–
Co to vlastně znamená, když se řekne liberální demokracie? A co obnáší snaha tuto verzi demokracie překročit směrem k variantám deliberativním, populistickým, agonistickým a dalším? Máme se obávat neznámého, nebo nedočkavě vyhlížet nový věk demokracie?
–
Jde opravdu o krizi hrozící erozí západních demokracií? Může být liberální demokracie zachráněna, a pokud ano, jak a kým?
–
Máme nyní důvody chápat demokracii jinak a mít od ní jiná očekávání?
Doporučená cena 340 Kč
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230x15-obalka.indd 1
Pavel Dufek, Jiří Baroš, Sylvie Bláhová, Tereza Křepelová, Patrik Taufar
Liberální demokracie v době krize
Liberální demokracie je na počátku 21. stoletá údajně v krizi – politické, hospodářské, krizi důvěry, krizi reprezentace, krizi konstitucionalismu, krizi sebedůvěry. Existuje cesta ven z této krize? A kam vlastně liberální demokracie míří? Političtí filosofové a filosofky se domnívají, že právě jejich disciplína dokáže nejen formulovat správné otázky, ale také nabídnout konstruktivní odpovědi – i proto, že období závažných proměn a krizí byla v lidských dějinách vždy doprovázena vrcholnými výkony politického filosofování. Na tomto pozadí autorský tým z Katedry politologie Masarykovy univerzity v Brně prozkoumává některé nejvýznamnější odborné diskuse, které v soudobé politické filosofii probíhají a které se týkají životaschopnosti liberální demokracie jakožto doposud dominantního modelu vládnutí. Ve dvanácti kapitolách – věnovaných mimo jiné logice politické reprezentace, vztahu demokracie a lidských práv, utopismu a realismu v politickém myšlení nebo konstitucionalistické obhajobě populismu – vyzývají Dufek, Baroš a kol. k zahájení debat, které v českém prostředí dosud příliš nezaznívají. Kniha jako celek i jednotlivé kapitoly přitom oslovují jak širší odbornou veřejnost, pro niž může sloužit jako podnět k výzkumným snahám, tak studenty a studentky politických věd, filosofie a dalších společenskovědních a humanitních oborů, jimž kniha nabízí pokročilý úvod do klíčových problémů současné politické filosofie.
Pavel Dufek, Jiří Baroš, Sylvie Bláhová, Tereza Křepelová, Patrik Taufar
Liberální demokracie v době krize Perspektiva politické filosofie
EDICE STUDIE
23.09.2019 16:43:32
SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 1
23.09.2019 16:44:42
Ediční rada SocioLOgického Nakladatelství (SLON) Luděk Brož, PhD. (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.) Prof. PhDr. Miloš Havelka, CSc. (Univerzita Karlova) Prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. (Masarykova univerzita) Doc. PhDr. Helena Kubátová, Ph.D. (Univerzita Palackého) † Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (Univerzita Karlova) PhDr. Markéta Sedláčková, Ph.D. (Univerzita Karlova) PhDr. Jiří Šafr, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.) Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.) Ing. Alena Vodáková, CSc. (čestná členka)
EDICE STUDIE
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 2
23.09.2019 16:44:42
Liberální demokracie v době krize Perspektiva politické filosofie Pavel Dufek Jiří Baroš Sylvie Bláhová Tereza Křepelová Patrik Taufar
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 3
23.09.2019 16:44:42
Dufek-Baros-Liberรกlni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 4
23.09.2019 16:44:43
Pavel Dufek Jiří Baroš Sylvie Bláhová Tereza Křepelová Patrik Taufar
Liberální demokracie v době krize Perspektiva politické filosofie
Praha – Brno 2019
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 5
23.09.2019 16:44:43
klíčová slova: liberální demokracie; krize demokracie; deliberativní demokracie; politická reprezentace; dělba moci; konstitucionalismus a populismus; důstojnost; lidská práva; veřejný rozum; většinový princip
Publikace je výstupem výzkumného projektu Liberální demokracie v době krize podpořeného Grantovou agenturou ČR (reg. č. GA16–13980S). Odborně posoudili prof. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., DSc., a doc. JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D. Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON) v koedici s Masarykovou univerzitou, Praha – Brno 2019. Vydání první.
Copyright © Masarykova univerzita 2019 Copyright © Jiří Baroš, Sylvie Bláhová, Pavel Dufek, Tereza Křepelová, Patrik Taufar 2019 ISBN 978-80-210-9528-1 (online ; pdf) (Masarykova univerzita, Brno) ISBN 978-80-7419-277-7 (Sociologické nakladatelství /SLON/, Praha) ISBN 978-80-210-9166-5 (Masarykova univerzita, Brno)
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 6
23.09.2019 16:44:43
Obsah
Krize liberální demokracie a politická teorie: úvodní poznámky
14
PAVEL DUFEK, JIŘÍ BAROŠ Terminologická a jazyková poznámka
28
1. Diverzita v demokratické teorii: důvod k oslavám, nebo kritickému zamyšlení?
30
PAVEL DUFEK
1.7 Od demokracie k veřejnému ospravedlnění a zpět
31 36 40 42 44 47 48
2. Realismus a idealismus v politické teorii
50
1.1 Pluralismus v demokratické teorii a jeho dimenze: problém disonance 1.2 Několik důvodů ke znepokojení 1.3 Pluralita paradigmat a primát normativity 1.4 Pojmový holismus a pojmová dekontestace 1.5 Kognitivní diverzita jako produktivní faktor? 1.6 Prázdný příslib agonistického pluralismu
JIŘÍ BAROŠ 2.1 Co je (normativní) politická teorie? 2.2 Dominantní idealismus v politické teorii 2.2.1
Kritiky Rawlsova pojetí ideální teorie
2.3 Realistická alternativa v politické teorii 2.3.1
Realismus Bernarda Williamse
2.3.2
Realismus Raymonda Geusse
2.4 Politická teorie tváří v tvář krizi liberálních demokracií
51 54 56 59 61 63 66
7
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 7
23.09.2019 16:44:43
3. Liberální demokracie, ale jaká? Agregativní a deliberativní modely demokracie ve srovnávací perspektivě
70
TEREZA KŘEPELOVÁ 3.1 Několik poznámek k modelům demokracie 3.1.1
Od teorie k empirii, či naopak?
3.1.2
Liberalismus a demokracie: nejisté spojenectví
72 72 75
3.2 Agregativní a deliberativní demokracie: cíle, normativní kritéria a metateoretické volby 3.2.1
Agregativní model demokracie
Morální koncepce v pozadí agregativní demokracie Racionalita versus racionalita v interakci 3.2.2
76 77 81 82
Deliberativní model demokracie, jeho cíle a kritéria demokratického
3.3 K možnostem konvergence obou modelů
84 87 89
4. Krize právního konstitucionalismu a hledání alternativ
93
rozhodování Morální koncepce v pozadí deliberativní demokracie
JIŘÍ BAROŠ 4.1 Demokracie a konstitucionalismus 4.1.1
Jak chápat moderní konstitucionalismus?
4.2 Právní konstitucionalismus mezi liberály a jejich kritiky 4.2.1
O ústavním státu a substantivním pojetí demokracie: liberální pohled
4.2.2
Kritika liberálního pojetí právního konstitucionalismu
4.3 Politický konstitucionalismus na pomezí liberalismu a republikanismu 4.3.1
Procedurální pojetí demokracie a argument z nesouhlasu
4.3.2
Debata o legitimitě ústavního soudnictví
4.4 Demokratický konstitucionalismus a radikální tradice 4.4.1
Demokracie na úrovni základních zákonů: slabý konstitucionalismus
4.4.2
Kritika demokratického konstitucionalismu a otázky adresované radikální tradici
4.5 Závěrem: od populismu k právnímu konstitucionalismu?
93 95 97 98 100 104 104 106 108 108 110 114
8
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 8
23.09.2019 16:44:43
5. Normativní základy principu dělby moci
116
JIŘÍ BAROŠ, PAVEL DUFEK
5.3 Závěr
117 117 120 123 123 125 129 130
6. Demokracie a lidská práva: konceptuální matrice
132
5.1 K logice principu dělby moci 5.1.1
Kontext moderního konstitucionalismu
5.1.2
Jak ospravedlnit umožňující účel dělby moci?
5.2 Čtyři komponenty dělby moci 5.2.1
Čistá doktrína dělby moci a její extenze
5.2.2
Oddělení, brždění a vyvažování moci
5.2.3
Jak to spolu všechno souvisí? K neexistenci šablon
PATRIK TAUFAR
6.5 Konceptuální matrice: návod k použití?
132 135 136 136 136 138 140 141 143 143 146 148
7. Politická reprezentace a budoucnost reprezentativní demokracie
149
6.1 Vztahy konceptů lidských práv a demokracie 6.2 Vztahový charakter demokracie a lidských práv 6.3 Pozitivní vztahy mezi koncepty demokracie a lidských práv 6.3.1
Posílení demokracie prostřednictvím lidských práv
Perspektiva mezinárodního práva lidských práv Perspektiva konstitucionalistická Filosofická podpora práva na demokracii 6.3.2
Posílení lidských práv v demokraciích
6.4 Negativní vztahy mezi koncepty demokracie a lidských práv 6.4.1
Omezování demokracie prostřednictvím lidských práv
6.4.2
Oslabování lidských práv demokratickými prostředky
PAVEL DUFEK 7.1
Reprezentativní demokracie jako first-best řešení. Paradox politické reprezentace
7.2 Základní problém politické reprezentace 7.3 Standardní model a typy reprezentativního vztahu. Problém responsivity 7.3.1
Responsivita versus deliberace a problém mandátu
150 152 153 155
7.4 Další problémy standardního modelu: podreprezentace a proměna role politických stran
157
9
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 9
23.09.2019 16:44:43
7.4.1
Podreprezentace a absence reprezentace. Zvyšování proporčnosti
7.6 Závěr: politická reprezentace bez politické filosofie?
157 160 162 162 165 167 169 170
8. Většinový princip v demokracii: k otázce metod rozhodování
172
a zvláštní zastoupení 7.4.2
Politické strany a reprezentace: myslet nemyslitelné?
7.5 Zobecněním k inovacím 7.5.1
Elementy reprezentace
7.5.2
Opouštění responsivity (Pettit, Mansbridge)
7.5.3
Konstruktivismus a sebeautorizace: reprezentativní nárok (Saward)
7.5.4
Deteritorializace politické reprezentace: složený model EU
PAVEL DUFEK 8.1 Přípravné poznámky: pojmový kontext většinového principu 8.1.1
Metoda rozhodování versus typ politické praxe
8.1.2
Když se počítají hlasy: od diktátora k jednomyslnosti (a zpět?)
8.1.3
Vysvětlení a ospravedlnění většinového rozhodování
8.2 Většinový princip jako nástroj maximalizace svobody 8.3 Většinový princip jako epistemický nástroj: teorém poroty 8.4 Většinový princip jako procedura vyjadřující demokratické hodnoty 8.4.1
Mayův teorém
8.4.2
Slepá místa Mayova teorému
Tři a více opcí Status podmínek Strukturální menšiny a background justice Racionalita a původ preferencí 8.4.3
A bude hůř? Arrowův teorém nemožnosti a jeho důsledky pro většinový princip
8.4.4
173 173 175 178 179 180 181 181 183 183 183 184 184 185
Záchrana většinovosti? Jednovrcholovost, středový volič a deliberativní strukturace preferencí
8.4.5
Nepodstatné alternativy a strategické hlasování
8.4.6
Problém intenzity preferencí
8.4.7
Nejlepší z možných světů?
186 189 190 190
8.5 Většinový princip versus amajoritární metody: na cestě k obecné teorii rozhodovacích metod 8.6 Většina, nebo supermajorita? Asymetrie v sázce 8.7 Závěr
191 192 194
10
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 10
23.09.2019 16:44:44
9. Dvě konkurenční morální tradice a lidská důstojnost
195
JIŘÍ BAROŠ
198 198 9.1.2 Soupeřící verze morálního zkoumání 199 9.1.3 Staří a moderní a lidská důstojnost 201 9.2 Lidská důstojnost v liberální a aristotelsko-tomistické tradici 204 9.2.1 Prameny liberálního pojetí lidské důstojnosti 204 9.2.2 Poválečný katolický diskurs: rehabilitace Kanta? 206 9.2.3 Další vývoj uvnitř liberální tradice: důraz na autonomii 208 9.2.4 Pokusy jít za liberální důraz na autonomii v aristotelsko-tomistické tradici 209 9.3 Závěrem: od kulturních válek k možnému konsensu? 213 9.1
Morální tradice mezi „starými“ a „moderními“ 9.1.1
Krátký exkurz k pojmu tradice
10. Proč řešit identitu v liberální politické teorii? K ofenzivnímu vymezení politična v liberalismu
216
SYLVIE BLÁHOVÁ
10.3 Závěr: k ofenzivnímu pojetí identity v liberalismu
219 220 222 225 229 232
11. Namísto závěru: neshoda, diverzita a veřejné ospravedlnění
233
10.1 Koncept identity 10.1.1 Problém vnitřní identity
Vnitřní identita v liberální teorii 10.1.2 Vnější identita v liberální teorii
10.2 Liberální politično: směřování liberálního státu
PAVEL DUFEK 11.1 Od diverzity k neshodě, od donucení k legitimitě 11.2 Veřejný rozum a veřejné ospravedlnění 11.3 Elementy veřejného ospravedlnění 11.3.1 Izolace veřejného od soukromého 11.3.2 Důvody sdílené nebo nesdílené? 11.3.3 Čí rozumnost? 11.3.4 Konsensus a konvergence. Otázka idealizace
11.4 Na cestě k neautoritářské společnosti
234 236 238 238 239 240 242 243
11
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 11
23.09.2019 16:44:44
Summary
244
Literatura
254
O autorech a autorkách
298
Jmenný rejstřík
301
Věcný rejstřík
304
12
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 12
23.09.2019 16:44:44
13
Dufek-Baros-Liberรกlni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 13
23.09.2019 16:44:44
Krize liberální demokracie a politická teorie: úvodní poznámky Pavel Dufek, Jiří Baroš
V posledních dvou desetiletích jsme svědky zajímavého paradoxu. Na jedné straně se model liberální demokracie postupně etabloval napříč všemi světadíly jakožto příkladný a žádoucí způsob vlády, v pohledu mnoha dokonce jediný legitimní, a toto přesvědčení se odráží i v početných odborných výzkumech překážek, jež před demokratizací stojí (např. Plattner 2008). Na druhé straně v politické teorii/filosofii1 v tom samém období sílí přesvědčení, že západní liberální demokracie, jež jsou nepsaným vzorem demokratizačního úsilí, procházejí hlubokou krizí, a pokud nedojde k zásadním posunům v demokratické teorii i praxi, směřují k politické, kulturní, hospodářské, environmentální apod. záhubě, nebo přinejmenším dlouhodobé agonii. Seznam identifikovatelných výzev, hrozeb, nedostatků a příslibů je úctyhodný, potenciálně pokrývající – dle preferencí toho či onoho autora/autorky – v podstatě jakýkoliv problém, s nímž jsou společnosti počátku 21. století konfrontovány. Pro politickou teorii to je paradoxně pozitivní zpráva, protože se jakožto akademická disciplína jeví obzvláště kompetentní k diagnóze příčin a následnému poskytnutí návrhů a nápadů, zdali a jak by liberální demokracie mohla být „zachráněna“ (della Porta 2013). Politická teorie je totiž v neposlední řadě praktickou disciplínou a významnou součástí jejího poslání je poskytování koherentního souboru vodítek k politickému jednání, byť obvykle nikoliv v podobě konkrétních opatření či obsahových (policy) priorit, nýbrž v podobě principů či hodnot, které v konečném důsledku jednotlivé praktické kroky zakládají a orientují. Období závažných společenských proměn až krizí jsou koneckonců v lidských dějinách poměrně spolehlivě korelována s následnými vrcholnými výkony politického filosofování, jak dokládá dílo takových autorů či autorek jako Platón, Aristoteles, Augustinus, Machiavelli, Hobbes, Locke, Tocqueville, Mill, Marx, Arendt, Hayek nebo Rawls. Tópos krize liberální demokracie – kde přívlastek „liberální“ zachycuje v prvé řadě její ústavní aspekt (srov. Baroš 2013c a též čtvrtou kapitolu této knihy) – je v politické teorii přítomen v podstatě od počátků liberální demo1
Viz terminologickou poznámku k užívání těchto termínů v závěru této úvodní kapitoly.
14
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 14
23.09.2019 16:44:44
kracie. Nechceme zde provádět podrobnou analýzu „krizových tezí“, i proto, že krize demokracie jako takové je oblíbeným tématem již od počátků politické teorie samotné a mnoho poučných postřehů bychom našli již v dílech Platónových či Aristotelových. Takový dílčí cíl by si žádal jiný typ výzkumu, na který v této knize není prostor. Pro dokreslení situace bude nicméně užitečné se ohlédnout do 20. a 21. století, tedy doby, kdy se utvářela, případně tříbila, východiska a hlavní tematické/konfliktní osy soudobých diskusí v politické a potažmo demokratické teorii. Dovolíme si v tomto smyslu tvrdit, že až na občasná, časově omezená vzepětí dějinného optimismu – poválečnou rekonstrukci Evropy postavenou na širokém konsensu hlavních politických sil v jejich opozici vůči totalitarismu, období po kolapsu komunistických režimů na přelomu 80. a 90. let minulého století a krátkodechou, leč o to vyhrocenější, naději v podobě tzv. Arabského jara – provází liberální demokracii neustálý přízrak systémové krize, poctivě živený též akademickou produkcí. Je ovšem třeba připustit, že v okamžiku, kdy „konec liberální demokracie“ v zemi a zrod neliberální a národní demokracie jakožto nového typu režimu otevřeně vyhlašuje nikoliv nějaká marginální politická figura, nýbrž předseda vlády členského státu Evropské unie (Orbán 2014), dostává takový pesimismus více než hmatatelnou oporu.2 Pokud se jedná o kolaps demokratických režimů mezi první a druhou světovou válkou, nedává smysl rozporovat, že se jednalo o důsledek krize zcela zásadních rozměrů; asi nejproslulejší a dodnes pro mnohé inspirativní kritickou reakcí z této doby zůstává právní a politická filosofie Carla Schmitta (1988),3 ačkoliv v oboru politické sociologie může lépe rezonovat pronikavá Michelsova (1931) analýza oligarchizačních sklonů uvnitř politických stran. Je však třeba opatrnosti v přisuzování přívlastku liberální meziválečným režimům – vznik a rozvoj tzv. materiálního právního či ústavního státu jakožto „vyššího“ vývojového stupně po verzi formální je věcí až poválečného vývoje a zavádění substantivních omezení výkonu demokratické moci do ústavních textů, společně s etablováním soudní kontroly ústavnosti. Druhá polovina 20. a počátek 21. století pak byly opakovaně svědkem poukazů na skutečnost, nebo alespoň bezprostřední hrozbu, systémové krize liberální demokracie. Za zmínku jistě stojí, že se jednalo o apely přicházející jak z „levého“ (neo- a post-marxistického, kriticko-teoretického, radikálně demokratického – namátkou viz Mills 1956; Offe 1984; Foucault 2009; Hunt 1980; Habermas 2000a; Putnam 2000; Crouch 2004; Wolin 2008), tak „pravého“ 2 Jiří Přibáň (2013: 155) hovoří o rozvalu ústavní demokracie, jenž v Maďarsku nastal a v Polsku hrozí. 3 Pro neméně skeptický pohled ze stejného období, leč politicky opačného (levicového) břehu viz Laski (1931).
15
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 15
23.09.2019 16:44:44
břehu (konzervativního, klasicko-liberálního, agonisticky liberálního a podobně – viz např. Crozier et al. 1975; Bloom 1987; Deutsch a Soffer 1987; Manent 1994; Gray 1995, 2004, 2016; Fiala 2010; Lasch 2016). Psal-li italský politický myslitel Norberto Bobbio v 80. letech minulého století o „zklamaných očekáváních“, jež liberální demokracie vyvolala, leč nenaplnila (Bobbio 1987: kap. 1; srov. Bíba 2014b: 171–175), pak zřejmě zachytil obecnou atmosféru provázející liberální demokracii dodnes. Nabízí se skeptická poznámka, že nespokojenost s demokratickými poměry je v případě politických teoretiků a teoretiček v prvé řadě výrazem jejich normativních východisek, která předurčují samotnou definici pojmu demokracie, a tudíž jak (1) formulaci kritérií, jimiž budou následně reálně existující společnosti poměřovány, tak (2) povahu odhalených problémů a krizových příčin.4 První kapitola koneckonců i takového typu argumentu užívá v rámci kritické reflexe povahy soudobé demokratické teorie. Současná situace (jíž míníme období od počátku celosvětové hospodářské recese přibližně v roce 2008) je ovšem specifická v tom, že k normativněteoreticky motivovaným verdiktům o hrozící demisi liberální demokracie se v nebývalé míře přidávají i hlasy z „empirického“ tábora, pod nímž máme na mysli jak komparativní výzkum demokracie, tak ty teoretické směry, které jako svůj normativní horizont přijímají elektoralistický model reprezentativní demokracie, v neposlední řadě právě v důsledku úzkého napojení na komparativní výzkum (Dufek a Holzer 2013). Jak ukazují přední výzkumníci demokracie, podle dostupných dat se zdá, že liberální demokracie začínají čelit interním systémovým hrozbám, jež nelze označit za běžné fluktuace v důvěře v systém (jak tvrdila např. Norris 2011) ani vysvětlit přesunem politické aktivity do méně veřejně exponovaných sfér, respektive nevolebních participativních kanálů (Beck 1986: kap. VIII; Dalton 2004; Rosanvallon 2008a; Vráblíková 2017). Nyní se má již jednat o fundamentální výzvy existujícímu modelu demokracie a možná demokracii jako takové.5 Pozornost empiriků i normativců se tak obrací k nespočetné řadě souvisejících témat a otázek:6 přesvědčení mladších generací o „důležitosti žití v demokracii“, v protikladu k podpoře autoritářským alternativám (Foa a Mounk 2016); postupnému úbytku volební účasti (Spáč 2016); vyprazdňování prostředkující funkce politických stran a posilování funkce vládní, re4 Klasik tranzitologického výzkumu Klaus von Beyme (2013: 142) opakovaně upozorňoval, že zklamání zejména v případě „nových“ (mimo jiné postkomunistických) demokracií bývá tím hlubší, čím optimističtější byly vize jejich rychlého přechodu mezi vyspělé, zavedené demokracie. 5 Stále jsou ovšem slyšet i umírněnější/pozitivnější hlasy, viz mj. Merkel (2014); Levitsky a Way (2015); v souvislosti se středoevropskými demokraciemi Roberts (2010); konkrétně pro případ ČR Balík a kol. (2016). 6 Pro analýzu českých politologických pohledů na stav české demokracie viz Roberts (2016b).
16
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 16
23.09.2019 16:44:44
spektive personální (Bartolini a Mair 2001; Rosanvallon 2008a, 2011; Mair 2013); obecné krizi volbami prostředkované politické reprezentace jakožto legitimizačního pilíře moderní demokracie (Bíba a Znoj 2017b); oslabování participativní složky demokracie ve prospěch racionálního expertního řízení společnosti (Buchstein a Jörke 2007; Šejvl 2017a), případně expanzi výkonné moci na úkor legislativy; depolitizaci – dedemokratizaci – rozhodování o věcech veřejných buď v důsledku logiky „neoliberálního kapitalismu“ a koncentraci moci v rukou úzké hospodářské elity, nezřídka té nadnárodní (Crouch 2004; Hrubec 2005; Barša et al. 2010; Mastropaolo 2012; Švihlíková 2015), nebo naopak bobtnání administrativního molocha welfare state a ochromujícího působení nadnárodních politických struktur omezujících domácí politickou soutěž (Fiala 2007; 2010), ale též blokačního působení liberálního konstitucionalismu v čele s ústavními soudy (Blokker 2013); prolamování walzerovských hranic autonomních společenských oblastí cizorodou logikou (Löwensteinová 2015); komercionalizaci médií a koncentraci jejich vlastnictví, ústícím v depolitizaci i samotné veřejné debaty v demokraciích (Carpentier 2011: kap. 1); údajné erozi sociálního státu a nárůstu sociální, příjmové atd. nerovnosti (Potůček 2011); erozi státu jako takového (Kysela, Ondřejek a kol. 2016; Agha 2017); globálním hospodářským otřesům a přesunům mocenských center (Diamond 2017; Öniş 2017); dopadům nedávné hospodářské krize na kvalitu demokracie a její vnímání občany (Morlino a Quaranta 2016); nástupu a rozpadu elementární hodnotové shody zakládající vůbec možnost společného žití v podmínkách normativní, identitární apod. diverzity (Baroš 2018); krizi občanské důvěry a sounáležitosti, jež někteří označují souhrnným termínem bratrství (Drulák 2012; srov. Sedláčková 2012); vytrácení schopnosti spolu nesouhlasit, překrývané nálepkováním oponentů jako nehodných diskuse, což vede ke krizi legitimity kolektivních rozhodnutí (Talisse 2009); dobrovolnému sebe-uvěznění v osidlech všemocných státních a mezinárodních institucí, paradoxně ovšem v zájmu osvobození jednotlivce (Deneen 2018); vyloučení a/nebo marginalizaci celých společenských skupin z politického rozhodování i společenského života obecně (problém zneuznání; srov. Hrubec 2011); podcenění významu občanské společnosti, případně zjednodušujícímu pohledu na ni (Müller, Karel B. 2016); neregulované expanzi nevolených institucí a technokratického způsobu vládnutí, mimo jiné v podání administrativního aparátu (Caramani 2017); nebo vzestupu populismu a populistického plebiscitarismu, v neposlední řadě právě v reakci na technokratické vládnutí (Urbinati 2018; Müller, Jan-Werner 2016). Sem by patřily i mediální zkratky typu oligarchizace, korupčnictví nebo nadnárodního diktátu, ač i ty obvykle podepírá bohatá odborná produkce, ať o ní autoři a autorky těchto zkratek vědí, nebo nikoliv.
17
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 17
23.09.2019 16:44:44
Zcela seriózním tématem se tak stává možnost dekonsolidace demokracie, přičemž mladé liberálnědemokratické režimy střední a východní Evropy představují jednu z aktivních laboratoří těchto trendů (Dufek, Holzer a Mareš 2016; Dufek a Holzer 2016; Foa a Mounk 2017). Současné vlně posilování populistických sil na politické levici i pravici pak lze rozumět také jako reakci na tyto mnohaúrovňové těžkosti v jádru liberální demokracie, byť (modelově) španělské hnutí Indignados (resp. strana Podemos) a francouzská Front national se ve svých normativních doporučeních výrazně liší. Je však záhodno držet na paměti poznámku Andrewa Robertse (2016a: 132), podle něhož nebývá z některých zpracování zřejmé, zdali analyzované fenomény představují příčiny, konstitutivní součásti, nebo následky řečené krize demokracie, což činí nabízené diagnózy poněkud mlhavými. Stejně tak je potřeba rozlišovat mezi objektivními systémově-institucionálními nedostatky daných režimů jako takovými a jejich vnímáním ze strany občanů (Bíba a Znoj 2017b: 9). Je zřejmé, že v jedné knize nelze předložit vyčerpávající seznam pojmů, hodnot a institucí – to je věc celoživotního bádání. Tato kniha se proto věnuje v našem pohledu klíčovým a v některých případech zároveň zanedbávaným diskusím v politické teorii; neusilujeme proto ani o snesení rozsáhlých empirických podkladů pro tezi o krizi liberální demokracie, ač i pro normativní reflexi jsou taková data v posledku nepostradatelná, zejména pokud s takovou pravidelností usiluje o „diagnózu“ společnosti.7 Avšak ani automaticky nepředpokládáme, že se liberální demokracie nacházejí uprostřed hluboké systémové krize či procesu dekonsolidace – takový verdikt by totiž do značné míry předurčoval závěry, k nimž bychom měli dojít, a na rozdíl od řady politickoteoretických příspěvků se tomuto manévru chceme vyhnout. Budeme proto v oslabeném smyslu pracovat v rámci vědomí systémových problémů, jež liberální demokracii na počátku 21. století stíhají a k jejichž diagnóze a řešení se politická teorie prohlašuje být povolána. Zároveň předpokládáme, že tyto problémy mají vskutku politické kořeny, tj. takové, jež vyrůstají z hodnotového a normativního, respektive v širokém smyslu institucionálního nastavení existujících liberálnědemokratických režimů – jinak by důkladná filosofická reflexe politiky nedávala přílišného smyslu a oblast poznatelného by se vyčerpávala analýzami ekonomickými, sociologickými nebo psychologickými. Jinak řečeno, přestože nesdílíme občasné sklony politických filosofů a filosofek k samozvanosti, jsme přesvědčeni, že rozbor některých ústředních 7 V tomto ohledu je například poučný obrat současné Kritické teorie od abstraktních „habermasovských“ teoretických konstrukcí k obnovenému důrazu na empirické – namnoze sociologické – zkoumání (viz mj. Honneth a kol. 2007).
18
Dufek-Baros-Liberálni demokracie v dobe krize-sazba-150x230.indd 18
23.09.2019 16:44:44