Issuu

Zuzana Pospíšilová

Ilustrace Daniela

Skalová

Kouzelné sedlo

čte ní pro prv ňáč ky

Zuzana Pospíšilová

Ilustrace Daniela

Skalová

Kouzelné sedlo

čte ní pro prv ňáč ky

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Zuzana Pospíšilová

Kouzelné sedlo Vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s., pod značkou U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6650. publikaci Ilustrace Daniela Skalová Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 72 Vydání 1., 2017 Vytisklo TISK CENTRUM, s.r.o., Moravany © Grada Publishing, a.s., 2017 Cover Illustration © Daniela Skalová ISBN 978-80-271-9882-5 (ePub) ISBN 978-80-271-9881-8 (pdf) ISBN 978-80-271-0579-3 (print)

Obsah Předmluva �� 7 Já bych chtěla koně �� 9 Překvapení �� 13 Kamarád Daros �� 17 První jízda �� 21 Veliký zážitek �� 25 Nekonečné čekání �� 29 Daros se taky těšil �� 33 Oslava narozenin �� 37 Kde se tady vzalo? �� 41 Nápad �� 45 Daros se polekal �� 49 Všude písek �� 53 Sen �� 57 Balík �� 61 Kouzelné sedlo �� 65 Je to tak! �� 69

Předmluva Jízda na koni je kouzelná sama o sobě, ale jízda v kouzelném sedle, to je něco úplně jiného. To se jen tak někomu nepoštěstí. Zajímá vás, jak k takovému zázračnému sedlu Verunka vlastně přišla a jaké příhody ve stájích zažila? A chtěli byste je zažít spolu s ní? Pusťte se do čtení!

Já bych chtěla koně Verunka seděla u stolu ve svém pokojíčku. Měla tam rozložené pastelky a malovala. Malovala koně. To je totiž její nejmilejší zvíře. Nebyly jí ani dva roky, když se na koně posadila poprvé. Od té doby koně milovala. Kdyby to šlo, chtěla by mít jednoho doma, v pokojíčku. Rodiče jí to ale nedovolí. Na zahradě by prý pošlapal maminčiny kytičky. A taky potřebuje svoji stáj. Oni mají jen garáž a v ní auto. „Už zase maluješ koně?“ zeptala se s úsměvem maminka. Verunka jí ale neodpověděla. Byla zabraná do práce. Maminka tedy přišla až k ní a teprve pak se zeptala znovu. „Když já bych chtěla koně,“ řekla jí na to Verunka a podívala se psím p ohledem. Ten o dkoukala

od Grejsky. To je jejich malá čivava. Verunka ji má moc ráda a Grejska ji taky. Na každém kroku svou paničku hlídá. „Už jsi velká holka, Verunko. Dobře víš, že to nejde,“ odpověděla maminka. Verunka je opravdu velká. Po prázdninách půjde do školy. Ve školce je ze všech dětí největší. Nic to ale nemění na tom, že po koníkovi stále touží. Nemůže si pomoct. „Všechno jde, když se chce,“ odpověděla Verunka. To často říká její tatínek Tomáš. Třeba když ji učil jezdit na kole nebo lyžovat. Maminka se musela přemáhat, aby se nezačala hlasitě smát. Úplně jako by slyšela svého muže.

„Dobře,“ řekla nakonec, „domluvíme se s tatínkem a uvidíme, co se dá dělat.“ Verunka jen pokrčila rameny. Maminka odešla, aby v kuchyni připravila večeři. Verunka odložila pastelky a šla si hrát s Grejskou. „Škoda že nejsi větší,“ posteskla si. Grejska se na Verunku nechápavě podívala. „Mohla bych si tě osedlat,“ dodala na vysvětlenou Verunka. Teď by to ale rozhodně nešlo. Grejska je tak malá, že ji tatínek vezme do jedné ruky. Verunka by ji rozsedla. Naštěstí měla dost rozumu, aby to vůbec nezkoušela. Až do večeře dávala Verunka Grejsce úkoly: „Hledej míček, dones panenku!“ Grejska byla nejspíš ta nejchytřejší čivava na světě.

Překvapení Druhého dne se na sebe maminka s tatínkem usmívali, a dokonce na sebe občas i mrkli. Mysleli si, že to Verunka nevidí, ale jí nikdy nic neunikne. Pochopila, že rodiče mají nějaké tajemství. Byla sobota, a tak ráno nemuseli vstávat do práce a do školky. Ke snídani si Verunka dala rohlík s paštikou a jablíčko. Když si tatínek namazal chleba máslem a teprve navrch si dal i paštiku, ušklíbla se. Máslo neměla ráda a nechápala, jak může tatínkovi chutnat. „Dojedeno?“ zeptal se tatínek, když dopil poslední doušek ranní kávy. Verunka přikývla. „Tak se běžte obléknout, pojedeme na výlet,“ oznámil rozhodně.

Verunce zasvítily oči. „A kam?“ chtěla vědět. „Nech se překvapit,“ odpověděl tatínek. Maminka se jen tiše usmívala. Verunce bylo jasné, že dobře ví, kam pojedou. Pokaždé, když se Verunka chystala do školky nebo na procházku, Grejska jí donesla boty. Udělala to i teď. Ne obě najednou, to by nezvládla. Nejdřív jednu a potom druhou. V pokojíčku se ale Verunka obouvat nesměla, a tak si boty donesla zpátky do předsíně. Grejsku za to ale pochválila a dala jí piškot. „A pojede Grejska s námi?“ zeptala se Verunka.

„Tentokrát zůstane doma,“ odpověděla maminka a zavrtěla hlavou, aby to bylo dost jasné. To Verunku překvapilo. Sobotní výlety vybírali vždycky tak, aby s nimi mohla i jejich malá čivava. Dnes ale Verunka neprotestovala. Věděla, že to má asi svůj důvod. Dala Grejsce dva piškoty navíc, aby jí nebylo líto, že nemůže s nimi. Potom zamkli dům a nasedli do auta. Dnes řídí tatínek, jako vždycky při sobotních výletech. „Kam jedeme?“ zeptala se Verunka. Maminka se na sedadle otočila, aby na Verunku dobře viděla. „Překvapení,“ zopakovala nahlas to, co říkal ráno u snídaně tatínek. Na víc už se Verunka neptala. Prohlížela si knížku. Byla o koních všech barev a velikostí.

Kamarád Daros Když přijížděli na místo, Verunka odložila knížku na prázdné sedadlo a koukala se z okýnka. Div si hlavu nevykroutila. Všude okolo byly dřevěné ohrady a v nich volně pobíhali koně. Verunka se neudržela a radostí vykřikla: „Jééé, ti jsou krásní!“ Ještě větší radost ale měla z toho, že tam tatínek zastavil. Všichni vystoupili z auta a vydali se směrem ke stájím. Po chvilce jim vyšla naproti nějaká paní. Hned je vesele vítala: „Dobrý den, vítám vás. Já jsem Anna a jsem vedoucí jízdárny.“ Podala si ruku s maminkou, pak s tatínkem a nakonec s Verunkou. S ní se ale vítala déle, skoro jako kdyby byla její paní učitelka ve školce. „A ty jsi Verunka, viď?“ zeptala se s úsměvem.

Verunka přikývla. „Slyšela jsem, že máš ráda koně,“ pokračovala paní Anička. Verunka opět přikývla. „Jestli chceš, tak tě na koni naučím jezdit.“ „Ano!“ vykřikla Verunka tak nahlas, až se sama sebe polekala. Teprve pak se podívala na maminku s tatínkem. Nevěděla, jestli jí to dovolí. Oba se usmívali a pokyvovali hlavou. „Pojďte, provedu vás!“ řekla paní Anička a vydala se směrem k vratům do stáje. Verunka, maminka Míša i tatínek Tomáš ji následovali. Byli zvědaví, jak to tam asi vypadá. Stáje byly veliké a vonělo to tam senem. „Tohle jsou naši miláčci. Ron, Sanik a Daros,“ řekla Anička. „Na těch jezdí hlavně děti.“ Maminka se při pohledu na Darose polekala. Byl ze všech největší. Celou dobu si myslela,

že děti jezdí jen na malých ponících. „Daros má rád mrkvičku a děti,“ vysvětlovala paní Anička. „Když mu dáš mrkev, tak tě určitě povozí!“ řekla a podala Verunce mrkev. „Opatrně. Dávej pozor na prsty. Kůň má velké zuby a mohl by tě kousnout,“ upozornila Verunku paní Anička. Taky si vzala jednu mrkev a ukázala Verunce, jak ji má správně podržet. Daros si mrkvičku vzal a odešel s ní kousek dál. „Chce ji mít jenom pro sebe. Asi se bojí, aby mu ji nikdo nevzal,“ vysvětlila jim paní Anička. Daros mrkvičku spokojeně dojedl a přišel si k Verunce pro další. „Teď jste kamarádi,“ usmála se Anička a Verunka radostí povyskočila.