodišti nepozorovaně proklouznout ke komnatám královského trubadúra, nechal jí král setnout hlavu. Manželka č. 3 (Eduardova matka) udělala všechno správně, především tedy porodila králi potomka se správnými pohlavními orgány, aby se mohl stát budoucím vládcem Anglie, načež, protože nikdy nebyla na dlouhé vychloubání, okamžitě zemřela. Král Jindřich potom pojal ještě tři další manželky (jednu zapudil, jednu popravil a jedna měla to štěstí, že ho přežila – v tomto pořadí), ale žádné další děti už neměl. Takže co se královského potomstva týkalo, zůstali jen tři – Marie, Bess a Eduard – a vzhledem k tomu, že jejich otec byl možná šílený a rozhodně nebezpečný a jejich matky mrtvé nebo ve vyhnanství, byli hodně nesourodá rodina. Vždycky spolu ale vycházeli poměrně dobře, hlavně díky tomu, že mezi nimi nikdy nebylo žádné soupeření o to, kdo si nasadí královskou korunu. Eduard byl jasnou volbou, neboť měl mezi nohama to správné náčiní. 14

Kapitola první | Eduard

Králem byl od svých devíti let. Vlastně si na dobu, kdy ještě nebyl králem, pamatoval jen velmi matně, a až do dneška měl za to, že se k němu kralování celkem hodí. Jenže teď mu je celá koruna a vládnutí pěkně na nic, pomyslel si hořce. Radši by se býval narodil jako neurozený poddaný, třeba syn kováře. Pak by si možná stihl v životě něco užít, než trvale opustí svou tělesnou schránku. Minimálně by určitě měl aspoň jednu příležitost políbit nějaké pěkné děvče. „Jak se doopravdy cítíš?“ zeptala se ho vážně Marie. Ona vždycky všechno pronášela zcela vážně. „Jako bych ubýval,“ odpověděl Eduard. Bess se malinko pousmála, ale Marie jen truchlivě potřásla hlavou. Marie se nikdy nesmála jeho vtipům. Eduard a Bess jí za jejími zády už celé roky přezdívali „zaprděná Marie“, protože všechno brala tak vážně a pochmurně. Marie se bavila jen při popravách zrádců nebo když na hranici upalovali nějakého nebohého Ediana. Jak šlo o Ediany, byla Eduardova sestra překvapivě krvežíznivá. „Na úbytě zemřela moje matka, víš.“ Marie podrážděně zkroutila v prstech kapesníček. „Já vím.“ Eduard si vždycky myslel, že královna Kateřina zemřela spíš na zlomené srdce než na nějaký tělesný neduh, ačkoli měl za to, že zlomené srdce může zlomit i tělo. On sám nikdy nedostane možnost zažít, jaké to je mít zlomené srdce, pomyslel si, a zaplavila ho další vlna sebelítosti. Nikdy se ani nezamiluje. „Je to strašlivá smrt,“ pokračovala Marie. „Kašleš a kašleš tak dlouho, dokud si nevykašleš plíce.“ „Děkuji, rozhodně jsi mě utěšila,“ podotkl Eduard. Bess, která vedle vážné, i když mnohomluvné sestry bývala obvykle spíš zamlklá, po Marii střelila pohledem a položila dlaň v rukavičce na Eduardovu ruku. „Můžeme pro tebe něco udělat?“ 15

Má lady Jane | Část první

Eduard pokrčil rameny. Pálily ho oči a v duchu si opakoval, že rozhodně nebude brečet kvůli celé té věci s umíráním, protože pláč je pro holky a pro mrňata, a ne pro krále, a navíc by slzy stejně ničemu nepomohly. Bess mu stiskla ruku. Eduard jí stisk opětoval a rozhodně u toho nebrečel. Pak se navrátil k rozvahám nad výhledem z okna věže a nad smyslem života. Život je krátký. A pak umřeš. Brzy. Šest měsíců, přinejlepším rok. Což mu připadalo jako děsně krátká doba. Loni v létě mu slavný italský hvězdopravec sestavil horoskop a vyhlásil, že král bude žít ještě dalších čtyřicet let. Slavní italští hvězdopravci byli očividně pěkně prolhaní šmejdi. „Alespoň si můžeš být jist, že i když tu už nebudeš, všechno bude v naprostém pořádku,“ pronesla vážně Marie. Eduard se otočil a upřel na ni pohled. „Cože?“ „Jako s královstvím,“ dodala ještě vážněji Marie. „Království bude v dobrých rukou.“ Nad osudem království ještě Eduard příliš neuvažoval. Tedy po pravdě řečeno nad ním neuvažoval vůbec. Byl příliš zaneprázdněn úvahami nad tím, jak si vykašle plíce a pak už bude moc mrtvý na to, aby mu na tom záleželo. „Marie,“ obořila se na sestru Bess. „Teď není vhodná chvíle na politiku.“ Než se Marie stihla začít hádat (a bylo jí vidět na očích, že se rozhodně chce hádat a tvrdit, že na politiku je vždycky vhodná chvíle), ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte,“ zavolal Eduard a do místnosti strčil svůj ohromný orlí nos John Dudley, vévoda z Northumberlandu a lord předseda královské rady. 16

Kapitola první | Eduard

„Ach, vaše veličenstvo, čekal jsem, že vás naleznu právě zde,“ prohlásil, když jeho zrak spočinul na Eduardovi. Marii a Bess jen zběžně přelétl pohledem, jako by se ani nechtěl obtěžovat tím, že by se na ně pořádně podíval. „Princezno Marie, princezno Alžběto. Vypadáte výborně.“ Obrátil se k Eduardovi. „Veličenstvo, mohl bych na slovíčko?“ „Klidně i na víc,“ opáčil Eduard. „V soukromí,“ objasnil lord Dudley. „V poradní síni.“ Eduard vstal a oprášil si kalhoty. Pokynul svým sestrám a ty udělaly zdvořilé pukrle. Pak se nechal lordem Dudleym odvést dolů po schodech a řadou dlouhých palácových chodeb do síně, kde se každý den scházela králova soukromá rada, hodiny a hodiny vyplňovala náležité královské papíry potřebné k vládnutí a činila veškerá rozhodnutí. Král sám tu moc času netrávil, jedině když byl na některý dekret potřeba jeho vlastnoruční podpis nebo se jednalo o důležitou záležitost vyžadující jeho osobní přítomnost. Což se nestávalo moc často. Dudley za nimi zavřel dveře. Eduard byl z té procházky zadýchaný a okamžitě klesl do svého červeným sametem polstrovaného sedadla v čele půlkruhu židlí (kde zpravidla sedávalo dalších třicet členů královské rady). Dudley mu podal kapesníček a Eduard si ho přitiskl ke rtům a čekal, až ho přejde záchvat kašle. Když ruku s kapesníčkem odtáhl, našel na bělostné látce růžovou skvrnku. Houby. Eduard se na ni zadíval a pokusil se kapesník vrátit Dudleymu, ale vévoda rychle zavrtěl hlavou. „Nechte si ho, veličenstvo,“ řekl a přešel na opačnou stranu místnosti, kde si začal mnout bradku tak, jak to obvykle dělával, když byl hluboce zamyšlený. „Domnívám se,“ začal Dudley zlehka, „že bychom si měli promluvit o tom, co uděláte.“ 17

Má lady Jane | Část první

„Co udělám? Mám úbytě. To je nevyléčitelná nemoc. Zjevně nemůžu dělat nic jiného než umřít.“ Dudley vyloudil na tváři účastný úsměv, který nevypadal příliš přirozeně, vzhledem k tomu, že na usmívání nebyl moc zvyklý. „Ano, sire, to je pravda. Ovšem smrt si dříve nebo později přijde pro nás všechny.“ Znovu si začal hladit bradku. „Tato novina je velmi politováníhodná, to jistě, ale musíme s ní naložit co nejlépe. Než zemřete, musíme toho pro království ještě hodně vykonat.“ Ach, zase to království. Pořád jen království. Eduard přikývl. „Tak dobře,“ pronesl odvážněji, než se cítil. „Povězte mi, co mám dělat.“ „Za prvé musíme vyřešit otázku následnictví. Dědice trůnu.“ Eduard povytáhl obočí. „Vy chcete, abych se do jednoho roku oženil a zplodil dědice?“ To by mohla být legrace. Rozhodně by v tom muselo být líbání s jazykem. Dudley si odkašlal. „Ehm… ne, vaše veličenstvo, na to nejste dostatečně zdráv.“ Eduard chtěl něco namítnout, ale pak si vzpomněl na růžový flíček na kapesníku a na to, jak vyčerpávající bylo jen projít palácem. Nebyl ve stavu, kdy by si mohl namlouvat nevěstu. „Nuže,“ řekl, „to tedy nejspíš znamená, že na trůn usedne Marie.“ „Ne, sire,“ vrtěl naléhavě hlavou Dudley. „Nesmíme dopustit, aby anglický trůn padl do špatných rukou.“ Eduard se zamračil. „Ale Marie je moje sestra. A je nejstarší. A taky je –“ „Je to Veritka,“ namítl lord Dudley. „Marie byla vychována ve víře, že zvířecí magie je zlo, jehož se musíme bát a ničit ho. Kdyby se stala královnou, uvrhla by zemi zpět do doby temna. Edianové by nebyli v bezpečí.“ 18

Kapitola první | Eduard

Eduard se zaklonil a zamyslel se. Všechno, co vévoda vykládal, byla pravda. Marie by Ediany netolerovala. (Nejradši je měla opečené dokřupava, jak už jsme zmínili dříve.) Marie navíc neměla vůbec smysl pro humor, uvažovala zcela zpátečnicky a jako vladařka by byla naprosto hrozná. „Takže Marie to být nemůže,“ souhlasil. „A Bess taky ne.“ Otočil si na prstě prstenem s královskou pečetí. „Byla by sice lepší než Marie, to je jasné. Oba její rodiče byli Ediani, tedy pokud věříte těm kočičím historkám, ale co se týče Veritů, nevím, ke komu je loajální. Je tak trochu záludná. A navíc,“ dodal po další úvaze, „na trůn nemůže usednout žena.“ Možná jste si právě všimli, že Eduard byl tak trochu sexista. Nemůžete mu to však mít za zlé, protože celý svůj krátký život byl veleben prostě jen z toho důvodu, že se narodil jako kluk. Přesto sám sebe rád považoval za pokrokově smýšlejícího krále. Nebyl po svém otci Edian (nebo o tom aspoň zatím nevěděl), ale edianství bylo součástí jeho rodinné historie a on sám byl vychován k tomu, aby s Ediany sympatizoval. Poslední dobou se zdálo, že napětí mezi oběma tábory stoupalo až k bodu varu. Množily se zprávy o tajemné edianské skupině, která si říkala Smečka a která přepadala a plenila veritské kostely a kláštery po celé zemi. Vzápětí začaly přicházet zprávy o Veritech, kteří odhalovali Ediany a následně na nich páchali násilnosti. A pak zase zprávy o pomstychtivých útocích na Verity. A tak dále, a tak dále. Dudley měl pravdu. Potřebovali panovníka, jenž by s Ediany sympatizoval. Někoho, kdo by v zemi udržel mír. „Takže, koho máte na mysli?“ Eduard se natáhl k postrannímu stolečku, kde z královského nařízení vždy byla miska čerstvých chlazených ostružin. Eduard ostružiny zbožňoval. Proslýchalo se, že ostružiny mají zázračné léčivé schopnosti, a tak se jimi poslední dobou cpal co nejčastěji. I teď si jednu strčil do pusy. 19

Má lady Jane | Část první

Ohryzek lorda Dudleyho poskočil nahoru a dolů a poprvé za celou dobu, co ho Eduard znal, vypadal krapet nervózně. „Prvorozeného syna lady Jany Greyové, vaše veličenstvo.“ Eduard se zakuckal. „Jana má syna?“ vyprskl. „Jsem si poměrně jistý, že o něčem takovém bych se doslechl.“ „V tuto chvíli žádného syna nemá,“ vysvětloval trpělivě Dudley. „Ale bude. A pomineme-li Marii a Alžbětu, jsou Greyovi další v pořadí.“ Takže Dudley chtěl, aby se Jana vdala a zplodila dědice. Eduard si svou sestřenku Janu nedokázal představit s manželem a dítětem, i když už jí bylo šestnáct let, takže na tehdejší dobu byla tak trochu stará panna. Největší Janinou láskou byly knihy: převážně o historii a politice a náboženství, ale v podstatě četla cokoli, co jí přišlo pod ruku. Doopravdy si užívala i četbu Platóna v řeckém originále, tak moc, že ho četla jen tak pro zábavu, a ne jen když jí to přikázali učitelé. Uměla zpaměti dlouhé epické básně a dokázala je na požádání recitovat. Především ale milovala zkazky o Edianech a jejich zvířecích dobrodružstvích. Nebylo pochyb o tom, že Jana by Ediany podporovala. Kolovaly zvěsti, že její vlastní matka je Edianka, ačkoliv nikdo nevěděl, jakou podobu na sebe bere. Když byli ještě Eduard a Jana děti, jednou z jejich oblíbených her bylo představovat si, jakými živočichy se stanou, až vyrostou. Eduard vždycky snil o tom, že z něj bude něco silného a nelítostného, třeba vlk. Nebo medvěd. Nebo tygr. Jana se nikdy nedokázala rozhodnout, jakým zvířetem by se chtěla jako Edianka stát; Eduard si vybavil, že se rozhodovala mezi rysem a sokolem. „Jen si to představ,“ šeptala mu tehdy desetiletá Jana, když spolu leželi rozpláclí na nějakém travnatém pahorku a vyprávěli si, jaké tvary jim připomínají mračna plující po obloze. „Klidně 20