Issuu

ISBN 978-80-210-6216-0

Pospíšil160x230 V2.indd 1

22.4.2013 0:12:33

OPERA UNIVERSITATIS MASARYKIANAE BRUNENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA SPISY MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Číslo 413

K TEORII RUSKÉ LITERATURY A JEJÍM SOUVISLOSTEM

Ivo Pospíšil

Masarykova univerzita Brno 2013

Vzniklo v rámci projektu GA AV ČR IAA901640802

Recenzenti: Prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc. Prof. PhDr. Miloš Zelenka, DrSc.

Obsah

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 I. Utváření představ o ruském specifiku, teorie literárních dějin a areálová studia

1. Vše začíná F. M. Dostojevským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 2. Keenanova hypotéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3. Problém teorie literárních dějin a jeho interdisciplinární souvislosti: prostorovost/spaciálnost/areálovost . . . . . . . . . . . . 41 4. Pohled zvnějšku: Ruská literatura a slovanské literatury ve Wollmanově Slovesnosti Slovanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 II. Specifikum utváření vlastního paradigmatu: několik příkladů

1. Problém hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 2. Hodnoty, hodnocení a souvislosti v literární historii: ruská literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 3. Reflexe o vývojovém paradigmatu ruské literatury . . . . . . . . . . . . 95 4. Ruský román v silokřivkách romantismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 III. Ruská literatura a vnější souvislosti

1. Romantismus a K. H. Mácha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 2. Revitalizace v ruské a české literatuře: dvě cesty . . . . . . . . . . . . . 142 3. „Plodné znejistění“ v próze F. X. Svobody a ruské a jiné mezinárodní souvislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 4. Klíčový ráz ruské literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 5. Historicita a ruské podloží: moderní česko-slovenské souvislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Malá poznámka na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Výběr literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Резюме . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268 5

Úvodem

Předkládaný text je založen na autorově dosavadním výzkumu, který se týkal literární teorie a historie obecně a ruské literatury zvláště v širším slovanském kontextu. Práce jako přirozená součást slavistiky vychází ze současných pokusů nově koncipovat teorii a dějiny slovanských literatur, pokusů, jichž se autor jako badatel zúčastňuje. Ruská literatura je mimořádně inspirativní z teoretického hlediska v jejím specifickém vývoji od středověku po současnost, v jejích deformacích vnějších podnětů, jež finálně vedly k vyššímu stupni inovace (prae-post paradox/efekt) - a nejen v krásné literatuře, ale také v jiných druzích umění. Výstup představuje v souboru problémově provázaných studií implicitní obrys koncepce teorie a dějin ruské literatury nazírané z pozice srovnávacích a žánrových studií na pozadí několika dalších slovanských a evropských literatur. Současný stav výzkumu problémů spjatých s tématem nebo tématy předkládaného projektu se nachází na skutečné křižovatce mezi akcentací specifických rysů ruské literatury na jedné straně a tzv. literárními vlivy, převážně západoevropskými a americkými na straně druhé. Autor bere v úvahu koncepce zdůrazňující jak slovanský, tak neslovanský charakter ruského literárního vývoje, manifestuje jeho zvláštní rysy a, nehledě na „vlivy“, prezentuje její specifický poetologický model vycházející z analýzy žánrů a žánrových systémů (genologie) a jejich proměn viděných z pozice komparatistiky, ale také teorie literární historie a areálových studií. Teoretickou bází je tu spojení s koncepcemi literární teorie a dějin, které se nyní objevují v několika výzkumných oblastech, na nichž se autor v minulosti podílel. Snaží se tu aplikovat areálovou koncepci vycházející z prostorových faktorů literárního vývoje a z poetologického pojetí, jež nazírá literární vývoj jako řetězec změn a permanentních návratů, které zvláště v ruské literatuře manifestují stálou kontinuitu dokonce palimpsestického rázu, experiment s literárními žánry a permanentní pnutí mezi domácím a cizím. Práce má převážně slavistický ráz vycházející z komparatistiky a genologie. Současně teorie literatury a literární vývoj jsou tu aplikovány na zvláštní rysy ruské a jiných slovanských literatur a vedou k verifikaci pre-post efektu/paradoxu, pojmu, jenž autor vytvořil a použil k charakteristice a hlubšímu pochopení vnitřních procesů probíhajících v slovanských literaturách, jež jsou spojeny podobným historickým vývojem.

K teorii ruské literatury a jejím souvislostem

Zvláštní pozornost je věnována vzniku ruské literatury, její podvojné struktuře, jazyku a poetice a také procesům evropeizace. Specifické místo je také věnováno úloze střední Evropy jako geopolitického, kulturního a duchovního prostoru. Zvláštní část textu je soustředěna na ruské a jiné slovanské reflexe ruské literatury: dominantním předpokladem je tvrzení, že Rusové sami záměrně rozvíjeli ideu zvláštní cesty ruské kultury, ruské duchovnosti. Další část je odvozena z výsledků předchozí partie: problém konfrontace ruských a evropských konceptů literární teorie a historie. „Filozofie“ ruské literatury je analyzována v dalších pasážích ve smyslu hledání nových vývojových paradigmat v ruské situaci. Se souborem problémů se objevuje i nový předmět, tj. konceptualizace ruské literární teorie a historie v komplexním vidění světové literatury jako takové. Jedním z aspektů práce je formulovat výchozí bod komplexního mezinárodního výzkumu obecných rysů ruské literatury spojených s teorií jak ruské, tak jiných literatur nazíraných z hlediska mezinárodního poetologického impaktu: autor se tu pokusil odpovědět na otázku významu a důležitosti ruské literatury ve světovém literárním vývoji. Přítomný text může být chápán i jako přípravná studie ke koncipování srovnávacích dějin ruské literatury a slovanských literatur. Autor ji s vděčností připisuje památce svých vědeckých učitelů a přátel Dionýze Ďurišina (1929–1997), Slavomíra Wollmana (1925–2012) a Andreje Červeňáka (1932–2012).

I. Utváření představ o ruském specifiku, teorie literárních dějin a areálová studia

1. Vše začíná F. M. Dostojevským

Když se podíváme na obrovské dílo F. M. Dostojevského a jeho akademická i jiná vydání a když k tomu připočteme alespoň výběr sekundární literatury, zjistíme, že obsáhnout tuto problematiku je nemožné, i když si vybereme pouze jeho romány a nebudeme brát v úvahu povídky, novely, deníkové zápisy, eseje, cestopisy, politickou a kulturní publicistiku a korespondenci. Je zřejmé, že se za ta dlouhá léta objevila řada koncepcí jeho díla od prvních kritik Vissariona Grigorjeviče Bělinského, který, jak známo, s mladým, nadějným prozaikem a redaktorem, pozdějším slavným básníkem Nikolajem Někrasovem četl celou noc jeho prvotinu Chudí lidé, jež do nebes vychválil, zatímco týž rok vydanou novelu Dvojník posoudil právě opačně, až po současné sborníky ruské Společnosti Dostojevského nebo práce Francouzů, Američanů nebo jiných. Chci již na počátku zdůraznit, že Dostojevskij je staré a tradiční české téma. Nejde jen o nekrolog Jaromíra Hrubého (1852–1916), rodáka z Kardašovy Řečice, přispěvatele Osvěty, později redaktora Národních listů a významného dobového překladatele z ruské literatury, jak o něm kdysi psal můj brněnský učitel ruské literatury Jaroslav Mandát, že před ním leží „trestanec ozdobený carským řádem“, neboť právě v této formuli je skryto to největší tajemství Dostojevského, dualita jeho osobnosti i počátek jeho literární koncepce. Především na Dostojevském založil celé své pojetí Ruska T. G. Masaryk: on byl motivací vzniku jeho německého spisu pro lipského nakladatele Diederichse Russland und Europa, centrem, kolem něhož se točil výklad jeho finálně třídílného opus magnum. V postavě Fjodora Michajloviče Dostojevského se Masarykovi koncentroval nejen problém Ruska a Evropy, ale také jeho vlastní, niterný problém, který ho nepřestal trápit po celý život: Masaryk byl mnohem méně – než se běžně tvrdí – objektivistickým, upjatým sociologem a historikem filozofie; právě zde prosvítá za vážnou tváří zralého vědce emocionalita Moravana, který v sobě tuto emocionalitu překonává nebo se alespoň snaží překonat, snaží se spoutat své eticky nespoutané fyziologické síly pevným filozofickým názorem plodícím nadosobní etiku, právě na poli literatury obecně a ruské zvláště bojuje svůj nekonečný boj o charakter své osobnosti. Právě Dostojevskij ho provokuje ke kladení otázek, které mají význam pro něho samého, a jsou tudíž existenciálním projevem T. G. Masaryka: tam, kde se Masaryk dotýká Ruska a ruské literatury, dotýká se problémů lidské existence 11

K teorii ruské literatury a jejím souvislostem

a jeho tázání má existenciální ráz. To je v první řadě problém nihilismu a anarchistického ateismu, životní skepse, spojitost náboženství a mravnosti, vraždy a sebevraždy, humanity a národnosti a národního charakteru. Masaryka přitahuje na Dostojevském jeho koncepce všečlověka, koncepce vyšší ideje a spojení národa, humanity a náboženství, současně se však leká šovinismu tohoto všečlověka, který hájí národní mesianismus; Masaryk viděl v národě jen mezietapu, která spěje k všelidství a demokracii. V povyšování vlastního správně uviděl slepou a nebezpečnou linii, a to jistě všude, ve všech národních mesianismech, současně však jeho kritika nebyla negativistická vůči kategorii národa jako takové. I když Masaryk Dostojevského dílo dobře zná i z umělecké stránky, slouží mu zcela jednoznačně jako materiál pro filozofické a sociologické úvahy. Jinde je jeho rusistika vskutku spíše filologická, i když také zde vyjadřuje k ruské literatuře ono dvojí hledisko: přitahování a odpuzování, odi et amo, Haß liebe – a jeho emotivnost sílí. V třetí části třetího dílu Ruska a Evropy nazvané Titanismus nebo humanismus – Od Puškina ke Gorkému jsou zařazeny také partie o Byronovi a Mussetovi: překvapen může být jen ten, kdo ruskou dobovou literaturu nezná, neboť tito autoři, stejně jako někteří jiní, se stávali přímo součástí ruských kulturních dějin, neboť právě z nich vyrůstala velká ruská literatura období romantismu a s romantismem zápasící realistické reflexe.1 V nové době měla Praha štěstí, že v ní pobýval největší znalec Dostojevského v meziválečné době a zakladatel Společnosti Dostojevského, kyjevský Němec a ruský literární vědec Alfred Bem (1886–? 1945 – po únosu orgány sovětské rozvědky v podstatě beze stopy zmizel), autor knihy Tajemství osobnosti Dostojevského (1928), kterou přeložila přítelkyně Mariny Cvetajevové Anna Tesková. A. Bem také autorizovaně přeložil studii Jiřího Horáka o Dostojevském a Przybyszewském (viz dále), byl redaktorem památného sborníku o Dostojevském (Praha 1931) apod. Psal rusky, německy a francouzsky a stal se podstatnou součástí nejen ruské a mezinárodní, ale i české dostojevskologie.2 1

Viz naše studie T. G. Masaryk a literárnost ruské revoluce. In: Tomáš Garrigue Masaryk a ruské revoluce. Sborník příspěvků z V. ročníku semináře Masarykova muzea v Hodoníně, 19. listopadu 1997. Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín 1998, s. 5–13. T. G. Masaryk jako rusista. In: Tomáš Garrigue Masaryk a věda. Sborník příspěvků ze VII. ročníku semináře Masarykova muzea v Hodoníně 10. listopadu 1999. Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín 2000, s. 88–99. Z jeho knih uvádíme alespoň Достоевский: психоаналитические этюды (Прага 1938). Dostojevskij: sborník statí k padesátému výročí jeho smrti. Melantrich péčí Společnosti Dostojevského, Praha 1931. Dostojewski, der geniale Leser (studie). Berlin – Leipzig – Prag 1931, s. 468–476. Tajemství osobnosti Dostojevského: několik kritických kapitol. Přel. A. Tesková (1872–1954), s úvodem E. Svobody.

Vše začíná F. M. Dostojevským

V roce 2004 se vzpomínalo 120. výročí narození vynikajícího českého slavisty, literárního vědce-komparatisty a folkloristy, ale také politika a diplomata Jiřího Horáka (narodil se 4. 12. 1884 v Benešově, zemřel 14. 8. 1975 v Martině), profesora Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy, akademika ČSAV (1956), v letech 1957–1964 ředitele Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, který se zásadním způsobem podílel na budování humanitních věd, zejména slavistiky a srovnávacího studia literatury a folklóru. I jeho hvězdná akademická dráha ukazuje na šíři jeho zájmů: v letech 1919–1922 byl docentem srovnávacích dějin slovanských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pak mimořádným profesorem na brněnské Masarykově univerzitě (1922–1926) a od roku 1927 řádným profesorem Univerzity Karlovy – při tom všem se stal budovatelem Státního ústavu pro lidovou píseň, Národopisné společnosti českoslovanské, Slovanského ústavu a slavistických pracovišť v Praze a Brně, Matice české a dalších institucí.3 Obecné rysy slovanskosti Horák často odvozuje přímo z ruského materiálu, například schopnost nejen syntetizovat a obohacovat evropské podněty a tradice, ale také odvahu jít proti proudu. Takto charakterizuje svůj oblíbený ruský román: „Díla Tolstého a Dostojevského vycházela v době, kdy francouzský román, tehdy vůdčí útvar západoevropské prózy, byl založen na materialistickém determinismu, jemuž člověk byl produkt plemene a souboru vlivů klimatických, hospodářských i sociálních. V době lhostejnosti k otázkám náboženským, v době vědeckého názoru světového, který byl v podstatě protináboženský, ruský román v dílech obou geniálních představitelů hlásal nesmrtelnost lidské duše a její věčný vztah k Bohu. Srovnávací dějiny literární již ukázaly, jak hluboce působil právě mravní a náboženský základ ruského románu na evropský západ. Francouzská mládež se od poloviny let osmdesátých XIX. věku obracela proto vědeckému románu naturalistů, proti bezduchému hromadění dokladů, proti bezútěšnému pesimismu, nezbytnému důsledku názoru na život jako na soubor fysiologických jevů. Mladí hledali vyšší formuli, absolutní mravní normu a v tomto snažení jim byla mocnou oporou ruská literatura, zakládající psychologický rozbor na sympatii k člověku, zjasněné láskou.

Praha 1928. У истоков творчества Достоевского. Прага 1936. O nové edice se zasloužila zejména M. Bubeníková: Переписка 1911–1936, Альфред Людвигович Бем – Всеволод Измаилович Срезневский. Составители Милуша Бубеникова и Андрей Горяинов. Masarykova univerzita pro Slavistickou společnost Franka Wollmana, Brno 2005; Письма о литературе. Sestavili M. Bubeníková, L. Vachalovská, Euroslavica, Praha 1996. I. Pospíšil: Jiří Horák a obrysy jeho koncepce srovnávacích slovanských literatur. In: Slavista Jiří Horák v kontexte literatúry a folklóru I–II. Ed.: H. Hlôšková – I. Pospíšil – A. Zelenková. Brno 2012, s. 67–77.

K teorii ruské literatury a jejím souvislostem

Obdobně působil ruský román na německou literaturu let devadesátých, na literatury skandinávské a vůbec na celou slovesnost světovou.“4 Dostojevskij stojí v centru Horákovy pozornosti, stejně jako u Masaryka. Jeho dostojevskologické studie mají strukturně a obsahově svou logiku a vnitřní propojenost: Masaryk a Dostojevskij, Bratři Karamazovi a Przybyszewského Satans Kinder a Dostojevskij tvoří jasně skloubený celek. Masaryk se zabýval hlavně titánskými jevy literatury, jevy syntetickými: proto ho fascinoval Byron, Goethe, Puškin nebo Mickiewicz, stejně jako Václava Černého.5 Dostojevskij je pro něho nejen emblémem ruské literatury, ale vůbec vyústěním evropského postromantického literárního vývoje. Horák tu ukazuje nejen silné působení ruského spisovatele v podobě myslitele na Masaryka, který v houšti tehdejšího pozitivismu, jemuž nemohl nepodlehnout, hledal vztah k subjektivismu, citovosti (anglická filozofie) a transcendenci, ale také to, jak Masaryk kdysi zásadně utvářel české a evropské chápání Dostojevského, zejména skrze svůj německý spis Russland und Europa. Ani dnes, kdy se v knihách a studiích o Dostojevském již nevyznají ani sami dostojevskologové, není v českém prostředí, kde byla obnovena Společnost Dostojevského založená kdysi Alfredem Bemem blahé paměti, a to z iniciativy Miluše Bubeníkové a Radky Hříbkové za podpory jediného českého dostojevskologa Františka Kautmana (roč. 1927), není znalců díla Dostojevského mnoho, spíš bych řekl, že kromě dvou tří jmenovaných není žádný (na Slovensku založil Klub F. M. Dostojevského slovenský dostojevskolog Andrej Červeňák). František Kautman (roč. 1927), novinář, nakladatelský a časopisecký redaktor, literární vědec a kritik, překladatel, editor, básník a prozaik, kulturní činitel, signatář Charty 77, člen International Dostoyevsky Society, člen společnosti F. X. Šaldy, spoluzakladatel a tajemník Klubu osvobozeného samizdatu, věnoval Dostojevskému podstatnou část svého díla. Pochopil ho především jako autora existenciálního a vyložil ho především na jeho poetice (Boje o Dostojevského. Praha 1966, Literatura a filosofie. Praha 1968, F. X. Šalda a F. M. Dostojevskij. Praha 1968. Dostojevskij – věčný problém člověka, původně 1976, Praha 1992). Slovenský dostojevskolog Andrej Červeňák (1932–2012) napsal knihu Tajomstvo Dostojevského. Dostojevskij v recepcii ( Nitra 1991) a byl iniciátorem svazku kontemplací 4 5

J. Horák: Z dějin literatur slovanských. Stati a rozpravy. Uspořádal J. Dolanský a J. Thon. Praha 1948, s. 30. Viz V. Černý: Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815–1850. Prague 1935. Viz také naši studii Václav Černý a ruská literatura. Slavia 1994, seš. 3, s. 331–337.

Vše začíná F. M. Dostojevským

na téma Legendy o Velikém inkvizitorovi (Rozjímanie o Veľkom Inkvizítorovi. F. M. Dostojevskij. Andrej Červeňák, Miloš Ferko, Dalimír Hajko, Ján Tužinský. Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2005). O to větší škoda, že se žádný z těchto dostojevskologů neocitl v hledáčku autorů petrohradského nakladatelství Akademičeskij Proekt, kde se v podstatě vydávají jen zahraniční literárněvědné práce anglické a německé. Slavica non leguntur asi platí i pro ruské slavisty. Ani poté, co se k Dostojevskému vyjádřili různí koryfejové, Rusové i jiní6, před Bachtinem i po něm, nepřestalo být axiomatickým, že Dostojevskij se rozdělil na dva: před Bachtinem a po Bachtinovi, i když Bachtinovy koncepce již byly předmětem kritiky a jejich obecnost byla výrazně zredukována. Na Bachtina se již nyní pohlíží jako na historický jev a tak se i vykládá,7 úspěšnost jeho průniku k podstatě Dostojevského je však nezpochybnitelná. Nicméně žádný z autorů a koncepcí, které ve vztahu k ruským autorům M. Bachtin kritizuje v úvodu k druhému vydání své knihy pod názvem Проблемы поэтики Достоевского (1963, původně Проблемы творчества Достоевского‚ 1929, 2. vyd. Kyjev 1994), nebyl bezvýznamný, každý – zcela v Bachtinově duchu – vnesl obsah svého bádání do „velikého času vzkříšení“ (в большое время воскресения). Jak se dostojevskologové dívají na Dostojevského v postbachtinovském období? Podíváme se pro ilustraci na dva novější sborníky. První je ruský, vskutku reprezentativní.8 Vybíráme jen několik příkladů.9 Nová popularita Dostojevského se totiž zvedla právě po převratných událostech přelomu 80. a 90. let minulého století: možná i proto, že se zdálo, že dílo F. M. Dostojevského jako by předpovědělo tyto události, jež vyvolaly nové návraty k filozofii, náboženství, tzv. duchovnosti apod. Dvacátý svazek dostojevskologické série je věnován památce Vladimira Arťo6

8 9

Viz N. Berďajev: Миросозерцание Достоевского. Прага 1923, česky: Dostojevského pojetí světa. Praha 2000. J. Catteau: La Création littéraire chez Dostoievski. Paris 1978. V. Terras, The Young Dostoevsky (1846–1849). A Critical Study. Hague 1969. R. L. Belknap: The Structure of the Brothers Karamazov. Paris 1967, rusky: Структура братьев Карамазовых. Санкт-Петербург 1997. G. Tihanov: The Master and the Slave. Lukács, Bakhtin, and the Ideas of Their Time. Oxford University Press 2000, reprinted 2002. Viz I. Pospíšil: Teoretická konstrukce a naplněnost kontextu (In margine „nové západní literárněvědné rusistiky“). Opera Slavica 2006, č. 3, s. 31–36. Достоевский и мировая культура. Альманах Но. 24. Памяти Владимира Артемовича Туниманова. Санкт-Петербруг 2008. Podrobněji viz naši recenzi Dostojevskij a svět (Достоевский и мировая культура. Альманах Но. 24. Памяти Владимира Артемовича Туниманова. Общество Достоевского‚ Литературно-мемориальный музей Ф. М. Достоевского в С Санкт-Петербурге. „Серебряный век“‚ Санкт-Петербруг 2008)анктПетербурге. Санкт-Петербруг 2008). Novaja rusistika 2010, No. 1, s. 97–102.

K teorii ruské literatury a jejím souvislostem

moviče Tunimanova (1937–2006): pamatuji si na něho z konference o A. Solženicynovi, která se konala v roce 1990 v Bratislavě; z ní posléze vyšel z iniciativy tehdejšího děkana Filozofické fakulty UK, rusisty Ivana Slimáka samostatný sborník (A. I. Solženicyn. Bratislava 1992); plachý, skromný badatel, ironický a skeptický pozorovatel, přesně tak se představuje i v posmrtně publikovaném článku Отзвуки романа О. Бальзака „Отец Горио“ в творчестве Достоевского (s. 7–21). Začíná tématem Dostojevskij a Balzac, ale ještě spíše Dostojevskij a francouzská literatura, počínaje F. R. Chateaubriandem a A. Dumasem, a ukazuje, jak motivy a často převzatá literární podobenství (o mandarinovi) prostoupily celé dílo F. M. D. od Chudých lidí až k slavné řeči o Puškinovi (Zločin a trest, Běsi, Bratři Karamazovovi). Jeden z oddílů knihy Современники и продолжатели je uveden brilantní studií a publikací pražské rusistky a zakládající členky Společnosti F. M. D. v Praze Miluše Bubeníkové Альфред Бем и Эмил Свобода (s. 129–145). Jde o analýzu vztahu právního filozofa Emila Svobody (1878–1948) a již zmíněného Alfreda Bema (1886–1945?). Zejména korespondence vrhá nové světlo na poměry ruské emigrace v meziválečném Československu i na postoje A. Bema k problematice existence československého státu (E. Svoboda, původně idealistický monista a pozitivista masarykovského ražení, se po druhé světové válce snažil krátce spojit tuto filozofii s marxismem). Dopisy zahrnují deset let od r. 1928 do r. 1938, tedy do konce první Československé republiky (po mnichovské dohodě). Oddíl Литературоведческие мемуары tvoří ruský překlad textu Františka Kautmana Můj život s Dostojevským/Моя жизнь с Достоевским (1857–1997) z jeho knihy knihy Dostojevskij: Věčný problém člověka (Academia, Praha 2004, přel. I. M. Poročkinová). V oddíle События. Рецензии najdeme připomínku devadesátin Grigorije Solomonoviče Pomerance ze strany redakce, ale také z pera igumena Veniamina, text věnovaný památce otce Dmitrije (Grigorjeva), který zemřel v roce 2007 ve Washingtonu, a hlavně skvělý text Veniamina Širokova Библиотека Достоевского: опыт реконструкции (s. 265–286), přejícný, ale někdy i sarkastický komentář k dosavadním publikacím o knihovně ruského romanopisce jako pramenu poznání, hlavně však v kostce celou vědu o spisovatelských knihovnách a její metodologii (co tam patří, co nikoli, co z toho vyplývá apod.). Zejména se tu komentují chyby vydavatelů, nesprávné údaje apod. Sborníky, jichž vydává Общество Достоевского mnoho, vyvolávají ovšem otázky: Je dostojevskologie už speciální vědou, jež možná ani do literární vědy nepatří, neboť ji přesahuje, není to nějaká interdisciplinární a multidisciplinární disciplína, nejde o Mistrův kult, nejsou některé nálezy a interpretace přehnané a násilné? Zatím se zdá, že nehledě 16

Vše začíná F. M. Dostojevským

na námitky, má toto bádání smysl a snad nikoli jen pro jeho protagonisty: základní přístupy a obory, jako jsou komparatistika, poetologie, syžetologie, ale také archaická tematologie, textologie, studium pramenů (источниковедение), biografické a psychologicko-filozofické přístupy se tu běžně vyskytují; co však chybí, je razantnější názorový výstup, který by byl počátkem „koperníkovského obratu“ v pojetí F. M. D., jako byl svého času výstup Bachtinův. Druhý sborník je český a potvrzuje vše to, co o české dostojevskologii a jejích tradicích víme.10 „Proč lidé na celém světě Dostojevského knihy vyhledávají a čtou? Sotva kvůli tomu, aby se pobavili a uklidnili, případně polechtali své nervy jako při detektivkách, akčních filmech či hororech. Jeho díla nutí k myšlení, rozjitřují mysl. Nelze se při nich odreagovat, zapomenout na sebe a svět kolem sebe. Právě naopak: nutí čtenáře k neustálé identifikaci s postavami a s ději, které prožívají. Provokují k diskusím a polemikám s nimi a s jejich tvůrcem a v těchto polemikách čtenáři často prohrávají. Ale možná že právě tím získávají: jsem jako oni, ale chci být jiný. Mé neštěstí, mé problémy jsou obecně lidské, nadhistorické a vněhistorické. Nejsem v nich osamělý – prolínají napříč dějinami, zeměmi, společenskými vrstvami, generacemi. Odpověď v nich nehledejte. Tu si každý musí najít sám. Síla Dostojevského spočívá v tom, že jeho dílo je k tomuto hledání palčivou výzvou“ (s. 9), píše v úvodu František Kautman. Společným rysem sborníku je to, že jeho tematika se pohybuje spíše – tradičně vzato – na periferii silných témat a problémů Dostojevského, spíše se jich letmo dotýká a ukotvuje se na menších plochách. Chybí tu například něco průraznějšího z teorie románu, i když zde najdeme oblíbené téma dvojnictví traktované tu více tu méně vynalézavě. I když je zřejmé, že problémy s Dostojevským literární věda mít nepřestala, přece jen se tu objevují průhledy, boční pohledy a podhledy, jež umožňují jiný výhled na Dostojevského než z tradičních zorných úhlů. Nemusí to být nějaká literárněvědná teorie relativity, ale i tyto drobné průhledy a průzory jsou dobrým příspěvkem k dnešnímu poznávání Dostojevského. Sborník tedy ukazuje Dostojevského z několika zorných úhlů: z pohledu tradiční textové analýzy, slaběji z pozice žánrové, z hlediska filozofického a historiografického, ale také motivického a recepčního či přímo transformačního, mezižánrového. Právě genologické hledisko je tu podle mého soudu využito nejméně a přitom možná právě ono může být klíčem k pochopení dvojklanosti, resp. rozeklanosti Dostojevského, i klíčem k jeho 10

Dostojevskij dnes. Sborník příspěvků z konference s mezinárodní účastí (Praha 27. listopadu 2006, Národní knihovna České republiky). Sestavily M. Bubeníková, M. Hrabáková, R. Hříbková. Praha 2007. Podrobněji viz naši recenzi Problémy Dostojevského a problémy s Dostojevským. Новая русистика 2008, 2, s. 83–86.

K teorii ruské literatury a jejím souvislostem

impulsům, které tak působily v moderně a moderní francouzské, americké a německé próze 20. století, v podstatě stále, i když už často silně modifikovaně až travestijně. Snad by se z tohoto žánrového ukotvení dala vést linie i k filozofii, historii, sociologii, ale také do hlubin artefaktu v smyslu recepčním, třeba i translatologickém a kulturologickém. Jak tedy odpovíme na otázku z titulu? Význam Dostojevského asi nezpochybníme. Jde jen o míru a jistou balanc: je Dostojevskij jako romanopisec tak výjimečný, nebo spíše vyrůstá z širších kontextů? Oba sborníky zjišťují spíše souvislosti než individuální genialitu. Jak přesto učinit onen „koperníkovský obrat“, v čem tento kontext, tyto souvislosti překonat? To, že Dostojevskij úzce souvisí s vývojem literatury obecně a románu zvláště, je zřejmé. Kdysi jsme ukázali na jeho sepětí s ruskou literaturou, s anglickým a francouzským románem, s „gotickou“ tradicí, cyklizací, naturální školou apod.11 Hledání tvůrčích souvislostí tvorby Dostojevského, jak se někdy objevuje v odborné literatuře, i když je zcela oprávněné a někdy i objevné, může však do značné míry zastínit vlastní originalitu Dostojevského a některé autochtonní kořeny jeho díla. I když nelze popírat, že Dostojevskij patřil k ruským hoffmannistům, některá témata a motivické shluky v jeho tvorbě nelze asi jednostranně vykládat jen jako působení romantismu a přímo E. T. A. Hoffmanna (1776–1822). V tom spočívá i problém tajemství celé tzv. ruské klasiky, jinak řečeno ruské literatury zlatého věku: na jedné straně je, jak později napsal D. S. Merežkovskij, utilitární, slouží společnosti, politice, revoluci, protirevoluci, konzervatismu nebo radikalismu, na straně druhé v dílech řady jejích nejlepších představitelů je vysoce umělecká: zdá se, že právě ruská klasika – na rozdíl od její evropské sestry – znala tajemný elixír alchymistické permutace etické a estetické funkce umění; Dostojevskij je publicista, společensky aktuální‚ služebný spíše „na zlobu dne“ (злободневный), ale současně vytváří vlastně takřka modernistické slovesné struktury. Víme od jeho vnuka a zprostředkovaně od Daniila Granina, jaký byl Dostojevskij realista, řekli bychom až fotografický. Své syžety často odvozoval z dobových kriminálních událostí (Běsi) – stejně jako N. S. Leskov v Lady Macbeth Mcenského újezdu, který vycházel z materiálů soudu v Orlu -, fiktivní akty 11

Viz naši studii: Rosyjskie i czesko-niemieckie inspiracje gotyckie. Porównanie aspektów rozvoju. In: Wokól gotycyzmów. Wyobraźnia, groza, okrucieństwo. Redakcja G. Gazda, A. Izdebska, J. Płuciennik. Kraków 2002, s. 243–250. Dále kapitoly z knihy Ruský román znovu navštívený. Historie, uzlové body vývoje, teorie a mezinárodní souvislosti: Od počátků k výhledu do současnosti. Ed.: J. Malina, obálka, grafická a typografická úprava J. Zeman – T. Mořkovský, M. Čuta, ilustrace B. Jirků. Brno 2005, 209 s., zejména X. Ruský román jako „gotická“ spojnice, XI. Cyklizace jako spodní proud ve vývoji ruského románu, XII. Naturální škola jako východisko. XIII. Dvě tranzitivní polohy ( F. Dostojevskij, A. Čechov).