Issuu

Jak skřítkové a děti chránili les Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Radomír Socha

Jak skřítkové a děti chránili les

Radomír Socha

Ilustrovala Andrea Popprová

Albatros

Byl jednou jeden les a v něm bydleli skřítkové. Byli velmi pra covití a pečlivě se starali o všechno živé, jak jim přikázal moc ný lesní knížepán. Skřítkové pěstovali stromy, kytičky, houby a během mrazivé zimy nosili zvířátkům potravu, aby nezahynu la hladem. Lidí se nebáli, měli je rádi. Zvláště hodné děti. Těm se mnohokrát i ukázali. Jako čert kříži se ale vyhýbali dětem a dospělým, kteří les ničili, plašili hlasitým hulákáním ptáky a zvířata, lámali stromky, kopali do hub, rozdělávali v lese ohně a pohazovali spoustu odpadků. Utíkali před všemi, kdo dělali nepořádek. Les, v kterém skřítkové žili, byl čisťounký jako klícka. A jakby ne, když se o něj tak dobře starali. Jednoho dne se však všechno změnilo. V lese se začali objevovat neznámí tuláci, kteří po sobě zanechávali hroznou spoušť. Zničili, co se dalo. Skřítkové byli nešťastní. Ať se snažili, jak se snažili, nedařilo se jim nevycho vané návštěvníky vystrnadit. A protože si už nevěděli rady, šli si postěžovat knížepánovi. Poprosili ho, aby proti nezvaným

kazisvětům rázně zakročil. Knížepán byl moudrý, a hned věděl, jak se těch darebáků jednou provždy zbavit. Řekl lesním skřítkům o Čaromile a Ohnivci. Že ani vy netušíte, kdo je Čaromila a Ohnivec? To vůbec nevadí. Pohodlně se usaď te, nalistujte si v knížce první pohádkový příběh – a všechno se dozvíte!

Jak Čaromila s Ohnivcem vyhnali z lesa nevychovaného houbaře Poblíž malebné vesničky s malým rybníkem, v kterém pře bývá vodník Šosátko, se nachází vzrostlý smíšený les. A v něm každým rokem vyroste spousta všelijakých hub – jedlých, ale i jedovatých. Jednou se do vsi přistěhoval podivný chlapík, kterého se všichni houboví skřítkové báli. Sbíral totiž pouze hříbky a do hub, které neznal, kopal. Ze všeho nejraději do červe ných muchomůrek. V lese za ním zůstávala hotová spoušť. Nejenom že rozkopával houby, ale zanechával po sobě pomač kané ubrousky od svačiny, plastové láhve, a někdy dokonce prázdné plechové konzervy od paštik. Uschovat je do tašky a ve vsi je vyhodit do kontejneru ho ani nenapadlo. Prostě je pohodil v lese a šel dál. Ani trochu ho nezajímalo, jestli se o rezavou plechovku řízne nějaký skřítek nebo někdo jiný.

Bylo mu to naprosto jedno. Myslel jen na sebe. Byl to jedno duše hrozný sobec. Houboví skřítkové byli zcela bezradní a smutní, poněvadž po něm museli pokaždé celý les uklidit, aby to v něm nevypadalo jako na smetišti. Jednoho dne jim došla trpělivost a šli si na ničemného hou baře postěžovat samotnému lesnímu knížepánovi. Ten jim poradil, ať poprosí skřítka Ohnivce a houbalku Čaromilu ze sousedního lesa, aby nezvaného hosta pomohli vyhnat. Věděl moc dobře, že do lesa o dvě míle dál, v kterém Ohnivec s Čaro milou bydlí, žádný zlotřilý houbař nevkročí. Každému takovému by tito dva dali tak za vyučenou, že by se v jejich lese už nikdy neodvážil ukázat. Skřítek Ohnivec s houbalkou Čaromilou jsou totiž pěkní roš ťáci. Kde mohou, tam provedou nějakou darebnost. Ale nejsou zlí. Oba pocházejí ze starobylého rodu čarodějů. Kdysi dávno bylo jejich hlavním úkolem pomáhat skřítkům pěstovat houby a houbaře přivést na místa, kde roste nejvíc jedlých hub. Ale v poslední době mají právě spadeno na houbaře, kteří kopají do hub a zanechávají po sobě v lese nepořádek. Od té doby, co se Ohnivec řízl o ostrou hranu jedné z rezavých konzerv,

které tam někdo pohodil, nezná slitování. Kde může, tam ne pořádníkům udělá nějakou tu schválnost. Skřítek Ohnivec dovede nevychované houbaře pořádně vyle kat. Vypadá totiž jako malý čert. Je také celý obrostlý hustými černými chlupy a na nohou má kopýtka. Pouze rohy a chlupa tý ocas mu chybí. Zato má dlouhý špičatý ohnivý jazyk, který má kouzelnou moc. Jakmile se jím dotkne nějaké chutné hou by, stane se z ní rázem houba palčivá jako oheň. Proto se mu v lese říká Ohnivec. Pouze plzákům a slimákům je to úplně jed no, poněvadž se stejnou chutí zbaští houbu sladkou i palčivou.

Největší radost má houbal Ohnivec, když zahlédne houbaře vyplivovat z úst kousek takové pálivé houby. To se pak může uválet smíchy. Také houbalka Čaromila, jak napovídá její jméno, umí čaro vat. Proto se dala do party s houbalem Ohnivcem, s kterým dokážou provádět všelijaká nemilá překvapení. Většinou se potulují lesem společně, takže kde se objeví Čaromila, bude nedaleko i skřítek Ohnivec. Zatímco Ohnivec vypadá jako bez rohé čertisko, houbalka Čaromila jako mrňavá čarodějnice z pohádky. A není se čemu divit, když její prapředci, žijící v dalekých krajích, byli vesměs kouzelníci. Čaromila má delší nos, sem tam pihu na tváři a pořádně rozcuchané vlasy. Na hlavě nosí podivný čarodějnický klobouk a dokáže rychle skákat z místa na místo. Používá k tomu pružné košťátko s dlouhou dřevěnou násadou. Přestože houbalka Čaromila za pomněla hodně kouzel, která ji naučila její prabába, mnohá si přece jen zapamatovala. Když houboví skřítkové požádali houbala Ohnivce a houbalku Čaromilu, aby z jejich lesa vyhnali bezohledného člověka, oba pozvání s velkou radostí přijali. Náramně se těšili, jak toho lotra pořádně vytrestají.

Ubytovali se v chaloupce ukryté v husté smrčině a trpělivě vyčkávali, až se houbař objeví. Nemuseli čekat dlouho. Jed noho časného rána ho zahlédli, jak si vykračuje lesem. Nesl v ruce velký košík a vesele si přitom pohvizdoval. Jen co přišel na kraj lesa, hned nakopl první muchomůrku, kterou spatřil. A to tak surově, že se rozlétla na mnoho kousků. Že by ji to mohlo bolet, to necitu ani nenapadlo. Neušel ani pár metrů a zahlédl z mechu vykukovat houbu, které zkušení houbaři říkají sluka svraskalá.

Přestože má ptačí jméno, nemá se skutečným opeřencem – slukou lesní – pranic společného. Houbař sice dobře věděl, že sluka svraskalá je velmi chutná jedlá houba, ale obával se, aby

ji náhodou nezaměnil s jedovatým pavučincem. Tak se u ní zastavil a začal nad ní vést řeč. „Tak ty jsi sluka? To bys měla umět lítat, haha,“ zachechtal se a přetáhl ji sukovitou holí, až se rozpadla na několik kous ků. „Jak vidím, lítání ti dvakrát nejde. Musíš se ještě moc a moc učit, než to dokážeš!“ smál se, až se za břicho popadal. Z křoví ho přitom bedlivě pozorovali Čaromila s Ohnivcem. Už jim sice docházela trpělivost, a nejraději by hned udělali jeho řádění přítrž. Přesto dál čekali na vhodnou příležitost. Houbař se konečně vydal sbírat hřiby. Kráčel pěšinkou k pa sece poblíž smrkového mlází. Tam obvykle nacházel ty nej krásnější kousky. Doufal, že i dnes se mu poštěstí nasbírat plný košík voňavých zdravých hříbků. Jak tak hledal, uviděl v brčálově zelené trávě statný hřib. „Konečně jsem tě našel! Ty jsi ale krasavec, za chvilku budeš ozdobou mého košíku,“ radostně zavýskl, vytáhl z kapsy nůž a už si to šinul směrem k hřibu. To ovšem nevěděl, že ho před krátkou chvíli oblízl ohnivým jazykem Ohnivec. Houbař sebral hříbek a očistil jej nožíkem od hlíny a jehličí. Užuž se ho chystal vložit do košíku, když ho napadlo uříznout

si malý plátek. Rád si totiž ke každému hříbku, který našel, nejdříve přivoněl a pak z něho malý kousek ochutnal. Strčil proto plátek do úst. Ouvej! rázem ho znechuceně vyplivl. Pálil jako oheň, a navíc byl hořký jako žluč! „Co to je za čáry? Vždyť má být slaďounký, nemá pálit. A k tomu je ještě odporně hořký jako hřib žlučník!“ zvolal překvapeně houbař a odhodil hříbek co nejdál od sebe. Houbal Ohnivec, který ho pozoroval zpoza smrkového mlází, se jen potměšile usmíval. Naštěstí byl dobře schovaný, jinak by mu rozzlobený chlapík určitě vypráskal hřbet prvním klac kem, který by mu přišel pod ruku. Houbař zašel hlouběji do lesa. Dlouho chodil křížem krážem, ale našel pouze pár zdravých hříbků, které rychle vložil do ko šíku a přiklopil víkem. Utrmácený a unavený dostal hlad. „Najím se a chvilku si odpočnu,“ zamumlal si pro sebe a usedl do trávy k mohutnému pařezu. Vyndal z kapsy kabátu dvě housky, nožem otevřel masovou konzervu a pustil se hltavě do jídla. V břiše mu kručelo, jako by týden nejedl. Když dohodoval, odhodil ubrousek i ple chovku na zem. Lehl si do trávy a vzápětí se od pařezu zača lo ozývat hlasité chrrr, chrrr, chrrr, až se málem chvěla zem.

„Už usnul,“ špitla Čaromila a potichu se oba skřítkové přiblí žili až k podřimujícímu houbaři.

Čaromila mu z košíku vyndala hříbky a místo nich tam na házela několik kamenů a šišek. Pak košík zase zajistila víkem. Skřítek Ohnivec mezitím ležícímu houbaři svázal dohromady tkaničky bot. Poté se Čaromila s Ohnivcem rychle schovali za nejbližší strom. „Myslím, že je načase vstávat,“ řekla Čaromila a hodila po houbaři šišku.

Zasáhla ho přímo do nosu. Houbař byl rázem vzhůru. Chytil se za nos, prudce se posadil a vykřikl: „Kdo po mně hodil tu šišku?“ Chtěl zjistit, kdo se ho opovážil vzbudit. Zvedl se, ale neudě lal jediný krok. Svalil se jak dlouhý tak široký zpátky na zem. Přitom se řízl do ruky o ostrou hranu konzervy, kterou před tím sám ledabyle pohodil. „Kdo mi svázal tkaničky?“ vykřikl bolestí a začal si vysávat řeznou ránu na ruce. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho ne viděl. „Honem pryč z tohohle strašidelného lesa!“ vykřikl vy lekaně, když za sebou uslyšel podivný šramot a vzápětí i po divný skřek a jekot. „Určitě tady řádí hejkalové!“ Na nic už nečekal, popadl těžký košík a uháněl pryč. Utíkal, co mu nohy stačily. Ale Čaromila mu byla stále v pa tách a pořád vydávala strašlivé skřeky. Než stačil houbař vy běhnout z lesa ven, zahlédl u břízky vysokou muchomůrku červenou. I přiskočil k ní, že ji nakopne. V tu chvíli ale Čaromila vyslovila kouzelné zaříkadlo „Magica lectica, fungus fiat codex!“, což znamená „Čáry máry, ať je z houby pařez!“. Jen je vyslovila, muchomůrka se proměnila v pařez.

„Ouvejs, ouvejs, ouvejs, to je bolest, to je bolest,“ hořekoval houbař, když nakopl vší silou pařez tvrdý jako kámen. Rychle sundal botu a chytil se za už oteklý palec. Aby přišel na příjemnější myšlenky, chtěl se alespoň trochu potěšit po hledem na krásné hříbky v košíku. Nadzdvihl víko a pohlédl dovnitř. „No, to už přestává všechno!“ vykřikl, když uviděl jen samé šišky a kamení. Konečně mu došlo, že v lese skutečně straší. „Tak tady jsem dneska naposled. V tomhle lese mě už nikdo nikdy neuvidí!“ Houbař si obul botu, popadl košík, z něhož nejdříve vyházel šišky a kamení, a upaloval z lesa pryč, jako by mu byli v patách samotní rohatí. Čaromila s Ohnivcem skákali radostí a smáli se, až jim z očí tryskaly slzy. Na zpáteční cestě se Čaromila zastavila u houby, kterou za čarovala v pařez. Sotva znovu vyslovila kouzelné zaříkadlo, změnil se pařez opět v muchomůrku. Ta okamžitě začala Ča romile děkovat, že ji zachránila před rozkopnutím. Také všichni lesní skřítkové byli šťastní, že se Čaromile s Ohnivcem podařilo nevychovaného houbaře z lesa natrvalo