Květáky se nenosí Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz
Judi Curtinová Květáky se nenosí – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Judi Curtinová Květáky se nenosí
Judi Curtinová
Ilustrovala Johana Hrabíková Vojnárová
ALBATROS
Přeložila Jitka Ircingová
kapitola 1. S Beth jsme nejlepší kamarádky, co pamatuju. Víš, jaké to je mít takovou tu úplně nejlepší kámošku. Je to prostě ta, která ti snad jako jediná doopravdy rozumí. Vidíš na ní, co si myslí, a ona zase tuší, co si říkáš ty, aniž by padlo jediné slovo. Jako by byla tvojí součástí, tím lepším já, lepším já, které se jen tak neztrapní. Chceš se svou nejlepší kámoškou trávit všechen svůj čas. Chceš u ní každou sobotu spát. Přála by sis ji mít pořád u sebe, aby mohla vyslechnout tvoje tajemství
a smát se tvým vtipům, i když nejsou ani trochu legrační. Přála by sis, aby tvoje nejlepší kámoška byla tvoje sestra, aby s tebou bydlela a abyste spolu mohly strávit každou minutu každého dne. Dám ti radu. Bacha na to, co si přeješ. Můj táta odešel před čtyřmi lety. Jednu chvíli jsme byli normální nudná rodina a pak se najednou všechno změnilo. Z táty se den po čtyřicátých narozeninách stal hipík a odjel do Afriky, aby „našel sám sebe“. Máma úplně zešílela, když táta odešel. Celý týden ležela v posteli, brečela a jedla brambůrky. Když jsem přišla ze školy, nikdy doma nebylo nic k jídlu, zato celý dům páchnul, jako by tam bouchla továrna na brambůrky. Nebyla to sranda. Chtěla jsem mámě pomoct. Ale byla jsem jen dítě, tak co jsem asi měla dělat? Navíc mi bylo taky smutno. Máma se tak ponořila do své lítosti, že zapomínala, že se 8
zdejchnul nejen její manžel, ale i můj táta. Obě jsme někoho ztratily. Občas jsem sedávala u její postele a držela ji za ruku, ale k ničemu to nebylo. Na podlaze rostla hromada nechutných posmrkaných kapesníků a prázdných pytlíků od brambůrků. A mě to čím dál víc děsilo. O takových věcech, jaké se děly u nás doma, se točí filmy – smutné černobílé filmy, které většinou nemají šťastný konec. Po mnoha týdnech jsem jednoho dne přišla domů a uviděla, že okna jsou dokořán a vychází z nich veselá hudba. Měla jsem chuť radostí tančit, když jsem slyšela, jak na mě máma volá. „Ahoj zlato. Večeře je skoro hotová, jen si tady něco vyrábím.“ Máma vždycky ráda něco vyráběla, takže jsem měla dobrý pocit, když jsem vcházela do kuchyně. Ten pocit ale vyprchal, jakmile jsem uviděla krabice s tátovou supervzácnou sbírkou zahraničních DVD rozházené po podlaze. Bylo mi špatně z toho, jak máma ta DVD rozřezávala na proužky a ty věšela tak, že z toho vznikl takový zvláštní, blýskavý a chrastící závěs. „Není to krása?“ zeptala se máma. „Až to bude hotové, pověsím to do obýváku.“ „Ale to jsou tátova DVD! Jednou je bude chtít zpátky. Co na to řekne, až se vrátí a zjistí, že jsi…“ 9
„O tátu si nedělej starosti. Je z něj teď hipík, vzpomínáš? Tohle by se mu určitě líbilo. Tak, mohla bys mi, prosím, přinést seshora jeho kravaty? Napadl mě úžasný způsob, jak z nich udělat ubrus.“ Můj první omyl byl, když jsem si myslela, že se táta vrátí. První hovor přes Skype s tátou byl opravdu podivný. Tak ráda jsem ho viděla, že jsem nenašla slova, kterými bych vyjádřila, jak moc jsem na něj naštvaná. „Proč jsi odešel?“ ptala jsem se ho a zadržovala slzy. „Proč jsi nás opustil?“ Obraz byl sice celý rozmazaný a zasekával se, ale myslím, že jsem v jeho očích zahlédla slzy. „Je mi to moc líto, Molly,“ řekl. „Měli jsme s maminkou nějaké problémy a…“ „Ale ať to bylo cokoliv, mohli jste to přece napravit. Nemusel jsi hned utíkat. Proč ses zachoval tak srabácky?“ „Vím, že to ode mě bylo zbabělé, ale jiné řešení mě nenapadlo.“ „Tak co kdyby ses vrátil domů? Co kdybychom dělali, že se to nikdy nestalo?“ Na mou otázku neodpověděl a já věděla, že je to opravdu špatné znamení. „Vím, že jsem ti ublížil, Molly,“ řekl. „Ale musíš vědět, 10
že za nic z toho ty nemůžeš. Mám tě rád, tak jako jsem tě měl rád vždycky, a máma taky. To se nikdy nezmění.“ Řekl ještě spoustu podobných věcí, a když jsme skončili, lehla jsem si na postel a brečela a brečela. Když jsem po hodině vstala, cítila jsem se mnohem lépe, jako by ten černý mrak nade mnou začal pomalu odplouvat pryč. Jak jsem řekla. Bylo to opravdu nezvyklé. Potom mi táta volal přes Skype, kdykoliv mohl. Už jsme u toho tolik nebrečeli, někdy jsme se dokonce i zasmáli. I když byl táta stovky kilometrů daleko, byl pořád vtipný a vyprávěl mi příběhy o všech těch zvláštních a úžasných lidech, které na svých cestách potkal. Po nějaké době jsem si uvědomila, že spousta dětí ve třídě má rodiče, kteří spolu nežijí. Bethina maminka zemřela, když byla Beth ještě miminko, takže žila jen s tátou. Jeden kluk zase tatínka nikdy nepoznal. Nevím proč, ale když víte, že v tom nejste sami, cítíte se trochu lépe, jako že váš život není tak šílený, jak jste si mysleli. Jak plynuly týdny, věci se pomalu měnily. Neměla jsem pocit, že by teď život byl, jak má být, ale už to nebylo tak neobvyklé, což je asi dobře. Když máma rozsekala, roztrhala nebo vyhodila všechno, co kdy táta vlastnil, pomalu přišla k rozumu 11
a začala se chovat zase normálně – tedy alespoň tak normálně jako vždycky. Na chvíli bylo všechno docela v pohodě, všechno jsme spolu zvládaly. A pak se mamka začala přátelit s Bethiným tátou Jimem, což NIKDO nepředvídal. Nejdřív si jen sedali k sobě na tribuně, když jsme s Beth měly basketbalový zápas, což bylo fajn. Vždycky když jsem mámu viděla, jak tam sedí sama, bylo mi z toho smutno. Párkrát jsme šli takhle ve čtyřech po zápase na horkou čokoládu. Líbilo se mi to, protože občas, když jsme si vyšly s mámou samy, bylo to trochu moc intenzivní. Líbilo se mi, jak Jim nemluvil se mnou a Beth povýšeně. Ptal se nás, co si myslíme, a vyslechl nás, jako by na našem názoru opravdu záleželo. A myslím, že i Beth byla ráda. Vždycky totiž s mou mamkou dobře vycházela a taky se obě smějí stejným pitomým vtipům, které vůbec nejsou legrační. Byly to skvělé večery. Jednou v pátek mi Beth poslala zprávu: „Přijdeme k vám s tátou na večeři. Hustý, že jo?“ „Jo, fakt hustý,“ odpověděla jsem, což dokazovalo, jak jsem tenkrát byla naivní. Přesně v sedm zadrnčel zvonek. S Beth jsme se okamžitě objaly, zatímco máma s Jimem prováděli takové to podivné kroucení, jako by se nemohli 12
rozhodnout, jestli si podají ruce, nebo se políbí na obě tváře, jak to dnes dospělí dělají. Bylo to trochu trapné, ale na vině byl zřejmě fakt, že Jim držel v jedné ruce lasagne a v druhé salát a máma zase nesla náš nejlepší ubrus a naaranžované květiny, na kterých pracovala celé odpoledne. Při večeři jsme si s Beth povídaly jako obvykle, ale když jsme zrovna měly obě plnou pusu, konverzace vázla. Nikdy není dobré znamení, když začnete vnímat cinkání příborů o talíře a zvuk zapínajícího se topení. „Ty květiny vypadají naprosto úchvatně, Charlotte,“ řekl Jim. Třikrát! „Tohle jsou nejlepší lasagne, které jsem kdy jedla, Jime.“ Ani nevím, kolikrát to máma řekla, ale u pátého zopakování už jsem ztrácela vůli žít. „Není to fajn, že spolu naši rodiče tráví tolik času, a my tak můžeme být víc spolu?“ podotkla Beth, když jsme spolu šly po večeři nahoru. „Jo, jen kdyby se nechovali tak trapně. Už jsem myslela, že o těch kytkách a lasagních nikdy neskončí. Bylo to jako mistrovství světa v trapných komplimentech.“ „To teda! A dalo dost zabrat vyplnit všechny ty chvíle ticha.“ 13
„Jako bychom my byly dospělé a musely děti vodit za ruce,“ přitakala jsem. Nikdy jsem neměla žertovat o mámě, Jimovi a vodění se za ruce. To byla chyba číslo dvě. Pak už všechno jelo jak na horské dráze. Máma se nechala ostříhat na krátko, i když tátovi se vždycky nejvíc líbila s dlouhými vlasy. Hodně máminých vět začínalo: „Jim říkal…“ Začala se zase malovat. Šla k nim domů a ušila jim závěsy do obýváku. Už ani nevím, kolikrát se u nás objevil Jim se slovy: „Zrovna jsem jel náhodou kolem, tak…“ Už ani nevím, kolikrát jel náhodou kolem s mísou lasagní v kufru auta. Uvědomila jsem si, že vlastně lasagne nemám vůbec ráda. U večeře už nebylo žádné trapné ticho. Někdy jsme se dokonce s Beth musely o slovo prát, protože zničehonic si máma s Jimem toho měli spoustu co říct. S Beth jsme z toho nedělaly žádnou vědu. Když jedete autem a u krajnice vidíte záchranku, můžete se vyklonit z okýnka a civět, nebo můžete odvrátit zrak. S Beth jsme se rozhodly odvrátit zrak. Chyba číslo tři.
kapitola 2. Bylo to asi tři měsíce po prvních lasagních. Seděly jsme s Beth u mě v pokoji a poslouchaly muziku, když jsme uslyšely, jak nás máma volá obě dolů. „Holky,“ volala, „můžete sem jít, prosím? S Jimem s vámi chceme něco probrat.“ „OMG!“ Beth měla obličej zakrytý rukama, takže šlo těžko vyvodit, jestli je to dobře, nebo špatně. „Co? Co je?“ naléhala jsem. „Táta se celý víkend chová divně. Usmívá se mnohem víc než jindy a dneska ráno jsem ho slyšela si zpívat ve sprše.“ „Tvůj táta umí zpívat?“ „Jen pokud má zpěv připomínat tahání kočky za ocas, ale o to nejde.“ „Tak o co? Co to má co dělat s námi? Chtějí z nás vytřískat kapesné, aby tvůj táta mohl chodit na hodiny zpěvu?“ „Přestaň se chovat jako blbec a nech mě to vysvětlit.“ „No tak do toho.“ „Vsadím se, o co chceš, že nás táta a Charlotte vezmou letos v zimě na hory.“ „OMG, to je úplně nejvíc! Jak to víš?“ 15
„Tuhle nám přišel do schránky leták s lyžema.“ „To nic neznamená. Nám přišel taky. Nejspíš ho dostali všichni v ulici.“ „Jo, ale táta mi ty hory slibuje asi už od mých šesti.“ „Tomu se říká prázdné sliby. Už bys měla vědět, že dospělí jsou na tohle odborníci. Proč si myslíš, že se prázdný slib tvého táty změnil v… opak?“ „Dává to smysl. Loni o tom táta mluvil s tetou. Říkal, že by mě hrozně rád vzal na hory, ale že se bojí, že by to bylo trochu smutné a osamělé, kdybychom se tam jen ve dvou proháněli mezi šťastnými rodinkami.“ „Takže myslíš…“ „Takže myslím, že pojedeme ve čtyřech. My dvě jsme nejlepší kámošky a teď jsou nejlepší kámoši i táta s Charlotte, takže to je dokonalé. Ty jo, to bude tak super!“ „OMG,“ řekla jsem. „Výlet na lyže bude fakt mazec. Tak pojď dolů, než si to stihnou rozmyslet.“ Máma s Jimem seděli u stolu v kuchyni. Nechápala jsem, proč se tváří tak nervózně. Mysleli si snad, že by se nám ten nápad s lyžováním nelíbil? Beth a já jsme se křenily jak idioti. Přemítala jsem, kdy asi tak půjdeme nakupovat lyžařské vybavení. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych radši bílou bundu, nebo černou. Možná bych si mohla pořídit bílou, Beth černou a každý den bychom si je střídaly. 16
„Ahoj holky,“ řekl Jim, když jsme si s Beth sedly. Pak nastalo dlouhé hrobové ticho. Co se děje? Proč nám to prostě neřeknou? „Je to trochu trapné,“ řekla máma nakonec. „A asi vás to, děvčata, překvapí,“ přidal se Jim. „Ale doufáme, že z toho budete mít radost,“ doplnila ho máma. Už jsem to nemohla vydržet. „Jasně že máme radost,“ vstoupila jsem do toho. „Je to fakt úplně nejvíc, že jo, Beth?“ „Vy už to víte?“ podivila se máma. „Ale jak…“ „Už nejsme mrňata,“ řekla Beth. „Na některé věci už dokážeme přijít samy.“ Teď máma s Jimem vypadali vesele a uvolněně. „Fíha,“ oddychl si Jim. „Musím přiznat, že jsem si nebyl jistý, jak to vezmete.“ „A proč bychom z toho jako neměly mít radost?“ zeptala se Beth. „Co by se mi nemělo líbit na tom, že pojedu se svou nejlepší kámoškou na hory?“ „Jo, je to fakt hustý,“ přidala jsem se. „Jsme…“ Měla jsem toho na srdci víc, ale zarazila jsem se, když jsem viděla, jak se máma s Jimem tváří. „Hory?“ řekl Jim tiše. „Kdo mluvil o horách?“ Teď jsem si připadala jako blbka. Proč jsme si s Beth byly tak jisté, že pojedeme lyžovat? 17
„Aha,“ zarazila se Beth. „My nepojedeme lyžovat? To je v pohodě… asi.“ „Ale někam na výlet pojedeme, ne?“ řekla jsem. Barva Jimova obličeje se podobala levnému drsnému toaletnímu papíru, který máme ve škole. „Asi můžeme jet na výlet,“ řekla máma, která vypadala, že se rozbrečí. „Ale o tom jsme s vámi mluvit zrovna nechtěli.“ „Tak o co jde?“ naléhala jsem. „Co se tu děje?“ „Jim a Beth se k nám nastěhují,“ vypálila máma. Někde hluboko uvnitř jsem chápala, co říká, ale nechtěla jsem tomu věřit. „Jak jako nastěhují?“ zeptala jsem se, i když už jsem asi znala odpověď. „Budou tu s námi bydlet,“ vysvětlila máma. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, jako by mi někdo dal pořádnou ránu do břicha. Stačil jeden pohled na Beth a bylo mi jasné, že ani pro ni to není nejlepší zpráva na světě. „Není to super?“ řekl Jim rozzářeně. „Trávili jsme teď všichni spolu tolik času a měli jsme se hezky, ne?“ Beth a já jsme na něj jen zíraly a jeho úsměv trochu polevil. „No, takže,“ pokračoval, „odteď budeme my čtyři bydlet spolu. Budeme jedna velká…“
18
Zacpala jsem si uši. Nemohla jsem slyšet ta dvě poslední slova. Běžela jsem nahoru, skočila do postele a brečela jako malá.
kapitola 3. Beth s Jimem odešli, přišla máma a sedla si ke mně na postel. Držela mě za ruku, hladila po zádech a šeptala slova útěchy. Bylo to trochu, jako když odešel táta, ale tentokrát jsem ležela v posteli já a taky okolo mě neležely žádné brambůrky. „Nic se nebude měnit ráz naráz,“ řekla. „S Jimem vám chceme dát dost času, abyste si s Beth na to nové uspořádání zvykly.“ A kolik? Tak dva životy? Jak jsem si měla zvyknout na to, že s námi bude bydlet úplně jiná rodina? Dalších několik týdnů to bylo opravdu zvláštní. Domov pro mě bylo místo, kam jsem se chodila schovat, když mě to venku rozčilovalo, a nebyla jsem si jistá, jestli chci své útočiště sdílet s někým jiným, dokonce i když jde o Beth. Jak bych jí to ale mohla vysvětlit, když ona musí opustit svůj milovaný domov a nastěhovat se ke mně? Jak jsem řekla, bylo to fakt divné. Těch pár týdnů uteklo jako voda, a než jsem se nadála, Jim a Beth se přistěhovali. 20