GERHARD JÄGER
Silný román o neopětované lásce, záhadné vraždě a strhujícím pátrání
HOST
TEĎ Žena leží na zemi. Ve sněhu. S levou paží zkroucenou pod tělem. Žádné barvy. Ona nemá žádné barvy. Zem nemá žádné barvy. Všech no je černé a šedé a bílé, jen černé a šedé a bílé. Ženiny vlasy jsou černé, oblečení šedé, sníh bílý. Jenom pod jejím ramenem ne, tady je sníh černý. Čer ný krví. „Tolik krve, tolik krve,“ zašeptá starý muž a obrov ským ukazováčkem přejede přes ženin maličký obličej. Něžně, rozechvěle. Pak ji vezme do ruky, sebere tu malou černobílou foto grafii s vlnkovaným okrajem, fotografii ženy ve sněhu, ženy bez barev, a vstane. Je čas.
9
PŘED ŠESTI DNY Neděle „Vidím velikého ptáka. O tvých osmdesátých narozeni nách tě odnese domů.“ Je to čtyřicet let, na den přesně, co byla tato slova vy řčena. Řekla je jedna indiánka, více než stoletá, dcera legendárního náčelníka Spotted Elka, který byl zastře len v roce 1890 při masakru u Wounded Knee. Tak nám to každopádně vyprávěli, nebo spíš mé ženě Rosalindě, a proto mě o mých čtyřicátých narozeninách za tou in diánkou přivlekla. „Musíš uznat, že je to opravdu perfektní dárek, nechat si předpovědět budoucnost indiánskou vědmou. A ještě k tomu je to dcera Spotted Elka. No jen si to představ.“ Představil jsem si to, protože když šlo o indiány, nebyly s mou ženou žádné žerty. Můžu se jenom domnívat, jak si moje žena toto se tkání představovala: možná v duchu viděla stan, vnit řek ponořený v bledém světle, uprostřed oheň, zvlášt ně vonící byliny, jež se syčením hoří v plamenech, stará indiánka, která navzdory své stovce let sedí na zemi s obdivuhodně rovnými zády, tluče do bubínku a hrdel ním hlasem zpívá prastaré písně. Něco na ten způsob. Ale určitě ne skupinu nuzných baráků a muže s mastný mi vlasy, do půl těla nahého a s láhví piva v ruce, který otevřel dveře a volnou ruku natáhl k nám, aby převzal peníze. Kolik stála moje budoucnost, to mi Rosalinda nikdy neřekla. Muž nás zavedl dovnitř, dusný vzduch, pološero, vřeš tící rádio, u zdi mohutné křeslo a v něm, zamotané do 11
dek, prastaré lidské stvoření. Položil mi ruku na rameno. Nerozuměl jsem, teprve když panovačně pokývl bra dou, pochopil jsem, co chce: klekl jsem si, zatímco on vzal mou ruku a položil ji té staré ženě do klína. V tom okamžiku, v tom dusném horku, v pozadí hlučné rádio a v mém týle mužův pivní dech, tehdy padla ta magická slova: „Vidím velikého ptáka. O tvých osmdesátých na rozeninách tě odnese domů.“ To proroctví mě nevylekalo. Když člověk ve čtyřiceti zjistí, že v osmdesáti umře, je to ještě hodně daleko. A umřít v den svých osmdesátých narozenin je vlastně celkem stylové. Po té větě se stařena znovu pohroužila do sebe. Nebýt nahlas puštěného rádia, ticho by se snad nedalo vydržet. Odvážil jsem se podívat po očku na Rosalindu. Stála asi dva metry ode mne, jednu ruku měla položenou na ústech a upřeně sledovala nějaký imaginární bod na stěně. Čekal jsem, pak se vědma konečně zase pohnu la. Vzala moji ruku, podržela si ji docela blizoučko před obličejem a přes tlusté brýle hledala mou budoucnost. Nakonec si ruku přitáhla k ústům, vyplázla jazyk a olíz la mi dlaň. Chvíli tak setrvala, pak mě pustila a řekla něco, čemu jsem nerozuměl, ale toho muže to přimělo přistoupit a podat jí láhev piva, po které neuvěřitelně hbitě sáhla a přiložila si ji ke rtům. Muž se na mě podíval a řekl: „Dneska je moc horko, duchové jsou unavení, s tím se nedá nic dělat.“ To už bylo na Rosalindu opravdu moc. Prudce se oto čila, odpochodovala ke dveřím a zmizela. Nejistě jsem se podíval na indiána, ten omluvně pokrčil rameny. „Moc horko, nedá se nic dělat.“ 12
Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že pořád ještě kle čím. Připadal jsem si jako hlupák, rozpačitě jsem vstal, nejistě jsem muži podal ruku a vyšel z chatrče. Rosalinda už seděla v autě. Nastoupil jsem, nastarto val a rozjel se. Uvědomoval jsem si, jaká je to choulostivá situace. Indiáni byli Rosalindinou vášní, nedokázal jsem odhadnout, jak stráví takové fiasko. Za nějakou chvíli jsem se odvážil nenápadně se na ni podívat a stalo se něco báječného: koutky našich úst se zvedly nahoru. Naplno jsme se rozesmáli. V tom smíchu bylo něco ohromně osvobozujícího a rozhodně to byl jeden z nej krásnějších dárků, jaký jsem kdy k narozeninám dostal. A odkaz té staré indiánky nám zůstal i nadále. Věta „du chové jsou unavení“ se zařadila do stálého repertoáru našeho vztahu a dokázala okamžitě zklidnit emočně vypjaté situace. Ale to není příběh, o který mi nyní jde. Přesto není nic divného, že na něj myslím zrovna teď. Je sedmého května 2006, den mých osmdesátých naro zenin. A já skutečně sedím v jednom z těch velikých ptá ků, sedím mezi nebem a zemí nad nočním Atlantikem. Smrti se nebojím. Proroctví té staré věštkyně pro mě do stalo jiný význam: veliký pták mě nese domů, do země v srdci Evropy, kde jsem se narodil, kde jsem strávil prv ní roky svého života a kde bych chtěl ještě něco objasnit. A tak jsem teď na cestě: s bílým plnovousem, hubenýma nohama a roztřesenýma rukama, a zrzavá letuška v ne besky modrém kostýmku a s nebeským úsměvem mě doprovodila k mému sedadlu. Je už dlouho po půlnoci, let probíhá příjemně. Však jsem se o to postaral, objednal jsem si sedadlo v první 13
třídě. Myslím, že si takový malý luxus můžu dopřát, Rosalinda by to pochopila. Nebo si to aspoň namlou vám. Od té doby, co už spolu nebydlíme, je to dvanáct let, si rozumíme mnohem lépe než dřív. Dvakrát týdně ji chodím navštívit, a to pravidelně, vždycky ve středu odpoledne o půl třetí a v neděli odpoledne v pět. Ty časy jsem si nevybral sám, může za ně svévole jízdního řádu. No co už, zvykli jsme si na ně. Žádnou z těch schůzek nevynechávám, jenom dnes a příští týden na mě bude Rosalinda čekat marně. Taky v tom malém květinářství na mě budou čekat marně. Každou středu už pro mě mají nachystané mod ré chrpy, které Rosalindě celých těch dvanáct let nosím. Ona chrpy nadevše miluje a pro mě je to pohodlné, pro tože aspoň nemusím vybírat pokaždé nějakou jinou ky tici. A tak si každou středu vezmu květiny z prodejního pultu, zaplatím, ujdu těch sto metrů, které ještě zbývají, a položím kytici na Rosalindin hrob. Dělám to tak celý rok. I když v zimě květiny nepřečkají ani nejbližší noc a v hodně horkém létě vydrží nanejvýš jen jeden nebo dva dny. V neděli, to mají v květinářství samozřejmě zavřeno, středeční květiny vyhodím. V pondělí a v úte rý na hrobě není nic. Řekl bych, že to tak Rosalindě vyhovuje. O to větší je pak ve středu radost z čerstvých květin. Na Rosalindině náhrobku jsou plameny: plameny z lístkového zlata, které zabírají většinu náhrobního kamene pod jejím jménem. Bylo to přání Rosalindiny sestry, se kterou jsem se poprvé viděl na pohřbu a pak už nikdy. Přesto mě v týdnech po Rosalindině smrti dokázala po telefonu přemluvit, že ty plameny na ná 14
hrobku jsou nezbytné, jako symbol věčného světla. Byl jsem tak vysílený, že jsem ji ani nedokázal upozornit na problematickou symboliku plamenů s ohledem na Rosalindino hrůzné úmrtí. Ale nakonec mi vlastně bylo jedno, jak náhrobek vypadá, a krom toho, jak jsem se utěšoval, Rosalinda by měla z ohně — v indiánském duchu — radost. Kdesi nad Atlantikem se podává jídlo. Chutná doce la dobře, ale upřímně řečeno nemám hlad, jde mi spíš o rozptýlení. Nechám si dvakrát nalít trochu vína, dobře vím, že mě nic tak neunaví jako alkohol. Na cestu jsem se dobře připravil, sbíral jsem materiál. V době internetu to není žádný problém. Člověk zadá hledané pojmy, v tomhle případě „laviny zima 1951“, a za 0,47 vteřiny dostane 27 000 odkazů, jak mi ochotně sdě lil můj vyhledávač. Nechápu sice, jak to funguje, ale to není důležité. Vytiskl jsem si desítky fotografií a článků o té zimě, která byla v Americe známa jako „zima hrůzy“, ty nej lepší mám v hnědé kožené brašně, která mi stojí u no hou jako příruční zavazadlo. Tu koženou brašnu jsem dostal od Rosalindy jako dárek k mým posledním na rozeninám před její smrtí. Takové svátky jsme slavili vždycky jen ve dvou, nikdy jsme nemívali žádné hos ty. Děti nemáme, se svou původní rodinou se Rosa linda téměř nestýkala, já neměl s tou svou vůbec žád ný kontakt. Nemůžu si vzpomenout, že by nám život v ústraní někdy nějak vadil. Naopak, takhle nám to vyhovovalo. „Ta brašna je z buvolí kůže! Pravá indiánská,“ řekla s rozpačitým úsměvem a s mrknutím mi vtiskla na rty 15
něžný polibek. Sedm měsíců poté byla mrtvá. Ten polibek byl jedním z posledních vřelých a intimních okamžiků, které nám byly dopřány. Zase se věnuji svým podkladům, čtu si článek o zimě, která psala dějiny — a příběhy. Většinou smutné. V Ra kousku a ve Švýcarsku tehdy zahynulo dvě stě padesát lidí, mnohem víc, než si v Alpách vyžádala kterákoliv jiná zima. Jen v Tyrolsku postihly padající laviny více než padesát vesnic a právě tam, do Tyrolska, vede moje pravděpodobně poslední cesta na této planetě. Velké hromady sněhu znám ze svého dětství, které jsem strávil ve Vídni. Vzpomínám si hlavně na jednu zimu, kdy bylo všechno bílé, kdy se všechno zastavilo, kdy se nad milionovým městem vznášel jakýsi snový klid a pohádkové kouzlo. Jako kluk jsem to miloval. A když dnes na tu dobu, na tu zimu vzpomínám, jsou moje vzpomínky černobílé. Často se ptám, proč tomu tak je. Když myslím na nějakou letní událost ze svého dětství, tráva je zelená, slunce žluté, Dunaj modrý. Ale všech ny vzpomínky na zimu jsou černobílé. Jako by z mých vzpomínek vymazala barvy tíha těch starých černobílých fotografií. Jako bych si dokázal představit zimu už jen jako seskupení černé a bílé a tisíců odstínů šedé. Jednou jsem o tom vyprávěl Rosalindě. Zasmála se a řekla, že můj mozek zřejmě začal šetřit silami a zdroji, protože ukládání černobílých snímků vyžaduje mnohem menší kapacitu než ukládání barevných. Moje letuška — první třída vám dává pocit, že letuška je tady jen a jen pro vás — se mě vyptává, jak se cítím. Tak to má být, omezím se ale jen na krátkou odpověď, neboť si ještě nejsem jistý, jestli se už moje němčina 16
znovu oživila natolik, abych byl schopen jakžtakž bez chybné komunikace. Však to už brzy zjistím. Věnuji se zase svým podkladům, výtahu z článku, kte rý vysvětluje meteorologické podmínky, jež tehdy v Al pách způsobily katastrofu. Už listopad roku 1950 přinesl enormní množství sněhu. Začátkem ledna následova lo další sněžení, takže tou dobou už leželo ve srovnání s normální zimou dvojnásobné, na některých místech i troj- až čtyřnásobné množství sněhu. Katastrofa přišla ve dvou vlnách: v polovině ledna se na severní straně pohoří zachytila tlaková níže a celé dny tam nepřetržitě sněžilo. Napadlo tolik sněhu, že při průzkumných letech už některé obce vůbec nebyly vidět. Následovalo ohrom né množství lavin po celých Alpách. A jako by toho ještě nebylo dost, příliv teplého vzduchu kolem dvacátého ledna přinesl déšť až do nadmořské výšky dvou tisíc metrů. V důsledku toho duněly obrovské laviny mok rého sněhu do údolí dokonce i tam, kde si lidé vždycky připadali před lavinami v bezpečí. Ale tím ta katastrofa ještě neskončila: v druhém úno rovém týdnu se tlaková níže ustálila na jihu. Zase napad lo enormní množství sněhu a vichřice dílo zkázy doko naly. Do údolí se znovu řítily laviny a strhávaly s sebou lidi, dobytek i domy, chlévy, seníky, kapličky, lesy i mosty. Prohlížím si ještě pár fotografií, na nichž už dávno znám každý detail: hromady sněhu, pobořené domy, muži s dlouhými tyčemi prohledávající lavinové kužely, nalezená mrtvá těla. Zastavím se u jedné, která na mě vždycky silně zapůsobí, byla otištěna ve Spiegelu číslo šest z roku 1951: směrem k fotografovi přicházejí děti s kyticemi a věnci v rukou. V pozadí je úplně rozbořený 17
dům, Spiegel pod to připsal jen tři slova: „Květiny na hrob!“ A potom, víno zjevně splnilo svou povinnost, usí nám kdesi nad Atlantikem, v útrobách velikého ptáka, který mě nese domů. Letadlo přistává v Mnichově přesně načas, cesta pře dem objednaným taxíkem do Innsbrucku probíhá v kli du. Hotel jsem si vybral uvážlivě: v blízkosti Tyrolského zemského archivu. „Pět minut pěšky,“ ujistila mě bez chybnou angličtinou vlídná dáma v telefonu. Tak je to dobře, dobře pro starého pána, který už není zrovna v kondici, ale chtěl by se přehrabovat v minulosti. Můj pokoj je překvapivě velký. Přál jsem si krásný výhled. Netuším, jestli je krásný, protože už se smráká, nad městem jako mokrá prostěradla visí šedivé mraky. Tak snad zítra, zítra snad uvidím hory. Ačkoliv jsem přetažený z dlouhé cesty, spím té prv ní noci v Alpách špatně. Z ulice jsou sem nahoru ještě dlouho po půlnoci slyšet auta, hlasy, kroky. Ale to není ten pravý důvod, to je mi jasné. Skutečný důvod leží více než pět desítek let nazpátek.
18
PŘED PĚTI DNY Pondělí Z mého hotelu je to do Zemského archivu pět minut. Já jsem na to potřeboval dvě hodiny. Ne že by časový údaj nesouhlasil nebo že bych nenašel cestu. Prostě jsem ten čas potřeboval sám pro sebe. Loudal jsem se pár kroků tím, pár kroků oním směrem, pozoroval kolemjdoucí, auta, díval se do výloh obchodů, na stále zamračeném obzoru jsem hledal hory, které se mi ani dnes nechtěly ukázat. Pohrával jsem si s myšlenkou, že do archivu pro stě nepůjdu, nechám všechno plavat, místo toho tady strávím pár příjemných dní, budu si dobře jíst, dobře pít, možná navštívím nějaký hezký koncert a potom zase nastoupím do letadla a řeknu těmhle horám a té hle zemi „na shledanou“, už definitivně. Takovou cestu člověk v mém věku podruhé nepodnikne. Ale nakonec jsem se přece jen ocitl přede dveřmi archiv u. Stál jsem tam, čekal a nedokázal se rozhod nout, co mám udělat. Už před několika týdny jsem se e-mailem zeptal, jestli tam nemají nějaké materiály k mé záležitosti. Mají, sdělila mi nějaká pracovnice. Všechno pro mě připraví, ujistila mě, když jsem jí ohlá sil svou návštěvu. A že prý ji to těší, koneckonců se jim nestává každý den, aby k nim někdo přijel bádat až z Ameriky. Tak teď je ten Někdo tady. Ten Někdo z Ameriky, starý muž, který nerozhodně přešlapuje přede dveřmi. A pak ten Někdo udělá, já udělám krok, rozhodující krok, opřu se do těžkých dřevěných dveří a vstoupím.
19
Potřebuji chvíli, aby si mé oči zvykly na pološero. Přede mnou je recepce, v ní nějaká dáma, vlasy přísně stažené do uzlu. Odkašlu si a mám úspěch. „Ano?“ Dáma se na mě podívá. „Dobrý den,“ říkám, „jsem ohlášený.“ Dáma svraští čelo, ze strany se někdo blíží. „Mister Miller?“ Přede mnou stojí mladá žena, nebo bych spíš měl říct děvče, není jí o moc víc než dvacet, s krátkými plavými vlasy a kulatým obličejem. „Byli jsme spolu v kontaktu.“ „No, ano, samozřejmě,“ potvrdím a připadám si směšně. „Pojďte, všechno jsem vám nachystala. To je ale ohromně napínavé, s tím vaším bratrancem.“ Vzpomínám si, že jsem jí v e-mailu sdělil, že chci pod niknout pátrání po svém ztraceném bratranci, a jdu po chodbě za ní. Každých pár kroků se otáčí, asi aby se ujistila, že jí ten starý pán stačí. Vzbuzuje dojem, že má něco na srdci. A skutečně, zatímco mi přidržuje dveře do další chodby, najednou řekne, že si rukopis mého bratrance přečetla. „Zlobíte se na mě?“ „Ne, ne.“ Zavrtím hlavou. „Bylo to tak zajímavé, nemohla jsem…“ Pokrčí rameny, vypadá zkormouceně, jako by udělala něco zakázaného. „V telefonu… no, říkala jste…“ Hledám slova, abych ji uklidnil, ale zdá se, že se mi němčina vynořuje z pamě ti jen pomalu. „Ano?“ Dívá se na mě s očekáváním, zjevně šťastná, že jsem něco řekl. „No, říkala jste něco o policejních hlášeních…?“ 20
„Ano, samozřejmě,“ po tváři se jí mihne ostýchavý úsměv, „policejní hlášení o té vraždě. Bohužel jich moc nezbylo, zjišťovala jsem to, policejní stanice, kde to všechno bylo uložené ve sklepě, v roce 1973 vyhořela.“ „No, škoda,“ říkám, jen abych něco řekl. Stojíme upro střed chodby a já si přeju, aby šla dál, aby konečně šla dál, aby mě vedla při posledních krocích na této cestě, na cestě za tajemstvím, které chci já starý blázen rozluštit. Vypadá, jako by ještě na něco čekala, ale když ode mne už nic nepřichází, opakuje jen potichu moje „no, škoda“, otočí se, znovu jde přede mnou a vede mě do badatelny. Naše kroky znějí nepříjemně hlasitě. Dva stoly jsou obsazené dvěma pány, oba jsou bělovlasí, ale přesto o dobrých deset let mladší než já, aspoň podle mého odhadu. „Tam vzadu, hned u okna, vyhovuje vám to místo?“ špitne. Přikývnu. „Posaďte se, přinesu vám vaše materiály!“ Vrací se cestou přes badatelnu. Čekám, až doznějí její kroky. Najednou se rozhostí ticho. Zašustění stránky, kterou jeden z těch dvou pánů otočí, působí nepřiroze ně hlasitě. Kdesi v dálce tlumeně, jako zvuk z nějakého jiného světa, zatroubí auto. Nesednu si, udělám pár kro ků, opatrně a pokud možno potichu kladu jednu nohu před druhou, až k regálu u stěny, který sahá od podlahy až ke stropu. Knihy a knihy a knihy. Nejspíš jde o nějaké historické oddělení. Knihy jsou staré, což se dá poznat nejen podle kožených hřbetů, ale také podle jejich pachu. Zhluboka vdechuji a užívám si ten okamžik, užívám si intimitu, která je v téhle vůni obsažena. Vdechoval jsem 21
ji více než třicet let, den co den, týden co týden, rok co rok. V roce 1962 jsme si s Rosalindou otevřeli malý anti kvariát, sedm let poté, co jsme se seznámili, a pět let poté, co jsme se vzali. Nezbohatli jsme z toho, ale o to nám nikdy nešlo. Shánění starých vzácných knih, radost z toho, že jsme našli zase nějaký klenot, uctivá bázeň, když jsme v rukou drželi první vydání, možná dokonce i s věnováním — to všechno nám naplňovalo život. Ni kdy jsme toho nelitovali. Ale absolutní vrchol, jak také jinak, představovalo pro Rosalindu všechno, co souviselo s indiánskou lite raturou. Napřed jsme vůbec nevěděli, že něco takového jako indiánská literatura existuje, a dokonce s historic kou tradicí. Až do onoho dne v květnu 1968. Rosalinda se probírala bednou knih, kterou vydražila na nějaké aukci. Najednou přede mnou stála s vyvalenýma očima a držela v ruce malou zažloutlou knížku: první autobio grafii vytvořenou indiánem. Paměti náčelníka Black Hawka z roku 1833. Jeho neuvěřitelné indiánské jméno bylo Ma-ka-tai-me-she-kia-kiak, musel jsem se ho na učit zpaměti, Rosalinda na tom trvala. Po tomto nálezu už nebyla k zastavení: hledala všechno, co kdy sepsal nějaký indián nebo co mělo něco společného s indiány, a našla toho hodně. Brzy byla třetina našeho antikvariátu vyhrazená in diánské literatuře, stali jsme se jednou z nejdůležitějších adres, pokud šlo o vyhledávání indiánských písemných svědectví. Rosalinda dostávala pozvání z různých univer zit a poptávky z celé Ameriky a nakonec i z Evropy a Asie. To ale bylo až dlouho po její první, naivní indiánské fázi, ve které mě zavedla k údajné dceři Spotted Elka. Stala 22
se uznávanou odbornicí na indiánskou literaturu. Do našeho malého antikvariátu nejednou zabloudili vědci i studenti. A pořád tam byla ta vůně, ta nezaměnitel ná vůně, kterou vydávají staré knihy a která teď v Zem ském archivu v Innsbrucku vyvolává v mém vědomí vzpomínky a dávno zapadlé scény: Rosalinda skloněná nad bednou s knihami, Rosalinda sedící u okna s něja kou starou tlustou bichlí, Rosalinda zaníceně diskutu jící se zákazníkem, Rosalinda, která mi s triumfálním pohledem podává nějaký vzácný exemplář, Rosalinda, Rosalinda. Knihy, to byla naše společná vášeň. Zato mé fascina ci lavinami a lavinovými katastrofami se Rosalinda po řád spíš posmívala — až do naší zimní dovolené v roce 1963. Ta dovolená představuje jednu z mých nejživějších vzpomínek. A obrazy, které přitom vystupují z mého nit ra, jsou také černobílé. Ale o tom jsem Rosalindě nikdy nevyprávěl. Nechtěl jsem znovu slyšet její posměšky. Tenkrát jsme se v jenom malém hnízdě v Rocky Moun tains chtěli naučit lyžovat. Byl to Rosalindin nápad: „Jsi Rakušan, tak musíš umět lyžovat.“ Můj slabý protest „vyrostl jsem ve Vídni, v životě jsem na lyžích nestál“ ji nezajímal, na logiku si nikdy moc nepotrpěla. Když jsme v té zimě, bohaté na sníh, vystoupili v Roc ky Mountains z autobusu, vítr nás uhodil studenou ru kou do obličeje a jakýsi velký černý pták nám s chrapla vým křikem přeletěl přímo nad hlavami, takže jsme se instinktivně přikrčili. „To ale bylo přivítání!“ smála se Rosalinda.
23